Pašerák zůstane pašerákem |
||
|
||
Stalo se to, ještě když jsem byl dopravcem
na volné noze. Přišel jsem jednou do baru na Kernalu. Bylo to v takovém
malém městečku, myslím že Los Meros, které ale mělo velký hvězdný přístav.
Sedl jsem si k baru, objednal koktejl Reticulum a v klidu popíjel, ale pak
mi někdo poklepal na rameno. Byl to postarší muž. Měl ostře řezaný obličej,
prošedivělé vlasy a jasně modré oči, ve kterých byla vidět dobrodružná povaha
tohoto člověka. Řekl, že chce, abych ho dovezl na Venor III. Nabídl mi slušnou
cenu a tak jsem přijal. Následující den se nalodil na mou loď Jezdec. Jezdec byl dobrá loď, měla iontový pohon a bez sebemenšího problému letěla skoro dvojnásobnou rychlostí, než je rychlost světla. Ale to vy určitě víte, tak pojďme zpátky k tomu muži. Měl jen jedno malé zavazadlo. Při nástupu se mu ale u boku houpal Blaster. Nevypadal jako M-45, který byl v té době v módě, ale spíš jako upravený model M-42. Moc jsem se o něj nezajímal, protože jsem nechtěl sám na sobě zkusit, jak moc je upravený. Dostal nejlepší kajutu. No, nejlepší, na Jezdci byly jen dvě kajuty a v té jedné jsem bydlel já, takže jinou ani dostat nemohl. Každopádně, určitě byla v lepším stavu, než ta moje. Chvíli po startu, když jsme byli asi dva tisíce kilometrů za oběžnou drahou posledního měsíce, jsme skočili do nadsvětelné rychlosti. Kolem kokpitu zářily barvy hyperprostoru a já jsem si udělal pohodlí a chystal jsem se zahrát si proti počítači partii Nentaku. Najednou se otevřely dveře a vstoupil můj cestující. „Smím si přisednout?“ otázal se. „Jistě,“ odpověděl jsem mu. „Tohle mi chybělo,“ řekl můj cestující při pohledu na zářivé vlny hyperprostoru. „Už jste někdy létal?“ otázal jsem se. „Chlapče, kdyby si toho odlétal tolik co já,“ po-vzdechl se cestující, „nevím jestli bys tu vůbec seděl.“ „Na jaké lodi jste létal?“ otázal jsem se cestujícího, který stále zasněně hleděl do hlubin hyperprostoru. „Hraničář.“ Podíval jsem se na něj a nedůvěřivě jsem řekl: „To byla loď Masky.“ Cestující se na mě podíval a po chvíli mlčení řekl: „Já jsem Maska.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Jessie Brent alias Maska, nejslavnější pašerák v historii hvězdného obchodu, měl zahynout při boji s Tarelitskými křižníky, ne sedět vedle mě. Je však pravda, že nikdo nemohl dokázat, že opravdu zahynul. Jessieho Brenta nikdy nikdo na vlastní oči neviděl. Pokud ano, pak měl Jessie na obličeji masku. Proto se mu tak také začalo říkat. Čekal jsem, že vytáhne Blaster, zastřelí mě, mou mrtvolu vyhodí propustí a uletí s Jezdcem neznámo kam. On mě však stále jen klidně pozoroval. „Nekoukej na mě jako na vraha,“ řekl Jessie. „Jsi první kdo mě takhle vidí. Pokud náhodou myslíš na to, proč jsem tě nezabil, pak věz, že jsem obyčejný pašerák a ne vrah. Je pravda, že pár lidí jsem pod kytičky dostal, ale nikoho proto, abych ho obral o loď.“ Chvíli jsme se na sebe koukali a pak jsem se osmělil zeptat: „Jak jste vlastně přišel o Hraničáře?“ Jessie se na mě podíval, odvrátil se a na chvíli se zadíval z kokpitu. Bylo na něm vidět, že po všech těch letech, ho ztráta lodi ještě bolí. Pak se otočil a řekl: „Nemyslím si, že by si byl taková krysa a prásknul mě. Dobře, řeknu ti to. Ale pozor, je to dlouhý příběh.“ Pohlédl jsem na displej počítače a přečetl jsem si ETA příletu na Venor III. Činilo tři hodiny. Otočil jsem se zpět k Jessiemu a řekl jsem: „Nevadí, máme dost času.“ A tak začal Jessie své vyprávění ... Hraničář vypadl z hyperprostoru blízko Mery IV. Byla to nádherná planeta. Azurová modř oceánů se střídala s pískově hnědou kontinentů a zelenou pralesů. Nákladový prostor Hraničáře byl až po strop zaplněn přepravkami s Teriniem. Terinium bylo v poslední době velmi žádané. Vědci několika světů se snažili vytvořit pozitronický mozek a Terinium bylo vhodnou látkou na jeho základní dráhy. S nápadem, že bychom měli obchodovat s Teriniem přišel Vengo, můj první důstojník. Terinium sypalo a tak jsem se tomuto obchodu nebránil. Hraničář se pomalu uhnízdil na oběžné dráze a já po osmi hodinách spánku právě vstoupil na můstek. „Jak jsme na tom, Marino?“ otázal jsem se pohledné dívky u kormidla. Podle postavy bych jí hodnotil spíš na nějakou hypervizní hvězdu a pokud bych jí potkal na ulici v některém z měst, nikdy bych si nemyslel, že je to nejlepší kormidelník v celém kvadrantu galaxie. „Standardní orbita, požádala jsem o vlečnou loď,“ odpověděla Marina a podarovala mě zářivým úsměvem. „Díky, zlato,“ odvětil jsem. Když jsem se usadil do křesla, vpředu před Hraničářem se objevilo světélko vlečného člunu. Jak se postupně přibližoval a my jsme ho mohli vidět v celé své kráse, musel jsem uznat, že Meřané mají zvláštní smysl pro konstrukci vesmírných lodí. Člun vypadal jako vejce, na jehož špičce zářil silný reflektor a těsně nad ním byl velký průzor řídícího kokpitu. Proti takto tvarově čistému člunu byl Hraničář se svým členitým trupem nevzhledná kocábka. Vlečný člun líně přeletěl před kokpitem Hraničáře a jeho kapitán na nás zamával. Natáhl jsem si masku a Marina odclonila průzory. Odpověděl jsem kapitánovi na pozdrav a vlečný člun nás pomalu chytil do tažného paprsku. „Co budeme dělat až vyložíme zásilku? Máme nějaké obchodní nabídky?“ otázal jsem se Venga. Vengo vzal ze stolu digitální zápisník a začal číst na-bídky: „Máme tu nabídku od Neronské těžní společnos-ti. Je to krádež důlních robotů konkurenční společnosti. Pak tu máme převoz Urania z Vegry na Binos Beta a nakonec tu máme nabídku od Nigarské federace.“ „Co chce ta federace?“ otázal jsem se. „Mám tu jen poznámku, že pokud se rozhodneme přijmout nabídku, máme přiletět za týden na Zenar. Ve městě Nicat, v baru ‘U Bernana’, se máme setkat s naším kontaktem.“ „Dobře,“ odvětil jsem mu. V té chvíli sebou Hraničář hodil, jak do lodi narazil silný náraz větru. Teprve teď jsem si uvědomil, že už jsme vstoupili do atmosféry. Když Hraničář pomalu proletěl skrz oblačnost, uviděli jsme místo našeho přistání. Hlavní město Mery IV se jmenovalo prostě Stříbrné město. Proč, to jsme se dozvěděli až teď. Uprostřed zeleně pralesa se tyčila stříbřitá kupole zakrývající město. Nikdy jsem nic takového neviděl a tak jsem si ještě před přistáním vyhledal v počítači důvod, proč bylo město pod tímto poklopem. Odpověď byla docela prostá. Pralesy byly plné jedovatých stromů a tak bylo bezpečnější město uzavřít pod poklop, než aby se musely dělat v biosféře nějaké radikální zákroky. Samotné přistání bylo zajímavým zážitkem. Když jsme se s vlečným člunem přiblížili k vrcholu kupole, otevřel se v něm otvor a tím Hraničář bezpečně prolétl. Před přistáním na nás ještě zamával kapitán vlečného člunu a Hraničář se konečně usadil na ploše hangáru. „Dobrá práce, posádko. Vyložíme to a v pět je odlet.“ „Kam letíme, Jessie?“ otázala se Marina. „Na Zenar.“ Bylo pět minut po páté a Hraničář skočil do hyperprostoru. Daleko za svými zády nechal planetu Mera IV a neúprosně se blížil k Zenaru. U Zenaru jsme měli být přesně za čtyři hodiny. Využil jsem tuto přestávku, abych se prospal. Na lodi jako je Hraničář, se dá spát jen v krátkých pauzách, které způsobí cesta hyperprostorem. Když jsem se dostal do kabiny, Marina už ležela v posteli a spala. Letmo jsem jí políbil na tvář a lehl si vedle ní. Za malou chvíli jsem spal. Když se ozval signál počítače, uvědomil jsem si, že se blížíme k planetě. Rychle jsem na sebe hodil tuniku a jemně probudil Marinu. Oba jsme pak vyrazili na můstek. Jen co Marina dosedla za kormidlo, vřítil se na můstek Vengo a rychle zaujal místo u panelu vedle ní. Když na displeji počítače blikla nula, opustili jsme hyperprostor. Barevné skvrny nahradilo hvězdné pole. První co jsem spatřil, byly trosky nějaké lodě. „Úhybný manévr!“ rozkázal jsem. Marina rychle stiskla několik tlačítek a Hraničář se poslušně vyhnul troskám. „Kurz na přistání.“ Oznámil jsem Marině. „Připravte se na projednávání našeho obchodu.“ Hraničář se pomalu naklonil a vklouznul do atmosféry. Jak tak klouzal, přemýšlel jsem, co po nás asi může Nigarská federace chtít. Nigaři už několik let válčili s Tarelity. Štěstěna se v boji přikláněla střídavě na obě strany. Teď se ale proslýchalo, že Tareliti mají novou zbraň. Měla to být stíhačka s iontovým pohonem. Všechny staré plazmové stíhačky měly jednu nevýhodu - nemohly skákat hyperprostorem, a tak se musely na místo boje dopravovat upravenými nákladními loděmi. V tom byl kámen úrazu. Stačilo si počkat na nic netušící nosič stíhaček a jediným výstřelem mohla být zničena celá eskadra. Iontová stíhačka však prý umí i skoky hyperprostorem a tak je daleko nebezpečnější zbraní. Mlčky jsem sledoval, jak Marina navádí Hraničáře na přistání a připravoval jsem si masku. Když se vzpěry dotkly povrchu, už jsem měl masku nasazenou a stál jsem u přechodové komory. Marina loď zabezpečila a všichni tři jsme vyrazili. Nicat bylo podivné město. Zvláštní domy se tyčily všude kolem cest, lemovaných pouličními prodavači, kteří prodávali, na co přišli. Mohli jste si tu koupit ovoce z Nové Země i po blasterovou bazuku. Mezitím se proplétaly stovky turistů a různých obchodníků. Když jsme konečně došli do baru ‘U Barnana’ a usadili jsme se v jedné zapadlé kóji, začal jsem si prohlížet ostatní štamgasty. Osazenstvo baru tvořilo několik lidí, jeden meřan, dva remové a jeden nigařan. „Už asi vidím náš kontakt,“ zašeptal jsem k Marině a Vengovi. Nigařan dopil svůj nápoj a hodil barmanovi hrstku mincí. Sledoval jsem tu bytost, jak k nám pomalu mířila. Její hmyzí vzhled jí dělal velice odpudivou. „Maska?“ otázal se nigařan, když dorazil k naší kóji. Sám už ale dávno věděl odpověď. „Čím mohu sloužit?“ navázal jsem standardní obchodní rozhovor. „Měl bych pro vás slušnou práci, za dost peněz,“ řekl nigařan a ukázal průkaz vojenského velitele Nigarské federace. „Jakou práci máte na mysli?“ otázal jsem se. „O tom si povíme jinde. Třeba na vaší lodi.“ Mlčky jsem z kapsy vytáhl několik mincí, zkontroloval jejich hodnotu a pak jsem je hodil na stůl. Pokynul jsem Marině a Vengovi, aby mě následovali. Vyšli jsme na ulici a pomalu mířili k doku naší lodě. Cestou jsem se nanápadně díval kolem sebe, zda ná někdo nesleduje. To víte, na mou hlavu byla v několika systémech vypsaná odměna. A na vývěskách určitě stálo: „Živého nebo mrtvého. Raději mrtvého.“ Nikoho jsem ale nespatřil. Ulice byly zaplněné stále stejnými lidmi, kteří okolo nás procházeli bez zájmu. Když jsme dorazili k Hraničáři, na nigařanovi bylo vidět, že na něj udělal dojem. Došel jsem k jedné ze vzpěr a naťukal jsem na klávesničku svůj kód. Ze spodní části trupu se neslyšně vysunul malý výtah a já kývl na ostatní, že je cesta volná. Když se za námi dveře uzavře-ly, pozval jsem nigařana do konferenční místnosti. Konferenční místnost byl honosný název pro jakýsi obývák, ve kterém byla obrazovka hypervize, stereo hudební systém a docela slušná sedací souprava. Pokud by sem přišel před několika dny, určitě by jí nepoznal. V té době totiž ještě byla v ne zrovna nejlepším stavu po jednom večírku na Tautis alfa. Když jsme usedli, nigařan promluvil. „Znáte stíhačku WHC-12?“ otázal se. „Moc ne,“ odpověděl jsem a kývnul na Venga, který byl neocenitelnou studnicí informací. „WHC-12, útočná stíhačka střední třídy, plazmový pohon, maximální rychlost třetina nadsvětelné a dosah asi 20 miliónů kilometrů,“ vysypal ze sebe Vengo. „A znáte WHC-20?“ pokračoval nigařan. „Ne,“ odpověděl jsem podle pravdy a podíval jsem na Venga. Ten jen zakroutil hlavou, ani on jí neznal. „Ani se nedivím, že jí neznáte. Je to nejnovější Tarelitská stíhačka střední třídy, má iontový pohon, maximální rychlost jeden a půl rychlosti světla, dosah prakticky neomezený.“ „Co my s tím?“ otázal jsem se. „WHC-20 existuje jen v jednom prototypu. Chceme, abyste jí pro nás získali.“ Něco podobného jsem nečekal. Takovéto krádeže byly mezi konkurenčními firmami naprosto běžnou záležitostí, ale tohle ovšem nebyl konkurenční boj. My jsme měli ukrást tajný prototyp vojenské stíhačky a předat ho protivníkovi. Můj instinkt mi říkal, abych ten obchod nebral, ale když řekl cenu, protočily se mi panenky. Za dva milióny kreditů se dal koupit slušný mrakodrap na Venoru III. „Přijímáte nabídku?“ otázal se po chvíli nigařan. Podíval jsem se na Marinu a Venga. Oba kývli. „Dobře, bereme to,“ souhlasil jsem. „Tady v tomhle záznamu najdete bližší podrobnosti,“ řekl a hodil na stůl optický disk. „Proveďte to rychle.“ Pak se nigařan zvedl. Vengo ho doprovodil k východu. Podíval jsem se na Marinu. „Zlato, tohle nedopadne dobře,“ řekl jsem. „Neboj miláčku. Dostali jsme se i z horší kaše,“ řekla a usmála se. Ten úsměv, jako by vlil energii do mých žil. Třeba to skončí dobře, pomyslel jsem si. Záznamy, které nám předal nigařan, byly velice zajímavé. Obsahovaly nejen kompletní plány tarelitské loděnice na Sol-Vanu, ale i plán obrany a objektu našeho zájmu - stíhačky WHC-20. Nervózně jsem se ve svém křesle zavrtěl. Přístroje v kokpitu poblikávaly a Vengo odečítal navigační souřadnice. Z hypeprostoru jsme vystoupili asi před pěti minutami. Tarel se neúprosně přibližoval a nálada na můstku byla pod bodem mrazu. Jako ostatně pokaždé, kdy jsme vyráželi do složité akce. „Neznámá lodi, identifikujte se!“ ozvalo se z reproduktoru. „Tady obchodní loď Seltar,“ promluvila s naprostým klidem do vysílačky Marina. „Lodi Seltar, co vezete?“ otázal se hlas. „Vezeme zásilku samoupínacích svorníků pro jeden za závodů na Tarelu,“ řekla Marina. „O.K. Seltare, dispozice na přistání -plocha 39, sektor 3.“ „Díky, kontrolo,“ řekla Marina. „Seltar konec.“ „Kontrola konec.“ „Prošlo nám to příliš snadno,“ řekl Vengo. „Doufám, že se mýlíš,“ odvětil jsem mu. Tarel mi připomínal Zemi v době před třetí světovou válkou. Planetu místy zakrývala hustá mračna a nám nezbývalo nic jiného, než že jsme museli jít na přistání skrz jeden takový mrak. Reflektory lodě nám nebyly nic platné a tak jsme letěli poslepu. Když se před námi konečně vynořil přistávací sektor, oddychli jsme si. „Kde je ta věc?“ otázala se Marina. „V sektoru 12, plocha 3A,“ odpověděl jsem jí. Hraničář jako šipka přiletěl k ploše 3A a my jsme spatřili novou stíhačku. Vypadala jako pěstní klín. Jediné co rušilo její aerodynamickou čistotu, byl kokpit, který vystupoval nad její povrch. „Spusť to,“ řekl jsem Vengovi. Ten naťukal do počítače několik povelů a náš vlečný paprsek stíhačku uchopil. „Otevřít hangár!“ rozkázal jsem. Vrata hangáru se otevřela a stíhačka do něj přesně dosedla. „Pryč odtud!“ křikl jsem na Marinu. Motory Hraničáře zabraly plnou silou a loď se vymr-štila vzhůru. Opět jsme vstoupili do husté oblačnosti. Najednou se na senzorech objevily dva objekty v kolizním kurzu a automatika začala okamžitě pracovat. Světla kokpitu změnila barvu z bílé na rudou a celou lodí se neslo houkání sirén. Marina zkontrolovala lodní systémy a já přiskočil k ovládání zbraní. Právě včas. Z oblaku proti nám se vynořily dvě stíhačky a začaly pálit z laserů. Naše štíty stále držely a tak jsem připravil turbolaser. Přední laserový trojzubec Hraničáře se rozzářil a bez problému vyřadil jednu z lodí. Druhá se do nás pokusila narazit a okamžitě skončila jako její kolegyně. V tu chvíli jsme vylétli z mračna. Obloha už zřetelně nabírala černou barvu. Pak jsem to uviděl. Přímo proti Hraničáři mířily dva Tarelitské křižníky. Obrovské lodě ve tvaru klínu viditelně nabíjely turbolaserové baterie. Přidal jsem ještě víc energie do štítu a opět nabil naše turbolasery. Vengo byl plně zaměstnán výpočty souřadnic pro skok do hyperprostoru. Jakmile jsme se dostali na dostřel, začaly se mezi námi a křižníky prohánět laserové výboje. „Jak ještě dlouho?“ křikl jsem na Venga. „Štíty to dlouho nevydrží!“ „Asi dvě minuty,“ odpověděl ledově klidný Vengo. Jeden z Tarelitských křižníků na nás vypálil obrovskou salvu. Z několika panelů v kokpitu vyletěly jiskry a štíty a motory odešly úplně. „Je to v háji!“ zařval jsem a v duchu jsem si nadával za to, že jsem tenhle kšeft vzal. „Vyhodíme to do vzduchu!“ řekl jsem po kratší úvaze. Marina i Vengo se na mě podívali a v tu chvíli jsem dostal nápad. „Vengo, nastav destrukci na povel. Marino, běž rychle připravit tu stíhačku, já dopočítám koordináty.“ Marina okamžitě odstartovala k hangáru a Vengo začal bušit do klávesnice počítače. Já jsem si vzal záznamník. Počítač právě dokončil výpočet a tak jsem si přepsal z jeho obrazovky vypočítané koordináty. Současně jsem po očku sledoval, jak z jednoho křižníku míří k naší lodi výsadkový člun. „Hotovo,“ řekl Vengo a oba jsme odklusali do hangáru. Marina už seděla v kokpitu stíhačky a připravovala systémy. Štěstí, že to je čtyřmístný stroj, problesklo mi hlavou. Rychle jsem Marině předal koordináty a ta je přepsala do navigačního počítače. Ozvala rána, jak na Hraničáře dosedl výsadkový člun. Připásal jsem se a kývnul na Marinu. Ta stiskla spoušť laserů a rozstřílela vrata hangáru na malé kousíčky. Atmosféra z doku unikala s takovým syčením, že ho bylo slyšet až na palubu stíhačky. Okamžitě jsem sáhl po ovládání motoru, stíhačka se vymrštila z lodě a zamířila pryč od Hraničáře. Podíval jsem se za sebe právě když Vengo stiskl na dálkovém ovladači tlačítko destrukce. Hraničář explodoval a jeho trosky se okamžitě rozptýlily po celém sektoru. Spolu s ním, vzal za své i výsadkový člun Tareliánů. „Padáme odsud!“ řekl jsem Marině. Zatáhla za páku a stíhačka zmizela v hyperprostoru. Jessie skončil své vyprávění a zahleděl se do barevných hlubin hyperprostoru. „Co bylo dál?“ otázal jsem se. „Dostal jsem zaplaceno, nechal jsem pašeráctví, vzal jsem si Marinu za ženu a za náš podíl jsme si koupili prostornou vilu na Venoru III. Máme dvě děti, syna a dceru. Obě studují na akademii Hvězdné bezpečnosti a brzo budou přiděleny na své lodě. O válce Tarelitů s Nigary určitě víš. Skončila vítězstvím Nigarů poté, co jsme jim dodali tu zpropadenou stíhačku. Vengo si za svůj podíl koupil loď, najal posádku a několik let dál pašoval. Pak se dostal do křížku s V’gbany a při střetnutí s jejich křižníkem zahynul.“ Na Jessiem bylo vidět, že smrt přítele byla pro něj těžkou ranou. Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale přerušil mě signál počítače, který oznamoval, že vystoupíme z hyperprostoru. Ukázal jsem Jessiemu jeho křeslo a upozornil ho, aby se připoutal. Když barevné skvrny hyperprostoru nahradilo hvězdné pole, Jessie se odpoutal a šel do své kajuty. Začal jsem se připravovat na přistání. „Identifikaci a polohu, prosím,“ ozval se z reproduktoru hlas mého přítele Jasona Milese. „Loď: Jezdec, poloha: sedím v křesle a koukám před sebe. Jak se máš Jasone?“ „Jde to, brácho. Máš tam něco k proclení?“ „Ne, jsem tu sám,“ zalhal jsem mu. „Dobře, přistaň s tím na plochu 25 a v šest za mnou přijď k ‘Velkému slonovi’.“ „O.K., plocha 25. Pak se uvidíme.“ Zavedl jsem Jezdce na přistání a šel jsem pro Jessieho. „Celní kontrola nebude?“ otázal se mě. „Řekl jsem, že jsem sám. Kontrolor je můj přítel.“ „Děkuju za přepravu, hochu,“ řekl Jessie a vytáhl z kapsy svazek bankovek. Tohle je pro tebe. Je to trochu víc, než jsem ti slíbil, ale nech si za to vylepšit loď. Třeba ti jednou zachrání život, tak jako mně Hraničář.“ Poděkoval jsem mu a doprovodil ho až na konec hvězdného přístavu. Když jsme se loučili, zavedl mě do úzké uličky. „Ještě bych ti chtěl poděkovat za to, že jsi mi usnadnil práci.“ Nechápavě jsem se na něj podíval a on otevřel ten malý kufřík, který měl celou dobu u sebe. Byl plný diamantů. Jeden vytáhl a strčil mi ho do ruky. Zasmál se na mě, poplácal mě na rameni a zmizel v davu. Chvíli jsem zíral na diamant v mé dlani a snažil jsem se přesvědčit, že jsem právě neprovezl na své lodi kontraband, ale nakonec jsem to vzdal. Pašerák prostě zůstane pašerákem, pomyslel jsem si nakonec. | ||
k ZA 21 | ||
k Povídkám | ||
k ZA |