Probral se z bezvědomí nebo noční můry - netušil, co to bylo. Počítač vyjukaně pištěl, z obrazovky na něj brejlila příšerka s perleťovýma očima. Hmyz. Hmyz, opakoval si Paul, co se mi na něm sakra nezdá? Nějakej virus... Nebo mi sem kámoši instalovali novej šetřič... A hele! Má to řasy jako Danuška, když jde na ples! Ale těch nožiček... Najednou mu bylo zle, na zvracení, a stěží doběhl k umyvadlu.
    Před tou dírou v paměti byl blesk. Zkoušel nový antivirový program. Docela nový, a prý nejlepší... A pak bum, prásk!
    Nový nával zvracení. Kdyby v žaludku něco zbylo. Závrať. Tma a pochodující řady hmyzu s mrkacíma očima. Vošklivej virus, kšá! Potácel se zpátky k počítači, vypnout ten kravál. Padla! Končím. Končím, sakra!
    Obrazovka zhasla. Mrkl na hodinky. Musel počkat, až se mu ručičky přestanou mlžit. Půlnoc. V baráku zbyl jen hlídač a já. Kdyby aspoň jelo metro. V tomhle stavu řídit... Jako bych se zfetoval muchomůrkama. A co na to řekne Danuška... Hodil na sebe bundu. Nenápadné vyboulení prostorné spodní kapsy docela přehlédl.

    "Moli! Pořád moli!" Paul zahodil připálené topinky do koše a zamračil se na hromádku krajíčků vedle opékače. "U tebe už to hraničí s duševní poruchou! Vyzkoušeli jsme šest druhů přípravků! Jednou nás ty tvoje organofosfáty zabijou!"
    Daniela si klekla ma kuchyňskou lavici a udělala na něj mrkací oči. Normálně to zabíralo. Teď ne. Paul si vzpomněl na svoji počítačovou příšerku. Neposlouchal výklad o dírách v šatech, ručnících a povlečení. Ztratil zájem o šňůrky na Danuščině noční košilce, přešel ho hlad. Chytil kufřík a vyrazil. Dveře bouchly.
    Daniela se svezla z lavice. Krčila rameny a kousala si palec. "Nejsem cvok," řekla hlasitě. "V šatech jsou opravdu díry!" Otevřela šatník. Vytáhla červené plesové šaty. Stoprocentní umělina! A je v nich díra jako vrata. Sedla si na koberec, šaty chovala v náručí jako panenku s ulomenou nohou. V koberci byla díra. Vešla se do ní celá dlaň. Daniela si přitiskla červenou látku na oči a rozplakala se.
    To už supermol nevydržel. Byla tak nešťastná! Chudinka. A hlavně neměla po ruce žádný ten hnusný sprej, co po něm pálí oči a křídla... Vypochodoval ze skříně. Položil dívce přední nožičku na koleno. Udělal na ni mrkací oči. Nezabralo to. Stejně se lekla, a jak!
    "Co ječíšš?" zabzučel.
    Přestala ječet. Vlastně vypadal dost ochočeně. Měl perleťové oči a malou tlamičku se zoubky, nad ní sosáček. A mluvil... "Nebo se mi to jen zdálo?"
    "Nezzdálo," zabzučel. Vyžadovalo to přesnou souhru jazyka, sosáčku i křídel, ale supermol zvládne všechno. Polymery i lidskou řeč.
    Daniela vytáhla kapesník. Supermol se olízl. Bavlna! Vysmrkala se. "Co... Kdo jsi?"
    "Je to tajné," zdůraznil. "Jsem supermol."
    "Aha." Dívala se na něj. Měli skoro stejné oči. "Takže mi tajně sežereš všechno oblečení?"
    Pokýval hlavičkou, poskočil, křídla zavibrovala. "Zz-jo."
    Koukali na sebe. Rozvažovala, čím ho zabít. Palička na maso! Vyskočila. Supermol vzlétl, třepotal se jí nad ramenem.
    "Přece byss mě nezabila!" zabzučel nad šuplíkem s kuchyňským nářadím.
    Vztekle zásuvku zaklapla. Nedokážu to! Měl krásná, jemná křídla. Otřel se jí o tvář. "Stejně mám děti. Tissíce!"
    Podrbala ho prstem v duhových chloupcích na hřbetě. "Kde máš ty dětičky?"
    "Vyletěly do ssvěta," řekl a přitulil se k ní.
    "Jsi... Kluk nebo holka?"
    "Oboje. Všichni jssme oboje. Dáš mi kapessník? Jako zákussek..."
    S povzdechem mu ho podala. "Za chvíli budu nahá," řekla.
    "Všichni budou nahatí." Supermol poodlétl k oknu. "Budeš nejhezčí. Jak sse tak dívám."

    Velký občan Frazaf se rozkročil před řídícím pultem. Zabíral většinu prostoru můstku. "Taková volovina!" zahovořil pateticky. "Máme se učit od hňupů, co si doma neumějí udělat pořádek?"
    Vyslanec Oxofr se servilně uchechtl. "Lidská práva! Pch!"
    "Jak se obejdou bez Měřítka?" Druhý důstojník Cefor si nad tím div neukroutil hlavu.
    Kapitán vyprskl a pohotově začal předstírat záchvat kašle. Cefor byl při Měření těsně nad Občanskou Hranicí. Povídalo se, že ho Velký občan Frazaf používá k čištění bot, a tudíž se bez něj neobejde. Ceforovým úkolem bylo pravidelně zaznamenávat na velký list papíru barvy kontrolek na pultu. Pořídil si na to pastelky. Vykonával svěřený úkol pečlivě a cítil se důležitý.
    "Domnívám se," pronesl Oxofr důstojně, "že se s nimi ani nedomluvíme. Úroveň jejich civilizace musí být extrémně nízká. Chci říci, že nenajdeme společnou řeč."
    První důstojník Letorf (nebezpečně vysoko nad Hranicí, zejména v porovnání s Velkým občanem Frazafem) se ušklíbl. "Možná. A třeba se naše počítače domluví s jejich."
    Velký občan Frazaf se na něj upřeně zahleděl. "Můžete na okamžik do mé pracovny?"
    První důstojník se zvedl a tyčil se nad Velkým občanem nestydatě vysoko. "Jistě. Cefor má dost pastelek. Zvládne to."

   V městě Babburu spadl dům. Předtím se hodinu houpal a třásl jako v horečce, takže ho nájemníci včas opustili. Až na tři papoušky v přízemním bytě, kterým houpání nevadilo. Postiženým bylo poskytnuto náhradní ubytování. Dokud nezačaly padat další domy.
    První knihovna, kde se rozpadly všechny knihy, se nacházela v městě Lyenně. Druhá v Callernu. Další už nikdo nepočítal. Sklady textilek a oděvních závodů obsahovaly pouze prach. Obchodníci zamykali zboží do kovových nebo plastových schránek, ale ty se přes noc občas rozpadly i s obsahem. Metrem nikdo nejezdil - porušená izolace vedla k pravidelným požárům.
    Paul si oblékl sako s dírou na lokti a vyžranou kapsou. "Řekl bych, že ty zasraný kompjůtry z toho mají prdel!" pravil. Bouchl dveřmi. Stěna se roztřásla.
    Daniela polkla. Supermol vykoukl ze šatníku. "Můžu?"
    "Ale jo." Mechanicky posunula ubrus, vykousaný otvor sklouzl pod hranu stolu. Stůl se viklal. Ze šatníku se vybatolilo několik tuctů malinkých supermolů s nádherně mrkacíma očima. "Dojde i na počítače," zamrkal supermol. "Teď uteč, spadne dům. Nechal jsem ti tady celé elasťáky!" Olízl se a nastavil hřbet k podrbání.
    "Ale... Víš, jeskyní tady v okolí moc není! Co budem dělat?"
    Rozpačitě mávl křídly. "Já bych věděl. Ale je to tajné!"

   "Dosáhli jsme spojení už včera," řekl první důstojník. Tvářil se ironicky. "Jejich počítače jsou poněkud... hm, přitroublé. Spolupracují. Po krátké instruktáži dokázaly hned na několika místech ovládnout programátory a tvarovat náš základní plán podle jejich fantazie... Ničitelé jsou na světě." "Co to má znamenat, Letorfe?" Velký občan Frazaf si rozpačitě přehodil nohu přes nohu.
    První důstojník se zatvářil ještě ironičtěji. "Můj úkol od Prvního Velkého občana."
    "Ó," řekl Frazaf. "A co bude dál?"
    "Po zásahu Ničitelů najdeme na té planetě nahé divochy. Hladové, špinavé, možná umírající na epidemie..." První důstojník se cynicky ušklíbl. "Přírodní výběr. Eliminace slabých jedinců. Poskyt-neme jim svým způsobem to, co Velký Organizátor zahájil na naší rodné planetě už před desetiletími."
    "A oni nám..."
    "... neposkytnou nic."
    "Žádný nový model civilizace!" Frazaf roztáhl koutky v blaženém úsměvu.
    "Nikdy žádnou neměli," pravil první důstojník.
    "Žádná lidská práva podobčanům!" radoval se Frazaf. "Nazí divoši je nepotřebují." První důstojník se zatvářil útrpně. Velký občan Frazaf jeho výraz považoval za vážný.
    Podobčan Quorejf sebral se stolku dvě prázdné sklenice od šumivého destilátu z brambor, jediné plodiny ze všech, jež přivezla první výprava ze Země v roce 1492 od Poselství Velkého Organizátora, kterou vláda uznala za užitečnou. Postavil sklenky na podnos a tiše opustil kajutu. Ani jeden z občanů si jeho přítomnosti nevšiml.

   Světovou počítačovou sítí si mašíroval virus. Byl velký, složitý a sebevědomý. Měl přesně vymezený úkol. Prohlížel si výbavu připojených počítačů. Hledal určitý program. Když ho našel, zkopíroval se do něj, spokojeně si zavrněl a pochodoval dál.

"Jo," řekl internetový feťák Julian. "Všici kámoši a kámoši kámošů na tom makali. Ta tvoje kočka měla pravdu. Od listopadu se staly stovky případů. Programátor odpad' a zdál se mu zlej sen a tu bestii z něj pak měl na monitoru."
    "Že bych dokázal vyvést v grafice svoji noční můru v nějakým, hm, somnambulním stavu?" Paul znechuceně zakroutil hlavou.
    "Jak ty potvory vypadaly?" zeptala se dychtivě Daniela. Měla na sobě černé punčocháče a paličkovaný přehoz. Kovová vlákna, jež se v něm ozdobně leskla, supermolům nechutnala.
    Julianovi to bylo jedno. Ženské ho nezajímaly, v šatech ani bez. Sám si navlékl potápěčský oblek a náhrdelník ze žiletek. Taky žádný pošušňáníčko, řekl by supermol. "Různě. Stonožky, vrány, ještěrky, krysy, kočky... Některý měly místo zubů cirkulárky a ve vočích lejzry jako Superman."
    "Super..." vydechla Daniela.
    "Superpotvory," řekl Paul. "Fantastický, Juliane. Neuvěřitelný, co dokážeš. Ale teď..." Potměšile zesmutněl. "Škoda... V tomhle mi už nemůžeš pomoct..."
    "Co potřebuješ?" zeptal se Julian úsečně.
    "Tři nebo čtyři naprosto geniální tvůrce virů.
    " "Žádnej problém," nafoukl se Julian.

   A tak se stalo, že u počítačů, poslušných zprostředkovaného příkazu Prvního důstojníka, programátoři dál ztráceli vědomí a při probuzení na ně z obrazovky zíraly příšery ze zlých snů, ale už ani jedna komplexní myšlenka umocněná počítačovým zpracováním neopustila rodnou džungli procesorů, řadičů, tištěných spojů a bajtů a nenabalila na sebe patřičné množství hmoty, jak bylo původně plánováno.
    Světová počítačová síť byla zachráněna, a krom toho ušetřena strašlivé ostudy. Neboť někteří z jejích bezvýznamných, anonymních členů měli vyprodukovat obludy rozmanitého vzhledu, zato s předem naprogramovanou chutí na počítače, vybavené chrupem a drápy s vlastnostmi okružní pily s diamantovými zuby a s laserovými samopaly v očích. Síť tušila, že něco není v pořádku. Poprav-dě řečeno, členové, kteří se nechali pobláznit sliby, se dost styděli a raději by tu věc přešli mlčením.

   "Tady někde to je," bzučel tiše supermol. V předních nožičkách žmoulal zbytek Danielina kapesníku. Byl sytý a už se nebál smrti hladem, ke které ho předem odsoudili jeho tvůrci. Potomci jeho potomků, degenerovaní samooplodňováním, houfně hynuli. Světové zásoby textilu byly postupně obnovovány. Noví Ničitelé se přestali objevovat...
    "Jak to víš?" za_eptal Paul.
    "Od maminky," řekl supermol.
    "Toho počítače," překládala Daniela. "Otec jsi ty," uchichtla se.
    "Sss, blížíme se!" Supermol zamával křídly jako ventilátor. Ztichli. Chvíli kráčeli po lesní pěšině mlčky. Došli na okraj paseky.
    Na pasece stálo UFO a kolem něj se hemžili mimozemšťané.
    "Rychle, ssvlíkněte se," pobízel supermol své společníky.
    Paul zahoukal jako nachlazená sova. Z lesa se ozvalo několik nepříliš zdařilých odpovědí.
    "A musíme úplně?" zeptala se Daniela.

   Podobčan Quorejf podezíravě hleděl na divochy, spoře zahalené do cárů neurčitého původu, kteří se opatrně blížili k lodi. Dozorce ho šťouchl obuškem. "Pohni se!"
    Vykládali přístroje k měření všeho možného, jako by na téhle planetě byli poprvé. Zbytečná práce. Podobčan Quorejf viděl, jak si Velký občan Frazaf a první důstojník vyměnili pohledy. Jen zářili.
    "Jistě nemají ani pořádnou řeč," poznamenal Frazaf pohrdavě.
    "Ani to snad nebudeme zkoušet." První důstojník si prohlížel hezkou blondýnku s jasnýma šedýma očima. Dělal to docela soustředěně. Podobčan Quorejf pochopil, že nadešla jeho chvíle.
    Rozběhl se k lesu. Dozorci byli rovněž zaujati blondýnkou, jeden si však jeho útěku přece všiml a vystřelil za ním omračující střelu. Netrefil. V kritickém okamžiku mu kolem hlavy mávla lehká křídla a zabránila mu v míření. Uprchlík zmizel mezi stromy.

   "Já agent naše vlády," vysvětloval Quorejf klo-potně. "Tajná úloha. Loď sabotáž, ničí vaši civilizaci skrz počítačů síť. Nestvůrky žerou oděvy, domy, knihy, nakonec stroje. I počítače žerou, až nakonec."
    "To víme," řekl Paul zamračeně. Ozbrojení muži na jeho pokyn sklonili hlavně zbraní. "Ale proč? Chtějí nás obsadit? Kolonizovat?"
    "Ne, doma místa až mnoho!" Quorejf důrazně zatřepal rukama. "Vaše model civilizace vadí některým. U vás žádný podobčan, každý má to... právo. Lidská práva. To zjistila minulá výprava, vláda nadšení, Velký občané strach..."
    Paul vykulil oči. "Vy jste sem přiletěli, abyste od nás odkoukali lidská práva?"
    "Ano," přikývl podobčan alias špión. "Vláda tuší, že bude složitá sabotáž... Proto jsem tady."
    Supermol se bzukavě zachichotal. "Chtěli tady najít nahaté divochy!"
    Quorejf sebou škubl. "To mluví!"
    Pozemšťané se rozesmáli. "Budeš se divit, co všechno nám napovídal!"

   Kapitán shlížel z oběžné dráhy na planetu, kterou právě opustili. Velmi úspěšná výprava. Velký občan Frazaf byl spokojen. První důstojník se ironicky uškliboval. Podobčan Quorejf se ve vězeňské kabině schoulil do klubíčka a myslel na svou odměnu, zapomínaje na rány obuškem. Hluboko v počítači podřimovala tajná zpráva pro vládu, důmyslně ukrytá pod bezvýznamnými daty, která nasbíraly přístroje.
    Země, přinejmenším ta část, která o návštěvě z vesmíru věděla a nepovažovala přistání létajícího talíře za další novinářsko - televizní kachnu v okurkové sezóně, si oddechla. Tvůrci virů se rozcházeli a brblali, že si zaslouží odměnu od OSN. Paul pokrčil rameny. "Nemám v té organizaci žádný vliv. Vlastně nemám vůbec žádný vliv. Ale zachránili jste si džob, no ne?"
    Daniela je odměnila aspoň kouzelným úsměvem a supermol zamrkal a uklonil se, mávaje křídly.