Sen
„Co je to, pane Kime?“ otázala se kapitán Janewayová.
„Oblak plazmy, kapitáne. Doporučuji se mu vyhnout.“
„Rozumím,“ řekl Janewayová. „Pane Parisi, nastavte kurz podél toho oblaku.“
Ruce Toma Parise se roztančily po ovládacím panelu. „Kurz nastaven.“
Voyager se mírně vychýlil z dráhy a nevelkým obloukem se vyhnul mraku. Před přídí se objevil další mrak.
„Úhybný manévr,“ přikázala Janewayová.
Voyager opět vybočil a obletěl druhý mrak.
„Zastavit!“ řekla kapitán, když se na obrazovce objevil další mrak, nejméně stokrát větší.
„Stroje stop,“ oznámil od kormidla Paris.
„Co tomu říkáte?“ otázala se kapitán Chakotaye.
„Nikdy jsem nic takového neviděl. Normální mrak plazmy ano, ale něco tak velkého…“
„Můžeme určit přesnou velikost toho oblaku?“ zeptala se kapitán Kima.
„Průměr třicet astronomických jednotek. Teplota okraje třicet tisíc Celsiových stupňů. Nepronikneme jím.“
„Zapněte vědecké senzory, pane Kime,“ řekl Chakotay. „Tohle bude jednou vědce zajímat.“
„Obleťte to, pane Parisy. Plný impuls.“
Motory Voyageru zabraly a loď se pohnula vpřed. Naklonila se na bok a začala s vyhýbacím manévrem.
Náhle zablikala světla a loď se otřásla.
„Co se děje?“ otázala se kapitán.
„Loď proletěla gravitační anomálií,“ odpověděl Kim. „Poškození vedení plazmy ve strojovně.“
„Můstek volá Torresovou.“
„Torresová, kapitáne.“
„B’Elanno, máme tu únik plazmy z vedení.“
„Už se na tom pracuje, kapitáne.“
„Rozumím. Můstek končí.“
Hlavní obrazovka náhle vzplála rudou barvou. Z anomálie se uvolnil výtrysk energie.
Janewayová se pevně chytila opěradel a vykřikla: „Připravte se na náraz!“
Poručík B’Elanna Torresová, toho času šéfinženýr Voyageru, zamířila se sadou nářadí k jednomu z průlezů.
„Hogane,“ křikla z jeho ústí, „kontrolujte teplotu plazmy, nesmí jít nad tři milióny kelvina.“
Hogan přikývnul a dál sledoval monitory. B’Elanna začala slézat dolů. Několik metrů pod sebou viděla záblesky z porušeného vedení. Pomalu sestoupila až k němu a začala zacelovat trhlinu. Když byla hotová, uložila nářadí do pouzdra a začala s výstupem zpět. V tu chvíli měla pod sebou hloubku dva a půl metru.
Voyager se znovu zatřásl. Tentokrát silněji. B’Elanna se smýkla na stranu a narazila hlavou do stěny. V bezvědomí pak spadla až na dno průlezu.
První, co si uvědomila, byla tupá bolest hlavy. Pomalu se posadila a sáhla si na temeno. Když se prsty dotkly rány, sykla bolestí. V místě kam uhodila hlavou, byla skvrna její růžové krve. Pohled na prsty ruky, jíž zkoumala ránu, jí prozradil, že stále ještě mírně krvácí. Zachytila se příček žebříku a opatrně se postavila. Shledala, že neutrpěla jiné zranění a pomalu začala lézt nahoru. Když se její hlava objevila na úrovni podlahy strojovny, uvědomila si, že zde nevládne obvyklý ruch. Strojovna normálně kypěla životem, všude se rozléhaly hlasy techniků. Teď tu však bylo nezvyklé ticho, přerušované jen duněním reakce hmoty a antihomoty ve směšovací komoře a občasným pípnutím některého z přístrojů. B’Elanna se vysoukala z průlezu a rozhlédla se kolem sebe. Na obrazovkách byly standardní diagramy, hmota a antihmota vykreslovala na vedení ke směšovací komoře zářivé vzory. Jediná odlišnost od normálního stavu byla úplná absence personálu.
„Počítači,“ začala B’Elanna, „proč není služba ve strojovně?“
Na tuto otázku nemohu odpovědět. Nemám dostatek údajů.
„Torresová volá můstek.“ Žádná odpověď.
„Torresová volá ošetřovnu… Torresová volá kohokoliv z posádky. Slyšíte mě?“
Když se ani teď nikdo neozval, zamířila B’Elanna ke dveřím strojovny. Ty se prakticky neslyšně otevřely a B’Elanna se ocitla na chodbě. Hlava jí pomalu přestávala bolet a jak si ověřila sáhnutím, už ani nekrvácela. Prázdná chodba působila depresivně, proto byla ráda, když konečně došla k turbovýtahu. Jeho dveře se otevřely a B’Elanna do něj vstoupila.
„Můstek!“
Turbovýtah poslušně zareagoval a začal stoupat vzhůru. V několika místech, kde bylo obložení z mléčného skla, probleskovalo chvílemi světlo – to jak projížděli jednotlivými palubami. To, že výtah zpomaluje, by obyčejný člověk poznal právě podle snižení frekvence blikání. B’Elanna, natolik sžitá s lodí, kterou opravuje a vylepšuje, to však pocítila podle sotva znatelného momentu setrvačnosti. V duchu si poznamenala, že se nesmí zapomenout podívat na inerciální tlumiče. Dveře se otevřely. B’Elanna vykročila z turbovýtahu.
Můstek byl prázdný. Ne, že by čekala něco jiného. Jelikož byla celá loď prázdná, ani nedoufala, že by se někdo objevil na můstku. Obešla všechna stanoviště a zkontrolovala hodnoty. Kurz byl stále stejný, všechny systémy plně funkční. Posadila se do kapitánského křesla.
„Počítači, kde je posádka?“
Na tuto otázku nemohu odpovědět. Nemám dostatek údajů.
„Dobře… Kolik členů posádky je na palubě?“
Na palubě se nachází jeden člen posádky – poručík B’Elanna Torresová.
„Sakra,“ zaklela B’Ellana potichu. „Kdy máš poslední známky přítomnosti většího počtu osob na palubě než jedné?“
Na tuto otázku nemohu odpovědět. Nemám dostatek údajů.
„Počítači, byl v poslední době použit některý z raketoplánů?“
Pozitivní. Raketoplán Kirk byl použit při průzkumném letu před třemi dny, pěti hodinami, třemi minutami. Pilotem byl poručík Paris.
„Jsou na palubě všechny raketoplány?“
Pozitivní. Na palubě jsou všechny raketoplány.
„A co záchranná zařízení?“ zkusila B’Ellana poslední možnost.
Žádné ze záchranných zařízení nebylo použito, na palubě jsou všechny záchranné kóje.
„Jsou v okolí nějaké jiné lodě?“
Negativní.
„Udržovat kurz, stejná rychlost. V případě kontaktu s nějakou lodí mě okamžitě varuj.“
Zahleděla se na obrazovku. Hvězdy se jako šmouhy míhaly okolo lodě.
B’Elanna přemýšlela. Ocitla se v opravdu zoufalé situaci. Byla tu sama na lodi, na které působí sto padesát členů posádky. A ještě ke všemu jí opět rozbolela hlava. Vstala z křesla a hlava na to zareagovala jen větší bolestí.
„Musím zajít na ošetřovnu, třeba tam najdu něco proti bolesti…“ zamumlala. Počkat! Vždyť na ošetřovně je Doktor! Na nic nečekala a zamířila k turbovýtahu.
Ošetřovnu našla prázdnou. Biomonitory sice běžely, ale nebyl tu nikdo, čí údaje by zobrazovaly.
„Počítači, spusť pohotovostní zdravotnický holoprogram!“
Před B’Elannou se zatetelil vzduch a objevil se Doktor. „Specifikujte onemocnění, prosím.“
„Udeřila jsem se do hlavy.“
Doktor vytáhl sondu lékařského trikordéru a začal B’Elannu vyšetřovat. „Tržná rána na temeni hlavy, tři centimetry dlouhá. Lehký otřes mozku, žádné trauma crania,“ odečetl údaje z trikordéru. Vrátil sondu zpět do trikordéru a vzal si regenerátor. „Teď si na chvíli lehněte, poručíku,“ řekl a ukázal na biolůžko. B’Elanna si poslušně lehla a sledovala, jak Doktor pomalu regenerátorem objíždí okolo její hlavy. Cítila slabé brnění, jak se rána zacelovala. „To by stačilo,“ řekl Doktor. „Teď vám dám tenhle hyposprej,“ ukázal na jednu z připravených nádobek. Hyposprej zasyčel a bolest hlavy takřka okamžitě ustoupila. „Můžete jít, poručíku.“
„Děkuji, Doktore.“ B’Elanna se zarazila. „Kdy jste tady naposledy viděl někoho z posádky?“
„Já…“ Doktor se zamyslel a jeho čelo se zkrabatělo. „Já vlastně nevím.“ Otočil se na B’Elannu. „Já nevím! Ale měl bych to vědět, vždyť jsem hologram! Všechna má paměť je v počítači!“
„Tak to jste na tom stejně jako já. Spadla jsem ve strojovně do šachty a omdlela jsem. Když jsem se probudila, nikdo tu nebyl. Naposledy jsem někoho viděla, než jsme se setkali s těmi anomáliemi.“
„To je zvláštní,“ řekl Doktor.
„Asi od vás budu potřebovat pomoc, Doktore.“
„Jak bych vám mohl ještě pomoci.“
„Nezvládnu tuhle loď uřídit sama.“
„Byl jsem naprogramován, abych obsahoval všechny znalosti největších lékařských mozků Federace. Ale ne na řízení lodi.“
„Jste propojen s počítačem. To zvládnete.“
„Tak dobře.“
„Můžeme začít s přenosem,“ řekla B’Elanna do komunikátoru a stiskla několik tlačítek na ovladacím pultu vědeckého stanoviště. Čekala, až se objeví Doktor. Za malou chvíli se uprostřed můstku roztetelil vzduch a objevil se Doktor.
„Vítejte na můstku,“ řekla B’Elanna.
„Děkuji, poručíku.“
„Prosím, říkejte mi B’Elanno.“
„Dobře, … B’Elanno.“
B’Elanna začala Doktora zasvěcovat do tajů řízení lodi. Doktor měl tu úžasnou výhodu, že si zapamatoval všechno, co mu řekla. Za hodinu už byl Doktor schopný nejen loď řídit, ale i ovládat veškeré lodní systémy.
„Skvělé,“ pochválila B’Elanna Doktora za úhybný manévr před fiktivním protivníkem. Voyager se pomalu zastavil.
„Nastavte původní kurz,“ řekla B’Elanna.
Doktor splnil její přání a Voyager se opět poslušně vydal na cestu.
Na obrazovce senzorů se objevila malá tečka. Počítač provedl identifikaci a na základě výsledku spustil poplach.
„Co se děje?“ otázala se B’Elanna,
„V dosahu senzorů se objevila cizí loď,“ řekl Doktor sledující senzorovou obrazovku. „Jsou to Vidiiané.“
B’Elanna se zadívala přibližující se vidiianskou loď. Vidiiané byli zlodějí orgánů. Kdysi byli napadeni epidemií viru Phage, díky níž jejich orgány degenerovaly a odumíraly. Jejich jedinou šancí k přežití byly transplantace. Brzy však nebylo kde brát orgány, proto Vidiiané vyrazili do vesmíru. Z jejich setkání s Voyagerem měla B’Elanna osobní zkušenost. Vidiiané jí unesli a využili jejího smíšeného původu. Genovou manipulací jí rozštěpili na dvě osoby, každou s genetickým materiálem jednoho z rodičů. B’Elanna člověk a B’Elanna Klingonka nakonec Vidiiany porazily a uprchly. Jen díky Doktorovi byla B’Elanna už zase jen jedna osoba.
„Vyhlašte červený poplach, aktivujte zbraně, vztyčte štíty.“
Světla se rozzářila rudou barvou a siréna začala houkat. B’Elanna se posadila k panelu externího ovládání systémů strojovny.
„Štíty nahoře, phasery nabity, fotonová torpéda připravena, trikobaltové dělo připraveno,“ oznámil Doktor.
„Musíme vyčkat,“ řekla B’Elanna nespouštějící oči z kontrolních monitorů.
Trojúhelníková vidiianská loď už viditelně mířila směrem k Voyageru. Na její přídi se zajiskřilo a vyletěla z ní střela.
„Úhybný manévr,“ upozornil Doktor B’Elannu, když Voyager prudce měnil směr letu.
„Phasery plná energie,“ řekla B’Elanna. „Pal!“
Oranžový paprsek phaseru jen neškodně zabubnoval na štít vidiianské lodě, která neustávala v palbě.
„Ztrácíme štíty! Všechno co máme, pal!“ křičela B’Elanna.
Torpédovou komoru Voyageru opustilo s mlasknutím pěr fotonových torpéd. Trikobaltové dělo, umístěné nad parabolou deflektoru, chrlilo jeden zářící projektil za druhým. Na několika místech se konečně prolomily štíty vidiianské lodě a tak zmírnila svou palbu. Přesto však jedna její střela pronikla až na povrch trupu Voyageru.
Monitory na zadním můstku explodovaly a zasypaly můstek sprškou skla a jisker.
„Štíty jsou dole,“ řekl Doktor. Otočil hlavu směrem k B’Elanně. „Zbraňové systémy vyřazeny.“
B’Elanna vstala z křesla a zkontrolovala svůj phaser: „Svou kůži jim zadarmo nedám.“
„Zatím jsem neviděl případ, kdy by odebrali pouze kůži,“ řekl Doktor. Když uviděl výraz v B’Elannině obličeji, pochopil, co tím myslela. „Aha. To bylo jen rčení.“
„Zachraňte se, poručíku,“ řekl jí po chvíli. „Vezměte si jeden z raketoplánů a utečte.“
„To by nepomohlo,“ odpověděla. „Mají mě chytit tady nebo o kousek dál?“ Zamířila ke dveřím turbovýtahu. Když se otevřely, otočila se na Doktora. „Nastavím autodestrukci. Sbohem.“
Dveře se za ní zavřely a Doktor zůstal na můstku sám.
Netrvalo dlouho a uprostřed můstku se zatetelil vzduch – transportovali se první dva Vidiiané. Doktor dobře poznával jejich vzhled. Pokud by doktor Frankenstein stvořil své monstrum z částí těl různých druhů humanoidních forem života, pak by se asi od Vidiianů nedalo rozeznat.
První okamžitě zamířil svou zbraní na Doktora. Jeho pravé oko – levé bylo pokryto nějakým mléčně zabarveným slizem – překvapeně zamžikalo a Vidiian se otočil na svého kolegu. „Není živý!“
„Cože?“ zareagoval druhý Vidiian.
Doktor se postavil a pomalým krokem se vydal k oběma vetřelcům. „Ne, nejsem živý,“ řekl a na tváři se mu objevil zvláštní úsměv. Doktor už byl skoro padesát centimetrů od prvního Vidiiana. „Ale nejsem ani mrtvý.“ Aniž by řekl jediné slovíčko, odblokoval Doktor své bezpečnostní pojistky, které mu bránily použít větší fyzické síly než obyčejný člověk. „Mohla by tohle udělat mrtvola?“ otázal se a vzápětí jednou ranou pěstí poslal Vidiiana na druhý konec můstku, kde se bezvládně svalil na podlahu.
Druhý Vidiian se k němu vrhnul. Zrušit silové pole, pomyslel si Doktor. Běžící Vidiian prolétl jeho tělem a narazil hlavou na řidící pult.
„Už vám to stačí?“ otázal se Doktor.
B’Elanna běžela chodbou a neustále se ohlížela za sebe. Za zády slyšela dusot těžkých bot tří Vidiianů, kteří jí pronásledovali prakticky celou dobu. Konečně doběhla ke svému cíli. Dveře simulátoru za ní se zasyčením zapadly. Ze stěn simulátoru zářily žlutou barvou holoprojektory.
„Počítači, zamknout dveře. Otevření povolit jen na kód alfa bravo pí delta.“
Opřela se o stěnu a přemýšlela. Dveře se otřásaly, jak se je Vidiiané snažili otevřít.
„Počítači, nastav autodestrukci. Nouzový kód strojovna tři. Tichý odpočet. Teď!“
Spuštěna autodestrukční sekvence. Čas do výbuchu čtyři minuty, padesát pět sekund. Nebudou další varování.
V B’Elanně se probudil duch klingonského válečníka, který tam někde v koutku potlačený dřímal po celou dobu jejího života.
„Počítači, spusť program T1.“
B’Elanně se na chvíli zamlžil výhled a pak už stála na projekci povrchu nějakého měsíce. Nad hlavou jí zařila hvězda a prakticky půl výhledu zabíral obraz planety. Rozhlédla se kolem sebe – hledala úkryt. Přímo před ní stálo rozeklané skalisko. Rozeběhla se k němu a schovala se na jeho vrcholu. Přimo před ní byl malá římsa, kterou by museli Vidiiané překonat.
„Počítači, chci zbraň.“
Specifikujte, prosím.
„Klingonskou. Bat’telh.“
Přímo v pravé ruce se jí zhmotnila půlměsícovitá zbraň. Všechny tři čepele byly tak ostré, že by přeřízly i vlas. Zkusmo udělala několik výpadů a krytů a pak se schovala za převis. Právě včas.
Vidiiané prorazili pomocí výbušniny dveře a vběhli dovnitř. Čekal je menší šok. Ještě nikdy nebyli v simulátoru, proto se polekaně vrátili zpět na chodbu. Když zjistili, že jim z tohoto prostředí žádné nebezpečí nehrozí, začali s prohledáváním simulátoru. Jeden z nich, stále hledící na malou obrazovku analyzátoru, ukázal směrem k B’Elanně. Všichni tři se pak vydali ke skalisku.
Zbývají tak tři minuty, pomyslela si B’Elanna.
Vidiiané už byli pod římsou. B’Elanna se pomalu přeplazila přímo nad jejich hlavy. Když se vraceli zpět z výklenku pod římsou, sekla B’Elanna jednoho z nich Bat’telhem do krku, který od ní byl na dosah ruky. Vidiian klesla na zem, jeho hlava skoro oddělena od těla, visela jen na hnědé kůže. Druzí dva se okamžitě otočili směrem k B’Elanně. Ta seskočila z římsy a dopadla na jednoho z nich. Druhého ještě v letu zasáhla Bat’telhem do ruky, takže pustil zbraň. B’Elanna rozvířila Bat’telh a neustále se ke zraněnému přibližovala. Pak vyrazila. Bat’telh se zabodl Vidiianovi přímo do prsou. Když ho B’Elanna vytáhla, byl pokryt černou krví. Zaslechla za sebou křupnutí.
Otočila se a hleděla přímo na ústí vidiianské zbraně. Vidiian na ní mžoural svýma očima, z nichž jedno bylo hnědé a to druhé, o poznání větší, bylo fialové. Pak stisknul spoušť.
„B’Elanno.“
Kdo to na mě mluví?
„B’Elanno, slyšíte mě?“
Ten hlas znám!
„B’Elanno, slyšíte? B’Elanno!“
To je Doktor!
Pomalu otevřela oči a nad sebou spatřila usměvavou doktorovu tvář. Pokusila se zvednout hlavu.
„Klid, B’Elanno,“ ozval se příjemný ženský hlas, „byla jste v bezvědomí, máte otřes mozku.“
Kes! Ta by tu ale neměla být!
„Zvládli jsme to, Doktore? Zastavil jste autodestrukci?“ otázala se B’Elanna.
„Jakou autodestrukci? Zvládli jsme co?“
„Přece zastavit Vidiiany!“
„Tady žádní Vidiiané nebyli, poručíku,“ odpověděl trochu zmatený Doktor.
„Ale vždyť nás napadli! Řídil jste loď a mě trefili phaserem!“
„To se ale nikdy nestalo,“ řekl Doktor. „Spadla jste ve strojovně do šachty. To zranění máte od toho!“
„Ale…“
„To se vám muselo celé zdát, zatímco jste byla v bezvědomí.“
„Vážně?“
„Na mou čest! Tady žádní Vidiiané nebyli.“
Doktor nastavil něco na počítačové stanici. „A teď už klid. Musíte odpočívat. Bude nejlepší, když se pokusíte spát.“
„Ale já musím do strojovny.“
„To v žádném případě!“ zhrozil se Doktor. „To nepřipadá alespoň tři dny v úvahu.“
Doktor zamířil ke své kanceláři. Ve dveřích se zastavil.
„Já jsem vážně řídil loď?“ otázal se.
„Ano,“ odpověděla B’Elanna. „A dobře.“
„Pak je můj program lepší, než jsem myslel,“ řekl Doktor a vešel do kanceláře.
B’Elanna se zahleděla do stropu.
Nějak ty tři dny prostě musím přežít.
k ZA 23
k Povídkám
k ZA