Pořádek, nepořádek a ničení
V reportáži z Bohemiaconu jsem se zmínil o budoucích učitelích, kteří se chovají jako dobytek. Posuzováno na základě neustále se rapidně zhoršujícího stavu kolejí. Vrátím se nejdřív trochu do minulosti. Bydlel jsem na koleji Volha na Jižním Městě v Praze. Spolu s naším oborem AŘII ze strojárny tam byly ubytovány holky z pedáku, bydleli tam medici, lidi z AVU, DAMU, FAMU, spousta cizinců. Spolu s několika kamarády jsme chytili bezva brigádu díky dobrým vztahům s vedením koleje. Uklízeli jsme přímo na koleji za 7 korun a tři halíře na hodinu. Ve skutečnosti jsme uklízeli asi tak pětkrát rychleji než uklízečky, takže naše hodinovka se zlepšila na číslo, které s touhou vyslovovali jiní kamarádi, kteří chodili na terno brigády na stavby za 25,- a dřeli jako koně. Ale o tom jsem nechtěl.
Hlavním poznatkem z té brigády, při které jsme lezli lidem do soukromí tím, že jsme jim vynášeli odpadky, bylo, že lidi jsou dost bordeláři a prasata. Společné kuchyňky byly špinavé zejména díky kuchařským orgiím cizinců, kteří si s čistotou a úklidem po sobě moc hlavu nelámali. Ale viděli jsme spoustu pokojů, některé naklizené, některé plné prachu a svinstva. Občas někde bydlel i nějaký ten vandal, ale nebylo jich až zas tolik. Každopádně pro mě byl šok, když jsem poprvé myl podlahu na chodbě “umělců”, kteří sedávali na chodbě, brali život a filosofii do huby a típali cigarety o lino. Občas nějaká ta rozsednutá židle a náhodou nebo v opilosti rozbité věci a součásti vybavení. Docela jsem se proto vyděsil, když jsem z úst jednoho svého známého slyšel v podstatě vychloubačné vyprávění o tom, jak na jejich koleji pekli buřty na ohníčku zapáleném přímo na stole. Barbarství z toho čišící, neúcta k věcem a práci jiných, mě, coby člověka z velmi chudých a tedy velmi úsporných a šetrných poměrů, lekaly už tenkrát.
V Ústí mám každý rok možnost sledovat, jak povědomí o hodnotě věcí a práce stále upadá. Děsí mě to ještě víc, protože dřív šlo pouze o výstřelky pár lidí, dnes se ale jedná o standardní chování. Vysokoškoláci i jiní mladí dneška mají plné huby ekologie a nesnášenlivosti komercionalizace společnosti. Přitom jak vidno, svým chováním popírají svá slova. Ničení věci naschvál, nešetrné používání nebo zbytečné výměny za nové pokládám za cestu k ještě většímu drancování zdrojů a k hlasitému přivolávání eko problémů v již blízké budoucnosti.
Nechci propagovat sedmero přešívání kabátu, obracení naruby, vlastnoruční opravy bot, stloukání nábytku ze zbytků a podobné věci, které v minulosti byly normální, ale rád bych poukázal trochu na to, že kupovat si novou košili proto, že má trochu odřený límec, ponožky, že jsou zašívané, nádobí, že má prasklé ouško, ..., je možná přepych, který se lidstvu vymstí. Samozřejmě, že se také nechovám jinak, není to v naší společnosti dost dobře možné, pokud nechce člověk být označen za divného.
Co pokládám za naprosto zbytečné, je rozbíjení věcí naschvál. Vandalství a lhostejnost k němu mi skutečně vadí. Četli jste, kolik desítek miliónu stojí jenom ČD opravy a výměny věcí poničených vandaly? V Ústí mě zarazilo nejen vandalství lidí, kteří by měli být trochu na výši, ale i to, že se vandalství dopouštějí ve “svých bytech”. A asi nejhorší je právě skutečnost, že to jsou lidé, kteří budou vychovávat další generace, nebo jim alespoň půjdou “příkladem”. Mluvíme o lidech, kteří jsou inteligentnější a vzdělanější než průměr. Představte si ten podprůměr. Nechci být až zas takovým pesimistou, ale přiřadím-li si tenhle střípek do mozaiky popisující lidstvo a jeho šance do budoucna, jsem docela rád, že se těch konců nedožiji. Možná je to jen marast naší postsocialistické společnosti, která se plácá v politických, společenských, ekonomických i všech dalších možných problémech, bojím se ale, že jde o celosvětový jev.
Nemohu-li nic jiného, aspoň vás prosím, zamyslete se nad tím a všímejte si. Doufám, že nemám pravdu.
k ZA 22
na Dvory Chaosu
k ZA