Voda na Měsíci

   Na tiskové konferenci konané 5. března byly oznámeny dlouho očekávané první výsledky sondy Lunar Prospector (viz. ZA č. 19), která se od 12. ledna nachází na oběžné dráze Měsíce. Jedním z hlavních úkolů sondy bylo zjištění, zda se na dně kráterů na obou pólech souputníka Země nachází voda. Toto podezření zde panuje od roku 1994, kdy Měsíc podrobně mapovala jiná americká sonda Clementine. Neutronový spektrometr na palubě LP přinesl důkazy o existenci vody. Měla by se vyskytovat, na rozdíl od předchozích očekávání, na obou pólech a její množství je prozatím odhadováno na 10-300 miliónů tun. Nejistota je způsobena tím, že spektrometr dokáže detekovat výskyt vody do hloubky 0,5 metru, ovšem podle teorií bombardování Měsíce by se mohla voda nacházet až do hloubky 2 metrů. Ke zpřesnění odhadů přispěje analýza dat z dalších přístrojů. Velká očekávání jsou pak kladena na dobu zhruba za rok, kdy by se sonda měla přiblížit na vzdálenost pouhých 10 km od povrchu Měsíce.
    Neutronový spektrometr detekuje neutrony, které jsou neustále vyzařovány z měsíčního povrchu. Přístroj je schopen rozlišit 3 skupiny neutronů podle jejich energie: nízkoenergetické "termální", středněenergetické "epitermální" a vysokoenergetické "rychlé" neutrony. Měsíční materiál obsahující vodu je výborným moderátorem ("zpomalovačem") epitermálních neutronů. Právě v oblastech obou pólů je detekováno výrazně menší množství těchto neutronů. Rychlé neutrony pak byly využity k určení v jaké formě je zde voda přítomna. Data ukazují, že voda se vyskytuje ve formě malých krystalů ledu v měsíční hornině = regolitu v koncentracích od 0,3% od 1%. Vědci odhadují, že tyto krystaly jsou rozptýleny na ploše 5,000-20,000 kilometrů čtverečních na jižním pólu a 10,000-50,000 čtverečních kilometrů v oblasti severního pólu.
    V této souvislosti je zajímavá zpráva, se kterou přišla společnost Applied Space Resources (ASR). Tato společnost sídlící v New Yorku, chce na Měsíc poslat vlastní sondu, která by zpět přivezla vzorky měsíčních hornin z inkriminovaných oblastí. Tyto by byly následně prodány jak vědeckým organizacím, tak i široké veřejnosti. Sonda s názvem Lunar Retriever by měla být vypuštěna v září 2000 u příležitosti 30. výročí startu Luny 16, první sondy, která přivezla vzorky z Měsíce.

Planetky Dominikhašek a Járacimrman

   Jak jistě mnozí čtenář zaregistrovali v denním tisku, věnovali ondřejovští astronomové jednu ze svých objevených planetek Dominiku Haškovi a celému zlatému olympijskému týmu. Návrh na pojmenování této planetky byl přijat u příslušné komise Mezinárodní astronomické unie (IAU). Planetku objevili Petr Pravec a Lenka Šarounová 21. dubna 1995 pomocí 65-cm dalekohledu. Dostala předběžné označení 1995 HC, ale po třech dnech pozorování se ztratila a nebylo možné určit její dráhu. Během další opozice ji znovuobjevili japonští astronomové. V Ondřejově ji pak pozorovali během loňského podzimu a na počátku letošního roku ji bylo v Minor Planet Center přiděleno číslo 8217. "Při pojmenovávání planetek platí zásada, že planetku "dostane" ten, jemuž se podaří napozorovat oblouk nejpodstatnější pro určeni celé dráhy. Nemusí to být ten, kdo ji pozoroval poprvé nebo kdo naměřil nejvíce pozic. Planetky hlavního pásu musejí být pozorované většinou alespoň ve čtyřech opozicích, aby dostaly definitivní číslo a jejich objevitelé měli právo je pojmenovat", vysvětluje Lenka Šarounová.
    Planetka (8217) Dominikhašek patří do rodiny planetek Flora. Jelikož není znám její typ, albedo (množství slunečního záření, které odráží) a světelná křivka, není možné určit její tvar ani velikost. Za předpokladu, že albedo je 0,1 a planetka je kulového tvaru (který není u takových malých těles obvyklý), bychom dostali průměr asi 5 km.
    Další významná česká osobnost se objevila ve Sluneční soustavě zhruba o měsíc později. V únoru 1996 objevil astronom Zdeněk Moravec z hvězdárny na Kleti planetku, která byla předběžně označena 1996 BG. Objevitel a jeho kolegové ji pozorovali až do dubna 1996 a pak znovu v červnu a v červenci 1997. V té době již byla její dráha natolik známa, že ji bylo přiděleno definitivní pořadové číslo 7796 a na návrh objevitele byla pojmenována Járacimrman. Planetka patří do hlavního pásu asteroidů, má průměr asi 10 km a Slunce oběhne jednou za 4,36 roku. To, že se nejedná o žádný náhodný objev, dosvědčuje fakt, že se jedná již o 312. očíslovanou planetku objevenou na Kleti.

Tvář Marsu

   Sonda Mars Global Surveyor, která obíhá kolem planety Mars, se na počátku dubna zaměřila na pořízení snímků některých zajímavých oblastí na povrchu planety. Jednou z nich je oblast nazvaná Cydonia Region. Ta je zajímavá tím, že zde před 20-ti lety pořídila sonda Viking proslavený snímek tzv. "Tváře Marsu". Ten byl pořízen ze vzdálenosti 1 873 km. MGS tento útvar zaznamenal 6. dubna ze vzdálenosti 444 km. V rozlišení 4,32 metru na pixel přestala být "Tvář" tváří a ukázalo se, že se nejedná o žádný vzkaz vyspělé civilizace.
    V Cydonii byly fotografovány i další "záhadné objekty" jako například "Město" s "Pyramidou" a "Náměstím" a i u nich se ukázal, že jsou přírodního původu a uvedené pojmenování si vysloužily díky nižší rozlišovací schopnosti kamer Vikingů a náhodné hře stínů. Dále byl učiněn pokus o zachycení přistávacích modulů sond Viking 1 a 2 a také Mars Pathfinder. Viking 1 lander nebyl na dalších snímcích nalezen, zřejmě z důvodů nepřesné znalosti jeho polohy, Viking 2 lander nebyl taktéž nalezen, ovšem důvodem byla vysoká oblačnost. Mars Pathfinder je svými rozměry na hranic rozlišovací schopnosti kamery Global Surveyoru, proto také nebyl odhalen.

    Tvář Marsu: Levý snímek byl pořízen sondou Viking ze vzdálenosti 1 873 km v rozlišení kolem 50 metrů na pixel, snímek uprostřed sondou MGS ze vzdálenosti 444 km s rozlišením 4,32 metru na pixel. Vpravo je tentýž snímek, který byl pro zvýšení kontrastu invertován. Snímek z Vikingu byl asi 3,3x zvětšen a ten z MGS zase asi 3,3x zmenšen, aby se dosáhlo srovnatelných rozměrů. FOTO: NASA

Kosmická stanice Skylab

   14. května uběhlo 25 let od vypuštění první americké kosmické stanice Skylab. Jejími hlavními cíly programu bylo dokázat, že lidé mohou žít a pracovat v kosmickém prostoru v delších časových intervalech a rozšířit znalosti o sluneční aktivitě za hranice dané pozemskými podmínkami. Program byl úspěšný po všech stránkách navzdory počátečním technickým problémům. Tři tříčlenné posádky strávily na stanici celkem 171 dní a 13 hodin a uskutečnili téměř 300 vědeckých a technických experimentů.
    Stanice byla 36 metrů dlouhá, její průměr byl 7 metrů a vážila 90 tun. Skládala se z pěti hlavních částí. Na oběžnou dráhu kolem Země ji vynesla raketa Saturn V. Její dráha byla téměř kruhová s výškou necelých 435 km nad povrchem, sklonem 50 stupňů k rovníku a dobou oběhu 93 minut. Prakticky okamžitě se vyskytly potíže způsobené vibracemi při startu. Utrhl se štít proti meteoroidům a "vzal" sebou jeden ze dvou velkých slunečních panelů. Části štítu obalily druhý panel a zabránily mu tak v plném rozvinutí. Proto byla stanice nasměrována tak, aby malé panely na horní montáži (ATM) byly schopny ji poskytnout maximální možné množství energie. O vážnosti situace hovoří i fakt, že v provozu bylo pouze necelých 50% elektrického systému stanice. Nepřítomnost štítu způsobila ohřátí vnitřních prostor stanice na 52 C. Dalšímu ohřátí bylo zabráněno pravidelným "kolébáním" celé stanice. Start první posádky byl odložen, konstruktéři a technici během deseti dnů navrhli kroky pro její záchranu a natrénovali s posádkou nezbytné opravy. Mezitím se podařilo uvést do chodu ostatní části stanice včetně rozvinutí ATM, což byla sluneční observatoř stanice. První posádka provedla nezbytné opravy a učinila stanici plně funkční.

Jednotlivé posádky:
    Charles Conrad Jr., Paul J. Weitz, Joseph P. Kerwin start 25. května pobyt 28 dní 50 minut
    Alan L. Bean, Jack R. Lousma, Owen K. Garriott 28. července 59 dnů 11 hodin
    Gerald P. Carr, William R. Pogue, Edward G. Gibson 16. listopadu 84 dnů 1 hodina

   Po skončení všech plánovaných experimentů byla stanice uvedena na stabilní dráhu a všechny její systémy vypnuty. Počítalo se,že zde vydrží následujících 9 let, ovšem na podzim roku 1977 se zjistilo, že díky zvýšené sluneční aktivitě (vyšší než bylo předpovězeno) tuto dráhu opustí. Stanice se zřítila na zemský povrch 11. července 1979. Trosky dopadly do jihovýchodní části Indického oceánu a do řídce osídlené části západní Austrálie.

Nejenergetičtější gamma záblesk

   Během uplynulého roku byl učiněn velký pokrok ve výzkumu tzv. gamma záblesků. Přispěl k tomu i záblesk ze 14. prosince, který se stal dosud nejenergetičtějším detekovaným zábleskem vůbec. Jak se ukázalo, při záblesku se uvolnilo takové množství energie, že se po dobu dvou sekund stal nejzářivějším útvarem v celém vesmíru a nejsilnější explozí od doby Velkého třesku. Množství vyzářené energie bylo srovnatelné s tím, co vyzáří celá naše Galaxie za několik století a několiksetkrát převyšovalo množství uvolněné při výbuších supernov, doposud nejenergetičtějšího známého jevu ve vesmíru.
    Záblesk detekovaly družice Compton GRO a BeppoSAX. První z nich provedla měření celkové jasnosti záblesku označeného GRO971214 a druhá jeho přesnou lokalizací umožnila následné pozorování pomocí pozemských dalekohledů a Hubble Space Telescope (HST). Nejdříve byl optický protějšek gamma záblesku detekován pomocí 2,4m dalekohledu na observatoři Kitt Peak, ovšem vzdálenost nebyla určena. Teprve pozorování jedním z největších světových teleskopů, 10m dalekohledu Keck II na Havajských ostrovech ji umožnilo zjistit. Jako zdroj byla odhalena slabá galaxie - tak slabá jako 100W žárovka pozorovaná ze vzdálenosti miliónu km. Rudý posuv z=3,4 indikuje vzdálenost 12 miliard sv. r. při uvažovaném stáří vesmíru 14 miliard let.

Objevena "cizí" planeta

   Na závěr bych zmínil objev, který je označován za nejdůležitější objev Hubbleova kosmického dalekohledu. Jedná se o první přímou detekci něčeho, co by mohlo být planetou nepatřící do naší Sluneční soustavy. Objev byl učiněn pomocí přístroje NICMOS. Podezřelý objekt, označený TMR-1C, se nachází v oblasti tvorby hvězd v souhvězdí Býka ve vzdálenosti 450 světelných let. Byl zachycen v situaci, kdy se zdá, že byl vymrštěn z dvojhvězdného systému pravděpodobně mateřských hvězd. V případě, že je stáři objektu několik stovek tisíc let, tedy je stejně starý jako dvojhvězda jež je odmrštila, jednalo by se o planetu o hmotnosti 2-3 hmotností Jupitera. Naopak, je-li objekt starý deset miliónů let (tj. jako další okolní hvězdy), bude to buď obří protoplaneta nebo hnědý trpaslík. Hnědí trpaslíci jsou hvězdy, u nichž díky nízké hmotnosti nedošlo k zažehnutí termonukleární reakce. Objevitelé si nechávají 2% možnost, že se jedná hvězdu v pozadí.
    V současné době se objekt nachází ve vzdálenosti 210 miliard kilometrů (tedy asi 1400 astronomických jednotek) od mateřské dvojhvězdy a uniká do mezihvězdného prostoru rychlostí 10 km/s. Jestliže se potvrdí, že se jedná o planetu, bude to mít zásadní vliv na hypotézy o formování planet, protože podle některých z nich obří planety potřebují ke svému zformování mnohem delší dobu, a naopak bude favorizovat některé nejnovější, která počítají právě s jejich rychlou tvorbou. Za normálních podmínek není možné sledovat planety v blízkosti tvořících se hvězd, protože centrální hvězda přezáří všechny případné objekty ve svém okolí. Proto je případ planety vymrštěné z dvojhvězdného systému vzácnou příležitostí ke studiu mladé planety.

   Jelikož postihnout všechny novinky v tomto oboru není v mých silách, zasvěceným čtenářům se omlouvám, že jsem nezmínil zrovna tu, kterou oni považují za nejdůležitější. Pavel Koten