Píseň vlkodlaků
Kůň byl již úplně schvácený a nelze se tedy divit, že se mu podlomila kolena, vydal ze sebe již vše.
"Aacharon aby ho vzal!" zaklel muž. Vzal sedlový vak z umírajícího zvířete a běžel směrem do lesa.
Byl to divoký a neobydlený kraj, stromy rostly tak hustě vedle sebe, že se téměř dotýkaly. Muž se prodíral skrz křoví a trnoví jen velmi těžko, ale nezpomaloval, něco jej stále hnalo vpřed.
Obrovský kámen, který ho stále tížil v kapse, patřil ještě před několika hodinami kněžím neznámého boha. Až se dostane z tohoto místa strachu, někam do civilizace, bude z něj boháč. Za rudý drahokam takové velikosti jistě dostane dost peněz na to, aby si pár měsíců užíval v nevěstincích. Žen bude spousta a vína ještě víc. Netušil, že má v rukou kámen starobylého zvráceného boha, který žije z bolesti svých lidských obětí, a že kněží, kteří jej pronásledovali, nepřestanou, dokud svůj rubín nedostanou zpět a dokud on, zloděj, nespočine na oltáři jejich nenasytného pána bažícího po krvi. Přestože toto netušil, věděl, že je stále stíhán a tak prchal. Les byl jako začarovaný, už ve dne působil strašidelně, ale v noci se z něj stával černý hrob osamělých poutníků.
Rozhrnul další husté větvoví několika stromů. Les tu končil. Jako když duše odsouzená k zatracení zří paprsek světla, prosvětlilo se před ním prostranství velikosti menšího města. Nedaleko se na vyvýšeníně tyčil starobylý zámek. Kdysi dávno mohl být opravdu honosný, ale dnes to byla už jen zřícenina. Většina budov již spadla a hradby pohřbil čas, ale část stavby ještě stála. Pak si povšiml, že z okna jednoho domu vychází matné světlo a ruší tohle království tmy.
Uvážil. že by měl noc strávit v teple pod střechou a ne zůstávat venku v tom nehostiném lese. Když zabušil na zpuchřelé dubové dveře obydleného domu, ozvaly se tiché šoupavé kroky. Pak zvuk odsunované závory. Otevřela mu krásná, asi devatenáctiletá dívka v bílých šatech. Usmívala se na něj. Udivilo jej, kde se na takovém místě bere krásná dívka, mladá jako právě rozkvetlý kvítek plané růže.
Pozvala ho dovnitř. Představil se nepravým jménem a zanedlouho už vyzvídal, kde má manžela, když bydlí v takové divočině. Řekla, že tu žije sama, protože má ráda klid. Neptal se dál, ale odpověď se mu nelíbila. Nabídla mu večeři, polévku s čerstvým chlebem, neodmítnul. "Díky", řekl jen a pustil se do jídla.
Připadal si tam tak bezpečný, že zapomněl na to, co se dělo předtím, že je na útěku, a že ho tu mohou kdykoliv najít. Blížila se půlnoc, měsíc v úplňku zářil na jasné obloze jako naděje pro umírající hříšníky. Byl to jediný maják světla v té chmurné noci ztracených.
Do půlnoci už zbývalo jen pár chvil, Horden byl unaven a tak se zeptal dívky, jestli tu může přespat. Čekal na její odpověď, ale ta nepřicházela. Dívka vypadala jako zhypnotizovaná, pouze fascinovaně hleděla na měsíc zářící na noční obloze. V jejích očích bylo něco zvláštního, odráželo se v nich cosi nelidského, snad až zvířecího. To jej znovu varovalo, že zde není něco v pořádku. Hodiny začaly odbíjet půlnoc.
"Auúú". Zvuk se držel ve vzduchu několik vteřin. Čas jako by se zastavil.
"Co se to k čertu děje", vzkřikl Horden. Žena se začala měnit, její kůže popraskala a rašila jí srst všude na těle. Její tělo rostlo a šaty na ní popraskaly. Protáhly se jí lícní kosti, plamen svíce se odrazil od špičatého tesáku ve vlčí tlamě. Lov mohl začít.
Tak dlouho tam ale Horden nečekal, nebyl blázen.
"Do pekel s vlkodlaky," zaklel a dal se na rychlý ústup. Spíš útěk. Zabouchl za sebou dveře a zmizel v lese. Opět se prodíral mezi stromy, ale tentokrát ještě rychleji než prve.
Znal toho o vlkodlacích dost na to, aby věděl, že stejně nemá šanci uniknout tomuto pekelnému stvoření temnot, ale zkusit to musel. Naděje umírá poslední a dokud dýchá, bude se o svůj život prát. Cítil vztek a zklamání.
Vlkodlak dokončil svoji proměnu. Jen letmo a okrajově si uvědomil, kým byl ještě před několika minutami, nebylo to důležité. Minulost i budoucnost pro něj neznamenaly nic, existovalo pouze teď a právě v této chvíli si uvědomoval silný zápach kořisti, která nebyla daleko. Pach potu prostoupený strachem. Miloval lov, mátla ho však jedna věc, u této kořisti pach strachu chyběl. Byl mírně znepokojen, oběť má mít strach.
Horden běžel jako o závod, neměl u sebe nic, čím by mohl zabít vlkodlaka, netbývalo mu proto než utíkat, ale začínal u sebe pociťovat známky únavy. Jeho srdce bilo jako zvon, plíce pracovaly jako dva měchy a pot z něj jen lil. V dálce zaslechl dlouhé zavytí, les kolem mu připadal jako past. A on se do ní chytil. Vytí se ozvalo znovu, tentokrát však o notný kus blíž. Horden neměl strach, nehodlal se vzdát života jako prase na porážce. Bude bojovat. Smrti se nebál, v životě už viděl tolik, že to z něj vyhnalo veškeré iluze. Bitevní pole plná mrtvých a umírajících sténajících ve smrtelné agónii, vraždění žen a dětí, pálení čarodějnic a smrt přátel před vlastníma očima z něj udělaly otrlého a necitlivého muže. Ticho noci opět prořízlo vytí, tentokrát už nebezpečně blízko. Další zavytí už neuslyší, bude mrtvý. Kdesi zahoukal sýček, přinášel bolestnou zprávu o duších z pekla. Hordenův život se dal počítat už jen na okamžiky.
Zvíře zachytilo nový zápach, ač bylo již blízko své kořisti, tenhle nový zápach pocházel z bližšího zdroje, snad jen pár desítek metrů daleko. Vlkodlak odbočil ze svého směru. Netrvalo dlouho, snad jen několik úderů srdce a spatřil novou kořist.
Bezhlučný útok je překvapil. Kněží dávného boha svou kořist již nikdy nezískají zpět a život toho zloděje jim už také nepatřil, vzala jej pod svou ochranu tma. Už i jejich vlastní životy patřily někomu jinému. Ani se nestačili vzpamatovat z překvapení, zabíjení bylo rychlé. Nepřežil žádný. Ani se nezdržoval s jejich žraním a opět se vydal po původní stopě. Svou první kořist dostihl rychle. Nezabil ho. Odtáhl jeho bezvládné tělo zpět do domu a tam jej zanechal. I v podobě vlkodalka to byla samice, něco ji k němu táhlo a ona jej nedokázala zabít.
Vrátila se k chladnoucím tělům kněží. Zdržela se tam dlouho. Odcházela sytá.
Bylo po půlnoci, měsíc v úplňku ozařoval krajinu, zřícenina uprostřed lesa byla stále obydlená. Teď však byla prázdná. Teplo noci doplňovalo letní pohodu, která sálala všude kolem. Ozvalo se táhlé vytí podobné vlčímu, ale jiné. O chvíli později se k prvnímu zvířeti přidalo druhé.
Ostrý tesák jednoho z vlkodlaků se zaleskl ve tmě. Jen na okamžik. Oba byli na lovu. Zápach potu byl prosycený strachem. Horden zavrčel a pustil se do pronásledování kořisti. Těsně za ním následovala jeho družka. Život rychlonohé laňky co nevidět skončí.
k ZA 23
k Povídkám
k ZA