Rion - dobrodruství v Morini 8
"Mohl jsem vědět, e provede něco tak íleného, Rione."
"Ne, to nemohl. Ani já jsem to nevěděl. Ale musel jsem vyuít tu příleitost. Nikdo z tvých vojáků by to kvůli zákonu nemohl udělat."
"A jak se ty vypořádá se zákonem ? Vlastně bych tě měl zatknout."
"Budu muset utéct."
No, Koler dostal, co zasluhoval. A jeho ochránci nebyli ádní beránci Spousta holek z přístavu by mohla vyprávět. A spousta dobrejch chlapů by u nemohla. Take co se mě týká, já tě soudci neprozradím."
"Ted' jsem ale ve městě málo platnej, kdy si můj obličej prohlídla větina lumpů v té hospodě."
"Jako peh by ses v tomhle městě u opravdu neuivil. Bude muset chodit v uniformě.g
"Abych se vrátil k jejich plánu. Myslí, e i po Kolerově smrtí bude útok na město proveden?"
"Asi ano. Přece u víme, e za ním stáli morločtí čarodějově. A ani největí hlupák z Kolerových lidí by nezničil jejich plán. Kromě toho, Koler měl pod sebou několik podnáčelníků. Moná právě teď mezi nimi zuří boj o nadvládu nad bandou. Třeba nám jetě ubude několik protivníků.g
"Asi má pravdu."
"Take já jdu zařídit přípravu gardistů. Pak zajedu do města, aby se připravila i vojenská posádka a městtí stráníci. Bude nám asi horko."
"Je potřeba poslat posly do ostatních měst království. Chystá se válka."
"Moná, e Kolerova banda neřekne morlockým čarodějům, e je jejich plán prozrazen. Moná si to prozrazení ani neuvědomí, nemohou přece vědět, jestli jsem Kolera nezabil kvůli penězům nebo krevní mstě."
"Na to bych nespoléhal."
Jasně, ale bylo by to jednoduí. Já se teď vydám za kněkou, aby nám poskytla vekerou pomoc, které bude schopna. Ale královnu bys měl zpravit ty."
"Vyrazím hned, moc času nezbývá."
V chvatu jsem vyrazil do chrámu. Zabouchal jsem na zavřenou bránu. Nikdo se ale neozval. Pokud ji střeí zombie, asi se s nimi nedomluvím. Udělal jsem tedy to jediné, co zbývalo. Stejnou cestou jako pří první návtěvě jsem se dosta1 na galerii. Tentokrát jsem ale neplýtval časem a silami na souboj se zombie. Vzal jsem lahvičku mrtvé vody a vycáknul její obsah proti strái nemrtvých. Kapky se propálily skrz zombie, stravovaly jejich těla ohromnou rychlostí. Nečekal jsem, rozrazil dveře a dostal se do vniřních prostor chrámu. V dlouhé chodbě jsem otevřel první dveře, ale za nimi nikdo nebyl. Otevřel jsem dalí a narazil na nějakou kněku. Probudila se a hned vztáhla ruce, aby provedla nějaké kouzlo.
"Zadr, nejsem nepřítel! Potřebuji rychle mluvit s tvou představenou. Dějí se strané věci!"
Okamitě
se rozmyslela, vstala a vyběhla ven. Mávla rukou, a pospíchám za ní. Po
cestě jsem jí v chvatu vypověděl to nejdůleitějí. Propletli jsme se několika
místnostmi a chodbami, a po schoditi se dostali ke komnatám hlavní kněky.
I před jejími dveřmi stála strá, ale na pokyn poodstoupila. Kněka mávla
rukou a závora se rozlétla.Vtrhli jsme dovnitř. Proti nám se vztyčila dvě nahá enská těla. Kněka měla společnost.
"Sestro, odpust, ale je to skutečně důleité. Věřím tomu mui."
Promiňte mi tu smělost, ale nezbývá nic jiného. Morločtí čarodějové táhnou s armádou k naim hranicím a Kolerova banda chystá na dnení půlnoc ovládnutí města. Jejich kumpáni v ostatních městech jsou připraveni také. Potřebujeme spolupráci. Je málo času."
,,O pohybu morlockých čarodějů u vím, ale neznala jsem jeho důvod,g ovládla kněka svůj hněv Zahalila se do plátě, pokynem ruky odehnala svoji noční druku a posadila se do křesla.
"A na to bude čas, bude mi vyprávět, jak jsi se dostal dovnitř," blýskla pohledem. "Ale teď jsou důleitějí věci."
"Kapitán připravuje vojenské síly na útok. Od tebe potřebujeme vědět, jakou pomoc nám můe poskytnout a uvítáme radu, co dělat. Jak si poradíme s morlockými čaroději?"
"Neporadíme. Zbývá doufat, e kdy ztroskotá útok ve městě, budou mít tolik rozumu, aby svou armádu nehnali do velké války. Ani jejich záměrům nepomůe příli těké vítězství. Já sice nejsem schopná se postavit čarodějům přímo, ale můu ruit větinu kouzel, která selou na bojující armádu. Pokud se ale jejich snaha obrátí přímo proti mně, nemám velkou naději."
"Kdo by nám mohl pomoci?"
"Královna by měla poádat o pomoc Iriwana, mocného čaroděje, který ije jako poustevník někde v lesích Altanie. Spolu bychom morlocké čaroděje zastavili. Jene tak rychle ho nenajdeme. Můu se pokusit se s ním spojit kouzlem, ale nevím, jestli se to podaří. Kdy jsem to zkouela naposledy , vůbec se se mnou nebavil."
"Co by ho mohlo přesvědčit?"
"Nevím."
"Co navrhuje jiného?"
"Jestli se podaří zmařit útok Kolerovy bandy, je třeba, aby na hranicích byli připraveni vyjednávači. Snad zastaví morlocké čaroděje."
"Kdo?"
"Někdo z královniny rady , já ... a ty!" dodala po odmlce.
"Jak se tam ale tak rychle dostaneme?"
,,O to se nestarej. Vra se na hrad a vyber někoho z rady. Připravím se na cestu a dvě hodiny před polednem vyrazíme. Přijedu na hrad."
"Dobře."
Nezdroval jsem se, jen se letmým pohledem na rýsující se bradavky rozloučil s krásou kněky a vyel jsem ven. Sestra, která mne přivedla, mne dovedla a k bráně a zařídila její otevření. Doběhl jsem ke svému koni a vracel se na hrad. Cestou jsem přemýlel, koho vezmu s sebou na vyjednávání. Usoudil jsem, e nejlepí asi bude lord Aminor. U jsme se trochu znali, je mladý, odváný, silný a obratný v zacházení se zbraní. A hlavně není ádný hlupák.
Hrad u byl vzhůru nohama. Vynutil jsem si rychlé přijetí u lorda Aminora a u po několikáté vypravoval, co se chystá.
"Samozřejmě, e pojedu. Nevím sice, jakým kouzlem nás kněka dopraví a na hranice, ale na tom nezáleí Chci být u toho a udělat, co budu moci."
"Jsme tedy domluveni. Zatím se rozloučíme, jdu si připravit nějaké věci."
Odeel jsem do svého pokoje, abych si sbalil to nejnutnějí. Vude se míhali gardisté, ozýval se vzruený hovor a cinkání připravovaných zbraní. Kapitán zrovna vyráel do města.
"Královna u vechno ví, z hradu nikdo kromě mě a tebe nesmí odjet. Mají se jen vrátit kuchařky z nákupu na triti, ale ty samozřejmě nemohly odsud ádné varování odnést, protoe odcházely jetě ne jsi přiel. Ale ty se jich vyptej, jak to vypadá ve městě. Aspoň bude vědět, do čeho jedu."
"Rozumím."
"Dohlédni na přípravy na obranu."
Kapitán vyrazil, brána se otevřela, aby ho propustila ven a zase se zavřela, aby nikdo nemohl varovat Kolerovu bandu, jak se připravujeme. Blahopřál jsem si k odhalení peha, kterému jsem tenkrát v zahradě usekl prsty a ucho. Snad tady někde nepobíhá dalí s mluvícím ptákem, který by mohl donést zprávu do města.
Dohlédl jsem na přípravy. Nikde jsem nezaslechl smích, tak obvyklý pro vední den Vytratilo se lelkování lechticů v salonech i děveček u kany. Spolu se správcem a radou jsme proli vechny hlavní úkoly, které se musí udělat. Hodně nám pomohla královna, která nechala vechny svolat na největí nádvoří a krátkou řečí jim vysvětlila, co hrozí, a zavázala je k pomoci.
Kolem hradeb mui káceli stromy a prosekávali houtiny, aby bylo nepřítele vidět, stavěli zábrany, kopali pasti, ostřili zbraně, vyráběli ípy. eny kontrolovaly zásoby, připravovaly obvazy a místa k oetření bojovníků. Vude se něco dělo.
Vrátily se eny z nákupu. Vzal jsem si je stranou.
"Co se děje ve městě?"
"Je vzhůru nohama! Někdo zabil Kolera Queste!" překřikovaly se.
"A co jeho lidé? Jsou v ulicích nebo někde zalezlí?"
"My je neznáme, ale na trnici si chlapi povídali, e bandité jsou a moc klidníg ujala se slova kuchařka, která mne přivedla na hrad.
"Dobře."
"Taky říkali, e se nalo tělo nějakého Olina, prý to byl Kolerův podnáčelník."
A vida, přece jen se podnáčelníci mezi sebou nedohodli po dobrém. Jetě chvíli jsem vyzvídal, ale nic důleitého jsem se u nedozvěděl. Vrátil jsem se k přípravám.
Ve stanovenou dobu jsem čekal u brány Připojil se ke mně lord Aminor na svém nádherném vraníkovi. K sedlu měl připoutánu lehkou výstroj. Vypadal spokojeně.
"Rozloučil jsem se s královnou. Poehnala naí výpravě a dala mi tenhle átek,g ukázal na předloktí levé ruky, kde měl omotaný pestrobarevný hadřík.
Brána se pootevřela a dovnitř vjela kněka. Pokynula nám a vichni jsme zase bránou vyjeli ven. Zapadla za námi s třesknutím. Neměl jsem dobrý pocit. Nebál jsem se ádného bojovníka ani přesily, ale bojovat proti nejhorím čarodějům je něco jiného Sice jsem ovládal několik drobných kouzel, která můe putující bojovník potřebovat, ale temná magie Morloku je proti mým kouzlům jako elezem okutý bojovník proti nemluvněti Zpočátku jsme jeli volným tempem a mlčky, ale kněka po chvíli protrhla mlčení.
"A vyjedeme z dohledu, udělám jedno kouzlo. To nám umoní dorazit do údolí řeky Leny, kudy se blíí morlocké vojsko. Část nepřátel pluje po moři, ale s tím nic nenaděláme. Hlavní síla čarodějů ale cestuje po zemi. Zatím se mi daří zjiovat jejich směr postupu."
Probírali jsme monosti, které máme. Zvaovali jsme kadou drobnost, abychom se nedopustili nějaké chyby. Domluvili jsme se, e vyjednávat s velitelem vojska bude Aminor. Protoe jsme byli u dostatečně daleko od zvědavých očí, zastavila nás kněka, vytáhla jakousi krabičku z tlumoku, odříkala v nějaké hrdelní řeči několik slov a posypala nás prákem z krabičky. Práek vytvořil oblak, který nás zahalil.
"Jeďme! Práku není mnoho a d1ouho nevydrí!"
Vyrazili jsme. Sledoval jsem s údivem, jak pomalu se najednou ve větru hýbou stromy a jak kopyta naich koní zběsile tepou povrch cesty. Z křoví vlevo vyrazil zajíc. Mohl jsem ale sledovat, jak se pomalu přesouvá zadní pár jeho nohou, pomalu, pomalu... Vzduch nám svitěl kolem uí, take nebylo nic slyet. Byli jsme íleně rychlí. Tohle zrychlující kouzlo bych rád znal. Budu se muset kněky zeptat.
Jeli jsme něco přes tři hodiny, alespoň tak jsem to odhadoval podle slunce, které se zdánlivě vůbec nepohybovalo. Oblak práku kolem nás se zmenoval, ubýval s ujetou vzdáleností. Odhadoval jsem, e tímto tempem budeme na hranicích jetě odpoledne.
Z nebe se k nám snáel nějaký dravec. Kněka nám naznačila, abychom ho nechali na pokoji a nastavila mu ruku. Zaal drápy do látky, kterou si omotala kolem předloktí. Naklonila se k němu a naslouchala jeho skřekům. K mému údivu mu začala odpovídat! Dravec se po chvíli vznesl a zmizel zase v dálce za naimi zády. Kněka nám ukázala, abychom zpomalili. Vzduch přestal hučet, nae tempo se zpomalilo, ale pořád bylo rychlejí ne nejzběsilejí jízda, kterou jsem kdy jel. Ale teď u jsme mohli mluvit.
"Dostala jsem zprávu. Kolerovi banditi změnili plán a zaútočili u v poledne."
Hlavou mi letěla spousta úvah. No jistě, v poledne se ulice vyprázdní, je doba oběda. Brány města se zavírají, strá se střídá, take je v tu chvíli zranitelná. Nevymysleli to patně.
"Ve městě se bojuje. Bandité ale ovládli jen dvě brány Ve třetí neuspěli a tak přístup do města zůstal pro vojáky volný."
"Jak mohli banditi spoléhat, e se jim podaří udret se celý den za slabými městskými hradbami?"
"Morlocká flotila se díky příznivému větru přiblíila k městu dříve. Pokud se vojákům nepodaří udret bránu, aby mohli město postupně osvobodit, bude ovládnuto. K banditům se toti přidalo i několik skupin obyvatel. Jednak chudáci, kteří nemají co ztratit a také pár nespokojených měanů a lechticů se svými sluebníky."
"Ví jetě něco?" zeptal se lord Aminor.
"Víc zpráva nefiká, ale pokusím se podívat."
Kněka vytáhla křiálovou kouli, nejoblíbenějí a nejznámějí magický předmět, přetřela ji rukávem, zamumlala zaříkadlo a nahlédla do ní.
"Vojáci postupují bránou dál do města, zatlačují vzbouřence. Bandité mají problémy také u budovy soudu, kde se k stráníkům přidala spousta lidí."
Vyslechli jsme kněku, ale ona u netrpělivě ukryla kouli a opět zrychlila na dřívějí tempo. Přizpůsobili jsme krok naich koní a pádili krajinou. Koně vůbec nevypadali unavení. Oblak práku se zmenoval a nae rychlost se začala sniovat. Bylo mi jasné, e ke hranici nedojedeme tak, jak jsem původně myslel, ale později. Záleí na tom, kdy kouzlo skončí. Bylo zvlátní pozorovat, jak se vechno vrací k běnému pohybu. Z oblaku prachu u zbýval jen obláček. Za chvíli i ten zmizel. Kněka dala pokyn k zastavení.
"Uděláme si přestávku. Mohla bych sice pouít silnějí kouzlo, ale nechci se vyčerpávat, protoe budu potřebovat kadý kousek své magické sily Do večera bychom měli dojet na hranici."
Najedli jsme se, zatímco kněka se kousek opodál zaobírala svými zavazadly. Prováděla nějaká kouzla, ale nechtěl jsem vyzvídat. Nakonec přila k nám.
"Morlocká armáda skutečně míří do údolí Leny. Na hranici se s nimi setkáme. Zatím jsem se s jejich čaroději nespojila. Ve městě to vypadá nadějně. Bandité neovládli přístav a vstříc morlockým lodím vypluli nai námořnici. Ti by je měli zdret a dát tak čas vojákům k vyčitění města. Bandité ztratili druhou bránu a třetí opustili sami, protoe jim u byla k ničemu. Stáhli se do své čtvrti u přístavu a pokouejí se zabránit v odplutí co nejvíce lodíg.
Nechal jsem si to projít hlavou a navrhl jsem: "Moná by ses měla spojit s morlockými čaroději. Říct jim, e tu na ně čekáme a chceme vyjednávat. Jejich plán se hroutí."
Lord Aminor mne podpořil. Jen bych jetě počkal, jestli se námořníkům podaří zadret morlocké loďstvo."
"Dobře, uděláme to jak říkáte, ale teď bychom se měli vydat zase na cestu."
Jeli jsme dál. Neprohlíel jsem si příli krajinu, jen jsem sledoval, jak sílí tok Leny a údolí se roziřuje. Slunce putovalo po obloze a začalo se sklánět k západu. Blíil se večer. A blíila se také hranice, přítok dalí velké řeky. Za tou u začínalo území Morloku. Na břehu byla hranice tvořena hřebenem skal, který se zvedal od Leny a přecházel a v mohutné hory, které chránily zemi na severu. Tam někde je Rolin, město, ve kterém teď ije Ondarej s Katekou, vzpomněl jsem si na své přátele.
Začalo se stmívat a tak jsme přebrodili řeku a utábořili se pod skalním převisem. Mraky na obloze dávaly tuit dé a nechtěli jsme zbytečně moknout. Kněka opět zjistila, co se děje ve městě. Zprávy byly povzbudivé. Bandité přecenili nespokojenost lidi. Nepřidalo se jich k nim moc a tak se teď bandité jen bránili v malých izolovaných skupinkách. Vojáci postupně čistili město. Několik měanů u bylo ve vězení a čekalo na soud. Nae loďstvo sice utrpělo nějaké ztráty, ale bránilo vyloděni morlockých vojáků.
"Spoj se s morlockými čaroději. Zítra ráno se s nimi setkáme."
Přihlíeli jsme, jak kněka odříkává magické formulky, zavírá oči, soustřeďuje se a upadá do transu. Její tvář byla klidná a v odlesku plamenů byla krásná i přes hrozbu, kterou v sobě skrývala. Zatouil jsem po ní. U dříve mě zneklidňovala, ale teď jsem si byl jist, e ji chci. Kněka vyla z tranzu.
"U o nás vědí a souhlasí s vyjednáváním. Vědí, e se Kolerovým lidem nepodařilo ovládnout hlavní město a jejich kumpáni uspěli jen ve dvou městech. Jejich loďstvo se vzdálilo od pobřeí a čekají na ráno."
Oddechli jsme si. Nemohl jsem nepřemýlet, jak by to dopadlo, kdybych nevyslechl Kolera a nezbavil bandity jeho prohnanosti. Hádky mezi podnáčelníky musely oslabit jednotu banditů. Musel jsem se pochválit. Třeba to někdo později udělá také, ale víc chvály mi neukodí. Uloili jsme se ke spánku.
Trhl jsem sebou. Vzbudilo mne prásknutí blesku. Hrom zaburácel. Podíval jsem se na Aminora. Spal a nenechal se ruit ani bouřkou, která se rozpoutala nad naimi hlavami. Kněka ale nebyla na svém místě. Přiloil jsem dřiví na havé uhlíky, rozfoukal opět oheň a vydal se ji hledat.
Nael jsem ji na návrí opodál. Kněka seděla nahá na zemi, svírala kotníky
svých nohou a sledovala hru blesků na obloze. Vypadalo to jako kdy z jejich
energie čerpá sílu. Nemohla mne v tom rachotu slyet, ale přesto pohlédla
neomylně přímo na místo, kudy jsem se k ní blíil. Propalovala mne pohledem.
Sedl jsem si vedle ní na zkříené nohy. Chvíli seděla klidně, pak vztáhla
ruce k nebi a zaklonila hlavu. Její ňadra se vzepjala. Vzruovalo mě pozorovat
ji. Mé muství se probouzelo. Jakoby to věděla, vstala, přikročila těsně
ke mně a rozkročila se. Její kadeřavý klín se ocitl přímo před mým obličejem.
Udělala jetě jeden krůček a moji hlavu si přitáhla do klína. Nasál jsem
její vůni. Cítil jsem jasně, e je vzruená, její vůně mne opájela. Nemohl
jsem se ovládnout a jazykem jsem přejel odshora dolů. Jetě více se rozkročila,
aby mi umonila snadnějí přístup. Byl jsem maximálně vzruený. Míhající
se blesky umocňovaly zvlátní atmosféru. Můj jazyk se dal do pohybu. Polaskal
jsem její závojíčky, zakroutil na tom místě, které eny nejvíc vzruuje
a zabořil jazyk co nejhlouběji. Sál jsem a lízal její pohlaví. Kněka měla
ruce zabořené do mých vlasů a třásla se rozkoí. Netrvalo dlouho a z její
růičky vytrysklo pár kapek. Ruce na mé hlavě strnuly. Klesla na kolena
a dlouhým a divokým polibkem se mi přisála k ústům. Její sliny se mísily
s boskou chutí jejího klína. Zuřivě jsme se líbali. Byl jsem jako omámený.
Kněka mi rozepnula kazajku, stáhla ji a poloila na zem. Vstal jsem.Rozepnula mi i kalhoty a stáhla je a k zemi. Vykročil jsem z nich. Mé muství se tyčilo jako stěeň. Zkoumavě jej políbila na pičku, olízla a pak je vsála do úst. Svírala a povolovala rty, přejíděla po něm jemně jazykem a také je jemně kousala. To vechno mi působilo ílenou slast. Obemkla mé muství u kořene rukou, laskala jej a přejíděla stále rychleji nahoru a dolů. pičku stále sála a líbala. Začala se ve mně zvedat omračující vlna. Křeč mne vzepjala na pičky a z mého údu začala tryskat ivotadárná tekutina. Lačně jí polykala a nepřestávala v pohybu rukou a rtů. Křeč polevila a přihlásila se trocha bolesti na rozcitlivělém muství. V opojení jsem ale bolest nevnímal a tak jsem neochabl.
Kněka vstala a přitiskla se svými ňadry k mé hrudi. Svíral jsem ji v náručí a z jejích rtů ochutnal sám sebe. Začal jsem laskat její tělo. Přejíděl jsem jí rukama po zádech, po bocích, obkrouil vztyčené bradavky a přikryl prsy dlaněmi. Potom jsem rukou mířil přes břicho do jejího rozkroku. Vlhký prst jsem potom olízl, abych si připomněl její chu a vůni. Poloil jsem ji na kazajku. Zesiloval jsem stisky svých rukou na citlivých místech. Její nalité prsy přitahovaly mé prsty i můj jazyk. Hladil jsem ji jemně po tváři a ve vlasech, sevřel mezi svými zuby její ucho a jazykem pak polaskal lalůček. Vlhký jazyk v uchu ji úplně rozdivočel. Klekl jsem si mezi její stehna a nabodl ji na své kopí. Zasténala a nehty rozdírala má záda. Zdivočel jsem. Drtil jsem ji pod sebou, drtil jsem rukama její stehna, její ňadra, kousal jsem ji. Milování začalo připomínat zápas. Propleteni jeden v druhém jsme se převalovali pod zamračenou oblohou. Kdesi blízko práskl blesk a spustil se liják. Kapky dopadající na nae rozpálená těla málem syčely. Bylo to ohromně vzruující. Pobídlo nás to k jetě větí zběsilosti. Zatmívalo se mi před očima Začala se zmítat ve vrcholu váně a to u jsem nevydrel. Vzepjal jsem se na loktech a stříkal sémě do jejího nitra. Stahy jejího klína ze mne vydímaly poslední kapku Asi jsme omdlel.
Probral jsem se v umění lijáku, který zmáčel nae těla. Kněka přímo zářila energií, kterou ji nae milování přineslo. Ohlédla se na mě: "Je v tobě velká síla."
Nevěděl jsem, co na to říci a tak jsem sebral své mokré oblečení, podal jí ruku a vraceli jsme se ke skomírajícímu ohni. Necítil jsem zimu, protoe jsem si připomínal kadý detail naeho záitku. Cítil jsem se slabě. Měl jsem pocit, e se se mnou něco stalo, ale nevěděl jsem co.
Oivil jsem oheň a rozvěsil kazajku, koili a kalhoty tak, aby uschlo. Dříví jsme nalámali večer dost a tak by nám mělo vydret, ne mi oblečení uschne. Přehodil jsem přes sebe přikrývku Kněka se oblékla.
Klímal jsem a jen občas se vytrhl, abych přiloil. Ráno se blíilo, bouřka zmizela v dálce. Oblékl jsem se a uvařil čaj. Aminor vstal, rozcvičil se a s údivem sledoval mokro kolem. Připomněl jsem si jeho nepřirozeně tvrdý spánek a zkoumavě pohlédl na kněku. Odvrátila se. Musel jsem ale na to vechno zapomenout, protoe nás čekal velký úkol.
Sbalili jsme věci, osedlali koně a vydali se vstříc morlocké armádě. Spatřili jsme vyjednávací skupinu. Čekala na nás. Bylo jich pět. Kdy jsme se přiblíili, poznal jsem velitele vojska, se kterým jsem se u kdysi při svých cestách potkal, jeho zástupce, pak mue s odznaky krále a dva čaroděje. Usadili jsme se naproti nim. Čarodějové zkoumali kněku a ona zkoumala je. Mlčeli jsme. Je lepí, kdy první promluví oni. Nevydreli to.
"Proč jste tady a co chcete?" promluvil netrpělivě králův zástupce. Velitel se na něj s nesouhlasem podíval. To vypadalo nadějně.
Mlčeli jsme. Pak promluvil velitel. "Jmenuji se Kale Gunar Vedu tuhle válečnou výpravu," zprail znovu pohledem králova zástupce. "Nai čarodějové mi řekli, e s námi chcete vyjednávat. O čem?"
"Jsem lord Aminor, zástupce naí královny. Vím, e jste přímý mu a proto budu jednat také zpříma. Chcete napadnout nai zemi. Spojili jste se s naimi bandity, abyste ovládli nae města. Můete to popřít?"
"Ne, to opravdu nemohu," neochotně přiznal velitel. "Ná král rozkázal. Chce vae území."
"Má málo svého? Nebo chce hlavně nae bohatství? Vdy by těko mohl ovládat nai zem. Nedávno jste byli oslabeni válkou."
,,O tom se bavit nebudeme," zneklidněl velitel. "Důleité je, jak chcete zabránit naemu vítězství."
Promluvil jsem: "Podcenili jste nás. V tuhle chvíli nai vojáci zabíjejí poslední bandity v hlavním městě. Ani jinde povstání neuspělo. Vae loďstvo se nedokázalo přiblíit k naemu přístavu. A vy to víte," ukázal jsem na čaroděje.
Jejich temné pohledy jen podporovaly strach, který vzbuzovali pouhým svým vzhledem.
"Ano, my to víme,g souhlasil jeden z nich. "Ale i tak se nám nemůete postavit.g
Lord Aminor se naklonila: "Vskutku jste silnějí. Známe vaí moc a nechceme proti ni bojovat. Ale protoe se vám nepodařilo překvapit nás, jsme připraveni. Vai lidé budou vude naráet na ozbrojený odpor, vaí vojáci budou umírat po desítkách ípy, které přilétnou ze tmy. Budete vude nacházet jen spálenou zem. Budete mít hlad, budete oslabováni a svého cíle nedosáhnete."
"My vás zničíme'" vykřikl zuřivě králův zástupce. Čarodějové se k němu nesouhlasně obrátili. Stačil malý pohyb a ústa mue se otvírala jen naprázdno. Nevyel z nich ani hlásek.
"Neoslabujte své síly. Vae hranice nejsou také bezpečné, divoké národy na vás útočí."
"Moná, " připustil velitel. "Určitě máte nějaký návrh."
Aminor začal vysvětlovat nai mylenku "Povstání se zúčastnilo několik lechticů a měanů. Budou potrestáni a jejich majetek propadne královně. Protoe hlavním cílem vaí výpravy byla podle veho asi kořist, zvate, jestli by nebylo lepí, kdybyste se vrátili s mení kořisti, ale vemi vojáky domů. Nabízíme výkupné za mír. Bohatství vech povstalců.g
Nevěděli jsme, jestli se můeme spoléhat na rozum vyjednávačů, jestli nepřeváí touha po ničeni. Čarodějům nezáleelo na tisících vojáků. Chtěli zesílit svou čarodějnou moc obětováním nepřátel. Ale velitele jsem trochu znal a lord Aminor také. Jemu na jeho vojácích záleelo. Proto byl také dobrým vojevůdcem. Vojáci by neposlechli čaroděje. Proto by měli čarodějové hodně zvaovat, jestli se postaví proti nám. Mohou sice vyvolat k boji nemrtvé a velijaké obludy, ale to umí nae kněka také. A čarodějové mezi sebou neradi bojují, protoe kadé vítězství oslabuje a čaroděj pak můe podlehnout jiným. Nevěděl jsem sice, jestli tohle nebezpečí hrozí i mocným morlockým čarodějům, ale kněka tvrdila, e ano. Poodeli jsme, aby se mohli v klidu poradit. Je těké se vzdát svého plánu. Znal jsem to.
Přivolali nás zpět. Čekali jsme, jak se rozhodli. Napěti bylo nesnesitelné, ale snail jsem se ho nedat najevo.
"Uznali jsme, e dlouhá válka by Morloku neprospěla. Přijmeme vae výkupné, ale máme jetě podmínku. Naim čarodějům," obrátil se k nim velitel, "dáte vechny zajaté bandity. Co s nimi udělají, bude čistě jejich věc."
Podívali jsme se s Aminorem na sebe. Kněce to asi nepřilo divné, ona byla zvyklá obětovat lidi a vzývat různé síly, ale mně přejel mráz po zádech v představě, co bandity čeká. Bylo mi jasné, e se Morlok svých dobyvačných plánů nevzdá, ale nae království potřebovalo odklad, aby zesílilo. Morloku zbývala jetě spousta zemí, které bylo moné dobýt snadněji. Ale banditů mi líto nebylo, proč taky.
"Souhlasíme," vzal na sebe Aminor rozhodnutí. "Vae armáda se teď vrátí domů. S námi pojede oddíl s několika vozy. Naloí majetek vzbouřených lechticů, měanů a banditů a se zajatci se vydá na cestu zpět. S nimi pojede posel s mírovou smlouvou, kterou podepíe vá král."
"Ujednáno."
V duchu jsem začal jásat. Podařilo se nám odvrátit krveprolití, zbídačeni země a posílení Morloku. Na zpáteční cestě se nám pojede dobře. Sice nás čeká práce v hlavním městě a musíme osvobodit ta dvě města, která padla do rukou banditům, ale to byla jen malá obtí. Ulevilo se mi. Pohlédl jsem na kněku a pocítil nával touhy. Vechno je opravdu skvělé. Počkali jsme, a se k nám připojí vybraný oddíl morlockých vojáků. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Kněka čas od času v kouli kontrolovala, jestli morločtí plní svůj slib a stahuji armádu a loďstvo. Přivolala dravce a poslala po něm zprávu do chrámu Za tři dny jsme byli na hradě.
První věc, kterou jsem se na hradě dozvěděl, byla, e v bojích ve městě padl kapitán gardistů.
7. díl 
k ZA 16
k Povídkám
k ZA