I.
“Vidíš? To je naše loď. Tady budeš sloužit,” ukazoval
novému členu posádky kapitán Martin Zoe. Právě dostal na svou loď řadu
čerstvých absolventů vojenské školy a Jan Marv, navigátor i radista, k
nim patřil rovněž.
“Budu mít vlastní kajutu?” Zeptal se hned trochu nejistě
kapitána.
“Samozřejmě,” odpověděl se smíchem, “nesmíš dávat na
povídačky, kterými se straší děti. Tady u nás žádné společné pokoje nejsou,
takže tě nikdo nebude omezovat. Jedinými společnými pokoji jsou jídelna
a společenská místnost. Tam se však nespí. Budeš mít pokoj pouze sám pro
sebe.
” Oba pak prošli spojovacím ramenem, které spojovalo
loď se stanicí, do lodi. Šli úzkými chodbami, chodbami akorát pro dva,
kteří by se chtěli vyhnout, prošli kolem úzkého schodiště do druhého patra
a pak na konci chodby došli ke dveřím. Martin je otevřel a vešel. Jan
ho následoval.
“Tak tohle je ta tvoje kajuta. Není sice moc prostorná,
ale myslím si, že ti bude stačit. Věcí sebou beztak moc nemáš, takže ...,”
nedopověděl, Jan mu skočil do řeči.
“Kajuta se mi moc líbí. Děkuji vám pane.”
“Nemusí_ mi říkat pane. Přece víš, jak se jmenuji. Teď
si vybal věci. V 9,30 se hlas na můstku. Start přesně v 10,00.”
“Rozumím.”
“Tak zatím,” rozloučil se kapitán a odešel z kajuty.
Jan pak za ním zavřel dveře
Terrestrijské Hvězdné Síly (THS) čítaly na sedm
stovek nejrůznějších typů válečných plavidel - od těch nejstarších sloužících
uvnitř říše až po ty nejnovější posílané k hranicím pro posílení zdejších
jednotek. Na začátku války s Ormilánskou říší se naše velitelství rozhodlo
postavit několik nových válečných plavidel nejrůznější síly. Nejdříve
se začala stavět rychlá a lehká plavidla, která měla za úkol ochraňovat
a podporovat bitevní lodě a křižníky. V pozdější době se pak osvědčila
i v plnění jiných úkolů.
Ta nová plavidla byly korvety typu Mirach (později další
typy). Z počátku se počítalo pouze s 25 kusy, ale pro jejich užitečnost
bylo nakonec vyrobeno přes 100 kusů první verze! Následovaly pak vylepšené
modifikace v celkovém počtu 45 kusů. Těmito plavidly se pak posílily hraniční
oblasti, převážně hranice s Ormilánskou říší.
Půl hodiny před startem přišel Jan do řídícího střediska.
“Hlásím nástup,” vyhrkl Jan na kapitána, když vešel.
“Dobře. Teď zaujměte své stanoviště támhle u pultu,” řekl kapitán a ukázal
nováčkovi jeho místo radisty. Po chvíli, kdy už Jan seděl, Martin k němu
přistoupil a tiše mu řekl: “Nemusíš se vždy hlásit, jak jsi to dělal na
škole. Stačí zaklepat,” a pak se vrátil opět zpět na místo, kde stál.
Martin Zoe už byl starý vlk a tolik nebazíroval na dodržování vojenského
řádu, proto se stal jedním z oblíbených velitelů lodí vůbec, a já měl
štěstí se k němu dostat.
Pokud
se na můstku dávaly povely, museli kapitáni ostatním zde přítomným vykat,
jelikož se konverzace nahrávala do černé skříňky.
Můstek na lodi Mirach vyžadoval pět odborníků u speciálních
ovládacích pultů: navigátor - zastával činnost kormidelníka, hlavní střelec
- kontroloval zbraňové systémy a dával rozkazy ostatním střelcům, radista
- kontroloval počítačové systémy, čidla a zajišťoval spojení, strojař
- řídil činnost motorů a velící důstojník nebo kapitán, který kontroluje
všechna stanoviště.
Posádku plavidel Mirach tvořilo 22 mužů, výjimečně i
nějaká žena. Kromě střelců zde působili strojaři, technici mající na starost
všechny věci na lodi, lékař, kuchař a několik dalších velmi specializovaných
lidí včetně psychologa.
Ještě před startem, když se už všichni dostavili na
svá místa ve velíně, představil mě kapitán ostatním a já si pak s každým
podal ruku. Po tomto rychlém seznámení mohl začít start.
“Zahajte kontrolu všech systémů, spojte se s centrálou,
ať odpojí spojovací rameno a uvolní magnetické pole, nastavte kurs 1.3.5,
zapojte motory a odporové pole,” vysypal ze sebe kapitán příkazy, které
už opakoval nejmíň po tisící, a které již všichni znali, kromě mě.
Oznámil jsem povolení ke startu. Za několik sekund začaly
motory naskakovat. Loď se vždy přitom zatřese. Konečně došlo k uvolnění
magnetického pole, které nás u doku přidržovalo a zapojena byla odporová
pole, jež nás oddalovala od stanice až po jejich působnost. Asi za minutu
od začátku startu pilot zapojil trysky na plný výkon a my se vydali do
nekonečného prostoru.
II.
“Před námi je dlouhá cesta, trvající skoro dva a půl
týdne, než doletíme na základnu 12-1R. Ta leží blízko současných hranic
s Ormilánií. I když poletíme první nadsvětelnou rychlostí, tak dlouho
bude trvat, než se k základně dostaneme. Ano, tak je naše říše velká.
Někteří z vás ani netuší, kam až Terrestrije sahá, ale až za tři týdny
narazíme na Ormilany, budeme si moc ukrojit další část z jejich měkkého
dortíčku, jenž se co nevidět rozpadne na drobečky. A tato loď dokáže divy,
to budete koukat. Věřím, že jednou se dožijeme dne, kdy budu stát na hlavní
planetě Ormilánské říše a Ormilané se budou před námi plazit. K tomu ale
potřebuji vaše nejlepší dovednosti. Až se s nimi střetneme, nandáme jim
to,” škyt. Kapitán odložil mikrofon a vypnul palubní rozhlas.
Každý velitel lodi měl na začátku každé mise projev
k posádce, ve kterém jí sdělil, co se od ní očekává. Také se sděloval
účel plavby. Kapitáni se někdy při projevech do řeči tak vžili, že pak
nevěděli, co mluví a vymýšleli si různé historky a pomluvy o nepříteli.
Samozřejmě, že pokud by byli Ormilané poraženi, nikdo by s nimi nezacházel
jako s otroky. Dokonce by nezůstala, z dlouhodobého hlediska, na jejich
planetách ani armáda, ale aby nedošlo k nějakým nepředvídatelným událostem,
zůstane na nich dozorčí orgán, jenž by posílal zprávy o nejnovějších událostech.
Ale chápal jsem, že kapitán musel posádku něčím povzbudit, a to se mu
určitě podařilo.
Terrestrie byla velká říše, která ještě pořád rostla,
jelikož nebyla nikým omezována. Ale jednou narazila na Ormilany, jež měli
stejné zájmy, a tak po neúspěšných jednání, kde se žádná ze stran na ničem
nedokázala dohodnout s tou druhou, začala válka. Ve směru Ormilánské říše
se proto rozpínání zastavilo. V ostatních směrech však pokračovalo, i
když už ne v tak velkém tempu jak dříve. Zlaté časy objevitelských výprav
už jsou za námi, ale kdo ví, co bude po válce?
Velikost Ormilánské říše zatím nebyla zjištěna,
poněvadž se nikdy nepodařilo našim výzvědným plavidlům doletět dál, než
na deset světelných let od hranic. Podle záznamů o sledovaných nepřátelských
konvojích, které létaly ve vysokých rychlostech jsme však usoudili, že
střed jejich říše bude od hranic mnohem dál, než střed říše naší. Jejich
zásobování trvalo za normálních rychlostí déle. Za vyšších rychlostí jim
to trvalo asi tak stejně dlouho, jako terrestrijské zásobování . Museli
jsme proto počítat s tím, že jejich říši budeme dobývat déle než oni naší.
Růst Terrestrie, obnova válečného loďstva a přípravy
na budoucí invazi si vyžádaly i zvětšování stavů válečných plavidel. Obecně
platilo, že na jeden sektor patří jedna loď, ale počty sektorů třikrát
převyšovaly počty vojenských plavidel. 1934 sektorů hlídalo 745 válečných
a bojových lodí, z kterých třetina tvořila lehké čluny a staré lodě, a
pro ochranu tak nevyhovovaly. Admiralita se proto rozhodla postavit nové
lodě, o čemž jsem se už zmínil.
III.
Cesta celé dva týdny probíhala normálně. Ti, co přišli
ze škol, se mezitím zaučovali, jelikož výuka bývá většinou o něčem jiném
než praxe. Zbytek posádky prováděl různé údržbářské práce a ve volném
čase se shromažďoval ve společenské místnosti, kde se hrály nejrůznější
hry, mezi hvězdnými námořníky velmi rozšířené.
Za několik dalších dní jsme dorazili do kosmického přístavu,
který obíhal kolem planety All. Ačkoliv nepatřil mezi velké přístavy,
svůj úkol střežit část hranic plnil skvěle. V docích základny se mohlo
v případě nutnosti nacházet až pětadvacet plavidel. Dnes zde našlo domov
jen 12 lodí, z nichž 3 nepatřily do válečné flotily, ale do obchodního
loďstva. To zásobovalo základny nejrůznějšími věcmi, od nýtů až po nové
zásoby potravin a zbraní.
Když jsme se blížili k přístavu, zachytil nás paprsek
ze základny, jež si přitáhl loď k doku. V doku ji ukotvilo parkovací pole
a na východ se přilepil chobot, skrz který jsme se dostali do vnitřku
základny. Kapitán vyhlásil jednodenní volno, načež se posádka rozešla.
Na palubě zůstala pouze tříčlenná četa z přístavní bezpečnostní
jednotky, která loď hlídala. V přístavu jsem zašel do restaurace, abych
si dal pořádné jídlo. Ne, že by na lodi vařili špatně, ale nebyly to žádná
jídla na objednávku. Zde v restauraci vaří vyhlášenou specialitu, která
je vyhlášená v celé říši. Specialita se jmenuje Pikki a nikdo neví, z
čeho ho tady dělají. Má takovou sladkokyselou chuť. Podávají ho na kulatém
hlubším tácku. Má žlutou barvu a je průsvitný. Hlavně pro zdejší jídlo
se stalo toto místo cestovně rušným, ale teď, když se rozpoutala válka,
místo navštěvují hlavně námořníci z válečného loďstva.
Po jídle šel Jan do kasina a pokusil se o štěstí. Když
prohrál všechny peníze, co u sebe měl, vrátil se na palubu. Chvíli se
ještě bavil koukáním na palubní televizi a pak si šel lehnout.
IV.
Ráno v 8,00 palubního času byl nástup. Po něm se všichni
rozešli, aby zaujali svá místa. Během patnácti minut korveta Sirius odstartovala.
Kapitán pak oznámil posádce na můstku plán cesty.
“Dostali jsme na starost sektor 1451. Tento sektor hlídá
již křižník Ikar řady Orino a my máme za úkol, poskytovat křižníku podporu.”
“To se dalo očekávat,” poznamenal kormidelník.
“Střelci konečně dostanou práci,” dodal ještě kapitán
a všem se objevil na tváři úsměv. Střelci byli totiž jediní členové posádky,
kteří neměli co na práci. “
Takže budeme bojovat?” Ozval se řídící střelec.
“ Zřejmě se dočkáte. Doufám, že budeš mít přesnou mušku
Marku. A ti tví hoši taky.” Reagoval kapitán na střelcovu otázku.
“Ano, konečně,” usmál se Marek.
Pak jsme se odpoutali od základny. Loď plula kosmem
na místo setkání s křižníkem. Ten nám zatím vyplul naproti a během 12
hodin došlo k setkání. Když se k sobě plavidla přiblížila, oba kapitáni
se pozdravili skrz rádio. Nato začaly z tiskárny vyjíždět instrukce, v
kterých se kapitán dověděl, jaký je náš nový úkol.
“Tak se na to podíváme,” řekl netrpělivě kapitán. Chvíli
si rozkazy četl a za minutu vzhlédl a podíval se po posádce můstku. “A
je to tady. Poplujeme s křižníkem Ikar typu Orino k hranicím říše. Tam
se připojíme k dalším dvěma lodím, s kterými pak podnikneme útok na jednu
z menších ormilánských základen. Ale když tak na vás koukám, nevím, zda
jste k boji připraveni. Mnozí z vás jsou zde noví a boj jste ještě nezažili.
No uvidíme.”
“Ve 21,04 h. palubního času zachytil radar dvě plavidla
přibližující se k nám z čela. Křižník Ikar i naše korveta Sirius vypnuli
motory, abychom na ně počkali.
Když se obě plavidla dostala na vzdálenost 20 km, to
bylo ve 21,15 h., začala palbu na naše lodě. Nikdo v tu chvíli nevěděl,
co se děje. Nikdo nepředpokládal, že by to mohli být nepřátelé, neboť
místo setkání a čas souhlasily. Naše lodě byly přistiženy absolutně nepřipravené
a nechráněné. Sirius se po zásahu celý otřásl.
“Poplach,” zakřičel kapitán. “Střelci na svá místa,
zapojit ochranná pole, nahlaste škody!”
“Poškozen sektor C. Sektor je uzavřen. ”
Nahlásil jsem škody. “ Ochranné pole zapnuto.”
“Střelci, zahajte palbu! Střílejte na toho prvního.
Kormidelník - kurs 4-2-3!” Rozkazoval velící kapitán.
“Křižník Ikar hlásí škody. Zasažen jeden motor. Výkon
tahu snížen o jednu třetinu.”
Sirius zamířil směrem k nájezdníkům, aby se vyhnul nebezpečnému
postavení.
“Posilte přední štít!”
Nepřátelská plavidla se rozestoupila. Zatímco první
útočník se soustředil na nás, druhý se vrhl na Ikara.
Na Ikaru ještě dohoříval zasažený motor. Oheň živen
posledními zbytky unikajícího vzduchu pomalu uhasínal.
“Volám Siria, volám Siria,” ozvalo se z vysílačky, “poškození
je mnohem větší, než se předpokládalo. Oheň pronikl i přes včasné uzavření
komor na jednu z palub. Postup požáru pod kontrolou. Velitel navrhuje,
stáhnout se k základně. Potvrďte příjem zprávy.”
Kapitán Zoe přistoupil ke mě. “Odvysílejte tuto odpověď:
Souhlasím s návrhem stáhnout se. Doporučuji, aby se Ikar stáhl jako první.
Sirius útočníky chvíli pozdrží, než bude Ikar dostatečně vzdálen.”
Když Zoe dokončil odpověď, odvysílal jsem ji.
Ikar se začal otáčet kolem své osy, aby co nejrychleji
dosáhl správného kursu. My se zatím přiblížili k lodi útočící na křižník
a začali na ni pálit, abychom odvedli pozornost. Druhý nepřítel se vydal
za námi a zaútočil ze zadu. Najednou se naše loď ocitla v obklíčení, a
tak nám nezbývalo nic jiného, než prostřílet si cestu ven. Střelci soustředili
palbu na loď před námi. Naše ochranná pole rychle slábla. Po pár minutách
boje ochranné pole nepřítele povolilo. Raketa, kterou jsme vystřelili,
však zasáhla pouze jeden nosič zbraní. Loď sice nezneškodnila, ale aspoň
jsme dosáhli toho, že se nepřítel obrátil a vzdálil se, aniž by v boji
pokračoval. Tím se nám otevřela cesta k záchraně. Vzdálili jsme se co
nejrychleji od obou útočníků a vydali se za Ikarem.
Mezitím mi bylo nařízeno, abych informoval základnu
a požádal ji o posily.
Za deset minut dohonil Sirius křižník. Křižník letěl
pomaleji, jelikož měl poškozen motor. Sirius proto zpomalil, aby srovnal
rychlost.
Na panelu vysílačky se objevil signál, který hlásil,
že přišla zpráva. Po vyvolání zprávy zazněl na můstku mužský hlas: “Zde
loď Ares. K setkání nemohlo dojít, jelikož jsme narazili na letku ormilánských
lodí mířící do vnitrozemí. Letka má čtyři členy. Během sledování se k
nim připojila další dvě ormilánská plavidla a společně stále míří k základně
All. Jejich současná pozice je 4.1.2. Lo
ď Ares THS a Goro THS pokračují ve sledování skupiny.
Konec zprávy.”
Když zpráva skončila, kapitán promluvil: “Já už myslel,
že je po nich.” Nyní v_ak vyvstalo nové nebezpečí, a to, že pokud se nedostaneme
včas do bezpečí, dostihnou nás Ormilané a dokončí, co před půl hodinou
začali. K základně to bylo 11 hodin letu, ale teď, když Ikar letí pomalu,
to musí trvat alespoň 14 hodin. Naději nám udržoval pouze fakt, že posily
už vyrazily k nám, a tak bychom se mohli setkat již za 6 hodin.
Za hodinu a půl zachytil radar 180 km za námi nějaký
objekt, ale pro velkou vzdálenost nemohl radar onen objekt rozpoznat.
Ani dalekohledy nešlo nic rozpoznat, kromě malé hvězdičky. Objekt se k
nám pomalu přibližoval. Za dalších 45 minut už radar rozpoznal, že jde
nejméně o dva objekty. Už nám bylo jasné, že jde o onu ormilánskou letku,
kterou nám popsali z Aresu. Do bezpečí stále zbývalo ještě necelých tři
a půl hodiny letu a útočníci se nacházeli už jen 150 km za námi.
“Tohle přeci nemůžeme stihnout!” zavolal na kapitána
kormidelník.
“Nebojte se. Když to nestihneme, budeme bojovat. Vyhlaste
pohotovost, musíme se na ně pořádně připravit. Ať technici opraví jen
ty nejdůležitější věci. Podejte zprávu na Ikara, ať
se také připraví pro boj.
” Za dvě hodiny se nepřátelský svaz přiblížil již jen
na pouhých 30 km.
“Pane! Složení pronásledovatelů: tři korvety a dva
křižníky. Jeden útočník chybí, pokud byli zprávy z Aresu správné.” Oznámil
jsem kapitánovi, který hned reagoval.
“ Pokud se nemýlím, jejich křižníky mají dostřel 20
km a korvety jen 15. Máme tedy ještě pár minut.”
Pronásledovatelé zpomalili a zaujali útočné postavení.
Ve středu formace křižníky a na okrajích korvety. Poslední z korvet zajišťovala
útočníkům záda.
“Pošlete zprávu posilám, aby si raději pospíšily.”
Za 15 minut nato zahájil nepřátelský svaz palbu. Několik
ormilánských raket zasáhlo naše ochranná pole. Ačkoliv pole držela, předchozí
boj značně zeslabil zásoby energie a generátory nestihly vyrobit dostatek
energie nové, abychom mohli dlouho odolávat náporu. Podle optimistických
odhadů, máme šanci se udržet maximálně 30 minut. Podle toho se však nejde
řídit. Záchranu jsme viděli pouze v útěku. Ikar měl podobné problémy.
I když měl energie dostatek, s poškozeným pohonem by se daleko nedostal
a samotné jsme je tu nemohli nechat. Před námi stálo obrovské dilema.
Co dělat?
Po 10 minutách boje se nepřátelská palba soustředila
na nás. Ormilané poznali, že lodi dochází šťáva a tak se nás pokusili
zbavit. Naštěstí kapitán z Ikaru to poznal také a zavelel zavést svůj
křižník mezi Siria a Ormilany. Tím prodloužil Siriu na okamžik život,
což se později ukázalo jako rozhodující moment pro naši záchranu.
“Blíží se další dvě plavidla! Jsou to naši!” Řval jsem
na kapitána přes hrozný hlukot, který se ozýval z motorů, které vyváděly
loď z dalšího nebezpečí.
Na pomoc připlula plavidla, s kterými jsme se měli
před 11 hodinami setkat. Křižník Ares a korveta Goro se okamžitě vrhli
do bojujícího klubka. Vzali tak na svá bedra část zátěže, kterou nás Ormilané
obdarovávali.
Ale Ikar již nevydržel tuto zátěž. Jedna z jeho raket
zasáhla nepřátelskou korvetu. Naneštěstí výbuch na palubě nepřátelského
plavidla způsobil změnu směru letu a ormilánská loď teď mířila přímo na
Ikar. Neštěstí již nešlo zabránit. Obě lodě se srazily a explodovaly.
Z Ikara se zachránili 3 lidi, kteří předtím již čekali v záchranném člunu
a automat je při porušení ochranného pole vystřelil do kosmu. Člun teď
letěl automaticky k nejbližší základně.
Když Ikar explodoval, dohodli se kapitáni, že se raději
stáhnou, i když posily tu měly být každou chvílí. Motory Siria byly v
pořádku, a tak nestálo nic v cestě tomuto rozhodnutí. a za hodinu a půl
jsme měli stejně narazit na posily.
Ares, Goro a Sirius se rychle stáhli z bojů a vydali
se k základně. Ormilané okamžitě zahájili pronásledování, ale náskok se
zvětšoval. Mohli nás dohonit, ale asi se nechtěli pouštět moc daleko do
vnitrozemí. Když radar zachytil blížící se posily, pronásledovatelé se
otočili a vyrazili opačným směrem.
Na základnu jsme dorazili v doprovodu v doprovodu křižníku
Ares, zatímco další dva křižníky a korveta Goro se vydaly za Ormilany.
Já, Jan Marv, jsem se se Siriem zúčastnil i dalších
bitev. Uteklo mnoho let a po několika povýšeních a smrti kapitána Martina
Zoa jsem se stal na Siriu kapitánem. Následovaly další bitvy. Některé
s dobrým koncem, některé se špatným, ale o tom až jindy.
|