Dagmar
Prskaly.
Šest postav v černých pláštích stálo okolo a světlo se odráželo od ocelových prstenů s lebkami a hnáty.
„Ó strašlivá Dagmar, bohyně chaosu a zmaru, přítelkyně tmy, vládkyně děsu, monstrózní královno náhody, šílená ďáblice, Tebe voláme, Tebe vzýváme, přijď mezi nás!!!“ zadeklamoval hluboký hlas nejvyšší z postav.
„Ve jménu Bafometa, Lilith, Satana, Nyarlathothepa, Leviatana, Lucifera, Cthulhu, Tiamat, Sutecha, Seta, Azraela, Iblíse, Yog-Sothotha, Dagona, Mumathina Muma, Azraela, Azzieho Elbuba, Fexta, Sartecha, Thanothepa Sothana a ostatních prokletých bohů, ďáblů a démonů vzýváme Tebe, hrůzyplná Dagmar!!!“ odpověděli ostatní.
`Tohle by se učil zpaměti jen magor` pomyslel si třetí zleva, když si všiml káravého pohledu vůdce rituálu na popsaný papírek, který žmoulal v levé ruce.
„Aaaaaaaaaaaaaaarrrrrrrrrrrgggggggggghhhhhhhhhh!!!!“ zařval nejvyšší vyvolávač.
„Aaaaaaaaaaaaaaarrrrrrrrrrrgggggggggghhhhhhhhhh!!!!“ odpověděli ostatní.
`Na tohle už tahák nepotřebuju` zabručel třetí zleva a upustil upocenou papírovou kuličku na zem.
„Ghaghaghaghaghaghaghaghaghaghaghaghagha....“ šeptali monotónně.
Ani si nevšimli, že se uprostřed pentaklu někdo objevil.
Byla to Dagmar.
„Některé ty tituly jste si mohli odpustit, „ řekla do ticha.
Všichni ztuhli.
`Ono to vážně funguje,` pomyslel si Arrrahar, vůdce skupiny, `ale představoval jsem si ji jinak. Teda - je to hezká holka, to jo, ale bohyně Chaosu...`
Strašlivá, hrůzná, nevyzpytatelná bohyně chaosu Dagmar se ve skutečnosti ukázala být krásnou a půvabnou malou tmavovláskou s příjemným úsměvem na rtech. I když... trochu zlověstným... na druhý pohled.
„Však já vám ukážu,“ řekla Dagmar.
„Ó mocná bohyně, co máme učinit?“ zadeklamoval vůdce skupiny.
„Co takhle oběť?“ Navrhla bohyně.
„Obětujeme ti dítě! Sám je strašlivou smrtí pro tebe zahubím!“ Vykřikl třetí z leva (ten s tahákem). Říkal si Bharoget. Jeho nadšení bylo nefalšované, Bharoget byl pedofilní sadista.
„No, to snad ani nebude třeba,“ ušklíbla se Dagmar. Bharogetovi se na tváři rozhostil otrávený výraz.
„Stačí, když se zítra po setmění opijete bez alkoholu, prohodíte několik dopravních značek, ukradnete zednickou lžíci a vyměníte ji v nějakém nóbl hotelu za cigarety, které pak vykouříte na mou počest,“ řekla s neodolatelným úsměvem Dagmar a zmizela.
Bharoget: „A já chtěl obětovat dítě, už jsem si jedno vyhlídl...“
Arrrahar: „No to snad ani není pravda! To jsou úkoly pro adepty magie chaosu!“
Darkhos: „K čertu... jak se mám ožrat bez chlastu.“ (Darkhos byl alkoholik)
Leiliar: „Já nekouřím.“
Arhael: „A já jsem abstinent... vždyť já ani nevím, jaký to je, opít se...“
Morrar: „Třeba to ani nebyla opravdová Dagmar...“
Darkhos: „No jo... ale objevila se a zmizela.“
Morrar: „No a?“
Arrrahar: „Poslouchejte všichni. Toto nebyla žádná opravdová bohyně chaosu. Už jsem vyvolával kde co, takže za to ručím. Za týden to zkusíme znovu.“
Moudře pokývali hlavami. Ještě chvíli smutně zírali na pentagram a pak se jeden po druhém rozešli do svých domovů, hospod a jiných míst, kde neměli mysticky znějící jména.
Týden uplynul rychle. Velice rychle, jak už se to některým týdnům stává. Do ďábelsky vyzdobeného bytu (černé sukno, černé s víčky, černá rakev, lebky, pentagram a tak) velekněze Arrrahara přišli Leiliar a Arhael. Velekněz, bledý jako smrt a páchnoucí jako tři týdny stará mrtvola už na ně čekal.
„Co se stalo Adame, tedy promiň, Arrrahare?“ zeptal se Leiliar.
„Jsme chodící mrtvoly. Ta Dagmar byla asi opravdová. Darkhos se uchlastal k smrti, otrava alkoholem...“
„To se dalo čekat, říkal jsem, že tak dopadne,“ mávl rukou abstinent Arhael.
„To není všechno. Bhagoret šel ve středu pod lešením a spadla na něho zednická lžíce. Na místě mrtvej.“
„A sakra,“ zamumlal Leiliar.
„No a Morrar vjel ve čtvrtek do křižovatky. Nějakej kretén ukradl stopku. Srazil se s náklaďákem.“
Nastalo hrobové ticho.
„To je ale blbá shoda náhod,“ zabručel Leiliar.
„Taková... chaotická,“ fňuknul ustrašeně Arhael. „Co teď?“
„Vyvoláme ji znovu,“ rozhodl velekněz.
Udělali to. Trochu zkrátili rituál, ale podařilo se. Uprostřed pentagramu se objevila Dagmar.
„Říkala jsem, že vám ukážu.“
„Odpusť ó božská,“ zadeklamovala trojice.
„Tak si říkám, že byste si mě měli usmířit.“
„Jak, ó strašlivá? Uspořádáme pro tebe třeba i hekatombu.“
„To je shit, stačí, když se zítra po setmění opijete bez alkoholu, prohodíte několik dopravních značek, ukradnete zednickou lžíci a vyměníte ji v nějakém nóbl hotelu za cigarety, které pak vykouříte na mou počest,“ řekla s neodolatelným úsměvem Dagmar a zmizela.
„Ale já nekouřím!“ zaúpěl Leiliar.
„Drž hubu,“ zařval velekněz. Byl na pokraji nervového zhroucení. `Bohové jsou divní. Jak má být člověk černokněžník, když jsou bozi takový hovada.` pomyslel si. Nahlas pak řekl: „Učiníme, co si mocná bohyně přeje.“
Zkusili to. Snažili se, jako o život. Není divu, když jim šlo o život. Ale ztroskotali už na prvním úkolu. Když začalo svítat a noc definitivně skončila, seděli v těžké depresi v Arrraharově bytě a přemýšleli co teď.
„Co takhle se nechat pokřtít, vyzpovídat se a odevzdat se do ochrany církve?“ navrhl třesoucím se hlasem Arhael.
„ZBLÁZNIL SES?!“ zařval velekněz.
„Promiň.“
„Musíme na ni vyzrát. Nesmíme ji nechat, aby nás zabila svými perverzními náhodami. Spácháme sebevraždu.“ Leiliarovi se třásl hlas. Myslel to vážně.
„Máš pravdu. Alespoň odejdeme důstojně,“ pronesl se snahou o klid velekněz.
„Ale jak?...“ fňukal Arhael.
„Mám tady přes kilo háčka na prodej. Bude to příjemná smrt.“ Arrrahar došel ke skříni a vytáhl mikrotenový sáček s bílým práškem. Pak došel do koupelny pro nádobíčko.
„Nesnáším jehly...“ rozplakal se Arhael.
„Srabe!“ Okřikl ho Leiliar.
Dali se do toho a za chvíli všichni tři leželi na zemi s blaženými výrazy ve tvářích.
Ale ne dlouho. Byla to neuvěřitelná náhoda, že tam krátce poté vtrhla policie.
Probudili se ve vězeňské nemocnici s představou budoucnosti černější než všechny obřadní svíčky na světě.
A kdesi v jiné dimensi se Dagmar smála a smála. Kdyby nebyla nesmrtelná, tak by na ten záchvat smíchu určitě umřela.
k ZA 23
k Povídkám
k ZA