Kdysi
2000 - Při obrovských oslavách na uvítání nového tisíciletí je spáchán úspěšný atentát na prezidenta Spojených států amerických. Útočník je na místě zastřelen prezidentovou ochrankou. Jedná se o palestinského extrémistu. Nový republikánský prezident přednáší v senátu ohnivou řeč a vyhlašuje oficiální válku terorismu.
2002 - Na jaře vypukají nové nepokoje v Belfastu. Britská vláda posílá proti demonstrantům armádu. Demonstrace je krvavě potlačena. Přes dvě stě mrtvých zůstává ležet v ulicích. IRA okamžitě ruší příměří a v Londýně vybuchuje šest bomb během velikonoc. Američané posílají do Severního Irska své vojáky.
2003
20.5. - Ruská republika obsazuje Estonsko. Spojené národy protestují, zastavují veškerou humanitární pomoc Rusku a posílají své vojáky do Litvy a Lotyšska pro případ ohrožení.
3.11. - V New Yorku, Washingtonu a Los Angeles vybuchují bomby IRA. Americká vláda posiluje své jednotky v Severním Irsku.
2004 - Během roku je pozatýkána skoro celá špička IRA. Většina zatčených je odsouzena na doživotí, tři jsou odsouzeni k smrti oběšením a popraveni. Vládě se povede pozatýkat i větší množství řadových členů. Organizace je prakticky zničena.
2005
15.2. - Irák napadá Kuvajt a obsazuje přes odpor jednotek Spojených národů celé území. Jsou použity chemické zbraně. Ztráty jsou na obou stranách obrovské. 18.2. - V New Yorku probíhá hlasování a jaderném útoku na Irák. Návrh prochází se souhlasem všech národů.
24.2. - Na Bagdád je svržena vodíková puma. Ztráta 1 200 000 lidí.
25.2. - Irák odpaluje rakety země - země, které míří na Izrael.
27.2. - V Izraeli umírají lidé na neznámou chorobu.
3.3. - Na Irák dopadají další dvě vodíkové pumy. Ztráta 700 000 lidí.
4.3. - Ruský prezident vydává prohlášení, v němž ostře odmítá použití dalších jaderných zbraní. Zároveň varuje Spojené národy, aby nedráždili ruský národ tím, že budou napadat jeho spojence.
12.3. - Ve svém paláci je nalezen mrtvý Irácký vůdce. Jedná se o srdeční příhodu.
Do podzimu se situace uklidňuje. Irácké jednotky opouští území Kuvajtu. Iránská populace klesá na třetinu. Epidemie se šíří do okolních států. Je zasažen Egypt, Jordán, Syrie a Libanon. Oběti jdou do několika milionů. Jedná se o bakterie nového tzv. šedého moru. Šíří se vzduchem.
2006 - 2008
Svět je zasažen šedým morem. Epidemie přerůstá v pandemii. Země Islámu jsou téměř vylidněny. V Africe vypukají obrovské hladomory. Do konce roku 2008 klesá populace Afrického kontinentu na čtvrtinu.
Evropa je zasažena jen nepatrně. Ztráty jen něco přes 12 000 000.
Rusko připouští minimální účinek moru na svém území. Zpravodajství CNN však informuje veřejnost o opaku a přináší zprávu až o 125 000 000 mrtvých.
2009 - Nemoc prakticky vyhlazuje život v Africe. Do Ruska je obnoven dovoz humanitní pomoci. Indie hlásí přes 132 000 000 mrtvých.
12.8. - Polští vědci objevují lék proti šedému moru.
2010 - 2015
Šedý mor je vymýcen. Z celkové populace 7 miliard lidí přežily jen 3 miliardy. Z přelidněných Spojených států a Kanady přicházejí noví lidé do skoro vyprázdněné Evropy.
2016 - 2017
Americká vláda sjednocuje evropské státy pod názvem Evropská aliance. Do nové aliance jsou přijaty všechny státy NATO až na Maďarsko, které z něj vystupuje. Ruská Vláda podává protesty a posiluje své postavení v Estonsku. Státy reagují podobně v Lotyšsku a Litvě, zároveň jsou tyto státy připojeny k Evropské alianci.
2018
28.3. - K hranicím s Jižní Koreou se stahují vojska Severní Korei. Vláda prohlašuje, že se jedná pouze o cvičné manévry.
30.3. - Američané, spolu s Evropskou aliancí, vysílají tři letadlové lodě a čtyři křižníky (spolu s několika menšími loděmi) ke korejským břehům.
2.4. - Čína posiluje vojska svého komunistického souseda o své vlastní jednotky.
3.4. - Rusko varuje před novým válečným konfliktem.
12.4. - Severní Korea útočí na jižního souseda. Za podpory čínských jednotek postupuje přes hranice a dobývá Soul. Americké válečné lodě odstřelují pobřežní pozice agresora za podpory letadel z letadlových lodí. Amerika a Evropská aliance vyhlašují otevřenou válku Severní Koree a Číně.
13.4. - Rusko stahuje své jednotky k hranicím s Čínou, ale nevstupuje do konfliktu, pouze varuje před použitím chemických a jaderných zbraní.
15.4. 2018
Ráno jsem vstal jako obyčejně v pět. Venku byla ještě tma, ale já už si za ty roky takhle vstávat do práce zvykl a už mi to ani tak strašné, jako před několika lety, nepřicházelo. Než jsem si uvařil kafe, byl jsem nucen vyslechnout ranní zprávy z radiovizoru. Jedna jediná stanice, kterou jsem na něm chytal, byla Vltava. Poslední stanice, která se po epidemii udržela. Byla státní, takže žádná pořádná zábava.
Tak jako už několik dní před tím jsem vyslechl zpravodajství o Korejské válce. Hlasatel upozorňoval na možnost použití jaderných zbraní. Pak dodal, že už by nešlo jen o lokální válku, jako to bylo podruhé v zálivu. Tentokrát by se zapojily i čínské a americké rakety.
V klidu jem dopil kávu. „To by nikdo podruhé nedopustil. To by byl konec a nikdo by z toho neměl užitek. Ani Číňani, ani Američani,“ prohlásil jsem a pohladil Arnošta, který se mi tulil u nohou. Arnošt je můj kocour. Je jedinej, kdo se mnou v tomhle bytě žije. Jako člen městské policie jsem zatím svůj šarm na nikoho moc neuplatnil. Akorát na Lídu. Ale ta se se mnou předevčírem pohádala a já ji od té doby neviděl. Prostě bezva probuzení do novýho dne.
Vyšel jsem z domu a zamířil přímo na stanici. Beretta mne tlačila do boku. Nerad nosím zbraně, ale v dnešní době je to nutnost. Půlku města ovládají gangy Cikánů, Vietnamců a šmejdu, který se sem dostal z Ameriky. Druhou půlku města jsme měli celkem pod kontrolou a dalo se v ní žít.
V minulým století prý policie měla omezenou pravomoc zákonem. Dnes to tak už naštěstí není. Každej, kdo je u policie, smí bez varování použít svou zbraň, jak uzná za vhodné. Podle nových ustanovení je policista pánem města. A my ze stanice jsme se o to taky snažili. Žádný gangy v naší půlce neexistovaly.
Každej, kdo byl něčím podezřelej, nebo se dokonce pokusil o nějakou špatnost, měl štěstí, když se dostal na stanici k výslechu. Policajti dělali dost těžký psychotesty. Každej půlrok znova. Nikdo nesměl být ve službě dýl jak pět let. Mohl by z toho pěkně zmagořit. Po skončení práce u policie mu byla odebrána zbraň a dřívější pán ulic se stal zas jen tuctovým občanem.
Každý, u kterého byla nalezena zbraň, byl na místě zastřelen. Zákony nového a lepšího světa. Já si už zvykl. Pamatuju se, že to dřív, když jsem byl ještě kluk, bylo úplně jiný. Ale doba se mění.
S klukama na stanici jsem se pozdravil ledabylým mávnutím ruky a šel jsem rovnou k šéfovi. Dneska jsem měl dělat testy. Poslední testy do posledního půlroku. Celkem jsem se těšil, až půjdu ze služby.
Před obědem jsem byl už hotový a věděl jsem i výsledky. Strážníkem na dalších šest měsíců. Posledních šest měsíců. Teď to jen přežít.
Ve dvě začala siréna ječet jako pominutá. Přepadení pošty na Novým městě. Jediná pošta v Praze. „Sakra, tam dělá Mařka a zrovna dneska sebou brala do práce malou,“ zašeptal zmateně Venca. Jeho ženu jsme znal. Kdysi jsem jí i šoustal, ale když si vzala Vencu, nemělo to už to kouzlo.
Vencovo dcerku jsem taky znal. Malá Magda. Před čtyřma rokama jsem byl u jejího křtu. Dal jsem jí tenkrát malý stříbrný křížek. Když jsem u nich byl před měsícem na návštěvě, ještě ho měla na krku.
Než jsme se dostali před poštu, byli jsme už oblečeni a vyzbrojeni podle předpisů. Neprůstřelné vesty, helmy, brejle se zaměřovačem, neprůstřelné kalhoty a standartní výzbroj. Berettu a brokovnici nebo lehký samopal M25. Odstřelovači už byly na místě. Okolní střechy jich byly plné.
Šéf shrnul situaci. Gang nějakejch šikmovokejch drží na poště sedmnáct rukojmí. Už se tam i střílelo a dva lidi to odnesli. Ředitel pošty a jeden ze zákazníků. Měli jsme vyjednávat. Naše jednotka se měla v případě neúspěchu dostat dovnitř a zneškodnit teroristy. Těch bylo podle našich informací šest.
Ve chvíli, kdy nás šéf seznamoval se situací, se otevřely dveře pošty. Objevil se v nich jeden z teroristů. V jedné ruce držel pistoli a mířil s ní na hlavičku holčičky, kterou držel v druhé. Byla to Magda.
„My vyjednávat. Jinak všichni mrtví. Jasný? Jasný? My chtít autobus. My ject na Staré město. Nikdo po cestě. Žádný polda, žádný zbraně!!!“ řval Číňan, nebo co to bylo, a mával s malou Magdou. Ve dveřích za ním byl vidět další.
Podél zdi se k němu snažili dostat naši dva maskovaní muži. Žluťásek si jich všiml a začal po nich střílet. Trefil jednoho z nich do nohou. Policistu to povalilo. Neprůstřelné kalhoty vydržely. Ostřelovači opětovali palbu.
„Né, mám tam dceru! Je tam moje dcerka! Magdo,“ rozběhl se proti dveřím Venca. Než jsem ho stačil chytit a stáhnout zpět, byl už pryč. Šikmoočko přestal střílet do povaleného policisty a namířil na Vencu. Chtěl se rychle stáhnout za dveře, když dostal kulku do ramene.
Pustil Magdu a ta se s brekotem rozběhla naproti otci. Teroristu zasáhli další kulky. Venca vytrhl svou berettu z pouzdra a pálil do něj za běhu. Než chlap padl k zemi, začal ten druhý pálit ze stínu dveří z brokovnice. Samopaly kropily vchod na poštu deštěm kulek. Dveře byly už skoro rozštípané a omítka prášila všude okolo.
Magda doběhla k tátovi a ten ji chytil do náruče. Okamžitě se obrátil a rozběhl se zpět. Broky ho zasáhly do zad a povalily ho. Magda mu vylétla z náruče. Vesta zabránila nejhoršímu, ale několik broků zřejmě trefilo Vencu do ruky. Ležel omráčený na zemi a Magda vedle něj stála a brečela.
Do řevu automatů jsem na ni zakřičel: „Rychle, Magdo, rychle sem. Ke strejdovi, rychle.“ Magda popotáhla a rozeběhla se k nám. Další rána z brokovnice ji vynesla metr nad zem a smýkla s ní k autu, za kterým jsme se kryli.
U nohou se mi objevil stříbrný křížek. Měl pouze tři ramena. Zatmělo se mi před očima. To už byl střelec z brokovnice rozstřílen na kusy a do dveří se dostali naši muži. Nahrnuli jsme se tam za nimi.
Vevnitř se už střílelo. Byly slyšet rány ze samopalů a policejních brokovnic. Když jsem se tam dostal, kryli se tři Číňani za pultama a naši je odstřelovali ode dveří do sálu. Na zemi leželo několik civilistů, kteří si kryli hlavy rukama. Mezi nima bylo i několik mrtvých. Jeden z nich byl i z gangu. Ve chvíli, kdy jsem se dostal ke dveřím, se jedna ze zaměstnankyň zvedla nad pulty. Zřejmě ji vystrčil jeden z teroristů. Okamžitě ji roztrhaly kulky ze samopalů.
„Zastavte palbu, stop,“ zařval někdo do jekotu zbraní. Po chvíli se opravdu rozlehlo ticho, přerušované jen vzlykotem několika rukojmí. Petr vedle mne mi dal jasné znamení. Zatímco jsme přepážky obcházeli zleva, snažil se šéf hovořit s teroristy. Podařilo se mu obrátit jejich pozornost na sebe.
Vytáhl jsem nůž a skočil jsem rychle přes pult. Ještě na něm byla rozstřílená tabulka: BALÍKY. Dopadl jsem na sklo a to zakřupalo. Žluťák, který se tam krčil se zmateně obrátil a já hleděl do hlavně brokovnice. „Berete balíčky? Jeden tu mám,“ sdělil jsem mu a zároveň uchopil jednou rukou hlaveň a vytrhl mu ji z rukou.
Pěkně jsem si o ni spálil ruku. Byla rozžhavená do ruda. Nožem jsem mu zaútočil na obličej. Spánek jsem minul jen o kousíček. Zablokoval mi ruku s nožem a pěstí mne udeřil do nosu. Hlava se mi zvrátila a v té chvíli se ozval výstřel kousek ode mne a do obličeje mi cáklo cosi mokrého a lepkavého.
Číňan se složil na zem s rozstřelenou hlavou. Vedle mne seděl Petr a usmíval se na mne. Střelba se zase rozhořela.
„Na tři,“ prohodil ke mě Petr a začal počítat. Na tři jsme se přehoupli přes vedlejší příčku a spustili palbu ze samopalů. Zbývající dva nám tancovali před očima, jak je trhaly naše střely. Jak je to zvedlo nad pult, pustily se do nich i kulky od ostatních poldů. Za chvilku vše ztichlo. Z teroristů nezbylo skoro nic, podle čeho by se dali identifikovat.
Když jsem v šest opouštěl stanici, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl vyzvednout jednu věc. Zlatnictví bylo po cestě domů a tak jsem se tam stavil. Prstýnek už byl hotov. Zaplatil jsem v hotovosti. Pak jsem zavolal Lídě videofonem. Bylo na ní vidět, že je ráda, že mne vidí. Domluvil jsme si s ní schůzku. Řekla, že přijde na osmou. O prstýnku jsem jí nic neřekl.
Než přišla, dal jsem najíst Arnoštovi. Vrátil se z venku jen něco po mně. Vypověděl jsem mu všechno o dnešku. Jak zemřela Magda, jak jsme přišli o tři kluky ze stanice, jak museli Vencu odvézt do nemocnice s postřelenou rukou a jak se Máňa nervově zhroutila. Taky jsem mu vysvětlil, co dnes pro Lídu chystám.
Když jsem otvíral lednici, všiml jsem si, že na hodinách jsou už dvě ráno. „Dneska už neusnu,“ prolítlo mi hlavou. Ruka mne ještě bolela, ale doktor tvrdil, že do rána se ta spálenina zahojí. Ty nový masti z Kanady se prý nic nevyrovná.
Otočil jsem se k ložnici. Na posteli ležela Lída a ze spánku se usmívala. Byla to pěkná noc. Koukal jsem na ni a vychutnával jsem si tu její obyčejnou krásu ženského těla. Z pod dek ji vykukovalo jedno ňadro. Byl jsem rád, že mi na můj návrh kývla.
Takovou dobu jsem k tomu rozhoupával, až jsem ji to dnes večer řekl. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila. Až odejdu od policie, otevřu si malej krámek s potravinama. Nebo s chlastem. To není ten nejhorší způsob obživy a uživí nás to všechny tři. Mě, Lídu i Arnošta.
Otevřel jsem si plechovku piva. Hlasité scss trochu probudilo Lídu a ta se otočila na druhou stranu. Deka se z ní svezla a já se pro sebe usmál. Měl jsem štěstí.
Hodiny ukazovaly deset minut po druhý.
2018
16.4. - V půl jedné londýnského času byly vypáleny rakety na Peking a na další tři města v Číně. Dříve než dopadly, byly na Evropu vypáleny odvetné jaderné zbraně. Tři míří na Londýn, dvě na Paříž, jedna na Madrid, dvě na Varšavu, jedna na Vídeň a dvě na Prahu. Peking je naprosto zničen. Odvetné rakety vybuchují ve tři čtvrtě na dvě londýnského času.
k ZA 23
k Povídkám
k ZA