Dracon 98
Již na začátku mého putování bylo patrné, že se neobejde bez problémů. Úprk na autobusové nádraží Florenc a následné cpaní se do autobusu bych ještě celkem přežila. Koupená místenka mně zaručovala jakousi šanci, že si dokonce i sednu. Neuvěřitelné se stalo skutečností a já se mohla v klidu usadit, kdybych si ale v tu chvíli neuvědomila, že autobus je narván k prasknutí a já trpím fóbií ze stísněných prostor. Na okamžik jsem zalitovala, že mě nenapadlo vzít si něco z domácích alkoholických zásob, ale představa, že bych na svůj první con dorazila v „jiném stavu“ mě přímo odpuzovala. A navíc jsem si myslela, že scifisti jsou lidé, kteří holdují všemu možnému, jen ne alkoholu.
Po dvou a půl hodinách utrpení jsem dorazila do Brna. Když jsem vystoupila z autobusu, tak mě šokoval sníh a fakt, že absolutně nevím, kde se nacházím. Po zakoupení jízdenky jsem se řídila informacemi trafikanta a nastoupila do „šaliny“ č.1. Obtěžkána dvěma zavazadly, která měla absolutně netypický rozměr, jsem se v poslední chvíli před rozjezdem stačila zachytit volnou rukou držadla. Cesta by probíhala celkem bez problémů, kdyby lidé sedící na levé straně tramvaje na mě nezírali takovým zvláštním způsobem. První moje myšlenka směřovala k tomu faktu, že z levé strany musím vypadat naprosto úžasně. Z omylu mě vyvedlo až zjištění, že celou cestu jsem měla díky objemné tašce vyhrnutou sukni na levém stehně. Dnes už mě nemůže rozčílit ani ta skutečnost, že zhruba sedmnáct obyvatel Brna zná moji oblíbenou barvu spodního prádla.
Po této malé příhodě jsem stanula před samotným hotelem Santon. Při otevření vstupních dveří mě čekalo překvapení ve formě hodinové fronty. I s tímto faktem jsem se docela smířila, udržujíc mě při životě pocit, že za chvíli budu stát pod horkou sprchou. Už ani nevím, kdo mi první oznámil tu výbornou zprávu, že neteče voda. Zpočátku jsem to brala jako nejapný žert, ale když se ukázalo, že jde o holou skutečnost, byla jsem na pokraji nervového zhroucení. Můj psychoanalytik byl přece jen daleko a tak jsem musela aplikovat autoléčbu, která spočívala ve vypití panáku ginu.
Po uklidnění a převlečení jsem vyrazila na první obchůzku, respektive zahájení, v doprovodu Vaška Pravdy. Zahájení bylo krátké a tak jsem se následně mohla seznámit s mnoha zajímavými lidmi, které nebudu jmenovat, protože je jich velká spousta. Ten večer jsem žádné přednášky neabsolvovala a s pár novými přáteli jsme se dohodli, že vyrazíme do Letadla, kde jsme v příjemné atmosféře setrvali až do konce zavírací doby. Jelikož jsme se jednohlasně rozhodli, že na spaní je opravdu brzy (byly dvě hodiny ráno), šli jsme zkontrolovat zavírací dobu hotelového baru. Byli jsme však příjemně překvapeni. V baru bylo i přes pokročilou hodinu dost rušno a tak jsme se přidali k živě diskutujícím skupinkám. Osobně si moc nepamatuji s kým vším jsem hovořila, ale na dialog s M. Heislerem nelze zapomenout.
V sobotu jsem byla násilně probrána z bezvědomí až kolem jedenácté hodiny polední, čímž jsem přišla asi o pět přednášek, které jsem chtěla navštívit. Šla jsem až na F. Novotného, který přednášel o strategii kosmických bitev. Přednáška byla zajímavá, ale abych se přiznala, více mne zaujalo povídání O. Neffa „O sexu 21. století“. Po přednášce na mne zase přišla touha po horké sprše, ale voda stále netekla a tak mi nezbylo nic jiného, než nelibou vůni přehlušit kvalitním parfémem.
Zbytek odpoledne jsem strávila seděním u informačního stolku Ligy podpory neofanů. Vedle nás prodával svoji novou knihu ze série Star Trek Karel Petřík, který mne přesvědčil o oprávněnosti své přezdívky tetováním na levém rameni. Ovšem jeho „netopejr“ byl jistě překvapen, že i na rukou něžných dívek se občas objeví nějaký ten obrazec.
S nadcházejícím večerem začala dokonce téci i voda, a tak jsem se rozhodla, že následující hodinu věnuji vařící sprše. Po příjemných zážitcích ze sprchy jsem se vypravila do hotelového baru, kde již bylo dosti přeplněno. Večer jsem strávila ve společnosti Vaška Pravdy, Pavla Kotena a Vlada Ríši. Diskuse probíhala na nejvyšší úrovni, a tak není divu, že se protáhla až do pozdního rána. Vlak mi odjížděl v 6.20, což znamená, že na spaní mi moc času nezbylo. Cesta vlakem byla ještě otřesnější než putování autobusem. Chtělo se mi spát, byla mi zima, měla jsem žízeň, hlad a chtělo se mi čůrat. S potěšením ale musím říci, že tyto mé osobní krize nemají žádný vliv na celkové hodnocení conu. Obdivuji pořadatele za zvládnutí akce, kterou provázel takový problém, jakým je totální absence vody. Zároveň bych však chtěla pořadatelům vytknout hodinovou frontu při zahájení. To však nemění nic na tom, že Dracon byl prostě výborný. Jinak doufám, že budu mít možnost v nadcházejícím roce navštívit aspoň dva cony příslušné úrovně.
k ZA 23
k Reportážím
k ZA