Opakuje se to pořád se železnou pravidelností vždycky, když se trochu oteplí, dole v údolích začne tát sníh, zazelená se tráva a otevřou se první květy. Možná je to tím čerstvým vzduchem, který v sobě má obsaženo nějaké fluidum, či co.
    Vždy v tuto dobu se začínají tam dole v rozlehlých nížinách formovat skupinky typu: rytíř, trpaslík, elf nebo jiná podobná množina debilů a s podivným svitem v oku a zcela nedostatečným vybavením se vydávají k nám do hor.
    Někteří mají fixní představu, že musí zachránit svět před Zlem, které se ho již chystá sevřít do svých hnusných spárů a oni mají ve svém osudu psáno, aby ho spasili.
    Jako zhoubná nemoc to postihuje všechny věkové kategorie mužské populace od mládenců s prvními chlupy na bradě, až po vetché a bezzubé starce. Občas se do toho připlete i ženská, která se zcvokne a myslí si, že když si připlácne dvě bronzové pokličky na prsa, tak je z ní Xena - bojovnice.
    Nedávno se nám tu objevila jedna fakt originální figura- malej tlustej chlápek v kostkovaném kabátě v naprosto příšernejch barvách, podivné čepici s kšiltem vpředu i vzadu a dýmkou. Kouřil tak děsivě smrdutou směs, že jsme se mezi sebou dohadovali, co to asi je. Za nejpravděpodobnější jsme uznali názor syna kováře, který myslil, že by to mohly být usušené kočičí sračky smíchané s holubím trusem, nehty, pavučinami a modřínovým jehličím, aby to hořelo. To všechno ho totiž viděl sbírat a očichávat.
    Ten chlápek měl směšné jméno Ba Datel a vyprávěl docela zajímavé věci, ale z jistých osobních důvodů jsme si s ním povídali jen na návsi, kde to pořád profukuje hezky zčerstva. Jednou se do jeho blízkosti proti větru připletl obecní býk a my museli narychlo uspořádat hovězí hody. Je tedy fakt si každý přišel na své, protože to hovado vážilo přes dva metráky.
    Tak tenhle chlápek nám vysvětloval, jak to začíná.
    To za prvních jarních dnů se tam dole přestanou elfové, lidi, trpaslíci, skřeti, trolové a další národové mlátit po hlavách, bodat se do ledvin nebo pod žebra a místo toho začnou posedávat po putykách a poslouchat vyprávění velebných kmetů se slepeným plnovousem ve kterém by bylo možno nalézt několik geologických vrstev zbytků polévek.
    Skelně alkoholický pohled upřený kamsi, vypráví o dracích hltajících princezny po tuctech, o obrovských pokladech, které ovšem hlídá nevyslovitelná Hrůza, která číhá tam nahoře, celé věky sbírá sílu a čeká na svou příležitost, jenž se blíží. Třaslavým hlasem citují zmatená proroctví jako například:

    Centurie XIV. 151.
    Nekonečné štěstí skrývá božské pohoří a jícny jeskyněk,
    pro člověka, který má dost odvahy je dobýt,
    poskytnou vše o čem kdy snil,
    jaro když přichází a Měsíc je v úplňku.
    ( Pozn. autora: Já si myslím, že je to o něčem zcela jiném, ale vykládejte jim to!)

   Prstem chvějícím se opileckým třasem ukazují někam k nebi a simulují věštecké vytržení.
    Posluchačům je jedno, že tentýž děda o pár hodin později stejným hlasem pronáší cosi o bílých myškách.
    Posléze starci mizí v propadle dějin, ale v hostincích i na nárožích postávají skupinky mužů a vážně debatují konspiračním šepotem o trasách chystaných cest.
    Ukazují si při tom v zaručeně pravých starobylých mapách, které prodává ve svém krámku Všechnomám po zlatce ( “Ať mi děti chcípnou hlady, urozený pane, já už jsem takovej dobrák, já za to nemůžu, tady to máte, je to za pakatel!”)
    Na mapách většinou kromě několika mastných fleků není nic vidět, ale to nikomu nevadí, stejně jako to, že se podle nich stejně nikam nedostanou.
    Další změna nastává v oblečení. Jako první se objeví zpevňovače zápěstí pobité hřeby s čtverhranou hlavičkou. Následují kovové náramky na pažích, široké kožené opasky a kožešinové obleky.
    V souvislosti s tím se ve městě prudce sníží počet toulavých koček a psů a vzroste zásoba pravých leopardích kožešin ve skladě páně Všechnomám.
    Náhle se objeví zásilka dlouho toužebně očekávaných mečů popsaných klikyháky, které představují kouzelné runy. Ihned se před krámkem utvoří dlouhá fronta koupěchtivců. Pak už je možné ve městě potkat spoustu chlapů, kteří nosí v koženém pouzdře dvouručák zavěšený na zádech v tak nemožném úhlu, že kdyby se ho pokusili vytasit, tak by si ufikli hlavu. Naštěstí je většina mečů nechutně těžká, takže se o to ani nikdo nepokouší.
    Handlíři mají v té době taky spousty práce. Vyvedou ze stájí ty nejpříšernější herky co se sotva udrží na nohou, vyčistí je a naolejují, aby se leskly, ošmirglují jim zuby a se zlomeným srdcem do nich lejou pivo, aby pak ty dýchavičné starce prodali budoucím potencionálním hrdinům jako dvouroční hřebečky plné energie.
    Skupiny odchází z města různými směry, ale nakonec se stejně sejdou všichni na přístupové cestě k nám do hor. Tedy alepoň ti kteří tam dorazí. Mnoho z nich totiž záhy zjistí, že se jejich koně jaksi velice brzy unaví a nejsou schopni nést ani náklad ani je. V některých případech nejsou schopni jít vůbec.
    Těm pitomcům to nedojde, naopak, jsou hrdí na to, že vydrží víc než kůň a chválí se navzájem.
    Hned první večer rozdělají obrovský oheň na který spotřebují dříví ze širokého okolí, takže k ránu nemají čím přiložit. Po vzoru barbarů do sebe lejou lacinou břečku, chvástají se, kolik toho vydrží, aby se pak později jeden po druhém vytráceli do lesní tmy předat mechu obsah svého žaludku.
    Podivné zvuky doprovázející toto počínání zneklidní osazenstvo u ohně. Ti se domnívají, že na ně útočí dravé šelmy a vznikne zmatek. Zklidní se až za svítání, kdy se teprve pozná kdo je kdo. Ráno skýtá tábor truchlivý pohled. Nevyspalí hrdinové s kruhama pod očima vstávají a pomalu si rozhýbávají údy ztuhlé nočním chladem, protože si sebou nevzali samozřejmě žádné deky, ježto slyšeli, že hrdinové nocují jen tak na holé zemi. Ošetřují si ukopnuté palce, četné modřiny a boule.
    Mnoho stromů a keřů je zle porubáno a vůbec celé okolí vykazuje známky tuhých nočních bojů. Naštěstí se většinou nikomu nepodaří tasit zbraň a tak k vážnějším zraněním nedochází, nicméně zástup hrdinů po takto prožité rušné noci přeci jen trochu prořídne.
    Také krajina se stane po několika dnech vlnitější. V té době už jdou pěšky všichni a tak je nepříjemně překvapí, když zjistí, že do kopce je totéž jako nahoru.
    Zásob ubývá, protože při lovu dělají takový kravál, že by se v širokém okolí nenašel ani pavouk a chytit pstruha v prudké vodě je něco jiného než líčit na líného bahňáka v rybníce na rovině. Mnoho cesto-vatelů opuští své koně, protože zjistili, že místo toho aby kůň nesl je a náklad, museli by oni nést náklad i koně. Ti se pak svobodni s úsměvem navracejí do města, aby mohli být za rok zase prodáni další várce.
    Tak k první podhorské vesničce dorazí už jen hrstka obzvlášť vytrvalých hrdinů. Jsou většinou ve velmi zbídačelém stavu a chatrče se jim zdají být palácem chalifovým.
    Musím se přiznat, že pohled na pestře oděný hlouček pohublých individuí se skelným pohledem vlekoucích se do vsi je pro nás každoročně malým svátkem spojen_m s lidovou veselicí.
    Cizinci se vždycky zastaví u prvního domku. Bydlí tam strýc Jožo, obtloustlej děda s naducanými červenými tvářičkami, na první pohled vzor poctivosti a dobroty. Protože si příchozí myslí, že jim strýc nerozumí mluví na něj pomalu a nahlas a doprovázejí to pantomimou. Celá ves stojí opodál, přihlíží a baví se. Jednou to hubenej Tonda nevydržel a začal se chlemtat. Ostatní na něj ihned skočili a málem ho udusili.
    Cizinci prosí o jídlo, nocleh a průvodce. Strýc je pozve dál a štědře je pohostí. Však se na tom také podílí celá vesnice. Každý i ten sebemenší zbytek vína je pro tuto příležitost uchováván, aby pak slit v jeden celek mohl být prodáván pod názvem Dračí krev. Jídlo sestává z toho kdo co dá. Strýc to opět vše promíchá v kompaktní hmotu, řádně to okoření a nabízí to jako Horalův šleh.
    Je samozřejmé, že takováto krmě podporuje žízeň a tak to netrvá dlouho a všichni jsou ochotni zaplatit za nocleh v přístěnku na seně tolik, že by si za to ve městě mohli koupit celý hotel.
    Průvodce dělám já. Strýc hostům vysvětlí, že mívám epileptické záchvaty během kterých se mi dostává prozření, což mě zbavuje odpovědnosti. Nastanou-li problémy, prostě sebou seknu na zem, začnu kopat nohama a řvu jak tur.
    Nejprve je protáhnu trochu po horách. Teprve tady poznají co je to horská tůra. Když jim potom navrhnu, aby si na rozcestí odložili zbraně, nikdo proti tomu už nic nenamítá. To je důležitej moment, protože medvěda dělá v trofejní kožešině Venca s Fandou. Další program závisí na tom kolik mají peněz a jak jsou ždímatelní.
    Následuje hejkal, kterýho umí parádně děda. Pak jim ukážu ústí několika jeskyň o kterých můžu klidně tvrdit, že tam jsou poklady, protože nikdo z nich už stejně nemá sílu se tam po srázu vydrásat. Nakonec je tu Fanča s Mařkou, který dělaj lesní víly. Mařka je sice trochu při těle, ale všichni už jsou tak v limbu, že to ani moc pořádně nevnímají.
    Do vesnice se všichni sotva doplazí, protože má každej na nohou puchýře jak volský voko.
    Po zotavení, nechtějí o hledání pokladů a boji proti Zlu z hlubin ani slyšet a po zbraních ani nevzdechnou. Když už nemají na placení, dostanou za výstroj svačinu a pak je vykopneme na cestu k městu. Meče, luky, sekeromlaty a další harampádí sesbíráme, uložíme do beden a pošleme p. Všechnomám. Pro tento rok máme vyděláno a můžeme se v klidu těšit na příští jaro. Tak nashledanou!