Míný
Míný se pak nastěhovala do chatrče postavené v blízkosti ma-lého rybníčku, který byl spíše větší louží zcela zarostlou žabincem a rákosím. Obývalo ho několik generací žab kuňkalek a prostředí to bylo tak depresivní, že zde poslední majitel, hastrman Tomek, chytil hydrofobii a odešel spáchat sebevraždu na poušť.
Dnes se Míný rozhodla navštívit tetičku Lídii. Vytáhla koště, které si pořídila za účelem zrychlení cestování, ale praxe byla poněkud jiná, protože s ním byly neustálé problémy. Ze záhadných důvodů vynechával jeho magický pohon, přivolaní odborníci jen krčili rameny a tvrdili, že jednotlivé komponenty jsou v mezích normy a naměřené hodnoty nepřekračují rozsah přípustných odchylek. Posléze usoudili, že chyba byla způsobena neodborným zalétáváním a ukazovali Míný doplněk návodu, tvořený dvěma řádky písmen velikosti pět , kde se pravilo, že...
Míný to bylo jedno, stejně neuměla číst. Její lety tak až trapně velmi často připomínaly spíše kamikadze a jejich balistická křivka byla sledována celým osazenstvem Lesa s velikým zájmem. V jeho průběhu byly totiž téměř vždy uzavírány sázky, kde bude zakončen.
Teta Lídie patřila k nejvýznačnějším celebritám obzvláště pro významné přátelství s lupičskou partou obhroublého hrubiána Trhlého Trolla. Obtloustlá dáma, v nechutně růžovoučkých šatech vybavená kostěnými brýlemi, chápavým pohledem a nezměrnou trpělivostí na-slouchat druhým, ve skutečnosti vše co bylo řečeno velice pečlivě evidovala, aby drobty informací použila tehdy, kdy to bylo podle ní třeba. Události řídila tak, že dotyčného přinutila, aby se k ní pozval na návštěvu. Pak ho pohostila čajem a obávanými sušenkami vlastní výroby, proplouvala kolem a blahosklonně se usmívajíc dávala rady. Pokud byl někdo obzvláště natrvrdlý a neposlechl, často se mu stala nepříjemnost v podobě přepadení lupičskou bandou Trhlého Trolla.
Míný si s nechutí uvědomila, že před návštěvou tety Lídie musí projít hygienickou očistou, protože v tomto stavu k ní letět bylo nemožno. Vstala a chtěla zatopit v kamnech. Po delší námaze našla trochu chrastí strčila ho dovnitř a lusknutím prstů chtěla vyvolat ohnivé kou-zlo. Výsledek vypadal spíš tak, jakoby vybuchl barel kerosinu a ohnivá fagule ožehla Míný obočí i vlasy. V žabím národě se pak ještě celé generace vyprávěla hrůzná legenda, při které se mladým žabkám chvěly nohy hrůzou, o děsivé ječící příšeře, která se jednoho dne vynořila z domu na břehu. Žabí potěr byl varován, že bude- li zlobit, tato příšera si pro ně přijde, zatímco staří žabci pronášeli věštby o tom, že až jednoho dne tato obluda opět sestoupí na zem, nastane Žabargedon.
Kamna si počínala jako kuřák - labužník, lačně nasála kouř, aby se vzápětí dusivě rozkašlala. Účinek byl strašlivý. Mastné saze pokryly uvnitř vše tlustou vrstvou, ale nejhůře to odnesl havran, který byl výbuchem mrštěn do zrcadla. Propadl do jiné dimenze, odkud se vrátil výstředně přioděn, báňal havano, vedl buřičské řeči, byl cítit rumem a citoval jakéhosi Castra.
Překrásná pavučinová výzdoba na kterou byla Míný tak hrdá byla fuč. Pavouci hlasitě sakrujíc se sice pokoušeli o rekonstrukci, ale už to nebyly ty původní vzory nad kterými známé bledly závistí. Za své vzala i její večerní medicína po které zůstal v zemi otvor loket široký a hluboký zrovna tak. Ve střeše teď přibylo několik nových otvorů.
Aby to napravila, začala Míný hledat knihu kouzel. Našla jí až po delší době, schovanou pod postelí. Klepala se strachy a odmítala vylézt dokud jí nebyla nabídnuta její oblíbená pochoutka.
Trvalo to celé dopoledne než se Míný dala do provozuschopného stavu a chatrč vypadala alespoň přibližně trochu jako obydlí a ne místo kde několik let zuřila revoluce. Obočí si namalovala uhlem a sežehnuté vlasy zamaskovala tím, že si hlavu ovázala šátkem. Celek vypadal jako nepříliš podařená maškarní maska piráta, ale od čarodějnice se přeci jen neočekává, že bude vypadat jako královna krásy, takže o co jde, že?
Míný nasedla na koště a po delší námaze, ve které největší roli hrál sprint na krátkou trať, se jí podařilo odstartovat.
Kuřátko Ben a neviditelný Alex, kteří měli z kopce nejlepší výhled sledovali její rozkolísaný let. Střídaly se v něm propady se zoufalou snahou opět nabrat výšku a vyhnout se vrcholům stromů. Toto úsilí nebylo vždy korunováno úspěchem a tak směr jejího letu byl na zemi značen popadanými šiškami a nezřídka i větvemi. Ti dva se dohadovali kam asi Míný letí a měli právě vážnou debatu, kde vytvoří dopadový kráter.
„Sázím se, že to odnese záhonek kapust.“ mínil Ben sebejistě.
„Já bych to tipnul na hnojiště za domem.“ oponoval mu Alex.
„Ba ne, má dneska moc malou výšku, s tou nemá šanci na to, aby dům přelítla.“ namítal Ben a zkušeným okem pozoroval Míný jak se z hukotem řítí z oblohy.
„No dobrá, tak to tentokrát odnese komín.“ nedal se Alex.
Neměli pravdu ani jeden. Namířila si to naprosto přesně na vzrostlý dub před domem tetičky Lídie, Protože někde slyšela, že to pomáhá, ječela na něj šíleně: „May day! May day!“ a skutečně to pomohlo. Starý strom vytáhl kořeny a prchl k lesu ztráceje ve spěchu za sebou žaludy. Tak se stalo, že Míný zajela v plné rychlosti do šípkového roští opodál.
Tetička Lídie vyšla ven, jedním pohledem vyhodnotila situaci a pravila objevně: „Holka, ty vypadáš, jako by si spadla z nebe!“
To je vskutku úvaha hodná mistra logiky! Míný vypadala tak zdevastovaně, že i Lídie, která měla jinak kamenné srdce se jí zželelo. Odvedla ji dovnitř a uložila na starý zpuchřelý otoman, který sloužil jako pelech jejímu kocourovi. Začala jí napájet svým čajem a ládovat sušenkami a neúprosně pokračovala, dokud Míný jevila známky života. Teprve, když ustaly i poslední záchvěvy, byla Lídie spokojená.
Z pod otomanu se vyvalila obrovská rezatá koule, ve které jste při bližším ohledání mohli rozeznat kocoura velkého jako tele. Nejprve se přivalil k míse s mlíkem a začal z ní chlemtat. Znělo to jako kalové čerpadlo spuštěné na plný výkon. Pak přešel k druhému talíři, na kterém byly zbytky kuřete. Zvukové efekty, které se tentokrát ozvaly, by pravděpodobně dokázaly přesvědčit většinu zvířeny o výhodách urychlené emigrace. Kocour už se chtěl vrátit k mlíku, když v tom uviděl, že jeho oblíbené místo je obsazeno a v očích se mu objevil zlý záblesk. Rozhodl se vybojovat si své území zpět a začal se drásat vzhůru.
Míný už se trochu vzpamatovala, když v tom jí přímo na žaludek vskočila obrovitá naježená koule. Byl to boj bez pravidel. Kocour prskal a škrábal, Míný také. Teta Lídie, která přinášela zvenčí koště, je oba drapsla za zátylky a nekompromisně je od sebe oddělila.
Poradila Míný, aby s poškozeným koštětem zašla za kouzelníkem Fredíkem, ten jí jistě pomůže. Nemusela hnout ani prstem a přesto vy-padala jako dobrodinec, navíc se zbavila Míný a hodila jí na krk Fredíkovi, kterému záviděla jeho momentální štěstí.
Ten v současnosti prožíval líbánky s Elen E. Byla to poněkud obstarožní a již mírně odkvétající dáma s velmi pestrou a pohnutou minulostí, kterou ovšem i přesto bavilo hrát si stále na stydlivou a upejpavou dívku, která je dobývána a sváděna. Vlivem mnoha událostí ve kterých hlavní roli hrála momentální Fredíkova inteligenční indispozice, se Elen E. změnila v nádherně rostlou blondýnku, totálně do Fredíka zamilovanou.
Zrovna tento den si chtěl Fredík počíst ve své oblíbené knize S magickou hůlkou a kuší po Velké poušti a přilehlých kalifátech. Obzvláště ho přitahovala kapitola o sexuálně - magických obřadech Dalogů a i když instruktážní obrázek na straně 228 někdo vyškubl již dávno, ten který byl na straně 3O5 taky nebyl k zahození. Ostatně důkladná záložka v podobě oslího ucha udělaná předchozím majitelem vypovídala o mnohém. Problém byl v tom, že za ním přišli, aby soudcoval již dlouho připravovanou odvetu souboje draka Vilíka a rytíře de Bilose, blba s vylízaným mozkem, který poprvé dostal pěkně napráskáno. Fredíkovi se do toho nechtělo, protože Vilík byl rozmazlený nafoukenec a on tušil nepříjemnosti.
Na horním palouku se už od rána scházela pestrá společnost. Mnozí z nich přinášeli Vilíkovi různé laskominy, kterými ho častovali. Drak se sebejistě usmíval a nechal si od svých obdivovatelů leštit šupiny až do té doby, nežli se objevil de Bilos. Přijel na koni, který se chudák prohýbal pod tím plechovým nákladem. Fredíkovi kmitlo hlavou, že v tomhle skafandru toho moc nenadělá. Maximálně tak za pět minut toho bude mít plné zuby. Jaké však bylo jeho překvapení, když rytíř slezl a začal si odkládat brnění pěkně na hromádku, takže to tam po chvilce vypadalo jak na šroťáku. Když odložil i drátěnou košili a objevila se jeho mohutná maskulatůra, viděl Fredík, že de Bilose podcenil. Snad aby potvrdil předchozí hluboký dojem, který udělalo jeho svalstvo, vytáhl de Bilos mohutný meč - dvouručák a provedl s ním několik cvičných výpadů. Drakovi ztuhl jeho sebevědomý úsměv. Fredík byl trochu zmaten a horečně přemýšlel, co má udělat. Nakonec udělal zmatené gesto, o kterém si rytíř myslel, že je povelem k zahájení boje a s hrozivým bojovým pokřikem: „Banzaiii!“ se vrhl proti drakovi. Ten v jedné vteřině obklopen davem obdivovatelů, tu v druhé stál sám a vytřeštěně zíral na rytíře řítícího se s řevem proti němu. Na poslední moment stačil uhnout, takže de Bilos prosvištěl kolem jako blesk a rozplesknul se opodál o skálu. Vstal mírně otřesen. Drak zatím v panice prchl na opačnou stranu palouku. Fredík viděl, že se mu situace zcela vymkla z rukou a v zoufalství pohlédl do oblak, jakoby tam doufal uvidět nějakou pomoc. A opravdu! Spatřil Míný blížící se na koštěti. Neměl čas na nějaké dlouhé kouzlení a tak udělal jen malé pozměňovací kouzlo. Obecenstvo zatím myslíc, že je to vše naaranžováno, jásalo nad napínavým průběhem děje a přehlédlo zděšený výraz Vilíkův, stejně jako křídově bělostnou tvář Fredíka.
Míný se při letu řídila částečně podle znalostí a částečně podle řevu. Když byla těsně nad paloukem, koště prudce změnilo směr a padalo kolmo dolů na palouk, kde se zapíchlo do trávy a katapultovalo Míný přímo do náruče de Bilose, tak jak si to Fredík přál.
Čarodějnice v záblesku jasnozřivosti pochopila, že de Bilos je jedinečná partie- krásný, bohatý a přitom dostatečně blbý a tak se k němu přisála jako chobotnice. Rytíř byl ještě trochu otřesen a tak zaváhal a podržel Míný v náručí. Fredík už měl plán, jak celou věc vyřešit. Vykřikl: „Ó jaké to velké vítězství, jaká to sladká odměna, jaká to velká láska!“
Teprve teď si de Bilos uvědomil o co jde, měl pocit, že nedrží Míný, ale rozžhavenou podkovu a pokusil se jí pustit, házel sebou jakoby byl zasažen mlnem, ale bylo pozdě. Jásající dav se k nim seběhl a připlácl je na sebe. Fredík i drak si oddychli - každý zvlášť a Fredík zanechávaje Míný a de Bilose jejich osudu, odcházel pomalu domů ke své Elen E. a jen si povzdychnul: „To byl dneska zase den!“
To co se dělo na svatbě Míný a rytíře de Bilose je také velmi zajímavé, ale je to už jiná povídka. Je jen zajímavé, že od té doby se v rodu de Bilosů objevovalo nápadně velké množství geniálních učenců a vynálezců, z čehož je vidět, jak je genetika podlá a nevyzpytatelná.
k ZA 22
k Povídkám
k ZA