Svítá. Začíná další nekonečný den.
    Ležím v písku vedle cesty. Je tu smrad. Já za něj můžu jenom trošku, hlavní vina spočívá na nedalekém prasečím stádečku, bohatství jednoho hospodáře. Děkuju, nechci.
    Je mi zle. Křeče nastupuji ve vlnách. Jak dlouho potrvá, než mě vysvobodí ta poslední? Doufám, že moje utrpení skončí co nejdřív, ještě než zešílím.
    Babička říkala: “Drž se dál od vojáků, chlapče. Armáda je jedno veliký svinstvo.” Mluvila a vysedávala na rozvrzaný verandě svýho ještě rozvrzanějšího jižan-skýho domu. Pěstovala si vlastní styl. Ten její zchátralej barák představoval asi poslední kousek historie ve státě.
    Věděla, oč jde. Když se moderní časy začaly tlačit až k nám, nesmířila se s tím a radši hodně rychle umřela.
    Já narukoval. Nic lepšího mě nenapadlo a tak jsem udělal právě to, před čím mě ta dobrá duše varovala. Já jen zatoužil po světě, který mi pořád předváděli v televizi.
    Naši vesnici tvořila jedna benzinová pumpa, kombinovaná s obchodem. A škola s kostelem. Pak ještě farmy, roztroušené pěkně daleko od sebe. Vzhled mého rodiště se změnil ze dne na den, ale to se už mě netýká. Mně najednou narostla křídla.
    Mimo jiné mě trápil i katastrofální nedostatek svobod-ných, pokud možno nezadaných slečen. Na tancovač-kách, které se občas konaly ve staré Mayerovic stodole, jsme se rvali o několik zbylých starých panen. Většinou je zdobil předkus, spolu s dalšími vadami na kráse.
    Žádný výběr. Teď na tom nejsem líp. Ženské piští, aby předvedly, jak je děsím. A je mi tak mizerně, že o ně nemám zájem. Podle toho, čeho jsem si všiml, není oč stát. Snad jedině kdyby se vykoupaly. V několika vodách.
    Armáda mě spolkla jako malinu. Já tenkrát těm nahoře věřil a ani mě nenapadlo se bát. Změnil jsem se v obyčejný ucho, tedy v potravu, určenou pro kanóny. Ale já už věděl svoje, bylo mi jasný, že vzhledem k arzenálu, který nesla chudinka Zeměkoule, ba na kanóny zaručeně nedošlo.
    Zachovával jsem klid a chladnou hlavu. Nic mi v tom nebránilo a tak jsem si po večerech představoval svoji skvělou budoucnost. Jenomže, přece jen se chybička vloudila a já stál ve špatnou dobu na velice, ale velice špatném místě. Můj život by se vyvíjel plně jinak, kdyby se ty zatracený teroristi nestrefili rovnou do našeho baráku. Časem jsem se mohl stát třeba i poddůstojníkem.
    Moje vojenská kariéra spěla ke svýmu vrcholu, přidělili mě na nejpohodovější místo, jaký si pěšák může přát.
    Jenomže to se nacházelo v tý mizerný budově. Tam umístili náš veledůležitej ústav. Dostanu vztek, jen když si na to vzpomenu. Děly se tam tak tajný věci, že by je páni odborníci měli, z důvodu naprostýho utajení, radši dělat potmě.
    Koho by napadlo, že ta banda cvoků položí svoji bombu právě do našich vrat? Dál by se s ní asi těžko dostali. Ale i to mi stačilo. K útoku jistě žádnej důvod neměli, v celý ulici nebyla k vidění nenápadnější budo-vy. Nic nenaznačovalo, že armáda něco kutí právě tady.
    No, znalec by snad něco vytušil. Kdyby si všiml vojenskýho držení těla několika vysoce postavenejch jedinců. Ale ty jsem i já zahlídnul jen občas a to mě lifrovali do služby skoro každej den.
    Domorodci jsou mimořádně tupí, ale dobrosrdeční. To svědčí o jejich ohromné zaostalosti a zároveň dokazuje, že jsem se propad pěkně hluboko, bez šance na návrat. Pěkný.
    Pomoc nepotřebuju. Ale oni se snaží a to je mnohem horší, než kdyby nedělali vůbec nic.
    Je úplně marný, pokoušet se něco vysvětlovat. I kdybych toho byl schopen. Tahle řeč mi ze všeho nejvíc připomíná hodně zanedbanou, hnisavou angínu. Tady se nedomluvím, co živ budu. A v tomhle směru si moc vel-ký naděje nedělám. Ač schopen řeči, zemřu jako němý...
    Vím, co mě čeká, i když jsem do maléru spad bez přípravy.
    Když někoho strčili do tunelu s jeho souhlasem, něco mu píchli. To bych taky potřeboval a bylo by mi hej. Teda, ne docela. Doma je doma a tohle má k mýmu milovanýmu domovu zatraceně daleko.
    Ke štěstí by mi stačila jediná pitomá injekce. Jenomže, copak vím, jak se ten sajrajt jmenuje? Může se toho kolem povalovat spousta a mně to bude akorát tak houby platný.
    V okamžiku, kdy se dostavila moje životní katastrofa a kdesi v mé nebezpečné blízkosti to udělalo - bum - jsem vykonával svou pravidelnou, každodenní činnost. Vysypávání odpadkových košů sice člověka nikterak nepovznese, ale přesně to po mně armáda požadovala a já neměl jediný důvod ji nevyhovět. Zajišťovalo mi to poměrně bezstarostnou existenci.
    Většinu času jsem ale trávil u spalovače. Dali mi ho na starost. Náplní mého vojenského života se stala likvi-dace kelímků od kafe, použitých papírových kapesníčků a zbytků svačin. Popsané papíry odevzdával ohni jiný nešťastník a jsem si jist, že ho hlídali ještě víc, než mou zanedbatelnou maličkost. A že mi šli pěkně na nervy!
    Při práci se kolem mne vytrvala motali dva zasmušilí pánové. Tak bych se moc neradoval, kdybych musel dělat to, co oni. Jejich práce spočívala v tom, že se koukali, jak makám. Mě to nedojímalo, v civilu bych se nadřel podstatně víc a za menší peníze.
    Ti dva vypadali moc přítulně. Dlouho jsem věřil, že se nenajde síla, schopná je ode mne odpoutat. A vida! Nějak se to přece povedlo! Tvářili se nepřístupně, abych hned pochopil, že s nima nebude žádná sranda. Já se pokusil naše soužití zpestřit a ze začátku jsem navazoval hovor, ale oni jen tupě zírali a předstírali ztrátu sluchu.
    Dal_í nápor bolesti se dostaví co nevidět. Možná bude i poslední, s tímhle se dlouho vydržet nedá.
    Zdejší obyvatelstvo je poměrně laskavé. Nechávají mě odpočívat v mém dolíku a ještě za mnou posílají zaříkávače Ty bych moc rád nakopal, jen mít dost síly. Snažím se, snažím a po mimořádném vypětí je i zaženu. Vzápětí dorazí další nadšenec a začínáme znova.
    Snad se domnívají, že potřebuju zbavit posedlosti. Tahle doba je na podobnou pitomost jako stavěná. Když sám sobě připadám jako šílenec, k čemu se asi mohly propracovat ty jejich jednoduch_ mozky?
    Jsem posedlý. Posedlý v Gadaře, Fuj. Ještě chvíli a začnu tomu věřit taky.
    Ze svého lože nevidím ani město ani vesnici. Asi se tak jmenuje tahle prasečí ohrada.
    Kdyby mě nechali osudu - moc by se mi ulevilo. Oni to ale zaručeně nemají v úmyslu. Něco je nutí pomáhat bližnímu svýmu. Nedokážu jim být náležitě vděčný. Radši bych zpátky ke svýmu spalovači.
    A to nevím, za co bojovali. Teroristický šílenci. Možná trpím za světlý ideály a nevím o tom ani ň. Stejně je to jedno. A třeba vstoupím do dějin. To je mi momentálně taky docela fuk.
    Nešťastná náhoda. Na mne dopadla celá série neěťastnejch náhod.
    Armáda si potrpí na přesnost. Zapasuje mě do statistiky. Na smůlu nemají zavedený počítače. Pech nelze pokládat za matematickou jednotku. To znamená, že mě šoupnou do jiný škatulky. Zcela nedobrovolně se stanu dobrovolníkem. Jedním z těch, co se nevrátili.
    Vojáci neposkytovali záruky. Taky měli žalostný nedostatek lidského materiálu.
    Ztráty se plánujou předem. Tuhle bezduchou mašinerii nezajímá, že mě nikdy nepopadla touha po sebevraždě a proto bych dobrovolně do tunelu za žádný peníze nevlez. Mně se svět líbil tak, jak byl. I když za moc nestál.
    V kritickým okamžiku jsem se zabýval odpadkovým košem, umístěným u vchodu do tunelu. Pud sebezáchovy zapracoval a já skočil do nejbližších dveří, což byla chyba. Netrvalo dlouho a už mi došlo, že jsem udělal to nejhorší, co se dalo podniknout. Kdyby mě teroristi rovnou vyhodili do povětří, prokázali by mi vynikající službu.
    Najednou to se mnou začalo smýkat. Chvíli nahoru, pak zase dolů, taky mě to otáčelo, nakonec jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Neuměl jsem si představit, kde je nahoře a o tom, kde je dole, radši ani nemluvím. Neměl jsem tušení, kam mě to žene.
    Nedělo se nic mimořádnýho. Přesně tohle popisovali ti, kteří se vrátili. Ti, co zůstali, neřekli nic. Nemohli. Nikdo předem nevěděl, kde ho to vyplivne a jestli ho to taky vcucne zpátky.
    Závada vešla ve všeobecnou známost, tedy, co se půdy našeho ústavu týče. Díky úniku informací značně prořídly davy nadšenců. Lidi si většinou přejí prožít celý život ve své době- a to až k hořkému konci. Neradi opouštějí přátele a známé, aby si někde v historii pracně sháněli jiné.
    Těžko bych našel člověka, ochotného nade mnou za-plakat. Pomocný personál netrpí nadbytkem obdivovate-lů. A proniknout do světa hvězd už jsem nestihl.
    Lituji se. To mi krátí dlouhou chvíli. Doma jsme v případě nemoci používali knihu. Měli jsme jen jednu, ale bohatě stačila. Pocházím z rodiny, kypící zdravím.
    Psané slovo mi chybí. Už vidím, jak rachtám hliněnejma tabulkama. Nebo jak se z papyru dozvím, kolik bejků odvedli rolníci do královskýho chlíva. Pohoda by skončila v okamžiku, kdy by mě to zase popadlo. Asi bych jim rozkousal nějakej vzácnej svitek.
    Navštěvovat tak školu o maličko dýl - snad bych vytušil, kde mě to vyplivlo.
    Nezbývá mi, než vyčerpaně ležet a čekat. Nemám na vybranou.
    Tunel má tu svou vadu. Z klientů vysaje tu mně neznámou minerální látku. Slyšel jsem pány odborníky cosi žbrblat, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Za blbost se platí. Budu to mít poměrně předražený.
    Tady funguju jako atrakce. Asi si moc zábavy neužijou. Když si představím, jak vypadám... Spousta léčitelů mě už naštvala a další by se o to strašně rádi pokusili. Mám dojem, že se za mnou stahují z dalekého okolí.
    Asi by si chtěli pořídit lacinou reklama, Jenomže reklama znamená civilizaci. Vyspělá reklama, to představuje americký způsob života. Pronásleduje mě chuť na nádherně orosenou kolu. Sbohem Ameriko, ještě hodně dlouho nebudeš.
    Můj odhad se motá kdesi kolem starověku. Přelom letopočtu, řekl bych. Nikdy mě nenapadlo, že budu potřebovat zrovna tohle. A pak, že prý je dějepis k ničemu...
    Mám sladko v puse. To neznamená nic dobrýho. Vím svoje. Už jsem to prodělal tolikrát, až se mi to přestalo líbit.
    Zákon schválnosti zařídil, že se v dálce objevila další zajímavá postava. Doprovod zajišťují vždy přítomni zvědavci. Jak je nesnáším... Podle toho, jak se cítím, bych mohl s jistotou potvrdit, že se všichni máme nač těšit.
    Roztřásá mě zimnice. Dorazili včas.
    Moji sousedé, lhostejně páchnoucí prasátka, projevují neklid. Jejich chrochtání už docela rozumím. Asi poznala, že nejsem zdejší.
    Vzdálenost mezi příchozími a mým neúhledným ložem se zvolna, ale soustavně zmenšuje. Na přijetí hostů se necítím, poznamenal by šlechtic. Smrdím, dodávám já. Právě citelně postrádám svůj oblíbený deodorant. Přitom si zvráceně lebedím ve vlastní odpornosti.
    Nový léčitel vypadá jinak. Liší se. Jsem zmatený a začínám se stydět. Otrlost, nabytá v armádě, mě opustila.
    Nevím, jak se mi to povedlo. Klečím.
    Má inteligentní oči. Hodí se sem ještě míň, než já.
    Obléká se podle zdejší módy. Nic oslňujícího. Ale postrádá obvyklý nános nečistoty. To mě ruší.
    Já jsem špinavý dost. I podle místních měřítek. A chudinky moje rifle? Zázrak, kterým Amerika oblažila svět? Neodbytné ruce způsobily jejich devastaci. V našem supertajném ústavu se uniformy nenosily. Tady by pár frček a knoflíků pobláznilo celou veřejnost.
    Zavládl až nepozemský lid. I mouchy přestaly bzučet. Mé nerozlučné společnice. Moc jim chutnám.
    Jemná ruka zůstává na mém zuboženém rameni. Teď mě nic nebolí.
    Cítím nepatrné bodnutí. Bez zkušenosti s očkováním bych takovou drobnost ani nezaznamenal.
    Toho člověka sem armáda patrně neposlala. Ta tyhle typy z duše nenávidí. Jsou příliš mírotvorní. Je to v nich. A kolem nich. Všude.
    Přežiju. Nevím, jaká mě tady čeká budoucnost, ale přežiju. Posedlý je uzdraven. Měl bych tomu cizinci poděkovat.
    Je pryč. Vzdálil se stejně nenápadně, jak přišel. Najednou je daleko. Škoda, ani nevím, jak se jmenuje...

Kráčel zvolna. Nohy, obuté v jednoduchých sandá-lech, se stejnoměrně nořily do písku, pokrývajícího cestu.
    Učedníci ho následovali
    Zvykl si. Už si byl jist. Přijde den - a jeden z nich ho zradí...