Rozhovory II
„Krásný výhled, že?“
„Hladina připomínající mezilidské vztahy,“ odvětil Mandor zasněně a upil vína z poháru, který držel v levé ruce, „nezdá se vám? Apropos, neočekával jsem, že zde budete.“
„Důvod je prostý,“ usmála se Dara, „Jasra mi dlouhá léta dělala komornou. Ale, upřímně řečeno, ani já jsem netušila, že Dvory vyšlou zrovna vás.“
„Někdo přijet musel,“ pokrčil rameny Mandor. „A to někdo, kdo nebyl příliš exponovaný při likvidaci ženichova otce.“
„Na Oberonovo uvěznění! Velkolepý úspěch Dvorů!“ pozvedla Dara svůj pohár. Mandor si přiťukl.
„Ačkoli, musím soukromě přiznat, že tak razantním útokem proti Amberu nejsem nadšen. Sám bych volil jemnější způsoby boje.“
„Překvapeně konstatuji, Vaše lordstvo, že mám stejný názor na věc. Rozhodně by lépe vyhovovalo, kdyby Amberu vládl někdo s přijatelnými názory, než když zavládne bezvládí.“
Mandor vzhlédl: „To je zajímavá teorie. Víte o někom, pomocí koho by se dala proměnit ve skutečnost?“
„Bohužel nevím.“
„Já taky ne.“ Mandor se opět odvrátil k oknu. Chvíli stál mlčky a pak do nastálého ticha řekl: „Leda by přišel někdo nový, někdo, komu v žilách koluje krev Jednorožce i Hada.“
„Hadí krev se najde snadno.“
„V tom případě se dá uvažovat o úspěchu. Myslím, že nejlepší pro tento plán by byl princ Erik. Určitě se nechá prohlásit vládcem, a to vyvolá bratrovražedný boj... Kdyby pak někdo šikovný zinscenoval proti Erikovi zradu a někdo jiný mu to vyzradil a pak se s ním sblížil...“
„A když to nevyjde? Strůjci plánu budou kompromitováni.“
„To je pravda. Pak by si strůjci museli pojistit přízeň jiného vítěze. A tím by musel být Oberon,“ řekl Mandor zamyšleně, „nenápadně propuštěný z vězení.“
„Takže plán by obsahoval možnost zrady Dvorů.“
„Na druhé straně je zde možnost být matkou amberského vládce. Myslím, že to za to stojí.“
„Pošlu za ním Kiltona s Okem Hada. Na příští úspěch Dvorů!“ zvolala Dara.
„A na našeho dědice v Amberu,“ dodal Mandor.
O nějakou tu dobu později a na úplně jiném místě sesedl Random z koně a uvázal ho ke stromku. Dorazil sem později, než zamýšlel, před ním se v měsíčním světle stříbřitě lesklo schodiště Tir-na Nog`th. Random se po něm rozběhl vzhůru. Bylo dost nebezpečné, přijít sem sám, ale odpověď na Randomovu otázku vylučovala společnost kohokoli. Dosáhl přízračného města a spěchal do sálu s trůnem. Otec už nebyl velmi dlouho k zastižení a Random se chtěl podívat, kdo by mohl být jeho nástupcem. Na trůnu seděl Erik. Random se rozhodl vyzkoušet, jestli by mohl Erika vystřídat. V tom mu nad hlavou proletěl svorně drak a sokol. Drak srazil z trůnu Erika a sokol na uprázdněné místo upustil sříbrnou růži. Pak všichni zmizeli. Random zvedl růži a bez překážek se posadil na trůn. Růže mu v ruce uvadla. Random se na ni dlouze zadíval. Celé se to dalo vyložit jako příslib trůnu, ovšem za pomoci Corwina a Juliana, jak napovídaly symboly. Ovšem Corwin byl pravděpodobně mrtvý a že by Randomovi pomohl zrovna Julian, o tom by se dalo s úspěchem pochybovat. Totožnost člověka, nosícího v erbu draka, byla navíc neznámá. Přesto Random opustil Tir-na Nogt`th s optimistickým úsměvem na rtech.
„Rád bych s vámi mluvil v soukromé záležitosti,“ řekl obr oděný v černé a zelené.
„Tedy vstupte, prosím,“ nabídl Delwin mluvčímu ruku.
„Raději zůstanu tady, jistě pochopíte proč. Potřebuju jeden ze Starých mečů.“
Delwin se rozesmál: „Já potřebuju věcí...A nevykládám to po okolí. Jen tak na okraj, můžu znát vaše jméno?“
„Není toho třeba. Mám na mysli ty meče, které chrání svého nositele v boji. A teď kontaktujte Sand. Já se ještě ozvu.“
Delwin jej nechal zrušit spojení. Vytáhl osahaný trumf a zadíval se na tvář své sestry. Karta nezchladla ani o stupeň, ať dělal, co dělal. Chvíli poté, co to vzdal a usedl na pařez, se neznámý opět ozval: „Předpokládám, že oba víme, na čem jsme. Vyměním Sand za meč. Vezměte si můj trumf.“
A opět zrušil spojení. Delwin se zamyslel s trumfem v ruce. Neznámý stál po dobu rozhovoru v místnosti nějakého hradu či pevnosti a oknem za jeho zády bylo vidět cvičící vojáky. Pevnost byla Delwinovi nějak povědomá, ale nebyl si jistý. Dalo se předpokládat, že vojáky neznámý použije a v rozhodující bitvě chce být vybaven zmíněným mečem. Delwin neměl nejmenší chuť jej podporovat, ledaže by chtěl zaútočit na Amber, což by naopak bylo vítané. Povzdechl si a trumfem se přenesl přímo doprostřed magického pentagramu narýsovaného ve sklepě jeho ranče. Zapátral myslí nejprve po Grayswandiru, kde narazil jen na slabý odpor, pak po Werewindlu. Tam byl odpor silný, jak očekával. Vtom se mu v hlavě ozval nástup trumfového kontaktu.
Random se rozhodl strávit zbytek noci ve své posteli na hradě a využiv měsíčního světla, přemístil se do hlavní haly Amberu. Právě včas, aby tam spatřil záda Juliána, vybíhajícího po schodech do patra. Random se bystře uklidil do stínu, neboť okolo prošla hlídka Julianových vojáků. Julianovi muži na hradě? To vypadalo, že jejich velitel se tady stal pánem, vždy tady byly Oberonovy stráže. Tir-na Nog`th tedy nelhal, je se třeba držet Juliana. Random se vydal za ním. V patře vešel Julian do knihovny, před kterou ovšem stáli Erikovi lidé. Tohle Randoma zarazilo. Situace na hradě vypadala méně přehledně než čekal. Bylo by zajímavé, vyslechnout rozhovor linoucí se z knihovny. Random věděl, jak se tam dostat nepozorovaně. Když dorazil do místa, odkud bylo dobře slyšet, diskuze již byla v plném proudu.
„Určitě ten mizernej skrček Random....,“ řekl zrovna Caine.
„Dojemné, vzpomněl si na mě,“ konstatoval Random tiše.
„Random už je z domu moc dlouho, proč by si dávali s Brandem tak načas,“ zauvažoval Erik.
„Ne na tak dlouho, jak myslíš,“ šklebil se v duchu Random.
„Mohl zatím sbírat ve stínech vojsko.“
„....a taky v tom má jistě ty své nalakované prstíky Fiona.“
„V žádném případě! Nebyla by něčeho takového schopna...“
„Na vojsko by byl expertem Bleys.“
„Moira by možná poslala vojsko kvůli Llewelle a nevím, jestli by moje flotila ....“
„Anebo prvně v životě něco vymyslela Deirdre.“
„Myslíte, že se vrátil Corwin?“
Po Julianových slovech se rozhostilo dlouhé ticho rušené pouze praskáním dřeva v krbu. Erik ucítil soustředěné pohledy ostatních: „Mhm, pochybuju. Byl tehdy dost rozrušený, když odjížděl. Myslím, že se navždy vyloučil z našeho středu. Něco na způsob Delwina a Sand.“
„Dnes zásadní řešení si žádá problém,“ zadeklamoval Julian.
„Tak ať se nechá Erik korunovat,“ navrhl Julian, „zvednout meč proti králi je něco jiného než proti bratru.“
„I král je smrtelný..,“ podotkl Caine.
„Korunovace nepřichází v úvahu,“ pravil Erik rozhodně, „nevíme s jistotou, že otec je mrtvý. Ačkoli jsem první v řadě těch, co čekají na trůn, nemůžu si dovolit ho rozhněvat, kdyby se vrátil. Mohl by jmenovat jiného nástupce.“
„A starý, zapšklý Erik...“
„Caine, nech toho,“ zarazil bratra Julian ostře. „Ale myslíš, že otce potěší víc boje mezi skupinami sourozenců, zatímco říše bez dozoru chátrá? Co takhle protektorství?“
„Protektor je jako král, jen nenosí korunu,“ usoudil Erik, „a otce by zájem o správu království určitě potěšil.“
„Takže zítra sem sezveme všechny sourozence a oznámíme jim, že se stáváš protektorem po dobu otcovy nepřítomnosti. Mí vojáci v Ardenu i Cainova flotila tě podpoří a Gérardova určitě nebude dělat problémy. Přivedeme i nespoutaného Branda - samozřejmě až tady budou všichni- aby to bylo tím větší překvapení. A pak uvidíme, jak se kdo zachová,“ dodal vychytrale Julian.
Random se zahloubal. Na Amberu viditelně hodlal vládnout triumvirát Erik-Julian-Caine. Všichni tři Randoma svorně nesnášeli. Ovšem Město na obloze tvrdilo, že Erik bude svržen Julianem a nějakým drakem. Takže jeho protektorství zřejmě skončí špatně a doufejme, že i rychle. Nejlepší by bylo, uvažoval dále Random, pomoci Julianovi a jeho spojenci proti Erikovi. Bohužel za Julianem nemůže přijít s holýma rukama a žádostí podílet se na jeho vládě. Chtělo by to ještě něčí podporu. Random prudce vzhlédl - Brand byl zřejmě v Erikově vězení, a komu to bude určitě nejvíc vadit? Fioně. Random slezl dolů a nalistoval v balíčku sestřin trumf.
Fiona počkala, až se Bleys na chodbě vzdálí a pak nalistovala málo používaný trumf muže v černém. Po chvíli nastoupil kontakt: „Zdravím vás, bratře. Omlouvám se, že ruším vaši samotu...“
„Ale naopak, zrovna jsem na vás a vaše bratry myslel. Pojďte ke mně.“
Fiona došlápla do nakresleného pentagramu a usmála se: „Vždy v pilné práci. Respektuji vaše přání nestýkat se s rodinou, ale věřte, že mě k vaší návštěvě přimělo smrtelné nebezpečí.“
Delwinovi se na několik sekund prudce rozšířily zorničky. Teprve pak odpověděl: „V tom případě udělám rád výjimku. Čím mohu být nápomocen?“
„Potřebuji teoretickou radu. Vím, že se někde ve stínech nachází materiál, který nepropustí trumfový kontakt. Ale nedokážu si jej představit, tak jsem si myslela, že vy, jakožto expert na problematiku Trumfů....“
Delwin se skromně pousmál. „Ano, znám stín, kde je dostatek žádaného materiálu. Rád vám popíšu cestu a dám vám i své dělníky k jeho zpracování. Chci za to jen jednu protislužbu. Jak zajisté víte, od jisté doby nechodím do Amberu. Potřeboval bych tedy, abyste tam zašla místo mě a přinesla ze skříně vašeho bratra Branda Werewindle. Má ho schovaný na horní polici.“ Delwin s povděkem vzpomenul na Bleyse, který mu poskytl tak podrobné informace. Pravda až po tom, co se potřeboval dostat z paralyzujícího kouzla, které tam Brand nainstaloval právě proti podobným návštěvníkům.
„Máte ho mít, “ odvětila Fiona a vytáhla vlastní balíček.
Random po chvíli cítil, jak se někam propadá. K plnému vědomí se probral vzápětí. Ležel na studené kamenné podlaze, na zádech, ruce i nohy rozhozené do stran.
„Tak kohopak tady máme,“ pravil postarší muž v černém žoviálně, „mladého pána neučili, že poslouchat za dveřmi se nemá?“
Random se pokusil vstát, aby se mohl představit s plnou pompou, a zjistil, že to nejde. Jako by mu něco drželo zápěstí a kotníky u země. „Zatraceně, co to je?“
v„Za časů mého mládí se návštěvník představoval první,“ pokračoval muž nevzrušeně.
„Jmenuju se Random a jsem princem z Amberu.“
„Ale neříkejte...“ neztratil muž nic ze svého klidu, „že jsem vás tam nikdy neviděl.“
„Já vás taky ne,“ pomyslel si Random. Ale mužova tvář mu přesto byla nějak povědomá.
„Připomínáte Delwina,“ řekl nahlas.
„Taky že jsem Delwin,“ prohlásil muž, „a musím připustit, že očima se podobáte Oberonovi. Takže mi bratříčku vysvětli, proč odposloucháváš trumfy.“
„Nic neodposlouchávám,“ bránil se Random, „snažil jsem se mluvit s Fionou, když najednou ...“
„...mě začalo zajímat, kdo se to napojil na můj soukromý rozhovor. Rozhodl jsem se vetřelce mentálně upoutat a potom přinutit k návštěvě. Dalo mi to méně práce, než jsem čekal. Takže copak jsi chtěl po Fioně?“
„Vždycky tvrdili, že se nestaráš o rodinné klepy,“ vrčel Random.
„Jenomže teď zrovna podnikám s její pomocí jednu delikátní operaci. Mimochodem, leží se ti pohodlně?“
„Ani ne.“
„To je mi líto, ale to víš, vyšší magie potřebuje solidní základy, nejlépe kvalitní žulovou podlahu.“
Random zjistil, že se stále nemůže hnout a rozhodl se spolupracovat: „Amber je v pohybu.“
Delwin do něj zabodl oči: „A neříkej.“
„Chystá se převzetí moci triumvirátem Erik-Julian-Caine. Z toho bude Erik oficiální protektor. Na Amberu je navíc dneska v noci čerstvě uvězněný Brand. Zdá se, že Erikovci udeřili rychle a rázně. Ráno Erik svolá rodinný mejdan.“
Zdálo se, že Delwin usilovně kombinuje. „Když jsme teda bratři,“ řekl po chvíli, „pustím tě na ten mejdan. Ale vrátíš se, abys mě o jeho průběhu informoval. Pak se uvidí.“
„Povídali, že mu hráli,“ na to Random v duchu.
„Jestli ne, tak tihle si tě najdou,“ dodal Delwin a luskl prsty. V místnosti se okamžitě objevili dva muži, kteří se od běžného zjevu lišili krvavýma očima, ostruhami na rukou a nadměrným množstvím kloubů.
Delwin se nervozně prohraboval zásuvkou. „Buď mistr zase jednou uklidil,“ zabručel, „nebo se mě zmocnuje skle-róza.“ Šramocení bylo přerušeno zvukem otvíraných dveří.
„Můžete mi říct, co tady děláte?“
„Něco hledám,“ odtušil Delwin, „a vy?“
„Když dovolíte,“ řekl příchozí významně, „tak já tady bydlím!“
Delwin se otočil. Před ním stál asi dvacetiletý mladík v zelených šatech s mečem u boku. „Jmenuji se Delwin a jsem váš kolega. Starší kolega,“ opravil se vzápětí.
„Ano? Rád vás poznávám, ještě nikdy jsem vás tu neviděl. Jak dlouho jste už tu nebyl?“
„Už to bude dobrých dvacet pět let,“ připustil Delwin, „co jsem vašeho mistra viděl naposledy.“
„V tom případě bych vás rád upozornil,“ pravil mladík rozvážně,“ že z vašeho mistra je už minimálně dvacet let věšák na šaty a Pevnosti vládne královna Jasra, mimochodem moje matka. A teď se vás znova ptám, co hledáte v naší soukromé laboratoři?“
Delwin zvážněl. „V tom případě se omlouvám. Sháním jeden speciální Trumf, zobrazoval krajinu s jezerem v místech, kde plyne čas velmi rychle. Mistr ho tady vždycky měl. Chtěl jsem ho požádat, aby mi ho pujčil, ale nedosáhl jsem kontaktu.“
„Znám ten trumf,“ usmál se mladík, „možná vám ho i věnuju. Mimochodem, jmenuji se Rinaldo. Neměl byste být můj strýc?“
„Měl. A za ten trumf vám mohu prozradit informaci.“
„Důležitou?“
„Jak jinak,“ usmál se Delwin, „týká se vašeho otce.“
Rinaldo přešel ke skříni v rohu laboratoře a z věcí, které na ní ležely vytáhl svazek Trumfů. „Máte ho mít.“
Delwin zaměřil pohled na Trumfy: „Ano, držíte Trumfy osudu, jak jim mistr říkal,“ zamumlal po chvíli. „Mám z velmi důvěryhodných zdrojů zjištěno, že se váš otec v současné době nachází v amberském vězení.“
„Od kdy?“ ztvrdly Rinaldovi oči.
„Od dnešního večera.“
Rinaldo mu beze slova podal jednu kartu. Delwin ji uchopil a zastrčil do vnitřní kapsy vesty z bizoní kůže. „Hodně štěstí,“ dodal, vytáhl jiný trumf a zprůsvitněl.
Random suverénně zamířil středem hlavní haly. S nadšením přitom pozoroval, že se Erikovy stráže ani nehnou. Kouzlo, kterým ho na cestu vybavil Delwin, muselo být opravdu kvalitní. Náhle uslyšel zprava hlasy, z nichž jeden bezpochyby patřil Erikovi. Erik o půl čtvrté ráno? Neviditelný Random se se škodolibým úsměvem přitiskl na dveře Žlutého pokoje, kde se rozmluva odehrávala.
„To, co mi nabízíte, se mi moc nelíbí,“ usoudil zrovna Erik.
„Ale já přece nic nenabízím,“ děl mladý podlézavý hlas, „já pouze tlumočím své obavy o váš příští osud.“
„Vaše obavy se mne ani v nejmenším nedotýkají,“ prohlásil Erik sebevědomě, „celá věc se mi jeví jako neobratný pokus postavit mne proti mým milovaným bratrům.“
Random zpozorněl.
„Pchá! Prý milovaným,“ neznámý se rozesmál, „vy jste si zřejmě pořád ještě neuvědomil, s kým mluvíte.“
Erik silně vydechl a uvnitř zavládlo mrtvé ticho. „Že by ho odkrouhnul?“ napadlo Randoma. Erik však vzápětí promluvil a zničil tak Randomovi složitou úvahu na téma „Julian a jeho šance po Erikově smrti“.
„Odkud to máte?“
„To vám snad nemusím říkat.“
„Co je s otcem?“
„Je na bezpečném místě.“
„Víte, co si myslím? Myslím, že se nebudu dál bavit s únoscem zdejšího krále a navzdory časné hodině sem svolám rodinu. Pak se sourozenci prověříme bezpečnost toho místa.“
„Ale jděte. Nač pořádat křížové výpravy? Přinesly by vám jen nejistý zisk, zato takhle stojíte na dosah ruky trůnu. Řekl jsem, že jediné co stojí mezi ním a vámi, je Julianova zrada.“
„Nevěřím. Julian nezradí.“
„Jen co vytáhnete paty z Amberu.“
„Tak dobře. Jestli to ten pes zkusí, nepomůže mu ani to jeho brnění. A Arden bude váš.“
„Dostanu to písemně?“
Erik zaváhal. „Ehm, tak ano. Ale dostanete kopii a originál zůstane tady na Amberu v pokladnici. Z toho neustoupím.“
„Domluveno.“
Ozvalo se šoupání židlí a cinknutí kalamáře. Random netrpělivě čekal, až neznámý vyjde ven, aby si mohl prohlédnout toho, kdo už ví o Julianově zradě. S touto informací už by se dalo leccos zařídit. Čekal však marně, pokud neznámý pokoj opustil, pak trumfem.
Delwina probudilo slabé cinkání v hlavě. Rozespale si uvědomil, že se jedná o nástup trumfového kontaktu. „Okamžik, prosím,“ požádal. Pak bystře vyskočil z postele. Několika složitými gesty zakončenými lusknutím prstů se převlékl do svého obvyklého oděvu. „V pořádku.“
„Plýtváte magií,“ usmála se laškovně Fiona.
„Mám jí nadbytek,“ odpověděl dobromyslně, „pojďte dál.“
Vešla do místnosti, meč se zelenou pochvou v ruce.
„Přicházíte časně, sestro,“ podotkl Delwin spokojeně, „ale vidím, že nesete dobré zprávy.“
„To ovšem nevím, jestli jsou pro vás.“
„Vaši dělníci jsou připraveni na cestu.“ Hvízdl na prsty a do místnosti vešla dvě stvoření, která již ukazoval Randomovi. „Vaše nová paní.“
„Netušila jsem, že ta starožitnost má pro vás takovou cenu.“
„Snad jen jako pro sběratele,“ opáčil a převzal Werewindle, „jen tak mimochodem, až do postaveného útulku umístíte nějakého příbuzného, mohlo by to nepříjemně ovlivnit obranyschopnost Amberu.“
„Myslím, že uvěznění příbuzného, kterého mám na mysli, Amberu jen prospěje. Jak vás znám, pojedeme asi koňmo.“
Delwin spokojeně přikývl.
Random zazíval a protřel si oči. Pak provedl několik cviků a jal se šplhat po příčkách vzhůru. Ve třetím patře pootevřel panel do knihovny. Vzbudil se zřejmě právě včas. Vevnitř už byli Julian, který stál v rohu knihovny a přezíravě pozoroval scházející se rodinu, Flora mluvící s Gérardem - spíš do Gérarda, napadlo Randoma - Erik s trumfem v ruce, Llewella a Deirdre. Vedle Erika se objevil Bleys a Julian vytáhl trumf: „Zdravím tě sestřičko. Vidím, že ses rozhodla vrátit se do stínu a zřejmě dost daleko. Omlouvám se, že tě ruším, ale máme tady menší rodinnou sešlost a mnozí by tu rádi slyšeli i tvůj hlas.“ Napřáhl ruku. Erik zazvonil a po chvíli vešel Brand následován Cainem.
„Ani to, že mě nepozval, ho nezachrání,“ zašklebil se Random směrem k Erikovi.
„Když jsme tu všichni, chci vám říct, proč jsem vás sezval.“ Šum se ztišil v napjatém očekávání. „Všichni víme, jak moc království potřebuje čelného představitele. Je třeba politicky vystupovat, pracovat na vztazích ve Zlatém kruhu a tak dále. Šance na otcův návrat je přitom, bohužel, stále menší.“
Julian se rozhlédl. Erik si na nezájem rozhodně nemohl stěžovat. Všichni mu doslova viseli na rtech, zejména Brand se mu vpíjel svým pohledem do očí. Jediný, kdo kromě Juliana napjatě nesledoval, byl Caine, který rovněž pozoroval Branda a při každém jeho prudším pohybu sahal po dýce.
„A protože se mi doneslo, že více z nás se zajímá o možnost obsazení trůnu, učinil jsem rozhodnutí. Od této chvíle se prohlašuji protektorem a otcovýn zástupcem do doby, než se navrátí. Jsem teď koneckonců jediný princ bydlící na Amberu.“ Erik se naklonil nad stůl a pro zvýraznění svých slov se opřel o pěsti. Bylo vidět, jak ostatní horečně uvažují. Julian i Caine se zatvářili spokojeně.
„No, jestli je to všechno, zase bych šla,“ vstala Llewella nevzrušeně.
„To tedy rozhodně není všechno, to je teprve začátek,“ vykřikl Bleys. „Tím nám chceš namluvit, že se máš stát otcovým nástupcem zrovna ty, bratrovrah, kterého navíc otec z nástupnictví vyloučil?“
„Víš snad o někom lepším?,“ optal se Erik.
„O někom bych věděl,“ odvětil Random potichu, „ale ty už se to nedozvíš.“
Fiona probodávala Branda pohledem.
„Určitě bychom nikoho lepšího nenašli,“ podpořila jej Flora, „navíc podle práva ...“
„...má na trůn právo Benedikt,“ vmísila se tiše Deirdre, „a protože všichni známe jeho názory a víme, jak to je s Erikem...“
„Žádný bratrovrah Amberu nikdy vládnout nebude, to jsou přesně otcova slova,“ vykřikl Bleys, „rychle jste na něho zapomněli, když podporujete Erika. Co ty, Gérarde?“
„Myslím,“ řekl Gérard rozvážně, „že Erik by nebyl tak špatným vladařem, rozhodně je to lepší řešení, než válka v Amberu.“
„Tak toho se účastnit nemusím,“ vstal Bleys a odešel.
„Byl bys radši, kdyby Gérard podpořil tebe,“ zavolal za ním Caine a něco syknul Brandovi.
Brand se tvářil, že nevnímá. „Vždycky je dobré znát názory ostatních,“ vstala rovněž Fiona.
„Směli bychom tedy znát tvůj?,“ opáčil Julian dávaje důraz na množné číslo.
„Už dlouho jsem se chtěla podívat na vzdálenějších stínů. Stejně odjíždím na dlouhou dobu.“
Jen co odešla z knihovny a Caine pronesl, že jí stejně nevěří, všichni ztuhli. Brand zmizel.
„Doběhli nás, k čertu,“ vybuchl Erik, „stráž!“
Random tiše zaklapnul panel a sešplhal dolů dřív, než do knihovny přiběhla stráž. Padnout do rukou Erikovi znamenalo konec nadějí, za přítomnosti Caina možná i života. Ledaže by se vykoupil informací o Julianově zradě... Místo dalších úvah vytáhl Delwinův trumf.
„Můžu?“
„Samozřejmě,“ usmál se Delwin a podal mu ruku, „co nového v rodině?“
„Mejdan právě skončil uzavřením hradu,“ protáhl se Random, „Branda někdo vytáhl trumfem.“
„Kdo?“
„Kdokoli. Všichni z knihovny odešli dřív než Erikovci. Caine ho hlídal s dýkou v ruce, ale on prostě zmizel.“
Delwina to zjevně zaujalo, na chvíli se zamyslel. „Co jinak?“ zeptal se po chvíli.
„Obvyklé řečičky. Jak se Erik stává vládcem jen s ohledem na všeobecné dobro,“ Random si odplivl. Delwin luskl prsty a slina se na podlaze změnila ve zlaták, který si čaroděj ihned strčil do náprsní kapsy.
„Stejně si myslím, že jeho hlavním argumentem je držba Města,“ konstatoval Random zamyšleně, „jo, Bleys odešel dost naštvaně, asi s tím něco udělá.“
„A ty bys s tím taky rád pohnul, co?“
Random rozhodil rukama: „Nemám vojsko ani neznám magii, tak co můžu dělat?“
„Já mám obojí,“ podotkl Delwin, „a třeba bych i uvažoval o podpoře toho kandidáta, kterého znám.“
„No jasně. Co za to?“
„Malou pomoc. Tohle je Garamond, seznamte se. Rád bych, abyste zašli semhle...“
Delwin se rozhodl, že jim dá půl hodiny. Pak otevřel sekretář a vyňal Werewindle. Pomalu a beze spěchu si nalistoval příslušný trumf a dosáhl spojení.
„Jste rychlý,“ spokojeně se usmál neznámý únosce. Stál opět ve stejné komnatě hradu, jako předtím, ale teď už Delwin věděl, kde to je.
„Říkali mi to,“ odpověděl suše a udeřil rukou na jílec meče u boku, „jdeme za Sand.“
„Ještě ne,“ obdržel odpověd, „co když je to kopie?“
„Jen Vzor či Logrus dokáží vytvořit kopii takového artefaktu, to jste nevěděl?“
„Počkejte chvíli.“
Delwin zapřemýšlel, zda jej má k pokračování trumfového rozhovoru donutit, ale pak mávl rukou. Však on se zase ozve.
„Dobře, pojďte ke mně,“ ozvalo se po chvilce, ale to už bylo na ještě známějším místě. Delwin stiskl neznámému ruku, připomínající spíše ploutev, a prošel. Stáli na palouku kousek od lesa, slunce rychle zapadalo. Delwin se jen pousmál. Neznámý napřáhl ruku směrem k meči.
„Nejdříve chci vidět Sand.“
„Sand je tam v tom lese, přijde, až mi dáte Meč.“
„Tak se tam napřed podívejte sám,“ podotkl Delwin klidně.
Neznámý se k němu otočil bokem a couval tak dlouho, až viděl jak na Delwina, tak na les.
„V pořádku,“ zvolal Delwin a pak nevzrušeně pokračoval,“ když jste mi řekl, že jsem rychlý, měl jste plnou pravdu.“
Z lesa zatím vykročili Random, Garamond a Sand. Delwin se ze srdce rozesmál.
„A tohle si pamatujte pro příště,“ zvážněl po chvíli, „zkuste vymyslet něco jiného proti mně a dohrál jste.“
Tleskl rukama a neznámého rázem obklopilo šest postav s kušemi v rukou. „Jistě,“ přiznal naoko zkoumouceně Delwin, „jsou to jen iluze, ale i iluze šípu zabíjí. Jestli máte v plánu zaútočit na Amber, tak vám soukromě prozradím, že se tohle kouzlo dá seslat i skrze Stíny. Jinými slovy, neutečete před nimi. Takže na mě nezapomeňte. A teď zmizte!“
Neznámý se rozhlédl okolo a opustil místo pomocí trumfu.
„Bylo to zlé?“ zeptal se Delwin.
„Pět,“ konstatoval Garamond, „dovolíš mi otázku, strýčku? Já na tvém místě bych ho zabil.“
„A jeho armády by se zmocnil někdo, kdo by třeba taky zaútočil na Amber, a koho bych musel znova osobně přesvědčit, aby to nedělal. Zatímco takhle bude ta armáda zaručeně použita k jiným účelům.“
„Taky bych se zeptal,“ přidal se Random, „Garamond tě oslovil strýčku, znamená to, že jsme příbuzní?“
„Kdo je zvědavý, brzy zestárne,“ odbyl ho Delwin a podal mu Werewindle, „tohle vrať do skříně v Brandově pokoji. Nemusím ti snad připomínat, aby tě u toho nikdo neviděl.“
„Bez obav.“
Random s Werewindlem v ruce vyšel schody do patra paláce a už chtěl zahnout doleva k Brandovým pokojům, když v tom uslyšel hlasy z chodby naproti schodům. Patřily Julianovi, Cainovi a neznámému, jehož slyšel včera hovořit s Erikem. Zdálo se, jako by společnost mířila příčnou chodbou ke knihovně. Random hbitě zahnul doprava a přitiskl se k rohu tvořenému Bleysovým pokojem.
„...ale proč? Měli byste nejlepší příležitost. Teď, když je princ Erik pryč,“ děl neznámý známým podlézavým tonem.
„Jenže se vrátí,“ podotkl Caine.
„A nedostane se dovnitř,“ nabídl neznámý, „vždyď disponujete více vojáky než Erik a máte i flotilu. Jediné co má on, je Hrad. Tak proč toho nevyužít?“
Vypadalo to, jako by se skupinka zastavila v půli cesty.
„Jestli přiměje Juliana ke zradě on a ne já,“ napadlo Randoma, „můžu se jít klouzat. Že by to byl drak z Tir-na Nogt`th?“
„To jste oba tak zbabělí?“ provokoval neznámý. Následovaly zvuky, jako když se někdo k někomu jinému chová značně neurvale. Random toho využil, aby přeběhl ke Cainovým pokojům a jal se opatrně nakukovat přes roh. Werewindle, který mu přitom překážel, si tiše odepnul a opřel vedle o zeď.
„Klid,“ oddělil od sebe Julian zrovna neznámého a Caina.
„Nikdo mi nebude říkat, že jsem zbabělý,“ prohlásil Caine.
„Jsou tady určitá pro a proti,“ pravil Julian diplomaticky.
„Žádná nevidím,“ opáčil neznámý, „máte trumfy v rukou. Nebo budete váhat, než se vrátí Erik? Byli byste pro jisté kruhy přijatelnější.“ Zalovil rukou pod šaty a vytáhl Klenot vládce: „Korunovační dar.“
„Co je s otcem?“
„Ten mizerný zrádce,“ utrousil tiše Random, „neví, jak mi pomůže.“
„Je v rukou mých přátel, kteří to posílají,“ odpověděl neznámý vítězně. „Poslali by vám i vojáky.“
„Pak nevím, nač čekat,“ Julian si dovolil vložit do hlasu dokonce i špetku nadšení.
„Vezmi nás k sobě, honem,“ ozval se Randomovi v hlavě Delwinův hlas.
„Ale já vím,“ vystoupil Random z úkrytu.
Caine měl rázem v ruce dýku: „Hele, brácha Slídil.“
„Ať ji hodí, Juliane, a seš mrtvej princ,“ zastrčil si Random provokativně ruce do kapes, „nikdo ti neřekne, co vím já.“
„Okamžitě podej Garamondovi ruku, nebo tě k tomu donutím,“ zvolal na svém ranči Delwin. Random ho ignoroval, spolupráce má své meze.
„Co víš?“ zeptal se Julian ledově.
„Až zvítězíš nad Erikem, chtěl bych hrabství,“ pokračoval Random.
„Ať si trhne nohou,“ navrhl Caine, dýku pořád v ruce.
„No třeba,“ připustil Julian.
„On je to totiž zrádce. Tedy ne Erikův, nýbrž tvůj,“ ukázal Random na neznámého, „taky mu slíbil Klenot, dokonce s ním sepsal smlouvu, že až zradíte, zdědí po tobě Arden. Ta
smlouva je uložena v pokladnici, můžeš si to ověřit.“
Julian, věc to nevídaná, zrudnul. „Je to pravda?“
Random měl pocit, že ho praštil paličkou na maso do hlavy.
„Kdo to k čertu zase je?“ zaklel Caine a ukázal někam za Randoma.
Neznámý se otočil, odstrčil Randoma a i s Klenotem se dal na útěk ke knihovně. Caine nezaváhal a hodil dýku. Vteřinu předtím, než ho mohla zasáhnou, neznámý zahnul za roh chodby a dýka probodla muže, který se objevil za ním. Random poznal Garamonda. Delwin, který zrovna vstoupil Trumfem, se nad ním sklonil:
„Žádné další dýky, Caine.“
Julian tasil: „Chyťte zloděje! Delwine uhni stranou.“
Delwin se zvedl: „Je mrtvý. Víte kdo to byl?“
„Jak jste se sem dostali?“ chtěl vědět Random.
„Udržoval jsem s tebou okrajové spojení,“ vysvětlil Delwin, „Juliane, už zmizel Trumfem. I s jistou Randomovou věcí.“
„Ta krysa!“
„Delwine, buď tak laskav a vysvětli mi, kdo je ta mrtvola, s čím uprchl lord Kilton a proč ho nemám okamžitě sledovat, jinak si poneseš následky.“ Caine už měl zase v ruce dýku.
„Nic neponesu,“ odsekl Delwin, ale smutně, „jmenoval se Garamond a byl jako můj syn. Chtěli jsme zabránit tvé zradě a udržet Amber obranyschopný. Vždycky mu na něm záleželo, i když tady nikdy nebydlel.“
„Čí to byl vlastně syn?“ zeptal se tiše Random.
„Jaká starostlivost,“ ušklíbl se Caine, „my se o Amber už postaráme.“
Delwinův pohled ztvrdl. „Jeho otcem byl Osric. Sám se to dozvěděl těsně před tím, než ho Oberon poslal do té poslední bitvy, a uložil mi, abych se o jeho dítě postaral. Zkuste se postavit proti Erikovi a Benedikt se dozví, co se tady dneska stalo. Já bych nechtěl zažít jeho reakci.“
„A co to bylo za věc?“ chtěl ještě vědět Julian.
„Jen taková starožitnost.“
Delwin vzal Garamondovo tělo a kývl na Randoma. Levou rukou vytáhl Trumf a oba jím prošli.
„Pohřbím jej později,“ prohlásil Delwin, „teď je třeba dostat Kiltona.“
„Dostanu ho sám,“ nabídl Random.
„Ty a tvoje zatracená touha pomáhat Julianovi. To už si nevzpomínáš na nic z toho, co nás učil Dworkin? Že drak a sokol můžou znamenat Hendraky a Helgramy, mocné rody Chaosu? Ostatně, je mi úplně jedno, jak si vykládáš svůj zážitek z Tir-na Nogt`th, ale s mou pomocí už nepočítej.“
„Jak to víš?“
„Čtu v tobě jako v knize. Jenom lituju, že jsem si neudělal Trumf toho únosce. Kilton mu určitě meč nabídne.“
„Tak proč se za ním nevydáme sami?“
„Protože do Pevnosti nemůžu přijít a říct: 'Jsem tady, aby muž v černé a zelené nedostal Werewindle.' Kdybych aspoň věděl, jak se jmenuje. A pozorovat ho dokud mu ho Kilton nepředá, to by taky nešlo.“
„Takže nemůžeme dělat nic?“
„Musíme počkat, než ho získá.“
„Jak se to dozvíme?“
„Poznám to. Být tebou, jdu si zatím lehnout.“
„Dobře, že jste se objevil,“ uvítala Mandora nevrle Dara, „zmizíte si do svých labyrintů a události zatím letí. Kilton se vypařil i s Okem Hada, to štěně se začíná stavět na zadní. Je ho třeba odchytit.“
„Taky myslím. Hlavně proto, že už v tom není jen to zbabělé štěně. Kontaktoval lorda Borela a společně opustili Dvory.“
„Přestal odpovídat na trumfový kontakt. Máte představu, kde asi jsou?“
„Nemám,“ Mandor vyňal z kapsy kartu, „ale tenhle pán by mohl mít. Jmenuje se Delwin a o dění na Amberu býval většinou dobře informován.“
Dara uchopila kartu a soustředila se: „Omlouvám se, že ruším, ráda bych vám položila jednu otázku, přesto, že se neznáme. Nevíte, kde bych zastihla muže jménem Kilton? Je to otázka života a smrti.“
„Předpokládám, že jeho,“ odvětil nevzrušeně Delwin, „řekněte mi nejdřív, kdo je mohutný muž, oblékající se do černé a zelené, který někdy pobývá v Pevnosti čtyř světů.“
„Ale jistě. Jmenuje se Dalt a bydlí tam.“
„Děkuji, lord Kilton k němu totiž v nejbližší době dorazí.“
„Tak to se u něj setkáme. Zatím sbohem.“
„Jdu do Pevnosti, Kilton už dorazil,“ vzbudil Randoma Delwin a zalistoval v balíčku Trumfů. „Náš člověk se jmenuje Dalt.“
„Jdu s tebou,“ nedal se Random. Delwin jen kývl a zmizel. Pak podal Randomovi ruku skrze Stíny. Random ji stiskl a ocitl se v laboratoři.
„Vy už jste tady zase?“ podivil se mladík v zeleném. Seděl za stolem a třídil si karty.
„Jak vidíte,“ konstatoval Delwin suše, „kde je Dalt?“
„Před chvílí říkal, že má nějaké jednání u Fontány. Co mu chcete?“
„Celkem nic, vracím vám váš Trumf,“ pohodil Delwin kartu na stůl, otevřel dveře v pravé zdi a rázoval chodbou pryč.
Random kartu sebral, připnul si ji na rukáv a následoval jej: „Kdo to byl?“
„Rinaldo. Zdejší následník. Těmihle schody nahoru, pokud si pamatuju.“
Vyšli v jiné chodbě a záhy dorazili na ochoz ve výši druhého patra, obkružující rozsáhlou prostoru, v jejímž středu trůnila černá fontána plná ohně. Kromě ní byli vevnitř ještě tři muži - Dalt stál zády k nim pod nimi, před ním stál Kilton podávaje mu Werewindle v pochvě a vzadu stál ještě někdo, koho Random neznal.
„... vytáhněte meč z pochvy a tím stvrdíte naše společenství proti Amberu,“ říkal zrovna neznámý.
„Jsme tu akorát,“ zašeptal Delwin, ale Random neposlou-chal. Zrovna totiž přeskočil zábradlí a tiše dopadl za Dalta.
Kilton jen zamrkal, ale Dalt měl dobré uši. Švihem vytasil Werewindle, otočil se a přiložil hrot Randomovi ke krku: „My jsme se už viděli, že?“
„Takže jsme spojenci,“ nedal se neznámý.
„Moment. Napřed vyřídím toho čmuchala, potom detaily.“
„Dalte, přišli za tebou..,“ objevil se z jiné chodby ve dvoraně Rinaldo, „upozornil jsem ...ale vidím, že's to už vyřídil.“
„Jo, zrovna končím.“
„Co se to tu zase děje?“ zvolala žena v oranžových šatech, která rovněž přišla na ochoz, „Dalte, okamžitě polož ten meč! Kolikrát mám říkat, že tady nejsi v putyce.“
„Je to čmuchal,“ bránil se Dalt, ale meč nesklonil.
„Jasně mami. Vtrhli sem jak velká voda a hned šli po Daltovi.“
„Kdo to vlastně je?“
„Jsem princ Random z Amberu,“ projevil se zespod Random.
„Jmenuji se Borel, kníže Hendrak, vysoký lord Chaosu,“ prohlásil neznámý, „sice nevím, kdo jste vy, madam, ale upozorňuji vás, že silně překážíte v záležitosti důležité pro obranu Dvorů...“
„Kiltone, okamžitě nám vrať Oko!“ ozvalo se náhle z protější strany ochozu. Stála tam mladá dívka a s ní prošedivělý muž v černém.
„Pěkně se to rozjíždí,“ konstatoval Random.
„Skutečně, mladíku, doporučil bych vám Oko vrátit, než se do věci vložím osobně,“ podotkl prošedivělý muž a uklonil se do dvorany, „zdravím vás, Boreli.“
„I já vás, Mandore.“
Žena v oranžovém se vzpamatovala: „Paní, smím vědět, co vás sem přivádí?“
„Jdu si pro tamtoho zloděje.“
„Nejsem žádný zloděj,“ ohradil se Kilton, který viditelně váhal, zda mu větší ochranu poskytne blízkost Dalta nebo Borela.
„Samozřejmě, že je to zloděj,“ vystoupil ze stínu Delwin. „Promiňte, že jsem se nepředstavil. Jsem Delwin z Amberu. Vy budete zřejmě královna Jasra,“ obrátil se k ženě v oranžovém.
Jasra kývla.
„Mistr bude asi taky vaše práce,“ ukázal Delwin na věšák v rohu dvorany. Jasra znovu kývla.
„Mandore, nezdá se vám, že si vaše průvodkyně k mému synovi dovoluje příliš?“ zeptal se mezitím výhrůžně Borel.
„Ani ne,“ odvětil Mandor klidně. Borel tasil.
„Co je vám do toho?“ vpadla do hovoru Jasra obracejíc se k Delwinovi.
„Třeba jsem ho přišel pomstít.“
„Zkuste to!“ vykřikl Rinaldo.
„Tak já ho teda vyřídím,“ nabídl Jasře Dalt netrpělivě.
Nečekal na souhlas a bodl mečem dopředu. V té chvíli mu Werewindle zmizel z ruky. Překvapený Dalt zakolísal a Random jej promptně kopl do slabin. Dalt klesl na kolena.
Vedle fontány se objevil Brand s Werewindlem v pravé ruce, levačka mu krvácela. „Co je to tu za manifestaci?“ rozhlédl se kolem.
„Vnutili se do Pevnosti,“ rozhodila Jasra rukama.
„Otče! Zrovna jsme s Daltem připravovali tvé vysvobození,“ zvolal Rinaldo překvapeně.
Kilton se začal zrychleně přesouvat k Borelovi stojícímu v šermířské póze. Mandor vyhodil do vzduchu malou kovovou kouli, která proletěla dvoranou. Cestou tam přerazila Borelovi meč pět centimetrů nad jílcem, cestou zpět se na ni záhadně zavěsil řetěz Klenotu vládce. Random se ji pokusil chytit v letu, ale byla moc vysoko. Kilton upadl.
„To si vezmu,“ vykřikl Brand.
„Raději ne, když dovolíte,“ oponoval Mandor.
„A já si vezmu Werewindle,“ přidal se Delwin.
„Půjdeme?“ nabídl Mandor své společnici rámě.
Brand náhle zmizel od fontány a objevil se Mandorovi za zády s taseným mečem. Delwinova ruka se rázem prodloužila o několik metrů, udeřila ho malíkovou hranou do zápěstí, vytrhla mu Werewindle a vrátila se do původní velikosti. „Ještě pochvu, prosím,“ požádal Delwin.
„Díky,“ kývl na Delwina Mandor a zmizel.
„Tak vy se do toho budete plést,“ zasyčela Jasra a plameny ve fontáně znatelně vzrostly.
Dalt se začal zvedat.
„Otče!“ vykřikl Rinaldo a hodil na ochoz něco stříbrného. Brand to chytil. Grayswandir.
„Kde jsi to vzal?“ informoval se Delwin.
„Půjčil od Erika, navždy,“ pochlubil se Rinaldo.
„Zastav mě, bratříčku,“ vybídl Delwina Brand kráčející ochozem. Když se přiblížil na pět metrů, zřítila se na Del-wina věž plamenů z fontány. Ochoz náraz nevydržel a spadl dolů i s Brandem. Jeden z kamenů přitom zasáhl do hlavy Dalta, který opět klesl na zem. Random, jenž včas uhnul, přiskočil k omráčenému Brandovi a sebral Grayswandir.
„Vrať to!“, reagoval Rinaldo a rozběhl se k němu.
„Neobtěžuj.“
Random se zadíval na kartu připíchnutou k rukávu a zmizel dřív, než k němu Rinaldo dorazil.
„Zastavit tě?“ řekl Delwin spokojeně levitující na místě bývalého ochozu, „žádný problém.“ Pak se otočil k překvapené Jasře: „Nejste jediná, koho Mistr poučil o Fontáně. Zkuste to ještě jednou a já odvedu do protiúderu veškerou energii, kterou jinak využíváte, abyste udržela Pevnost stát.“
Brand se posadil. „To je v pořádku.“ Rozhlédl se a zjistil,
že i Borel s Kiltonem využili zmatku a opustili Citadelu.
„Delwine,“ zeptal se pak, „jsi tady poslední, kdo by u sebe mohl mít všechny amberské Trumfy. Dej mi jeden a nechám tě odejít.“
Delwin se rozesmál: „Ty's byl vždycky srandista, Brande. Odejdu, až se mi zachce. Ale já jsem velkorysý.“
Zabodl pohled do Brandových očí. Chvíli se upřeně pozorovali, pak Delwin vytáhl kartu: „Je to on?“
„Přesně.“
Delwin si nalistoval ohmataný obrázek ranče a vrátil se domů. Čekala ho ještě jedna cesta.
Random se posadil do trávy, kudy včera vedl osvobozenou Sand. V duchu si blahořečil za chvilkový nápad, který mu umožnil opustit Pevnost i s Grayswandirem. To byl taky jediný hmatatelný úspěch posledních hektických dní. Na uskutečnění věštby z Tir-na Nogt`th to teď vypadalo méně, než kdykoliv předtím. Random pozoroval rychle zapadající slunce a pomalu dospěl k závěru, že věštbu je třeba ignorovat a raději se řídit logikou. Na čí stranu se přidat? Erikovci jsou dostatečně mocní, aby ho nepotřebovali. Z jejich protivníků se nejlíp dá domluvit s Brandem, že bych mu vrátil Grayswandir zpátky do ruky? Random si vytáhl jeho Trumf. Spojení se dostavilo okamžitě, ale Brand neodpovídal. V místě, kde měl být, bylo úplně prázdno. Po chvíli se odněkud ozvaly hlasy.
„Ještě je mimo.“ Ten hlas byl povědomý, ale ne Brandův.
„Dobrá práce,“ tohleto byla zaručeně Fiona, „teď už nebude problém dopravit ho do kobky v jedné věži, kterou jsem pro něj speciálně přichystala.“
Další slova řekla tak potichu, že je Random nezachytil. Alespoň získal čas k přemýšlení. Vypadalo to, že Branda zase zavřou. To byla šance. Kdyby ho Random osvobodil...
Fionin společník taky něco podotkl, Randomovi se zdálo, že je to Bleys.
„To záleží jen na tobě,“ odpověděla mu Fiona, „já budu sice hlídat Branda, ale ty jsi začal verbovat vojsko na Avernu. Nikde není psáno, že nemůžeme vládnout dva. Máš tři měsíce, abys svrhl Erika a k tomu jistotu, že znáš postoje celé rodiny. Nic překvapivého se zkrátka už nemůže stát.“
„To se ještě uvidí,“ zasmál se Random a zrušil spojení s Brandem, jehož bezvědomí mu dobře posloužilo. Pak se zamyslel. Fiona vybudovala pro Branda někde věž. Delwin mu prozradil, že s ní na něčem v poslední době spolupracoval. Když osvobozovali Sand, řekl přitom Randomovi Garamond: „Tady to znám, tady jsem včera nechával těžit nějaký kámen pro princeznu Fionu.“
Takže věž byla zřejmě postavena ze zdejšího kamene. Trumfem ho asi netransportovali. Zbývá tedy cesta Stíny.
„A ta mě dovede až k Brandovi,“ zašlebil se Random.
Zhruba o šest dní později už Random neměl na vysvobození Branda náladu. Pronásledován bestiemi, kterými jej nedávno strašil Delwin, nervózně vytáčel telefonní číslo. Jak si to tady ta husa říká?
„Haló,“ ozval se mužský hlas, „tady sídlo Flaumelů.“
„To snad ne,“ zaúpěl v duchu Random, „už zas tam má milence.“ Nahlas řekl: „Mohu mluvit s paní Flaumelovou, prosím vás?“
„Je mi líto, ale není tady. Mohu vyřídit nějaký vzkaz anebo jí mám říct, aby vám zavolala?“
„Jestli bude mít komu,“ napadlo Randoma, „i když, jestli to je Eddie, třeba mi pomůže.“
„Kdo je u telefonu?“
Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Tady Corwin.“
Corwin a růže z Tir-na Nogt`th.
Random opět změnil plán.
k ZA 16
k Povídkám
k ZA