Černé mraky se líně převalovaly nad krajinou, a vzduch byl vlhký a dusný. Odkud si z dáli se ozval hrom. Gregor líně seděl v pokoji na proutěné židli, míchal si čaj a mlčky oknem sledoval tichou krajinu před bouří. Na stole vedle šálku ležel nedokončený dopis, cukřenka a malá hnědá lahvička se strhanou etiketou. Bylo naprosté ticho, jen cinkot lžičky o stěny hrnku rušil napjatou atmosféru. Opět se ozval hrom a zvedl se vítr. Okna v pokoji se zachvěla a hlučně zamávala větru na pozdrav. Gregor cítil jak příjemný a vlažný vítr ochlazuje jeho zpocené tělo, přesto vstal a okna zavřel. Záclony přestaly vlát a v ten moment se do okenních tabulek opřel hustý déšť. Chvíli pozoroval zběsilost kapek, které divoce narážely do skla a pak v mrtvolné apatii stékaly k parapetu. Vrátil se ke stolu, vzal do ruky dopis a prohlédl si jej.
    „Má to vůbec cenu?“ řekl si pro sebe nahlas. Nedaleko udeřil blesk a hrom rozezvučel okenní tabulku. Co na tom záleží, pomyslil si a dopsal poslední větu.
    „Svoboda je krásná věc, ale samotnému je smutno.“
    Pak ještě chvíli držel pero a snažil se tuto jednoduchou větu něčím doplnit. Myšlenky se mu honily hlavou jak divoký roj včel, ale ani jedna se mu nelíbila. Mávl tedy rukou, dopsal dvě tečky na konec věty a podepsal se.
    Přivoněl k čaji a ochutnal jej. Byl stále moc hořký. Proto nasypal do šálku další dvě lžičky cukru a obsah zamíchal. Bylo to sice lepší, ale přesto, když čaj naráz vypil, se mu objevil na tváři kyselý výraz. Cítil teplo tekutiny jak dorazila do žaludku a usmál se. Jak je to jednoduché. Měl bych ještě nasypat kanárkovi proso, pomyslel si a vydal se do kuchyně. Hlava se mu zatočila a před očima se zatmělo. Naslepo se opřel o stěnu, ale ruka se sklouzla po obrazu, který se utrhl ze zdi a spolu sním se sesul na zem. Pocítil prudkou bolest v břišní krajině. Jeho tělo se uvolnilo a celý se převrátil na záda.
    Kanárek v kleci poděšeně přeskakoval z jednoho bidélka na druhé před úderem blesku, který zasáhl sloup elektrického vedení, a za hluku hromu a padajících jisker se okenní tabulka naposledy zachvěla a praskla.

   Policejní inspektor vystoupil z auta a cestou k domu opatrně přeskakoval kaluže. Ve dveřích verandy ho už očekával se sepjatýma rukama za zády strážmistr.
    „Dobrý den pane,“ řekl strážmistr a podali si na pozdrav ruce. „Jaká byla cesta?“
    „Bahnitá, jiná ani tady, na té samotě, být nemůže,“ odpověděl a zadíval se na montéry, kteří opravovali elektrické vedení. „To oni ho našli?“
    „Ne. Našla ho sousedka, která se chtěla zeptat jestli hlásil závadu. Má tu jako jediný telefon.“ Vešli do pokoje. Tým techniků si skládal své poslední věci do kufříků a postupně, jeden po druhém, odcházeli.
    „Byly tu nalezeny nějaké cizí otisky prstů?“ zeptal se.
    „Ne pane,“ odpověděl strážmistr.
    „Tak proč si myslíte, že šlo o vraždu?“
    „Jsou tu stopy zápasu, tady vidíte? Rozbitý obraz a prasklá okenní tabulka. Navíc jeho dopis na rozloučenou jaksi nedává smysl.“
    „Už jste viděl, někdy, aby dopis na rozloučenou dával smysl?“
    „Ale tenhle je přímo do očí bijící. To musel napsat šílenec. Takhle sebevrah neuvažuje.“
    „Všichni sebevrazi jsou blázni. Ukažte mi ho.“ Strážmistr mu podal listy, které ležely na stole. „Hezký rukopis, co říkáte? Vezmu si ho s sebou a v klidu si ho přečtu. Bylo něco zcizeno?“
    „Ne pane, vše je uklizeno a vypadá to, že tu je vše na svém místě. Byl to podle slov sousedky velice pořádný člověk. Proto usuzuji, že pachatel šel na jisto.“
    „Hm. Nicméně jsem opačného názoru. Ten člověk vypil jed dobrovolně, zdá se.“
    „O tom nemusel vědět. Pachatel pak vše nastražil tak, aby to vypadalo jako sebevražda.“
    „Čuchněte si,“ řekl inspektor a podal mu šálek se zbytkem čaje. „To aroma je cítit po celém pokoji. A jestli to necítil nosem, tak to muselo chutnat určitě odporně. Ne, nemyslím si že to nebyla vražda.“
    „Podívejte se na jeho knihovnu, pane. Pojímá celé dvě stěny pokoje, ale to není vše. Za první řadou knih jsou další tři. Tady leží jeho seznam bibliotéky se stručným obsahem každé knihy. Odhadem to činí na čtyři a půl tisíce knih!“
    „To je hodně.“ pokýval hlavou inspektor.
    „A to vše přečetl. Myslím, že tak moudrý muž by těžko spáchal to co spáchal sám a bez pomoci.“
    „Vypadá mladě, že?“
    „“Dvacet devět let, pane.“
    „Dobře, pak to uvážíme. Zatím to tu zapečeťte a sejdeme se na stanici.“ Složil dopis do kapsy a opustil místnost. Strážmistr se ještě ohlédl po knihovně. Byla pro něj skutečně ohromující. Inspektor se ozval z kuchyně. „Toho kanárka vezměte taky, tady by chcípl.“

   Poměrně velkou a prosvětlenou kancelář vyplňovala příjemná hudba z rádia. Inspektor stál u okna a mlčky pozoroval hemžení lidí na ulici. Armáda chodců a aut se chaoticky míjela navzájem a jen semafor uprostřed křižovatky všemu pohybu udával směr a řád. Proč zrovna pod můj okrsek musí patřit ty chalupy na samotě? Zauvažoval si a hluboce si povzdychl. Zkřížil ruce na prsou a pokračoval dál ve sledování lidského mravenčení pod ním.
    Malý větrák na pracovním stole se potichu otáčel a takřka neslyšně ovíval svým osvěžujícím vzduchem své okolí. Hromady papírů, které se povalovaly po stole se čas od času zachvěly a nadzdvihly se v naději, že snad tentokrát se jim podaří vzlétnout, a odpoutat se od zemské gravitace, která je drží, a nechce připustit jejich výlet do okolí. Mezi všemi formuláři a nevyplněnými hlášeními leželo i pár listů, které nesly stopu přeložení a nešetrného transportu v kapse inspektorova saka.

   Jmenuji se Gregor Hofmma
    Nevím jak začít a proto jsem zvolil své osobní oslovení. Opouštím tento svět nikoliv proto, že mne již nebaví žít, či že mne opustila má největší láska, ale proto, že to je jediná cesta jak se vrátit mezi vás lidi a žít tak život nevědomí a klamu. Rozhodl jsem se reinkarnovat do nového spokojenějšího těla, které žije v tyranii vládců našich duší.
    Možná, že můj dopis bude mnohým lidem připadat jako snůška fikcí a bludů nemocného člověka. Možná, že jej někdo pochopí, ale myslím si, že bude jako ostatní založen do schránek archivů a nespatří jej nikdo více. Nevadí mi to, protože je to ulehčení mému svědomí, že jsem neodešel jen tak bez důvodu.
    Od mládí žiji hendikepován. Narodil jsem se bezvlasý a jako takový jsem se stával obětí častých posměšků a útoků ze stran mých spolužáků a kamarádů. Mnozí by na mém místě propadli beznaději dříve a skončili by na lůžku nějakého psychiatra. Nestalo se tak, a já jsem žil dále s vědomím, že to je velká sranda nemít vlasy. V životu mi tato situace nijak nevadila, ale posléze jsem začal pozorovat, že se od svého okolí liším. Nejen tím, že nemám vlasy, ale hlavně svým myšlením a nazíráním na svět. Dostával jsem se čím dál tím víc do konfliktů s realitou a jejím vědeckým podáním. Během studia jsem byl často v rozporu se svými spolužáky při konzultacích nad různými filosofickými a vědeckými pojednáními, které nám byly předkládány. Pokaždé naše hádky končily tím, že jsem plešatej.
    Nepřikládal jsem tomu velikou pozornost, ale postupem času jsem si začal uvědomovat, že něco není v pořádku. Proč se lidé učí definice a teorie, které jsou jasně mylné, a které vedou lidstvo do slepé uličky, ne-li do spirály, která nikde nekončí? To co bylo jasné a logické pro mne, pro ostatní byly blufy a naivní spekulace šarlatánů, a naopak. Nezbývalo mi než se přizpůsobit svému okolí.
    Všechny pokusy vysvětlit své názory a poznatky narážely na odpor a já se ptal proč?
    Je zajímavé, že si lidská rasa vymýšlí spousty způsobů jak krátit svůj volný čas. Jedním z nich je i mimo jiné literatura. Zejména pak vědeckofantastická a populárně naučná. Knihy, které ve mne vždy vzbuzovali salvy nespoutaného smíchu, pak ostatní lidi vedly k zapálené četbě a mnohdy k živým diskusím a teoretickým rozborům myšlenek, které chtěl autor vyjádřit a obhájit. Dokonce se točí filmy, od hororů, setkáních s mimozemskou inteligencí po dokumentární pořady prezentující tajemné a mystické jevy, které se těžko dají vysvětlit.
    Nejčastějším námětem byly invaze vetřelců z kosmu a jejich nekalé úmysly s lidskou populací. Zotročení, ovládnutí či zlikvidování nás, lidí, bylo vždy a včas na poslední chvíli zažehnáno a lidé mohli nadále spokojeně žít. Tehdy mne napadla bláznivá teorie, která se mi bohužel potvrdila.
    Invaze již proběhla a proběhla úspěšně! Kdy se tak stalo, nevím, ale bylo to určitě hodně dávno. Ovládají nás a my se o ně staráme, hýčkáme je, vymýšlíme pro ně léčivé přípravky když jsou nemocní a jsme jim bezmezně podřízení. Není úniku. Žádná pomoc v poslední chvíli nepřišla a už nepřijde. Ovládají naše vědomí tak hluboce, že si ani sami neuvědomujeme jejich realitu. Já vlasy nemám a tak si je uvědomuji.
    Sám nevím jak je to možné, že jsem se narodil bez svého vládce, ale nemá cenu nad tím uvažovat. Člověk není ochlupen, kromě několika málo míst, a jediný hustý porost má na hlavě. Na místě, kde je mozek. Blíž k našemu vědomí to už snad ani nejde. Vlasy jsou ti, kteří nás ovládají a řídí naši mysl a vědomí. Je to vlastně malý, plochý tvor s tisíci výrůstky, který se dokonale přizpůsobil lidskému tělu. Lidé jsou v područí vládců, kteří zaslepují lidskou civilizaci nevědomím a barbarstvím. Zbývá se jen dohadovat kdo to je, odkud přišli a co chtějí. Mohou to být strážci vězení, může to být obyčejný tupý parazit, může to být jiná forma života, která nás omezuje - nechci tu rozvíjet své teorie. Nemá to cenu.
    Dlouho jsem hledal někoho, kdo je stejný jako já, ale mé pátrání je marné. Celé dny se ubíjím smutkem a samotou. Proto už nemá cenu déle žít bez svých pánů a vládců. Sám nic nezmůžu. Možná, kdyby nás bylo víc, snad by se dalo něco podniknout...
    Odcházím a doufám, že v příštím životě se narodím s vlasy a budu žít v nevědomí pod nadvládou parazita. Je lepší být ovládán a nevědět o tom, než být svobodný a sám.
    Ten, kdo bude číst můj dopis snad pochopí mé rozhodnutí. Předpokládám, že se zasměje a poklepe si na čelo protože jsem plešoun. Bezvlasý. Nebo si oddychne s vědomím, že je o jednoho rebela míň? Nevím. A ani mi na tom nezáleží. Pouze věřím, že po mém činu budu teprve pak dokonale šťastný.
    „Svoboda je krásná věc, ale samotnému je smutno...“
    Dr. Greror Hofmma

   Strážmistr vešel do kanceláře a postavil klec s kanárkem na skříň kartotéky.
    „Četl jste ten dopis, pane?“ zeptal se.
    Inspektor chtěl odpovědět, ale zaskočila mu slina. Proto si hluboce odkašlal. Za zády mu odpověděl hluboký a chrchlavý smích. Inspektor se zarazil a pomalu pohlédl na strážmistra. Jeho tvář byla křečovitá a ústa promlouvala velice chraplavým, kuckavým hlasem.
    „Nejsou schopni odporu. Definitivně. Už žádný Spartakus nevzbouří masy.“ Jeho tvář se vzápětí uvolnila. „Stejně si myslím, že byl zavražděn. Toho kanárka tu mám nechat?“
    Chvíli trvalo, než inspektor promluvil. Stál toporně u okna, a mlčky hleděl na seržanta. Pak se nadechl, sebral dopis ze stolu, založil jej do desek a řekl: „Ano, nechte mi ho tu. Alespoň mi tu nebude tak smutno.“ Strážmistr odešel. Inspektor chvíli stál se skloněnou hlavou pozorujíce desky. Nakonec těžce dosedl na židli. „Už žádný Spartakus nevzbouří masy,“ zašeptal. Jedním pohybem ruky hrábl do vlasů a sundal si svou paruku. Na jeho lesklé pleši se objevili kapičky potu a rozklepaly se mu ruce. S odporem si prohlížel vlásenku. Už žádný Spartakus ...