Pohled

Václav Pravda

 

    

   Stál vysoko, úplně nahoře, nejvýš, kam to šlo. Jeho pohled zakolísal naposled na zábradlí, hranici prázdného prostoru před a pod ním, aby se pomalu, jakoby neochotně převážil a bez toho, aby donutil oko aspoň jednou jedinkrát mrknout, když už ne zaplakat, sklouzl dolů. Sklouzl dolů a pomaličku se rozšiřoval. Začal vnímat nerovné okraje zábradlí ohyzdně zelené barvy, pokrytého strupy nedokonalosti, kterou přinesl štětec hloupého natěrače kdysi v minulosti.
    Klouzal dolů a pomalu míjel jeden pruh oceli za druhým, všímal si každého detailu, ale zároveň zaznamenával do paměti blýskající se průhledy protější strany ústřední šachty stanice, namodralý věnec světel obkružující ústřední pylon a určitě nevynechal reaktor, který ho svou září oslnil na malinkou chvilku, po kterou setrval na jeho divně rozzářené siluetě, a na ještě menší chvilku, po kterou trvala stopa světelných paprsků na sítnici.
    Pohled, se kterým se ani nestihl rozloučit, jak ho znenadání opustil, minul proužek plastbetonu, který dělil prázdno od jeho nohou. Minul šedivý proužeček a klesal níž. Nebylo náhodou, že stále rychleji a rychleji. Nebylo to zdaleka samo sebou. Ne, to ho lákala hloubka, která se pod ním otvírala. Něco ho ale také poutalo nahoru. Jenže bylo to stále slabší a slabší a tak, když o palubu níž minul stejné pásy oceli, snad s ještě ohyzdnějšími puchýři, stejný proužek plastbetonu, nebyl důvod, proč se zdržovat a rozletěl se větší rychlostí.
    Míjel další pásy oceli a další proužky plastbetonu. Občas nahlédl do rozsvíceného okna, aby zachytil bez jakékoliv stopy pochopení scénu uvnitř a s dalším zábleskem na ni zapomněl.
    Pohled, který ještě před chvilkou obsáhl celou šachtu, neměl najednou dost času zachytit všechno. Kolem se míhala paluba za palubou, okno za oknem, život za životem.
    A už začínal tušit, co ho čeká dole. Tam dole, úplně dole. To slovo ho dohnalo někde v půli cesty, ale nemohlo už nic změnit. Rozpřáhl tedy aspoň náruč, aby obsah toho slova uchopil. Ten obsah měl podobu rozpraskané a nečetnými výjezdy drapáků rozryté plastbetonové desky, která už pár desítek oběhů čekala na to, až odněkud shora přiletí pohled, aby s ním v krátkém nehlučném okamžiku skoncovala. Ne, tady nebylo gumové lano, které by ho zastavilo těsně nad tím chumáčem zapomenutého úklidového mopu a vytáhlo ho zase nahoru do bezpečí.
    A tak to skončilo. Pohled se naposled zoufale protočil a v posledním okamžiku prohlédl hloupost snahy podívat se tam dolů, úplně nejníže na dno šachty. Pak se neslyšně roztříštil na fotony, které chvilku poskakovaly mezi kovovými pilinami, aby potemněly a zhasly navždy.
    Uvědomil si, že tam dole mohl ležet ne jeho pohled, ale on sám. Začaly se mu chvět nohy a najednou se i protivná záře reaktoru nezdála tak nepříjemnou a nádherné puchýře barvy na zajímavém zábradlí se samy o sobě zdály důvodem, proč nenásledovat pohled tam dolů, úplně nejníže. A on, poslední kapitán, se obrátil a vešel zpět do řídící místnosti, očištěný a silný natolik, aby unesl tíhu smrti celé posádky.
 
k ZA 23
k Povídkám
k ZA
na start