A s rodem vlčím pak toulal se krajem.
    Žal v srdci svém, ač v těle šelmy, lidský byl.
    Ač pln sil, té smrti nezabránil.
    S rodem vlčím toulá se krajem.

   Hlas zmlkl, loutna ztichla.
    Však dál v tichu zněla tesklivá píseň o Irinianovi. Sledovali vlnění ohně a snad v něm na okamžik spatřili obraz vlka, toulající ho se hvozdy. Snad na krátký okamžik pocítili závan nezměrného žalu. Mlčeli. Jen hleděli do ohně a nechali odeznívat tóny a slova.
    Zpěvák vstal a zmizel ve tmě. Nikdo nezdvihl zrak, nikdo ho nenásledoval. Hostili ho dva dny a dvě noci, toto byla píseň poslední, kterou slíbil zahrát. Odcházel, ale píseň dál zněla nocí, ukrytá v teplém vánku či stéblech trav.
    „Pěvče počkej!“
    Děvče. Viděl jí ukrytou před zraky všech. Jen jemu neunikla její tvář schovaná v křoví. A neunikly mu ani slzy v očích když dozpíval. Teď stála před ním, prudce dýchala po rychlém běhu.
    „Proč jsi nebyla s ostatními,“ zeptal se, ale tichý melodický hlas nezněl jako otázka.
    „Nedovolili by,“ sklopila zrak.
    „Proč? Patříš k nim.“
    „Nesmím. Jsem jen trpěná.“
    Neptal se dál. Dívka cítila, že on stejně všechno ví.
    „Krásná píseň. Ale smutná.“
    „Snad proto je krásná.“
    „Co se stalo s Irinianem?“
    „Tiše. Copak ho necítíš? Teď je všude tady kolem. Stromy, vítr, ptáci mluví jeho hlasem. I ve tvém srdci maličká,“ usmál se.
    Mlčela. Snad naslouchala slovům Irinianovým ve svém nitru. Nechal ji snít.
    „Pěvče! Zůstaň. Prosím...“
    „Neodcházím. Naslouchej větru.“
    Jeho postava splynula s tmou. Zaposlouchala se.
    Irinian.

   Plakala.
    Schovaná se svou bolestí, před posměšky a ranami. Nepálily ji rudé skvrny od prutu. Bolelo ji uvnitř. Snažila se zaslechnout píseň, marně. Musí pryč. Nevydrží už mezi nimi. Pryč...

Irinian byl mladý pastevec v kraji zvaném Imar. Rodiče zemřeli ještě když byl velice mlád a vychovával ho jeho děd. Učil jej poznání přírody a porozumět zvěři v lesích.
    Malý Irinian hodiny dychtivě naslouchal starcovu vyprávění a příbězích zvířat a celé dny pak trávil v hvozdu. Ptáci mu usedali na dlaň a zpívali písně o dalekých poutích kraji za mořem. Vlci usedali před ním, když položen v měkké trávě opřen zády o staletý dub, vyprávěl jim o svých touhách a přáních. Z úkrytů ho pozorovaly moudré oči srn a přibíhaly blíže na laskavé zavolání.
    Děd s úsměvem sledoval vnukovo počínání a v duchu hovořil k mrtvým rodičům, kteří byli šťastni ze svého syna.
    Irinian rostl na salaši a zastával stále více práce u ovcí, neb stařec už byl sláb. Denně vyváděl stádo na pastvu k okraji lesa, kam za ním dál přilétali ptáci. A tentokráte oni naslouchali, když vyprávěl jim o krásné Lianté, dívce žijící ve vsi.

   Světla vesnice skryl les. Konečně se rozhodla a odvážila utéci. Už žádné posměšky a bití. „Běhno! Čarodějnice!“ už nikdy.
    Snad dostane i jméno. Nikdo jí ho nedal. Ale vždy věděli jak ji nazvat. „Čarodějnice!“
    Odejde do jiného kraje, kde nikdo neví, že jí našli obklopenou smečkou vlků v náručí mrtvé ženy. Vlci jakoby obě hlídali, mrtvou plavovlásku i vrnící nemluvně. Když se přiblížili lidé, odběhli.
    Zpomalila a usmála se. Opět slyšela tu píseň.

   Lianté milovala Iriniana. Setkali se poprvé, když pastevec s dědem přišli za jejím otcem - pláteníkem. Nepromluvili spolu ani slůvko, ale jejich oči hovořily hlasem srdce. Otec poznal ze zádumčivosti dcery co se přihodilo. Mladý Irinian se mu zamlouval a nebránil jí tedy v citech.
    Lianté pozorovala za nocí nebe pokryté tisíci hvězd a viděla v nich usmívající se pastýřovu tvář. Jeho rty se pohybovaly, ale hlas slyšet nebylo. Přesto pociťovala ve svém nitru hřejivost slov.
    Scházeli se za vesnicí u potoka. První setkání, letmé polibky a vroucná vyznání. Irinian vodil svou milou do lese a představoval ji svým přátelům.
    Obyvatelům hvozdu se družka jejich oblíbence líbila a přijali ji mezi sebe.
    Motýli jim kroužili nad hlavami, veverky dováděly v blízkosti a vlci Lianté nechali hladit svou hustou srst.
    Byli šťastni ve své lásce a mezi přáteli. Mezi lidmi i v lese. A začas, jako zpečetění citů, Lianté povila prvý plod společného štěstí.

   Spala. Les přijal do náručí drobnou dívku, schoulenou u paty stromu s malým uzlíčkem pod hlavou. Dub jí objal kořeny a dýchal na ni teplo, ochraňujíce před nočním chladem. Seslal jí sny krásné a šťastné, prosty ponižování a bolesti. Promlouval laskavým hlasem prastarých a ne tváři spící zazářil úsměv.
    Neslyšela tiché přibíhání plachých laní a necítila jejich jemné doteky na svém těle. Neslyšela, když se kolem ní rozestoupila vlčí smečka, chráníc jí před zlovolí lesních skřetů.
    Probudily ji až první sluneční paprsky, pátravě hledající pod korunami stromů. Stále se usmívala omámena snem. Zdálo se jí o Irinianovi.

   Bylo však příliš krásného, než aby to vydrželo navěky. Zášť a pradávná nenávist zasáhla mezi Iriniana a Lianté.
    Pastýř se zdržel přes noc mimo domov, kde Lianté chovala děcko v náručí. Dítě sledovalo jasnýma modrýma očima matku, zpívající ukolébavku, když se dveře rozletěly a do chýše vtrhla šedivá těla skřetů. Temní válečníci, jejichž kroky vždy provázela zloba, unesli Lianté a nemluvně do hloubky hvozdu, do svého skalního panství. Marně kousala do drsných dlaní, zakrývajících jí ústa, marně kopala a drásala nehty proklaté únosce. Svázaná a bezmocné naslouchala zdušenému pláči dítěte.
    Tam v zapovězené části lesa, uvrhli Lianté do vlhké kobky, rozdrásanou trny keřů, kterými ji táhli. Zde byl křik i prosby marné. Skřeti se vysmívali jejím nářkům, když ji tloukli holemi. Smáli se trpícím pohledům, když před ní vyzývavě podrželi děcko. Tloukli, dokud neztratila vědomí a když opět přišla k sobě, mučení pokračovalo.
    Ale pevnost rozeznělo táhlé vlčí zavytí.

   Nevyhledávala zatím lidskou společnost. Byla šťastná obklopená lesem. S ním si povídala a vyprávěla květům o Irinianovi. Tančila bezstarostná v lukách a zpívala oblakům na modrém nebi. Večer usínala, chráněna mlčenlivými strážci.
    Až jednou les ztichl. Ptáci oněměli a šum listů ustal. Marně jí kdesi vzadu volal zpět zurčící potok. Tady byl les jiný. Tmavé kmeny se hrozivě nakláněly, jakoby jí chtěly chytit. Šla stále dál a když si konečně uvědomila cizost a stísněnost, nenašla již cestu zpět do hřejivého přátelství zeleně. Mlha jí omotávala kotníky nohou a klapot suchých větví lekal. Utíkala dál a dál, ale chmurný stín dívku stále více pohlcoval do svých útrob. Marně se snažila v dusivém větru zaslechnout onu píseň.
    Setmělo se náhle. Tam kde bývala doma, byl jistě ještě den. Zde zavládla mrazivá noc. Vyčerpaná klesla ne zem. Neodvažovala se přiblížit k nepřátelským stromům, zášť z nich čišící tak děsila. Schoulila se a její tělo se třáslo zimou a pláčem.
    „Iriniane prosím pomoz mi,“ vzlykala.
    Tmou se rozlehly skřeky a vzplály pochodně. Plápolající oheň vrhal pokroucené stíny na kamenné trosky nedaleko. Uchopily jí tvrdé ruce a neurvale táhly ke světlu.

   Proud hbitých těl vnikal do pevnosti. Skřeti ustupovali před útokem vlků a bránili se trhajícím zubům, zakusujícím se do masa. Zvířata necítila rány a dál bojovala, chráníc svou přítelkyni.
    Lianté zdvihla malou, upuštěnou na zem a prchala pryč z toho místa. Vedlo jí několik jejích druhů, zpět do žijícího lesa, do bezpečí.
    Skřeti s nenávistným jekotem mizeli do děr podzemí a na povrchu se ozýval tesklivý pláč synů měsíce, chorál pro padlé. Bílý kotouč hladil stříbrnými paprsky posekané děti a ukazoval jim cestu do své věčné říše. Nezranění se vrhali na ještě se pohybující skřety a zabíjeli je, mstíc mrtvé bratry.
    Lianté konečně přišla do laskavého lesa. Vyčerpaná klesla do trávy, nepouštějíc dítě z náručí. Až sem zněl pohřební zpěv vlků.

   Rozeznávala tváře, šklebící se a ohavné. Krvelační skřeti, navlečení do cárů kůže a zezelenalého bronzového brnění, lačně prohlíželi kořist. Jejich zvětšené stíny se pohybovaly na zdech, žijící svým vlastním životem. Zbořeniště pradávné tvrze bylo branou do podzemního světa těchto bytostí. Ale neměli v úmyslu odvést ji do své říše. Chtěli její krev, teď a tady. Ve světle se matně zaleskly obnažené čepele dýk, rozežraných stejně jako jejich zbroj.
    „Vítej zpět maličká,“ zasyčel jeden z nich. Pocítila chladný kov na tváři. Kámen ozvěnou odrážel křik, když dýka pomalu přejížděla kůži, zanechávajíc za sebou rudou stopu.
    První krev vyvolala skřetí řev nesoucí se temným hvozdem. Přicházeli jeden po druhém a vyřezávali další nachové šrámy.
    Dívka se propadla do temnoty.

   Ptáci našli Iriniana na salaši a vypověděli mu, co se stalo. Nemeškal, vztek a strach o Lianté ho hnal vpřed. Keře mu sami uhýbaly trnitými větvemi a stromy se rozestupovaly, tvoříc mu cestu.
    Když našel svou ženu, byla již mrtvá. Klesl na kolena a třesoucími se prsty hladil její nádhernou tvář. Chladivá rosa smyla krev a dech stromů zacelil rány. Ležela, jakoby spala, byla však tak chladná.
    Irinian plakal.
    Lesem opět zazněla tesklivá píseň vlků.

   Probudil ji letmý dotek. Tvář muže jenž se nad ní skláněl, kryla kápě.
    „Co se stalo? Měla jsem sen.“
    „Už je pryč dítě.“
    „Pěvče?“
    „Ano?“
    „Jsi to ty...“
    Rozhlédla se. Kolem ležela potrhaná těla skřetů.
    „To ty?“
    „Bratři.“
    „Ty_s...“
    Přikývla. „Volala jsi mne.“
    „Zemřu. Cítím to.“
    Mlčel. Jen dál hladil její plavé vlasy.
    „Prosím Pěvče, nechci zemřít beze jména. Prosím...“
    „Ty už máš jméno. Nejkrásnější ze všech. Lianté... Jako tvá matka.“
    Dívka se usmívala. Zůstala krásná i ve smrti.
    Pěvec sklonil hlavu.
    Měsíc zazářil jasněji než kdy jindy, když vstoupil zpět do podoby vlka.

   Irinian nechtěl dál žít bez své družky a ztracené dcery. Zůstal s vlky a přijal jejich podobu.
    Jeho tělo bylo tělem šelmy, leč žal zůstal mu spolu s lidským srdcem. Toulá se s bratry krajinou a někdy přichází k ohňům v podobě Pěvce, vyprávějíc svůj příběh.