Teorie skutečnosti

Dušan Hrazdíra

 

 

   Blížil se konec léta. Bílá oblaka plynula po modré obloze a na nedalekém kopci, pod rozsochatým stromem, seděl u stolu bůh s člověkem.
    „Nehraj si s tím pořád. Jsi na tahu.“ Řekl bůh.
    Člověk si přestal drbat přirození a podíval se na šachovnici. „Aaaa-am,“ zamumlal a poškrábal se na hlavě.
    „Co na tom vidíš, že si s tím neustále hraješ?“ zeptal se ho bůh.
    „Aaaa-am? Je to zajímavý. Nejdřív je děsně malej a pak nabobtná a začne lechtat.“ odpověděl člověk a táhl kamenem.
    „Nech ho být, proto jsem ho nestvořil, aby sis s ním hrál.“
    „A k čemu jsi mi to tedy stvořil?“
    „K páření.“
    „No to se povedlo. K páření? A s kým se mám podle tebe pářit? Každého jsi stvořil v páru, jen já jsem jediný. Začínám si myslet, že jsem byl stvořen jenom proto, aby ses tu nenudil a aby jsi měl s kým hrát šachy.“
    Možná jsem někde udělal chybu, pomyslil si bůh. Ten mozek mohl být menší. Chvíli sledoval rozestavení kamenů na šachovnici a pak řekl: „To je nesmysl. Stvořil jsem tě jako své vrcholné umění. Jako třešeň na dortu.“
    „Stvořil jsi mne k obrazu svému jenom proto, že žádné z těch stvoření co tu běhá kolem, s tebou nemůže hrát šachy. Skus například vyzvat tučňáka, nebo žirafu. Možná, že by opice přijala tvou výzvu, ale to by tak bylo všechno. Nemám pravdu?“ Bůh táhl kamenem. Člověk chvíli čekal a když viděl že se odpovědi nedočká, praštil do stolu. „Chci samici!“
    „No dobře, dobře. Teď hraj, jsi na tahu.“
    „Aaaa-am, šach mat,“ řekl člověk a na stole se objevil půllitr piva. Sfoukl pěnu a řádně se napil.
    Bůh nevěřícně sledoval šachovnici. „To není pravda, žádný šach mat není. Vždyť ještě mohu hrát.“
    „Mě už to nebaví, chci samičku.“ a hlasitě si říhl.
    „Zase máš žízeň? Co to máš za zvyk neustále pít tuhle břečku, vždyť zas takové vedro není.“
    „Mně to chutná, a vůbec. Nudím se tu, tak co mám dělat? Dej mi samičku a budu spokojenej.“
    „Varuji tě, se ženskejma jsou jenom problémy. Budeš toho litovat!“
    „To jsou tvoje pusté lži! Sám dobře víš, že jestliže mi ji stvoříš, tak se jí budu věnovat a pak nebude kdo, aby si s tebou zahrál šachy.“
    Hm, bude to tím mozkem. Udělal jsem ho moc velký. No nic. Chybami se mysl učí. Tak ať má co chce. „Chceš blondýnu, nebo brunetu?“
    „Aaaa-am, na tom nezáleží, hlavně ať je to pořádná ženská.“
    „Co to znamená aaaa-am?“
    „Aaaa-am? Nevím. Je to důležité?“
    „Budu ti říkat Adam, člověče a té tvé partnerce třeba...Lulu. Co ty na to?“
    „Mně to nevadí, hlavně, že to bude pořádná ženská.“ a dopil půllitr.
    Když bůh stvořil ženu, Adam spal pod stromem. Lulu otevřela oči a usmála se. „Čau.“ Řekla a pohladila bohovi vousy.
    „No nazdar,“ zamručel bůh a ukázal ke stromu. „Tam leží tvůj partner, já jsem jen stvořitel. Hlídej ho a dávej na něj pozor. Já jdu teď pryč. Jdu se podívat za čertem a andělem. Někam odlétli a vůbec nevím kde jsou. Rozumíš?“
    Lulu se usmála a odpověděla: „Ale ano, rozumím.“
    „Pochop, teď když jsem tě stvořil, tak by si už se mnou neměl kdo zahrát šachy, rozumíš?“
    Lulu se opět nádherně zasmála. „Rozumím.“
    „Víš co jsou to šachy?“
    „Nevím,“ odpověděla provinile a sklopila oči k zemi.
    „To nevadí,“ usmál se bůh a pohladil dívku po zlatých vlasech. „To je v pořádku. Tak teď jdi.“ Lulu vstala a ladným pohybem se vydala ke stromu, kde spal Adam. Tak to má být. Musím se pochválit, protože tentokrát se mi mozek povedl, usmál se pod vousy bůh. Nato bůh odlétl s jedinou otázkou. Kam se ti dva poděli?
    Za chvíli se Adam probudil. Protáhl se a zahleděl se na ženu. „Máš pěkná prsa,“ konstantoval.
    „Hm, jenže nejsem učesaná.“ odpověděla otráveně.
    „To nevadí, mně se líbíš i tak. Pojď se spářit.“
    „Co to je na tom stromu? Je ten plod jedlý?“ a ukázala do koruny stromu.
    „Ále - to je jabloň. Máš hezké oči.“ zašeptal a políbil ji na čelo.
    „Nemáš chuť?“
    „Mám a jakou.“ usmál se nadšeně Adam.
    „Myslím na jablko. Nechceš jablíčko?“ Adam se chytil za hlavu a svalil se na zem.
    „Já myslel na páření.“
    „Ach tak. Když já nejsem nalíčená.
    “ Víno, pomyslel si Adam. Třeba změkne. Jenže to už se Lulu zakusovala do jablka. „Počkej to nesmíš,“ zhrozil se. „To je zakázané.“
    „A proč?“
    „Tamhle je cedule jak hrom, copak jsi ji nečetla?“
    „Ne, já si to pak přečtu. Náhodou je dobré. Ochutnej.“ Podala jablko Adamovi a ten se do něj zamyšleně zakousl.
    Možná je to tím jménem. Kdyby měla jiné jméno, tak by nebyla tak blbá. Zkusím ji říkat jinak. „Měla by jsi se, Evo, obléci jinak nastydneš. Docela tu fouká.“
    „Ale mně není zima,“ vzdychla Eva. „Spíš naopak, je mi velice vedro.“ a začala se svůdně plazit k Adamovi. „Uhas můj žár!“
    „Blázníš? Nepodléhej svodům ďáblovým, hříšnice. Raději se kaj ženo.“
    „Proč bych měla podléhat svodům? Vždyť jsi to sám chtěl.“
    „Ano. Ale to jsem byl nevědomý. Nyní jsem prohlédl.“ S odporem odhodil jablko. „Bože Evo! Zhřešili jsme!!“
    „No to je toho.“ Mávla naštvaně rukou Eva „Vždyť je to jen jabko. Navíc to bůh ani neviděl. Právě šel někam hledat čerta s andělem. Jsme tu sami Adámku...“
    „On tu není? Honem pryč. Až se vrátí tak nás potrestá. Určitě jeho hněv zmírníme tím, když se potrestáme sami.“
    „Jak se chceš potrestat?“ podivila se.
    „Odejdeme z ráje!“
    „Ty si se snad podělal ne? Odejít z ráje? Vždyť tu máme na co si vzpomeneme. Jak se tam venku chceš uživit?“
    „Začneme pracovat a tím odpykáme svůj hřích. Však já tě uživím.“
    „Adame, neblbni. Vždyť je nám tu dobře. Pojď ke mně lásko moje.“
    „Evo!“ okřikl ji Adam. „Okamžitě toho nech, nebo si skutečně budu myslet, že jsi posedlá ďáblem a budu nucen tě upálit. Vždyť by to bylo smilstvo. Incest! Pamatuj, že jsi stvořena z mého žebra.“
    Eva se rozbrečela a začala litovat, že to jabko vůbec utrhla. „Když opustíme ráj, Adame, na všechno zapomeneme, a už se nikdy nebudeme moci vrátit.“
    „Neboj. Až ze sebe smyjeme naší pilnou prací svůj hřích, brána do ráje se nám opět znovu zjeví a my se vrátíme.“ Prošli bránou a ovanul je chladný vzduch. „Tady to nějak profukuje,“ konstatoval Adam. Brána do ráje se pomalu ztrácela v mlžném oparu, až nebyla vůbec vidět. Adam si se zalíbením prohlížel Evino tělo. „Máš pěkný kozy, pojď si zašukat.“
    Eva jen zabručela. „Je mi zima. Chtělo by to postavit nějaký dům.“
    „Támhle je jeskyně.“ Ukázal na nedaleký svah. „Tam foukat ani pršet nebude.“
    „Co? Ty chceš bydlet v jeskyni? V té studené díře? Vždyť zmrzneme.“
    „Tak si zatopíme.“ navrhl.
    „A začmoudíš celou místnost. To určitě.“
    „Udělám průduch. Všechen kouř jím pude pryč.“
    „Průduch? Tak to chci teda vidět.“
    „Myslíš si že toho nejsem schopen?“
    „Copak ty jsi schopen všeho. Třeba odejít z ráje.“
    „Ještě mi to vytýkej. Kdo utrhl jablko?“
    „A kdo se podělal a vzal nohy na ramena?“
    „Nebuď hysterická.“ řekl podrážděně.
    „Kdo je u tebe histerickej, ty šmudlo.“ „Kdo je u tebe šmudla?“
    „Ty, protože se pořád drbeš na přirození.“ zamávala rukama Eva. „Vždyť to není normální.“
    „A co mám dělat když mi nechceš dát? A vůbec už mne to tu nebaví. Mám žízeň, jdu se někam napít.“ Otočil se a odešel.
    „Tak si jdi, jdi si!“ volala za ním Eva. „Ale nepočítej s tím, že až se vrátíš tak že tu budeš mít navařeno.“ a obrátila se směrem k jeskyni. Cestou začala sbírat slámu. „To jsem to tedy chytla.“ Vzdychla.
    „Bůh měl pravdu.“ Zabrumlal Adam a vzteky nakopl prašivku.
    Z dálky se blížil bůh. Pomalu klesal k zemi a za ním se blížili další a další. Byli stejní jako vejce vejci a když se k sobě přiblížili, splynuli do sebe. Bůh se postavil pevně na zem a jeho mračna dvojníků se postupně snášela na povrch a vzájemně splývali do sebe. Poslední dvojník vstoupil do jedné osoby a bůh se protáhl. Rozhlédl se kolem sebe a zvolal: „Adame! Lulu!“ Žádná odpověď. Zamířil tedy ke stromu, kde byl stolek se šachovnicí. Cestou se několikrát zastavil a naslouchal. Zdálo se mu to nebo to byl jen klam? Jako by ho někdo volal, vzýval a proklínal, ale pokaždé tyto hlasy byly nezřetelné a splývaly se šuměním listí v korunách stromů, na kterých se tu a tam zhoupla zvědavá opička. Došel ke stolku a zase se zaposlouchal. Otočil se rozhlížel se po krajině. Nikoho neviděl a přesto měl pocit, že jej někdo volá a prosí. Zatřásl hlavou a opět zvolal: „Adame! Adame pojď sem, musím s tebou mluvit!“ jeho hlas poděsil ptáky v korunách stromů a ti s křikem vzlétli. Kde může být? Podivil se bůh. Sedl si do svého proutěného křesla a zahleděl se na šachovnici. Figurky mlčky stály tak, jak je tu v půli hry s Adamem zanechali. Uchopil koně a táhl s ním po poli. „Šach mat,“ řekl a vzteky smetl hru ze stolu. „Adame!“ vykřikl znovu a slon, který stál nedaleko, zatroubil poplašeně na chobot. V koruně stromu se houpala malá opička a zvědavě boha pozorovala. Bůh se na ni podíval a obdařil jí schopností mluvit.
    „Neviděla jsi Adama a jeho družku? Jsou ti podobní, ale po těle nemají chlupy, jenom na hlavě.“
    „Já ne, ale moje maminka mi říkala, že takoví tvorové jednou opustili ráj a ještě se nevrátili.“
    „Proč by odcházeli z ráje?“ podivil se bůh.
    „Třeba se jim něco stalo, třeba je sežral tygr, třeba je uštkl had nebo se utopili. Třeba se...“ Bůh odebral opici dar řeči a ta začala rozčileně pokřikovat a skákat na větvi. Bůh ji nevěnoval pozornost a odebral se k bráně od ráje. Když se blížil hlasy které slyšel pomalu sílily. Silou divokého větru se opřela všechna volání do mysli boha, když otevřel bránu. Milióny hlasů se k němu obracely s prosbami a modlitbami. Nevěřícně sledoval mumraj a chaos, který zavládl po jeho zjevení. Lidé k němu vztahovali ruce, vzývali motlitby a sypali si hlínu na hlavu. Po chvíli si bůh vybavil obraz Adama s jeho družkou a zvolal: „Domů!“ Když se pak pod stromem oba objevili bránu zavřel.
    Adamovi a Evě chvíli trvalo než se zorientovali, ale když k nim bůh došel Adam před ním poklekl a prosil za odpuštění.
    „Co to děláš?“ zeptal se ho bůh.
    „Odpusť nám můj pane, že jsme okusili zakázaného ovoce. Svůj hřích jsme již odčinili.“
    „Proč to dělá, co se mu stalo Lulu?“
    „Nejsem Lulu. Jmenuji se Eva. Adam mi to jméno dal poté co jsme snědli jabko ze stromu, ze kterého jsme jíst plody neměli.“ Bůh se podíval po ceduli a jediným mávnutím ruky ji zprovodil ze světa.
    „Vstaň,“ nařídil Adamovi a otočil se za sebe. Hlasy nabrali na síle. Měnili se v bzukot, který pomalu přehlušoval šumění větru. „Proč jste odešli? Vždyť jste měli v ráji vše na co jste si vzpomněli.“
    „Snědli jsme jablko, které jsi zakázal jíst.“ odpověděl Adam. „Proto jsem chtěl zmírnit tvůj hněv tím, že jsme dobrovolně odešli z ráje a sami se za svůj čin potrestali.“
    Bůh chvíli přemýšlel nad tím co mu právě Adam řekl. Podrbal se ve vousech a zamyšleně se podíval do koruny jabloně. Náhle se jeho tvář zkřivila bolestí a on se chytl za hlavu. „Proč mne stále vzývají, je to hrozné. Jako by se mi v hlavě usídlil roj divokých včel. Co po mě chtějí?“
    „Prosí tě o pomoc.“ řekla Eva.
    „Proč? Proč bych jim měl pomáhat?“
    „Jsi pro ně stvořitel, bytost, která je nejmocnější na světě a proto mají k tobě úctu a hledí na tebe jako na spasitele. Jsi jejich poslední naděje,“ vysvětloval Adam.
    „Naděje čeho? Nemám sebemenší důvod abych tu vyvíjel nějakou dobročinnost a pomáhal tvorům, které ani neznám.“
    „Doufají, že je vysvobodíš z bídy a utrpení, které je souží a díky tvé pomoci se dostanou do nebe a budou mít život plný blaženosti. Proto činí pokání a vyhýbají se svodům hříšných myšlenek.“
    „Co mně je do nich? Proč zrovna já mám být ten, kdo jim pomůže z nesnází? Je mi jedno co dělají a na co myslí. Vždyť je to hysterie. Já nejsem ten, kdo je vysvobodí. A vůbec, proč vůbec trpí? Vždyť je to jejich věc jak žijí.“
    „Ale oni v tebe věří, proto žijí v naději...“
    „Ne, ne, ne! To se nedá vydržet. Ať mne nechají být. Ticho, ticho!“ vykřikl bůh, ale hlasy se nijak neztišily. Bůh se zhroutil s bolestí k zemi a zaryl prsty do trávy. „Já, ať obdařen mocí stvoření nejsem schopen ničit dílo, které je předurčeno k životu. Však hlasy, které znějí v mém nitru mne drásají a hubí, proto musím učinit jediné. Ztišit hluk v mém nitru a tím i na celé Zemi. K mé lítosti to bude konec všeho živého za branami ráje.“ Zdvihl ruce k nebi a zvolal: „Staň se!“ V ten moment všechen hukot zmizel a bůh opět slyšel pouze šum větví a zpěv ptáků. „Mé štěstí je jediné, a to, že nemám srdce, jinak by mi puklo žalem.“ Pak vyskočil na nohy a z očí mu vytryskli slzy. Ach můj světe, co jsem to učinil.“
    „Jen jsi vyplnil to, co již dávno bylo předpovězeno,“ ozvala se Eva. „Nastal konec světa. Toť vše.“
    „Jak jednoduché,“ luskl prsty a podíval se na stále klečícího Adama. „Potřebuji tvoji pomoc Adame.“ Poklekl a zadíval se mu zpříma do očí. „Jsi jediný kdo může.“
    „Neklekej, si přede mnou, stvořiteli. Nejsi hoden...“ „Drž hubu. Prošel jsem celým vesmírem a pokusil se stvořit i jiné životy tam, kde platí jiné zákony než zde, na Zemi. Odpověď jsem však nenašel. Nyní však už začínám chápat. Tím že jste snědli to jablko, tak jste si uvědomili část svého rozumu, kterým jsem vás obdařil. Počítám tak dvacet procent. Musíte proto spolu s Evou sníst více ovoce. Více jablek z tohoto stromu.“
    „Nevím k čemu ti můžeme pomoci. Vždyť ty jsi vševědoucí a všemocný.“ bránil se Adam.
    „Blbost! Proto jsem tě stvořil. Nejen proto abych si mohl s někým zahrát šachy. Ale hlavně proto, že jsi jediný obdařen rozumem.“ „Já?“ podivil se.
    „Ano, ty a Eva. Já ho nemám. Jsem pouze vědomí. Mysl bez formy a tvaru. Mé tělo je pouze obrazem myšlenky, kterou jsem zhmotnil.“ Adam s Evou se na sebe podívali. „Marně jsem hledal anděla s čertem. Marně jsem se snažil najít toho ďábla, který mne lstí přinutil stvořit tento svět. Proto mi musíš pomoci ty.“
    „Jaký je tedy náš úkol?“
    „Sníst jablka a uvědomit si tak sílu svého rozumu, pak mi budeš moci pomoci.“ Vstal a zadíval se na dlaně. „Budu chvíli meditovat. Musím si uspořádat své znalosti. Byl jsem dlouho pryč.“ Otočil se a odešel stra-nou. Pak se vznesl a usedl na vrcholek nedalekého stromu. Adam a Eva si utrhli jabka a zakousli se do nich.
    Už přes hodinu bůh meditoval a přemýšlel. Nic, stále nic. Kolik světů stvořil, kolik koutů prostoru vesmíru navštívil a přesto nikoho nenašel. Je sám, anděl s čertem zmizeli. Ta mučivá představa samoty jej drtila. Není přece možné aby byl sám. Není přece možné, aby myšlenka jeho podstaty neměla původce. Adam s Evou se pod stromem začali milovat a bůh znovu a znovu procházel vesmírem a hledal odpověď na svou otázku samoty a opuštění. Prostor. Jakto že tu je prostor? Napadlo ho najednou. Copak jsem neprošel celý vesmír? Je pravda, že konce jsem nedosáhl. A je skutečně nějaký konec? Adam, musí mi pomoci Adam.
    Sestoupil na hebký trávník a zamířil ke stromu, kde Adam držel plačící Evu v náruči.
    „Já tě proklínám.“ řekl Adam.
    „Mě? Proč mě?“ podivil se bůh.
    „Jaký měl smysl stvoření světa? Jaký měl smysl stvoření vědomí v lidském těle?“
    „Já ti nerozumím?“
    „Nerozumíš? Bůh, vševědoucí, který zná pravdu, mi nerozumí?“
    „Proto jsem tě stvořil Adame, já sám neznám pravdu, a tak potřebuji pomoc, tvoji pomoc. Jsi má jediná naděje, jinak ... nevím co počít dál.“
    „Co ode mne chceš? Přinutil jsi nás sníst jabka a získat tak rozum, který jsme prve neměli. Kde to jsme? Proč jsi nás vůbec měl sílu stvořit? Otázka zní co dál? Co s tou nekonečnou dálkou vesmíru? Jaká je naše budoucnost?“ Eva se opět rozplakala. „Co pak ty si neuvědomuješ tu prázdnotu našeho počínání? Prázdnotu, která nemá budoucnost?“
    „Já tu prázdnotu viděl, Adame, já jsem stvořil i další světy a další bytosti u kterých jsem doufal v pomoc, ale ty jsi jediný, který tu pravdu vyjeví.“
    „Pravdu, jakou pravdu?“
    „Pravdu o existenci. Adame já jsem jediný, který existuje bez stvoření. Jak mohu existovat? Někdo mne musel stvořit. Někdo na mne musel pomyslet abych byl. Hledal jsem čerta s andělem, ale nenašel jsem nic a nikoho. Znamená to že na ně někdo, něco, přestal myslet? Znám tvou situaci.“
    „Neznáš nic nevíš o životě tak jak můžeš něco takového tvrdit?

 
k ZA 20
k Povídkám
k ZA
na start