Část druhá : Peklo
    Vědomí se mu vracelo pomalu a bolestně. Měl pocit, že neležel celou cestu v hibernátoru, ale že ji absolvoval pěšky. Bolelo ho i jen vědomí existence jeho těla, unaveného a zmučeného tou dlouhou poutí. Přístroje, které celý tento proces sledovaly, na to ihned zareagovaly a ultraúzkou jehlou začaly spolu s výživnými látkami vpravovat do těla i sedativa. Cestovatel se uklidnil a konečně byl schopen reagovat na okolí. Oživování bylo dokončeno a sarkofág se otevřel.
    Teď se mu vrátily zcela vzpomínky i vědomí. Ve chvíli, kdy si computer byl jist, že je Tiani schopen vnímat předkládané skutečnosti, ihned před něj předsunul obrazovku, na které byly zobrazeny naměřené údaje. Sluneční záření: vyšší stupeň, ale ne životu nebezpečný. Atmosféra: dýchatelná, i když složení není zcela optimální. Flóra: na nízké úrovni, fauna totéž, přítomnost pouze nižších forem, i když v abnormálním množství.
    Ještě jednou si nechal přehrát informace týkající se několika posledních hodin. Ty mu pomohly přibližně zrekonstruovat celou havárii. Byl dokonale vycvičen a navíc pod vlivem sedativ a tak začal bez paniky ihned jednat. Zdroje jeho záchranného modulu byly omezené a on věděl, že čím dřív vyrazí vyhledat civilizaci, kterou přístroje zaznamenaly, tím lépe. Oblékl si elastický, pevný oděv protkaný kovovými vlákny a začal připravovat věci, které si vezme s sebou. Když byl hotov, nasadil si na hlavu přilbu. Ta ihned neprodyšně přilnula k oděvu.
    Otevřel poklop. Viděl, že se kolem rozprostírá obrovitý bažinatý kraj. Vše tu bylo pokryto zeleným mechem a lišejníkem. Jen semtam mezi těmito kopečky probleskovala hladina jezírek. Viditelnost nebyla příliš velká, protože i teď, za slunečného dne, se tu všude válela šedobílá mlha. Cáry mlhy, neustále se povalující, v jednu chvíli odkryly pohled více do kraje, kde se hladina vody zdála být souvislejší. Tiani se rozhodl vydat se právě tímto směrem, který se jevil nejnadějnější.
    Modul se díky velké ploše roztažených slunečních kolektorů držel na hladině mokřiny zcela bez problémů. Zpočátku se zdálo, že i malé vozítko, na které Tiani věci nakládal, nebude mít problémy, ale jak materiálu přibývalo, začalo se náhle nořit do hlubin a většinu z toho, co na něm bylo naloženo, už Tiani zachránit nedokázal. Musel tedy pracně přenášet věci čvachtajícím blátem z jednoho „přestupového tábora“ do druhého. Jeho tělo, nezvyklé námaze, bylo brzy unavené. Mnohé zdánlivě pevně vyhlížející drny se ukázaly být jen mechovými vory plujícími na hladině a Tiani se poté, co na ně šlápl, často ocitl po kolena nebo i po pás v řídkém bahně. Než se dostal ven, stálo ho to pokaždé další velké množství rychle ubývajících sil. Spousta věcí mu zmizela v blátě při přenášení, další musel nechat na místě, protože na transport neměl už dost energie.
    Slunce do něj nemilosrdně pražilo. Jeho stříbřitý neprodyšný oblek byl konstruován tak, aby jej co nejvíce chránil, ale v těchto extrémních podmínkách měl Tiani už v první půlhodině zcela propocen vnitřní oděv a jeho nošení se pro něj stalo nesnesitelnými mukami.
    Neodvážil se ho však sundat. Těžký klimatizovaný skafandr by mu sice poskytl veškerý komfort a odstranil by podobné problémy, ale Tiani si už nedokázal představit, že by měl vláčet další váhu navíc, nehledě na to, že v tomto terénu by se mohl se svou hmotností změnit ve smrtící nástroj.
    Celé tělo jej bolelo a ke každému kroku se musel přemlouvat. Jak vláčel věci sem a tam, jeho mozek tou jednotvárnou dřinou zcela otupěl. Slunce už mu vypálilo svým žárem všechny myšlenky z mozku. Znovu a znovu seřizoval filtr v přilbě, protože žhavé paprsky ho oslepovaly. Ani vzduchové filtry nefungovaly tak, jak by měly, pronikal skrze ně pach té cizí, neznámé a nepřátelské země. Dráždil ho a dusil. Měl pocit, že se mu vnitřnosti obracejí naruby.
    Z toho, co původně plánoval vzít s sebou, se mu k říčce podařilo dopravit méně než jednu třetinu. Nevěděl, jak dlouho mu to trvalo, úplně ztratil pojem o čase. Jedl a pil málo, spal nepravidelně a velice špatně. Vstával a měl pocit, že je ještě zničenější, než když usínal. Sluneční filtry už měl staženy na maximum, ale paprsky jej spalovaly stále neúprosněji.
    Zatímco první den se snažil dávat pozor na cestu, v další fázi stále více rezignoval a ztratil jakoukoliv schopnost na tyto skutečnosti reagovat a pohyboval se již jen jako automat.
    Když konečně rozložil na břehu malý člun, přišel další problém. Plnící bombičky u člunu nebyly a hustilku si nevzal. Člun před ním ležel zplihle jako raněný pták a Tiani nad ním stál a ve svém srdci měl zoufalství, protože pro něj to znamenalo jedinou možnost, jak se odsud z tohohle prokletého místa dostat. Ta představa, jak odsud odplouvá, byla hnacím motorem, to jen pro ni vydržel celou tu neskutečnou dřinu. Jeho člun měl jméno Naděje a ta teď byla pryč.
    Byl to poslední impuls, který nahlodal jeho odolnost a Tiani byl těsně před nervovým zhroucením. A právě v té poslední nejčernější vteřině přišel na spásný nápad. Byl tak oslnivě jednoduchý, až se divil, že na to nepřišel dřív. Všechny starosti byly zapomenuty a Tiani nezaváhal ani vteřinu. Jediným pohybem sejmul přilbu a vyklouzl ven z oděvu jako motýl z kukly.
    Uvědomil si totiž, že v něm má zabudovány vyrovnávače tlaku, které může použít jako kompresory. Trvalo to jen několik okamžiků a člun se začal nafukovat, ale tisíce komárů z okolí ihned zaregistrovaly kořist a on byl okamžitě doslova obsypán. Musel sehnut držet oděv u člunu, aby vzduch neucházel, a tak se nemohl nijak bránit. Každé bodnutí (a bylo jich sta a sta) ho nesnesitelně pálilo a Tiani neskutečně trpěl, aniž by se mohl pohnout.
    Obléci zpět ochranný oděv mu trvalo dlouho, protože ruce mu strašlivě otekly. Zdálo se mu, že to trvá věčnost. Dalším problémem se ukázalo být nasazení přilby. Musel se nejprve zbavit komárů, které měl usazeny na krku a obličeji. Pak začal do člunu nosit proviant. Dělal to téměř poslepu, neboť nateklé tváře a víčka mu zalepily oči. Z blízkého poloshnilého stromu získal použitelné bidlo a s jeho pomocí dostal člun doprostřed říčky, kde byl mírný proud. Cesta se mu zpočátku zdála výhodná a rychlá, ale ve skutečnosti se ukázala být obrovskou vodní pastí. Vkládal do ní tolik nadějí, ale říčka měla nespočetné množství meandrů, mrtvých ramen a zrádných míst, kde pod hladinou byly ukryty kmeny stromů a navršené změti větví.
    Musel se neustále vracet a hledat správnou cestu, což bylo ve stále panující mlze značně obtížné. Orientační body tu nebyly, takže se stalo i to, že se nejednou vrátil na stejné místo i několikrát. Velmi často se také stávalo, že člun uvízl a on ho musel pod hladinou dlouze vyprošťovat. Pak plul dvě stě nebo tři sta metrů (ale jindy třeba jen deset metrů) a situace se opakovala. Některý z těchto zrádných pahýlů byl zřejmě příčinou trhliny ve člunu. Vzduch začal ucházet a tvar plavidla se tak nezadržitelně začal podobat ohyzdné pomačkané žluté peřině.
    Po zcela vyčerpávajícím bloudění, když už byl zcela vyčerpán, přeci jen vplul do široké řeky. Teď již cesta ubíhala rychleji, i když zatím nezahlédl ani tu sebemenší známku civilizace.
    Ležel ve svém člunu oslepen sluncem, tváře i celé tělo znetvořené boláky od komářích bodnutí. Vyčerpal už veškeré zásoby, pil vodu z řeky, po které dostal strašlivé průjmy a horečky. S nimi přišly i halucinace...

    Část třetí : Ráj
    V dálce uviděl krásnou vznosnou konstrukci mostu z křišťálových krápníků. V paprscích slunce se leskl, třpytil a vystřelovaly z něj jiskřivé záblesky. Slabý vítr rozechvíval sta ozdůbek, které narážejíce na sebe tiše zvonily krásnou melodii. Jeho tělo, náhle zbavené té tíživé únavy, jako by mělo křídla... a doopravdy vzlétlo. Tiani uviděl hluboko pod sebou neforemný člun a uvnitř své zkroucené tělo. Jak letěl výš a výš, člun se změnil v malou placku na pozadí šedé řeky. A ještě výš a člun už je jen nepatrný bod a z řeky je tkanička od bot.
    Snesl se níž nad most. Opřeny o zábradlí stály tu tři krásné štíhlé dívky. Smály se na Tianiho, mávaly mu a volaly: „Vítej, příchozí z dálek. Pojď k nám! Nebe, peklo, ráj, hraj si s námi, hraj...“