Mezinárodní kosmická stanice
Oficiality
První dohoda o výstavbě společné kosmické stanice byla podepsána mezi USA, Kanadou, Japonskem a Evropskou kosmickou agenturou v roce 1988. Po skončení studené války se k projektu významnou částí připojilo i Rusko. V roce 1993 byl podepsán "jízdní řád" celého projektu a o rok později zahájeno budování prvního modulu. Další klíčový dokument byl podepsán 29. ledna letošního roku ve Washingtonu. Jednalo se o dohodu stanovující rámec spolupráce mezi účastníky při vývoji, sestavování, řízení a užívání stanice. Zároveň byl upřesněn i program jednotlivých letů. Ten ale musel být kvůli průtahům na ruské straně způsobeným ekonomickou krizí pozměněn. Podle lednové smlouvy měl být první modul vypuštěn již v červnu. I nynější start 20. listopadu byl ohrožen, ale nakonec Rusové slíbili, že plán dodrží. V americkém Kongresu se již objevily i návrhy na vyloučení Ruska z projektu. NASA dokonce požádala Kongres o finanční výpomoc Ruské kosmické agentuře ve výši 600 miliónů US$ a "odkoupila" část ruského vědeckého času a hardwaru na stanici za dalších 60 miliónů US$.
Fáze 1
V únoru 1994 byla zahájena první část programu tzv. Phase 1 neboli také Shuttle-MIR program. V rámci této fáze se uskutečnila série setkání a spojení amerických raketoplánů s ruskou orbitální stanicí MIR, sedm Američanů pobývalo na MIRu a devět Rusů absolvovalo lety raketoplánem. Prvním Rusem letícím raketoplánem byl Sergei Krikalev při letu Discovery STS-60. V únoru 1995 se raketoplán Discovery STS-63 přiblížil k MIRu na vzdálenost 300 metrů. Historickým datem je 29. červen 1995, kdy se raketoplán Atlantis STS-71 poprvé spojil s MIRem. Raketoplán posloužil k výměně posádky MIRu a zpět na Zemi se vrátil první Američan na MIRu, Norman E. Thagard (strávil zde 115 dnů). Po něm se na stanici vystřídali další astronauti a k poslednímu spojení došlo v červnu letošního roku. Raketoplán Discovery STS-91 vzal zpět na Zemi astronauta Andrew S. W. Thomase. Během 4 let strávilo sedm Američanů na MIRu celkem 975 dnů, což je více, než celkový součet strávených dnů v kosmu od začátku programu Space Shuttle v roce 1981. NASA tak dostala možnost provádět dlouhodobé experimenty v prostředí mikrogravitace, což jí lety raketoplánů trvající maximálně 14 dní neumožňují. V průběhu této fáze bylo provedeno více než 140 experimentů z nejrůznějších oborů, které připravili vědci z řady států.
Fáze 2 a 3
Startem prvního modulu stanice do vesmíru začala 20. listopadu 1998 druhá část programu tzv. Phase II. V tento den by měla ruská raketa Proton vynést z kosmodromu Bajkonur modul nazvaný Zarja (také FCB - Functional Cargo Block). Následovat bude americký modul Unity, který vynese raketoplán Endeavour STS-88. Modul bude připojen k Zariji během tří výstupů posádky do volného prostoru. Tento let bude prvním z celkového počtu 36 letů amerických raketoplánů plánovaných pro výstavbu stanice. Dalším modulem, který bude ke stanici připojen, bude v Rusku vyrobený a Ruskem vlastněný servisní modul - Service Module. Na oběžnou dráhu jej vynese opět raketa Proton z Bajkonuru v červenci příštího roku. V příštím roce se uskuteční také dva lety raketoplánu, které přivezou ke stanici náklad, gyroskopy a sluneční panely. A konečně v lednu roku 2000 by se na stanici měla nastěhovat první tříčlenná posádka. Američan Bill Shepherd a Rusové Jurij Gidzenko a Sergei Krikalev přiletí na stanici v kosmické lodi Sojuz a stráví zde asi 5 měsíců. Od té doby by měla být stanice trvale obydlená. Druhá fáze skončí připojením a uvedením do provozu amerického laboratorního modulu. Během Phase III se bude stanice postupně dokompletovávat a vybavovat laboratorními moduly vyrobenými v USA, Japonsku, Evropě a Rusku a také robotickým manipulačním ramenem vyrobeným v Kanadě. V té době bude moci na stanici žít posádka o počtu až sedm lidí.
První moduly
Modul Zarja (FCB) je financován americkou stranou a prostřednictvím firmy Boeing byl postaven v Chruniščevově výzkumném a výrobním kosmickém centru v Moskvě. Zpočátku bude sloužit pro zásobování modulu Unity energií a palivem a zprostředkovávat komunikaci. Později jeho funkce převezme servisní modul a FCB bude použit zejména jako sklad a zásobník pohonných hmot. Modul je také vybaven porty pro připojení lodí Sojuz a Progress. Jedná se o 14 m dlouhý a 4,5 m široký modul, který je pomocí dvou slunečních panelů o rozměrech 12 x 3,5 m schopen zajistit energii 3 kW. Jeho hmotnost je přes 21 tun.
Název modulu Unity (jednota) vystihuje mezinárodní spolupráci při výstavbě stanice. Modul je také někdy označován jako Node 1. Je základem americké části stanice, protože na něj budou připojeny další americké moduly. K tomu je vybaven celkem šesti porty. Spolu se dvěmi spojovacími adaptéry váží 12,5 tuny a jeho rozměry činí 11 x 5 metrů.
Servisní modul je prvním zcela ruským modulem na stanici. Bude základem její ruské části a zpočátku bude sloužit jako obytná část pro posádku. Kromě toho bude v prvních letech zajišťovat životní prostředí, navigaci, palivo, komunikaci a další funkce pro celou stanici. Je vybaven portem pro připojení zásobovacích lodí Progress.
První starty
Tabulka ukazuje starty věnované výstavbě stanice v následujících dvou letech. U dalších letů dosud nebyly upřesněny podrobnosti: (pozn. nosič označený STS-xx některý z amerických raketoplánů)
Datum Let Nosič Komponenty
20. X. 1998 1A/R Proton Zarja (FGB)
3. XII. 1998 1A STS-88 Unity Node, 2 Pressurized Mating Adapters
V. 1999 2A.1 STS-96 Spacehab Double Cargo Module
VII. 1999 1R Proton Service Module
VIII. 1999 2A.2 STS-101 Spacehab Double Cargo Module
X. 1999 3A STS-92 Integrated Truss Structure (ITS) Z1, PMA-3, Ku-band Communications Systém, Control Moment Gyros (CMGs)
XII. 1999 4A STS-97 Integrated Truss Structure P6, Photovoltaic Module, Radiators
I. 2000 2R Sojuz První posádka
II. 2000 5A STS-98 U.S. Laboratory Module
III.2000 5A.1 STS-102 Logistics and Resupply; Lab Outfitting, Multi-Purpose Logistics Module (MPLM)
IV. 2000 6A STS-100 Leonardo MPLM, Ultra High Frequency (UHF) antenna, Space Station Remote Manipulating System
VI. 2000 7A STS-104 Joint Airlock, High Pressure Gas Assembly
První posádky
Prozatím byly jmenovány první 4 posádky pro mezinárodní stanici. Jejich přehled je zde:
První posádka
Start: let 2R - Sojuz (leden 2000)
návrat: let 6A - STS 100 (duben 2000)
William M. Shepherd (kapitán, US Navy), velitel expedice
Jurij Gidzenko (plukovník, Russian Air Force), velitel lodi Sojuz
Sergei Krikalev, palubní inženýr.
Druhá posádka
Start: let 6A - STS 100 (duben 2000)
návrat: let 7A.1 - STS 102
Jurij Jusačev, velitel expedice
James S. Voss (plukovník, US Air Force)
Susan S. Helms (podplukovník, US Air Force)
Třetí posádka
Start: let 7A.1 - STS 102
návrat: let 4A - STS 105
Kenneth D. Bowersox (velitel, US Navy), velitel expedice
Vladimir Dezhurov (podplukovník, Russian Air Force), velitel lodi Sojuz
Michail Turin, palubní inženýr.
Čtvrtá posádka
Start: let 8A - STS 105
ávrat: let 9A - STS 109
Jurij Onifurenko (plukovník, Russian Air Force), velitel expedice
Carl E. Walz (podplukovník, US Air Force)
Daniel Bursch (velitel, US Navy).
Zajímavá fakta
- vzdálenost od jednoho konce stanice ke druhému bude 120 metrů
- obytné a pracovní prostory budou mít objem 1 700 m krychlových, což je ekvivalentní vnitřnímu prostoru letadla Boeing 747 Jumbo Jet
- energií budou stanici zásobovat 4 americké moduly, každý z nich bude mít dva panely slunečních článků o rozměrech 37 x 13 metr, každý modul bude dodávat energii 23 kW, panely se budou otáčet směrem ke Slunci, aby dodaly maximální množství energie
- energii bude rozvádět 14 km kabelů
- elektrické a elektronické části obsahují 1900 různých typů odporů, 500 typů kondenzátorů a 150 typů transistorů
- stanice bude mít 4 okna pro pozorování Země
- 42 počítačů bude kontrolovat systémy na stanici pomocí 2000 senzorů
- palubní software má 1,7 miliónu řádek kódu
- 18m robotické rameno s nosností 125 tun bude připojeno ke stanici pro pomoc při sestavování a údržbě stanice
Základním zdrojem informací pro napsání tohoto článku o mezinárodní kosmické stanici byla stránka [http://station.nasa.gov]
k ZA 22
naVesmírnou Odyseau
k ZA