Parcon si už dnes neumíme představit bez udílení nejvyšších fanouškovských ocenění Ludvíka, Mloka a Ceny Karla Čapka (kompletní výsledky shromáždil David Horák na stránce http://ikarie.cz/texty/index.html). Dokonce byl podle jejich přítomnosti definován a vydělen z množiny ostatních conů. Kdyby tyto ceny zanikly, nemohli bychom alespoň podle této současně platné definice hovořit o Parconu.
   Parcon má ale i výsadní postavení mezi cony pořádanými československým fandomem, je jeho národním conem (to té míry, do jaké čs. fandom tvoří jednotný scifistický československý národ). Je tomu tak nejen proto, že je starší než většina ostatních součástí života našeho fandomu (fanziny, porady klubů, a ostatní cony) a je jen o málo mladší než to, čemu jsme si navykli říkat SF hnutí, ale hlavně proto, že toto hnutí ze značné části pomohl vytvořit a dotvořit do dnešní podoby. Připomenu pár parconských fakt z dob jeho počátků.
    Prvotní impuls ke zrodu myšlenky Parconu (jako hlavního čs. conu) přišel zvnějšku, z fanouškovského prostředí mimo kluby spojené s nejstarším SF klubem u nás (Villoidem na MFF UK v Praze). S tím vstoupil do kontaktu pořadatel prvního pardubického setkání Pavel Poláček, až po vyhlášení prvního ročníku soutěže o Cenu Karla Čapka. Ale to je možná příliš pragocentrický úhel pohledu, spíše bychom mohli věc vykládat tak, že doba nazrála a planetární mlhovina neorganizovaného fandomu začala kondenzovat na více místech takřka současně. V Praze v roce 1979 založením prvního SF klubu, pak založením klubu v Teplicích, Bratislavě atd. a ve snažení Pavla Poláčka v Pardubicích.
    Pavel nezůstal jen u vytvoření klubu, ale chtěl pod záminkou literární soutěže na jednom místě a v jeden čas soustředit celou čs. SF komunitu. To se mu podařilo a dosáhl asi dokonce více, než očekával. Do poroty soutěže získal většinu tehdy publikujících autorů SF. Mnoho z postupů a schémat zavedených Pavlem Poláčkem se stalo tradicí dodržovanou řadu let, např. kolejní časopis Kočas, ve kterém vycházely vítězné práce, dal jméno jedné z nejvytrvalejších fanouškovských publikací. SF klub Villoidus dovezl první číslo svého fanzinu s recenzí nedávno vydané knihy Ondřeje Neffa „Něco je jinak“. Postavení SF se alespoň pro její fanoušky měnilo, něco bylo jinak a k lepšímu. Na vlastní setkání fandomu, úředně vedené jako slavnostní vyhlášení Ceny Karla Čapka, přijelo spolu s autory soutěžních prací i množství fanoušků z Čech, Moravy a Slovenska, kteří se teprve zaobírali myšlenkami na založení SF klubu.
    Pardubické setkání 1982 se pro mnohé stalo pobídkou, aby to také zkusili. V březnu následujícího roku (25.-27. 3. 1983) se v Teplicích konala první porada SF klubů a od té doby můžeme hovořit o čs. klubovém SF hnutí.
    Na dalších poradách se snažení fandomu konkretizovalo do třech bodů: Cílem fandomu je 1. propagace SF (v nejširším smyslu), 2. podpora původní české a slovenské SF, 3. tvorba prostoru pro sociální komunikaci fanoušků. Na tomto programu nebylo dodnes třeba nic měnit a Parcony byly vždy tak úspěšné, jak se jejich pořadatelům dařilo naplnit výše uvedené tři body. I další Parcony byly pro vývoj SF hnutí důležité. V roce 1983 byl poprvé udělen Mlok za zásluhy a v roce 1985 Ludvík.
    Popularita Parconu brzy tak vzrostla, že kapacity kolejí přestávaly stačit a bylo nutné jednotlivým klubům přidělovat maximální počty účastníků. To a potřeba setkávat se častěji vedlo ke vzniku řady regionálních conů.
    Když Pavel Poláček ukončil studia na VŠCHT, v jejichž prostorách Parcony probíhaly, ukázalo se, že nenašel v nižších ročnících fanouška, který by ho mohl efektivně zastoupit, a pátý fanouškovský svátek v Pardubicích se stal na mnoho let posledním.
    Parcon v Pardubicích se za dobu své existence stal konstantou fanouškovského života a nebylo lehké najít za něho náhradu. Proto se Parcon 1987 konal v Praze jako jednodenní. Nicméně se pražským pořadatelům až na ubytování podařilo zajistit všechny atributy Parconu jako čs. národního conu včetně bohatého programu (Vojtěch Kantor, Miroslav Holub, Ondřej Neff), Kočasu s obálkou Káji Saudka, filmového představení Barbarely atd. Pro účastníky zde bylo v prodeji 400 ks. knihy O. Neffa Všechno je jinak. Díky obětavosti slovenských fanoušků, kterým i jediný den programu stál za cestu, v ničem nezaostal za Pardubicemi.
    Pražský Parcon byl historickým mezníkem v tom, že osmělil i ostatní kluby k pořádání akcí těchto rozměrů a Parcon se stal majetkem celého čs. fandomu.
    V roce 1988 se pořádání ujal ostravský klub a protože se obával, že by vrchnost mohla pochopit, že slovo Parcon nějak souvisí s Pardubicemi a že by to mohlo ztížit jednání s lokálními patrioty v sekretariátech udělujících povolení, nazvali con navenek SF con. Opovážil jsem se na to téma zažertovat na pódiu za přítomnosti samotného soudruha okresního tajemníka, ale kupodivu mi pak v Ostravě nezakazovali veřejná vystoupení, jak se později stalo ve městech méně osvícených. 
    V následujícím roce uspořádal v Olomouci sf klub Futurum, a hlavně organizátor tamních SF plesů a za rok již poslanec FS Pavel Konečný čtyřdenní Parcon. Režim byl již tak nalomený a fanové osměleni, že vítězné práce CKČ se na conu prodávaly ve formě knižního samizdatu.Hlavní program conu zakončovala velká party v sále s diskotékou.
    V roce 1990 se konal první Parcon na Slovensku - v Bratislavě, pořádal jej Vlado Srpoň a protože v revolučním roce 90 se mnohé rychle měnilo, musel prokázat mnohé dovednosti, aby uskutečnil akci nasmlouvanou o rok dříve. Bratislaváci využili zájmu o porevoluční Československo a přilákali řadu zahraničních hostů, přijel Forrest Ackerman, Norman Spinrad s manželkou, Erik Simon, Oywind Myhre, Roberto Quaglia, Marco Solfanelli a asi i další. Prvně se též představil klub příznivců seriálu Star Trek.
    Následoval velký Šimonův Parcon v Košicích. V tomto roce bylo naposledy možné na jednom conu potkat všechny legendy předrevolučního fandomu (namátkou Iva Železného, Jardu Veise, Jaroslava Olšu, Evu Hauserovou a vůbec kompletní redakci Ikarie...). Zahraniční hosté byli pro některé zklamáním, už se neopakovala příznivá konstelace z předchozího roku a tak zde byly zastoupeny jen evropské země jako Maďarsko (István Nemere - autor knihy Gagarin: kosmická lež a další), Itálie (opět spisovatel Roberto Quaglia), Německo (Thomas Recktenwald - předseda Science-fiction clubu Deuchland) a Francie (Pierre-Jean Brouillaud - předseda syndikátu autorů fantastiky). Poprvé v dějinách se zde odehrála Fantasy show dokonce s živým zvířetem na pódiu (v rámci udělení ceny v Soutěži o nejlepší fantasy) a party pro všechny účastníky. Jako bod programu mělo premiéru i Dračí doupě a počas conu byla pro dopravu jeho účastníků zřízena i speciální autobusová zastávka 
    Pak se Parcon vrátil na dva roky na Moravu, v roce 1992 podruhé do Ostravy a pak do Šumperka, místa konání řady porad SF klubů. Ostravský Parcon se odehrával ve stejném areálu Vysoké školy báňské jako jeho předchůdce. Zahraničními hosty byli (kromě skoro místních Poláků): Bridget Wilkinson z Británie (organizátorka fondu Fans Across the Word) a manželé Goudriaanovi z Holandska (vydavatelé panevropského fanzinu Shards of Babel). Své obrazy zde mj. vystavovali: T. Rotrekl, J. Maxon, Z. Boušková, D. Růžička, J. Kupková, M. Dubnický. Prvně ve větší míře se zde prezentovaly tolkienovské společnosti a SF&F Workshop. Šumperský Parcon proslul jako akce s nejlépe zorganizovaným programem, do kterého byla zapojena značná část města. Součástí programu byl velký panel Quo vadis česká SF, kterého se účastnil Miroslav Holub, Ludmila Freiová, Pavel Weigel, Jaroslav Olša jr., Cyril Simsa, Ivo Železný a Jozef Žarnay. Velký ohlas má i beseda s T. Rotreklem, O. Neffem a J. Nesvadbou. Ze zahraniční se conu účastnil britský spisovatel Ian Watson s manželkou. Poprvé je vyhlášena anticena Koniáš za nejhorší překlad významné knihy žánru. V rámci fantasy show se koná průvod středem města v kostýmech a s živou pumou. 
    V roce 1994 se podařilo spojit Parcon v Banské Bystrici s Tatraconem. Předávání fanouškovských ocenění asistovala Miss Slovensko a odehrávalo se ve velmi reprezentativním sále. Pozornost všech zúčastněných upoutal striptýz jako součást programu Fantasy show, konané tentokráte pod širým nebem. Con se uskutečnil v areálu FHPV Univerzity Mateja Bela. Obrazy zde vystavovali: J. Maxon, M. Dubnický, M. Pilcerová, D. Krnáč, I. Balko a I. Bíreš; plastiky: P. Bahýl a Z. Štěpánek. Čestným hostem byl spisovatel Josef Žarnay. 
    Pak se na dva roky Parcon přestěhoval na západ do Ústí nad Labem. Zde asi Parcon ve spojení s Bohemiaconem dosáhl největších rozměrů. V roce 1995 ústečtí pořadatelé přilákali Terry Pratchetta, Roberta Holdstocka, Andrzeje Sapkowského a Roberta Quagliu. Nasadili tak vysokou laťku, že ji již v následujícím roce 1996 nedokázali překonat. Pro oba ročníky je pak typické, že tuzemští nakladatelé stále ve větší míře načasovávají vydání svých knih právě ku příležitosti Parconu (např. dlouho chystaná Encyklopedie literatury science-fiction v roce 1995 a Hvězdní honáci J.W.Procházky v roce následujícím). Parcon (toho jména patnáctý) se konal v roce 1997 ve Spišské Nové Vsi a byl opět propojený s Tatraconem. Čestným hostem byl Kir Bulyčev. Na tomto Parconu se poprvé podařilo prodávat knihu všech vítězných povídek CKČ, nazvanou Mlok. Svou premiéru zde mělo i nulté číslo slovenského časopisu Fantázia. Tradiční fantasy show se odehrává v reprezentativních prostorách divadelního sálu Reduty a využívá proto i jeho technických a scénických možností. Con byl zakončen startem horkovzdušného balónu.