Poznal jsem ji okamžitě, přestože byla zcela jinak oblečená a blond paruka jí zakrývala velkou část obličeje. Viděl jsem ji sice jen jednou, ale vím zcela jistě, že její tvář si budu pamatovat do konce života a to i dlouho poté, co vyprchají poslední vzpomínky na naši bouřlivou noc.
    Věděla o mě, o tom jsem nepochyboval. Profesionálně zapadla do obrazu rušné velkoměstské ulice a to tak dokonale, že jsem si jí všiml jen díky mnohaletému tréninku a zkušenostem. Pozoroval jsem ji pootevřenými víčky ve zpětném zrcátku, zatímco jsem pohodlně seděl na sedadle řidiče a předstíral spánek. Nespoléhal jsem se na ruch odpolední dopravní špičky a z dokořán otevřeného okénka proudily decibely rockové hudby z autorádia, které hravě přehlušily tichý motor mojí mazdy.
    Po čele mi stékala kapka potu a já zoufale potlačoval nutkání ji setřít. Horký vzduch se tetelil nad rozpáleným asfaltem a nedával nejmenší šanci na brzkou úlevu. Dívka se mezitím přiblížila asi na deset metrů a přes sluneční brýle si prohlížela moje auto a hlavně mě. Čekala na jakýkoliv náznak pohybu, který by odhalil mou skutečnou bdělost. Kapka potu nabývala obřích rozměrů a moje nervy byly napjaté k prasknutí.
    Konečně se rozhodla. Ruka jí zvolna sjela k černé sukni a rozparek na chvíli odhalil nádherné stehno, jehož estetický dojem trochu kazilo pouzdro s pistolí. Vytáhla zbraň a já jako bych slyšel kovový zvuk doprovázející pohyb její levé ruky při natažení závěru. Vzápětí vykročila rázným krokem směrem ke mě.
    Přední nárazník mého vozu byl skoro přilepený k vozu přede mnou, zato zadek ponechával mezi dalším autem skoro dvoumetrovou mezeru. Možná by ji to napadlo, ale v horkém červnovém dni se příliš nechala unést představou snadného konce a vydala se přirozenou a kratší cestou - obejít auto zezadu, aby se dostala na stranu řidiče. Ještě jednou se rozhlédla a vykročila. V tom okamžiku moje noha bleskově povolila spojku a vůz se zařazenou zpátečkou prudce vyrazil dozadu. Snad si v poslední chvíli něčeho všimla nebo to byl šestý smysl a pokusila se uskočit zpátky, ale bylo pozdě. Vyztužený zadní nárazník mé mazdy jí ve zlomku vteřiny rozdrtil obě nohy.
    Vyskočil jsem z vozu a provázen pohledy šokovaných kolemjdoucích jsem k ní přistoupil. Pistole se válela sotva metr od ní, což ale pro ni bylo v současné situaci totéž co půl míle. Světlá paruka se jí svezla na zem a odhalila krásný pětadvacetiletý obličej rámovaný delšími hnědými vlasy stažený nelidskou bolestí do hrůzné grimasy.
    Zvedl jsem pistoli a z blízka ji dvakrát střelil do obličeje. Potom jsem nasedl do auta a rychle odjel. Tím jsem získal čtyřiadvacet hodin náskoku, abych mohl najít Dítě dřív, než se to podaří jí.
    Nikam nespěchat, to je můj přístup. Většina ostatních bývá zcela oslepena vidinou jednodenního náskoku a snaží se jednat co nejrychleji. To téměř vždy znamená spoustu zmatků a nakonec ztratí daleko víc než těch čtyřiadvacet hodin.
    Auto jsem zaparkoval u hotelu, kde jsem se už včera ubytoval. Naprosto tuctový pokoj v naprosto tuctovém hotelu za přehnaně vysokou cenu. Nicméně pro moje účely zcela postačoval, nevšímavým recepčním počínaje a skrytým zadním východem konče.
    Opatrně jsem otevřel dveře a ruka sevřela pažbu mé beretty. Byl to jen instinkt, protože mi zbýval ještě skoro celý den, ale poddal jsem se mu - už několikrát mi totiž zachránil život. Rozrazil jsem dveře dokořán a vpadl do pokoje. Samozřejmě tu nikdo nebyl. Nervy se pozvolna uklidnily a povzbuzeny panákem whisky odešly po dobu několika příštích hodin na odpočinek.
    Bylo mi jasné, že mám proti sobě profesionálku, a tak se hledání může ještě protáhnout, třeba i na další týdny, i když já osobně jsem delší než dvoutýdenní ještě nezažil. Ale už jsem o takových případech slyšel. Proto bude nejdůležitější najít dobrou strategii, která mi snad opět zajistí vítězství.
    Hlavní bude vystopovat Dítě. Může být kdekoliv a určitě bude ukryté lépe než kdykoliv předtím. Bohužel pokaždé se začíná bez jakéhokoliv vybavení či informací pro oba rodiče, takže budu muset začít tímhle. Vytáhl jsem značně ošoupaný telefonní seznam a nalistoval vědecké instituce. Vypsal jsem si několik adres a rozhodl se to vyřídit hned, jakmile se setmí.

   Z lehkého spánku mne probudil tichý šramot za dveřmi. Rychle jsem pohlédl na hodinky, ale z náskoku neuběhla ještě ani třetina. Přesto nebylo pochyb, že za dveřmi mého pokoje je několik lidí, což nemuselo věstit nic dobrého. Opatrně jsem našrouboval na hlaveň tlu-mič a schoval se do nejzprofanovanější skrýše, za dveře.
    Po několika vteřinách se rozletěly dveře a dovnitř vpadli tři policisté s brokovnicemi v rukou. Nejspíš to bude omyl či nedorozumění, ale neměl jsem čas čekat na vysvětlení. Jsem stále naživu jen díky tomu, že nikdy neriskuji víc, než je nezbytně nutné.
    Prvního jsem strefil přímo do hlavy, která mu účinkem kulky s posunutým těžištěm plněné rtutí doslova explodovala. Druhému rozdrtila střela páteř. Poslední muž se sice stačil otočit, ale stihl pouze zahlédnout záblesk v ústí hlavně. Dovolil jsem si malou nepřesnost a zasáhl ho do krku. Těžce zachroptěl a svezl se k zemi.
    Opatrně jsem vyhlédl do chodby, kde mohl čekat ještě jeden polda, ale naštěstí pro něj tam nebyl. Bleskově jsem seběhl po schodech a proběhl kolem vyděšeného recepčního. Vyšel jsem ven a okamžitě jsem pochopil příčinu této nevítané návštěvy. Další strážník si pozorně prohlížel můj vůz, který jsem včera poctivě ukradl. O tom ale ještě nikdo nemohl vědět, ledaže... No ovšem, šikovná holka. Mohla si spočítat, že budu muset ukrást auto a tak mě udala na policii ještě předtím, než se mě pokusila zabít - jen tak pro jistotu. Tenhle fígl si musím zapamatovat, může se mi někdy hodit.
    Tahle nepříjemná příhoda znamenala, že se musím někde ukrýt až do setmění, což znamenalo asi tři hodiny. A taky ukrást další auto, abych neplýtval časem na pohyb po městě. To druhé se nakonec ukázalo celkem snadné. O tři ulice dál stál černý džíp, ve kterém seděl zuřivě gestikulující muž s mobilním telefonem v ruce. Nejdřív jsem ho vytáhl z vozu a teprve potom zastřelil, abych si nezničil potahy. Místo úkrytu jsem si zvolil tradičně – spolehl jsem se na anonymitu velkých odstavných parkovišť, které lemují každé velkoměsto. Cestou jsem si taky koupil něco k jídlu, protože tělesné potřeby se nesmí podceňovat a kdo ví, kdy budu mít příště čas na jídlo.
    Čas lenivě plynul povzbuzován bezpočtem cigaret. Přesto jsem trpělivě počkal až na úplnou tmu a potom vyrazil směrem k prvnímu místu ze svého seznamu.

   „Ústav pro genetiku a bioinženýrství“ hlásal nenápadný nápis nad vchodem do budovy obehnané ostnatým drátem. Nevěděl jsem sice přesně, co zde hledám, ale někde jsem začít musel. Vystoupil jsem z auta a vydal se na obchůzku kolem objektu. To, co jsem viděl, mě příliš nepotěšilo. Ústav byl zabezpečen až moc dobře, počínaje zdmi a ostnatým drátem pod napětím a konče soustavou kamer a tepelných čidel. Kdybych tu tak měl vybavení, se kterým jsem pracoval posledně. Bohužel pokaždé se začíná doslova s „holým zadkem“. Všechno si musí každý z rodičů opatřit sám – šaty, zbraně, peníze a hlavně informace. Proto jsem se musel spokojit s tím, co jsem ráno ukradl při přepadení jednoho obchodu se špičkovou elektronikou.
    Vrátil jsem se k vozu a zajel s ním co nejblíže k úseku zdi asi dvě stě metrů od vchodu, které jsem považoval za nejzranitelnější. Nejprve jsem pomocí rentgenového čidla spojeného s počítačem zkontroloval strukturu zdi. Dopadlo to, jak jsem předpokládal – železobeton se signalizačními kabely uvnitř. Přívod elektrického proudu do ostnatých drátů na zdi byl však veden po vnitřní straně zdi, což byla potencionální slabina. Kamery byly rozmístěny tak, že nenechávaly žádný mrtvý úhel, který by mi dovoloval přiblížit se nepozorovaně ke zdi. To ale nebyl nepřekonatelný problém, jako každá elektronika vyzařovaly takové množství elektromagnetického záření, že bylo celkem jednoduché se na ně z bezpečné vzdálenosti pěti metrů napojit.
    Na obrazovce přenosného počítače se objevily pohledy kamer, střežících vstup do objektu. Mohl jsem si tak potvrdit svou domněnku, že toto je opravdu jedno z nejzranitelnějších míst. Pak už jsem postupoval s čistou rutinou. Nahrál jsem několikaminutovou sekvenci záběrů kamer v tomto úseku, pustil ji do smyčky a pomocí velmi přesného vysílače ji napojit místo skutečných záběrů. Povedlo se mi to tak přesně, že bych si za to během svých studentských let určitě vysloužil pochvalu od profesora, který nás vyučoval překonávání elektronických zabezpečovacích systémů. Nyní jsem se již mohl přiblížit ke zdi a pomocí dvou svorek a izolovaného drátu přemostit drát pod napětím. Zní to sice jednoduše, ale vzhledem k tomu, že jsem se přitom musel udržet na vrcholu třímetrové zdi, to zas až taková sranda nebyla.
    Konečně jsem se usadil na zdi a nasadil si infrabrýle. Nastavil jsem je na nejvyšší citlivost, takže jsem mohl rozeznat rozmístění tepelných čidel v zahradě ústavu. Nebyly již rozmístěny tak důkladně, takže se jim dalo vyhnout. Opatrně jsem seskočil do zahrady. Pomocí přenosného detektoru kovů jsem začal zkoumat zem pod nohama. Asi po dvaceti minutách se na mě usmálo štěstí. Barevný monitor ukazoval přítomnost malého množství mědi asi půl metru pod povrchem. Tvar vypadal, jak jsem předpokládal, jako dlouhá žížala.
    Po několika minutách kopání jsem narazil na tlustý měděný kabel, ale ten jsem nehledal. Můj cíl ležel hned vedle – tenký optický kabel informačního systému. Nyní jsem musel zariskovat a doufat, že právě neprobíhá žádné spojení. Speciálními kleštěmi jsem ho přestřihl, vložil mezi něj spojku kombinovanou s převaděčem signálu a vysílačem a opět ho spojil. Rychle jsem se vrátil do auta a zapnul přenosný počítač.
    Spojení fungovalo. Na obrazovce se objevil vstupní bezpečnostní program. Vzpomněl jsem si na svoje hodiny informatiky a musel jsem se smát jeho primitivnosti. Opět jsem zalitoval, že sebou nemám svoje vybavení na bázi 4D biočipů. Ale i tak se moje prsty rozběhly po klávesnici a za několik minut dokázaly to, co by nejlepším hackerům tohoto světa trvalo měsíce.
    Předpokládal jsem, že pokud bylo někde Dítě umístěno, bylo to tam, kde vzbudí nejmenší pozornost a kde o něj bude zároveň dobře postaráno. Proto jsem asi dvě hodiny procházel tajné záznamy nejen tohoto Úřadu, ale i všech podobných, na které jsem se přes něj napojil. Výsledek se rovnal nule.
    Zapálil jsem si cigaretu a snažil se něco vymyslet. Určitě neschovali Dítě někde v bytě nebo kanceláři, na to má moc velkou cenu a potřebuje moc velkou péči. A pak mě to napadlo. No ovšem. Zkontroloval jsem záznamy a spokojeně vypnul počítač.

   Noc se pozvolna chýlila ke konci, zatímco se můj džíp proplétal předměstím velkoměsta. Veškerá data z počítače jsem před chvílí vymazal, spíš jen tak pro jistotu než z nějakého konkrétního důvodu. Do klidu už jsem se musel skoro nutit, i když jsem zatím neměl nic víc než domněnku. Bylo by ale naivní předpokládat, že pro Dítě si budu moct jen tak přijít a v klidu si ho vzít. Ještě není zdaleka vyhráno a v minulosti se mi stalo již mnohokrát, že největší komplikace se objevily na dosah od cíle. V každém případě si musím nejdříve pořádně odpočinout, protože i slabá únava či nepozornost by mě mohla stát život.
    Nechtěl jsem riskovat další hotel a proto jsem s vozem zajel po polní cestě hluboko do lesa, kde byla šance na nežádoucí návštěvu minimální. Můj náskok se již sice smrštil na necelé čtyři hodiny, ale na cestu se budu moct vydat stejně až k večeru, abych na místo dorazil za úplné tmy. Stejně je zajímavé, že v době čidel a senzorů nepředstavitelné citlivosti skýtá noc stále velmi dobrou ochranu. Možná je to tím, že ani nejlepší technika nemůže nahradit člověka a pro něj zůstává noc stále sídlem strachu, tajemna a hlavně únavy. I toho nejspolehlivějšího vojáka v noci pod hvězdnou oblohou rozptylují myšlenky, pro něž ve dne není místo.
    Při těchto úvahách jsem usnul rozhodnut dát tělu možnost vzít si tolik spánku, kolik samo potřebuje.

   Když jsem se probudil, slunce viselo již kousek nad obzorem. Snědl jsem část svých skrovných zásob, které představovala cola a sušenky a protáhl jsem své tělo několika rychlými dřepy na trávě vedle auta.
    Když mi krev přestala pulsovat v uších, zaslechl jsem vzdálený zvuk, který do lesního ticha rozhodně nepatřil. Jeho zdroj se nacházel asi padesát metrů po mé pravé straně. Když mi po chvíli došlo, co to je, musel jsem se zasmát. Byl to nezaměnitelný zvuk ženské rozkoše při pohlavním styku. Rozhodně musí být zajímavé oddávat se tělesné lásce neplánovaně a navíc s partnerem, kterého si sám vyberu. Tihle lidé mají život asi v lecčems jednodušší. A nebo naopak, vyznat se v emocích asi nebude tak jednoduché. Těžko říct.
    Pak se mi najednou tělem rozlila vlna zděšení. Uvědomil jsem si, že tohle sténání, které moje neustálé soustředění rozptýlilo myšlenkami na úplně jiné věci, jsem již jednou slyšel. Před několika měsíci v průběhu jedné vášnivé noci.
    To všechno mi prolétlo hlavou těsně předtím, než mi ostrý nůž prořízl krční tepnu.

   Četl jsem mnoho nesmyslů o cestě tunelem k věčnému světlu, o lidech shlížejících svrchu na své tělo, o tajemných postavách zvoucích vás vzhůru. Tahle smrt vypadala úplně jinak. Okamžik hrozné bolesti utnutý prázdnou temnotou. Přesto jsem měl pocit nekonečného času, úžasného klidu a pocitu, že není kam spěchat. Nevěděl jsem, jestli to trvá vteřiny nebo celou věčnost, prostě to bylo a jakékoliv otázky zde ztrácely smysl. Pak jsem se náhle probudil.
    První moje myšlenka byla, že mne temnota neopustila a navíc se k ní přidal chlad. Pak jsem hmatem zjistil, že jsem uzavřen v nějaké těsné kovové krabici. Vší silou jsem se zapřel nohama a zabral. Ozvalo se suché křupnutí a vypadl jsem vstříc ostrému světlu na podlahu márnice.
    Vlastně to ani nebylo překvapení, je přísně zakázáno nakládat s tělem mrtvého partnera jakýmkoliv způsobem, který by mu po uplynutí jednodenní lhůty znemožňoval opět se zapojit do hledání Dítěte. Jakékoliv fyzické zranění se v jejím průběhu zacelí a zbude po něm jen vzpomínka na hroznou bolest.
    Každopádně bylo dobrým znamením, že jsem se probudil. Znamenalo to, že ta bezesporu schopná dívka Dítě ještě neobjevila. Její fintu si budu určitě pamatovat do konce života, i když pochybuji, že by stejně rozptylujícím způsobem působilo mužské provedení na opačné pohlaví. Ale jisté je, že mám proti sobě kvalitního protivníka a namohu si dovolit luxus klidného a rozvážného jednání.
    „Panebože!“ hlesl neznámý hlas. Teprve nyní jsem si všiml zkoprnělého patologa stojícího v šoku na druhé straně místnosti. No nevadí, třeba mi to pomůže.
    „Máte auto?“ neztrácel jsem čas. Odpovědí mi bylo němé přikývnutí.
    „Dobře, tak položte klíče na stůl.“ Málem jsem mu je vyrval z ruky jak jsem byl netrpělivý. Teprve když jsem vybíhal před budovu patologie, uvědomil jsem si, že jsem se měl zeptat na typ vozu. Naštěstí tu stály jen dva a strefil jsem se hned na poprvé, ale přesto jsem si za tu chybu vynadal. Za jiných okolností by mě mohla stát i život. Bílý eskort odrazil od kraje jako zběsilý. Vsadil jsem všechno na jednu kartu a nejvyšší rychlostí vyrazil na místo, které jsem před více než třiceti hodinami vytipoval.

   Řítil jsem se minimálně stočtyřicítkou, protože každá vteřina mohla být mou poslední. Jakmile najde Dítě, zemřu již navždy. To samé platí pochopitelně i obráceně.
    V takových vypjatých situacích někdy trochu lituji, že jsem tenkrát těsně neprošel u výběrových testů, které umožňovaly malé skupince vybraných jedinců vyhnout se plánovanému rodičovství a nastoupit přímo do vědeckých či výrobních institucí. Jednalo se většinou o výjmečné jedince, jejichž životy a hlavně mozkovou kapacitu nechtěla společnost riskovat. Všichni ostatní tu byli od toho, aby zajistili pokračování druhu. Z jejich potomků bude opět vybrána elita a zbytek … . To ale v žádném případě neznamená, že bychom se věnovali jenom plození potomků. Zastávali jsme normální funkci ve společnosti, pouze jsme byli … postradatelní.
    Nikdy jsem nedával pozor na hodinách historie a evoluce, takže sám pořádně nechápu, kdy se vlastně náš druh oddělil od ostatního lidstva. Mou jedinou zálibou byla matematika, proto ani nerozumím teoriím fyziků vysvětlujícím paralelní a současně se prolínající existenci obou našich světů. Pokud si ale dobře pamatuji, kdysi se od lidstva oddělila velká skupina, která byla dostatečně izolovaná na to, aby její vývoj pokračoval úplně jiným směrem. Vzpomínám si na přednášky filosofů, vychvalujících přísně racionální přístup oproti emočnímu. Koneckonců, dává jim za pravdu porovnání vyspělosti obou druhů. Asi si o tom po návratu domů něco přečtu.
    Ale nejdřív se musím vrátit a kvůli tomu se asi budu muset pořádně snažit. Pokud jsou moje domněnky správné, dělí mne od cíle ještě dobrých patnáct minut, z nichž každá může přinést bez varování smrt. Srdce mi bylo až v krku, s takhle dobrou matkou jsem se ještě nesetkal.
    Jakmile jsem zahnul na příjezdovou cestu s cedulí „POZOR! VOJENSKÝ PROSTOR!“, moje naděje i obavy se potvrdily zároveň. Přes vyvrácenou červeně pruhovanou závoru ležela dvě těla v maskovacích uniformách. To znamená, že jsem tu dobře, ale nejsem první.
    Před nízký barák s nápisem Biologický výzkum jsem dorazil snad ve vteřině. Když jsem uviděl vstupní dveře vyvrácené trhavinou, ledový pot mě polil od hlavy k patě. Cítil jsem něco, s čím jsem se ve svém racionálním světě ještě nesetkal. Strach! Strach ze smrti! Koutkem oka jsem zahlédl počítač zaskládaný vrstvou fotografií ze špionážního satelitu, který ležel na sedadle jejího auta. Je vážně dobrá, tak takhle mě tedy našla. Napíchla vojenský průzkumný satelit.
    Vtrhl jsem dovnitř a běžel dlouhou chodbou s očekáváním smrti, která měla přijít každým okamžikem. Schody do podzemí jsem bral po třech, i když rozum mi napovídal, že už nemám šanci. Konečně jsem rozrazil dveře od hlavní laboratoře a překvapen tím, že ještě žiju, jsem ukázkovým parakotoulem skočil dovnitř. Uviděl jsem ji okamžitě.
    Stála před nádrží s výživným roztokem, ve které plavalo Dítě a pistoli držela naprosto volně ve svěšené ruce. Zvolna se ke mně otočila ale pistole se ani nepohnula. Jenom její prsty se křečovitě sevřely kolem pažby. Její nádherné hnědé oči se dívaly do mých a já v nich uviděl smutek. Ani stopy po chladném racionálním pohledu normálního člověka hodného postavení rodiče a naší společnosti vůbec. Jen lítost a … naději. Touhu získat od toho druhého něco, co jí v naší společnosti už dlouhá staletí nemůže nikdo dát.
    Vzpamatoval jsem se a vystřelil, první kulka se jí zaryla do hrudi, druhá mířila na krk. Bylo to o fous. Ještě štěstí, že ji ten náhlý rozumový zkrat zadržel těsně před cílem. Díval jsem se, jak z její tváře rychle vyprchává život a věděl jsem, že jsem opět vyhrál, jako již tolikrát předtím. Přesto jsem měl takový divný pocit, že v mém nitru něco odumřelo. Něco v srdci, přesně tam, kde má normální člověk místo pro lásku.