Příteli z lásky
Král Hervert, blahé paměti, zanechal jediného syna. Otivít zdaleka nedosáhl zralosti - a už usedl na trůn.Vyrůstali jsme společně, učili jsme se vědám, které jsou ozdobou urozených mužů,mistr Petran nás cvičil v rytířském umění. Já byl nejlepším přítelem mladého kralevice a on, poté, co se ujal moci, mi i nadále věnoval přízeň.
Užívali jsme si mládí a veselí, to ale rychle skončilo. Ke dvoru přibyl královský pan strýc, lord Oistich. Patřil k lidem, kteří zůstávají v pozadí a odtamtud tahají za nitky, díky tomu se opájejí obrovskou, ač neviditelnou mocí, kterou na sebe stáhli.
Otivít, ten viděl lordu Oistichovi až do jeho hamižného žaludku, proto nedůvěřoval upřímnosti úmyslů, které toho muže přivedly na královský hrad. Ti dva se uzavřeli v malém kabinetu a dlouze rokovali.
Mne mučila netrpělivost - a zvědavost. Tyto slabosti omlouvá snad jen nevyzrálost lidského ducha.
Po strýcově odjezdu mě Otivít zavolal do hodovní síně.
„Tentokrát mě překvapil,“ dozvěděl jsem se mezi dvěma poháry.
Od toho starého lišáka jsem nečekal nic dobrého: „Čímpak?“
„Našel mi manželku.“
Novina mě polekala. Jenom zlé tušení se nedostavilo - i takoví úlisníci, jako lord Oistich, mívají slabé, či dokonce dobrodušné chvilky.
Lady Aniette z Dolní země zdobila především moudrost - tím nápadněji ji hyzdilo stáří. Mohla být Otivítovi matkou - a ne manželkou. Věnem přinesla královstvíčko, proslulé stříbrnými doly a Gornigham se neprodleně ujal správy onoho bohatého kraje.
Půvab Aniettina zboží snadno zastřel nedostatky oné dobrotivé ženy - pobledlou tvář, poznamenanou hnědými skvrnami a celkovou nevzhlednost. Vladař se ke své, neustále churavějící choti choval s náležitou úctou, paní Aniette si neměla nač stěžovat.
Byla to dáma tichá a ohleduplná. To dokázala i tím, že královské lože nezabírala víc než rok. Tiše se ztrácela před očima a nakonec odešla - jako když zhasne svíce.
Náš mladý vdovec dlouho netruchlil.
„Žijeme jen jednou,“ smál se. Užívali jsme si bujarých radovánek - až se suchopární kmeti pohoršovali. Holdovali jsme lahodnému truňku - Otivít, já a další kumpáni - my všichni jsme se klaněli božstvům dobré zábavy.
Občas jsme si vyrazili i za nevěstkami - kolik jen se jich nabízelo poblíž městských lázní! Tam s námi Otivít nechodil, on se obíral svou vlastní milostnicí Marytyllou, dcerou velice chudého a ještě víc hloupého šlechtice. Ten onu dívku, obdařenou kyprými tvary, chytře vnutil do družiny nebožky Aniette. Ta děti neměla a snad proto pečovala o Marytyllu a dokonce ji uvedla do vznešené společnosti. Možná ta laskavá duše vytušila, jak se jí nevděčnice odměnila. Otivít, žádostivý jako neukojený hřebec, nadbíhal svůdné, ale bezvýznamné šlechtičně a ta potvora mu vycházela vstříc.
Marytylla si vladaře omotala kolem prstu. Spíš bych měl zmínit jinou část jejího nestydatého těla, vždyť pergamen snese ledacos, ale myslím na potomky,kteří by se mohli domnívat, že král Otivít předčil i nejhoršího hříšníka.To ne - on Marytyllu doopravdy miloval.
Urozená poběhlice překonala nebohou Aniette - během čtyř po sobě jdoucích let povila Otivítovi čtyři potomky, první se narodil ještě za života těžce zkoušené královny. Ta možná cítila vděk, neboť ji choť nezavrhl, ačkoli ji bozi poznamenali planým lůnem, proto mu dovolila, aby vyhledával útěchu a slasti, které plně ocení jen muž. Toho mu Marytylla dopřávala ve vrchovaté míře.
I dnes, po mnoha a mnoha letech se svět obdivuje vladaři, který tak skvěle spravoval svou zemi. Vyjížděl do boje, chránil hranice, pohraniční hvozdy zbavil lupičů a nájezdníků, vybudoval tvrze, které střežily klid podaných.
Co ještě potřebovalo naše království? Otivít znal odpověď - tentokrát se obešel bez strýcovy pomoci. Nejen válečným úsilím - i výhodně sjednaným sňatkem lze zvelebit svěřené léno. Proto panovník popřál pozornosti dohazovačům, smlouvajícím oboustranně prospěšné svazky.
Leontii, vnučku barbarského náčelníka, doprovázelo slavné poselstvo. Kdysi se její děd postavil do čela divoké hordy, která se hnala světem a v základech vyvracela slavné říše.
„Je to čarodějnice,“ neslo se Gornighamem - snědá kráska nepadla lidem do oka.
Nevítané nevěstě vyslal ženich v ústrety poselstvo, hýřící barvami proslulých erbů, ale významní šlechtici nejásali.
Leonivia zářila cizokrajným půvabem, předčila i Otivítovu milenku, havraní vlasy a propastná hlubina tmavých očí, to úspěšně soupeřilo s Marytillynými plavými kadeřemi. Ale vladař asi oslepl - poslední předsvatební noc strávil s královskou děvkou.
Nová královna přinesla věnem rozsáhlé území a přivedla si pestrý doprovod - snad aby se jí v Gornighamu nestýskalo. Kolem jejích nosítek poskakovali malí bojovníci, byli černí,nezkrotní a krutí jako lasičky.
„Podobají se skřítkům,“ Otivít ihned projevil znechucení.
„Dopřej mi alespoň nepatrný kousek mé bývalé vlasti,“ zašeptala Leontivia. “Pocházejí ze stepí, tam žili, než se připojili k mému dědovi.“
Nádherný průvod královských svateb procházel ulicemi sídelního města. Zvědavci podezřívavě sledovali cizinku. Kněží, přebývající v Etnollově chrámu, se okázale vyhýbali té, která se měla stát matkou princů a princezen.
Sjel se bezpočet hostí: panovníci i hrdinové ze zemí, nad nimiž slunce nezapadá, hrdinové, proslulí svou statečností, ti, kteří vstoupili do příběhů a stali se příklady, hodnými následování. O jednom z nich budou hovořit spisy, neboť činy tohoto muže vstoupí do dějin - tak je výjimečný...
V noci, jež následovala po tři dny trvajícím veselí, vstoupil král Otivít do Leontiviina lože a dostál své pověsti muže, vzorně plnícího povinnosti. Láskou ale nevzplanul, podlehl jen tělesnému chtíči - i když požehnaného hlavním Etnollovým obětníkem.
„Marytyllina prostota je mé duši bližší,“ svěřil se mi panovník. I nadále ve mně viděl svého jediného důvěrníka. Kořil se necudné ženě, obklopené usmrkanci a zanedbával řádnou choť. Jak jen tupil tu jemnou princeznu! Vždyť Marytylla nadále pobývala u dvora a královně se nevyhýbala...
„Ta tady šťastná nebude,“ šeptalo si panstvo, neboť Leontivia se uzavírala ve svých komnatách.
„Stýská se jí po Skalním bohu,“ vědma Qventina ráda pronášela jedovatosti...
Otivít se veřejně pelešil s poběhlicí a veřejně se chlubil svým ostudným potomstvem. Z královny se stal jen pouhý stín pozoruhodné nevěsty, která mě před nedávnem oslnila. Jen někteří cizinci vytrvali na královském dvoře, vladař se snažil zpřetrhat Leontiviiny svazky s domovem.
Domlouvat mu bylo zbytečné. Jednou mě napadlo, že ho snad Marytylla očarovala, ale jak to dokázat? Cizoložnici by svrhli z Kavčího srázu - což by si jistě zasloužila... Nebýt Otivítovy ochranné ruky...
Pak se hradištěm roznesla zpráva o dítěti. Litoval jsem Leontivii - až do okamžiku, kdy mi Qventina prozradila,že tentokrát je v požehnaném stavu naše paní. Mně se přítel ani nepochlubil.
Tehdy si Leontivia vytrpěla svoje, chřadla, ale budoucí otec si starostmi hlavu nelámal, buď se válel s Marytyllou, nebo si odběhl k městským lázním, hýřil až do svítání a nestyděl se - vždyť obcoval i s těmi nejšpinavějšími ženštinami!
Zvonění, oznamující narození následníka, vytáhlo Otivíta z náruče odporné běhny. Hradní veselici zahájil šašek - zatímco se nedělka potácela mezi životem a smrtí. Tentokrát nebyli pozváni úctyhodní hosté, vladař se spokojil se společností opilců a kejklířů, klesl tak hluboko,že ke svému stolu zval i městskou chátru!
V mládí dobrý panovník a v dospělosti špatný manžel. Já ho nechápal a byl jsem jeho přítel...
Trvalo dlouho, než se královna pozdravila. „Etnoll jí nepomohl, jelikož ona sama mu nikdy nevzdala hold,“ tak Qventina zdůvodňovala svoje léčitelské neúspěchy. Já ale věděl, že ta hlučná osoba umí především marně řečnit.
Pak se přihodila ona nenapravitelná věc.
„Zradila mě,“ zuřil král.“ Podvedla mě, zradila majestát!“
Ten člověk snad opravdu netušil, jakých zvrhlostí se dopouštěl... Ale pomlouvačům naslouchal neustále.
Otevřel jsem ústa, ale on mě nepustil ke slovu.
„Té děvky se nezastávej! Byla přistižena! Vyslala poselstvo ke Zbygovi, k tomu svému bojovnému bratříčkovi! Brousil si zuby i na Gornigham, ale můj sňatek mu vzal vítr z plachet... Právě jemu posílá královna srdceryvné dopisy! Prosí o pomoc! Prý s ní zacházím hůř, než s nejposlednější děvečkou!“
Plakala - ale lítosti se nedočkala. Královny u nás nepopravujeme - ty neposlušné zavíráme na Královském hrádku. Smutné místo - tvrz ze tří stran obklopuje řeka, pod bránou vede hluboký vodní příkop. Malého prince si ponechal Otivít, neboť zapuzené manželky pozbývají i právo na své děti. Nezbyde jim vůbec nic - jen posměch.
Otivít mohl vyvádět, na kolik mu síly stačily. Koho by to pohoršovalo? Jeho choť zvala vojenskou moc - tak se hodlala zmocnit vlády...
Leontivia osaměla, do vyhnanství ji odváželi v zakrytém voze, gornighamské podnebí nesvědčilo jejím trpaslíkům, z těch drobků jí žádný nezůstal...
„Všechny ženy stepního národa jsou poznamenané,“ rozkládal Otivít. „Vycházejí za noci, pobíhají po lesích a spojují se se Skalním mužem, tu obludu povýšily na boha a té potvoře Leontivii se zastesklo po oněch zrůdných hrátkách...“
Z Otivíta mluvil strach. „Takhle se získávají neporazitelní bojovníci... Já mít vojsko s nezranitelností kamene...“
Vypadal špatně - možná tušil,že se blíží zasloužená odplata.
„Dolej mi,skrčku,“ oslovil Otivít páže. Pak na mne pohlédl krví podlitýma očima. “Ona musí zůstat zavřená. Jinak ta odporná kouzla zasáhnou zemi...“
„Dovol, ať navštívím královnu. Rád tě zpravím o všem,co dělá...“ Tehdy jsem poprvé obelhal svého přítele.
„Vynikající nápad!“ Otivít škytl, za chvíli mu bude zle, urozený žaludek zle snášel bezohledné zacházení.
Něco mě pohánělo, neodkladně jsem využil královského souhlasu a spěchal do vznešeného vězení.
Leontivii samota nezlomila. Naopak. „Jen se mi stýská po chlapci,“ postěžovala si, ale jinak se držela skvěle. Já ji obdivoval, protože v těch krutých podmínkách rozkvetla. Při té první návštěvě se ve mně cosi zlomilo, toužil jsem po té nádherné ženě, kéž by dovolila, abych jí padl k nohám.Na nic jiného jsem nedokázal ani pomyslet.
V síni,kde mě přijala, vonělo cizokrajné koření, omamovalo mé rozbouřené smysly, únava po namáhavé cestě rovněž přispěla svým dílem...
„Usnul jsi,pane...“ Probudil mě Leontiviin sladký hlas. Já chtěl mnohem,mnohem víc... Ale nikdy bych nezneuctil svého krále!
„Navždy tvůj nejoddanější služebník,“ poklekl jsem před tou podivuhodnou ženou. Venku se setmělo, prospal jsem několik hodin, tím jsem spáchal závažný přestupek proti dvorským mravům, ale Leontivia se nehněvala, ona mě jen laskavě pohladila tvář.
Dvě nekonečná léta jsem jen toužil a vzdychal, Otivít mě občas posílal na Královský hrádek, to ale jenom zhoršovalo mé utrpení. Přitom jsem prožíval i nesmírnou radost. Zpravoval jsem matku o každém pokroku jejího dítěte.
Leontivia mě přijímala, stále obklopena onou zvláštní vůní, která tolik rozechvívala moji mužskou žádostivost...
„Dej si pozor, tady páchne černá magie,“ oslovila mě choť žalářníkova, jinak odpudivě vyhlížející babizna. Sama vypadala jako čarodějnice, které by skok z Kavčího srázu velice prospěl.
„Vyřiď králi, že jeho paní choť bdí po celé noci, pálí zvláštní byliny, které si prý přivezla z domova a po celý čas je uchovávala ve vzácné skříňce. Navíc vstupuje nahá do lázně, z níž stoupá černý a rudý dým, při koupeli potom drmolí nesrozumitelná zaříkadla... Ta žena páchá zakázané věci...“ Velitel stráží chtěl pokračovat ve stížnostech, ale já to nedovolil.
„Ty si troufáš obtěžovat našeho vladaře malichernostmi? Leontivia zůstává i nadále panovníkovou chotí a ty si dávej dobrý pozor, abys Veličenstvo nepopudil! Dobře si rozmysli,co mu chceš vzkázat.“
Takové zvěsti by Otivít přivítal s radostí a jistě by uvězněnou ženu i náležitě potrestal. Jak bych to mohl dopustit? Jak snadné bylo postrašit Leontiviina strážce...
To štěstí! Alespoň maličko jsem prospěl své vyvolené....
Pak Otivíta dostihl Zbygův posel, Leontivii se nějakým zázrakem podařilo zpravit bratra o tom, jakému zacházení je vystavena. Já ale nebyl oním všemi proklínaným zpravodajem, který obloudil královniny hlídače, já svého pána nezradil - i když mi to mnozí přisuzují.
„Válka...zase jedna válka....“ Otivít se třásl strachy, jeho jediného nenapadlo mě podezírat a já se nikdy nedozvím, koho královna za bratrem vyslala.
Miliskování poznamenalo Otivítovo tělo i mysl, žil nezřízeně a na toulkách se jistě nakazil i choulostivou chorobou, která pohltí lidskou mysl a mladíka změní v uslintaného starce. Leontivii vlastně potkalo štěstí, vždyť s tím zpustlíkem nesdílela lože...
Přidělili mi houfec žoldáků, vedených pány, přivyklými zahálce. Ta smečka opovrhovala kázní, nehodili se pro boj, tak z nich král udělal záložní oddíl. Ani mně podřízení šlechtici neprahli po boji, za Otivítovy vlády zápolili nanejvýš s ženskými spodničkami.
„Proč mám právě já položit život za Otivítovy hříchy?“ Tak hlaholili muži těsně před bojem, žádný neprosil Etnolla o božské přispění...
„Tys jediný přítel, který mi zbyl,“ lkal můj král. „Ti ostatní přišli, protože se bojí kata, protože jen on soudí zběhy...“
Bezhlesně jsem zíral do té odulé tváře, kam zmizel upřímný druh a dobrý král? Snad ho pohltila kletba, seslaná zákeřným nepřítelem...
„Neměl jsem si s nimi začínat...“
„S kým,Veličenstvo?“
„S tou mrchou Leontivií... Já tolik toužil po velkém království! Ale to příbuzenstvo!J aká prapodivná cháska... Moje neštěstí je dílem divošských kouzel...“
Zešílel. Jak dopadne bitva, když vojevůdce ztratil zdravý rozum?
Otivít sténal. „Já tu ženu nikdy neměl potkat...“
Nezajímal jsem se o to, zda má na mysli Marytyllu nebo Leontivii.
Můj oddíl zůstal stát stranou válečného pole. Jen na mně záleželo, zda správně určím ten nejvhodnější čas a povedu své lidi do útoku a na pomoc Otivítovým šikům.
V matném světle svítaní pozvolna vystupovaly obrysy té smutné krajiny. Nad lukami stoupala mlha, skrz těžký opar ke mně dolehlo řinčení zbraní. A výkřiky. Mnoho výkřiků. Nedaleko se odehrávala krvavá lázeň, zaplavující netečnou půdu, daň nevinných životů, jimiž platil můj král...
Muži čekali na povel a já nebyl schopen pobídnout ani vlastního koně.
Ozvěna líté řeže ovládla krajinu, vojáci postřehli mé zaváhání, ale zůstali neteční.
Souboj hrdinů se nekonal, tohle bylo strašně ubohé, já vlastně nechtěl zachraňovat Otivíta, už jsem zapomněl na dobu, kdy bych za něj hlavu položil...
Pak se můj kůň prudce vzepjal - to rozhodlo. Záloha mi vyrazila v patách. Hnali jsme se - alespoň nějak překlenout onu slabou chvilku.... Spěchal jsem - ale bylo pozdě.
Denní jas odhalil, co bylo už za šera dokonáno. Žádná posila spasit krále Otivíta. Bezvládná těla pokrývala celé návrší, všude ležely údy, obalené hlínou a vnitřnosti, promísené s udupanými stébly trávy.
Po tvářích mi stékaly slzy. To nebyla obyčejná porážka - Leontiviin bratr neznal milosrdenství.
Bloumal jsem mezi hromadami mrtvol. Otivít jako zajatec - to jsem si neuměl ani představit. Prosil jsem Etonlla,kéž by mu dovolil čestný odchod, pronášel jsem vskutku zvláštní modlitbu, hodnou památky proslulého krále, jemuž jsem nepřál posměch vítězů.
Etonll mě vyslyšel.
-
Těžce se žije poraženým,jimž vládne nelítostný vítěz.
Leontivia se stáhla na Královský hrádek, snad neměla zájem o licoměrné pochlebování. U Etonlla - jak asi nenáviděla tu falešnou dvorskou čeládku!
Princ žil u matky, vyrůstal ve zdatného jinocha. Královna mě ráda vítala ve svém sídle.
„Zbyg je nelítostný,“ postěžoval jsem si. Ale jen jednou. Nač dráždit šelmu?
„Nikoho nelituj - oni si tu špetku zlého nakládání zaslouží...“Lerontiviin hlas byl ještě něžnější, ež dřív.
Láska a moc - dvě součásti lidského žití, kterým nikdy neporozumím. Já miloval Leontivii, líbal bych i prach v jejích šlépějích. Ale ona mě nechávala trpět, čekala, dokud Zbyg nepředal vládu právoplatnému následníku.
Tehdy se v sídelním městě odehrála náramná maškaráda, šlechtici mávali odjíždějícím vítězům, královské sídlo páchlo jako medvědinec, ale urozené rody rychle zapomněly na své padlé příbuzné...Tolik sladkých úsměvů!
Královna matka mě poslala pozvání, já vstoupil do jejích komnat, byla sladká a vábivá, vysílala ke mně roztoužené pohledy a já padl k těm drobným nohám, líbal jsem sametové střevíčky, neboť se mi splnil sen...
Na nádvoří se veselili poddaní krále Voldymilla,chátra postávala za branou, všichni dostávali jídlo a pití.
Přízeň mladého krále mě minula. Snad mi zazlíval otcův pád, on ale na bojišti nebyl. Ostatně - já rovněž ne.
Ale přežil jsem a Leontivia mi dovolila první bouřlivé objetí. Posedla mě nezkrotná žádost, znásobená dlouho neukojenou vášní... Přikrývka voněla po hořkém koření.
„Má lásko, tys mě snad očarovala...“ Zasténal jsem, ach, jak jsem zbožňoval Leontiviino láskyplné kouzlo, za jeden polibek bych rád zaplatil i vlastním životem...
Ta žena se jen smála - cizokrajná kněžka, vládnoucí tajemnou mocí... Zároveň mě laskala, vždyť můj cit nepocházel z lidského citu, to jsem pochopil, ale ani mě nenapadlo, vzdorovat Leontivii.
Ráno byla pryč. Odešla. Zmizela - aby se rozplynula ve vzdálené stepi, po níž se jí vždycky tolik stýskalo. Opustila mě, vydala se za milováním Skalního muže...
Stačila jedna noc - ta,která mě navždy osvobodila. Všechno zmizelo současně s Leontivií.
Jen Volodymill zůstal a před jeho nenávistí mě nic nemohlo ukrýt, mládeneček naslouchal zlolajným jazykům, jen se ujal trůnu a už mě nařkl ze zrady.
Zbabělí soudci - to oni zavrhli právo! Snažili se vlichotit novému vladaři, co dělat, když každý myslí jen na svůj vlastní prospěch...
„Já nezradil!“ Spravedlnost se o moje protesty nezajímala, tahle bohyně nezná soucit, možná ani rozum...
Zítra ráno budu sťat. Na mou popravu pozval král Volodymill bezpočet diváků. Dostaví se zvědavci i hrdinové - aby pohrdli zbabělcem.
Zrádcovo srdce bude odevzdáno Etonllovi. Neprosím o milost a nežádám odpuštění. Snad jednou potomci zváží vinu otců a snad mi i prominou... Možná.
Ne všem je dopřáno projít životem jako hrdinové bez bázně a hany. Muži,který vejde do dějin jako zářný příklad - tomu šťastlivci z celé duše závidím.
k ZA 22
k Povídkám
k ZA