Byl takový normální letní večer. Anténa radioteleskopu se líně otáčela a pátrala po náznacích vysílání nějaké mimozemské inteligence. Ačkoliv byl venku ještě pořádný hic, na kontrolním stanovišti byl příjemný chládek. Seděl jsem na židli, nohy na stole, a četl noviny. Rádio, jako každý večer, vyhrávalo odrhovačky. Měl jsem ho zapnuté jen proto, aby mi dělalo zvukovou kulisu. Otočil jsem stránku a pak se to stalo. Magnetofon cvakl a z reproduktoru se ozvala kakofonie zvuků. Jak jsem prudce odhodil noviny, ztratil jsem rovnováhu a zřítil jsem se i se židlí na podlahu. “Kruci,” zaklel jsem a postavil se na nohy. Několik rychlých kroků a stál jsem u přijímací aparatury. Skutečně, ten signál tam byl a na první pohled bylo poznat, že je umělý.
    Odborníkům trvalo týden, než signál rozluštili. Byla to krátká zpráva, která však zamotala hlavu všem badatelům po celém světě. DÍK ZA VÁŠ PREZENT! BRZO JSME U VÁS! Tři měsíce se pokoušeli zjistit smysl tohoto vzkazu a nakonec to vzdali. Pak se ale stala další událost.
    První si toho všimli na Ondřejově, krátce na to na jedné observatoři na Havaji a pak na Kanárských ostrovech. Zpočátku to vypadalo jako nějaký větší asteroid, ale s přibývajícím časem, jak se na tom daly objevit další a další detaily, přibývalo i tím směrem namířených teleskopů. Pak už nebylo pochyb, byla to kosmická loď.
    Nadešel dlouho očekávaný den. Kosmická loď vstoupila na oběžnou dráhu Země. Po celém světě ve všech městech na ulicích postávaly hloučky lidí s transparenty, na nichž byly hesla typu Vrátíte nám Elvise? nebo Chceme lásku, ne válku či Vítejte bratři z kosmu. Po celém světe také stoupl prodej videokazet s filmem ID4.
    Po třech obletech Země se od lodě oddělilo něco, co by se dalo označit jako přistávací modul. Modul měl tvar hrušky a mířil na přistání v USA. Když se objevil na nebi nad Bílým domem, začal chaos. Lidé pobíhali sem a tam a nikdo vlastně nevěděl co dělat. Viděl jsem to na vlastní oči, i já sám jsem stál před Bílým domem. Ani ne dva metry ode mě stál prezident. Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak blízko americkému prezidentovi. Byl jsem pozván, abych se zúčastnil uvítacího ceremoniálu, vždyť jsem přece objevil jejich signál. Hruška se zastavila asi tři metry nad zemí a vysunuly se z ní tři vzpěry, na které pak hladce dosedla. Chvíli se nic nedělo. Bylo by slyšet, i kdyby někomu spadl špendlík. Pak se otevřely dveře.
    Stál tam on. Emzák. Tak divného emzáka jsem si nedovedl představit ani v nejhorším snu. Vypadal jako nějaký kus skály, kterému přidáte oči a ústa. Stejně tak byste ho mohli připodobnit k plesnivé bramboře. Ani v jednom případ byste se nespletli.
    Slezlo to ze schůdků a zamířilo k nám.
    “Nechci ti ublížit, brácho,” začalo to konverzaci. Mimochodem, tato slova byla pronesena k prezidentovi.
    “Kde jste se naučil anglicky?” otázal jsem se.
    “Jasně že z vaší bedny, čéče. Ty nevíš, že je chytitelná i u nás na Marsu?”
    “Aha,” řekl jsem. Jeho odpověď mi osvětlila styl jeho mluvy. Sledoval jsem, jak ta ‘brambora’, jak jsem si emzáka pojmenoval, zkoumá nějakým výrůstkem prezidentovo sako. Prezident zcela zbaven řeči jen stál a zíral. Proto jsme se konverzace opět ujal já.
    “Tu zprávu jste posílali vy?” otázal jsem se.
    “Jasná páka,” odpověděla ‘brambora’.
    “O jakém daru jste to ale mluvili?” otázal jsem se.
    “Vy už si ho nepamatujete?” ‘Brambora’ se na mě otočila a v očích, nebo co to bylo, se zračil šok. “Tak vzácný dar a vy si ho nepamatujete?”
    “Já vážně nevím, o čem mluvíte,” trval jsem si na svém.
    ‘Brambora’ si povzdechla, nebo co to bylo za zvuk, a odněkud vytáhla starou fotografii. Vzal jsem jí do ruky a zíral jsem. Byla na ní krabice na šesti kolech. Připadala mi nějak povědomá. Sojourner? Ano, Sojourner! Bylo to vozítko, které bylo částí první “levné” sondy, kterou USA vyslalo na výzkum Marsu. To bylo ale už před šesti lety. V roce 1996. V roce 1997 přistála na Marsu a ke vší spokojenosti provedla tolik testů a měření, že to zaměstnávalo největší mozky NASA ještě tři roky.
    “Moc děkujeme za tento dar,” řekl emzák a ukázal na fotografii. “Zároveň bychom vás chtěli poprosit, zda byste jich nemohli dodat tisíc.
    ” Tisíc! Tolik průzkumných vozítek! To ale musejí mít plány s průzkumem vesmíru, pomyslel jsem si.
    “Proboha, kolik planet chcete zkoumat?” otázal jsem se ho.
    “Jaké zkoumání planet?” Emzák vypadal očividně zmateně.
    “Na co byste teda chtěli průzkumné vozítko?”
    “To je průzkumné vozítko?” otázal se emzák, který vypadal čím dál zmateněji. “To jako že to něco zkoumá?”
    “A co by to mělo být jiného?” Už mi začínal lézt na nervy.
    “No přece automatický servírovací stolek!”