Dopis pro Dana
...
Milý Dane!
Pokud čteš tyto řádky, je Ann mrtvá. Možná si budeš myslet, že jsem šílený, ale dočti prosím tento list do konce a pokus se mi uvěřit. V obálce společně s tímto dopisem je i hrací karta. Ten muž na ní je Random, můj bratr a král Amberu. Možná si pamatuješ, jak jsem ti o Amberu kdysi vyprávěl příběhy. Zkus si na ně vzpome-nout, protože to nebyly dětské pohádky, ale jediná reálná skutečnost. Mé pravé jméno je totiž Corwin a jsem amberský princ. Nastal čas, abys odešel do Amberu, prošel Vzorem a tak získal moc nad stíny.
Od tvého dětství jsem trval na tom, aby ses cvičil v asijských bojových uměních a naučil se techniku koncentrace a soustředění. Podle mých zkušeností a hlavně zkušeností tvé matky by to mělo stačit, aby ses dokázal spojit s Randomem. Vezmi tu kartu, říká se jí Trumf, a plně koncentrovaný se na ni zahleď. Pokud se spojení podaří, uvidíš Randoma vedle sebe. Vysvětli mu tvou situaci a požádej ho, ať tě přenese k sobě. Pak se ho stačí jen chytit za ruku a vše je hotovo. Když nebudeš schopen dostatečné koncentrace, aby se spojení podařilo, požádej o pomoc Alana Adamse. Když jsem odcházel, slíbil, že se čas od času na tebe přijde podívat a nechá ti vždy svou adresu pro případ nouze.
Ale nejdřív bych ti asi měl vysvětlit, jak jsem se ocitl já, Corwin z Amberu, na jihu Austrálie jako chovatel závodních koní. Zkusím to vyprávět od začátku.
Tehdy, když Jednorožec určil jako Oberonova nástup-ce Randoma a já jsem poznal svého syna Merlina, ozná-mil jsem všem, že odcházím. Řekl jsem, že chci zjistit, co jsem vlastně vytvořil svým novým Vzorem. Ale ne-byla to tak úplně pravda. Nejdřív jsem chtěl najít nějaký klidný stín, abych si odpočinul. To, co jsem zažil v posledních dnech, by rozhodilo i vyrovnanějšího člově-ka, než jsem já. Neměl jsem nejmenší chuť manipulovat stíny a tím spíš procházet jakýmkoliv Vzorem. To, jak mě Dara využila, bylo tou poslední kapkou. Každý se v nouzi vrací na známá místa. Proto jsem se uklidil do stínu Země a tam jsem si zakoupil v Texasu malý ranč. Jak jsem tak vzpomínal na idylické doby v čase, kdy jsem ztratil paměť a žil jako obyčejný člověk, rozhodl jsem se, že to vyzkouším znovu. Měl jsem v jedné bance určitou sumu peněz zbylých z nákupu střelných zbraní z války proti mému bratru Erikovi. Po zaplacení ranče zbylo pouze tak na běžný provoz. Vzal jsem to jako výzvu osudu. Když vydržím nějakou dobu žít jako pozemšťan, vrátí se mi chuť a nadšení pro nové cesty stíny a drobné půtky mezi mými příbuznými. Takže jsem blokoval svůj Trumf a učil se značkovat krávy. Možná ti to přijde jako hloupost, ale já byl opravdu na dně a fyzická práce mi mohla jenom pomoci.
Seznámil jsem se i s mými sousedy. Nejvíc jsem si rozuměl se Samem Ronberym. Byl to fajn chlap a moc mi připomínal mého starého přítele Billa, kterého jsem z jistých důvodů nechtěl navštívit. Žil se svou dcerou, asi pětadvacetiletou dívkou jménem Rosa. Připadala mi trochu zvláštní. Když mne prvně uviděla, zaječela a utekla z místnosti. Nikdy se mnou nezůstávala o samotě a nepodívala se mi do očí. Sam mě později vysvětlil, že nedávno strávila několik měsíců v psychiatrické léčebně a asi není ještě zcela v pořádku. Bylo mi jí trochu líto a tak jsem se jí radši vyhýbal.
Moje kariéra rančera však skončila asi po třech měsí-cích, kdy jsem se chtěl jednoho rána vyrazit se Samem na dobytčí trh do nejbližšího města. Když jsem po osmé hodině přijížděl svým novým autem k Samovu ranči, spatřil jsem na terase sedět krásnou mladou ženu. Zasta-vil jsem, zhasl motor a vystoupil. Byla to brunetka s vlasy svázanými do culíku, tak třicetiletá. Seděla se zkříženýma nohama v typické meditační poloze. Když jsem vstoupil na terasu, zvedla hlavu.
"Dobrý den, odpusťte že ruším, ale jsem Carl Corey. Slíbil jsem Samovi, že se pro něj ráno zastavím. Jedeme do Dalonu nakupovat dobytek," nahodil jsem svou vlídnou tvář.
Vstala a podala mi ruku.
"Jsem Ann Richottová, dobrý den. Pojďte prosím dál."
Ta ženská má ale nádherné oči, napadlo mě nelogicky. Musím zjistit, co je zač.
"To děláte často?" mávl jsem rukou k místu, kde ještě před chvílí seděla.
"Dost často. Můj bývalý přítel vedl kurzy jógy a meditace," zasmála se.
"Vy cvičíte jógu?" snažil jsem se nepřerušit konverzaci, i když zavrzaly dveře a na terase se objevil Sam.
"Zaměřuji se na trochu jinou oblast asijských sportů," pohodila culíkem a usmála se na Sama.
Zauvažoval jsem. Že by Samova přítelkyně? Ale proč by se o ni nezmínil? Sam mé úvahy přerušil.
"Ahoj Carle. Jdeš dál a nebo hned pojedeme?"
"Já bych vyrazil rovnou, máme nejvyšší čas."
Ann se zadívala prosebně.
"Mohu jet s vámi? Jsem z velkého města, nikdy jsem nic takového neviděla a moc mi to zajímá."
Sam se podíval na mě a když jsem nic nenamítal, přikývl.
"Tak jen chvíli počkejte, skočím se převléci," rozběhla se do domu.
Sam viděl mou nevyřčenou otázku.
"Přijela včera večer za Rosou. Ta tvrdí, že je to její přítelkyně, ale vyhnula se odpovědi odkud. Každopádně jsem jí ještě nikdy neviděl. Možná, že se znají z blázince. Ale pěkná je, co?" ušklíbl se.
Neříkal jsem nic. Sice jsem nechápal, co je na dražbě tak zajímavého, ale to je její problém.
Dalon je malé dobytkářské městečko s asi deseti tisíci obyvateli a pravidelnými trhy. Ten den jsem ale nic nekoupil. Ann si mě hned po odjezdu z ranče zabrala pro sebe a nezbavil jsem se jí ani na okamžik. A když se bavím s hezkou ženou, nemám náladu myslet na doby-tek. Zkrátka jsme po chvíli opustili Sama a vydali se na procházku městem. Když se ovšem její dotazy stávaly stále více osobní, začalo ve mě klíčit podezření, že hlavním cílem její návštěvy na Samově ranči není Rosa, ale já. Buď se jí tak od pohledu strašně moc líbím nebo chce ze mě něco vytáhnout. Rozhodl jsem se uplatnit stejnou taktiku a tak okolo poledne už nás rozhovor byl jen jakási slovní přestřelka, v níž kdo na sebe prozradí nejmíň a dozví se o druhém nejvíc, vyhrává. Používala všelijaké triky, například dotaz vždy zaobalila do nějaké oznamovací věty. Třeba:"Já strávila mládí s dědečkem a babičkou na koňské farmě v Austrálii. A co vy, také jste v mládí jezdil na koni?" Bylo nezdvořilé neodpovědět a tak jsem si musel vymýšlel. O své minulosti mi prozra-dila cokoli, ale otázkám na přítomnost uhýbala. Já se choval podobně, ale naopak. Při obědě v malé restauraci jsem to už ale nevydržel.
"Můžete mi prozradit, kdo vlastně jste a co ode mne chcete?" zeptal jsem se přímo.
Zrudla jako pivoňka.
"No, já, vlastně Rosa mě na pár dní pozvala na návště-vu. Ale vy mi přijdete jako zajímavý člověk, nechtěla jsem se vás těmi dotazy nijak dotknout," snažila se vyhnout odpovědi.
Výraz její tváře mi dal však jasnou odpověď, že jsem se v podezření nezmýlil. Docela mi to přišlo líto. Právě když jsem si začal libovat, jak skvěle zvládám poklidný život rančera, už jsou tu problémy. Dobrá, je tu kvůli mně. Ale odkud pochází? Odhodlal jsem se k pokusu.
"Pozor, za tebou!" řekl jsem polohlasně jazykem thari.
Zjevně nerozuměla.
"Co jste to říkal?"
"To bylo indiánským nářečím: Dneska je hezký den," zatvářil jsem se nevinně.
"Aha," řekla dost nechápavě.
Takže ze stínů není, tak dobrá herečka zase nebude. Trochu mě to upokojilo, místní lidé pro mne nejsou tolik nebezpeční. Po zbytek oběda byla rozpačitá a oba jsme raději mlčeli. Pak už byl nejvyšší čas najít Sama a jet domů. Ten na mě pochopitelně mrkal celou cestu levým okem a měl hloupé poznámky. Vrátil jsem se domů ve značně špatné náladě.
Druhý den jsem měl celý den práci venku a když jsem k večeru přišel domů, čekalo mne překvapení. Venkovní dveře byly odemčené a Ann seděla v pokoji a dívala se na televizi.
"Co tady děláte?" zeptal jsem se nevrle a v duchu pře-mítal, na co asi mohla při prohledávání mého příbytku narazit. Trumfy jsem měl u sebe a meč Grayswandir zamčený v místnosti s nářadím zabalený do kusu hadru.
Zatvářila se vážně.
"Přišla jsem vás pozvat na večeři. Ráda bych si s vámi promluvila."
"Tak dobře. A proč ne teď hned?"
"Myslela jsem, že přijdete dřív. Našla jsem klíč na trámu a tak jsem šla dovnitř. Teď už musím zpátky, měli by o mě strach."
Podíval jsem na své upocené a zaprášené tělo a také usoudil, že na rozhovor s hezkou ženou nejsem zrovna vhodně oblečen.
"Tak dobrá. Co tedy zítra večer? Vyjedeme si do města na večeři. Stavím se pro vás tak v osm."
Usmála se.
"Platí. Vaše podezření vůči mě bylo trochu oprávněné. Dlužím vám asi vysvětlení."
Nějak jsem se přestal mračit. Asi opravdu vidím všude
špióny a tajné agenty. Třeba je v tom něco nevinného.
Nazítří jsem se pořádně vykoupal, oholil a navoněl. Oblékl jsem si novou košili a vyrazil k autu. Připadal jsem si ale trochu nesvůj a nevěděl jsem proč. Nakonec jsem se ještě vrátil do domu pro Grayswandir a strčil si ho pod sedadlo. Pro všechny případy.
Ann si oblékla dlouhé večerní šaty a střevíce s vyso-kým podpatkem. Moc jí to slušelo. Také toho hned využila a zadívala se prosebně na můj nový kabriolet.
"Carle, vím, že to není moc slušné, ale nenechal byste mě chvíli řídit? Celý život sním, že si také koupím tak nádherné auto, ale nikdy jsem neměla tolik peněz pohromadě. Jezdím vždycky v nějaké rozpadající se šunce."
Nechtělo se mi. Teprve když jsem se zařekl, že nebu-du podvádět a budu se chovat jako obyčejný člověk, pochopil jsem, jak si můžu zamilovat obyčejné věci. To auto jsem koupil na splátky a ještě jsem sám dobře nevěděl, kde na splácení vezmu legálním způsobem peníze. Jenže přání dámy je mi rozkazem. Se vzdychnu-tím jsem přepustil své místo Ann. Ta radostně hodila kabelku na zadní sedadlo a usedla za volant. Sedl jsem si vedle a zamával z okénka Samovi který stál na verandě. Pak jsem zahlédl v jednom z oken Rosu. Dívala se upřeně na nás a v obličeji měla zuřivý a nenávistný výraz.
Když jsme přijížděli do města, začalo pršet. Poprvé jsem tedy vyzkoušel v praxi zatahovací střechu.
"Kam půjdeme? A kde mám zaparkovat?"
"Jeďte k stadiónu. Tam jsou velké a v podstatě jediné podzemní garáže. Jsou hlídané a nemusím se bát, že mi někdo ukradne rádio."
"Tak to musíte řídit vy, nevyznám se tu. Zajedu ke kraji a vyměníme se," navrhla.
Když jsem nic nenamítal, zastavila. Docela jsem si oddychl, že to auto nikde nenabourala.
Garáž byla dvoupatrová a na pokročilou dobu nezvyk-le plná. Hlídač mi vysvětlil, že ve městě je nějaký kon-cert rockových skupin a sjela se mládež z celého okolí. Po koncertu vyrazí do ulic a žádná výloha či auto si před nimi není jisté. Ač naše pilná policie v čele se šerifem pilně bdí, přesto většina pokojných obyvatel bez vlastní garáže uklidila svůj vůz pro jistotu sem. Tato taktika se v minulých letech bohatě vyplatila. Musel jsem s autem tedy zajet až do spodního patra, ale jak jsem byl ubezpečen, všude jsou bezpečnostní kamery.
"Kam tedy půjdeme?" ptala se Ann hned, jak jsme vystoupili.
"Jedna dobrá restaurace je asi sto metrů odtud. Sice prší, ale mám deštník."
Ann rázně vykročila.
"Tak jdeme, ne? Mám hlad."
Pokrčil jsem rameny a vyrazil za ní.
Cestou jsem narazil na několik plakátů propagující rockový koncert. Celá ta hrůza se odehrává na místním stadiónu, odkud se ozýval pískot davu. Zadíval jsem se na hodinky. Aha, za chvíli to má začít. Doufám, že ten rámus nebude slyšet i do restaurace. Není to zrovna vhodná kulisa pro, jak doufám, milostnou schůzku.
V restauraci jsem měl rezervovaný stůl pro dva a objednanou kytici růží. Když jsem jí Ann předával, začervenala se.
"Víte Carle, vy jste tak pozorný a já zatím..." vzdychla.
"Zatím co?"
"Asi začnu od začátku. Jsem přítelkyně Rosiny matky, její sousedka. Jezdila jsem s ní za Rosou do léčebny. Celou dobu mě Rosa přesvědčovala, že nejste člověk."
"Cože?" vykřikl jsem.
"Vy jste asi Rosu nepoznal, ona se hodně změnila, ale pracovala v Greenwoodském sanatoriu, kde jste se léčil, jako sestra. Tvrdí, že jste se před jejíma očima rozplynul do vzduchu. Nervově se zhroutila, přišla o práci a začala brát nadměrně léky na uklidnění. Ještě ani dnes není zcela v pořádku. Asi byste měl vědět, že za svůj nezdar viní vás. Kromě toho tak před půl rokem začala usilovně pátrat po vaší minulosti. Vloupala se do kancelář nemocnice, objížděla vaše známé a nakonec se pokusila ukrást data z mého počítače. Pracuji totiž na FBI. Usoudili jsme s její matkou, že bude bezpečnější jí uklidit k Samovi na ranč. Rose se moc nechtělo, ale já jí slíbila, že budu pokračovat v pátrání ve svém volném čase. A nedávno mi celá vyděšená volala, že jste se objevil a opět ji pronásledujete. To už jsem nevydržela a přijela se na vás podívat."
Vzdychl jsem a zavřel oči. To snad není ani pravda! Jsem asi ten největší smolař, co chodí po světě. Proč jsem si jen nevybral nějaký obyčejný stín, kde jsem nikdy nežil a kde jsem mohl mít klid. Jsem to ale sentimentální hlupák.
"A co jste tedy zjistily?" zeptal jsem se.
"Skoro nic. Údaje o narození chybí, na úřadech jste uvedl, že své rodiče nepamatujete. Vystudoval jste medicínu, ale praxi jste nikdy neprovozoval. Vlastnil jste dům a zase jej prodal. Žádné problémy s policií a ani s berňákem. Vaši bývalí sousedé tvrdili, že vás v posledních letech moc neviděli, ale že hodně cestujete. Za váš ranč jste pravděpodobně dal veškeré vaše peníze, protože jste zažádal banku o půjčku na nákup zeměděl-ských strojů. Jediný problém je, že vám má být už šestapadesát let a vypadáte tak na třicet. A taky jste se podezřele rychle zahojil po vašem úrazu. A pak to, že o vás Rosa tvrdí, že jste před ní zmlhovatěl a zmizel."
"Za svůj vzhled nemůžu a nikde jsem se nerozplýval. Zkrátka jsem z té nemocnice utekl a když to Rosa zjistila, asi se jí něco posunulo v hlavě. Jenom jsem uražený, že se o mě zabývá FBI," hrál jsem dotčeného a v duchu si oddychl. Díky mé dávné ztrátě paměti, kdy jsem žil běžným životem, jsem měl dobrou a věrohodnou minulost.
"Ale ne, to byla čistě má soukromá iniciativa. Chtěla jsem pomoci Rosině matce. A kromě toho nejsem žádný agent s pistolí. Pracuji na oddělení pro styk s veřejností, připravuji podklady pro tiskové konference a podobně," tvářila se zarmouceně.
"A proč mi to vlastně všechno říkáte?"
"Připadám si hloupě, že mě Rosa přesvědčila a já se vám šťourala do života. Jste mi moc sympatický a mám na sebe vztek," přiznala se rozpačitě.
Upřeně jsem se na ní zadíval a ona se znovu začerve-nala. Prima, teď to nezvorat a mám ji. Jen jestli je na romantiky nebo na muže činu. Rozhodl jsem se pro risk. Naklonil jsem se přes stůl a políbil ji. Nebránila se. Přinutil jsem se tedy pro tuto chvíli nemyslet na to, co mi řekla. Popřemýšlím někdy jindy. Teď jsem na večeři s krásnou dámou a vše se vyvíjí dobrým směrem.
Když jsme dojedli polévku, Ann se zarazila. Polekaně se po mě podívala.
"Já nemám kabelku, musela jsem ji nechat v autě."
"Mám pro ni zajít?" nabídl jsem se, ač se mi moc nechtělo.
"Půjdu s tebou," zvedala se hned ze židle.
Vysvětlil jsem číšníkovi naši situaci a on hned vydal příkazy do kuchyně, aby s jídlem chvíli počkali. Museli jsme vypadat důvěryhodně, protože nechtěl ani zálohu.
Venku přestalo pršet a ochladilo se. Slunce už zapadlo a rozsvítilo se pouliční osvětlení. Ze stadiónu se ozýva-ly dunivé rány a další strašné zvuky. Koncert byl v plném proudu. Vyrazili jsme setmělou ulicí ke garáži.
Najednou se vedle nás se skřípěním brzd objevil automobil. Byl nastříkaný příšernými barvami a v něm pět zřejmě opilých výrostků. Asi jsme vzbudili jejich pozornost.
"Podívej se na tu ženskou, jakou má dlouhou sukni. Copak má asi pod ní? Zvedni jí, ať se podíváme," pokřikoval jeden s náušnicí v nose.
"Klid, nevšímej si jich," uklidňoval jsem Ann a litoval, že Grayswandir zůstal v autě.
Ann pohrdavě odfrkla: "Přece se nebudu bát dětí."
Bohužel ji slyšeli. Zastavili a vyskákali před nás.
"Pánové, klid. Nechceme žádné problémy," snažil jsem se uklidnit situaci, ale nože v jejich rukou nevypadaly, že mládež miluje klidná slova.
Rozhlédl jsem se, ulice byla jako vymetená. Všichni rozumní občané byli doma. Ann začala couvat zpět k restauraci. Mlčky se rozdělili. Dva vykročili směrem k Ann a tři ke mě. Nejlepší obrana je útok a tak jsem se rozhodl zaútočit. Během dvou kroků jsem nabral plnou rychlost. Byli tak překvapeni, že nestihli zvednout ruce. Proběhl jsem mezi dvěma a cestou je nabral pěstmi do žaludku. Synchronně klesli k zemi a jeden začal zvracet. Pravděpodobně večeřel, chudák. Provedl jsem otočku a zazubil se na třetího výtečníka. Byl to menší hromotluk v kožené bundě. V ruce držel dlouhý a asi ostrý nůž. Jelikož bylo teplé léto, skoro třicet Celsia, musel být pěkně zpocený. (Je zajímavé, co se člověku všechno honí hlavou.) Taky se zazubil a přehodil si nůž do druhé ruky. Tak holýma rukama to nepůjde. Koutkem oka jsem zahlédl asi krok za mnou kameninový koš na odpadky. Začal jsem nenápadně ustupovat, ten pošuk za mnou. Právě když jsem míjel koš, ozval se zoufalý jekot. Zadíval jsem se po směru a to mi zvedlo náladu. Dva mladíci, kteří se vydali za Ann, leželi na zemi a Ann právě do jednoho kopla. Také můj nepřítel se ohlédl, ale to stačilo na to, abych jedním pohybem zvedl tu kameninovou věc a mrštil jí před sebe plnou silou. A když říkám plnou silou, tak to myslím doslova. Mládenec ani nehlesl. Ann se rozběhla ke mne a vzala mě za ruku. Pak jsme rychle utíkali pryč.
Seděli jsme v kanceláři u hlídače garáže. Čekali jsme na příjezd šerifa a Ann si ošetřovala odřenou ruku.
"Ten parchant měl na sobě nějakou kovovou ozdobu. Pěkně jsem se praštila," stěžovala si.
"Jsi perfektní. Jak jsi je zvládla?" pohladil jsem ji po rameni.
"Vedu kurzy asijských bojových umění pro mládež. V karate jsem dost dobrá. A ti kluci se ani neuměli prát. Akorát ten s tou náušnicí byl děsně vytrvalej. Doufám, že jsem mu nějak zvlášť neublížila."
Usmál jsem se na ni. Tak bezvadnou ženskou jsem ještě nepotkal. Bylo mi s ní čím dál líp. Radši jsem se zvedl ze židle.
"Skočím ti do auta pro kabelku. Předpokládám, že tam máš doklady a šerif je bude chtít určitě vidět."
Jenom přikývla. Vypadala pěkně zničeně. Zadívala se prosebně na hlídače a ten jí do prázdné skleničky před ní dolil ještě trochu bourbonu. Když jsem přicházel k mému autu, zaslechl jsem podezřelý zvuk. Kovové rány, řinkot mečů a vzrušené hlasy. Pak jsem uviděl fascinu-jící podívanou. Mezi auty, na jednom z mála volných míst a jen pár metrů od mého kabrioletu bojovali dva muži. Jeden byl nefalšovaný punker, zelenooranžové číro a ocvočkovaná vesta. Druhý byl drobný plešatý mužík v černém obleku a kravatě. Oba drželi v rukou dlouhé meče a mezi bojem se hádali v jazyku thari.
"Oloeane, to je nesmysl. Mou smrtí nic nezískáš. Corwin přijde," křičel zoufale plešatý pán.
"Nepřijde, bratře. Nejspíš nikdy. Dobře vím, co dě-lám," odpovídal hlubokým dunivým hlasem ten druhý.
Bylo to zajímavé. Mluvili o mně? Přikrčil jsem se za mím vozem, aby mě neviděli. O co se tu asi jedná?
Najednou se od bočního schodiště přiřítil další muž. Tak třicátník, blond, neoholený, v dlouhém kabátě.
"Oloeane, Madrizi, nechte toho! Nemá to smysl," křičel už zdálky.
Plešatý muž se po něm ohlédl a to se mu stalo osud-ným. Jeho soupeř mu jedinou ranou meče uťal hlavu. Krev z rány potřísnila okolí a punker ze sebe vydal podivný zvuk. Bylo to něco mezi vzlykem a výkřikem. Jeho tělo se na chvíli roztřáslo. Také nově příchozí vykřikl. Rozběhl se k mrtvole.
"Ty idiote, proč jsi to udělal? K ničemu to nebude," volal zoufale a sklonil se nad mrtvým.
"Ale bude. Cítím, že jsem daleko silnější. Vezmi si jeho meč a bojuj, bratře," zasmál se ten druhý.
"Nechci bojovat," rozčílil se blonďák, ale raději opatrně vyjmul z ruky mrtvého meč.
"Nic jiného ti nezbývá," podotkl Oloean a napřáhl meč.
Druhý muž zkušeně útok odrazil a nastal nový boj. To už se mi přestalo líbit. Tento zápas se o hodně lišil od toho předchozího. Blonďák se totiž snažil krýt za auty nebo sloupy garáže. Oloean prudce vyrazil a švihl mečem zprava. Blonďák uskočil a meč se zařízl do modrého BMW. V to chvíli zaútočil soupeř. Punker rychle vyprostil meč a v poslední chvíli uhnul před ranou, která málem přepůlila podpěrný ocelový sloup.
"Oloeane, vzdej to. Já jsem z nás nejsilnější," zasyčel blonďák udýchaně.
"To tedy nejsi, Alane," zavrčel vztekle muž s čírem a po jeho útoku se rozpadlo přední sklo jedné červené fordky.
To už jsem začínal nervóznět, protože se blížili směrem ke mě. Nenápadně jsem se napůl přesunul do svého vo-zu a zašátral pod sedadlem pro Grayswandir. Opatrnost byla zbytečná, protože si mě zatím nikdo nevšímal. Najednou jsem ucítil na zápěstí ruku. Naštěstí než jsem mohl neznámého udeřit mečem, uvědomil jsem si, že je to Ann. Přikrčila se vedle auta. Znovu jsem zasunul meč pod sedadlo, aby si ho nevšimla.
"Viděla jsem bezpečnostní kamerou, jak ten pankáč zabil toho pána. Volali jsme šerifovi, právě zatkl ty výrostky a volá sem posily. Co je zač, ten blonďatý?"
Zavrtěl jsem hlavou, jako že nevím. Ann vlezla do auta a našla svou kabelku. Otevřela jí a vytáhla pistoli.
"Musím je zastavit, aby nedošlo k další vraždě," oznámila mi odhodlaně a postavila se vedle auta.
"Ne, nepleť se do toho," skoro jsem vykřikl a v tom nás uviděli.
Oba muži přestali bojovat a blonďák se zatvářil rozpačitě. Pak si všiml, co drží Ann v ruce. Udělal rychlé dva kroky a napřáhl meč k mému krku. Nebylo to od něj příliš taktické, v podstatě si koledoval o to, abych mu ho sebral, ale na obyčejného Američana by to mohlo působit nebezpečně. Rozhodl jsem se počkat, jak se věci vyvinou. Zatím mi žádné nebezpečí nehrozí.
"Podejte mi tu zbraň," řekl muž směrem k Ann anglicky.
Ta chudinka znejistila a váhavě mu podala pistoli. Bylo na ní vidět, že původní odhodlání chránit zákon se pomalu vytrácí. Punker se však rozchechtal.
"Takže pistole, bratře? No nevadí, zabiji tě tedy nejdří-ve pistolí," vykřikl a vytáhl z kapsy u kalhot revolver.
To už se mi přestalo líbit. Jestli po sobě budou střílet, mohou se trefit i do nás. Rozhodl jsem se jednat.
"Tak dost," vykřikl jsem tharsky. "Jestli se chcete zabít, počkejte, až budeme pryč. Nás se vaše problémy netýkají."
Co tahle má věta způsobila, mě překvapilo. Pankáčovi i blonďákovi poklesla čelist i ruka s revolverem. Blonďák vykřikl: "Kdo jsi?"
Rozhodl jsem se riskovat. Pokud čekají na nějakého Corwina, aby ho zabili, jsem v rejži tak jako tak. A pokud ne, alespoň se vše vysvětlí. Pronesl jsem tedy co nejdůstojněji:"Corwin z Amberu."
Následoval nevěřícný pohled. Blonďák se opřel o mé auto a díval se na mne jako na zjevení .Pankáč zase poklekl vedle mrtvého a rozplakal se.
"Odpust bratře, že jsem nevěřil. On skutečně přišel," šeptal mezi vzlyky.
Ann nerozuměla ničemu. Stála a konsternovaně hleděla na dojemnou scénu. Já jsem nebyl o nic moudřejší, ale alespoň jsem se tvářil vážně. Pak jsme zaslechli zvuky policejní sirény. Situace se rychle změnila, oba neznámí se vyděsili.
"Rychle, jedeme odsud!" volal Oloean.
"Nikam nejedu," vzepřel jsem se anglicky, aby i Ann rozuměla. "Nejdříve mi někdo vysvětlí, kdo jste a co se tady děje."
"Není čas. Teď, když jsme tě našli, se přece nenecháme zavřít," bránil se blonďák.
"Já taky nikam nejdu. Zabili člověka, musíme počkat na šerifa," pověsila se mi Ann na ruku.
Zvuk policejní sirény se přiblížil. Blonďák namířil pistoli na Ann.
"Konec debat, rychle nastupte a jedeme."
Nezbylo nám než poslechnout. Proti kulkám imunní nejsem. Oloean si sedl za volant mého vozu a my ostatní dozadu. Ann seděla uprostřed a neznámý jí přiložil pistoli ke krku.
Auto se s hrozným kvílením rozjelo. Nejsem zrovna milovníkem automatické převodovky, ale když jsem slyšel křupání zubů v převodu, litoval jsem, že ji nemám.
"Spojku, chlape! Mačkej pořádně tu spojku," úpěl jsem.
Minuli jsme vyděšeného hlídače a vyrazili na ulici. Tam se nás přijíždějící policisté snažili s dvěma auty zablokovat. Oloean se pokusil protáhnout mezi nimi, bohužel se to neobešlo bez problémů. Za řinkotu skla a skřípění plechu však vyjel na hlavní třídu.
"Dobrý ne? Jsme ještě pojízdný," zazubil se na mě.
"To nemá smysl. Stejně vás chytí a náš únos vám to jen ztíží. Mají vaše záběry z bezpečnostní kamery. Měli byste nás pustit," snažila se Ann.
Když jí nikdo neodpověděl, chytla se mě za ruku.
"Ann, miláčku, to asi nebude tak jednoduché," snažil jsem se jí uchlácholit.
"Nebojte se, paničko, nic se vám nestane. Já jsem Alan, Corwinův synovec a už tu na něj čekám přes sto padesát let,"rozhodl se jí uchlácholit ten blonďatý.
"Náš drahý, zlatý strýček," prozpěvoval si Oloean u volantu a lehce škrtl kolem o obrubník.
"Strýček?" podivil jsem se.
"Absolutní blázni. Tak to nám tak ještě chybělo. Tolikrát jsem o tom četla a teď to opravdu zažiji," šeptala mi Ann.
Ulice byla dlouhá, ale na konci jsme zahlédli blikající majáčky. Další posily, Dalonská policie asi zmobilizo-vala veškeré síly. Pak jsem si ovšem vzpomněl, že mají nejvyšší pohotovost kvůli tomu koncertu.
"Před námi je také policie. To neprojedu. Vpravo se odbočit nedá a všechny ulice vlevo jsou slepé," podotkl Oloean.
"Corwine, dokážeš zmizet do stínu?" ozval se Alan váhavým hlasem.
"A proč bych to dělal?"
"Všechno ti vysvětlím, ale teď nás odsuď dostaň."
"Do stínu, my zmizíme do stínu,"opět zapěl Oloean.
Podíval jsem se před sebe, konec ulice s policisty se blížil. Tak dobrá, nemám rád nepříjemnosti. Byla to jediný rozumný nápad, jak se odsud dostat. Nebude to ale hračka, takovou pekelnou jízdu jsem už neprováděl dlouho. Dal jsem Oloeanovi znamení, ať zahne vlevo. Ten přibrzdil a odbočil do postraní uličky. Až tam zajede, bude tam malá restaurace se svítícími okny, stará plynová lucerna a na zemi budou dlažební kostky. Domy budou kamenné a staré. Ulička nebude moc dlouhá. Plynové osvětlení bude vrhat stíny a ulice bude prázdná. Domy budou postupně končit a dlažební kostky přejdou v polní cestu, která vede mezi zahrádka-mi a barevnými ploty. Na nebi svítí měsíc a je v úplňku. Ploty končí a vyjíždíme z města. Pojedeme po louce. Vedle nás začíná les. Cesta je rovná, bez hrbolů a stojí u ní osamělý strom. A vedle stromu... Myšlenku jsem nedokončil. Auto škytlo a motor se zastavil.
Zavládlo ticho.
"Co se děje?" zeptal se Alan.
D ostal jsem příšerný vztek. Nezvládl jsem situaci. Manipuloval jsem se stíny příliš divoce, víc než jsem chtěl. Také jsem měl podvědomou myšlenku, abych se dostal někam, kde nefungují střelné zbraně. Povedlo se, ale bohužel v tomto stínu přestal fungovat i benzínový motor. To znamená, že mé nové, krásné a milované auto tady skončilo. Samo nejede a stojí na rovině. Pochybuji, že ho někdo bude tlačit a pohyb je základem v přesouvání se mezi stíny. Zpátky musíme pěšky. Tedy jestli se ještě mohu vrátit. Ale nejdřív mi ti dva musí něco vysvětlit. Otevřel jsem dvířka a vystoupil.
"Tu pistoli klidně můžete zahodit, nebude střílet," řekl jsem do vozu a rozhlédl se po krajině.
Byla krásná měsíční noc. Souhvězdí na obloze jsem nepoznával, ale barvy hvězd se podobaly pozemským. Stáli jsme na měkké travnaté louce, ohraničené lesem. Zahrady a ploty, mezi kterými jsme projížděli, nebyly nikde vidět. Ze směru, kterým jsme přijeli, vedla z lesa na louku cesta. Není to zase tak špatný stín. Třeba bych se tu mohl usadit, když se nemohu vrátit zpět. Ale nevím, zda tu mají vyhřívané koupelny, seriál Akta X a pěnu do koupele s eukalyptovým olejem. Znovu jsem se zamračil.
Ostatní také vystoupili. Ann se rozhlížela vyděšeně po okolí. Vypadalo to, že se jí trochu houpe žaludek. Oloean a Alan se tvářili nadšeně.
"Teda, no tohle! Je to rozdíl se o tom učit a zažít to na vlastní kůži," vzdychl Alan.
"Už se těším, až to taky dokážu," přizvukoval Oloean.
"Přejděte do angličtiny, pánové. Musíme mít trochu ohledů k dámě. A taky mi koukejte vysvětlit, kdo jste a co jste to vyváděli v Dalonu."
"Carle, jakým jazykem to mluví? A kde jsme?" chytila se Ann mého zápěstí jako posledního spásného bodu ve vesmíru.
"Časem to pochopíš. A teď už mluvte!"
Alan se rozvážně usadil do trávy a spustil.
"Vysvětlím to velmi stručně. Pocházíme z univerzity ve Worku. Technicky vzato jsme synové tvého bratra Branda, ale on o tom myslím ani neví. Když se nás Fiona pokusila zabít, snažili jsme se někam uprchnout. Měli jsme od matky celkem dva Trumfy, na obou byl vyobrazený nějaký pokoj. Neprošli jsme Vzorem, nedo-kážeme jednoduše používat Trumfy. Tehdy jsme se v největší tísni všichni na jeden soustředili a ocitli jsme se na Zemi v jednom hotelovém pokoji v Londýně. To bylo v roce 1841. Později jsme se přestěhovali do Ameriky, život tam byl trochu snazší. Věděli jsme, že tě jednou potkáme, ale nikdo netušil, že to bude za tak dlouhou dobu."
"Promiň, že tě přerušuji, ale moc ti nerozumím. Říkáš "my". Kolik je vás?"
"Původně nás bylo devět bratrů, ale Atan zemřel po souboji s Fionou. A asi před sedmdesáti lety se zbláznil Otyn. Vymyslel teorii, že nedokážeme použít druhý Trumf, protože se dostatečně nesoustředíme. Rozhodl se ostatní zabít, aby získal jejich Sílu a pak doufal, že by se pomocí zbývajícího Trumfu dostal někam pryč."
Oloean se vložil do hovoru. "To bych měl asi vysvětlit já. Otyn, Semm a já jsme drželi hodně spolu. Otyn nevěřil v Corwinův příchod a chtěl ostatní zabít, aby se pokusil pomocí Síly použít poslední Trumf. Ten měl Semm, teď ho mám já. Otyn zavraždil Semma a pokusil se zabít i mě. Já jsem se nenechal, ale zato jsem poznal, že na Otynově teorii něco bude. Otyna jsem zabil v sebeobraně a pak jsem se pokusil použít Trumf. Skoro se mi to povedlo, nějakého spojení jsem dosáhl, ale projít nešlo. Potřeboval jsem ještě něčí Sílu, jenže ostatní začali přede mnou utíkat. Hledal jsem je desítky let po celých Státech. Byl jsem sám a zoufalý. Hraji v jedné rockové kapele, jezdíme na mnoho koncertů. Včera jsme přijeli do Dalonu a já poznal v jednom pracovníkovi agentury, která koncert zajišťovala, Madrize. Utíkal přede mnou celou noc a den, ale já ho sledoval. Vzbudil jsem v něm dojem, že mě setřásl a pak jsem si na něj počkal u auta a zabil ho."
"Madriz mi včera volal a byl úplně zoufalý. Nechtěl s tebou bojovat, věřil, že Corwin přijde. Hned jsem sedl do letadla a letěl sem. Madriz si dal se mnou schůzku právě v té garáži, myslel, že to bude vypadat nenápadně. Bohužel jsem přišel pozdě," doplnil Alan.
"Kdybych tušil, že Corwin opravdu přijde, tak jsem samozřejmě na nikoho neútočil. To doufám, že chápete. Měl jsem Madrize rád, byl to přece můj bratr," bránil se Oloean.
"Tak dost! Jakto, že jste věděli, že mě potkáte? A proč z toho máte takovou radost?" naštval jsem se.
"Jsme přece z Worku, provedli jsme Kruhový Rituál" podivil se Alan mé neznalosti.
Asi jsem se netvářil moc chápavě, protože je to zarazilo.
"Ty neznáš Work? Vždyť Fiona nás našla bez velkých problémů!" ozval se Oloean.
"Ne, neznám Work! A nevím, proč bych měl."
"Univerzitu ve Worku založil kdysi Dworkin. Vyučují se na ní veškeré magické vědy a také se tam provádí teoretický výzkum Vzoru, Logru a stínů. Všude jsou lidé, kterým není opravdová realita lhostejná a chtějí o světě vědět něco víc. Někteří nejlepší absolventi dokonce získají částečné zasvěcení v procházení stíny," vysvětloval Alan.
"To jsem nikdy netušil! Myslel jsem, že to je záležitost hlavně naší rodiny. Dworkin se o ničem takovém ani nezmínil."
"Jak jste naivní! Máme agenty na mnoha stínech a nejnadanější děti se dostávají k nám. Většina absolventů se uplatní na mnoha královských dvorech a nebo se sdružují do sekt. K jedné takové sektě se dostal i kdysi Brand. Doneslo se to na univerzitu a skupina učitelů magie se tehdy rozhodla k pokusu. Dworkin přísně zakázal magické vzdělání Oberonovým dětem, protože tušil, že by to mohlo přispět ke zkáze Amberu. Rovnováha mezi Vzorem a Logrem je příliš křehká. Ale Oberonovi vnuci již nemají takové schopnosti jako jeho děti a pro ně není magie tolik nebezpečná. Právě naopak, až časem Oberonovi děti zemřou na nejrůznější zranění, vznikne boj o amberský trůn mezi jejich dětmi. Pak zvítězí nejlepší čaroděj z nich. Work se na to musel připravit a proto potřebovali učitelé Oberonovi vnuky k pokusům na manipulaci se stíny."
Vzpomněl jsem si na Merlina a zatrnulo mi. Něco na tom může být. Ale Alan pokračoval.
"Učitelé neprošli sice Vzorem, ale byli to profesionálo-vé. Brand neměl šanci. Tolik toužil po znalostech magie, že se nechal naivně vlákat do pasti. Unesli ho a zavřeli do univerzitní laboratoře. Je obložená materiály, které ruší účinky Trumfů a nelze v ní manipulovat stíny. Naše matka byla vybrána jako nejvhodnější pro pokus. Nebyla člověk, pocházela ze stínu na pomezí Chaosu. Dokázala volně měnit tvar a plně ovládat své tělesné pochody. Zmámila kouzlem Branda a dokázala ihned otěhotnět. Devět dětí najednou pro ni nebyl velký problém. Mágové si chtěli Branda ponechat delší dobu, aby ho mohli podrobně zkoumat, ale jedna čarodějka mu pomohla utéct. Jmenovala se Jasra, myslím, že se s ní později oženil. Zpět se nikdy nevrátil, ale zato se svěřil s tímto dobrodružstvím Fioně. Ta začala ihned pátrat po univerzitě. Nebyl to problém, pokud věděla, co hledat, stačilo se poptat mezi čaroději. Prakticky každý, kdo ovládá trochu stíny a není z Chaosu ani Amberu, studoval ve Worku. Fiona se tam vloudila pod cizím jménem. To byla až po mnoha letech, ve Worku plyne čas o dost rychleji než v Amberu. Strávila tam dost let, než zjistila, že jsme Brandovi potomci, protože tuhle informaci věděli jen zvlášť zasvěcení. Naštěstí udělala chybu, protože když vtrhla do našeho bytu, snažila se první zabít naši matku. Podcenila nás, myslela, že jsme ještě děti. Měli jsme ale za sebou už rok výuky, takže jsme znali veškerou teorii. Vzali jsme Trumfy a podařilo se nám se přemístit sem. Atan se obětoval a kryl nám ústup, takže nás nedokázala sledovat. Ocitli jsme se jako desetiletí v Londýně roku 1841. Neznali jsme jazyk, zvyky, neměli jsme peníze. Pokusili jsme se proto o Kruhový Rituál, jediné kouzlo, které jsme znali."
"Co je to?"
"V podstatě věštění. Vytvoří se Velký Kruh a všichni sdílejí po určitou dobu společné vědomí. Není to nic příjemného, musíš se zcela otevřít ostatním. Už jsme to od té doby nikdy neopakovali. Tehdy jsme chtěli znát odpověď na jednoduchou otázku “Jaká bude naše budoucnost na tomto stínu?”. O odpověď zněla, že přijde Corwin, Oberonův syn a dovede nás na Amber, kde projdeme Vzorem. Bohužel jsme se z naší vize nedozvěděli, kdy se to stane."
"Počkejte! Ještě jedna věc mi není jasná. Co je to ta Síla?"
"Někdo tomu říká vitalita, někdo životní energie. Když jsi dlouho nemocen, utíká z tebe pomalu a pak klidně umíráš. Ovšem když zemřeš rychle, zmizí naráz a toho pak jde využít. Nejrychleji z tebe utíká, usekne-li ti někdo hlavu. Naše rasa je na Síle naprosto závislá, jsme schopni ji zcela od umírajícího absorbovat. Abychom dokázali měnit tvar obličeje i těla, kontrolovat tělesné pochody, musíme využívat Sílu. Při narození získáme určité množství, které lze jen těžko zvyšovat. Jde to vydatným spánkem, jídlem a tak. To je ale jen nepatrné množství. Když jsme zraněni či nemocní, Síla nám utíká z těla a můžeme snadněji zemřít. Postupným odčerpáváním Síly stárneme, i když délka našeho života je v porovnání s lidmi nepoměrně delší. Jedna z mála možností, jak více načerpat Sílu, je získat ji od umírajícího člověka naší rasy. Souboje s meči pro Sílu jsou docela obvyklé, ale většinou ne mezi příbuznými. To považujeme za něco neslušného. Proto nás tak pohoršil čin Otyna a Oloeana."
"Takže, abych tomu rozuměl správně, někde ve stínech je univerzita, kde se někdo snaží zkoumat specifické schopnosti naší rodiny. Pro potřeby výzkumu si vyrobili potomky mého bratra, které se později snažila zlikvidovat má sestra. Domnívám se, že asi věděla proč. A tihle mí roztomilí synovečkové mi díky svým rituálním soubojům s meči zničí auto a pravděpodobně na mě poštvou i policii. Tak abyste věděli, já jsem se do Dalonu uklidil proto, abych měl klid od Vzoru, mých příbuzným i všech soubojů na meče. Ani mě nenapadne, abych vás vodil do Amberu, tím spíš, že Random by nikdy nedovolil, aby děti Branda, ještě k tomu s částečným čarodějnickým výcvikem, prošli Vzorem. K čemu by vám to bylo? Nebo se taky chcete ucházet o trůn?" rozehřál jsem se.
Informace to byly sice zajímavé, ale když o všem Fiona ví a nikomu to neřekla, tak asi ne moc. S porovnáním se škodami, které mi způsobili, to byla naprostá hloupost.
Alan i Oloean se na mě vyděšeně dívali. Pak se Oloean osmělil.
"Proč by děti Branda nemohli projít Vzorem? A co s tím má společného Random?"
Došlo mi, že nemohou vědět, co se nedávno v Amberu událo. Krátce jsem jim to tedy vylíčil. Alan zauvažoval.
"To znamená, že musíme Vzorem projít tajně, aby nás Random neviděl a my neměli problémy. To, co Brand provedl, je smutné, ale my s tím nemáme nic společného. Většina z nás nechce stále zůstávat na Zemi, chceme dokončit vzdělání ve Worku, a proto potřebujeme umět manipulovat se stíny."
"Já vám ale říkám, že nikdo, ani já, nebude ochotný riskovat a nevezme vás na Amber. Je mi líto, ta vaše předpověď nevyšla. "
"Předpověď vždy vyjde. A kromě toho, budeme v budoucnu užiteční. Je mnoho kouzelnických sekt, které se domnívají, že jsou mocnější, než vaše rodina. Budete muset čelit mnoha magickým útokům a pak vám bude každý čaroděj dobrý."
"Konec debat. Já vás na Amber nevezmu, to je jisté. Jsem maximálně ochotný vás vzít zpět do Dalonu. A taky doufejte, že budu moct na Zemi zůstat a nebudu mít problémy s úřady. Ten stín se mi líbí, nerad bych si hledal jiné místo. A taky že pojišťovna zaplatí moje auto, jinak ho budete platit vy."
Otočil jsem se směrem k Ann. Seděla opřená o blatník, tedy o to, co kdysi býval blatník, a vypadala zamyšleně. Bylo mi jí líto, ale teď jsem ji mohl buď zabít a nebo zcela přesvědčit, aby se dala na moji stranu. Jinak jsem se mohl s rančem rozloučit. Raději bych ji ovšem přesvědčil. Vzal jsem jí za ruku.
"Ann, domů musíme pěšky."
Podívala se po mě. "Buď jsem se zbláznila já, nebo vy a nebo se mi všechno jenom zdá," řekla klidně.
"To se ti opravdu jenom zdá. Dostala jsi se do pohád-ky, kde já jsem princ," usmál jsem se na ni a v krátkosti jí vysvětlil podstatu Amberu, Chaosu a jejího světa.
Neřekla na to nic a vstala. Vzal jsem ještě z auta Grayswandir, podal jsem jí ruku a vykročili jsme směrem k lesní cestě. Oloean i Alan šli asi dva metry za námi a byli podivně zamlklí.
Uvažoval jsem, co bude, až se vrátím do Dalonu. Dů-ležité je, co zatím udělala policie. A co udělá Ann. Ale dost přemýšlení. Zhluboka jsem se nadechl a zkoušel si vzpomenout na cestu. Les pomalu končí a objevuje se plot. Dřevěný. Na druhé straně také. Za tou zatáčkou se mezi stromy objeví v zahradě altánek, naproti zase skleník. Mírný kopeček. Až budeme sestupovat, půjdeme klidnou cestou mezi ploty. A další plot už není plot, ale ohrada pro dobytek. A za tím kopečkem se vynoří má stodola na uskladnění sena a vedle je můj ranč. Málem bych zapomněl, ještě ty hvězdy! Až projdeme okolo toho stromu a já se podívám nahoru, souhvězdí budou pozemská. Tak! Docela jsem se zpotil.
"Teda Corwine! To je úžasný!" lichotil Oloean.
"Jistě, ty nás přece musíš vzít na Amber, tohle musíme umět také," přizvukoval Alan.
Ann vypadala na umření. Není divu. Pokud někdo není zvyklý, může se mu přechodem hranice stínů pěkně zve-dat žaludek. Vzal jsem jí do náručí a zamířil do domu.
"Vy dva se pěkně ztraťte. Nemám zájem mít problémy ještě s vámi. Mějte se dobře," vyhazoval jsem ty dva.
Zatvářili se smutně, ale ani necekli a odešli. Bylo vidět, že se bojí odporovat. Napadlo mi, kdy asi jejich rasa dospívá. Chovají se stále jako děti než muži.
Odnesl jsem Ann do své postele. Rychle ožila, chytla se mě kolem krku a lákala k sobě. Nebránil jsem se. Moc se mi líbila a kromě toho jsem to původně stejně plánoval.
Vzbudila mě, když svítalo.
"Carle! Měla jsem příšerný sen! Úplně si to pletu se skutečností. Nemohu si vzpomenout, jak jsme se dostali z města sem."
Vzdychl jsem. Chtělo se mi spát a neměl jsem náladu jí teď něco vysvětlovat. Počkám, až ráno.
"Když nás přepadli ti chuligáni, dala sis u hlídače garáží skleničku. Pak druhou, třetí a když přijel šerif, byla jsi namol. Tak jsem tě odvezl sem, aby ses necítila před Samem a Rosou hloupě. A do postele jsi šla se mnou dobrovolně. Ještě něco?"
"Tys mi přivezl domů tím tvým autem? A byla jsem opilá" optala se nedůvěřivě.
"Jo," zahučel jsem ospale.
"Ale já si nepřipadám jako po opici. Měla jsem děsný sen, ale jinak mi nic není. Nedals' mi nějakou drogu?"
"Ne, nedal. Vyřešíme to potom. Teď prosím spi," zavrtal jsem hlavu do polštáře. Nechápu, proč ženský musí všechno řešit ve čtyři hodiny ráno.
Když jsem se probudil znovu, bylo ráno a Ann seděla v křesle a pozorovala mne.
"Znovu mi chceš tvrdit, že jsem se opila a tys mne přivezl domů autem?" ptala se vážně.
"No, to záleží, co si myslíš ty. Jestli říkáš, že ne, měli bychom si promluvit," odpovídal jsem váhavě. Když jí chci získat na svou stranu, tak to nesmím zkazit.
Ann se najednou rozběhla směrem k posteli, vzala mojí ruku a přicvakla mi jí pouty k pelesti. Nebránil jsem se.
"Co to vyvádíš?" divil jsem se.
"Volala jsem šerifovi. Když jsem řekla, že jsem od FBI a byla jsem včera v té garáži, řekl mi všechno. Tvoje auto zahnulo do slepé ulice a když tam dojeli policisté, zmizelo. Navíc mají svědka, který tvrdí, že viděl z okna, jak se auto začalo rozplývat, až bylo pryč. Zavolala jsem mému šéfovi a vyprávěla mu to. Přepojil mě na nějakého člověka. Ten mi vysvětlil, že takové případy se stávají, mají jich prý několik podrobně zaznamenaných. Tvé jméno figuruje ve dvou z nich. Řekla jsem mu i o Rose, děsně ho to zaujalo. Mám tě zadržet všemi prostředky, je to prý v zájmu státu. Tak jsem znovu volala šerifovi, už sem jede, aby tě převezl do vězení. Musíš tam počkat, než přijede ten člověk od nás a ty mu všechno vysvětlíš."
"Když mě máš zadržet, proč mi tohle všechno říkáš?"
Ann zrozpačitěla.
"No, za prvé, to co děláš, podle mne není trestné. Za druhé, nepřipadáš mi nebezpečný, kdybys mi chtěl ublížit, už bys to udělal. A za třetí, nejraději bych slyšela tvé vysvětlení."
Říká se, že my z Amberu jsme ješitnější než všichni ostatní. To, že mi věřila i přes varování FBI a zajímala se o mne, mě nesmírně potěšilo. Ať již půjdu kamkoliv, vezmu jí sebou. Jen ji přesvědčit. Odhodil jsem tedy peřinu, aby si nemohla nevšimnout, že na sobě nic nemám.
"A to mě má šerif zatknout takhle? A ještě něco, kde jsi vzala ty pouta?"
Zčervenala.
"Jela jsem sem přece tajně, abych tě odhalila a zatkla. Myslela jsem, že se budou hodit a hodí se.."
"Nechci ti kazit tvůj životní triumf, ale rád bych se oblékl. Přece mě nemá šerif zatýkat takhle."
"On tě nemá zatknout, jen zadržet."
"Mě je jedno co, ale nestojím o to, být před ním nahatý. Jsem stydlivý."
"Ale když tě pustím, tak bys mohl utéct."
Venku se ozvala policejní siréna. Vzdychl jsem. Nerad ničím věci. Volnou rukou jsem chytil pelest postele, aby se neutrhla a druhou rukou škubl. Pouta samozřejmě praskla. Pak jsem se pomalu začal oblékat.
"Jestli chceš přesvědčit, že to, co jsem ti v noci vyprávěl, je pravda, tak můžu. Ale předvedu to jenom tobě, nikomu jinému. Jestli nechceš, zmizím a už mě nikdo na Zemi neuvidí. Tak co?"
Ann se rozpačitě zadívala na přetržená pouta.
"Kdybych se nechala přesvědčit, co by to pro mne znamenalo? Ptám se jen teoreticky, samozřejmě ti nevěřím."
"Budu muset změnit totožnost a začít znovu. Buď na tomto stínu a nebo jinde. Byl bych rád, kdybys šla se mnou."
"To nepřipadá v úvahu."
"Přece mě nevydáš do rukou úřadů jenom proto, že nejsem člověk. To ti mě není ani trochu líto?"
Nevěděla, co odpovědět. Houkačka venku umlkla. Pak jsem uslyšel hlasy.
"Dobrý den, šerife. Jsme zaměstnanci pana Coreye. Co si přejete?"
Zaměstnanci? Nemám v domě žádné zaměstnance. Ale ten hlas mi byl povědomý.
"Je mi líto, ale pan Corey musí jít s námi," ozval se pisklavý hlásek. Patřil určitě panu Matisovi, nerozlučnému dvojčeti našeho šerifa, který za něj zpravidla vyřizoval nepříjemné věci.
"Je to pravda?" ozval se druhý povědomý hlas.
"Bohužel ano. Má nám co vysvětlovat. A rád bych také viděl vaše doklady," zahýkal šerif svým typickým hlasem.
Pak se ozvaly rány, zaúpění a nějaké bouchání. Ann se po mě tázavě podívala a chtěla se zvednout. Zarazil jsem ji, neboť jsem tušil, co se vedle děje. Za chvíli se ozvalo zaklepání a šerif i s Matisem vešli do místnosti. Matis si ještě urovnával kabát. Oba přistoupili rovnou ke mě.
"Zatýkáme vás a do smrti z vězení nevyjdete," pronesl vážně šerif.
"A krysy tě tam sežerou," dodal Matis.
"To snad ne, máte ho jen zadržet, než přijede FBI," ozvala se Ann.
"Vy mlčte, ženský do toho nemají co kecat. Konec řečí a jdem."
Podíval jsem se po Ann. Zabralo to! Ženský mají děsně měkký srdce, to je z těch stupidních filmů jako E.T. a podobně. Měla v očích slzy a pohledem mě prosila za odpuštění. Otočil jsem se k šerifovi.
"Pánové, jen si naposledy promluvím tady se slečnou."
Chytil jsem jí za ruku.
"Tak co? Půjdeš se mnou?"
"Chci přesvědčivý důkaz, že nejsi šílenec. Pokud mi to hned dokážeš, půjdu s tebou, kam budeš chtít."
"Máš moc příbuzných, kteří tě budou postrádat?"
"Ne. Máma už nežije a tátu jsem neviděla od svých sedmi let."
Otočil jsem se k šerifovi.
"Tak dobře, konec zábavy. Co jste s tím divadlem chtěli dokázat a co tady ještě děláte? Vždyť jsem včera řekl, že vás už nechci vidět!"
Chvíli se nic nedělo a pak se obličej šerifa začal pomalu měnit na obličej Alana. Ann zaječela tak hrozivě, že jsme všichni tři sebou trhli. Vrhl jsem na ni káravý pohled.
"My to mysleli dobře," bránil se pan Matis a proměnil v Oloeana. Docela mu ta policejní uniforma k oranžovým vlasům slušela, i když mu byla trochu menší.
"Nechtělo se nám jít pryč, tak jsme přespali u tebe na verandě. A pak jsme viděli šerifa a toho protivnýho opičáka, tak jsme je zneškodnili. Jsi rád?"
"Máte docela štěstí, že díky vám jsem přesvědčil Ann, aby šla se mnou. Jinak bych byl pořádně naštvaný."
"Co je s šerifem?" zeptala se ledovým hlasem Ann. Asi se jí moc nelíbil vývoj situace.
"Jenom jsme je trochu klepli do hlavy a zamkli do tý komory s nářadím. Nic jim není."
"Ale zato, že jsme tě zachránili, bys nás mohl vzít na Amber."
"Ne!" zařval jsem.
Oloean mi podával nějakou kartu.
"My bychom ti zato dali tenhle Trumf."
Hvízdnul jsem překvapením. Byl na něm zobrazen Brandův pokoj v Amberu. Existence něčeho takového volně se potulujícího po světě by Randoma určitě nepotěšila."
"Vy vážně umíte měnit podobu?" obrátila se Ann na Oloeana.
"Vždyť jsme to říkali už v noci. Hele," zašklebil se na ni a po chvilce soustředění se jeho obličej proměnil v Annin.
"Fuj, to je hnusná vlastnost" znechuceně se odvrátila pravá Ann. Už vypadala uklidněně, byla dost přizpůsobivá. Jak říkám, to dělají ty stupidní sci-fi seriály. Před sto lety by žena v jejím postavení omdlela jak špalek. Oloean se proměnil zpátky.
"Dovedete taky měnit velikost těla? Oberon to dokázal," optal jsem se Alana s profesionálním zájmem.
"Ne, podstata naší proměny je na principu Síly, Oberonova na principu Chaosu. To je trochu něco jiného."
"Carle, mám jednu podmínku. Chci vidět Amber, Vzor a všechno ostatní. Když už se kvůli tobě vzdám svého života, ať to stojí zato," ozvala se Ann.
"To je jasné, že jí to musíš ukázat. A nás bys mohl vzít s sebou," zaškemral Alan.
Podíval jsem se na Trumf v mé ruce. Vlastně je i mou povinností ho získat zpět do vlastnictví naší rodiny. Kromě toho, mít amberský Trumf může být někdy otázka života a smrti. V určitých situacích by se mohl stát skutečným trumfem. Najednou mi cesta do mého rodiště nepřidala tak nesmyslná.
"Dobrá, vezmu vás na Amber. Když se dostaneme ke Vzoru, aby nás nikdo neviděl, klidně se můžete pokusit projít. Ale jestli mě někdo spatří, budu mít velké nepříjemnosti. A kromě toho nechci nikoho z mých příbuzných vidět."
Oloean horlivě přikyvoval, Ann se zatvářila odhodlaně a Alan mi stiskl ruku.
"Platí," řekl tiše.
...
Seděli jsme v Brandově pokoji v Amberu, kam jsme se dostali pomocí Trumfu. Museli jsme čekat, až se Ann udělá lépe. Opravdu snášela průchod stíny velmi špatně. Před chvíli se vyzvracela do jakési skleněné nádoby, která stála Brandovi na stole. Nedokázal jsem si tipnout, k čemu původně sloužila. Jelikož teď obsah trochu zapáchal, zastrčil jsem jí pod postel. Brand už se na mě nebude zlobit.
Zatím jsem si pozorně prohlížel mé společníky. Kromě Oloeana, Alana a Ann byli ještě tři. Když jsem Alanovi slíbil, že ho vezmu do Amberu, nenapadlo mě, že to vztahuje i na své bratry. Ihned se vrhl k telefonu a začal vytáčet meziměstská čísla. Ještě že účet za jeho hovory už nestačím zaplatit. Během diskusí s telefonním sluchátkem stačil ještě Oloeanovi vysvětlovat, kde který dotyčný bydlí a co dělá. Takže jsem se nechtěně dozvěděl, že Timo založil nějakou sektu uctívačů Amberu a čekají v jakémsi ranči v Jižní Karolíně na Corwinův příchod, Kan je právník v New Yorku a Dew je spisovatel žijící v L.A. Musel jsem slíbit, že na ně druhý den večer počkáme v Nashville v jednom hotelu. "Tam, jak se sešli minule," zdůrazňoval jim Alan. Kdo se tam nedostane včas, má smůlu. Ann ochotně zavolala svému šéfovi, že jsem se rozplynul metr před ní a že se vrací zpět do práce. To nám dávalo trochu času, alespoň do té doby, než někdo začne pohřešovat šerifa. Zatím jsme si půjčili jeho auto a přejeli na blízké soukromé letiště.
Alan, ač vypadal jako vandrák, byl totiž spolumajite-lem jednoho význačného podniku s vlastním letadlem kdykoliv k dispozici. Později mi prozradil, že byl před sto lety na Aljašce a našel pěkně bohatou žílu zlata. Peníze výhodně investoval a teď žil docela pohodlný život. Každopádně na nás čekalo letadlo, které nás dovezlo do Tennessee za pár hodin. Druhý den postup-ně dorazili všichni. Nejdříve Kan, který si pronajal aerotaxi. Vypadal tak na třicet, slušně oblečený. Já ovšem stále ještě zapomínám, že oni mohou svůj vzhled libovolně měnit. Ale jak mi Alan poučil, zpravidla se to dělá jen při největší nouzi. Dew přiletěl linkovým spo-jem před polednem druhého dne a naposled se autem přiřítil i Timo. Tito dva bratři vypadali nejpodobněji, až na zásadní rozdíly. Dew byl upravený, seriózní čtyřicát-ník a Timo vypadal jak zestárlý hipík. Timo měl na sobě jakousi zelenou kutnu a vlasy do půl zad. Hned se mě omlouval, že plně chápe, že moje barva je černá, ale to se mu nehodí do jeho záměrů. Zelená barva prý zna-mená naději a přitáhne do jeho sekty více lidí. Všichni prý při náboženských obřadech vyvolávali můj příchod a Timo byl hrdý, že se mu to skutečně povedlo. Já nerad diskutuji s blázny a tak jsem se od něj raději držel dál.
Všichni se vřele přivítali s Alanam, velmi chladně s Oloeanem a poměrně srdečně s Ann. Ke mě se chovali s nábožnou úctou. Když jsem viděl, s jakým dětským nadšením očekávají, co se bude dít, nemohl jsem jim zkazit radost. S povzdechem jsem se zadíval na Trumf, až zchladl a já dosáhl spojení. Prošel jsem a všichni ruku v ruce za mnou. Tak jsme byli v amberském paláci. Jenže co teď?
Od té doby, co jsme tady, byli všichni tišší a zaražení. Možná si konečně uvědomili, že projít Vzorem není jen tak. Kdo není královské krve, zemře. A ostatní potřebují velmi silnou vůli, aby došli až do středu. Pak je Vzor přenese do libovolného místa v libovolném stínu. V tom mi napadlo, co bude s Ann? Jak ta se dostane z Amberu? Já idiot, na to jsem nepomyslel. Jestli se dostaneme k Vzoru, ona nebude moci projít! Napadá mě jedno řešení, ale... No, za pokus to stojí.
"Ann, miláčku, musíme něco vyzkoušet. Tady máš můj vlastní Trumf. Zkusím přejít do mého vlastního pokoje, potřebuji nějaký plášť. Asi za pět minut si pohodlně sedni a zkus se uvolnit. Pak se koncentruj na tu kartu a uvidíme, co se stane."
"A nebude mi zase špatně?" hlesla utrápeným hlasem Ann. Barva do tváří se jí vracela jen pomalu.
"Nebudu v jiném stínu, jen o pár metrů dál. Takže snad ne. A kromě toho nechci, abys prošla. Potřebuji jen vědět, jestli dokážeš navázat spojení."
"To nevyjde. Nás to zkoušelo osm najednou a nic," vložil se do diskuse Alan.
"Ann ovládá meditace. Mohlo by to vyjít. A na množ-ství lidí nezáleží, pokud nemáte přirozené vlohy. Váš původní přechod na Zemi mohl způsobit ten váš bratr, kterého zabila Fiona. Bez něj se vám to už nevedlo."
"Na tom něco může být," uznal Alan.
Pomalu jsem otevřel dveře na chodbu. Byla prázdná. Rychle jsem přeběhl pár metrů ke dveřím mého pokoje a vklouzl dovnitř. Nic se v něm od mé poslední návštěvy nezměnilo. Ve skříni jsem našel starý hnědý plášť s kapucí, který občas používám, když chci nenápadně proklouznout ven z hradu. Teď se bude hodit. Pak jsem si sedl na postel a zcela odblokoval svou mysl. Podaří se Ann spojení?
Podařilo. Nejprve přišlo něco jako letmý kontakt, ten však hned zmizel. O pár sekund na to se opakoval v daleko silnějším měřítku. Trvalo mi jen chvilku, než jsem ho dokázal myslí zachytit a pak jsem před sebou uviděl Ann. Seděla na zemi s překříženýma nohama a upřeně sledovala Trumf. Napřáhl jsem k ní ruku a ona ji stiskla. Vzápětí jsem stál v Brandově pokoji. Tak to by fungovalo.
"Dobrá, teď se půjdu podívat, jak to vypadá v paláci a jestli můžeme projít ke Vzoru. Nevycházejte na chodbu, tady vás nikdo nenajde. Ann si nechá můj Trumf a kdyby se něco dělo, spojí se se mnou. Podruhé to bude snazší."
Nikdo neměl námitky a tak jsem znovu vyšel na chod-bu. Opatrně jsem našlapoval okolo hlavního schodiště dozadu. Bylo tam ještě jedno menší pro služebnictvo, které vedlo dolů ke kuchyni. Bylo daleko méně použí-vané a také méně na očích. Už jsem se chtěl po něm vydat dolů, když jsem zaslechl ze spodu kroky. Rychle jsem proto změnil směr a potichu vystoupal o patro výš. Naneštěstí kroky pokračovaly úplně stejným směrem a tak jsem preventivně vylezl až do třetího patra. Tam skoro nikdo nechodí. Kroky se opravdu zastavily o podlaží pode mnou. Nenápadně jsem se podíval, kdo to je. Před Randomovým apartmá stáli dva muži, podle všeho sloužící. Jeden držel pohár a druhý do něj právě mlčky něco sypal. Pak muž s pohárem zaklepal a vešel dovnitř. Druhý se postavil před dveře.
Trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomil, co se děje. Pravděpodobně jsem svědkem atentátu na Randoma. Několika skoky jsem se přiřítil před neznámého muže a tasil jsem meč. Neznámý vyděšeně vykvikl, ale to už mu má čepel projela hrudí. Rozrazil jsem dveře a vtrhl dovnitř. Bohužel pozdě. Random se právě s pohárem v ruce sesouval k zemi.
Druhý lump stál vedle stolu. Když mě uviděl, v očích se mu objevila hrůza. Nevšímal jsem si ho, ten mě neuteče. Radší jsem se vrhl k bratrovi. Random ležel na podlaze a pravidelně dýchal. Neměl žádnou špatnou barvu v obličeji a vypadalo to, jako kdyby spal.
"Cos mu to dal do toho poháru?" zařval jsem na atentátníka.
Ten se jen klepal a vrtěl hlavou. Cvakli dveře od sousední místnosti a uslyšel jsem Viallin hlas.
"Randome? Co se to tu děje?"
Mlčel jsem. Co se asi dalo říct? Vialla se rozhlédla nevidomýma očima po místnosti a já dobře věděl, že svým skvělým sluchem musí slyšet náš dech. Pak udělala rychlý pohyb a v ruce se jí zaleskla dýka.
"To jsem já, Corwin," ozval jsem se rychle.
"Corwine," vydechla překvapeně. "Kde je Random?"
"Tady, na zemi. Je tu ještě jeden muž a ten mu nasypal něco do vína. Ale neboj se, žije."
Vialla klidně přistoupila směrem ke mě. Vzal jsem jí za ruku a položil jí na Randomovo tělo. Lehce ho ohmatala.
"Co je mu?"
Napřáhl jsem meč směrem k neznámému.
"No? Tak povídej!"
Ten se rozklepal.
"Nic jsem mu neudělal. To je jenom silné uspávadlo, funguje ihned. Já musel, dostal jsem to rozkazem od svého krále. Za dva dny se probere a nic mu nebude."
"Proč?" zeptal jsem se přísně.
"Aby dnes nepodepsal tu smlouvu. Potřebujeme čas. Máme značnou zásobu zlaté vlny, do dvou dnů ji stihneme prodat."
"Ty jsi z Ewerenie, že?" ozvala se Vialla jasným hlasem.
"A-ano,"zakoktal muž.
"Tomu nerozumím. Jaká smlouva?" zeptal jsem se.
"Před lety Amber zaplatil Darámii licenci na chov zlatých ovcí. Je to jejich místní vyšlechtěné plemeno, vlna má skoro zázračné vlastnosti. Museli jsme zaplatit značnou částku, abychom směli prodávat zlatou vlnu v královstvích Zlatého kruhu. Jenže zisky nejsou tak vel-ké, jak jsme očekávali. Někdo pěstuje stejné ovce tajně a bez licence. Máme podezření na Ewerenii, ale nešlo to dokázat. Všechna království ctí pravidla obchodu už jen proto, že sami prodávají licence na své zboží. Proto jsme ve spolupráci s Darámií na dnes svolali obchodní schůzi všech zástupců zemí Zlatého kruhu a podepíšeme dohodu, že zlatá vlna se smí od zítřka prodávat jen na oficiálních tržištích od obchodníků s příslušnou licencí. Mělo by to zamezit spekulace černých prodejců. Vše bylo drženo v tajnosti, aby se černé zásoby nestačili prodat. Jak je vidět, bylo to marné."
"Nelze účinek toho uspávadla zlomit?"obrátil jsem se na Ewereniana.
"Já bych to nezkoušel. Takhle je jistota, že se mu nic nestane," zavrtěl hlavou.
Vialla se zatvářila utrápeně. Popadl jsem neznámého, dostrkal ho na malý balkón a zamkl za ním dveře. Odtamtud neměl kam utéct, dolů to bylo dobrých patnáct metrů. Pak jsem došel na chodbu pro mrtvolu a přidal jí k němu. Alespoň mu tam nebude smutno. Při tom mi něco napadlo.
"Viallo, je tolik důležité, aby dnes Random podepsal tu smlouvu?"
"Samozřejmě. Amber přijde prodejem nelegální vlny o značné peníze."
"Měl bych návrh," začal jsem nesměle. Vialla chvíli poslouchala a pak jsme si plácli.
Alan nic nenamítal. Pospíchal vedle mě směrem ke královskému apartmá. Cestou jsem mu vysvětloval, co bude muset udělat a co má říkat. Vypadal klidně a já jsem doufal, že to zvládne. Dohoda byla jednoduchá. Alan na sebe vezme podobu Randoma, sejde dolů s Viallou a podepíše dohodu. Vialla zatím odvolá stráže ze sklepení a nechá volný přístup do podzemí. Nebude se mě ptát, co tam hodlám dělat a ani kdo je Alan. Stačil jí pouze můj slib, že nedělám nic proti Randomovi a ani Amberu. A také se bude snažit zapomenout, že mě a nebo Alana někdy viděla, či spíš slyšela. Kdyby se něco nepovedlo, bude tvrdit, že o celé záměně nevěděla. Mělo by to vyjít. Jak jsem se dozvěděl, v současné době je v paláci z mých příbuzných pouze Fiona. Ta ale bude sedět s hosty celý večer u večeře.
Také jsme to tak provedli. Alan si přeměnil obličej na Randomův a oblékl šaty, které mu Vialla připravila. Pak spolu sešli do Velkého sálu. Já mezitím přinesl ze skla-diště šestero obyčejných šatů, jaké nosí služebnictvo a donutil ostatní, aby se převlékli. Jedny jsem nechal ležet v Randomově pokoji pro Alana. Během všech těchto příprav Random spal na pohovce, kam jsem ho položil. Pak jsme husím pochodem vyrazili vstříc osudu.
Nejdříve jsem šel já, potom Ann, hned za ní Dew a Oloean a řadu končil Timo s Kanem. Sešli jsme po zadním schodišti a plížili se podél pokojů služebnictva. Bylo slyšet šum davu, všichni zmocněnci měli sebou početný doprovod, takže v sále bylo asi stopadesát hostů. V kuchyni také panoval čilý ruch, připravovala se slavnostní večeře. Musíme proklouznout do úzké chodby za Velkým sálem, než se začne podepisovat dohoda. Do té doby totiž hosté přecházejí po celé místnosti a všude panuje zmatek. Sklopil jsem hlavu, aby mi nebylo vidět do obličeje a pomalu jsem prošel do skrz sál do malé chodby. Sláva! Nikdo si mě nevšiml. Teď ještě ostatní. Chvilka napětí, povedlo se. Vedl jsem všechny k úzkému točitému schodišti, které vedlo do podzemí. Doufám, že Vialla splnila slib a stráž nebude na svém místě. Poručil jsem ostatním, aby se nehýbali z místa a šel se podívat zpět, co se děje v sále. Tam už se situace uklidnila.
Pod erby království Zlatého kruhu stála Vialla, Alan a neznámý muž. Před sebou měli listiny. Muž právě řečnil. Představil se jako velvyslanec Darámie a vychvaloval uzavíranou dohodu. Poté pokynul Alanovi, aby také něco řekl.
Toho jsem se obával. Alan nikdy Randoma neslyšel mluvit, nedokáže tedy napodobit jeho hlas. Ale Alan z toho vyklouzl náramně. Chraplavým hlasem se omluvil přítomným, že právě onemocněl a proto se nemůže ani zúčastnit dnešní večeře. Jinak vítal všechny na hradě a takové ty obvyklé bláboly a na závěr podepsal doku-ment. Kdybych nevěděl, že pravý Random leží nahoře, byl bych věřil, že je to on. Jeho řeč byla působivá a zabrala. Jeden po druhém přicházeli jednotliví zástupci zemí a podepisovali smlouvu. Všichni přitom přáli brzké uzdravení. Všechno bylo zkrátka bezvadné. Pak jsem si ale všiml jedné věci, která mě totálně zkazila náladu. V koutě stála Fiona a dost nevěřícně Alana pozorovala. Když se oficiálně rozloučil a odešel ven ze sálu, vydala se za ním. Nemohl jsem mu nijak pomoci, proto jsem se vrátil k ostatním.
"Máme problém. Alan byl asi odhalen Fionou."
Timo se zatvářil výhružně.
"Tak jdeme a vyřídíme si to s ní jednou provždy."
"To tedy ne. Slíbili jste, že nepůjdete proti žádnému členu mé rodiny. Tedy ani proti Fioně."
Timo zrozpačitěl. "Dobrá, nic jsem neřekl."
Zatvářil jsem se vážně. "Teď mi přísahejte, že ten slib dodržíte."
Všichni opravdu přísahali. To by snad jako záruka za Fionin život mohlo stačit. Mám jí docela rád, i když je to děsná potvora.
"Jděte raději napřed. Sejděte po kulatém schodišti až do labyrintu, dejte se stále hlavní chodbou až k sedmé odbočce, ta vás dovede ke dveřím od místnosti se Vzorem. Před nimi zůstaňte stát. Já počkám na Alana, snad se mu podaří uniknout a přijdeme za vámi."
"Mám o tebe strach," špitla mi Ann do ucha.
Políbil jsem ji. "Neboj se, jsem králův bratr, nemůže se mi nic stát."
Uklidnilo ji to a vydala se s ostatními po schodech dolů.
Znovu jsem se vrátil ke vchodu do sálu. Snad se nebude Random moc rozčilovat, až zjistí, co jsme s Viallou provedli.
Nečekal jsem dlouho. Právě, když byli hosté rozsazováni ke stolům, přiřítil se velkou rychlostí Alan ještě v podobě Randoma a ignorujíce všechny přítomné proběhl od kuchyně ke mě do chodby. Na nic jsem se neptal a vedl jsem ho ke schodišti. Strážnice byla dle očekávání prázdná. Vzal jsem náhradní lampu za zdi a vydali jsme se dolů. Schodů bylo moc a Alan nevydržel dlouho mlčet.
"Všiml jsem si, že jde za mnou. Nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem místo toho, abych zašel do Randomova pokoje, proběhl až k zadnímu schodišti. Určitě zašla dovnitř do pokoje a zjistila, že pravý Random spí."
"Teď už se nedá nic dělat. Doufejme, že než se rozhodne udělat poplach, uplyne co nejdelší doba."
"Doufejme."
Konečně jsme stáli úplně dole. Rozběhli jsme se chod-bou pečlivě počítali odbočky. Pět, šest, sedm, jsme tady. Před námi byly obrovské dveře, u kterých čekali ostatní. Sundal jsem z háku na zdi klíč, odemkl a otevřel je. Byl tam. Jako vždy, modravý, svítící a strašidelný. Vzor.
Otočil jsem se k ostatním.
"Nemáme čas, takže půjdeme jeden za druhým. Bude to obtížné, ale jde to. Pamatujte si, že se nelze vyhnout. Kdo se zastaví, odsoudí k smrti všechny za sebou, protože začít znovu je v postatě nemožné. Až dojdeme do středu, nechte se přenést zpět na Zemi do toho hotelu v Nashville. Máme stále zaplacené pokoje, tak by to neměl být problém. Pořádně si odpočiňte, přijdu za vámi. Musím vám ukázat, jak se manipuluje se stíny, abyste se nedostali do nějakého problému. Ann, ty počkej chvíli potom, co budeme pryč a pak použij můj Trumf. Je všechno jasné?"
Bylo. Tak jsem zvedl nohu a udělal první krok.
Byl to snad nejhorší průchod Vzorem v mém životě. Při prvních krocích se nechuť, kterou jsem ke Vzoru měl a kterou jsem v poslední době pociťoval při průcho-du stíny začala měnit v tupou bolest. Můj neúspěšný pokus projít Kamenem Rozhodnutí, ze kterého mě zachránil Random, mi vyřízl do vědomí hlubokou bola-vou ránu, které jsem právě teď otevřel a ještě prohlubo-val. Vyhrkly mi slzy do očí a já se rozplakal sám nad sebou. Pocit naprostého vyčerpání se dostavil po pár metrech. Jen jsem vlekl nohy a snažil se nevnímat. Ale Vzor rozkládal mé vědomí a zase ho skládal zpět, takže bolest se vracela v dlouhých vlnách a stále sílila. Jak jsem ho v té chvíli nenáviděl! A možná ta nenávist mi zachránila život. Nemyslel jsem na Ann, ani na ostatní, jen na to, že mně ten bastard nesmí dostat. Nevnímal jsem ani obtížné úseky od těch lehčích. Okolo mne sršely jiskry a já se vlekl se svou bolestí a nenávistí. Nevím jak dlouho to trvalo, ale byla to podstatná část věčnosti. Pak najednou jsem byl ve středu a bolest polevila. Chtělo se mi padnout na zem, ale s posledních sil jsem dal Vzoru příkaz, aby mě přenesl do hotelu. Spatřil jsem postel a složil se na ni. Když jsem upadal do hlubokého spánku, matně mi blesklo hlavou, že ještě něco musím udělat. Něco, co se týká Ann. Než jsem si vzpomněl co, spal jsem příliš tvrdě. Jak jsem pak zjistil, ostatní došli do středu Vzoru bez velkých problémů a nechali se také přenést do hotelu. Sešli se u Alana v pokoji a když jsem se s Ann neobjevoval, usoudili, že nechceme být rušeni. Protože byl právě večer, šli si také lehnout. Někdy je ohleduplnost příšerně nepraktická vlastnost.
Probudil mě až telefon. Podle hodinek byli tři v noci, takže jsem spal skoro osm hodin. Vzpomněl jsem si, co se stalo a zalil mě studený pot. Jak jsem jen mohl usnout! Nervózně jsem zvedl sluchátko. Byla to Ann.
"Carle, jsem v Paříži na nádraží. Nemám peníze na letenku a ani pas. Abych měla na telefon, prodala jsem hodinky. Co mám dělat?"
Málem jsem oněměl úžasem.
"Neboj se, něco vymyslím. Můžeš mi zavolat znovu tak za čtvrt hodiny?"
"Ano, samozřejmě."
Práskl jsem s telefonem a vyběhl na chodbu. Utíkal jsem do Alanova pokoje. Spal, takže jsem ho bez milosti vzbudil.
"Co se děje?" mumlal rozespale.
"Něco se stalo, Ann je v Paříži," vysvětloval jsem.
"Co tam dělá? Já myslel, že je s tebou."
"Není. Usnul jsem. Taky netuším, kde se tam vzala. Potřebuje pomoc. Nemá náhodou vaše firma pobočku v Paříži?"
"Má, a já tam mám také mnoho přátel. Co mám konkrétně udělat?"
"Zavolej někomu, ať hned jede na nádraží a dá jí nějaké peníze. Všechno ti samozřejmě zaplatím. Jmenuje se Richottová a bude čekat před restaurací."
Alan přikývl a chopil se telefonu. Když Ann zavolala znovu, utěšil jsem ji, že pomoc je na cestě. Odmítla nám do telefonu cokoliv vysvětlovat a tak jsme museli zůstat zvědaví až do druhého dne. To jsem ostatním přednesl veškeré praktické zásady využívání vlastností Vzoru a jako první úkol jsem svým žákům dal najít cestu skrz stíny do Paříže. Po delší době se povedlo a my mohli vyslechnout dobrodružství, které zažila chudinka Ann v Amberu.
Když prošel Vzorem jako poslední Dew, Ann zjistila, že se v místnosti se Vzorem nedokáže dostatečně koncentrovat. Vzala tedy lampu a vyšla na chodbu. Než se mohla znovu pokusit o spojení, uslyšela dusot a uviděla světla. Dostala strach a zpanikařila. Jak mi pak prozradila, největší starost měla o to, aby u ní nenašli můj Trumf a já neměl potíže. Zmuchlala tedy kartu do kuličky a strčila jí do starého nepoužívaného držáku na pochodně, který byl na stěně hned naproti dveřím. Stihla to jen tak tak, protože hned potom se k ní přiřítila po zuby ozbrojená hlídka s Fionou v čele. Ann se bála promluvit jediné slovo a Fioně nedošlo, že Ann jazyku thari nerozumí. Fiona na ni chvíli řvala než poznala, že to nemá smysl. Po té, co stráže prohledaly zbytek chodby i místnost se Vzorem, a zjistili, že tu nikdo jiný není, přikázala Ann strčit do nějaké cely, než rozhodnou, co s ní. Ann odhaduje, že byla zavřená ve tmě tak tři hodiny. Pak se otevřely dveře a vešel tam s lucernou prý hnusný velký smradlavý chlap. Sice nero-zuměla co povídá, ale došlo jí, že ji hodlá znásilnit. To se jí tak dotklo, že ač původně nechtěla dělat problémy a pokojně čekala, až ji přijdu vysvobodit, přelámala tomu chlapovi obě nohy a také ho prý trochu praštila do břicha. Pak si vzala jeho klíče a lampu a vyšla ven. Protože měla strach, že v okolí mohou být další strážní, přemýšlela, jak se co nejrychleji dostat z hradu pryč. Vzpomněla si na vyprávění o mém uvěznění a začala hledat mou starou celu. Některé kobky byly prázdné, některé ne. Tam moje byla až čtvrtá a měla nového obyvatele, prý takového ubohého stařečka. Ann odem-kla klíčem, dědu vyhnala ven a sama se vevnitř zavřela. Malby na stěně prý nebyly moc poničené, tak se zkusila soustředit na Dworkinův pokoj. Šlo to prý snáz, než s mým Trumfem. Ocitla se v opuštěné pracovně. Když jí začala prohledávat, našla na stole balíček Trumfů všech možných krajin. Mezi nimi s úžasem poznala Paříž s Eifelovou věží. Samozřejmě toho využila.
Poslouchali jsme s málem otevřenou pusou a já si s hrůzou uvědomoval, jaký zmatek teď musí panovat na Amberu. Teď ale nastal problém, co bude s námi. Nakonec se řešení také nalezlo. Ann nesměle navrhla, že by chtěla žít v Austrálii. Tak jsem se tedy naposledy na dlouhou dobu vydal do stínů a přinesl si pěknou zásobu diamantů. Kontaktoval jsem na Zemi staré známé a vše v tichosti prodal. A když má člověk dost peněz, dá se získat všechno. Sehnali jsme si nové pasy na nová jména, a jako bohatí Američané zakoupili pěknou stáj pár desítek kilometrů od míst, kde Ann trávila dětství. Chovali jsme koně, narodil ses ty a život krásně utíkal. Jenže najednou, to už jsi byl na univerzitě, jsem ucítil, že jsem zcela v pořádku. Vrátila se mi má touha cestovat stíny, poznávat vše nové. Také jsem si vzpomněl na svůj vlastní Vzor, který jsem ještě neprozkoumal. Věděl jsem, že musím odejít. Ann mi nebránila, tušila, že to jednou přijde. Měla jediné přání, že ti nic neřeknu a nechám tě žít s ní na Zemi. Slib jsem dodržel, teď jen doufám, že mě nezklameš.
A ještě vysvětlení, co se stalo s ostatními. Alan se občas toulá všude mezi stíny, jen na Amber si netroufá. Často se také zdržuje na Zemi. Ann ho nerada viděla, moc jí připomínal minulost a ona chtěla na Amber zapomenout. Timo někam zmizel, nikdo o něm dlouhá léta neslyšel. Kan si našel nějaké království, kde vytvořil parlament a založil politické strany. Zavedl tam americké právo a zkoumá, co to udělá se středověkou společností. Prý se ohromně baví. Oloean se dal na kouzelnickou dráhu a vydělává milióny. Určitě jsi o něm slyšel, vždyť přetrumfl i kdysi slavného Davida Coperfielda. Jenže narozdíl od něj Oloean švindluje. A Dew zůstal v Kalifornii. O něm ti musím říci takovou zajímavost. Jednou jsme seděli u nás s Alanem a vzpomínali na naše seznámení. Něco mě vrtalo hlavou.
Povídám:"Ty, Alane, mě se zdá, že na tom vašem boji v garáži bylo něco divného. Jako bych to odněkud znal."
Rozesmál se. "Že jsi také viděl Highlandera?"
"Viděl, máš pravdu! Ale pak tomu vůbec nerozumím."
Alan se už chechtal z plných plic.
"A kdo myslíš, že inicioval natočení celého filmu? Sice pravda poněkud překroucená, ale takoví jsou filmaři. Byl to Dewův nápad, spolupracoval i na scénáři. Myslíš, že si tak krásný námět, nechal utéct? Vždyť aby byl film úspěšný, musí na něm být kousek pravdy. A od té doby, co se může přesouvat mezi stíny a čerpat inspirace, jsou jeho scénáře jedny z nejúspěšnějších v Hollywoodu."
Na to se už nedalo říct nic. Jen doufám, že ti Vzor přinese spíš užitek než starosti. Jo, a pozdravuj Randoma a Fionu. Ať se na mě a na ostatní nezlobí.
Tvůj táta Corwin
k ZA 16
k Povídkám
k ZA