Host
V suterénu jsem naposled zazvonil u domovnice a odevzdal klíč. Matně zabručela něco, v čem byla slova štěstí a cesta, doprovázejíc mě pohledem, který pokaždé děsivě dráždil. Dnes už na mne nepůsobil. Vyšel jsem před dům.
Pod viaduktem kvetlo žluté moře blatouchů, vítr houpal hnilobným pachem skládky zarostlé travou. Zbývalo projít parkem, vyhnout se léta nepoužívanému hřišti a nastoupit. Tato část cesty proběhla bez chyby. Když jsem z jedoucího autobusu sledoval mizející domy, usadil se ve mně ohromný pocit. Všechno začínalo od začátku. Mé otřesené sebevědomí lhalo růžovou budoucnost. Ten pocit mi vydržel až do přestupní stanice. Teprve hlas oznamující přestávku rozhrnul rajskou břečku iluzí a znovu mne stáhl na zem. Společně s ostatními jsem opustil vůz.
Náměstíčko bylo plné dlažebních kostek shrnutých na vysoké hromady. Dvě ze čtyř silnic, které se na něm sbíhaly, byly zahrazeny rezolutní cedulí s nápisem "objížďka". drobné mrholení zalézalo pod kůži.
Obešel jsem autobusová návěští, ale rozpisy odjezdů byly poškozeny. Rozklepala mne pořádná zima, než se konečně z dálky ozvalo sílící hrčení. Odřený autobus se vyhoupl na obzor, zakroužil náměstím a zastavil daleko od stanice.
"Tak jak jste hráli?" volal mužský hlas zakrytý kamenným sloupem. Někdo mu odpovídal, ale v halasu vystupujících nebylo rozumět jedinému slovu. Náhle bylo všude plno lidí. Řidič na někoho mával, cvrnknul do štítku služební čepice a potom ukázal na řadu prázdných sedadel za svými zády. Z houfu pobíhajících se oddělilo několik postav. Motor zvyšoval obrátky a lidé se hrnuli dovnitř.
Napadlo mě: kde se všichni znají, je asi samozřejmé nedržet se cedulí a místa pro nástup.
Autobus se dal do pohybu. Nechtěl jsem zmeškat. Vyběhl jsem mu naproti. Řidič přibrzdil a otevřel dveře. Uvnitř bylo sucho a teplo. Nikdo si mě nevšímal. Jízdenku, myslel jsem, bude chtít asi až na příští zastávce. Kolem se míhaly lesy a stráně topící se v mlze. První, druhá, třetí vesnice. Všichni už vystoupili a autobus se kodrcal dál. Začal jsem se neklidně vrtět. Řidič po mně několikrát sjel pohledem a pak se ozval:
"Kde chcete vysadit?" Řekl jsem jméno města. Zasmál se:
"To jste tomu dal. Já nejezdím po lince. Vezl jsem jen fotbalisty a teď se vracím domů."
"No, ale co mám teď dělat?" zeptal jsem se zaraženě.
"Heleďte, víte co, zastavím vám na rozcestí. Když projdete lesem, jste za hodinku ve vesnici, kde ještě chytíte poslední přípoj."
Mlčky jsem přikývl. Po chvilce zastavil a ukázal na kamenitou cestu ztrácející se v zamlženém lese. Řekl jsem nashledanou a poděkoval.
Autobus odhrčel po silnici plné výmolů. Já zůstal v dešti a neznámé krajině. V té chvíli mi všechno připadalo děsně praštěné. Měl jsem čas, moře času, a přitom zbrkle naskočím do prvního autobusu, který mě nakonec vyhodí bůhví kde. Drobné kapičky deště mě sekaly do tváře. Bylo odpoledne, ale mlha a šedé nebe zavalily kraj chmurným dechem podzimu.
Rozmrzele jsem vykročil směrem ke vsi. Do střevíců cákala hnědá břečka naplavená z polí, vítr honící chuchvalce mlhy mi klouzal po zmáčených vlasech a zalézal pod tenký kabát. Najednou se z té kaše přede mnou vynořil dům. Další závan ho přikryl mlhou. Musel jsem šlapat kus cesty, než se znovu objevil. Na první pohled vypadal jako veliká hrouda zapomenutá v rozblácené oranici. Došel jsem k oprýskanému vchodu. Po levé straně byla cedule s rezavějícím nápisem "Hotel na křižovatce" a přímo pod ní bílý knoflík zvonku vsazený do mosazné obroučky s nápisem "Račte tlačit".
Nic jsem v té chvíli nechtěl víc, než vklouznout alespoň na okamžik do sucha a mezi lidi. Stiskl jsem tedy tu bílou věc. Zvonek se rozdrnčel, až mi ruka mimovolně cukla zpátky. Chvíli bylo ticho, pak někde hluboko v domě zaskřípaly dveře. Pomalé kroky zněly dřevěným vrzajícím schodištěm. Klíč dvakrát cvakl v zámku a dveře se otevřely.
Hleděl jsem do tváře staré bělovlasé paní.
"Co si přejete, mladý muži?" zeptala se dřív, než se mi podařilo pozdravit. Řekl jsem něco na omluvu a v krátkosti vysvětlil svůj omyl s autobusem. Nakonec jsem se zmínil o vývěsním štítě, který ve mně vzbudil naději na jídlo, odpočinek a případný úkryt před počasím. Stará paní se usmála a jakoby na omluvu řekla:
"Hotel tu sice už není, ale můžete jít dál."
Uvolnila mi dveře a já překročil práh. Myslel jsem, jaké mám štěstí. Dveře za mými zády zaklaply a klíč se dvakrát otočil v zámku. Kdesi v patře odbíjely hodiny. Prošli jsme krátkou předsíňkou a vstoupili do haly zařízené k obývání.
"Zde si můžete odložit," vyzvala mě stařena. Svlékl jsem promoklý kabát, povolil tkaničky polobotek a pak ty rozmočené věci nesl ke dveřím, jimiž jsme vešli.
"Dejte mi to," zarazila mě, když jsem sahal po klice."Dám vám to uschnout. Zatím si můžete udělat pohodlí." Vzala mi z ruky kabát a boty a neslyšně se vytratila.
Hala, v níž jsem se ocitl, byla přecpaná bytelným starožitným nábytkem. Jen zrcadla na stěnách a neúčelné výklenky ukazovaly dřívější používání. Usedl jsem do pohodlného křesla. Na masivním dubovém stole ležel broušený popelník s několika nedopalky obarvenými rtěnkou. Chvíli jsem škrtal zápalkami, než se mi podařilo zapálit cigaretu.
Kouř zvolna stoupal zšeřelým pokojem, žhavý uhlík se odrážel v nástěnných zrcadlech a broušeném skle. Stařena se nevracela. Ze zvědavosti jsem vstal a zamířil k polici zaplněné knihami. Náhle jsem zůstal stát. Z patra zazněl nepřirozeně hlasitý smích. Možná to bylo jen mlhou, ze které jsem přišel, že mi páteří projelo lehounké zamrazení. V té chvíli za mými zády tiše zaskřípěla podlaha. Udělal jsem obrat a málem vrazil do stařeny, která se bůhví jak objevila až u mne. Uhnula mému lokti a odložila tác s čajem a zákusky na vyleštěnou desku stolu. Pak se usmála a řekla stejně omluvným tónem, jako když předtím vysvětlovala, že už nevede hotel.
"Tohle vám snad přijde k chuti. To víte, nejsme připravené na hosty, a večeře bude až za dvě hodiny. Tak zatím aspoň něco teplého."
"Moc vám děkuji," řekl jsem a vrátil se zpátky ke stolu. "S večeří si nedělejte starosti. Za chvíli půjdu. I tak jste moc hodná, a nevím, jak vám to oplatím..."
Z patra se opět ozval skřehotavý smích.
"Pustím vám nějakou desku," řekla,najednou celá znervóznělá.
"Ten přípoj. Už je pozdě. Musíte zůstat přes noc. Je to už dávno, co jsem tu s dcerou měla hosta.Nebo vás někdo čeká?"
"Ale ne," ozval jsem se, "jenomže bych nerad obtěžoval. Tak najednou sem vpadnu..."
Nechtělo se mi do zimy, přestože už chvíli mi všechno kolem připadalo nenormální. Ženiny rozpaky a omluvy, i smích, při kterém tuhla krev.
Jehla skřípla po okraji desky a gramofon spustil."Škoda lásky, kterou jsem tobě dala" - stará si sedla na opěradlo křesla a s rukou na knoflíku grama hleděla na točící se kotouč - "škoda slzí, které jsem vyplakala" - jehla klouzala po černé ploše. Připadalo mi, jako by žena přestala vnímat mou přítomnost. - "moje mládí zmizelo tak, jako sen" - najednou prudce otočila knoflíkem a pohlédla přísně ke dveřím:
"Emo, řekla jsem ti, že nesmíš dolů!"
Pootočil jsem hlavu, abych se podíval na koho mluví. Ve dveřích stálo tmavovlasé, útlounké děvče. Nevím, jak ji mohla slyšet. Byl jsem o mnoho blíž dveří a vůbec si nevšiml, že někdo vešel.
"Ale já tu chci být s vámi," řekla Ema umíněně. Měla tak dětsky průzračný hlas, že byla celá propast mezi jeho hebkostí a smíchem, který jsem už dvakrát zaslechl.
Stařena sejmula jehlu zvukovky a vypnula gramo. Potom jakoby mimochodem řekla: "To je dcera. Zakázala jsem jí přijít, ale nedala se zadržet."
"Přece jste tady doma," zastavil jsem její omluvy. "Kvůli mně si nedělejte nepohodlí."
"Tak to vidíš, mamá," řeklo děvče. Stařena po ní sjela pohledem a potom několika drobnými krůčky přešla ke mně.
"Vy nic nevíte. Myslela jsem, že vás i ji uchráním. Měl byste o ní vědět všechno."
V místnosti bylo šero, ale i v té nezřetelnosti obrysů jsem viděl, jak její povadlou tvář stahuje strach. Děvče se odlepilo ode dveří a přímo se vecpalo mezi mne a stařenu. Vstal jsem s úmyslem, že jí vysvětlím svou přítomnost, představím se a řeknu něco příjemného. Natáhl jsem ruku, ale ona ji přehlédla. Přistoupila ještě blíž ke mně, takže jsme stáli tvář proti tváři, oči proti očím.
Chvíli jsem uhýbal pohledem, ale potom mě ty dvě propasti zachytily. Jako vítr na vodě mě vtáhly do svého chaosu. Nic pevného v nich nebylo, a přesto jsem jim nedokázal uhnout. Ještě jsem zaslechl stařenu, jak vyděšeně zašeptala ...pane Bože... V tom mi do tváře vytryskl dívčin nepříčetný smích. Ucukl jsem a mimovolně šlápl dozadu. Pata mi škrtla o nohu křesla, ztratil jsem rovnováhu a padl po zádech k zemi.
"Nechám si ho," byla první slova, která jsem zaslechl, když se mi vrátilo vědomí. Hlavou mi klouzalo tisíce červíků. Můj mozek se chvílemi rozpínal, aby se v příštím okamžiku znovu smrsknul. Vypadalo to, že ležím na polštáři, ale potom mi došlo, že to měkké na temeni mé hlavy jsem ještě pořád já. "Víš, co jsem posledně užila strachu," řekla stařena, "chceš mne zabít?"
"Závidíš," odbylo ji děvče.
Otevřel jsem oči. Někde stranou mé hlavy svítila lampa. Stařena s děvčetem stály nade mnou plně zaujaty hádkou. V té chvíli jsem si připadal jako věc, jako něco, s čím se může manipulovat jak se to právě hodí, anebo jen tak od klopýtnutí k pádu a od pádu ke klopýtnutí. Pokusil jsem se zvednout. Nešlo to. Má hlava vážila nejmíň metrák. Jediným výsledkem bylo, že okamžitě ztichly a sklonily se ke mně.
Ve světle lampy byla Emina tvář o mnoho starší. To dětské, kterým jsem se nechal zmýlit, leželo jen v pohledu a přibarvených rtech.
"Co se mi stalo?" zeptal jsem se. "Klopýtl jsi o křeslo a upadl," řekla Ema. Staré její odpověď zacukala koutky úst.
"Nech nás chvíli o samotě," řekla, "musím si s ním promluvit."
"Dobře," řekla Ema, "ale pamatuj si, že ho chci." Stará přikývla a sledovala ji pohledem, dokud za ní nezaklaply dveře haly. Potom se otočila ke mně.
"Nic to není, trochu jste se uhodil. Možná slabý otřes mozku, ale to se za pár dní srovná." "Pár dní? Copak tu mohu zůstat tak dlouho?" promluvil jsem napolo již smířen s touto možností. Každý pohyb bolel. Byl jsem rád, když mi pomohla odšourat se k pohovce.
"Říkal jste, že na vás nikdo nečeká?" zeptala se najednou, jako by to bylo kdovíjak důležité. Lehl jsem si a přitáhl polštář k cukající podlitině.
"Tak, jak myslíte, ne," řekl jsem. "Ale musím přece někde nastoupit do práce a z něčeho být živ." "Když jste sám a nemáte nic jiného, zůstanete tady." "Ale to nejde. Kdo by mě tu zaměstnal? Do vsi je daleko a svůj obor bych tu asi neuplatnil."
"Budete náš host." "Váš host?" zeptal jsem se. "Ano. O nic se nebudete starat. Musíte jen dávat pozor, aby Ema nebyla nešťastná."
"Proč by měla být nešťastná?" řekl jsem, vtažen do hovoru, i když mi nebylo jasné, co mám já společného s jejím štěstím.
"Je sama," pokračovala stará, "nemůže mezi lidi. Smějí se jí, že není úplně normální. Ale ona je zdravá. Není žádný blázen. A já nechci, aby byla nešťastná." Vzpomněl jsem si na Emina slova, která se před chvílí jako první zakousla do mého bolavého vědomí. To -nechám si ho- platilo mně.
"Ale to je absurdní!" zasmál jsem se přiškrceným smíchem. "Tak vy si myslíte, že tady zůstanu? Jak mě k tomu chcete nutit?"
"Dokud si to bude přát, tak si vás pohlídáme," řekla bez vzrušení, jako by to bylo něco samozřejmého. Trochu jsem se vzepřel v loktech a o pár centimetrů přiblížil tvář k její tváři. "Poslyšte," řekl jsem povzbuzen okamžitým nápadem, "zřejmě nemáte ponětí, že vůbec není jednoduché zadržet někoho, kdo si to nepřeje?"
"Nebudete první host, kterého jsme tu měli," řekla stařena.
"Ale proč to děláte? Chápu, že chcete, aby byla spokojená. Ale proč jí pomáháte ve věcech, o kterých musíte vědět, že nejsou správné?"
"Tomu mužskej nemůže rozumět," a očí jí začaly plavat v dávno vychladlých slzách. "Kdo by ji měl chránit," řekla hořce, "komu by měla věřit, ne-li mně? Nechci, aby všechno bylo tak, jak je, ale udělám pro ni, nač mi síly stačí."
"Prve jste říkala," přerušil jsem ji, "že nejsem první. Co se stalo s tím člověkem? Ten tu přece nezůstal?"
"Máte pravdu," odpověděla. "Ten tu nezůstal. Musely jsme ho odklidit, když umřel." "Sám od sebe?" řekl jsem s nepříjemným pocitem bezbranného. "Sám od sebe," odpověděla. "Už když přišel, nebyl v pořádku. Vlastně ani nevím, jakou nemoc měl. Ema se bála volat doktora. Nevěřila, že by zůstal, kdyby měl možnost dát o sobě vědět."
,Proč jsi sem, ty pitomče, vůbec lezl,- přemílal jsem v duchu. Nahlas se mi už nechtělo říkat vůbec nic.
"Přinesu vám deku a nechám vás vyspat," ozvala se znovu stařena a zamířila ke dveřím. Tam se zastavila a úplně jiným hlasem, bez omluvného podtónu i poslušné bezmyšlenkovitosti, povídá: "Prve, když jste spadl, prohlížela jsem vaši aktovku. Byl jste dlouho v bezvědomí. Měla jsem spoustu času. Vaše papíry, dopisy, všechno. Vždyť vám přece může být lhostejné, jedete-li nazdařbůh někam, kde vás nikdo nečeká a nepotřebuje, nebo zůstanete-li naším hostem. Za nás vám slibuji, že tu budete bez starostí a v klidu."
Nějak na to nebylo co odpovědět, a tak jsem raději mlčel. Někde v patře odbíjely hodiny. Stařena tiše zavřela dveře a nechala mě samotného s rozžatou lampou.
Věděl jsem, že se za chvíli vrátí, přinese přikrývku, možná i něco k jídlu, že bude dárcem a já obdarovaným. Věděl jsem, že začnu-li tak bez oplátky přijímat její pozornosti, stane se ze mne host a nic a nikdo to už nezmění.
Když se po chvíli vrátila s dekou, už jsem neprotestoval, ani se nebouřil. Jen jsem si tou hřejivou věcí nechal zakrýt prochládající ramena a z posledního zbytku vzdoru ani neřekl - děkuji - .
k ZA 22
k Povídkám
k ZA