Ochranná vrstva modulu jiskřila výboji při přechodu z jednotlivých sub-sektorů mimoprostoru. Naváděcí paprsek se jako mléčná linka natahoval od modulu přes propasti vesmíru až k dvacet světelných let vzdálenému vysílači. Barevné záblesky pokroucených paprsků a rozplizlé skvrny zkreslených hvězd tančily prostorem a vykreslovaly v něm podivné obrazce.
    Kajuta modulu se utápěla v tichu. Monitory řídícího panelu šedobíle poblikávaly a neutrální hlášení o průběhu letu se tu a tam zeleně mihly na obrazovce.
    Předním průzorem útočil meziprostorový ohňostroj, tlumený filtrem.
    Za přepážkou, v průhledné konzervě, ležel člověk. Muž. Měl zavřené oči, rysy jakoby ztuhlé a jen pomalu zvedající se hruď prozrazovala, že žije. Konzervu obklopovala namodralá záře.
    Obrazovky počítačů najednou ožily.
    Předním průzorem bylo vidět, jak se mléčná linka naváděcího paprsku začala pomalu vzdalovat od přídě modulu. Rudé samoúčelné nápisy explodovaly na monitorech.
    Naváděcí prst se od modulu odtáhnul jako dítě od mršiny. Zmizel v zákoutích pokřiveného koridoru, který se při jeho ústupu uzavíral a vše nepatřičné vyvrhoval do spoutaného kosmu. Modul začal rotovat a ochranný štít zazářil rudým posunem.
    Rovnoběžné linky mimoprostoru se pomalu slily v studené bodové světlo hvězd. Modul byl vyvržen na nekonečný břeh vesmírného oceánu a tíživě ho obklopila mezihvězdná prázdnota.
    Počítače se marně snažily vyrovnat s problémem, který byl pro jejich konstruktéry tabu. Marné pokusy o navázání kontaktu s naváděcím systémem se proměnily v cyklické probírání registrů krizových situací.
    Po dlouhých minutách ticha zmizela modrá koróna kolem konzervy.
    Tělo pod průhledným štítem se uvolnilo a prohloubil se mu dech. Muž otevřel oči a na rtech se mu objevil úsměv.
    Doma, pomyslel si. Zažité postupy ho ještě chvíli nutily zůstat v klidu. Ačkoli už absolvoval pěknou řádku letů, vždy, když na konci cesty otevřel oči, nemohl se ubránit pocitu, že má za sebou pěkně nebezpečný podnik.
    Vyprostil levou ruku z popruhu a stisknul modré tlačítko. Kryt konzervy se pomalu odklopil.
    Něco nebylo v pořádku! Pomalu se odpoutal, ale i tak pomalé pohyby byly v nulové gravitaci moc rychlé. Odlepil se od lůžka a pomalu narazil do přepážky, oddělující ho od můstku. V hlavě se mu rozzářilo výstražné světlo a poplašný zvon varoval, že vše není, jak má být.
    Přesunul se na můstek, přidržujíc se stěny. Nemusel dlouho přemýšlet, aby zjistil, o co jde. Připoutal se ke křeslu u pultu a nevěřícně zíral předním průzorem do temného oka vesmíru. Hlava mu začala pulzovat a polil ho studený pot. Strach s panikou se pomalu vypotáceli ze svých skrýší v jeho mysli.
    Zavřel oči a snažil se uklidnit. To přece není možné. To není možné! Snad stokrát se účastnil přednášek o moderním cestování. Ač všechny své lety strávil zavřený v konzervě, věděl přece jak má let probíhat. Ukazovali jim nahrávky z počítačů, znal všechny fáze letu a do jisté míry pochopil i princip přenosu.
    Stokrát slyšel odpověď na otázky ustrašených smrtelníků, zda může systém zklamat, zda by se někdy mohli ocitnou osiřelí v nekonečném kosmu. Pravděpodobnost byla tak mizivá, že si jí nikdo nepřipouštěl. Však také za sto patnáct let moderní transmise nedošlo k žádnému problému.
    Ale pochybnosti začaly nahlodávat jeho oslabené myšlení. Nikdy by nám přeci neřekli, že k nějakým potížím došlo. Vždy nám prezentovali jen své úspěchy.
    Koukal průzorem ven a těch pár směšných světel ho zatlačovalo do křesla a strach dopadal na jeho hlavu jako kladivo na kovadlinu. Odvrátil se. Ale okolní vesmír ho dusil a svými černými chapadly obmotával modul.
    Viděl na simulátoru, jak krásný je vesmír v mimoprostoru. Viděl tu krásnou, ladnou mléčnou spojnici mezi jeho životem a reálným vesmírem. Viděl, jak se táhne od přídě modulu až k vysílači...
    Na monitoru svítil hloupý bezradný nápis: „Spojení přerušeno.“ To bylo vše, na co se ten jednoduchý modul zmohl. Nebyl vybavený ničím, jen příjmovým zařízením. Zařízením, které hltalo ten životodárný paprsek, ten nosič energie a parametrů pro přechod mezi prostory. Ale mocný pramen vyschl!
    Uvědomil si, že všechny monitory a počítače jsou tady vlastně zbytečně. Stejně nemohl nic udělat. Mělo to sloužit jako psychologická vzpruha, ale teď mu to vše připadalo směšné a deprimující.
    Muž se s křeslem otočil zády k průzoru. Chaos myšlenek mu zářil z očí a rty se mu začaly pomalu pohybovat.
    Navštívil přes třicet světů a přesto nevěděl o vesmíru nic. Byla to jeho vina? Nevěděl jak funguje holovize a přesto se na ní díval každý den. Byl bezmocný, zavřený v kovové krabici, odhozený, nepotřebný. Polovinu svého života používal něco, co se ho právě chystalo zabít. Nebyla to jeho vina, ani vina někoho jiného.
    „Bože...“ zamumlal a zavřel oči. Měl by se vrátit do konzervy. Při letu je nutné být chráněný před mimoprostorem.
    Měl pocit, že se s ním točí celý svět. Soustředné duhové kruhy mu korzovaly před očima a posměšně na něho pokřikovaly. „Smažeme kůru stromů a odřeme štít!“
    Zařval na ně, ať mlčí. S chechtáním zmizely.
    Opět otočil křeslo a prsty položil na klávesnici počítače. Znaky se mu rozpíjely před očima, ale když se snažil, dokázal je přečíst. Je to jasné, zapomněl zajistit dům. Jenže kde nechal klíč. Ano, je venku v boxu!
    Pokusil se vstát, ale popruhy ho prudce stáhly zpět. Vztekle zařval a začal za ně tahat. Křičel. Křičel, až ho bolely hlasivky.
    Strach a zoufalství se usmívali, když převzali vládu nad jeho mozkem.
    Hvězdy za průzorem poklidně blikotaly a vše nezúčastněně pozorovaly. Ochable se opřel a skelným pohledem pozoroval strop.
    Jak by bylo krásné, být doma, sedět v houpacím křesle u bazénu a nechat se ohmatávat zlatými paprsky slunce.
    Nic přece není ztraceno, projelo mu ostře hlavou. Narovnal se a začal tlouct do klávesnice. A křičel. Ale proč ho tak dusí!
    Tahal se za vlasy a po tváři mu stékaly slzy. Ztratil všechno, všechno... Zapomenutý ve vesmíru skoná pomalu smrtí, kterou si nezasloužil. Nezasloužil si umřít uprostřed cizího vesmíru, který tlačil a ubíjel. Bylo jedině dobře, že lidé cestují zavřeni v konzervách a nemusí být konfrontováni s něčím tak zlým a krvelačným, jako je vesmír.
    Ztichnul a unaveně hleděl na monitor. Jen jedno řešení kromě smrti mu zbylo. Usmíval se a rty si pobrukovaly jednu známou básničku.

„Když už nevíš kudy dál
    a vše na tebe padá
    kdo by pak o život stál
    a komu sedí sebevražda?

Je tu jeden způsob
    definitivní vítězství
    hlavou zeď neprorazíš
    - tak vyzkoušej šílenství...“

   Prostor před modulem se ohnul a černou prázdnotou se lačně natáhnul mléčný paprsek a zachytil se receptoru na přídi.
    „Spojení obnoveno. Vraťte se do konzervy!“ Objevilo se vítězoslavně na monitoru.
    Zíral na nápisy, ale nevnímal. Usmíval se a jeho mysl bloudila doma. U domu v polích, obklopeného kvetoucími stromy a zpěvem ptáků. Všechno je tak krásné. „Spojení obnoveno!“
    Modul bezradně visel na šťopce paprsku mizící v mimoprostoru.
    „Vraťte se do konzervy!“

   Zpráva z kosmonetu:
    ...Nepředvídaná erupce na jednom ze sluncí napájejících naváděcí síť způsobila na patnáct minut přerušení spojení s moduly v mimoprostoru. Incident se obešel bez větších potíží. Na místa určení nedorazilo jen sto dvacet pět modulů. Devadesát pět pasažérů při výpovědi prohlásilo, že sice vystoupili z konzervy, ale když zjistili, že ještě nejsou tam, kam měli namířeno, ihned se vrátili zpět. Statisíce ostatních si ničeho zvláštního nevšimli, jen toho, že let trval o patnáct minut déle. V drtivé většině se tedy počítače modulů rozhodly správně - vyčkávat.
    Pátrání po ztracených modulech je zatím bezvýsledné...