Hon
Kapitán Janewayová měla k Neelixovým kuchařským výtvorům značnou nedůvěru. Musela však ochutnat všechny novinky, protože jak řekl Neelix, musí jít posádce příkladem. Čas nějaké novinky nastal i teď. Neelix vykoukl zpoza hrnců na vařiči, usmál se a vyřítil se kapitánovi vstříc.
“Kapitáne Janewayová,” zahlaholil, “pojďte ochutnat mojí novou gareanskou kávu!”
Ach bože, pomyslela si Janewayová, co to zase bude? Nahlas však řekla něco úplně jiného: “Už se těším, Neelixi.”
Neelix vytáhl ze svého pultu šálek a z ohřívače vzal kouřící konvici. Neelix konvici nahnul a chtěl kávu nalít. Té se však z konvice vysloveně nechtělo. Neelix konvicí zaklepal a z jejího hrdla se konečně vyřinula mírně rosolovitá tekutina černé barvy.
“Určitě vám bude chutnat,” řekl Neelix a usmál se jako sluníčko.
Kathryn Janewayová pomalu pozvedla šálek ke rtům, sledujíc tuhnoucí tekutinu. Co naplat, pomyslela si, vypít to musím. Okraj šálku se už skoro dotýkal jejího rtu, když se ozval komunikátor.
“Chakotay volá Janewayovou.”
Kapitán Janewayová položila šálek na blízký stolek. “Co se děje, komandére?” otázala se.
“V dosahu senzorů se objevila neznámá loď. Na pokusy o kontakt nereaguje.”
“Rozumím,” řekla Janewayová. “Jdu na můstek.”
Rázně vypochodovala z jídelny. Za zády slabě sly-šela Neelixovo ujištění, že káva později určitě bude.
“Neví o co přišla,” řekl si pro sebe Neelix a s labužnickým výrazem se nadechl vůně nápoje. Pak do sebe jediným velkým lokem obrátil celý šálek. Pokud by se měl účinek nápoje s něčím srovnat, bylo by to asi srovnání s výbuchem deseti kilotunových atomových bomb. Normálního člověka by to jednoduše posadilo na zem. Neelix však byl Talaxian. Pouze si olízl rty a blaženě se usmál. Měl bych to vařit častěji, pomyslel si.
Když kapitán Janewayová vstoupila na můstek, prakticky celou hlavní obrazovku zabíral obraz neznámé lodě.
“Nějaké informace?” otázala se.
“Senzory jí zachytily před deseti minutami. Na palubě je humanoidní forma života.”
“Nějaká výzbroj?” otázala se Janewayová.
“Tři baterie paprskových zbrání srovnatelných s našimi phasery.”
Když se loď dostala ještě blíž, bylo na její zádi patrné jakési světélkování.
“Co to je?” otázala se Janewayová.
“Ta loď je poškozená, kapitáne,” řekl podporučík Harry Kim.
“Jak moc?”
“Senzory hlásí únik deuteria a tritia, bortí se jádro směšovací komory.”
“Co ten pilot?” otázala se kapitán Janewayová a přešla až těsně ke stanovišti poručíka Parise.
“Je zraněný a v bezvědomí,” odpověděl Kim.
“Přeneste ho na ošetřovnu,” přikázala Janewayová.
Z komunikátoru se ozval hlas techničky přenosu: “Nemůžu ho zaměřit, kapitáne. Je tam hodně rušení. Možná by to bylo lepší, kdybychom nebyli tak daleko.”
Kapitán se předklonila k Parisovi. “Dostaňte nás blíž, Tome.”
“Rozumím, kapitáne.” Parisovy prsty se roztančily na ovládacím panelu. Voyager se dal do pohybu.
“Mám ho!” ozvala se přenosová technička. “Přesunuji ho na ošetřovnu.”
“Dobrá práce,” pochválila jí Janewayová.
“Rozpadá se jádro reaktoru té lodě,” řekl Kim. “Odhad…” Zahleděl se do údajů ze senzorů. “…exploze nastane za dvanáct sekund.”
“Tome, vyveďte nás odsud!”
Voyager se otočil a v okamžiku, kdy druhá loď explodovala, skočil do hyperprostoru.
Pohotovostní zdravotnický holoprogram, nazývaný prostě Doktor, obcházel diagnostické lůžko a kroutil hlavou. Pak se otočil na Kes.
“Vidíte to?” otázal se a ukázal na obrazovku lékařského skeneru. “S takovou buněčnou strukturou jsem se ještě nikdy nesetkal. A to můj program zahrnuje poznatky všech kapacit Federace. A ty orgánové soustavy…
Dveře zasyčely a vstoupila kapitán Janewayová.
“Jak se daří našemu zraněnému?” otázala se.
“Dvě zlomená žebra, malé popáleniny. Nic, co by se nedalo bez problémů vyléčit,” odpověděl Doktor.
“Kdy si s ním budu moci promluvit?” otázala se Janewayová.
“Obávám se, že nikdy,” řekl Doktor a pokračoval v prohlídce zraněného.
“Tím chcete říct co?” řekla Janewayová.
Doktor přestal s prohlídkou a otočil se na kapitána. “Nemá žádný orgán, kterým by mohl mluvit. Je prostě němý.” Stiskl několik tlačítek a na obrazovce se objevil třírozměrný obraz cizincova těla. “Ostatně,” pokračoval za chvíli, “pokud se podíváte na tento snímek, zjistíte, že v jeho těle chybí i další orgány. Například reprodukční. Podle snímku mozku se mi zdá, že není schopen vykonávat určité činnosti. Centra řeči prakticky neexistují. Má ale zdvojená centra pro koordinaci pohybů.
“Tím chcete říct, že je snad nějak upraven, jen aby mohl létat s tou lodí?”
“Já nevytvářím žádné teorie, kapitáne, jsem pouze pohotovostní zdravotnický holoprogram.” Otočil se na Janewayovou. “Je ale dost dobře možné, že byl geneticky upraven.”
Janewayová si povzdychla. “Dejte mi vědět, pokud se probudí.”
“Rozumím, kapitáne,” řekl Doktor.
Když se za kapitánem zavřely dveře turbovýtahu, začal opět provádět vyšetření.
“To se mi nezdá,” zašeptal si pro sebe. “Kes, podejte mi buněčnou testovací sadu.”
Turbovýtah se už blížil k můstku, když se z komunikátoru ozval Chakotayův hlas.
“Chakotay volá Janewayovou.”
“Janewayová,” reagovala na volání kapitán.
“Do dosahu senzorů se dostalo pět člunů podobné konstrukce jako ten, co jsme z něj vytáhli toho zraněného.”
“Budu na můstku každou chvílí,” řekla Janewayová.
Téměř okamžitě co toto dořekla se otevřely dveře na můstek. I z kabiny turbovýtahu bylo vidět na hlavní obrazovku, na níž se jako pstruzi lesklo pět lodí.
“Co o nich víme?” otázala se Janewayová, když usedla do svého křesla.
“Prakticky stejně vyzbrojené, na každém jeden pilot. Jejich biologický vzorec neodpovídá našemu zachráněnému.”
“Ani se nedivím,” řekla Janewayová.
“Něco mi uniklo?” otázal se Chakotay.
“Doktor o něm řekl, že je asi nějak geneticky upravený.”
“Genetická úprava?” Chakotayovi bylo jasné, že zahrávat si s genetickými úpravami jedince se nevyplácí. Názorným důkazem byl i Khan Singh, se kterým se setkala posádka Kirkovy Enterprise.
“Vím, že je to barbarské,” řekla Janewayová. Podívala se přes rameno na stanoviště podporučíka Kima. “Za jak dlouho se dostaneme do dosahu jejich senzorů?”
“Za deset minut,” odpověděl Kim.
“Oznamte mi, jakmile nás zachytí.”
Kim přikývl.
Kapitán se otočila zpět k Chakotayovi. “Musíme být připraveni i na jejich útok. Jak můžeme vědět, že to není nějaký pokusný objekt, který jim náhodou uprchl. V tom případě by mohli kvůli utajení mít rozkaz zničit jakoukoliv loď, která ho vezme na palubu.”“To je možné,” řekl Chakotay. Otočil se na vulkánského bezpečnostního důstojníka Tuvoka: “Pane Tuvoku, připravte všechna stanoviště na případný útok.”
“Rozumím,” řekl Tuvok a začal kontaktovat členy bezpečnostní jednotky.
Lodě na obrazovce stále rostly.
“Jsme v dosahu jejich senzorů,” oznámil Kim.
“Dejte mi spojení,” řekla Janewayová.
“Kanál otevřen,” povrdil provedení Kim.
Janewayová se postavila a dala si ruce v bok.
“Mluví k vám kapitán Kathryn Janewayová z federální vesmírné lodě Voyager. Mužeme vám nějak pomoct?”
Obrazovka blikla a objevila se tvář jednoho z pilotů. Více než člověku se podobal nějakému hmyzu. Měl obrovské složené oči a z úst trčela kusadla. Celá hlava byla pokrytá nějakými šupinami.
“Tady je Vek Eib z planety Urda. Sledovali jsme iontovou stopu jedné z našich lodí. V jednom místě se protla s dráhou vaší lodě a v tom samém místě jsme nalezli zbytky po její explozi. Ptám se, zachránili jste někoho z té lodě?”
“Zachránili jsme jednoho humanoida. Ale nepatřil k vašemu druhu,” řekla Janewayová.
Ozvalo se zapípání komunikátoru a Doktorův hlas: “Tady pohotovostní zdravotnický holoprogram, prosím přepněte si mě na hlavní obrazovku.”
“Teď to nejde, zůstaňte na příjmu,” řekla Janewayová a vrátila se zpět k hovoru s Urdanem.
“On nepatří do žádného druhu,” řekl Vek Eib. “Je umělý.”
“Cože?” řekla mírně šokovaná Janewayová.
“To samé jsem vám chtěl taky říct,” ozval se Doktorův hlas z komunikátoru. “Je to umělá biologická entita, vytvořená selektivním klonováním. Přišel jsme na to těsně po vašem odchodu z ošetřovny.”
“Na co potřebujete umělé bytosti?” otázala se Janewayová.
“To je na dlouhé vyprávění,” řekl Vek Eib.
“My máme hodně času,” odpověděla mu Jane-wayová. “Můžete mi to klidně povědět na naší lodi.”
“Říkáme jim Ahubové. Vytvořili je naši vědci. Používáme je v Aréně,” řekl Vek Eib.
“V Aréně?” řekla Janewayová.
“Je to taková hra,” pokračoval Vek Eib, “vypustí se Cíl a za hodinu po něm vyrazí pátrat Bojovníci. Dříve jsme jako piloty Cílů používali vězně, ale ti byli nespolehliví. Teď, když jsme vytvořili Ahuby, dosáhla Aréna dokonalosti. Mají skvělé reakce. A co je hlavní – necítí bolest. Bojují až do konce.”
“Co se stane, pokud Cíl porazí Bojovníka?” otázal se Chakotay, sedící Janewayové po levici.
“Zbraně Cíle jsou uzpůsobené tak, že pokud dojde k poškození lodě Bojovníka, vypnou se. Pro Cíl se vypraví zbylí Bojovníci a odvezou ho zpět na Urdu.”
“A co se s ním stane pak?”
“Cíl nastoupí do dalšího souboje. Tak to jde dál a dál.”
“Dokud ho někdo nezabije,” dodala Janewayová.
“Dokud ho někdo nezabije,” přisvědčil Vek Eib.
“Stejně barbarská zábava jakou souboje gladiátorů,” řekla Janewayová.
“Souboje gladiátorů?” otázal se Vek Eib.
“V historii naší rasy je něco podobného. V období antického Říma se konaly souboje gladiátorů. Byli to většinou otroci nebo vězni. Bojovali pro pobavení ostatních.”
“Tak možná proto pochopíte, že musíme tohoto Ahuba přivést zpět.”
“To nám ovšem nedovolují naše zákony,” řekla Janewayová. “Pokud je ta bytost v nebezpečí života, musíme jí bránit.”
“Není to svobodný tvor,” řekl Vek Eib, teď už trochu nazlobeným hlasem, “je to jen biologický stroj.”
Janewayová už chtěla oponovat, ale ozval se doktor: “Pohotovostní zdravotnický holoprogram pro kapitána. Náš zraněný nabyl vědomí.”
“Rozumím,” řekla Janewayová. “Jdu tam.”
“Smím jít s vámi?” otázal se Vek Eib, když vstávala od stolu.
Janewayová zlomek sekundy zaváhala a pak pokynula, aby jí následoval.
Když se se otevřely dveře turbovýtahu a kapitán Janewayová a Vek Eib z něj vystoupili, Doktor právě dokončoval další sadu vyšetření. Protože se Ahub neustále bránil, musel si k sobě přizvat Kes, aby mu ho pomohla uklidnit. Kes vzala Ahuba za ruku a neustále mu svým příjemným hlasem říkala, že se nemá čeho bát.
“Něco nového, Doktore?” otázala se Janewayová.
“Až na takovou malou anomálii v genetickém kódu, kterou si nedovedu vysvětlit, vůbec nic,” odpověděl Doktor a neustále přejížděl lékařskou sondou na Ahubovým tělem.
Vek Eib pomalu přistoupil k diagnostickému lůžku. Jakmile se dostal do Ahubova zorného pole, jeho tepová frekvence dramaticky vzrostla.
“Klid,” zašeptala Kes a trochu zesílila stisk své ruky na jeho, “nehrozí vám žádné nebezpečí.”
Ahubovy oči se zaměřily na Kesinu tvář.
“Kdy bude schopen transportu?” otázal se Vek Eib Doktora.
“To je těžko říct,” řekl Doktor. “Záleží to na rychlosti jeho přirozené regenerace.”
“Už jsem vám řekla, že ho nemůžeme vydat,” řekl Janewayová.
Nechci se vrátit!
Ten hlas zazněl přímo v jejich hlavách. Kes vytřeštila oči a šokovaně se podívala na Janewayovou. Z kapitánova pohledu šlo vyčíst, že i ona tuto prostou větu slyšela. Jediný, kdo zůstal stále stejně klidný, byl Doktor. Ostatně, hologram mohl asi těžko slyšet telepata.
“Stalo se něco?” otázal se Janewayové, když mírně zavrávorala.
“On komunikuje telepaticky,” zašeptala Janewayová.
“Počítači,” řekl Doktor, “byla v posledních několika minutách zaznamenána T-energie?”
“Potvrzuji,” ozval se počítač. “Před dvaceti sekundami zaznamenán výkyv z normální hodnoty T-energie.”
“Nemůže mluvit,” řekl Doktor, “a tak se u něj vyvinul nový způsob komunikace.”
Nechci zpět!
Jako první se vzpamatoval Vek Eib: “To nemůže být pravda! Vždyť je umělý!”
“Je to živá bytost. Stejně jako vy nebo kapitán,” řekl Doktor.
“A protože vyjádřil své přání, nevydáme ho,” řekla Janewayová.
“V tom případě už tu nemám co dělat,” řekl Vek Eib a zamířil k turbovýtahu. Janewayová kývla na podporučíka z ostrahy, který je doprovázel, aby následoval Vek Eiba do přenosové místnosti. Pak se obrátila zpět k Ahubovi.
“Řekněte mu, že mu nehrozí žádné nebezpečí,” řekla Janewayová Kes. Kesino čelo se zkrabatělo, jak se nepříliš cvičená telepatka snažila předat zprávu. Za malou chvíli zazněla v jejich hlavách odpověď: Konečně můžu odejít.
“Co tím myslel?” otázala se kapitán.
“Nevím,” odpověděla Kes, z jejíhož čela pomalu stékala kapka potu. Kapitán se na Ahuba povzbudivě usmála a pak odešla z ošetřovny.
Prakticky okamžitě, když vstoupila na můstek, se z reproduktoru ozval Doktorův hlas: “Kapitáne, přepněte si mě, prosím, na hlavní obrazovku.”
Janewayová kývla na Harryho Kima a na obrazovce se objevila Doktorova tvář.
“Co se děje?” otázala Janewayová.
“Ahub zemřel.” Doktorova slova jí vyrazila dech.
“Jak?” zmohla se na otázku.
“Byla to nějaká mutace v jeho DNA, zatím jsem nezjistil nic bližšího. Vypadá to jako nějaký automaticky aktivovaný virus,” řekl Doktor.
“Rozumím,” řekla Janewayová. “Můstek konec.”
Doktorovu tvář nahradily poblikávající hvězdy.
“Jak daleko jsou urdanské lodě?” otázala se kapitán.
“Pět minut rychlostí tři,” odpověděl Kim.
“Pane Parisi, kurz k Urdanům, rychlost tři,” přikázala kapitán.
Paris přikývl, čímž dal znamení, že rozuměl. Nosníky nadsvětelných motorů se zvedly a Voyager vyrazil vpřed. Za malou chvíli se urdanské lodě objevily na obrazovce.
“Volejte je!” přikázala kapitán.
“Odpovídají,” ozval se za malou chvilku Tuvok.
“Na obraz!”
Na obrazovce se objevila Vek Eibova tvář.
“Co si přejete, kapitáne?” otázal se Vek Eib zdvořile, ačkoliv bylo na první pohled zřejmé, že zná důvod kapitánova volání.
“Ahub zemřel,” řekl Janewayová.
“A nechtěla jste to tak?” opáčil jí Vek Eib.
“Plnila jsem jen jeho přání.”
“Přál si zemřít,” řekl Vek Eib.
“To se mu bohužel splnilo,” řekla Janewayová. Vzápětí však pokračovala: “Co ho to zabilo?”
“Je to svým způsobem automatická pojistka,” řekl Vek Eib. “Před každým bojem je do těla Ahuba vstříknuta jistá látka, která aktivuje automatickou pojistku v jeho organismu. Pokud není do dvanácti hodin Ahubovi vstříknuta protilátka, zemře.”
“To je ale nehumánní,” řekla Janewayová.
“Ano, ale je to účinné. Někdy se Ahubovi při boji podaří utéct a právě tohle ho mu brání, aby svůj útěk přežil. A protože každá živá bytost chce žít, Ahub nikdy neutíká.” Vek Eib se na chvíli odmlčel.
“Myslím,” řekl, “že jsem to objasnil dostatečně. Smíme odletět?”
“Můžete,” odvětila znechucená Janewayová. “Voyager končí.”
Kapitán Janewayová seděla u stolu v rohu jídelny a pozorovala míjející hvězdy, které se pozorovateli na lodi cestující nadsvětelnou rychlostí jevily jako dlouhé čárky v barvách duhy prolétávající kolem trupu. Koutkem oka zahlédla, jak se někdo zastavil u jejího stolu. Ohlédla se a spatřila Kes.
“Smím si přisednout, kapitáne?” otázala se Kes.
“Zajisté,” odpověděla Janewayová a ukázala na volné místo naproti sobě.
“Dáváte si za to vinu?” otázala se Kes.
“Za jeho smrt? Ano, dávám. Měli jsme počítat s tím, že jen tak nenechají jednoho ze svých umělých bojovníků pláchnout. Určitě bychom na to přišli. Jen trochu hledat.”
“Bylo to rychlé,” řekla Kes a přes obličej se jí mihl stín smutku. “V jednu chvíli se mnou mluvil a pak byl najednou mrtvý.” Zadívala se Janewayové do očí. “Splnila jste jeho přání. Chtěl odejít z tohoto světa. Měl za sebou stovky bojů, byl nejlepší. Už ho nebavil každodenní boj o život. Chtěl to skoncovat. A vy jste mu k tomu dala příležitost.”
Kes se zahleděla z okna. Kolem neustále prolétávaly zářivé svazky hvězd.
“Vy jste se ničím neprovinila, kapitáne. Vlastně jste pro něj udělala dobrý skutek.”
k ZA 22
k Povídkám
k ZA