„Haló!“ zvolal kdosi, ale nikdo se mu neozval. „Tak haló, je tu někdo?“ pokračoval onen hlas ale opět bez úspěchu. „To jsem blázen, tak je tu někdo? Proč mi nikdo neodpovídá. Vždyť je to strašně stresující!"
    „Co myslíš," zašeptal hlas. „Mám mu odpovědět?"
    „A proč bys to dělal?" ozval se šeptem jiný, hlubší hlas.
    „Protože ho to stresuje když mu nikdo neodpovídá. Já nemám rád když je někdo stresovaný, stresuje mě to taky."
    „Tak mu odpověz." zašeptal druhý hlas
    . „A co mu mám říct?" znejistěl první.
    „To nevím, to musíš vědět ty, protože mu chceš odpovědět."
    „Tak haló, je tu někdo? Mám pocit jako by tu někdo byl a schovává se tu přede mnou!" ozval se znovu.
    „Slyšíš? Ví o nás."
    „Jak o nás může vědět?" zašeptal první hlas. "Jestliže o nás ví, tak proč bych mu měl potom odpovídat?"
    „Jasně, máš pravdu jestliže o nás ví tak už není stresovaný a nemusíš mu v tom případě odpovídat."
    „To je strašně stresující když vím že tu někdo je a nechce mi odpovědět. Je tu tedy někdo?" ozval se znovu.
    „Je zase stresovaný, měl bys mu přeci jen odpovědět."
    „A co vůbec chce? To není normální aby tady takhle volal.“
    „Tak se ho zeptej. Třeba ti to poví.“
    „Já? A proč ne ty?“ podivil se první hlas.
    „Protože ty!“
    „Protože ne!“ vyprskl první a zachvěl se strachy. „Ochladilo se.“ zalhal.
    „Tak zdá se mi to nebo ne?“ promluvil opět kdosi. „Buď tu někdo hovoří, nebo slyším jenom hlasy a nikdo tu není.“ Ozvalo se škrábání. „To je blbost,“ pokračoval. „Hlas nemůže sám mluvit.“
    „A proč ne?“ ozval se nahlas druhý svým hlubokým křaplavým hlasem.
    „Tak je tu přeci někdo.“
    „Ty jsi tomu dal,“ zakňoural první hlásek. „Teď nám něco udělá.“
    „Tak kdepak jste?“ zeptal se kdosi.
    „Zapomeňte na to,“ promluvil druhý. „To byl omyl. Špatné číslo, zavěste prosím.“
    „Co prosím?“ podivil se kdosi. „Co jste to říkal?“
    „Já se bojím,“ písknul první. „Asi se tu počůrám.“
    „Kdyby tu nebyla taková tma.“ zamumlal kdosi.
    První se zhrozil: „Tma? Co je to?“ Zašeptal druhému, který jen zabručel.
    „Poslyšte,“ promluvil opět kdosi. „Mohli by jste mi říci jestli jste skutečně, nebo jste jen hlasy?“
    „Jsme jen hlasy.“ řekl druhý.
    „Co je to tma?“ zeptal se nahlas prvý.
    „Mlč!“ sykl druhý. „Co blbneš?“
    „Co je to tma?“ zakňoural znovu první hlásek. „Znamená to, že tu je ještě někdo, kdo si říká tma?“ Ozval se zimniční drkot.
    „Co to klape?“ zeptal se kdosi. „To nebudou hlasy, protože ty by necvakaly. Nemají totiž zuby, a proto nemohou cvakat.“
    „To děláš ty?“ zeptal se druhý prvního.
    „Já se bojím.“ Odpověděl první. „Asi se tu pokakám.“
    „Právě naopak,“ vykřikl druhý. „Hlasy zuby mají, a jaké!“
    „Sakra kdyby tu nebyla taková tma. Chtělo by to světlo.“ Zamumlal kdosi. „Hele, vy tam. Rozsviťte.“
    „Co?“ podivili se oba dva. „Co to máme udělat?“
    „Říkal, že máme rozsvítit.“
    „Já tu umřu.“
    „Tohle nemá cenu.“ řekl kdosi. „S tím se musí něco udělat. Jsem velice frustrován. S někým tu hovořím a nevidím jej, natož abych vůbec věděl, kdo to je.“
    „Je to dobrý, chce odejít.“ zaradoval se druhý.
    „To je škoda že už jsem mrtvý, rád bych se toho dožil.“
    Chvíli bylo ticho. Pak něco zašustilo, cosi mlasklo, kdesi to prasklo, nahoře to zašumělo a kdosi zvolal: „Budiž světlo!“ Ozvěna mocného hlasu se rozplynula v hromový hukot, který sílil a sílil - nakonec to zapraskalo a bylo vidět. První ležel na břiše a rukama si kryl hlavu. Jakmile bylo vidět začal ječet a klepat nožičkama. Druhý seděl na bobku vedle něj, byl celý chlupatý a slepě mžoural po okolí. Naproti nim stál muž v bílé tunice a drbal se ve vousech. Pak se zeptal chlupáče: „Proč máš na hlavě rohy?“
    „A proč je ty nemáš?“ odpověděl mu ochlupenec. „Neječ. Proč ječíš?“ a šťouchl do hroudy bílých hadrů.
    „Áááááááááá my spadneme, my spadneme!“ ječel, a dál klepal nožičkama.
    „Kam by jsi chtěl padat?“ zeptal se ho muž. Bílé pyžamo ukázalo dolů pod sebe. „Tak se otoč na záda, třeba ti to pomůže.“ Poradil mu muž.
    „Ne, ne, ne, já se bojím, co když pak spadnu nahoru. Ne, ne, ne, já se hrozně bojím. Asi se tu pozvracím!“
    „Třeba by mu pomohla křídla,“ řekl rohatej.
    „To není špatný nápad.“ Řekl muž a zvolal: „Staň se!“ Hromový hlas se zhmotnil a stvořil se v křídla, která přirostla ufňukánkovi na záda. Andělíček přestal ječet a pomalu se začal vznášet.
    „Koukám, že umíš dělat spoustu zajímavých věcí.“ Pochválil ho čert.
    „To umím.“ odpověděl bůh.
    „Ale všechno nedokážeš.“ Namítla anděl, která získala jistotu a líně se vznášela.
    „Není nic co bych nezvládl,“ holedbal se bůh.
    „Třeba stvořit svět?“ zeptal se čert. „Dokázal bys stvořit svět?“
    „Jistě. To není vůbec problém.“
    „A o co že je,“ popichoval ho čert. „O co, že jej nedokážeš stvořit.“
    „A o co že jo.“
    „O krabičku doutníků.“ navrhla anděl.
    „Dobrý nápad,“ řekl čert. „Souhlasíš s tím?“
    „Platí, když do sedmi dnů nestvořím svět, tak máte krabičku doutníků.“ Podali si ruce a anděl je rozsekla.
    Za sedm dnů byl svět stvořen. Bůh se zhoupl na patách a řekl: „Tak co?“
    „Jsi dobrej,“ pochválila ho anděl.
    „Tady máš svou krabičku doutníků.“ řekl čert a podal mu doutníky. Bůh jen zářil štěstím. Po chvíli se však jeho úsměv vytratil z obličeje.
    „Moment, počkejte. Vždyť já nekouřím.“
    Čert s andělem se začali smát.
    „To máš blbý.“ řekla anděl a smála se dál.
    „Zato máš svět.“ zatlemil se čert a chytil anděla za ruku. „Pojď, musím ti ukázat svou sbírku,“ a oba se smíchem odlétli pryč.
    „Héééj!“ volal za nimi bůh. „Co já tady s tím světem?“
    „ Co by. Starej se!“ ozvalo se zdáli a bůh vzteky mrštil s krabičkou od doutníků.
    „Sakra!“ zaprskal bůh. „Sakra, sakra!“