Pokus
"Ještě jednou zapalte kahan a přibližte ho k listům," řekl vysoký šedovlasý muž v bílém plášti.
"Výborně. A teď přejděte k regálu s ostatními rostlinami a přibližujte plamen k nim." Mladý, dosněda opálený asistent, vykonával strojově úsečné příkazy profesora.
"Dobře. Stačí. Můžete poklidit. Pro dnešek končíme." Venku se stmívalo a soumrak pozdního léta vložil do profesorovy tváře první měkké stíny. Těžká ruka starého muže sjela k řídícímu pultu a citlivé prsty stiskly rudě zářící knoflík regulátoru. V přístroji tiše zapraskalo, světelná křivka splynula s matnou plochou obrazovky a ticho ztratilo svůj konejšivý podtón.
"Jste unavený, profesore. Do kongresu zbývají ještě dva měsíce. Snad by nevadilo, kdybyste na pár dní vysadil." "To je v pořádku, Tomáši. Referát mi dělá nejmenší starost. Vlastně jsme hotovi. Mám ale jinou povinnost. Vzpomeňte si na Ábela." V mladé tváři asistenta se vystřídala starost s rozpaky.
"Já vím, nemám právo s vámi takto mluvit," řekl asistent, "ale od jeho nešťastné smrti jste tak uzavřený, že z vás člověk nedostane kus souvislé řeči. Byl váš přítel, to chápu, ale máte povinnost myslet i na sebe. Sám jste říkal, že stojíme na prahu veliké proměny, že náš objev bude významným předělem v celé biologii. Je to vaše práce a vy musíte myslet v první řadě na to, jak ji obhájit."
Profesor přešel zvolna laboratoří, zmáčkl tlačítko vypí-nače a místnost se naplnila mléčně bílým světlem zářivek.
"Pro vás, mladé, je všechno jednodušší," řekl, "nevíte ještě, co je minulost, nepřipustíte, že by něco mohlo skončit jednou provždy, přátele ztrácíte i získáváte se stejnou lehkostí. Nemám vám to za zlé, Tomáši, ale na tohle skutečně nemáte právo."
Profesor se vrátil k velkému stolu uprostřed labora-toře a vytočil záznamovou pásku posledního pokusu. "Pojďte se na něco podívat," pokračoval zamyšleně. Mladý muž vložil do nabitých desek zápis o pořadí zkoušek a úzkou uličkou mezi skříní, cívkami a velkým regálem plným květin prošel do středu laboratoře. "Sedněte si a dávejte pozor, co vám řeknu. Ábel byl můj nejbližší přítel a to, co se stalo, se stalo v mém domě. Od začátku jsem nevěřil těm nesmyslům, kterými odbyla celý případ policie. Poslední dny jsem přišel na způsob, jak usvědčit vraha. Vy byste v takovém případě mohl odpočívat a chovat se normálně?"
"Vy se domníváte, že to byla vražda?" řekl udiveně asistent.
"Já se nedomnívám. Jsem o tom přesvědčen."
"Ale policii jste řekl, že nikoho nepodezříváte?"
"Policii jsem mohl říci jen to, co jsem prokazatelně věděl. Ani teď, i když tvrdím, že to byla vražda, nemohu říci, že by mi kdokoliv z tehdy přítomných byl podezřelý. Ale zkuste uvažovat takto. Ábel byl precizní a opatrný. V mém domě i mé laboratoři znal podrobně rozmístění i funkci přístrojů. Nebyl opilý, i když mu policie našla stopy alkoholu v krvi. Do poslední chvíle měl dobrou náladu a při hovoru, který jsme spolu měli, říkal, co ještě musí dokončit během letošního podzimu. Neopatrnost a nehodu můžeme vyloučit a o sebevraždě pochybovala i policie. Co tedy zbývá? Snad vražda, ale jaký motiv? Jeho minulost jsem znal stejně dobře jako svou. Uvědomte si, že naše přátelství začalo už na střed-ní škole. Po ukončení vysoké jsme oba přešli na zdejší ústav. Ábel byl uzavřený člověk, přátel neměl mnoho a o nepřátelích se vůbec nedá mluvit. V něm tedy nebyl důvod, čili nebyl zavražděn z pohnutek osobních. Jediná věc, ve které byl mimořádný a kde se vymykal průměru, byla vědecká práce a úspěchy. Zbývá, ať je to jakkoliv nepochopitelné, jen závist, a to závist tak silná, že dokázala zabít. Vidíte tady tu knihu?"
Profesor podal asistentovi černý špalíček s červeně lemovanými listy a zlatým titulem na hřbetě.
"Pocházím z venkova. Když jsem byl malý, byla to na vesnici v mnoha rodinách jediná četba. Vy asi neznáte bibli, ale kdybyste ji znal, a třeba i pominul náboženský účel jejích příběhů, stále ještě zůstane dost moudrosti, která byla po staletí sbírána a zapisována. Poslechněte si tento odstavec:
„Po mnoha dnech obětoval Kain z úrody zemské oběť Hospodinu. Ano, i Ábel obětoval z prvorozených věcí stáda svého i vzhlédl Hospodin na Ábela a na oběť jeho. Na Kaina pak a na oběť jeho nevzhlédl. Protož rozlítil se Kain náramně a opadla tvář jeho a stalo se pak, když byli spolu na poli, že povstav Kain proti Ábelovi, bratru svému, zabil jej.“
Pamatujete jistě, jak policie nenašla motiv. Když se zabíjí z materiálních důvodů, je to snazší. Ale Kain, ta stopa podobenství, což není potencionálně obsažen v mnohém z nás? Nechtěl jsem před nimi o tom mluvit. V kritické době byla celá společnost rozběhnutá po domě, a nikdo neměl alibi. Teď můj důkaz. Lidské tělo, jak víte, vydává osobitý pach. Aby vrah nezanechal otisky prstů, navléká rukavice. Ale svůj pach a signál, který vysílá do prostoru, odstranit nemůže. A vlastně ani neví, že by mu mohl být nebezpečný. My víme, že mu nebezpečný je. Naše pokusy dokázaly, že paměť rostlin zachovává ve svých buňkách pocit očekávání, pocit vděčnosti i pocit strachu. Ne, květiny nevidí. Ale ten, kdo zmáčkl knoflík vypínače a zasáhl smrtelnou dávkou proudu tělo doktora Ábela, prohnal tutéž dávku květinami, které v tu chvíli stály na zkušební desce. Vy jste tu nebyl, Tomáši, a proto vám mohu říci všechno. Nemám ani stín jistoty, nikoho ze svých přátel nemohu vyloučit z okruhu podezřelých. Jste jediný, kdo zná mou práci, stojíte zcela mimo výsledek mého šetření a můžete mi pomoci usvědčit vraha."
"Ale já se domnívám," řekl asistent, "že i kdyby se podařilo usvědčit pachatele způsobem, o němž mluvíte, policie nám stejně neuvěří. Je to pro člověka, který nezná celý sled vašich pokusů natolik fantastické, že nikdo nemůže přijmout za důkaz to, že u některé z pokusných osob zareaguje květina jinak. Vzpomeňte si, jak těžko získávala v policejních praktikách svou pozici daktyloskopie."
"Víte, Tomáši, mně ani tak nejde o to, čemu chce nebo nechce policie přiznat váhu důkazu. Chci usvědčit vraha před ním samým a pokládám za svou povinnost, když už nemohu zlo potrestat, alespoň odhalit jeho původce a dát mu na vědomí, že jeho čin nezůstal utajen. Nemyslete, že je snadné spáchat zločin. K tomu, aby člověk mohl zabít člověka, musí zničit i něco v sobě. Něco, co pro něj až do okamžiku vraždy existova-lo jaksi samozřejmě. Musí se zbavit jistoty. Musí jistotu nahradit vírou. Věří tedy, že jsme všichni přesvědčeni o jeho nevině. A já si, Tomáši, kladu za svou povinnost jeho vírou otřást. Vystoupit proti se svým pohledem Boha, před jehož tváří se odehrává každý děj. Jehož oči střídají úhel i nositele a jeho vědění je nekonečné, protože je ve všem obsažen. Nepokládejte tu metaforu, to svědectví za více, než čím je. Nemluvím z cesty, ani pod vlivem sentimentu. Řekl jsem Bůh, ale slovo zůstalo slovem a žádný výklad by nebyl přesný. Teď však mluvím svými ústy a o svých představách. Můj Bůh, Tomáši, bude korunním svědkem naší obžaloby. Neboť Bůh je pohyb a život, Bůh je naše stopa zanechaná v písku, Bůh je spravedlnost, mlčící jenom před tím, kdo nedokáže slyšet a rozumět. Domníváte se, že člověk, který dovede posoudit váhu našeho důkazu, nebude dostatečně potrestán vratkostí své budoucnosti? Jestli pochybujete o účinnosti pokusu, nemohu vás nutit. Budu-li však sám, kdo spatří vraha, zbyde mu ještě jedna šance. V tom případě mějte alespoň otevřené oči."
"Ne, profesore, chci být s vámi," řekl asistent překotně, "jen se obávám, kam nás to zavede."
Profesor pomalu vstal z křesla a složil záznamy do zásuvky stolu. Potom sáhl do kapsy pláště a podal asistentovi svazek obálek. "Ty pozvánky vezměte na poštu. Za týden budeme mít jasno. A děkuji, Tomáši."
Na bílých ploškách dopisů leželo sedm jmen. Sedm adres jakoby vymodelovaných pečlivou rukou pisatele. Uvnitř týž obsah - opatrné, ale důrazné pozvání na neodkladný rozhovor. Sedmkrát zaskřípěla plechová dvířka domovních schránek a sedm mužů v rozličných částech velkoměsta přečetlo několik řádek profesorova pozvání.
"To je zvláštní," řekl doktor Nerad manželce, když mu přinesla ranní poštu. "Podívej, zve mne profesor Grof na schůzku. Slyšel jsem, že od Ábelovy smrti se ještě neobjevil na fakultě. Nikdo neví, co se s ním děje, až teď ten dopis. Tobě to nepřipadá zvláštní?"
"Ani ne," řekla nevzrušeně manželka, mně připadá spíš zvláštní, že pro kouř není vidět od okna ke dveřím. Mne se budeš ptát, co je a co není zvláštní."
Doktor Nerad zastrčil dopis do zásuvky psacího stolu, zabručel něco velmi nesrozumitelného a zapsal datum návštěvy mezi seznam pacientů, kteří čekali na sobotní obchůzku.
Doktoři Murcek, Kazda a Hron z profesorovy fakulty zařadili pozvání do pracovní náplně a s uspokojením zaznamenali, že ten jejich starej se už zas dostává do normální formy.
"Blázen," zabručel laborant Hlouška, když dočetl profesorův dopis. "Člověk si mezi tou honorací připadá jako stínítko od lampy."
"Když tam nepůjdeš," řekl jeho kolega Axman, "tak si to polepíš jako loni na podzim. Já osobně, než bych snášel řeči, tak jdu."
Profesor Nagy otevřel dopis až v autobuse směřujícím k vodní nádrži. Chudák Grof, pomyslel si, je toho na něj poslední dobou moc. Musím ho někdy vytáhnout mezi lidi. Pokud byl naživu Ábel, byl samá práce, a teď je na tom ještě hůř.
Sobotní odpoledne se jako naschvál proměnilo v sluncem prohřátou reminiscenci léta. Obloha byla bez jediného mráčku. Nálada pozvaných pomalu klesala při vědomí promarněné příležitosti nádherného dne. Profesor s mladým asistentem se objevili v přijímacím salónku přesně ve sjednaném čase.
"Přátelé," přerušil obřadně rozmrzelou atmosféru profesor. "Chtěl bych vám vysvětlit důvod. Omluvte, že vás připravuji o čas. Záměr, který mne k této schůzce přivedl, je natolik vážný, že jsem přesvědčen o vašem naprostém souhlasu s mým jednáním." Profesor se odmlčel a přehlédl klidným zrakem přítomné.
"Prosím, aby experiment, který hodlám s vaší pomocí provést, zůstal tajemstvím naší společnosti. Jak víte - Ábel byl před dvěma měsíci zavražděn. Ne, nepřerušujte mne, jsem o tom přesvědčen a jakékoliv námitky nemají význam. Sezval jsem vás proto, že v den jeho smrti jste byli mými hosty a mimo vás nikdo další neměl příležitost provést, dovolte mi to tak nazvat, ten zrůdný čin. Nebudu vám vysvětlovat, jaké důvody mne přivedly k přesvědčení, že doktor Ábel ani nespáchal sebevraždu, ani nezemřel nešťastnou náhodou. Chci vás jen seznámit s okolností, kterou vrah nemohl považovat za důležitou, protože nejen neznal pokusy, které v poslední době provádím, ale ani nemohl předpokládat, že by mohly vést k jeho odhalení. Má kongresová práce, kterou připravuji, se zabývá, jak vzdáleně tušíte, reakcí rostlin na vnější vlivy. Potud tedy znáte náplň mé práce. Zatím však nikdo ze zde přítomných, samozřejmě mimo asistenta, neví, že se mi podařilo objevit u některých druhů rostlin dokonalejší soustavu pocitů, než jaká jim byla dosud přičítána. Bude se vám zdát asi fantastické, že něco kořeny připoutané-ho k půdě může znát, i když po svém, pocit radosti, nebezpečí a strachu. Ale to je pouze méně vzrušující stránka objevu. Je tu ještě paměť, paměť, která zachová sice jen nejhrubší obrysy vjemu, ale zachová je spolehlivě a podle dosavadních zkoušek bez omylu.
Vrah se dopustil chyby, když do zkušební desky o kterou se opíral doktor Ábel, pustil proud. Rostliny, které byly připraveny k pokusu, se přes laboratorní aparaturu během tří vteřin napojily na elektrické šoky vydávané přístrojem. V té chvíli byl ještě neznámý v prostoru laboratoře. A tak jeho i Ábelův tělesný pach s dalšími znaky, které jsou tělu charakteristické, zaznamenal složitý systém jejich paměti do sféry znaků, které jsou příčinou jejich bolesti. Nechci výsledek pokusu předat ani policii, ani nikomu, koho se přímo netýká. Já a asistent odejdeme do laboratoře a od vás pouze chci, abyste jednotlivě vstupovali za námi. To je všechno. A teď bych prosil prvního z vás, aby mne následoval."
Profesor přešel salónkem, sledován asistentem a doktorem Neradem, který se počítal k profesorovým nejstarším známým. Prošli chodbami domu, vystoupili po kamenném schodišti do horního poschodí a vešli do laboratoře.
"Řeknu vám, profesore," promluvil starý doktor, "že jste si na nás vymyslel pěknou boudu. To přece nemyslíte vážně s pamětí a všemi podobnými nesmysly?"
Profesor stál nad regulačním pultem a mezi tím, co doktor vypočítával své pochyby o smyslu zkoušky, zapnul sledovací přístroje připravené k pokusu. Tmavá obrazovka zasvítila matným světlem a v dolní části obrazu se objevil zářivý had vlnící se křivky.
"Děkuji vám, doktore," řekl profesor, "promiňte, že jsem vás nemohl vyloučit z podezření. Obraz je negativní. Buďte tak laskav a zavolejte dalšího."
V salónku, do kterého se doktor vracel, panoval nervózní neklid. Profesorova slova, i když přijatá s pochybami, vyvolala nejistotu u přítomných. Doktorovo "další" prolomilo ztrnulé ticho. Laborant Hlouška vyskočil ze židle a zamířil ke dveřím. "Když pánové dovolí," prohodil posměšně, "tak bych si tu atrakci odbyl radši dřív." Jeho neforemná postava zmizela v chodbě a společnost se shromáždila kolem doktora Nerada. Než stačil odpovědět na všechny zvědavé otázky, byl Hlouška opět mezi dveřmi.
"Tak, pánové, rostlinky jsou netrpělivé."
"Mírněte se, Hlouška," řekl profesor Nagy, "tady nejste na mejdanu a nikdo není zvědav na vaše pošklebky."
Hlouška se uklidil do rohu k barové skříňce. Doktor Hron vyšel z místnosti.
"No, ať už to je jak chce," poznamenal doktor Murcek, "tak za hodinu je po všem a profesor se přesvědčí o spolehlivosti své kongresové práce."
"Další," řekl vracející se Hron. Laborant Axman, který se během diskuse přestěhoval za kolegou Hlouškem, bez řečí opustil místnost. Doktor Hron přešel k odloženému šatstvu. "Pánové prominou," řekl do běžící diskuse, "mám neodkladnou práci. Svou povinnost jsem splnil, profesor nemá námitek. Ještě jednou se omlouvám."
Laborant Hlouška nalil další pohárek hnědavé tekutiny a pomalým pohybem vyprázdnil obsah do nastavených úst. Doktor Hron zmizel ve dveřích.
"Další," zaznělo už monotónně z otevírajících se dveří. Doktor Kazda se vydal směrem k profesorově laboratoři a laborant Axman zmizel v hlubokém křesle po boku spokojeně se tvářícího Hloušky.
"Tak se nám ten kruh začíná pomalu stahovat," řekl doktor Murcek. "Podívejte se na to, Nagy, kdo by to řekl, že tu zůstaneme až na konec."
"Další," řekl přicházející Kazda. "Jen jděte, doktore," obrátil se profesor Nagy na vedle sedícího kolegu, "já už to vydržím být poslední." Murcek zamáčkl právě zapálenou cigaretu a zamířil ke dveřím.
"Heleďte, profesore," ozval se whiskou rozpálený Hlouška, "co když se doktor Murcek vrátí jen tak. Co tomu říkáte? Vy jste Ábela, pokud se pamatuji, neměl zrovna v lásce."
Profesor Nagy mlčel. Atmosféra v salónku nabývala s pokračujícím experimentem na pochmurnosti.
"Hlouška," řekl doktor Nerad, "nalejte mi taky skleničku."
Asistent se sklonil nad barovou skříňku a odlil z načaté láhve.
"Chcete led nebo čistou, doktore?"
"Další," oznámil společnosti vracející se Murcek. Profesor Nagy pomalu vstal a s vážnou tváří se podíval po všech přítomných. Zdálo se, že chce něco oznámit, ale potom se obrátil a prošel dveřmi.
"Pánové, je to hotový, je to on. Hned, jak začal starej Grof o tom, že je to vražda, podezříval jsem Nagyho."
"Nechte si to a raději mi podejte tu skleničku," zavrčel doktor Nerad. Hm, Hagy, pomyslel si, bylo by to možné? Ale hloupost, od začátku do konce je to nesmysl. Profesor se musel zbláznit.
Do nepříjemného ticha se náhle ozvaly blížící se rozčilené hlasy. Dveře se otevřely. Nagy, asistent a profesor Grof vstoupili do salónku. Všichni se otočili k příchozím. Profesor Grof se rozpačitě rozhlédl po sedící společnosti.
"Promiňte," řekl vzrušeným hlasem, "že nemohu oznámit výsledek experimentu. Profesor Nagy nám sdělil, že asi před půl hodinou odešel mimo dům doktor Hron. Pravděpodobně celou dobu, kdy jste se domnívali, že se podrobuje zkoušce, prostál za dveřmi laboratoře."
Vysokým oknem v západní stěně salónu proudily paprsky odpoledního slunce.
"To je zase nějaká finta," řekl asistent Hlouška, oblékajícímu se Axmanovi, "já bych dal hlavu za to, že jestli Ábela někdo zabil, tak to udělal bláznivej Nagy."
Prošli zahradou. "Hele, doktor Kazda tu má auťák," řekl Axman. "Jen si pojďte sednout," řekl doktor, "vyložím vás ale u fakulty, chci si ještě překontrolovat záznamy z minulého semestru."
Hlouška, Kazda a Axman zmizeli v tmavomodrém fiatu.
Sobotní odpoledne naplnilo ulice zástupem spěchajících aut. Přes křižovatky proudily nekonečné davy lidí. Štvanice na zábavu a únava z odpočinku. "Brzděte, doktore," zadrmolil prudce Axman. "Tudy asi neprojedem."
Dopravák v modré uniformě ukazoval směrem do úzké postranní uličky.
"Tohle je dennodenně," řekl doktor. "Podívejte, co je tu čumilů." Fiat přibrzdil a krokem projížděl okraj nakupeného davu. Na místo nehody nebylo z auta vidět.
V pondělí ráno otevřel profesor Grof právě přinesené noviny a jeho oči přelétly šedivé odstavce denních zpráv. Najednou se zarazil. Vstal od načaté snídaně a s novinami v ruce zamířil do laboratoře.
Pondělní ráno se svým chladem nenávratně vzdálilo od sobotní, sluncem prohřáté vzpomínky léta. Profesor prošel chodbami tichého domu, vstoupil do laboratoře a z pracovního stolu vzal nůžky. V černé kronice ranních novin byla malá, všední noticka:
Zaměstnanec fakulty experimentální biologie, doktor F.H., byl včera nešťastnou náhodou sražen pomalu jedoucím vozem městských dopravních podniků. Přes rychlý zásah záchranné služby se ukázala veškerá pomoc marnou.
Profesor Grof zprávičku ještě několikrát přelétl zrakem, potom ji vystřihl a vložil do desek naplněných záznamy o pokusech zaměřených k odhalení vraha. S povzdechem zavřel zásuvku psacího stolu a přistoupil k oknu. V zahradě proháněl podzimní vítr zkroucené terčíky spadlého listí.
k ZA 21
k Povídkám
k ZA