Bylo mi zima. A na blití. A byl jsem sám. Ne že by to vadilo. Ale mohl jsem si aspoň namlouvat, že mi schází... Měl jsem ji docela rád. Dělil jsem se s ní o fet. Jenže teď tady nebyla. Šlehla si naši poslední dávku. Ve starých barácích na kraji města. Všichni tam chodili. Když jsem ji našel, ještě dýchala. Ležela na podlaze, obličej ve včerejší večeři... Měli jsme pizzu. Tu s feferónkama. Jako porcelánová panenka na smetišti. Vždycky, když spala, vypadala jako panenka, mladší a nevinnější. Políbil jsem ji. Chutnala po feferónkách. Objal jsem ji. Připadal jsem si, jako její otec. Vždycky, když jsme se milovali, říkala mi jeho jménem. Nevadilo mi to. Nikdy mi nevadilo, že nejsem první.

    Když jsem se probudil, už nedýchala. Vyryl jsem do oprýskané omítky její jméno a dnešní datum. Bylo jí dvanáct. Nebo tak nějak. Nevím, kdy se narodila. Těch jmen už tam pár bylo. Poslední ze včerejška. Všichni kupovali od Astarotha. Prachy žádné neměla. Ani šperky a už vůbec ne háčko. Ještě jednou jsem ji políbil. Té pizzy byla škoda. Nechal jsem je tam.

    Žárovka blikala. Dodělávala. Jako já. Jako ten malý, šedivý brouk, co putoval po mém stole. Chvíli jsem se díval, jak se mrská v hromádkách barevných plísní a zbytků jídel. Neměl jsem hlad. Sním to pozdějc. Byl čas obstarat si další fet. Rozhrnul jsem vrstvy šatů a vytáhl knihu. Kdysi vypadala tajemně. Teď byla zaflákaná skvrnama čert ví čeho a oškubaná, jako nějaká dlouho používaná kuchařka. Zdálo se že čeká. Jasně že čekala. Hladově a nenasytně. Tak jako já.

    Lino jsem strhal už dávno. Na lino se nedá malovat křídou. Beton a prach byly lepší. Jenom to vlhko mi lezlo na nervy. Otevřel sem knihu na stránce... Na té stránce. Stejně jsem ji znal z paměti. Začal jsem kreslit obrazec. Spíš jsem ho vyrýval do vrstev špíny. Ruce se mi třásly. Možná dychtivostí, možná strachem. Ale spíš nedostatkem háčka. Linky ale byly překvapivě jasný a rovný. Stejně jsem měl vždycky pocit, že se vlastně tvoří samy. Moje ruce potřebovaly jen k tomu, aby držely křídu. Hotovo. Přidal sem ještě pár symbolů a začal hledat svíčky. Možná, že žádný nemám. Zbytečný obavy. Byly v horní poličce. Černý kousky vosku. Rozestavěl jsem je na zem. Držely tam, pěkně zabodnutý do všeho toho svinstva. Zhasnul jsem světlo. Sloupal jsem ze sebe hadry a hodil je do kouta. Na mé tělo nebyl ve světle neonových reklam zrovna krásnej pohled. Nikdy jsem nebyl tlustej, ale teď už popraskaná, zešedlá kůže visela na holejch kostech. Kolem všech dostupných žil jsem měl fůru strupů i nehojících se, zhnisaných vpichů. Radši jsem se obrátil ke knize. Ještě jednou jsem prolítl ty zkroucené řádky písma. Všechno oukej. Zapálil jsem svíčky. Čadily a prskaly v zatuchlém vzduchu. Město za oknem světélkovalo. Bylo šero, ale písmena jsem pořád viděl. Asi bych je viděl i po tmě. Začal jsem číst.

    Slova cizí řeči, co by si na nich člověk zlámal jazyk. Byly jako ten obrazec. Četly se vlastně samy. Potřebovaly mě jenom jako nástroj. Zneužívaly mě, stejně jako celej tenhle podělanej svět. Slizcí hadi písmen se svíjeli po řádcích. Vzduch zhoustnul a pach dýmu se smísil se smradem špíny a zvratků... Prostor uvnitř obrazce se chvěl. Naplnil ho mazlavý, žlutý kouř. Přikázal jsem svému žaludku zůstat na místě. Knihu jsem hodil na stůl. Chudák brouk. Spirály a prstence dýmu se začaly rozptylovat. Něco uvnitř získávalo svůj tvar. Tupě jsem civěl, podmaněný a neschopný se pohnout. Nikdy jsem je neviděl rád. Astarothovi posly. Většinou vypadali dost hrozně. Bledý záblesk kůže... Obrys. Nelíbil se mi. Bylo na něm něco povědomého. Malá, špičatá prsa... Černý chomáček pod zjizveným břichem...

    „Miriel!“
    Zírala na mě kalnýma očima.
    „Seš přece mrtvá! Hej!“ Málem jsem k ní vykročil. Prskající bílé linky mě zarazily. Co tady dělá? Směsice touhy a nejistoty... Ještě pořád byla krásná. I přes jizvy, strupy a vlhkou bledost kůže.
    „Ahoj,“ řekla to automaticky, nějak dutě.
    Polkl jsem: „Jak ses tam dostala? Máš fet?“
    „Astaroth mi... dal práci. Mám háčko. Zaplať.“ Pořád se dívala někam mimo mě. Jako by neviděla. Nebo byla sjetá. Jasně. Tím to asi bylo.
    „Tak mi to dej,“ chtěl jsem to. A moc. Víc než vědět, jak se sem dostala.
    Hrábla někam za sebe a vytáhla misku a nůž. Položila je na určené místo v obrazci. Tohle už jsem znal. Opatrně jsem si klekl a přitáhnul si to nádobíčko. Na moje předloktí se ještě jedna jizva vejde. Ten nůž byl pěkně zasviněný a já nechtěl vědět od čeho. Ale ostrý byl dost. Jeden dlouhý řez stačil. Lepkavá krev pomalu tekla po lesklých stěnách nádoby. Rozšklebené okraje kůže vypadaly jako něčí šílený úsměv. Počkal jsem, až hladina dosáhne rysky a pak se natáhl pro kus hadru na podlaze a stáhl si ránu. Posunul jsem nůž i misku zpátky. Hladově po nich chňapla. Lačně olízla kapky na špinavém ostřím. Měla ten výraz...
    „Chytej,“ sykla a hodila mi sáček. Dopadl na zem. Rychle jsem ho sebral. Asi jsem měl stejně hladovej výraz, jako ona.
    Stříkačku mám vždycky po ruce. Netrvalo mi to dlouho. Teplý vlny se valily do mého mozku. „Miriel?“
    „Hm..,“ vypadala teď líp. Krve v misce trocho ubylo.
    „Udělej si to,“ chtěl jsem ji aspoň vidět, když jsem se jí nemohl dotýkat.
    Podívala se na mě. Poprvé od chvíle, kdy se objevila. Trochu se usmála.
    „No tak,“ cítil jsem, jak mě ta myšlenka vzrušuje.
    Opatrně odložila nůž a misku. Jak klečela, hrábla si rukou mezi nohy. Moje krev nechávala na bílé kůži rudé pruhy. Aspoň něčím se jí dotýkám. Pohnula boky. Nejdřív pomalu, pak rychle... Zvrátila se dozadu. Fascinovaně jsem sledoval vlhkou štěrbinu... Její prsty vklouzly dovnitř... Začal jsem na sobě taky pracovat. Sténala. Za tohle jsem ji miloval. Vždycky sténala. Bílé tělo se zmítalo mezi linkami obrazce. Cítil jsem lepkavou vlhkost na dlani... Vykřikla. Pomalu vytáhla prsty a jak se zvedala, lehce se dotýkala svého pupku, vztyčených bradavek... Prsty nechávaly vlhkou stopu na kůži, mezi potůčky hnisu a fialovou směsicí modřin... Měla pootevřené rty. Pomalu si olizovala ruku... Svět kolem mě se začal rozplývat. Háčko konečně zabralo.
    „Hej, ještě mě pusť.“
    Její hlas už mě nezajímal. Malátně jsem se zvedl a hrábl po knize. Hlava se mi trochu motala. Rychle jsem vyblekotal propouštěcí formuli. Mlha zhoustla. Vířila a svíjela se vzduchem. A pak zmizela.

    Říká se, že když berete, nestojíte o sex. Asi jsme s Miriel byli výjimka. Bylo to fajn, moct ji zase vídat. Ale já se jí chtěl dotýkat. Možná, že kdybych si šlehnul víc... Stejně tak jednou skončím. Jako každej. Je to vždycky stejný. Myslíte si, že jste na dně. Ale ne, to jenom klesáte prvníma vrstvama bahna. Dno je ještě mnohem, mnohem dál. Nebo možná vůbec žádný neexistuje. Jenom nekonečná, hnusná bažina. A vy se v ní utopíte.

    „Miriel?“
    Otočila se ke mě.
    „Pudu za tebou...“
    Měla hladovej, lačnej výraz. Touží po mě. Houby, chce mou krev. Tohle mě štvalo. Chtěla krev, jako Astaroth. Jako všichni jeho lidi. Změnila se. Budu taky takovej... Její kalný pohled mě děsil. Ale chtěl jsem ji. A fet. A kdo chcípne na Astarothův fet, ten pro něj musí dělat. To mi řekla.
    „Poď,“ to nebyl její hlas. Zněl nějak divně. Už začínám být paranoidní...
    Astarotha jsem nesnášel. Viděl jsem ho jednou, ale to stačilo. Jenže Miriel...
    „Seš pořád krásná...“
    Pohybovala se ve stejném rytmu jako já. Nemohli jsme se dotknout. Stejně jsem měl pocit, že jsem v ní. Zvrátila hlavu. Spletence vlasů jí spadly na záda... Šeptala. Nevšímal jsem si toho. Vždycky si pletla jména. Zasténala. Tiše mumlala... „Astarothe!“ prohnula se a vykřikla.
    Bylo to jako studená sprcha. Pořád se pohybovala. Pomalu a rytmicky. Tak on taky? Nedovedl jsem si představit ty jeho šupinaté pracky, jeho... Muselo ji to bolet! Byla tak drobná, křehká... Říkala, že její otec... Ale tohle muselo být horší. Nikdy jsem nežárlil, ale... Do prdele!

    Ať jdou k čertu. Miriel i Astaroth. Nebo spíš ať tam zůstanou, když už tam jsou. Pro toho mizeru nebudu dělat ani náhodou. V jedné ze svých světlejších chvilek jsem si schoval trochu háčka, tak akorát na pěkný výlet, a čmajzl sousedce šňůru na prádlo. Potrubí ve sklepě je vysoko. A zdá se, že něco vydrží. Bude to docela psina.

    Svět je divnej. Vždycky byl. Lidi jsou svině. Svině jsou králíci. Je jich moc. Provaz se houpe na odpadní rouře. Oběsím se na sračkách jiných lidí. Doufám, že ta poslední dávka nebyla moc silná. Cítím se fajn. Žárovka, co visí na drátě, se taky houpe. Budeme tady viset spolu. Stíny se kroutí po stěnách. Lezu na starou bednu od ovoce, kterou jsem včera našel na schodech. Je lepší než židle. Kdo by se sem tahal s židlí. Smrdí hnilobou. Já smrdím. Krysy pískaj. Asi se otrávily. Neměly žrát ten jed, co jim lidi dávaj. Blbý krysy. Je to docela makačka, trefit se hlavou do smyčky. Pořád se houpe. Málem jsem spadnul ze svý bedny. Kolem je moře krys a stínů. Nechci se utopit. Konečně. Rozpřáhnu ruce. Když jsem byl malej, hrál sem si na letadlo. Mami? Poletím. Sbohem, Miriel...

    Tma je opilá. Já jsem opilej. Mrtvej. Ne. Sjetej. Něco se zvrtlo. Zkouším otevřít oči. Všechno se houpe. Slyším slova. Slizcí malí hadi. Světlo. Nejdřív skvrna někde v dálce. Blíži se. Teď je z ní pět malejch skvrn. Proč je mi taková zima? Kolem je dým. Mazlavý žlutý dým. A smrad. Zatřesu hlavou. Co se to... Nějaké bílé čáry na betonové podlaze. Páchne to tady jak městský hajzly... Znám ty slova... Kurva!
    Astaroth je pěkná svině. Vyděrač, jako ostatně všichni kolem. Jako každej feťák. Nemůžete si šlehat a být hodný kluci. To je vážně kravina. A koho to sere? Krev je život. Duše. A to má Astaroth rád. Ale krev je taky lacinej fet, lepší než herák. Jenom kdyby ten bastard nechtěl tolik pro sebe. A kdyby mi Miriel neříkala jeho jménem. Jinak je to fajn. Jestli jsem na dně? Ne, tohle ještě není dno. Ty svinský bažiny jsou nekonečně hluboký...