Zbraně se naplno rozeřvaly a zaplňují pláž ohlušujícím rachotem. Titanové projektily se zakusují do měkkého pískovce a zanechávají v něm díry velké jako kachní vejce. Jemný písek se snáší k zemi a zvolna pokrývá krví zbarvená těla kačharů. Jak říkají vojáci Modrého tilnelského sboru, začal další tah na bránu.

   Tilnel byl objeven v roce 163, a byl v pořadí třetí planetou potvrzující kreativistickou teorii, podle které je život, tak jak jej známe, produktem nějakého planetárního inženýrství. Tilnel má nejen stejné složení atmosféry jako Země, ale má i jediný velký měsíc, který má oběžnou dobu 30 dní. Planeta je z šedesáti procent pokrytá vodou a průměrná roční teplota je asi patnáct stupňů.
    Když francouzská NE-sonda "Tilnel IV" planetu objevila, bylo to považováno za velký pokrok na cestě k pochopení života. Kreativistická teorie je od té doby považována za potvrzenou, což znamenalo velké zadostiučinění zejména pro celé spektrum sekt a církví, které hlásají stvoření světa. Skeptičejší část společnosti se domnívá, že za tuto fantastickou podobou všech čtyř světů nestojí ani tak bůh, jako spíš nějaká supercivilizace, které se snaží kolonizovat vesmír. Největší cynikové dokonce tvrdí, že jde o nějaký nepodařený vtip. Je těžké říct kdo má pravdu, dokud se nedovíme kdo, jak a proč se rozhodl stvořit nejméně čtyři - lze předpokládat, že je jich po naší galaxii rozeseto ještě víc - planety, které si jsou podobné jako vejce vejci.

   Pražský transport v Ruzyni, je, jako ostatně pokaždé, přeplněn. Národy celého světa tu čekají na příští skok buď východním nebo západním směrem. Díky NE kvantovému číslu, jehož mocniny udávají vzdálenosti které je možné urazit během jediného skoku, se Ruzyňský transport stal jedním z nejvýznamnějších přepravišť v Evropě.
    Můžete tu potkat nejen v plastu oblečené Japonce, nebo Rusy, kteří mají, podle nejnovější módy, vlasy obarveny barvou inverzní k barvě svých vousů, ale i šarmantní Francouze s jejich neodolatelnými tetováními kolem očí, či dokonce Izraelce, hrdě vystavující malé žluté hvězdy, vyšité na klopách. Hovoří se tu mnoha jazyky a člověku, který není na podobné davové scény připraven, se z toho mumraje dělá zle.
    Můj neurální implantát mi oznamuje že transportér je připraven a vede mě k terminálu. Nastupuji do transportéru a stavím se do volného boxu - i přesto, že délka skoku je přímo úměrná době jeho trvání, nebudeme v NE-prostoru déle než několik miliontin vteřiny. Ladím si do ucha palubní informační kanál a dovídám se, že k přesunu na Vesmírný transport Florida, bude potřeba provést ještě šest dalších skoků - teprve pak mohu nastoupit na trajekt, který k mě převeze na obrovsk_ interstelární transportér, vezoucí na Tilnel zásoby.

   Na Tilnel byla od samého začátku důsledně uplatňována pravidla, přijatá Radou pro vesmírné objevy OSN, která přesně stanoví jak postupovat při průzkumu obyvatelné planety. Nejprve se zkoumání účastní jen automatické sondy, které musí být maskovány tak, aby případné inteligentní bytosti nemohly rozeznat, že jde o dílo člověka. Pokud během této etapy vznikne nějaká pochybnost ohledně přítomnosti inteligentního života na planetě, může být na povrchu - v dostatečné vzdálenosti od místa výskytu potencionálně inteligentních bytostí - zřízena vědecká mise, která má dva roky na to, aby prokázala, že se na planetě opravdu vyskytuje nějaký druh, u něhož by bylo možné předpokládat inteligenci. Pokud se to prokáže, pak je planeta urychleně opuštěna a stopy po průzkumu jsou odstraněny jak nejlépe je to možné. Jinak je po roce planeta rozprodána vesmírným společnostem, které ji přizpůsobí kolonizátorům.
    Celý tento zdlouhavý a nesmírně nákladný postup má zajistit, aby nedošlo k ovlivnění, či dokonce zničení nějaké civilizace na nižším vývojovém stupni.
    Na Tilnelu nebyl automatickými sondami žádný inteligentní život rozpoznán. Neexistuje tu nic, co by prokazovalo vliv technické společnosti, která je prý nutným důsledkem vzniku inteligentního života.

   K Tilnelu se cestuje dva týdny. Z toho jsou tři dny po-třeba na přípravu lodi pro cestu NE-prostorem, a týden na překonání vzdálenosti od místa, kde končí poslední skok, k samotnému Tilnelu. Během zbylých čtyř dní provede gigantické vesmírné plavidlo pětačtyřicet skoků, které jej od Země přenesou ke vzdálenému Tilnelskému slunci.
    Sluneční soustava, ve které se Tilnel nachází, má celkem dvanáct planet, přičemž Tilnel je pátou oběžnicí. Vzhledem k tomu, že tilnelské slunce je větší než pozemské, je na planetě klima opravdu velmi podobné pozemskému. Ostatní planety soustavy jsou buď pusté, nebo jde o plynové útvary, na nichž se nepodařilo prokázat nic, než nekonečné bouře.
    Při pohledu z kosmu, vypadá Tilnel jako Země, na které někdo žertem změnil tvar kontinentů. Dominantní jsou modrá a bílá, občas je pod mraky vidět i zelenohnědá struktura pevniny. Kdybych nevěděl, že jsem téměř dvě stě světelných let od domova, řekl bych, že si za chvíli dám pivo s přáteli na večírku uprostřed noční Prahy.

   První protesty proti kolonizaci Tilnelu se objevily hned po jejím zahájení. Odnož humanistického hnutí, označovaná jako militantní humanoteroristé, začala házet zápalné láhve do sídel společností, které mají co do činění s kolonizací. OSN byla vyzvána aby zajistila zjednání pořádku, což se také stalo a humanoteroristé, kteří se vytrvale zasazují za práva nižších vývojových druhů, byli během několika týdnů pozatýkáni.
    Po svém propuštění, došli vůdci humanistického hnutí, k závěru, že silou nic nedokáží a začali proto používat jiných metod. Sdělovací prostředky byly zaplaveny obrázky kačharů a zprávami o jejich brutálním zabíjení. Aby byl tlak ještě silnější, objevilo se několik zaručených, ale nikým nepotvrzených zpráv o jejich inteligenci.
    A tak začal soustředěný tlak voličů na politické zástupce. Výsledkem bylo, že v době, kdy již byly proinvestovány obrovské prostředky a vytvořeno několik desítek tisíc pracovních příležitostí, se v Radě Evropy a v OSN začalo vážně jednat o zastavení kolonizace Tilnelu.

   Kdo neviděl nákladní transport na právě kolonizované planetě, nemůže pochopit jaký je to pocit stát mezi všemi těmi anti-G vysokozdvižnými vozíky přesunujícími tuny nákladu z kontejnerů, které k planetě přenášejí NE-remorkéry. Náklaďáky rozvážející materiál do jednotlivých skladišť, ze kterých se dál distribuuje do kolonií a vojenských základen deformují gravitační pole a chůze mezi nimi je tak náročná, že i zapřísáhlý odpůrce antigravitačních prken je nucen naučit se udržovat stabilitu na pár čtverečních decimetrech kompozitu. Neobratně se stavím na své prkno a pomocí implantátu dávám prknu instrukce.
    Během pár minut se dostávám z hlavního hangáru a nasedám do odřeného autobusu, který mě má dopravit k Modrému tilnelskému sboru, který udržuje pořádek ve čtyřech koloniích blízko rovníku.

   Zlom ve vývoji Tilnelských záležitostí vyvolala zpráva chemických laboratoří Future Chemicals, ve kterých se podařilo z plodové vody kačhaří samice vyextrahovat lék proti Dikubově chorobě. Oznámení Future Chemicals zapůsobilo jako bomba. Všichni, kdo už ztratili naději na uzdravení, najednou viděli šanci přežít. Milióny lidí trpící příznaky Dikubovy choroby znovu získaly naději na vyléčení, možnost návratu z téměř naprosté izolace internačních táborů mezi normální lidi.
    Orgány, které projednávaly pozastavení Tilnelské kolonizace, odložily svá jednání s tím, že dokud nebude ujasněno, zda kačhaři jsou nebo nejsou inteligentní, bude kolonizace Tilnelu zbržděna. Vše co lidé na Tilnel už stačili dopravit bude využito, ale další dodávky budou sloužit už jen k udržení životaschopnosti kolonií. Zakázán je jakýkoliv vývoz surovin.
    Zákon, který byl v této souvislosti přijat, se však nevyjadřuje k otázce kačharů. Hvězdné společnosti proto téměř okamžitě vyrukovaly s vlastní interpretaci zákona, a prohlásily, že kačhar není surovinou, a tedy se na něj embargo nemůže vztahovat.

   Ani jsem si nestačil vybalit, a už mě můj implantát informuje o lovecké akci, která se má konat už dnes odpoledne. Rychle se převlékám do maskáčů, které jsem dostal při vstupu na základnu a snažím se zjistit, jak se zapíná soustava kontaktních zipů na botách, které jsem ráno rovněž nafasoval.
    Když konečně vyjdu ze své ubikace, je chvíli po poledni. Slunce, stále téměř v nadhlavníku, rozpaluje betonové cesty vojenské základny. Po chvíli ostýchání si beru své prkno a instruuji ho, aby mě co nejrychleji dopravilo do kanceláře velitele základny.
    Kancelář není o nic větší než pokoj, ve kterém sám bydlím. Velitel mě přátelsky přijímá a snaží se mi vysvětlit, co se na Tilnelu vlastně děje. "Když jsem tu nastupoval, bylo možné je lovit téměř holýma rukama," říká, když se dostáváme k lovům kačharů. "Teď se ale naučili lidem vyhýbat a někteří z nich jsou dokonce nebezpeční. Zrovna minulý týden jsme museli zasahovat v jedné kolonii, kterou napadlo zdivočelé stádo. Když jsme dorazili, bylo sice už po všem - nějakých pět set kusů nebylo pro automatické pušky kolonistů problém, i když pár ošklivě pokousaných a poškrábaných bylo i mezi lidmi - ale svědčí to o nepříjemném trendu, který je vyvolán příliš častými lovy: přirozeným výběrem se z kačharů, kteří v době našeho příletu byli absolutně mírumilovní, stávají bojovníci. Jestli to takhle bude pokračovat, bude brzy nutně mít v každé kolonii vojenskou posádku s pořádnou výzbrojí." Ptám se, jestli neexistuje jiné řešení tohoto problému a velitel mi po chvilce váhání odpovídá: "Snad jen vybít je všechny."

   Kačhaři žijí relativně krátkou dobu. Celý jejich životní cyklus trvá přesně jeden oběh planety kolem slunce. Během tohoto cyklu donosí průměrná samice pět až šest potomků, z nichž většina nepřežije první tři měsíce svého života. Ti kteří mají více štěstí, v šestém měsíci dospívají a znovu se reprodukují.
    Tento krátký životní cyklus je jedním z hlavních argumentů odpůrců kačhaří inteligence. Skeptici tvrdí, že tvor, který žije tak krátkou dobu, nemůže být schopen jiného chování než pudového, protože prostě nemá čas se něco naučit. Mezi další velmi významné argumenty patří to, že u kačharů nebyl pozorován ani náznak nějaké řeči, nebo jiného komunikačního systému, či absence orgánů, které by byly schopny uchopit nějaký nástroj. Na druhou stranu humanističtí zastánci inteligentních kačharů tvrdí, že krátký životní cyklus o ničem nevypovídá. Podmínky na Tilnelu jsou přeci jen odlišné od pozemských a významné je i to, že kačhaři jsou býložravci a nemají žádného přirozeného nepřítele. Komunikaci mezi jednotlivými členy stáda hledají humanisté v elektromagnetických vlnách. Podle některých měření je prý možné v kačhařím stádě zaznamenat jisté změny elektromagnetického pole, které by snad mělo nést nějaké informace.
    Jako další důkaz potvrzující své tvrzení uvádějí humanisté velmi zajímavý jev, který byl pozorován: kačhaři kvůli absenci chápavých orgánů nejsou s to lézt na stromy. Přesto se živí převážně kaliokem - měkkým dužnatým ovocem, které roste v korunách kaliokových stromů. Dodávky kalioku zajišťují kačharům lomanarové, tvorové podobní pozemským opům, kteří, aniž by kaliok sami jedli, jej v korunách trhají a házejí dolů. Zvláštní na celém tomto úkazu je zejména to, že lomanarové netrhají kaliok nikdy, když na blízku nejsou kačhaři.
    Skeptici vysvětlují tento úkaz jako pozůstatek obraného pudu z dob, kdy kačhaři snad ještě byli masožraví a měli končetiny schopné chápat, a mohli tak ohrožovat lomanary. Tato teorie dosud nebyla potvrzena a nevysvětluje ani to, proč lomanarové trhají a po kačharech házejí výhradně kaliok. Ale ani humanisté nejsou schopni vysvětlit, jak by elektromagnetické pole na samé hranici měřitelnosti, mohlo ovlivňovat mozky jiných tvorů.

   Do bojového letounu nás nasedá kolem třiceti. Vojáci jsou jednotně oblečeni do zelených maskovacích kombinéz, na zádech batohy s komunikačními zařízeními a řídícími jednotkami zbraní. Antigrav se odlepuje od země a několik vteřin stoupá. Když se výška ustaluje, otáčíme se k západu a pomalu míříme přímo k lesklé modři jezera, od kterého nás dělí několik desítek kilometrů neprostupné džungle.
    Pohled z oken letounu je nezapomenutelný. Ničím neporušené moře zeleně, droboučké tečky vyplašených ptáků, barevná pole květin rostoucích v korunách obřích stromů. Uchvácen tím pohledem dávám příkaz implantátu a přímo z oka pořizuji několik minut videozáznamu.
    Když se konečně nabažím pohledu na panenskou přírodu Tilnelu, obracím se k vojákům, a začínám se jich vyptávat na podrobnosti dnešního lovu.
    "Bude to tah na bránu, jako vždycky," oznamuje mi jeden z vojínů. "Pokaždý je to stejný - člověk na to už pomalu nemá žaludek. Kvůli tomu pitomýmu embargu sem nemůžeme dovézt žádný uspávací plyny, a jediný zbraně, který máme, jsou tyhle CB-74," ukazuje mi kovově šedou zbraň, která už od pohledu vypadá nebezpečně. "Jediný čím se z týhle pušky dá střílet jsou titanový střely, který ty huňáče trhaj na kusy. Místo abysme je prostě uspali a felčaři pak sondama odebrali těhotnejm samicím plodovou vodu - " ukazuje na dva zdravotníky, kteří netečně hledí z okna, "- musíme postřílet stovky samců, kteří ty svý fenky chráněj." Zamyšleně si do pusy strčí párátko a chvíli si s ním hraje. "Víte, někdy je toho na mě vopravdu moc."

   Dalším z argumentů, které používají humanisté k obhájení své ideje jsou tunely. Kačhaři žijí téměř výhradně v jeskynních městech, která jsou vydlabána v pískovci. Není zcela jasné, jak tyto tunely vznikly, ale je zřejmé, že nejsou produktem žádné erozivní činnosti. Existují jisté domněnky, že by snad mohlo jít o pozůstatky nějakého druhu, který, podobně jako na Zemi bobři, stavěl svá obydlí tak, že vypadají jako produkt inteligentní bytosti. Humanisté však uvádějí, že vzhledem ke struktuře tunelů, která přesně odpovídá kačharským potřebám, je více než pravděpodobné, že jde o výsledek působení kačharů na nějaký jiný živočišný druh. V současném stádiu, kdy o tunelech nevíme nic bližšího, však může mít pravdu kdokoliv, kdo vysloví dostatečně šílenou teorii o jejich vzniku.
    Jak je zřejmé, je skóre mezi humanisty a skeptiky stále vyrovnané. Něco jiného jsou však akademické rozpravy o inteligenci nějakého druhu a realita, která na Tilnelu panuje. Vesmírná společnost SpaceTex za vydatného lobování a sponzorských darů protlačila přes OSN již zmíněnou výjimku ze zákona o kolonizaci Tilnelu, která jí umožňuje využívat armádu k lovu kačharů a k odběrům plodové vody, ze které pak Future Chemicals extrahují lék proti Dikubově chorobě. V této souvislosti by snad bylo zajímavé uvést, že obě společnosti - jak SpaceTex, tak Future Chemicals spadají pod koncern GeneTech, který je časopisem The World Economist již od roku 23 zařazován mezi pět největších koncernů světa.

Letoun měkce dosedá na písečnou pláž a dveře se otevírají. Vojáci nevzrušeně vystupují - panuje tu atmosféra nedělního pikniku. Jediné co ruší dojem party kamarádů, kteří si vyrazili na výlet, jsou červené kontrolky na hlavních zbraní a displeje signalizující zásoby střeliva.
    V neuspořádaném chumlu se vydáváme směrem k pískovcovým skalám, ve kterých jsou vydlabány stovky otvorů. Skála vypadá tak trochu jako Las Vegaský hotel Euphoria, který byl přede dvěma lety označen jako stavba roku odbornou porotu, a zároveň jako nejošklivější dům města samotnými obyvateli Las Vegas.
    Přicházíme blíž a já poprvé vidím kačhara v reálu. Tak metr vysoké, chlupy pokryté stvoření, stojící shrbeně na dvou špalkovitých nohách. Přední končetiny jsou zakrnělé, takže vypadají, jako když si ruce až po zápěstí schováte do rukávů trička a natáhnete si na ně palčáky. Z hlavy tvory vyčnívají špičaté uši a pod hustým obočím se jemně lesknou oči. Kačhar vypadá jako sen návrhářů plyšových hraček - už když stojí je neuvěřitelně roztomilý, když se dá do pohybu, je iluze rozkošné plyšové figurky téměř dokonalá.
    Kačhar, který stojí u vchodu do největšího tunelu nás upřeně pozoruje. Když se přiblížíme tak na dvacet metrů, obrátí se zády k nám a zakřičí: "Káč-har". Při zvuku toho skřeku - jediného jaký kdo kdy u kačkarů slyšel, se mi zježí chlupy na rukou a iluze roztomilého zvířátka se hroutí.
    Vojáci se zastavují a odjišťují zbraně. Zdá se, že kačharův skřek na ně nepůsobí, že jej považují jen za další nezbytnou součást tohoto podivného výletu, který na mě teď působí trochu strojeně - jako by se vojáci pokoušeli udržet si ještě alespoň chvíli dobrou náladu. Pak se v temnotě vchodu začne něco vlnit a na světlo postupně vystupují desítky, možná stovky malých kačharů. Teď už vůbec nevypadají jako nevinná zvířátka. Naopak mi jejich vzhled připadá obscénní parodií jejich pravé povahy. Začínám pociťovat strach. Voják který stojí vedle, mě uklidňuje: "To je v pořádku. Oni na nás jen zkoušej to svý pole. Tihle nejsou nic moc - kdybyste tu byl přede dvěma tejdnama, to byla síla - polovina chlapů si před útokem nadělala do kalhot strachem. Povedlo se nám je dostat jen díky tomu, že někomu spustila puška a střelba nás probrala." Odplivne si. "Zkuste o tom přemejšlet," radí mi, "uvidíte, že to pak povolí."
    Beru si vojákovu radu k srdci a snažím se svůj strach analyzovat. Už mám skoro pocit, že mu rozumím, že chápu jeho podstatu, když v tom vzduch rozřízne neuvěřitelný řev. Snad půl tisíce kačharů tísnících se u vchodu do jeskyně jako jeden řvou stále znovu a znovu: "Kááááč-haaaar".
    V tom okamžiku se také ozývají první výstřely. Hlavně chrlí své titanové posly smrti a několik prvních řad kačharů se hroutí k zemi. Palba vojáků postupně sílí a společný jekot stovek kačhařích hrdel slábne, až zcela zaniká v rachotu explodující zápalné směsi samospalitelných nábojnic a zpětných rázů pušek.
    Náš bojový útvar se dává do pohybu. Zmateně sleduji jak kačhaři ustupují a stahují se zpět do tunelu. Vojáci se rozdělují do skupinek po třech a vstupují do tunelu za nimi. Já zůstávám venku se zdravotníky, kteří čekají až je zevnitř někdo zavolá. Zhrozeně sleduji spoušť, kterou nadělaly kulky během několik málo vteřin.
    Většina kačharů je mrtvá, ale v kalužích krve na zemi leží i tací, kteří byli střelbou jen zraněni a teď pomalu, a jistě velice bolestivě umírají. Procházím mezi nimi, oči široce rozevřené. Najednou si uvědomuji, že tohle je to, proč jsem na Tilnel vlastně přijel. Kvůli záběrům z lovu zaplatila redakce horentní sumu za mou dopravu. Dávám příkaz implantátu a jeho paměť se začíná plnit obrazovými daty.
    Zdravotníci toporně stojí u vchodu do tunelu, svírají kufříky s nástroji pro odběr plodové vody a slepě zírají kamsi do dálky. Trvá to snad celou věčnost než se mi v uchu ozve hlas, který oznamuje, že je možné vstoupit dovnitř. Od letounu se odlupuje velká krychle, která nás, plovouce vzduchem, zvolna následuje.
    Čekám, že v tunelech bude absolutní tma, ale mýlím se. Stěny jsou pokryty fosforeskujícími polypy, z jejichž zad vychází matná žlutá záře. Po celou dobu co zvolna klesáme do hlubin skalního města, míjíme rozstřílené kačhary. Nedokáži říct kolik jich vlastně je, ale odhaduji, že několik stovek, ne-li tisíců. Jak se blížíme k cíli míjíme hlídkující vojáky, jejichž tváře ztvrdly jako kámen. Vcházíme do místnosti, v jejímž koutě se krčí něco přes stovku gravidních samic. Zdravotníci otvírají kufry, které až dosud nesli v rukách a vytahují z nich několik hrozivě vyhlížejících nástrojů. Pak kývnou směrem k vojákům kteří stráží samice.
    Když jeden z vojínů prostřelí hlavu nejblíže sedící samici a její mrtvolu dovleče ke zdravotníkům, nevydržím to a pozvracím se. Vojáci na mě hledí se směsicí pochopení a uznání - zřejmě nečekali, že vydržím tak dlouho.
    Zdravotníci pomocí tenoučké jehly napichují břicho samice a do plastového sáčku odsávají tak litr a půl hnědé tekutiny. Jeden ze zdravotníků se dotýká stěny krychle, která nás následovala až sem, a místnost se plní parou. První sáček mizí v útrobách chladícího boxu a po chvíli jej následuje druhý, třetí, čtvrtý...
    Celkem je odebráno jedno sto padesát sedm sáčků s plodovou vodou. Toto množství látky stačí na výrobu léku pro přibližně patnáct tisíc lidí. Kvůli sto padesáti sedmi sáčkům hnědé tekutiny muselo zemřít zhruba dvatisíce pět set kačharů.

   Ještě v nákladním transportéru při cestě na Tilnel jsem vymyslel závěr této reportáže: A co si tedy myslím o zabíjení kačharů? Zeptejte se mě až budu mít Dikubovu chorobu.
    Po tom, co jsem na Tilnelu viděl se za takovouto nafoukanou aroganci stydím. Nejsem ani filozof ani nemám patent na morálku, ale myslím, že otázka vybíjení kačharů je mnohem hlubší než pouhý přepočet patnáct tisíc lidí za půl třetího tisíce kačharů.
    Když jsem se vrátil do Prahy, přehrával jsem v redakci videozáznamy, které jsem na Tilnelu pořídil. Nikdo z lidí, kteří byli na projekci pozváni, nevydržel až do konce.
    Ještě před mým odletem jsme přemýšleli o sestříhání mnou pořízených záběrů do televizního dokumentu. Když jsem pak procházel své video znovu, došel jsem k závěru, že jediné záběry, které by bylo možné dát do televize jsou ty, které jsem pořídil z letounu, a které zachycují krásu tilnelské džungle.
    Příští měsíc se má o Tilnelu jednat v OSN. Pokud "Rada pro vesmírné objevy" kolonizaci Tilnelu nepovolí, pak budou mít všichni, nebo téměř všichni, čisté ruce. Podle platného zákona bude zakázána jakákoliv další aktivita na planetě a všechno co se změnilo dosavadním působením člověka bude muset být vráceno do původního stavu.
    Ale: jednak je zhola nemožné vrátit životy všem těm pozabíjeným kačharům, a jednak by takový zákon jen rozjel černý trh s plodovou vodou. Přitom nepochybuji, že pytláci by používali ještě mnohem brutálnějších metod zabíjení než armáda.
    Kdyby na druhou stranu byla kolonizace povolena, pak by se mohlo ušetřit mnoho násilí při lovech gravidních samic. Jenže hrozilo by tu jiné riziko: co když vyhladíme, nebo nevratně poškodíme nějaký inteligentní druh?
    Zdá se, že ať uděláme cokoliv, vždy je tu někdo kdo musí prohrát: buď potlačíme náš soucit s nemocnými Dikubovou chorobou a necháme je pomalu umírat další dva roky, které, jak oznámily Future Chemicals, jsou nejbližším časovým horizontem výroby syntetického ekvivalentu léku, kter_ je získáván z plodové vody, nebo nalomíme svou morálku a své svědomí, a obětujeme živočišný druh, který je, nebo by nebližších několika tisících letech mohl být, inteligentní. A samozřejmě: ať se Rada rozhodne tak nebo tak, vždy utrpí největší porážku sám Tilnel.
    A je tu ještě jedna věc. Od doby kdy jsem byl na Tilnelu, mám noční můru, ve které se lidé na Tilnelu vraždí mezi sebou, a na to se z výšky dívají kačhaři. A pokaždé, když se zpocený probudím uvažuji o slovech vojáka, který mi radil při mém prvním kontaktu s davem kačharů, a o tom co mi říkal velitel tábora.
    Jestli kačhaři opravdu dokáží působit na lidskou psychiku - a o tom, po zkušenostech které jsem na Tilnelu získal, nepochybuji - pak by teorie humanistů mohly být pravdivé. Možná jsou kačhaři opravdu inteligentní. A jestli my lidé zasahujeme tak brutálním způsobem do jejich přirozeného výběru, pak se klidně může stát, že během pár let budou kačhaři schopni v člověku vyvolat nejen pocit strachu, ale i mnohem silnější a složitější emoce.