Ani dnes nevím, zda jsem do toho vlaku nastoupil náhodou. Žádné proč a jak. Je dokonce možné, že jsem byl do něj zavlečen neznámou silou, jejíž podstatu neznám a nechápu. Ano, to se mi zdá nejskutečnější. Pokaždé, když děláme něco vědomě, musí v nás zůstat rýha, stopa chtění. Ale v tomto případě nic, naprosté prázdno.
    Od chvíle, kdy jsem opustil velikou budovu pojišťovny, má paměť končí. Jako bych spadl do tunelu uzavřeného tmou, který je naplněn tekoucím olejem. Vzpomínám, že už v budově pojišťovny mi bylo mizerně. Každý člověk by se asi cítil podobně. Přátelé neodcházejí každý den a Roman patřil k lidem, u nichž se sebevražda vylučuje.
    Vysvětloval jsem si všechno jakousi nepochopitelnou nehodou. Když mě pak zavolali k přešetření, byl jsem překvapen, že byl vůbec pojištěný. Nikdy nemyslel dopředu. S ničím si nedělal starosti. Celé dny vydržel sedět u svých papírů a pláten. Žádný génius, obyčejný umělec-řemeslník, který odváděl slušnou práci. Myslím, že jeho skutečné obrazy nikdo neznal, a přesto měl za sebou závratnou kariéru. Kdyby se úspěšnost malíře měřila počtem míst, kde jsou vystavena jeho díla, patřil by ke špičce současného umění. Jeho myšlenky a nápady visely na všech nárožích. Každé město mělo příležitost zhlédnout alespoň část jeho plakátů. Byl chytrý, nápaditý a nikdy neměl nouzi o dobře placenou práci.
    Příbuzné, pokud vím, neměl. Myslím bližší příbuzné. Mimo mne se přátelil jen s barmankou z přízemní vinárny v domě, kde měl ateliér. Květa byla příjemná holka. Znali jsme ji oba asi tak stejně. Nevím, ale snad stejně ji musela znát většina stálých návštěvníků vinárny. Jakékoli větší sblížení v tom, někdy i tělesném jiskření, by vyznělo falešně. A Květa jako důvod, to je víc než absurdní. Řekl jsem tomu uhlazenému úředníkovi všechno, co jsem věděl. Dal mi podepsat kupu papírů a potom mne vyprovodil až ke dveřím kanceláře.
    Schodiště, po kterém se schází do přízemí, bylo tmavé, stěny oprýskané a promáčené zatékající vodou, těžký, vlhký vzduch. Venku chodili lidé v letních šatech. V obchodech rychle obsluhovali poslední zákazníky.
    Jestliže si vymýšlím černý tunel s tekoucím olejem, je to proto, že celé čtyři hodiny, než jsem si dovedl sám sebe uvědomit v jedoucím vlaku, prostě neexistují. Když jsem se probudil... Ono se vlastně nedá říci, že bych se probudil, jako bych se jenom vytrhl ze zamyšlení, hodinky ukazovaly půl deváté a venku se začínalo stmívat.
    V té chvíli mě ještě vůbec nenapadlo uvažovat, kde jsem a kam jedu. Rozhlédl jsem se zvědavě kolem. Z dřevěných sedadel se ozývalo skřípání, kola hrkala a rachotila. Na protějším sedadle nadskakovaly napadané saze s kratičkým zpožděním za každým z otřesů.
    Venku se rychle stmívalo. Vlak musel jet dlouho bez zastávky. Všiml jsem si malého proužku světla, který se odrážel na protější straně. Za mými zády byla škvíra v dřevěné přepážce spojující mé a vedlejší kupé.
    Napadlo mě, že bych měl rozsvítit. Vypínač cvakl naprázdno. Chvíli jsem v duchu nadával na nepořádek v inventáři, ale škvíra ve stěně mě přitahovala natolik, že jsem brzy zapomněl na své rozhořčení a přitiskl oko na ten jediný zdroj světla.
    V sousedním kupé hrálo několik mužů karty. jejich postavy nebylo vidět, na to byla skulina příliš malá. Zahlédl jsem jen dvě ruce a dva rozevřené vějíře karet. Podle jejich počtu, barev a podle toho, jak byly odhazovány, jsem usoudil, že hrají mariáš ve třech. Rachot kol byl příliš silný, než aby ke mně pronikl zvuk jejich hlasů.
    Chvíli jsem se bavil odhadováním volby trumfu, který z těch dvou vějířů má větší šance, ale nakonec mě to myšlenkové kibicování omrzelo.
    Zdálo se, že vlak jede čím dál rychleji. Od okna nepříjemně táhlo. Vstal jsem a nasáhl dveře do chodbičky. Tam byla ještě větší zima než uvnitř. Chtěl jsem přisednout, zahrát si, promluvit nebo se třeba jen dívat. Špatně utíká cesta, když člověk neví, kam jede. V tom momentě mi došlo - kam vlastně jedu?
    Vzal jsem za dveře sousedního kupé a otevřel. Uvnitř bylo prázdno a tma. Přiznávám, že mě to sebralo. V úzké uličce jsme se nemohli minout. Mimoto, dveře u kupé dělaly při otvírání rámus. Musel bych je slyšet odcházet.
    Škrtl jsem zápalkou. V okenním rámu se odrážela má bledá a kostrbatá tvář. Plamínek se chvěl v tom kymácení, nakonec se stočil v jednom z průvanů, které se proháněly vlakem, zasyčel a zhasl.
    Vrátil jsem se rozmrzele na místo. Škvíra ve stěně dál propouštěla matný třpyt světla. Sklonil jsem hlavu. Obraz, který mi visel před očima, se ničím nelišil od dřívějšího pozorování. Vějíře karet, ruce, slabý kouř cigaretového tabáku.
    Někde hodně daleko, až na opačné straně vagónu, zarachotily dveře. Vyběhl jsem do chodby. Tmou se pomalu blížilo kymácivé světlo baterky.
    Průvodčí opile zahulákal: "Jděte z cesty, člověče, tady v uličce nemáte co dělat."
    Zeptal jsem se: "Kam, proboha, jede tenhle vlak, pane?"
    "Nikam, a zmizte." Zaječel a udeřil mne do rozpačité tváře. Než jsem se stačil vzpamatovat, praštil podruhé a naprosto nechápajícího mě vstrčil do mého kupé. Potom přirazil dveře, posvítil si na zámek, vytáhl z kapsy konduktérské kleštičky a otočil uzávěrem.
    Chvíli jsem přihlouple pozoroval zamčené dveře. Ve vagónu se nepatrně rozsvítilo. Vlak musel jet ohromnou rychlostí. Za oknem se hnaly ohnivé čáry jisker. Konečně mi to začalo trochu myslet. Musím za každou cenu ven. Zabušil jsem na uzamčené dveře a zavolal na průvodčího. Seděl ve vedlejším kupé a určitě mě celou dobu pozoroval maličkou škvírou ve stěně.
    "No, co je, co je," zahulákal, "cestujícímu se u nás nelíbí?"
    Nechtěl jsem podruhé vyvolat jeho hněv. Škvíra teď byla zřetelně vidět. Sklonil jsem k ní svá vzrušená ústa a snažil se co nejklidnějším hlasem vysvětlovat. Vysvětlovat všechno od začátku, samozřejmě naprosto nelogicky, za nejasného vědomí nenormálních pravidel. Všechna má slova směřovala k jedinému přání: Chci ven, ven, ven.
    Čím déle poslouchal můj žadonivý hlas, tím hlasitější byl jeho smích. Jako by mezi námi nebyla stěna. Viděl jsem, jak se plácá do stehen, jak mezi výbuchy smíchu nejdříve tiše a pak čím dál hlasitěji vykřikuje: Vyskoč, vyskoč! No tak, vyskoč!
    Začal jsem se třást. Tvář mne bolela po jeho úderu, na čele mi vyrážely kapičky studeného potu. Průvodčí se zřejmě dostatečně pobavil a ztichl.
    Vyhrnul jsem s rezignací límec letního sáčka, schoulil se do rohu a s obličejem obráceným ke stěně se snažil na nic nemyslet. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Zůstal jsem otočený ke stěně, čekal rány a nadávky. Místo toho mi někdo zlehka položil ruku na rameno a docela příjemným hlasem mne oslovil: "Pane, slyšel jsem, že nejste spokojený. Na nás se nesmíte zlobit. Průvodčí je, samozřejmě, hulvát. Ale, pane, říkal jste přece, že se vám u nás nelíbí?"
    Zeptal jsem se: "Kam jedeme?"
    "Nikam, pane," odpověděl, "chci být upřímný, nikam. Uvidíte, že si nakonec budeme rozumět. Vy zřejmě vyskočíte, pane! Vy, jak vás pozoruji, musíte vyskočit! Vy přece nechcete jet nikam!"
    Trochu jsem pootočil hlavu. Mužova holá lebka odrážela světla létajících jisker. Ve tváři byl bledý a soustředěný. "No, rozmyslete si to," pokračoval."Podívejte, sám vám otevřu okno."
    Do kupé zafičelo. Vítr zavířil v napadaných sazích, zvuk rachotících kol přehlušil jeho sametová slova.
    Asi to muselo přijít. Před očima jsem měl znovu posmrtný Romanův obrázek. Policejní fotografii roztříštěného těla, nalezeného kousek za naším městem. Posudky znalců se neomylně shodovaly. Pád a náraz za vysoké rychlosti. Jediná nevysvětlitelná věc byl fakt, že místem neštěstí neprocházela žádná trať ani silnice.
    Rozklepala mě zima. S posledním zbytkem sil jsem znovu zatáhl okno.
    Muž se nepatrně odtáhl a uraženým hlasem poznamenal: "Jak myslíte, pane. Můžete to prodlužovat, můžete nám překážet, ale nakonec každý vyskočí." Otočil se zády a odcházel. Ve dveřích na mne beze slova ukázal kostnatým prstem. Celý rám se zaplnil bachratou postavou toho šílence průvodčího. Ještě jsem zahlédl rychle se zvětšující pěst a potom už byla jenom tma.
    Člověk, který ráno procházel nádražním parkem, mě zřejmě považoval za opilce. Nic jsem mu nevy-světloval, o ničem nemluvil. Celé tělo mě bolelo po prožité noci. Potácivým krokem jsem zamířil k domovu.
    Ani dnes bych nemohl říci, zda jsem se do toho vlaku dostal náhodou, žádné proč a jak. Jedno ale vím. Vím, že už nikdy nenajdu svůj dřívější klid, že už natrvalo ve mně zůstane to pomyšlení, ta hrůza, že se kdykoliv může opakovat můj pád do olejové řeky, že se zcela nezávisle na svém chtění mohu ocitnout v podivném vlaku jedoucím nikam.
    A ať je to jakkoliv směšné, jen při pomyšlení, při té stále se vracející představě, cítím nejprimitivnější a nejobyčejnější strach.