Tu pannu nechte zemřít
Szirax měli těžké hlavy a těžké nohy, dupali po zemském povrchu a v jejich stopách se dělaly hluboké dolíky a brázdy. Když se dva potkali, tloukli do sebe mohutnými tlapami, dokud jeden nepadl mrtev. Proč, divila se země, vždyť nejsou hloupí, udělala jsem je docela chytré! Stáhla je, jednoho po druhém, do hlubin a vyptávala se jich.
Konečně jí porozuměli a hlubinou se rozezněly jejich hučivé a bručivé hlasy. "Každý, kdo je stejně mocný jako já, je nebezpečný!" A pak Szirax začali, každý sám a pro sebe, kopat, vrtat a bušit do země zevnitř, aby se dostali zpátky na povrch.
Tak to ne, řekla si země a vytvořila z roztaveného kamene dým, který je všechny uspal. "Spěte, jen spěte. Zkusím si udělat jiné děti, ale zklamou-li mě, dovolím vám zadupat je těžkýma nohama do hloubky, až sem, ke mně." A poslala jim sny, v nichž je učila dělat věci společně.
Vei se zastavil, aby si vytrhl šíp z lopatky. Tiše zavyl, odhodil tu ošklivou věc a znovu se rozběhl, běžel po třech a to bylo zlé, byl sice i tak dost rychlý, ale lidé měli lyže a z kopce, ba i po rovině ho doháněli. Nenáviděl lyže a nenáviděl kuše. Nebýt nich, měl by od lidí pokoj.
Dýchal těžce, zanechával v měkké sněhové peřině hluboké stopy a zdobil je krví, shora to asi vypadá pěkně, barevně, napadlo ho, proč jenom nemám křídla! Ačkoli, lidé střílejí z kuší i ptáky. Byl k smrti vyčerpán. Možná by se vzdal, ale vadilo mu, že jeho mrtvé tělo odtáhnou do vesnice a budou ho ukazovat ženám. Ne!
Zalitoval, že nemá lidský hlas, aby to mohl vykřiknout a vzbudit ozvěnu tam nahoře, ve Slídových skalách. Vlekl se dál, výš, do svahů Kravakalu. Vzhůru, do kopce jsi rychlejší než oni, povzbuzoval se, lyže kloužou, muži vrávorají a nedokážou pořádně zamířit... Znehybněl. Tohle je konec.
Přímo naproti němu sjížděl se svahu lovec. Přes rameno si přehodil kuši i kořist, dva svázané zajíce. Pěkné kousky, mladé a vykrmené, na tuhle dobu pokročilé zimy, blížící se k jaru. Vei se vzpřímil. Když mám umřít, tak vestoje. Lovec sjel k němu, obratně zabrzdil lyže přikleknutím. Vei zahnal z očí povlak únavy a slzí z větru a poznal ho.
Taelanku, pozdravil.
Muž si odhrnul kapuci a usmál se. "Uhni, Vei. Stoupnu si před tebe... Co je to zase jalo?"
Nic jsem neudělal, oznámil mu Vei. Díval jsem se na děti.
Taelank potřásl dlouhými vlasy. "Mají z tebe strach."
Proto mě chtějí zabít?
"Člověk se vždycky snaží zničit to, čeho se bojí." Taelank si povzdechl. A čemu nerozumí...
Vei vydal hrdelní zvuk, jenž mu nahrazoval smích. Slyšel i to, co si jeho přítel jen pomyslel.
Muži z vesnice už byli na dostřel kuše. Supěli a tváře měli rudé. Taelank vzal do ruky svou zbraň. "Stůjte!" zavolal. "Nedovolím vám zabíjet pro nic za nic!"
Zůstali stát, ke dvojici dolehlo nevraživé brumlání. "Jdi pryč, Taelanku!" vylétlo z hloučku. "Netvora je třeba zabít!"
"Neohrožuje vás," namítl Taelank. "Nikdy vám neublížil!"
"Děsí naše ženy a děti!" To byl Axaras, první lovec.
"To vy je děsíte svými řečmi!" odsekl Taelank.
"Dost!" Z hloučku vystoupil Hadrkal, stopař. Z přítomných byl nejstarší. "Jsi ještě mládě, Taelanku, špatný, prašivý kousek! Drž hubu a zmiz, my zabijeme netvora a bude pokoj."
"Jsem lepší střelec," řekl Taelank. "Dva nebo tři z vás zasáhnu. Přesně vás zasáhnu. Netvor je ten, kdo touží po krvi. A to jste vy."
Muži couvli. Mladík mluvil klidně a oni dobře věděli, že bude trvat na svém. Zlý osud jim poslal do cesty toho vyhnance!
"Nechme toho," radil Axaras. "Taelank je opravdu dobrý střelec!"
"Jinak by nepřežil," broukl Hadrkal.
Pamatoval se na tu krutou zimu před třemi lety, kdy Taelanka vyhnali z vesnice. Bylo mu teprve sedmnáct a všichni sousedé byli přesvědčeni, že zahyne, zmrzne někde nedaleko posledních domků. Až na jaře zjistili, že hoch nezmrzl, ale vystavěl si srub těsně na hranici Černého Kravakalu, už na prokletém území, aby za ním vesničané nemohli, že má spoustu kožešin a nevypadá zdaleka tak vyhuble jako oni sami. Ani zuby mu nevypadaly, nejspíš si došel až na Dýmající Pole a natrhal si kyselých listů...
Hadrkal se rozhodl. Taelank nemluví do větru. Nechová k vesnici nenávist, a to je skoro div, vždycky je ochoten tajně pomáhat, ale hlavu má tvrdou, a pokud prohlásil, že bude střílet, tak to také udělá. Kvůli tomu zvířeti! Starý stopař si odplivl. "Vracíme se, sousedé!"
Axaras pokývl. Muži se obrátili a s tichým proklínáním se jali sjíždět se svahu.
"Půjdeme ke mně," oslovil Taelank přítele. "Do tvého doupěte by tě vystopovali. Ke mně si netroufnou."
Prokletá hora? Vei se bavil. Směšné.
"Já vím. Můžeš jít?"
Jistě. Zbývají mi dvě nohy a jedna ruka. Vei se ušklíbl, mocné bílé zuby se zaleskly mezi příliš krátkými rty, plochý nos se ohrnul nahoru, v očích mu zajiskřil lidsky potměšilý výraz.
"No ovšem. Prostě pár dní nebudeš moci psát," smál se mladík.
Vei se podepřel levou rukou a vyrazil tak hbitě, že mu Taelank i na lyžích stěží stačil. Rána na lopatce mu rychle zasychala. Brzy se úplně ztratí v jeho husté plavé srsti, věděl Taelank. A Vei na sobě nedá znát bolest a bude mi chtít pomáhat se stahováním zajíců...
Seděli na kožešinách u krbu, jaký ve vesnici nemá ani starosta, hleděli do ohně, popíjeli čaj. Vei co chvíli před sebe natáhl dlouhou chlupatou pracku s drápy, v níž se hrníček s čajem dočista ztrácel, a hlavou se mu honily neveselé myšlenky. Co jsem?
Paměť mu nabídla první vzpomínku. Vychrtlé, neduživé mládě na sněhu, vystrašené skupinou lovců, kteří kladou v lese pasti. Chuť krve malého zvířete, jež se chytilo první... Ještě neznal sebe a nevěděl, jak vypadá, zato s lidmi se seznámil až příliš. Pronásledovali ho, bili, když včas neutekl, mnohokrát ho zranili, a vždycky byli v přesile jako vlci, lovící zásadně ve smečce. Neuměl je zabíjet, ani později, když zesílil, něco mu v tom bránilo, ačkoli zvířata se brzy naučil lovit a postavil se dokonce i bílému medvědovi a přemohl ho, to už bylo ovšem v době, kdy znal Taelanka a měl od něj ostrý, dlouhý nůž.
Ne, nikdy nechtěl zabíjet lidi a neměl chuť na jejich maso. Byl s nimi nějakým způsobem spřízněn a toužil po jejich společnosti, jenomže oni ho neslyšeli, když je oslovoval v myšlenkách, a jeho hlasivky nedokázaly vyloudit zvuk, podobný jejich řeči. Jen Taelank mu rozuměl.
Byl ještě chlapec, tehdy na konci zimy, kluk, jenž zabloudil v Močálovém lese, kam měl zakázáno chodit, a hrozilo mu utonutí v řídkém bahně smíšeném se sněhem, tajícím odspoda, a vzlykal únavou, když ho Vei našel. Třeštil oči na obludu o hlavu vyšší než jeho nejstarší bratr, ale rychle pochopil, že ho ta chlupatá příšera nesežere. Vei ho v náruči donesl na kraj lesa. Blíž k vesnici se neodvážil. Nebylo to tak dávno, co ho vesničané honili po pláni Karkilu a ošklivě ho popálili pochodněmi. Chlapec se na něj díval a neutíkal. Prohlížel si ho. "Já už vím, kdo jsi," vyhrkl. "Ale nejsi žádný netvor a nejíš děti! Musím jim to říct."
Vei pomalu zakroutil hlavou. Nebudou ti věřit.
"Proč by nevěřili..." začal Taelank, a vtom se mu oči rozšířily úžasem. "Ty mluvíš!"
Ty slyšíš, užasl Vei. A bylo to. Pak byli přátelé a všechno se učili spolu. Kvůli Veiovi Taelanka vyhnali z vesnice...
To bylo tak. Dívka, která se Taelankovi moc líbila, šla do lesa, podívat se na pasti svého otce, ale závěje byly tak vysoké a tak podobné jedna druhé, že zabloudila. Když se nevracela a venku už se stmívalo, Taelank se rozběhl za Veiem do jeho doupěte ve skalách a spolu pak dívku našli. Vei ji na zádech donesl do vesnice a složil ji, celou promrzlou, u prahu jejích rodičů. Naneštěstí pár hloupých lovců právě v té chvíli vylezlo z krčmy, a nenapadlo je nic lepšího, než začít na netvora střílet. Orpvi byl méně opilý než ostatní, a Taelank o něm věděl, že jeho šípy vždycky zasahují cíl. Nezaváhal, chopil se vlastní kuše a prostřelil Orpvimu pravé rameno. Vei stačil uprchnout. Kromě dívčiných rodičů mu nikdo nebyl vděčný, a Taelanka potom starší odsoudili k vyhnanství.
Bylo to ošklivé. Kruté. Hloupé. Ale Vei Taelankovi, tehdy ještě drobnému, vyděšenému chlapci, pomohl přežít první zimu, a také zapomenout na stesk. Brzy nato Taelank vyrostl tolik, že Vei byl vyšší, jen pokud se hodně napřímil. Nepotřeboval už ničí pomoc, měl svůj srub, své zbraně, byl obratný při lovu a všech činnostech, jež souvisely s obživou a vůbec přežitím v drsných horách Kravakalu.
"Co jsi?" Taelank si prsty pročísl světlé vlasy. Oba, on i Vei, byli velmi plaví, světlejší než většina vesničanů, a teď, jak Taelank seděl u ohně jen v domácích plátěných kalhotech, tajném daru od matky, bylo vidět, že i jemu na lopatkách a na prsou vyrůstá jemná srst. Vei se jí dotkl a zasmál se. Tak hebkou on neměl ani jako mládě.
"Rád bych se to někdy dověděl," pokračoval mladík. "Já vím, že uvnitř jsi člověk, ale proč vypadáš tak odlišně?"
Chtěl bych si vzpomenout, myslel si Vei, ale paměť se brání. Kdo mi vzal paměť? Musel jsem mít matku!
"Každý má matku," potvrdil vážně Taelank. "A každý má ženu," dodal smutně. "Jenže sem žádná nepřijde."
Vei mlčel. Některé věci se neodvážil vyslovit ani v myšlenkách. Ulehl, stočil se do klubíčka, s přivřenými víčky pozoroval přátelský oheň. Zvířata se ohně bojí...
Taelankova matka byla toho dne ráda, že má tolik synů. Šest jich porodila, jednoho roztrhal medvěd a nejmladšího před třemi lety vyhnali, ale pořád zbývali čtyři, chlapi jako hory, a ti ji skryli za svými těly a nedovolili neúspěšným lovcům, aby ji zabili za Taelanka.
Nucharal, nejstarší z nich, řekl nazlobenému starostovi: "Našeho bratra jsi vyhnal a my ho nebránili, protože to bylo rozhodnutí starších. Od té doby s ním nikdo z nás nepromluvil. Pokud bys však chtěl trestat naši matku, ztratí vesnice čtyři silné muže a jejich rodiny. Raději s matkou odejdeme přes hřebeny Černého Kravakalu a usadíme se v Lainninských rovinách. Rozmysli si to dobře, Ispidare!"
Starosta Ispidar ještě chvíli mručel a sykal, a pak rozkázal mužům, ať se vrátí domů. Nucharal hovořil rozumně, to museli všichni uznat.
Té noci Taelankova matka, jejíž jméno bylo dávno zapomenuto, protože měla tolik synů a vnuků, a všichni jí říkali matko nebo babičko, poprvé pocítila, jak se země třese. Nikdo jí nevěřil. Za týden si na noční otřesy začaly stěžovat těhotné ženy. Některé děti se v noci budily děsem. Ispidar si zavolal Nucharala a vyslovil nezvyklou prosbu.
"Běž ke svému bratrovi a zeptej se ho, zda se neprobouzejí Dýmající Pole. Povídá se, že se tam už několikrát odvážil."
Nucharal přikývl a vydal se na cestu. Šel nalehko a do večera dorazil ke srubu. Zaklepal, dveře se otevřely. Nucharal nebyl zbabělec, ale teď couvl. Ve dveřích stál netvor, jímž už kolik let vesničané strašili děti, tyčil se nad ním a oči v zarostlé tváři mu zeleně svítily.
"Přišel jsem za bratrem," řekl Nucharal. Pamatoval si, jak Taelank kdysi tvrdil, že netvor rozumí lidské řeči.
Vei ho pokynem pozval do srubu, ukázal mu, ať se posadí na kožešinu, obratně mu nalil čaj. Nucharal setřásl strach, poděkoval a zeptal se: "Bratr je na lovu?"
Vei zkusil odpovědět, ale ten člověk neslyšel. Vzal tedy břidlicovou tabulku, na níž se kdysi pod Taelankovým vedením učil psát, a kouskem křídy od řeky Cheld napsal: VRÁTÍ SE DO TMY.
Nucharal přeslabikoval vzkaz a vzhlédl. "Tak je to pravda. Opravdu rozumíš naší řeči."
Vei kývl a opatrně naznačil úsměv. Věděl, jak na lidi působí jeho zuby. CO MU CHCEŠ? napsal.
Nucharal mu podrobně vyložil, oč jde. Vei znovu souhlasně pokýval. TAELANK ŠEL K DÝMAJÍCÍM POLÍM.
"Taky jste cítili otřesy?"
Nové kývnutí.
A takhle se domlouvali, dokud se neobjevil Taelank. Objal bratra, stáhl si kožešinovou bundu a mlčky usedl před krb. Vei mu podal čaj a pečené maso. Těžká cesta? zajímal se.
"Těžká," odvětil Taelank. "Cože ses vypravil za mnou, bratře?" otočil se k Nucharalovi.
Ten neklidně poposedl. "Zem se chvěje. Cítí to těhotné ženy a děti a naše matka. Starosta mě poslal. Mám se tě zeptat na Dýmající Pole."
"Odtud to nevychází," zakroutil hlavou Taelank. "Dým je klidný, leží nad proláklinou jako voda, hladina se ani nepohne. Obešel jsem pukliny v zemi. Nic v nich nehoří, jsou stejné jako před třemi lety."
"Jak víš, že by v nich mělo hořet?" Nucharal se zachmuřil. Taelank nikdy nenaslouchal řečem starců!
"Nejen starci pamatují dávné časy," řekl Taelank a uhladil si mladé vousy. "Četl jsem o tom. Doma na půdě jsme měli spoustu knih, ale tys jimi často rozdělával oheň..."
"Nejsou k ničemu!" vybuchl Nucharal.
"Ale jsou." Taelank se usmál. "Nebudeme se zbytečně hádat. Dnes u mě přespíš a zítra vyřídíš starostovi toto: Brzy se vydám na cestu. Překročím Kravakal a najdu Pramen Hvězd. Bude-li vyschlý, je všechno jasné. Začnu kopat, a pak se ukáže. Některé pověsti jsou pravdivé a jiné popletené, a já nevím, do které skupiny patří právě tahle..."
Ispidar dlouho hledal v knihách, než pochopil, co mu vlastně Taelank vzkazuje. Potom mužům, kteří se shromáždili v jeho prostorné horní světnici, zajíkavě přečetl proroctví Víly Šesvej.
Až vyschne na severním svahu nejvyšší hory Kravakalu Pramen Hvězd, půda se zachvěje a začne pukat. Rány země se rozevřou v rovinách, ale časem dosáhnou i do hor. Z hořících strží, dýmajících strží a strží s tryskající vodou vystoupí Szirax a svýma železnýma nohama zadupou všechno živé. Je to trest. Podlehli jste nenávisti, neobstáli jste ve zkoušce. Vykopejte Pramen, pannu nechte zemřít.
Starosta, znaven nezvyklou námahou, hmátl po hrnku s pálenkou z jehličí a zhluboka se napil.
"Bratr zná tu věštbu," řekl překvapeně Nucharal. "Možná zná i leccos jiného. Lépe než my."
Hadrkal po něm loupl okem, vydal nesouhlasný zvuk a zatvářil se odmítavě.
"Nedá se mu upřít odvaha," mínil Axaras. "Rád bych šel s ním. Nebaví mě sedět doma, když jde o osud všech."
"Pochybuju, že by tě vzal s sebou." Nucharal svraštil obočí. "Nechtěl ani mě, svého bratra."
"Ale co ta oběť panny?" ozval se Fejkuran, nejstarší člen rady, stařík se slzícíma očima a zarudlým nosem.
Téměř v téže chvíli ve vzdáleném srubu na hranici Černého Kravakalu tutéž otázku položil Vei Taelankovi. Nevyslovil ji, ale proto nebyla o nic méně závažná.
"Nevím," řekl Taelank. "A bojím se, že leckoho, kdo si ta slova přečte, napadne podříznout nejbližší děvče."
Vei narovnal mohutná ramena, nadechl se a zařval. Taelank si před tím nelidským zvukem přikryl uši. Chápal, že přítel někdy musí dát průchod svým citům, ale v malém prostoru byl jeho řev k nesnesení.
Promiň, omluvil se Vei. Mně se ženy moc líbí.
"Neobstáli jsme ve zkoušce," přemítal Taelank, "hm, je to tak záhadné!"
Jako všechna proroctví ve tvých knihách, soudil Vei. Vidíš, nosil jsi je sem po nocích, plížil se k matčinu domu jako zloděj, a teď z nich máš jenom zmatek v hlavě.
"Chceš říct, že mám lovit, cpát si břicho, válet se u ohně a nedbat, co bude?" Taelank nebezpečně přimhouřil oči.
Ty se snad chceš prát! objevil Vei, a okamžitě zaujal bojový postoj. Taelank rozkopl dveře. "Jdeme ven!" zvolal rozjařeně.
Bušili do sebe pěstmi, drápy Vei nepoužíval, mlátili se, váleli ve sněhu, podráželi si nohy a záludnými chvaty se snažili přehodit si soupeře přes rameno co nejvyšším obloukem, supěli a funěli.
"Jako zvířata," promluvil dívčí hlas. Zápasníci se pustili, Vei s rozběhem žuchl do závěje, Taelank se pomalu zvedl na kolena a vytřel si z očí sníh. Spatřil vysokou dívku oděnou v podivných, pravděpodobně nepříliš teplých šatech, spíš jen cárech šatů, s nádhernými černými vlasy, jež jí spadaly ve zcuchaných vlnách až k bokům. Ruce dívka ukrývala pod otrhaným pláštěm, připomínajícím pytel na brambory, rty měla promodralé chladem, ale tvářila se velmi důstojně. Taelank se jí podíval na nohy a vyjekl: "Vždyť zmrzneš, upadnou ti prsty!"
Dívka se hlasitě rozesmála. "Podívejme, někdo se stará o moje nohy!" Smála se a její smích stoupal do výšek, pak se zlomil a změnil se v zoufalý pláč. Byla na konci sil. Taelank přiskočil, zvedl ji a zanesl do srubu. Vei za ním zavřel, přiložil do krbu, hodil do kotlíku čerstvé byliny.
"Pálenku," zavelel Taelank. Dívka se pokusila o odmítavé gesto, ale nevzal ho na vědomí a nalil jí do úst pár vydatných doušků. V místnosti to zavonělo jehličím. Taelank si nabral trochu pálenky do dlaní a jemně masíroval dívčiny promrzlé nohy. Ta fialová barva se mu ani trochu nelíbila. V takových tenkých botičkách do sněhu! "Co tě to napadlo?" zeptal se.
"Utíkám... Z Lainniny," hlesla. "Z Muellinu. Chtěli mě..."
Obětovat, dokončil chmurně Vei, přikrčený v koutě, aby ji zbytečně neděsil.
"Ano," řekla. "Jak to víš?"
Vei a Taelank sebou trhli. "Ty ho slyšíš?" užasl Taelank.
"No jistě." Stáhla si sukni přes kolena. "Dej ty ruce pryč!"
"Vůbec mě nenapadlo..." vybuchl mladík pobouřeně. "Co si o mně myslíš?"
Zadívala se mu do očí, pak si váhavě vyhrnula potrhané zbytky sukně a nechala ho dál zachraňovat její nohy. Stejně je to docela pěkné, zaslechla Veiovu zřetelnou myšlenku. Vyčerpaně se usmála, klesla zády na měkkou kožešinu. Vám dvěma věřím.
Vei se ozval svým hrdelním smíchem. Jako zvířata?
"Jako kluci," opravila se. "Jsem Manthiren, prorok mostů," představila se. "Věděla jsem o hrozící zkáze Lainniny už dlouho, ale nikdo na mě nedal. Až teď... Přečetli si..."
"Věštbu Víly Šesvej," řekl Taelank. "Prorok musí být panna, hm?"
"Nebo panic," řekla Manthiren.
"Půjdu k Prameni," prohlásil Taelank. "Na lyžích to zvládnu rychle. Cestu znám z knih..."
"Kdyby nebyl sníh," vzdychla Manthiren. Zrůžověla ve tváři a v půjčených plátěných kalhotech, jaké se nosí pod kožešinový oblek, vypadala půvabně neohrabaně. Taelank si letmo uvědomil, že je to velmi milá dívka, ale jeho myšlenky pospíchaly dál, za nejvyšší hřeben Kravakalu.
"Máš pravdu," pokračovala Manthiren. "Čas letí a v Lainnině puká zem, lidé prchají, domy se bortí..."
Prorok mostů, opakoval si Vei, drbaje se ve střapaté srsti na zátylku. Jak je to? Usneš, vystoupíš na svůj most a z výšky vidíš, co bude? Nebo co už je, ale někde v dálce?
"Jak tohle všechno víš?" Manthiren se nadzvedla a po čtyřech popolezla do kouta, kde se před ní ukrýval. Chtěl couvnout, stěna však neuhnula. Přikrčil se. Schoval obličej za zkříženými prsty. Manthiren si před ním klekla a trpělivě mu odtahovala ruce z tváře. Zavřel aspoň oči.
"Tak se na mě podívej," řekla a její hlas chutnal medově. Její oči se leskly a vlasy se pohupovaly podle jeho dechu. "Měla bych vědět, kdo jsi," pravila vážně. "Jako bych to zapomněla... To se mi nestává. Kdo mi ukradl kousek paměti?"
Já to také zapomněl. Polekal se, když si opřela ruce o jeho ohnutá kolena. Kdybych to jen tušil, byl bych se oblékl... Tohle byl velmi tichý nápad, ale Manthiren ho zachytila a Veie v uších zalechtal smích. "Máš dost hustou srst."
"Neubližuj mému příteli, Manthiren," řekl Taelank.
Dívka na něj vrhla překvapený pohled. "Neublížím," slíbila. "Můžeš jít. Ať tě Paní Pramene cestou chrání, Taelanku. A nás ať Pramen zachrání před těžkým krokem Szirax."
Kdo jsou Szirax? Vei se vzpamatoval z doteku její vůně a byl zase schopen uvažovat a ptát se.
"Nepodařené děti země, uvězněné a deroucí se na povrch v místech, jež podlehnou prokletí."
"Další hádanka." Taelank si balil do koženého batohu zásoby. "Paní Pramene znáš? Kdo je to?"
"Nevím. Já jsem jen prorok mostů," řekla dívka skromně.
Taelank se zasmál a začal se oblékat. "Buďte tady hodní," rozloučil se a vyšel ven, do zimy a samoty, jež provázejí každou cestu.
Nucharal se vyškrábal na Lesklý vrch, opřel se o skálu, zářící ploškami slídy, odpočíval. Byl na půl cestě k Taelankovu srubu. Třeba ještě neodešel, a třeba si dá říct a vezme mě s sebou... V dálce, za hradbou Močálového lesa, vykukoval cíp vesnice. Pod nohama měl údolí, oddělující Lesklý vrch od pásma Černého Kravakalu. Nucharal zhluboka dýchal a rozhlížel se, přivíraje oči před větrem.
Co je to tamhle? Temná lavina, stoupající do kopce... Lidé! Aspoň sto lidí! Dvěstě! Tolik lidí pohromadě jsem ještě neviděl! Jdou po prokletém území, ale nedbají, vytrvale se plahočí vzhůru. Míří ke srubu. Nucharal zjistil, že jeho nohy se už pohybují a nesou ho dolů, kolena jen kmitají, lyže sviští. Bratříčku! Ti lidé mají ošklivé úmysly, nesou s sebou vraždu!
Bez dechu vrazil do srubu a našel v něm Veie a černovlasou krasavici, oblečenou v bratrových šatech. "Kde je Taelank?" zasípal.
"Na cestě," odvětila dívka. "Proč tak dýcháš?"
"Utíkejte! Jdou sem lidé a nesou smrt... Jdou po Černé zemi..."
Manthiren zbledla. "Vei! Jdou si pro mě!"
Vezmi si kuši, poradil jí. Sám si vzal druhou, hodil si přes rameno toulec se šípy, a už se škrábal do vrchu nad chatou. Nucharal připjal dívce bratrovy náhradní lyže a houkl: "Jdeme!"
Sjížděli z mírného svahu, Nucharal vybíral co nejvhodnější cestu, Manthiren se zoufale snažila nespadnout a odrážet se holí tak, jako muž před ní. Vei o kus výš skákal ve sněhu po čtyřech a bez potíží by oba lyžaře předhonil. Mohl by uniknout a schovat se ve svém doupěti, ale nechtěl opustit dívku, jež s ním rozmlouvala.
Lidé z černé laviny změnili směr. Dostihnou nás, pochopil Nucharal. Kdybych byl sám, utekl bych jim...
"Nech mě, nech mě tady!" křičela dívka, když ji už posté zvedal ze sněhu a stavěl na lyže. Neodpovídal. Táhl ji, vlekl, podpíral. Vei střílel z kuše a kupodivu zasahoval, jeho chlupaté pracky byly obratné a oko měl bystré. Pronásledovatelé padali, ale jako by jich neubývalo. Tolik šípů nemám, myslel si Vei. A oni mají meče! Ano, mávají meči. Nikdy jsem ty zbraně neviděl. Až teď.
Nucharal se zastavil a popohnal dívku dopředu. Vei sklouzl k němu.
"Mám dlouhý nůž," řekl Nucharal. Vei kývl a jeho šíp skolil dalšího muže. Pořád ještě byl dav více než stohlavý.
Manthiren stála na vrcholu kopce, lesklá slídová políčka na skále za ní zářila. Dívka držela kuši. Uměla s ní zacházet. Vei se zasmál. Manthiren má také hodně šípů. Oba, Nucharal a on, ustupovali směrem ke skále, obráceni čelem k davu, z něhož stoupal jek a pach potu a špatně mířené šípy. Pach touhy po krvi. Otevřená ústa, zpěněné sliny. Zabít ji, křičí dav!
Šesvej, cos to provedla, říkal si Vei a litoval, že nemůže křičet jako oni. Řvát jako zvíře nebudu. Ne. Střílel šíp za šípem, vytáhl z toulce poslední, zabil dalšího z těch křičících. Nikdy jsem nechtěl zabíjet lidi, ale vy mi připomínáte přízraky ze strašidelné pohádky. Lidé by se už dávno otočili a prchali!
Rozběhl se proti nim. Drápy proti mečům, překvapení a úlek jako moji spojenci... Rval a trhal, kousal a rdousil a neměl čas všímat si vlastních ran.
Nucharal nečekal, až dav Veie pohltí, vyrazil za ním, oháněje se nožem. Necítil už únavu z dlouhého běhu, dýchal lehce a neměl strach.
Axaras v čele mužů z vesnice doběhl včas; dřív, než oba bojovníci mohli zmizet ve vlnách rozbouřené řeky těl, tekoucí do kopce, přitahované štíhlou postavou černovlasé střelkyně. Manthiren odhodila kuši, už jí nezbývaly žádné šípy. U jejích nohou zuřil boj. Neznámí přátelé proti mým vrahům. A tady přicházejí přátelé mých přátel. Horalé, kterým do mých věcí vůbec nic není. Už tady budou... Chtěla si sednout, ale zatmělo se jí před očima a vědomí ji opustilo.
"Jen lež," přikazoval mu matčin hlas. Poslechl. Byl strašně slabý a všechno ho bolelo a pálilo. "Ten oheň," zamumlal. "Pálí!"
"Jistě, synku," pravila matka vlídně. "Hned ti vyměním obklady. Nezbyl na tobě kousíček zdravé kůže..."
Nucharal zvedl víčka, těžká, snad železná a zrezavělá, pokusil se najít matčinu tvář. "Co Vei? Kde je ta dívka?"
"Dívka spí v domě tvého bratra Achyra. Taelankův zvířecí přítel leží tady na druhém lůžku... Nezvedej se, chlapče, je na tom zle a nejspíš umře."
"Maminko... Udělej pro něj všechno! Je to i můj přítel!"
"Ano, synku, udělám," slíbila vážně.
Vei bloudil v horkých krajích utrpení, mezi sopkami vybuchující bolesti, trhanými sny, jež nepřinášejí úlevu, bořil se do bažin vzpomínek, které ho dusily a vháněly mu do plic bahno, lepkavé a leptající, vyplivoval a kašlal bahno s krví a barva světa byla růžová jako kůže pod puchýřem a taky tak křehká. Probudil se a pil rákosovým stéblem, pořád ještě pod hladinou toho močálu. Přidržovaly ho laskavé ruce, lidé mu dávali pít a lidé do obvazovali. Nemohl pít rychleji než po kapkách, kašlal a dávil se a cosi v něm hlasitě praskalo. Nevěděl, jestli to praská v krku nebo v hlavě, zda se s rachotem odklopila mříž, věznící vzpomínky, nebo mu pukly žíly a valí se z nich černá, černočerná krev...
Sen na pokraji bezvědomí po něm vztáhl pařáty a Vei vykřikl. Křičel a křičel, a když Nucharalova a Taelankova matka přiběhla a sklonila se nad ním, zašeptal její jméno, které i ona sama málem zapomněla. "Astirio," zašeptal. Manthiren právě vcházela a zaslechla to slovo. Slzy jí vytryskly z očí a tekly po tvářích, zalykala se vzlyky, klesla k jeho lůžku a objímala ho a slaná vláha s její vůní byla něčím, co uzdravuje.
Taelank by si pro své putování sám nikdy nezvolil pozdní zimu před jarem, neklidné období zápasu větrů, teplých proti ledovým, nesoucích mokrý sníh nebo krystalky krup, období potoků, ukrytých pod sněhem, plné chladu, pronikajícího pod kožešiny vlezleji než tuhý mráz vrcholné zimy. Hory nechtějí, aby se po jejich hřebenech proháněli lidé na lyžích. Zamíchají sníh do mlhy, svedou poutníka z cesty, podstrčí mu kluzký plát ledu, aby mu zajistily dlouhý pád, v noci ho vlákají do jeskyňky pod sněhovým převisem, který kránu shodí a uvězní spáče ve tmě, kde není napravo ani nalevo a časem se ztratí i nahoře a dole...
Odolal všem nástrahám, propasti obešel, z malých lavin se vyhrabal a velkým, hučícím a rachotícím, se stačil vyhnout, dokázal trpělivě vyčkat, až se mlha rozptýlí a vánice vyzuří, a nevlezl pod zrádné převisy. Nezmrzl, nezabloudil, a když konečně stál na nejvyšším hřebeni Kravakalu, měl dost sil, aby si zopakoval věty z knihy pověstí Víly Šesvej, které ho měly dovést k Prameni.
Našel balvan s rudou žílou kovové rudy, objevil puklinu ve skále nad zamrzlým vodopádem, jejíž dolní konec ukazoval směr, sklouzl se obrovským ledovým korytem až na zasněžený led jezera Cheldaran a lesem, kde těžké chuchvalce sněhu táhly k zemi větve stromů, se vydal, veden hlubokými záseky ve starých kmenech, až k nízkému tunelu ve skále, jímž musel lézt po kolenou a vzdorovat protivnému větru. Každý sval v těle už žadonil o odpočinek, žebra ho bolela od namáhavého dechu, oči pálily a rty měl rozpraskané do krve právě tak jako ruce, měl všeho dost a lákala ho tma spánku, třeba spojená se smrtí. Jen vůle ho poháněla dál a výš, ačkoli už nevěřil, že to někdy skončí.
Kolem Pramene rostla tráva a bylo tam teplo. Taelank ponořil zkřehlé prsty do vody a ihned ucukl, neboť čistá voda se zbarvila krví z jeho odřené kůže. Voda byla teplá. Krásné teplé jezírko. Viděl až na dno, kde si tiše bublal pramínek, odfukující stranou hrstičky písku. "V noci se v něm určitě odrážejí hvězdy," řekl Taelank. "Nevyschl. Ani ho to nenapadlo."
"Ne, Pramen nevyschl," ozval se hlásek něžný jako první kvítky pod sněhem. Taelank zvedl hlavu a spatřil dívku tak světlou, až ho při pohledu na ni zabolely zanícené oči. "Jen potok, který z jezírka vytéká, se ztrácí v zemi, protože přišel o své přirozené koryto... Můžeš se vykoupat, vidím, že to potřebuješ."
"Zašpiním tu čistou vodu," namítl.
"Jsi-li čistý, nemůžeš ji zašpinit."
"Kdo jsi?"
"Niarul Oraja, Paní Pramene, dědička paměti." Usmívala se. Její úsměv mohl jen tušit, neboť světlo z jejích vlasů ho stále oslepovalo.
"Aspoň si opláchnu oči," rozhodl se.
Niarul Oraja vstala a plynula vzduchem k němu, jako by se ani nedotýkala nohama země. Taelank zůstal na kolenou. Světlá dívka mu stáhla z ramen kožešinovou bundu a pečlivě ji položila na trávu. Za ní následovala pletená vesta, halena, a pak Taelank dostal strach a pokusil se uhýbat.
"Nechám tě o samotě," řekla Niarul a byla pryč.
Vzdychl. Asi páchnu. Potem, špínou, tukem z kožešin, hm, nejsou nijak skvěle zpracované... Svlékl se, ponořil se do jezírka. Nikdy se nekoupal v tak teplé vodě. Krev, špína, pot i únava odplouvaly. Čím to, že se Pramen tak rychle čistí? Vylezl na břeh. Natáhl se po svém oblečení, a našel jinou hromádku složených šatů, lehčích a světlejších než jeho neohrabané kožichy. Byly přesně na jeho míru. Pro mě? Oblékl si je. Dívka se objevila vzápětí. Dívala se? Přitiskl si dlaně na tváře. Pálily. Niarul, pomyslel si, nedokázal v tu chvíli promluvit.
"Ano?" usmála se. Zmateně zamžikal. "Oslovil jsi mě přece," řekla. "Teď vidím, že sice nejsi ten pravý, ale určitě jsi hoden úkolu, který pro tebe mám."
"Jaký úkol pro mě máš?"
"Prokopat původní koryto potoka."
Vzdychl. "Tak na to snad jsem ten pravý."
Ukázala mu nástroje a místo, kde má začít. Kývl a vybalil z batohu jídlo. Hleděla na něj udiveně. "Řekla jsem ti, abys kopal!"
"Správně. Udělám, co chceš, Paní Pramene. Ale nemám sílu. Putoval jsem zdaleka, a mám hlad." Spokojeně se zakousl do sušeného masa. Dívka oněměla. Musí mě přece poslechnout! Na slovo! Dala mu ještě jeden příkaz, skrytý, nevyslovený. Vzhlédl a usmál se, nepřestal žvýkat. Pochopila, že tenhle veliký mladý muž se sice červená, ale má svou hlavu, a v ní svůj rozum.
"Proč vlastně jsi neprokopala koryto sama?" zeptal se najednou. "Nejsi zase tak slaboučká!"
"Ničemu nerozumíš!" vybuchla. "Já jsem Niarul Oraja, dědička..."
"To už jsem slyšel. Proto nemáš ruce k použití?"
Sedla si a složila ty ruce k nepoužití do klína. "Nenapadlo mě to. V paměti, kterou si předáváme, o tom není zmínka."
Neumí pracovat rukama ani hlavou, pomyslel si, velice tiše. Nechtěl ji urazit. Vstal, otřel si ústa, chopil se ostré motyky. Tady, blízko Pramene, nebyla půda promrzlá a kopalo se dobře. Dál od jezírka však zem začala klást odpor, motyka zvonila a skřípala a Taelankovi stékal do čela pot.
Niarul postávala na trávě a nerozhodně těkala pohledem od jeho sehnutých zad k lopatě. Je silný. Ale i zem má svou sílu, svou vůli. Nesmím pomáhat? V duchu listovala vybledlými stránkami knih, vybavovala si slova své předchůdkyně. Proč bych nemohla pomáhat? Mám ruce, rozhodla se. Zvedla lopatu a jala se odhazovat vykopanou hlínu.
Muž se napůl obrátil a věnoval jí přátelský úsměv doplněný přimhouřením očí. Měla bych se pro takovou důvěrnost rozzlobit, říkala si, vždyť tenhle mladík není ten pravý! Mlčky pracovali, potom odpočívali, snědli, co přinesla Niarul ze svého skrytého obydlí, pak se dali znovu do práce, a když se snesla noc, dívce bylo líto nechat muže spát venku na trávě a pozvala ho do své jeskyně. Toho večera si Taelank příliš neprohlížel výzdobu, ba ani police plné knih ho neupoutaly, prostě si lehl na nízké lůžko, které mu dívka ukázala, a spal jako zabitý.
Druhého dne se prokopali k pokračování koryta, cesta Pramene byla volná a potok tekl tak, jak měl. Taelank seděl na břehu, díval se na bublající vodu a přemýšlel.
"Koryto bylo zasypáno při nějakém otřesu půdy," řekl. "To znamená, že nejde o příčinu, ale následek neklidu země."
"Šesvej předpověděla..."
"Neúspěch ve zkoušce. Smrt panny..."
"Ale ne, to bylo jinak," pravila dívka s lehkou nadřazeností. Taelank zvedl obočí, zarazila se, její tvář změnila výraz. V jeho společnosti se nevydržela cítit nadřazeně. Začínala mít dojem, že ten mladík je nějak nepatřičně chytrý a má nad ní nepochopitelnou převahu. "Nejde o smrt a krev," vzdychla.
"Hm? A co znamená ta zkouška?"
"To je jednoduché. Láska a nenávist, co asi víc tíží zemi, po níž chodíme?" Mluvila zpěvavě, přednášela, co ji naučili.
"A dál?" zvídal.
"Dál? Vlastně nic, to je všechno."
"Moc toho nevíš," pravil vážně. Nevysmíval se. "Pochybuju, že osvobození Pramene zastaví otřesy země a zacelí její trhliny."
"Tak proč jsi sem chodil?" Teď se opravdu zlobila.
"Doufal jsem, že tady najdu odpovědi na otázky. A ne dívku, která si jen hraje se slovíčky."
"Urazil jsi mě!" vyhrkla.
"Ne, to ty ses urazila! Mám pravdu. Kdo má být ten pravý? Nebo ani to nevíš?" Upíral na ni světlý, šedý pohled, nepouštěl ji, cítila se uvězněná, v pasti, zaskočená.
"Vím všechno, co potřebuju!"
"Sem s tím," řekl klidně. Pustil její ruce, ale ne její oči. Musela se na něj dívat a odpovídat.
"Nemluví jako lidé. Slyší myšlenky, hovoří myšlenkami..."
Taelank se rozesmál a konečně ji přestal svírat v těch světle šedých okovech. "Toho já znám, Niarul Orajo!"
Vei se cítil docela dobře, aspoň tělesně. Rány se mu vždycky hojily rychle, a jakmile bylo jednou rozhodnuto ve prospěch života, i bolest kvapem odcházela. Potíž byla v něčem jiném. Jeho hlas změnil postoj lidí vůči němu. Nemohli ho už považovat za zvíře a museli mu naslouchat, když jim něco říkal. Nečekaně získanou pozornost vnímal jako břemeno. Zodpovědnost. Najít vzpomínky, tak jako našel hlas. Je v nich skryto něco důležitého.
"Netrap se," ozvala se vedle něj Manthiren. Seděla u jeho lůžka skoro stále, a chovala se tak tiše, že si její přítomnost uvědomoval jen jako vlídné teplo.
"Hledám," obrátil k ní tvář, záhadně proměněnou tím, že ze rtů nyní vycházela skutečná slova, poznamenanou šrámy a černými podlitinami, prosvítajícími světlou srstí. "Hledám v sobě, a je to nepohodlné."
"To je," přitakala. "Souvisí tvé hledání s Šesvejiným proroctvím?"
"Snad. Asi." Znovu se ztratil ve svých úvahách.
Nucharal přikulhal z vedlejší světnice. "Pořád tam jsou," pronesl zachmuřeně. "Utábořili se pod lesem, stavějí další chatrče... Mizerové!"
"Možná nemají kam jít," řekla tiše Manthiren. Vei se nadzvedl na loktech a pozorně se na ni zblízka zadíval. Dívka pokračovala. "Lainnina praská, puká, hoří a sténá, všude duní nohy Szirax. Není kam jít."
"Jistě už zemřela spousta děvčat," mračil se Nucharal. "A nic. Že by v tom kraji nebyly žádné panny? Šesvej tu věštbu nikdy neměla vyslovit!"
"Vyslovit..." promluvil Vei suchým, cizím hlasem, drhnoucím v hrdle. "Vyslovila to jinak, všechno se pokazilo, ničemu jsi nezabránila, matko..." Zmlkl a ztuhle se svezl na polštář.
Manthiren s ním prudce zatřásla. "Vei! Probuď se! Co se stalo!"
"Co jsem to povídal?" Oči se mu pomalu vracely mezi víčka, přejel si rukou po tváři, jako by neznal svou srst, zmateně mrkal.
"Nic, můj milý," odvětila mateřsky. "Odpočiň si, spi." Manthiren uměla dát příkaz ke spánku, a Vei se nebránil. Zdál se mu sen o Šesvej, Víle, věštkyni, matce. O mé matce, opakoval si, když se probudil do jasného rána.
Vstal. Rány bolely, ale hýbal se. Snídani mu přinesla Astiria. Zarazil její vyplašené výtky a poprosil ji o šaty. Změřila si ho od čela, porostlého dlouhou srstí, ale vyššího než u zvířat, přes potlučený obličej, tělo ozdobené šrámy a omotané obvazy, k nohám s obratnými prsty. "Kvůli ní?" zeptala se tiše.
"Také kvůli ní," odpověděl. "Najednou se cítím nahý."
Usmála se. "Měníš se před očima. Co to znamená?"
"Nevím. Seženeš pro mě něco?"
"Ano. Moji synové jsou hodně vysocí, a látka k nastavení se najde. Nejdřív se ale najez."
"Byl jsem na mostě," oznámil Taelank, ještě než si protřel oči. Bylo to tak zvláštní! Povídal Niarul o Veiovi, o všem, co spolu prožili, a najednou mu na víčka sedl spánek a bez velkého zívání ho rovnou postavil na duhový most. Stál na tom mostě a hleděl dolů na Niarul, ona hleděla na něj, ale nemohla za ním. Nezbývalo, než vykročit.
Stoupal. Viděl Lainninskou rovinu, trhanou na kusy podzemním ohněm, marně prchající lidi, muže se šílenstvím v křivých obličejích, jak se ženou za dívenkou v bílém, nářek, výkřik a krev tryskající z rány na hrdle hned vedle ohně tryskajícího z hlubin, viděl ty věci, ačkoli o ně nestál. Potom se octl nad Kravakalem, nad rodnou vesnicí. Bezmocně zaťal pěsti, neboť zhlédl bitvu, kterou vybojovali jeho přítel Vei a jeho bratr Nucharal, a viděl, jak je vesničané odnášejí. Spatřil tábor uprchlíků z Lainniny pod Močálovým lesem, věděl, že tihle ubožáci se zoufale drží jediné naděje, zabití Manthiren, proroka mostů. Falešné naděje, zbytečné vraždy... A teď? Vei vychází z domku mé matky! Je to opravdu on? Jde zpříma, jakživ nechodil takhle rovně, je oblečen, napohled se neliší od vousatého muže, to je jiný Vei, než jakého znám! Kam jde? Míří k táboru pod lesem! Padla mlha, zakryla ten výjev, Taelankův most ztratil své duhové barvy.
"Ty jsi prorok mostů," zamyslela se Niarul, pohrávajíc si s jeho vlasy. Ležel s hlavou na jejím klíně, asi mu tam klesla, když usínal, a připadalo mu to správné a pohodlné. "Viděls hodně! Taelanku, ty jsi panic?"
Zavrtěl se. "Měli bychom se vydat na cestu," řekl. "Ach, raději bych spal. Sto dní bych prospal..."
"Těžko," zasmála se, vzápětí zvážněla. "Povídal jsi my?"
"Ty a já," přisvědčil. "Pramen si poradí i bez tebe, Niarul. A já chci ode dneška spát s hlavou na tvém klíně."
Šel k nim, a už věděl, co jim poví. Šel k nim, a oni měli strach, přestože neměl zbraň. Báli se víc toho, co jim poví, než jeho, ačkoli vypadal divně a mnoho jich zabil v té nerovné bitvě pod Lesklým kopcem. Měli meče, ale nevzali je do rukou. Čekali.
"Šesvej mluvila jinou řečí," prozradil jim a oči mu zeleně planuly. "Všichni jste na to zapomněli."
"Náš jazyk se změnil vlivem nájezdníků od moře, ano, máš pravdu, ty podivný," projevil souhlas starý muž s výrazem vzdělance. (I ty jsi tehdy křičel po krvi a tekly ti sliny, myslel si Vei, ale mlčel o tom.) "Šesvejiny věštby však byly přeloženy."
"Špatně," řekl Vei. "Nepřesně. Já si vzpomněl. Lainnina znamená panna nebo dívka. Jedna stará žena z téhle vesnice mi před chvílí vyprávěla pověst o dívce, jež překročila Kravakal od severu a zasila první obilí v neobydlené rovině..."
"Znám tu pověst," přikývl vzdělaný stařec.
"Poslední věta věštby mluví o zániku Lainniny," řekl Vei. "Nikdy se nevrátíte. A panny s tím už dávno nemají nic společného." Otočil se k nim zády, protože pověděl všechno, co měl na srdci.
"Počkej!" zavolal na něj stařec. "Co tedy máme dělat?"
"Nic. Nezabíjet. Žít." Pokrčil rameny. V pletené vestě od Astirie to byl zvláštní pocit. Nezastavil se.
"Ale Szirax! Pukající země!"
"Přijde tání a ze svahů Černého Kravakalu spadnou laviny, sníh, led a kamení. Ta hradba Szirax zastaví."
"Jak to víš?" Otázka s ozvěnou mnoha hlasů. Zůstane bez odpovědi.
V noci si Vei oblékl své nové šaty, tiše otevřel dveře a vyšel na udusaný, promrzlý sníh návsi. Zamířil ke Slídovým skalám. Ještě než dosáhl vrcholu kopce, všiml si, že má stín, štíhlý, lehký, s vlajícími černými vlasy. Začal se usmívat a zvolnil krok.
Taelank plakal, když zjistil, že jeho přítel není k nalezení ani ve srubu, ani ve své jeskyni.
"Udělal, co musel, a zmizel," pravila Niarul důležitě. "Je jasné, že právě on je ten pravý. Někdo musel říct nahlas, že Lainninu nelze zachránit."
Taelank si utřel slzy. "A co má na práci teď, má drahá Paní Pramene?"
"Zařídit, aby opravdu spadly laviny?" navrhl Nucharal.
"Jestli je to možné..." Niarul tázavě mrkla na Taelanka. Kýval. Je to možné, když člověk ví, jak na to. "Potom se vrátí přes Dýmající Pole, vystoupí na nejvyšší hřeben Kravakalu, najde Pramen a jeskyni a rozluští všechna popletená proroctví," pokračovala. "A vydá se na novou cestu. Bude lidem přinášet varování, tentokrát už včas. Jeho nikdo nepřehlédne!" Vydechla. Taelank ji ani jednou nepřerušil!
"Pořád se mi v hlavě honí ta pohádka," ozvala se Taelankova matka, které teď už nikdo nebude říkat Astirio. "O Víle Šesvej, která nechala svého syna donosit skalní medvědici s plavou srstí. Medvědice byla celá staletí zamrzlá v obrovském kusu ledu v Černém Kravakalu. Potom led pukl, a to znamenalo narození divného dítěte."
"...A bude lidem přinášet varování," dopověděl zamyšleně Taelank. "Tím tvá pohádka končila. A my netušili, že je o nás."
k ZA 21
k Povídkám
k ZA