Balada o rytíři a drakovi
Rytíř Aram pomalu vstával a nevrle pozoroval okolní scenérii. Uvažoval zadumaně, proč tohle stále ještě dělá. Jeho poslední dáma Kornélie se už dávno vdala za nějakého pupkatého zemana a stejně už netoužil po chvilkách vášnivého objetí. Čím byl starší, tím se mu zdála námaha pro to vynaložená neúměrná odměně. Stejně tak prchavá byla i přízeň vládců. Zatímco jednou rukou na něj věšeli metály, druhou mu do vína sypali jed, protože se báli hrdinů.
Místo slibovaných hradů a bohatých lén měl jen velké množství jizev a ran, které obzvláště v tomto počasí neustále pobolívaly.
Mohl by se sice vrátit domů, ale myšlenka na návrat ho děsila. Ještě v mládí ho zasnoubili s dcerou jiného rytíře. Když ji poprvé uviděl, udělalo se mu mdlo. Místo luzné krásky, kterou mu popisovali, viděl kostnaté, hranaté a neforemné stvoření s nečistou pletí a hlasem vypitého setníka. Navíc brzy po svatbě podlehla chorobné žravosti a její postava se rozlila do nevídaných rozměrů. Od té doby se domovu vyhýbal jak čert kříži. Když se před časem doslechl, že se ve zdejším kraji vyskytuje drak, jehož skolení dosud chybí v soupisu jeho hrdinských skutků, byl cíl další cesty jasný, i když na otázku, proč to ještě dělá, by sám nedokázal odpovědět. Vyptávání na stovce míst ho přivedlo až do nedaleké vesnice, kde mu místní pastýř duší popsal svou kuchyňskou latinou, z které rozumněl sotva třetinu, cestu do tohodle zapomenutého místa. Jako nejodvážnější z celé vesnice se ukázal být malý pasáček ovcí, který je doprovodil až sem na místo, kde se utábořili.
Zatímco rytíř přemýšlel, jeho sluha Kott mu vařil snídani a připravoval zbroj. Ta kdysi krásná a lesklá byla postupem doby stále matnější a pomačkanější.
Aram měl sice válečného koně Berta, ale dnes se rozhodl jít pěšky. Zdůvodňoval si to v duchu tím, že stezka údolím je pro manévrování koněm příliš úzká a Bert už má také svůj věk. Aram si nebyl jist, zda by ho i s brněním ještě unesl. Po těch letech co spolu harcovali světem o něm rytíř uvažoval spíš jako o kolegovi a děsil se okamžiku, kdy by se musel s věrným kamarádem rozloučit a tak ho vědomě šetřil.
Mezitím, co ho sluha strojil, mlha zmizela a ukázala se celá ošklivost tohoto kraje. Slunce do nich začalo pražit. Aram si zatím lebedil a vyhříval si v jeho paprscích revma nastřádané z mnoha přespávání pod širým nebem, ale věděl, že jen co se vydá na cestu a slunce se ještě více opře do černých plechů brnění, stane se to pro něj peklem.
Ještě chvíli zadumaně pozoroval ústí soutěsky a přemýšlel nad tím, co ho tam asi čeká, ale pak už věděl, že nelze dál váhat. Vstal, potěžkal kopí a řekl: "Je čas!" a pomalu se vydal na cestu. Ještě než přešel malý palouk, cítil, jak mu po zádech stékají první kapky potu a s úlevou přijal stín v soutěsce.
Vyšlapaná cesta klesala prudce dolů a doprava a po několika stech krocích končila plochým širokým prostranstvím, na jehož konci byl velký temný otvor jeskyně. Udusaná zem v jejím okolí a poházené vybílené kosti svědčily o tom, že je Aram na správném místě a jeskyně je obydlena. Nechtělo se mu dovnitř. Hodně toho o dracích četl a věděl, že ve tmě vidí stejně dobře, ne-li lépe, jako venku.
Zabušil tedy kopím co nejsilněji to šlo a čekal. Dlouho se nic nedělo. Aram tam stál a měl pocit, že jeho brnění je rozpálené do červena. Cítil, jak se mu kapky potu slévají v potůčky a stékají po zádech. Vyčítal si, že se sem vůbec táhnul. Nadával si do starých bláznů a už se chtěl otočit, když uslyšel z jeskyně temné dunění a po chvíli se v ústí jeskyně objevil drak. Rytíř v prvním okamžiku pozvedl kopí, ale po chvíli ho sklopil.
Ne, tohle zvíře je spíše k politování a do krvelačné šelmy mělo stejně daleko jako malé kotě. Drak byl o mnoho menší, než tvrdily všechny knihy, trochu se potácel, jeho zrak byl kalný a po celém těle byl poset spoustou boláků.
Aram nemusel dlouho hádat, setkal se s tím snad tisíckrát - byl to svrab. Posléze ho drak přeci jen zaměřil a vyšlo z něj: "Rytíř?"
Byla to částečně otázka a částečně konstatování. Aram přikývl a představil se celým titulem. Drak byl viditelně spokojen: "Krásné jméno! Krásné tituly! Určitě jsi slavný a hrdinný. Budu rád, když můj život ukončí takový muž jako jsi ty! Už mě všechno bolí, zuby mi skoro všechny vypadaly a nemůžu kousat, jsem už starý..." jeho hlas přešel do sípavého šepotu.
Tohle Aram znal až příliš dobře ze své vlastní zkušenosti. Nedokázal by zabít tohodle bezmocného trpícího tvora. Vzedmula se v něm vina soucítění a lítosti.
"Dám tě do pořádku," a bez zaváhání odložil kopí, shodil přilbici a začal si rozepínat prsní pláty. S úlevou, zatímco ho drak pozoroval, navršil na hromadu úctyhodné množství plechu. Cítil se ted mnohem lépe. Přistoupil k drakovi a prohlížel si jeho rány zblízka. Pokýval spokojeně hlavou, že se nezmýlil v prvotní diagnóze. Otočil se na cestu zpět a jen tak přes rameno houkl: "Počkej tady, za chvíli se vrátím."
Když dorazil na mýtinu, Kott na něj valil oči a už ho chtěl zahrnout hromadou otázek, když mu to Aram rázně zatrhl: "To má čas. Až potom."A vydal rozkazy. Sám zašel do stanu, otevřel jednu sedlovou brašnu a chvíli štrachal v obsahu, až našel to, co hledal. Přidal k tomu několik čistých hadříků, láhev šnapsu a pak byl spokojen. Vyšel ven, kde už na něj Kott čekal. Měl přes rameno přehozeny dva měchy vody a hořel zvědavostí. Aram mu pokynul, aby ho následoval.
Když došli do údolí, drak tam skutečně ležel přesně ve stejné pozici jako předtím. Boky mu cukaly, jak nepravidelně dýchal. Sluha, sotva draka uviděl, zastavil se, jakoby zarostl do země. Aram ho nechal stát na místě a jen si od něj vzal měchy. Nejdřív dal drakovi pořádně napít pálenky a pak se dal systematicky do díla. Slunce pražilo přímo zhora a pot se z něj jen lil, ale trpělivě omýval jednu ránu za druhou a potíral je mastí a neustal, dokud měl vodu. Pak spokojeně odfoukl, odstoupil a pozoroval vykonanou práci. Drakovi se znatelně ulevilo, boláky ho už nesvědily a zrak mu zjasněl.
"Ted si oddychneme, něco pojíme a pak se vrátím s další vodou a budem pokračovat," řekl rytíř spíš pro sebe.
"Seber zbroj a pojd," obrátil se k dosud tuhému Kottovi, "a nestůj tam jak dřevo!"
Po obědě se Aram rozhodl trošičku si zdřímnout. Měl pocit, že sotva zavřel oči, už s ním někdo začal prudce cloumat. Otevřel oči a viděl, jak se nad ním sklání jeho sluha. Ještě v polospánku zamumlal: "Co je?"
Odpovědí mu byla divoká gestikulace a proud nesouvislých vět. Teprve po čase pochopil rytíř smysl jeho vět a gest. Nějaký rytíř na koni rychlém jako blesk prolétl kolem a vjel do drakovy rokle.
"Honem! Honem!" naléhal Kott, ale Aram tušil, že je již pozdě. A opravdu, když se dobelhal do údolí, byl drak již mrtev. Mladík tam nad ním stál s mečem dosud krvavým a sotva spatřil rytíře, napřáhl ho v obranném gestu proti příchozímu: "Ten drak je můj!" vykřikl výhrůžně a na pažích se mu napnuly hrozivé pletence svalů. Aram věděl, že proti tomu mládenci s býčí šíjí nemá ani tu nejmenší šanci, ale přesto přistoupil k mrtvole a zdánlivě klidným hlasem řekl: "Byl už starý a nemocný."
"To nevadí, i takový se počítá. Je můj!" opakoval znova mladík. "Zmiz nebo zabiju!"
Jeho meč se už téměř dotýkal rytířových prsou. Nemělo smysl pokoušet se pouštět se s ním do debaty, byl to tupý zabiják.
"Možná jsem taky takový býval," uvědomil si se zachvěním Aram. Přestože slunce dosud pálilo, pocítil záchvěv zimnice. Nechal ho tam stát nad zakrváceným drakem a vracel se pomalu na paseku, kde tábořil. V duši měl hluboký a temný smutek, smutek zasetý tam už kdysi dávno v minulosti, který narůstal, jak se k němu skládaly další a další dílky, až k dnešku, kdy do mozaiky zapadl poslední, který byl tou nezbytnou logickou tečkou.
Napadlo ho, že by vlastně bylo nejlepší, kdyby ho ten mládenec zabil. Pochopil drakovo chování. Bude to důstojný konec rytíře Arama.
"Stejně už mám cenu jenom mrtvý." Ušklíbl se tomu nápadu, dal svému sluhovi několik kategorických a jednoznačných rozkazů, nechal ho tam zkoprnělého stát uprostřed pěšiny a sám se vracel pomalu zpět do údolí.
Když asi za hodinu kolem něj prolétl mladý muž na koni, Kott už na nic nečekal a začal balit. Slunce došlo k západu a po táboře už nebylo ani památky, jen v údolí ptáci hodovali na dvou tělech. Za několik dní z nich budou jen vybělené kosti.
k ZA 22
k Povídkám
k ZA