Kapitola 1. Chata (červen 1976)
   Jako invalida mám spousty času. Mým koníčkem je procházet Prahu a vyhledávat místa, kde zůstala příroda netknutá. Nestojí tu bílé obelisky věžáků, ani se tu po stráních neroztahují kaskádovité řadové domky těch bohatších.
Na jedné ze svých výprav jsem se vydal za Smíchovské nádraží. Na Zlíchově jsem před Barrandovem uhnul doprava. Po několika stech metrech jízdy máte pocit, že Praha zmizela a jste uprostřed přírody. Ulice k Dalejicím tu vede Prokopským údolím podél potoka. Za jedním z mnoha zákrutů jsem objevil starou cestu vedoucí prudce vzhůru. Nezaváhal jsem ani vteřinu a ihned jsem na ní uhnul. Úzká asfaltka se v krátkých serpentýnách zařezávala do kopce a pak náhle za jedním meandrem končila malou plošinou. Zastavil jsem zde svou Aerovku. Dále nahoru vedla již jen polní cesta a neměl jsem jistotu, zda bych se tam mohl dostat a taky otočit. Z této plošinky vedla úzká pěšinka do malého hájku vpravo. Cesta byla notně zarostlá bezáky, trním a šípky. Bylo znát, že tudy již dlouho nikdo nešel, neboť všude okolo rostly téměř metrové kopřivy.
   Konečně jsem se dostal k úzkému průlezu mezi dvěma skalami. Díky schůdkům se dalo tímto sopouchem vystoupit bez problémů. Skála napravo ustoupla a otevřel se mi krásný pohled na Prahu. Už jsem se chtěl po pěšině vydat dál, ale na malou chvilku jsem se otočil na druhou stranu. U skály, celý zarostlý, tu stál malý dřevěný domek. Zvědavě jsem se otočil a vydal se k němu. Bylo vidět, že byl již velmi dlouho opuštěn. Cestička k němu žádná nevedla, okna byla matná a dveře dokořán. Dnes už jen stěží vysvětlím co mě tam táhlo dovnitř - nedalo se přeci očekávat, že tam něco naleznu a přeci jsem se prodral plevelem a vstoupil dovnitř. V pološeru jsem rozeznal dlouhý stůl podél celé délky domku. Byl plný různého chemického náčiní - zkumavky, baňky, chladící a destilovací přístroje. To vše se tu kupilo pod vrstvami prachu v nepřehlednou změt. Na druhé straně tu stálo stařičké dynamo a vedle další přístroje, jejichž použití mi bylo záhadou. Za nimi byl polorozpadlý kavalec.
    Nebylo tu nic zvláštního a přeci mě to zařízení připomnělo něco velmi známého. Ta neschopnost vzpomenout si, mi působila téměř fyzickou bolest. Skoro v panice jsem se rozhlížel, abych našel nějaký záchytný bod. Přešel jsem přes místnost na opačnou stranu až téměř ke kavalci. Zde jsem se obrátil, protože jsem se chtěl podívat i z druhé strany. Ve chvíli, kdy jsem se otočil, podlaha zapraštěla a moje pravá noha se propadla. Prostor pod podlahou, kterou tvořila široká prkna, nebyl naštěstí nijak hluboký a tak se to odbylo vlastně jen leknutím. Sehnul jsem se, abych nohu opatrně vyprostil z otvoru vroubeného ostrými hroty. V okamžiku, kdy se mi to povedlo, spatřil jsem v otvoru odkud jsem právě vytáhl nohu, velkou kovovou bednu. Samozřejmě, že jsem podlehl prvnímu impulsu a pokusil se jí vytáhnout za silné litinové držadlo na víku. Byl to úplný nesmysl, protože bedna byla v zemi určitě už řadu let a tvořila s okolní hlínou již téměř kompaktní hmotu. Nápad se však kupodivu osvědčil. Bedna byla totiž celá zrezlá a víko od ní odskočilo při prvním náporu. Taktak, že jsem neztratil rovnováhu.
    Ihned jsem se dychtivě nahnul nad otvor. Uvnitř byla položená velká lékařská láhev s širokým zabroušeným hrdlem. V něm vězel skleněný uzávěr, důkladně zalitý voskem. Nebylo možno rozeznat co je uvnitř, protože láhev byla pokryta prachem. Hmátl jsem po ní, otřel prach a vyzdvihl jí proti světlu. V lahvi byl silný sešit v tvrdých, černých deskách a ještě nějaká malá lahvička. Na štítku sešitu bylo něco napsáno, ale v polotmě jsem nedokázal přečíst vybledlé písmo. Vyšel jsem ven, prodral se křovím u chaty na světlo. Podíval jsem se na štítek. Stálo tam: ing. PROKOP RYŠAVÝ - Záznamy pokusů.
    Oslnivý záblesk poznání mnou projel jako blesk. Ted už jsem věděl odkud tu chatu znám. Byla to chata Ing. Prokopa z Čapkova románu Krakatit. Vždyť to je můj oblíbený román, který znám téměř nazpamět. V hlavě mi vybuchl gejzír otázek. Znova a znova jsem se nevěřícně díval na chatu, její zařízení a láhev, kterou jsem držel v ruce. Obojí bylo hmotné a nehodlalo to zmizet. Uvažoval jsem, co mám teď s nálezem dělat.
    První myšlenku - totiž vrátit láhev tam, odkud jsem ji před chvílí vylovil, jsem zavrhl ihned. Další možnost - odevzdat nález Bezpečnosti - se mi také moc nelíbila, protože jsem si dovedl dost dobře představit ty stohy protokolů, výpovědí a problémů s tím spojených. Vrátil jsem se dovnitř a nedbajíc toho, že je všude obrovská vrstva prachu, takže se strašlivě zašpiním, prohledal jsem každý kout, vytáhl každý šuplík ze starobylého psacího stolu, ale všude se jen povalovaly zbytky nějakých chemikálií a náčiní. Až teprve když jsem otevřel polorozpadlou dřevěnou krabici stojící u kavalce a sloužící asi jako improvizovaný noční stolek, vyhřezly z jeho vnitřku holící potřeby, kartáček na zuby a jedny staré noviny. Když jsem je rozbalil, zjistil jsem, proč si je majitel chaty nechal. Byl to Pražský večerník ze srpna a netrvalo mi dlouho a na vnitřní dvoustraně jsem to našel.
    Byl to krátký článek s nápisem: Záhadný výbuch. V úterý v noci došlo mezi obcemi Jinonicemi a Radlicemi k záhadnému výbuchu nebývalé síly. Přivolané četnictvo se pustilo do pátrání po neznámém pachateli. O celou věc se zajímá i pražská policie. Na místě samotného výbuchu nebylo nalezeno jiných pozůstatků nežli hluboký, asi pěti metrů zdéli velký kráter. V několika nejbližších vilkách byly silou výbuchu vyraženy okenní tabulky, jinak nebyl podle dosavadního šetření reakce nikdo zraněn. Ve vyšetřování se pokračuje a o výsledcích bude váženému čtenářstvu podána zevrubná zpráva.
    Nezdržoval jsem se dalšími úvahami, protože nebe se zatím zatáhlo ošklivými těžkými mraky, které hrozily každou minutou velkým lijákem. Složil jsem noviny, vrátil se do chaty pro láhev a vydal se urychleně na zpáteční cestu. Ukázalo se to jako velmi prozíravé, protože chvilku potom, co jsem si sedl do svého autíčka, obrátil ho a vydal se na zpáteční cestu, zabubnovaly na skle první kapky.

Kapitola 2. Nález (červen-červenec 1976)
   Když jsem konečně dorazil domů do své garsonky na Žižkově, položil jsem nález na stůl. Uvařil jsem si kafe, sedl na gauč a pozoroval láhev. Uvažoval jsem o tom podivném nálezu. Abych si urovnal v hlavě ten zmatek, rozhodl jsem se nejprve přečíst Krakatit. Nepřineslo mi to nic nového, ale alespoň jsem si osvěžil paměť. Nicméně množství otazníků neubylo - spíše naopak, jejich les houstl.
    Kolik z toho, co napsal pan Čapek, je realita a kde začíná fikce? Umístění chaty i její popis byl velmi přesný. Věrohodné se ukázaly být i další detaily. Napadlo mě, že si půjčil pan Čapek postavu ing. Ryšavého do svého románu tak, jak to spisovatelé často dělají. Ústředím a hlavním otazníkem ovšem bylo to, co se asi stalo se skutečným ing. Prokopem Ryšavým a jeho vynálezem.
    Láhev stála na stole a na chvilku mě napadlo zda mám džina, který číhá uvnitř, vypustit ven, nebo láhev prostě někde zakopat a hodit vše za hlavu. Nevěřím v prozřetelnost, ale v tom červnovém večeru jsem měl pocit, že láhev začíná malinkato světélkovat. Poletovaly okolo ní jakoby miniaturní světlušky, které se spojovaly na krátké okamžiky v malou polární záři, která opalizovala nad hrdlem všemi barvami. Já místo toho, abych ječel strachy, jsem měl pocit vyvoleného, který má Poslání. Musím otevřít láhev, vyndat sešit a pokusit se přijít na kloub tajemství ing. Ryšavého.
    Když jsem se probudil, bylo kalné ráno, venku ještě poprchávalo a tak jsem po snídani s pocitem vylupovače hrobů přistoupil k láhvi. Nejprve jsem opatrně oškrábal vosk okolo uzávěru a zkusil ho vytáhnout. Špunt se však zdál být s hrdlem zcela srostlý. Postupně jsem brunátněl v obličeji, jak jsem vynakládal stále větší a větší sílu. Nakonec jsem to vzdal, přinesl si staré noviny a zkusil láhev šetrně rozbít. Nejprve jsem kladívkem jen tak opatrně poťukával, ale starý solidní materiál odolával. Nakonec jsem celý zoufalý do ní praštil vší silou a láhev se zlomyslně rozlétla na tisíc kusů po celém pokoji. S vítězoslavným výkřikem jsem se vrhl na obsah a položil ho před sebe na stůl. Uklidil jsem střepy a teprve potom jsem rozevřel sešit. Očekávalo mne strašlivé zklamání. Sešit byl totiž ze tří čtvrtin počmárán naprosto nesrozumitelnými poznámkami, grafy a vzorci. Bylo znát, že byly dělány často ve velkém spěchu, asi uprostřed pokusů. Mnoho poznámek nebo vzorců "letělo" zcela šikmo přes stránku. Další části byly úplně nečitelné, protože byly polity nějakou chemikálií. Majitel byl vzorem nepořádníka. Sem tam tu sice byl pokus o dataci, ale ten mi příliš nepomohl. Poznámky jako např.: šestý den pokusu, 17. pátek nebo srpen mi nebyly žádným vodítkem. Probíral jsem se tím chaosem stránku za stránkou. Čísla, rovnice a vzorce, ve kterých se to hemžilo všemožnými závorkami, kde byla uzavřena stáda yksů, ypsilonů, alf, bet a dalších mně neznámých klikyháků. Vzorce, které tu bujely přes celé stránky jako kořeny svlačce, ale žádná osobní poznámka, která by mi pomohla. Nic - prostě nic.
    S pocitem zklamání jsem nakonec zůstal civět na poslední stránku. Byla nedopsaná a já už chtěl sešit zaklapnout, když mě upoutala dlouhá, blesku podobná čára, vedoucí od posledního čmárance šikmo dolů. Vypadala přesně tak, jakoby pisatel byl zabrán do nějaké práce a pak se strašlivě něčeho lekl, nebo byl náhle vyrušen. Končilo to uprostřed stránky a pod ní bylo ještě něco, co vypadalo na to, že si tu pisatel zkoušel, zda mu píše pero. No však to znáte - taková oválná čmáranice, připomínající ze všeho nejvíce pecen chleba. K ní shora přiléhala další o mnoho menší. Celek ze všeho nejvíc připomínal podivně slisovanou osmičku. Ke své škodě jsem se touto poslední stránkou příliš nezabýval a až teprve o hodně později jsem pochopil, že právě ona je klíčem k mnoha odpovědím na mé otázky.
    Tehdy jsem sešit zavřel a začal uvažovat o některém ze svých kamarádů, který by byl dostatečně "chemicky" vzdělán, aby se dokázal v té divočině vzorců vyznat. Nemusel jsem vzpomínat dlouho. Zrovna nedávno jsem potkal svého kamaráda B. ještě ze školních let. Zabýval se sice, jak mi vyprávěl, spíše organickou chemií, ale přesto byl nepochybně ten jediný správný člověk, kterému jsem to mohl předložit.

Kapitola 3. Rozhovor (červenec 1976)
   Nelenil jsem a za dva dny vcházel do kavárny Slávie. Můj kamarád B. už tam seděl. Když jsme se před několika dny poprvé po letech setkali, bylo to shledání dvou přátel, kteří spolu kdysi hodně prožili, ale dnes už každý z nás patří do zcela jiného světa. On byl nyní velkým akademikem s mnoha tituly a já jen bezvýz-namný noční hlídač. Hodně ztloustl a tak jeho pohled ze všeho nejvíc připomínal blahosklonného Budhu, shlížejícího ze svých nebeských výšek na plebs okolo.
    Se stejně přezíravým pohledem mě přijal i dnes a téměř štítivě ode mne převzal umolousaný sešit. Když jsem si s ním domlouval schůzku, řekl jsem mu, že jsou to zápisky pokusů jednoho mého velmi dobrého známého, který by chtěl vědět, zda mají jeho výzkumy nějakou budoucnost. Teď se tedy s despektem probíral počmáranými stránkami. Listování bylo postupně čím dál tím pomalejší a úsměv na tváři mu ztuhl. Chvílemi dokonce utrousil polohlasně: "Zajímavé, velmi zajímavé!" Konečně sešit zaklapl a dlouze si mnul bradu.
    "No tak, co tomu říkáš!" naléhal jsem na něj netrpělivě. Špulil rty a trvalo mu dlouho než začal: "Tak za prvé, by ten tvůj kamarád neměl dělat ty svoje hokusy pokusy někde ve špajzu, ale měl by to nechat výzkumným ústavům, které tu od toho jsou a kde jsou erudova ní vědci. Notabene jedná-li se o výbušniny. Když už mluvím o výbušninách. Po válce se všechny země vrhly na jaderný program a začaly vymýšlet dokonalejší zbraně a v oblasti klasických výbušnin se toho zase tak moc nezměnilo. Ty co byly, se dokonale osvědčily - tak proč hledat nové? I pro civilní potřeby byly vynalezeny kvalitní a bezpečné výbušniny, jako je například u náš Semtex. Tedy ten chlap si navíc vybral kovové sloučeniny v naději, že budou víc brizandní..."
    "Co to je?" přerušil jsem ho neuctivě, snažíc se udržet krok s jeho vysvětlováním.
    "Jak mám něco vysvětlovat, když neznáš ani základní pojmy, rozčiloval se, ale pokračoval - "brizance je výbušnost“.
    "Jeho tušení je v podstatě správné, jenže tyhle látky nejsou vlastně k ničemu, protože jsou strašně nestálé." Bušil tlustým ukazovákem do prvních stránek. Pak otočil o pár listů dál a vysvětloval: "On si to taky asi uvědomil, přičemž měl děsné štěstí, že mu to neutrhlo tu jeho makovici, nebo alespoň pazoury. Tady přišel na nápad tu strukturu lidově řečeno slepit. Začal dělat pokusy s napětím o různé síle a kmitočtu s tím, že by tím podle potřeby sloučeninu naboural nebo naopak držel pohromadě. Je to dnes, kdy máme rozvinutou jadernou fyziku dost naivní, ale zase ne tak úplně. Záleží tu nejen na síle a kmitočtu, ale i na amplitudě. Pak stačí třebas jen půl voltu.“
    "Tady,“ ukázal na jednu stránku, "k tomu přidal ještě asi pro jistotu kyselinu citrónovou, což se mi jeví jako totální volovina a svědčí o jeho diletantizmu. Taky se mohl pěkně otrávit, protože tady, podívej (strčil mi sešit pod nos a ukazoval do něj), při téhle reakci jasně musí vznikat arzenvodík a rtuť, ale jak se k tomu dostal, to je mi záhada. Podle tohodle co tu píše to vypadá, že pokusy mnohokrát opakoval, aby dosáhl tzv. únavy materiálu`. To je dnes hrozně v módě v anorganické chemii, ale jen velké univerzity si mohou dovolit dostatečně velké přístroje, aby to mělo nějaký efekt. V primitivních podmínkách, ve kterých to asi dělal, to nejspíš nebylo k ničemu. Ze všeho nejvíc to připomíná patlání starověkých alchymistů.“
    "No nic, jedeme dál. Tady (chvíli hledal, načež zabodl prst do zvláště rozbujelého vzorce), se zbláznil totálně, protože do toho najednou vrazil dusičnan draselný. Co s tím dělal dál mi není úplně jasný, ale ty výbušniny, co dělal před tím, byly proti tomu úplná dětská hračka. Za to ti ručím nejen svým slovem, ale i tituly - a že jich mám požehnaně!"
    "Do tohohle momentu je to ještě jakž takž jasné a pochopitelné, ale dál už je to jen útržkovité a děsným způsobem naškrábané, takže aby se v tom prase vyznalo. Vyjadřuje se spíš v grafech. Vidíš (ukázal na jakousi změt čar), jenže ty nejsou k ničemu, když nevíme o co jde, neznáme ani žádné zadané hodnoty. Takže si pod těmi čarami můžeme představit cokoliv..."
    Sklapnul sešit a vypadalo to, že se jím už nehodlá dál zabývat a že považoval svou přednášku za dostačující. Začali jsme - jak jinak - vzpomínat na mládí, ale můj kamarád se mi zdál velmi roztržitý a nakonec ze sebe vypravil: "Prosím tě, co je to zač, ten tvůj kamarád a kdepak bydlí? Rád bych se s ním seznámil.“
    Trochu jsem se kroutil, ale nakonec jsem mu řekl aspoň částečně pravdu, i když jsem hodně zatajil. Můj kamarád vyjádřil podiv nad tím, že jsem se nepokusil najít původního majitele. Pokrčil jsem rameny a jen si povzdychl, že bych velmi rád, ale nevím jak.
    "Předpokládám, že je to chemik, který určitě absolvoval nějakou školu, zakončenou alespoň maturitou a o tom by měl být zápis. Není toho moc, ale dalo by se z toho vyjít." Logika a samozřejmost tohodle postupu mě zarazila. Až jsem se sám před sebou styděl, že jsem na to nepřišel sám.
    "A než si ho najdeš, chtěl bych si na pár dnů půjčit tenhle sešit, abych ho ukázal u nás v ústavu pár lidem, který se v tom vyznají líp než já."
   Přitáhl si sešit k sobě. Jeho původní opovržení a nyní náhlý zájem ve mě vzbudily nedůvěru. Neměl jsem k ní sice žádný zjevný důvod, jenže jakoby mi někde vzadu zablikala červená lampička. Jenže už bylo pozdě. Majetnicky svíral sešit ve svých baculatých ručkách. Jeho krátké válečkovité prstíky se v mé představě měnily na dlouhatánské vyzáblé pařáty. Pokusil jsem se na něm sešit mámit, ale mé argumenty byly stejně ubohé jako jeho protidůvody. Nakonec dost popuzeně vstal, zaplatil a s tím, že spěchá ještě někam, se chvatně rozloučil. Zůstal jsem sedět sám u vystydlého šálku kávy s hořkým pocitem marnosti. Domů jsem dorazil zcela bez nálady. Už se trochu stmívalo. Sedl jsem si do pokoje a ani nerozsvítil.

Kapitola 4. Krakatit (srpen 1976)
   Mým jediným důkazem teď byla malá bílá lahvička. Vyndal jsem ji z vitríny a položil před sebe na stůl. Po krátkém váhání jsem jí otevřel. Uvnitř byla zaplněna do tří čtvrtin bílými krystalky. Podobaly se trochu soli, ale sůl to nepochybně nebyla, to by poznal i takový laik, jako jsem já. Krystaly byly mnohem větší, asi jako změkčovací soda, a když jsem si na ně sáhl, podivně chřestily. Nechal jsem lahvičku na stole, sedl si na gauč, který byl v druhé části pokoje.
    Jak jsem tam seděl v tom přítmí, ten pocit zklamání a hořkosti ve mě.ještě narůstal. Možná, že jsem si na chvíli zdřímnul, možná jsem spal tvrdě několik hodin - nevím. Probudil jsem se náhle a v prvním momentě jsem se strašlivě lekl, neboť v pokoji nebyla tma, ale svítilo tu mihotavé světlo. Myslel jsem, že hoří a vyskočil jsem, abych zjistil ohnisko požáru. Pak jsem si uvědomil, že světlo je spíše studené, takové bílomodré a mihotání připomíná velmi zpomalenou stroboskopickou lampu. Pak jsem identifikoval zdroj světla a doslova úžasem ztuhl, protože světlo vycházelo z lahvičky s Krakatitem! Blesklo mi hlavou náhlé uvědomění, že dnes je úterý - den, kdy podle knížky K. Čapka vybuchoval zázračný vynález ing. Prokopa. Přiskočil jsem ke stolku a bezmyšlenkovitě vnořil ruce do těch studených paprsků, tryskajících bez ustání z hrdla a snažil se ji co nejrychleji uzavřít. Spěchal jsem a nervozitou se mi ruce třásly a tak se mi zdálo, že to trvá věčnost.
    Cítil jsem náraz do prsou, ztratil jsem rovnováhu a padal nazad. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Měl jsem pocit, že čas zhoustl a zpomalil. V pádu jsem stačil láhev uzavřít a pomyslet si zároveň na to, jaké by to bylo príma dopadnout do křesla opodál. Rána do zad mi téměř vyrazila dech a láhev mě bouchla do brady. Seděl jsem v křesle, půl metru od místa, kam jsem měl podle všech zákonů přírody dopadnout a nechápal, co se stalo. Láhev v mé ruce vypadala tak nevinně, jak jen to bylo možné a můj zdravý rozum odmítal právě prožité přijmout. Nakonec jsem to vzdal - bylo naprosto zbytečné nad tím uvažovat, protože jediným výsledkem byla bolest v hlavě.
    Druhý den jsem vstával časně. Láhev stála na stole a včerejší zážitek byl jen bláznivým snem. Několik dalších dnů jsem na pátrání neměl čas a dny se mi zdály být stejné jako ty předchozí. Až s odstupem času jsem zaznamenal kvalitativní změnu. Zatímco dříve byl přeplněný autobus normální samozřejmostí, najednou se stávalo pravidlem, že přijížděl naplněn jen do tří čtvrtin a vždy bylo volné mé oblíbené místečko za kabinou řidiče. Dříve bylo zcela normální, že v momentě, kdy jsem dorazil do metra, souprava zrovna odjížděla, nyní tomu bylo naopak a já jen málokdy čekal víc než minutu.
    Na drobné příjemnosti života si člověk rychle zvyká a málokdy je registruje. Mně to začalo být nápadné až více než po týdnu, kdy jsem se škrábal od autobusové zastávky domů do prudkého kopce a najednou si uvědomil, že se mi jde značně lépe a noha, kterou mám už od devíti let po bouračce na kole špatně pohyblivou, se trochu víc pohybuje. Byla to blbost - a ihned jsem samozřejmě tuhle myšlenku zahnal. Doma mi to přišlo znovu na mysl, když jsem přišel a nic mě nebolelo a já nemusel, tak jako vždy, alespoň půl hodiny odpočívat. Opět jsem to od sebe odehnal, ale zase se mi to vrátilo, když jsem se koupal. Podíval jsem se na svou nohu a zažil tak strašný šok, že jsem se málem utopil. Noha byla ohnutá v koleni! Ne moc, ale přeci. Visela na ochablém svalstvu. Aby tomu ještě nebyl konec, šel jsem o něco později bosky pokojem a šlápl na jeden střep, který tu zůstal po mé akci s láhví. Zabolelo to a já instinktivně nohu vykopl prudce dozadu. Až potom jsem si uvědomil, že s ní hýbu. Patnáct let mě všichni přesvědčovali, že s ní už nikdy nepohnu a patnáct let měli pravdu a teď tohle!
    Další dny byly naplněné radostí nad tím, co se to s ní děje. Byl jsem doposud nejistý a našlapoval veleopatrně a většinou jsem stále kulhal. Svaly nezvyklé na novou námahu brzy bolely, ale bylo to něco nového a já věděl, že je to již jen otázka času a tréninku. Teprve po několika týdnech první vlna bláznivého štěstí pominula a já si vzpomněl na Krakatit, ale zase jsem si (ke své škodě) nedal tu událost s Krakatitem a svým uzdravením dohromady.

Kapitola 5. Pátrání (září-říjen 1976)
   Ve svém pátrání jsem pokračoval tím, že jsem podnikl nájezd do knihovny a půjčil si tam vše co měli o životě K. Čapka a začal se tím prokousávat. Pozornost jsem věnoval specielně "kritickým“ letům před rokem 1923, kdy Čapek začal Krakatit vydávat poprvé na pokračování v novinách. V té době se už musel s Ryšavým znát a výzkumy, tak jak jsou zaznamenány v sešitu, již musely být hotovy. Nikde nic, ani slovíčko, žádný náznak, ale přeci jen! Krakatit byl první utopistický román K. Čapka. Před tím v jeho tvorbě o něčem takovém nebylo ani vidu ani slechu, ale potom se objevovaly jeho romány jeden za druhým. Moje vytrvalost a houževnatost se mi přeci jen vyplatila, když jsem ve vzpomínkách Olgy Scheinplugové našel to, co jsem hledal. Píše: "Tehdy k nám chodil často na návštěvu jeden mladý, trochu bláznivý a nedůtklivý inženýr. Když vykládal o svých výzkumech a my jsme mu nerozuměli, hned se vztekal, ale Karel ho měl velmi rád a často spolu mluvili celé hodiny ve skleníku. Pak však ten člověk náhle zmizel. Karel po něm pátral a zdál se mi velmi vystrašený. Jednou nahlas vyslovil názor, že ONI ho odnesli s sebou. Nechápala jsem, koho tím míní a když jsem se zeptala, Karel to zamluvil a už se k tomu nikdy nevrátil. Pak začal práci na Krakatitu a vydával jej ihned na pokračování, aniž by udělal korekturu, jak to měl vždy ve zvyku..."
    Dál už tam nebylo nic zajímavého z hlediska mého pátrání, ale jak jsem nad tím přemýšlel, měl jsem pocit, že v těch několika slovech je obsaženo velké množství informací a tak jsem byl velmi spokojen.
    Několik dní potom jsem navštívil archiv ČVUT. Na chemické fakultě jsem poprosil o možnost podívat se do záznamů z let 1920-23, které jsem považoval za nejvíce podezřelé. Nikdo se mě kupodivu na nic neptal a já měl štěstí, že jsem hned v ročníku 1920 našel to, co jsem hledal. Uprostřed stránky bylo napsáno: Pro-kop Ryšavý, narozen 7.12.1894 v obci Hostivice...atd. Nevěřil jsem, že mé pátrání bude tak rychlé a úspěšné a tak jsem odcházel naplněn radostí, i když jsem se nedozvěděl v podstatě nic, co bych nebyl očekával.
    Byl už pokročilý podzim a začaly nepříjemné plískanice, chladná rána a smogové mlhy. Tohle počasí nemám rád. Moje noha sice nepobolívala tak jako jindy při prudších změnách počasí, ale ze zvyku jsem zůstával ve volném čase stále víc doma a uvažoval o podivném zmizení ing. Prokopa a jeho divném vynálezu, který teď odpočíval ve skříni. Po svém prvním zážitku jsem se ho už nepokusil otevřít. Můj kamarád chemik se mi už neozval tak jak slíbil a několik pokusů spojit se s ním skončilo neúspěchem. Když jsem to zkoušel domů, brala telefon zásadně jeho manželka a odpovídala stereotypně, že není doma a neví, kdy se vrátí. Snad, uvažováno z dnešního pohledu, to byla z větší části i pravda.
    Když jsem to zkoušel do práce, bylo mi řečeno po přepečlivém vyptávání, kdože to vlastně volá, že pan docent pracuje a nemá na nikoho čas. Znova jsem si vzpomněl na ing. Prokopa a jeho přítele Tomše z Čapkova románu. Bože, jak se to podobá! Nebo opakuje? To mě vrátilo zpět k úvahám o tom kolik toho pan Čapek věděl o skutečném ing. Ryšavém a jeho osudech. Náhle mne napadlo, že i ostatní jeho romány mohly mít v sobě víc reality než se všeobecně předpokládá. Kolik z toho, co považujeme za fikci, byla skutečnost?

Kapitola 6. Výbuch (zima 1976)
   Najednou dostaly události nenadálý obrat. Do mého poklidného přemýšlení o Krakatitu a radosti z nenadálého uzdravení, se najednou začaly řítit pohromy jedna za druhou. Začalo to tím, že si mě všiml náš závodní doktor a rádoby bodře začal halasit: "Tak vidím, že najednou chodíš docela dobře! No to se mi budeš muset přijít ukázat do ordinace, jakej seš pašák. Když jseš zdravej, tak už nebudeš muset čumět ve vrátnici a brát důchodek a hajdy... můžeme tě přeřadit do výroby.“
    Nejsem žádnej lenoch, ale přesto mě tahle perspektiva nijak nenadchla a tak jsem se plížil domů přeplněn neradostnými myšlenkami. Před domem stálo jedno auto VB a vedle nich další dvě šedivé volhy. Celek, který nevěštil nic dobrého. Dveře mého bytu byly otevřeny a v nich stál obrovitý příslušník. "Vypadněte a neočumujte," přivítal mě. Na mou námitku, že tu bydlím, jen vyštěkl: "Občanku!" Dlouze ji studoval, listoval v ní a znova a znova si s pokyvováním četl jednotlivé záznamy.
    "Co se stalo?" vyptával jsem se, ale bylo to, jakoby malý ratlík dorážel na obrovitého vlčáka. Vůbec mě neuznal hodna pozornosti. Místo odpovědi jen zavolal dovnitř: "Je tady ten..., soudruhu majore.“
    "Nemenovat,“ zavrčel kdosi zevnitř, ale vzápětí smířlivěji dodal: Pošlete mi ho sem!"
    Příslušník mi uvolnil cestu a zároveň i výhled dovnitř mého bytu. Na konci chodbičky mě čekal muž v nevýrazném šedivém obleku. V šeru jsem mu příliš do tváře neviděl, ale byl tak středních let. "Pojdte dál,“ zval mě, jakoby ON tam byl doma. Zmateně jsem k němu popošel. Pohled, který se mi naskytl, byl šokující. Na malém prostoru mé kuchyňky a pokoje se pohybovalo alespoň pět dalších mužů, kterým asistovali dva uniformovaní. Moje prádlo i další osobní věci, to vše tvořilo na podlaze jednolitou směs, ve které se ti chlapi bezostyšně brodili.
    Šedivák, který mě pozval dovnitř, mě nenechal ani vydechnout a ihned na mne "pálil“ své otázky: "Jak dlouho znáte docenta B.? Proč jste mu v posledních dnech tak často volal? Co víte o jeho výzkumech?“
    V záblesku pochopení jsem si to jejich řádění dal do spojení s fámou, která už dva dny běžela Prahou. Ve výzkumném ústavu v Běchovicích prý došlo k obrovitému výbuchu, při kterém byli zabiti všichni zaměstnanci. Teprve o mnoho let později jsem se dozvěděl pravdu. Výbuch tehdy postihl pouze budovu, kde byly výzkumné laboratoře. Můj přítel chemik B. dělal právě tam. Zdálo se, že Šediváka ani moje odpovědi příliš nezajímají, odběhl do pokoje a o čemsi se domlouval s tlouštíkem, který právě devastoval obsah další zásuvky psacího stolu a mne náhle napadlo: Dnes je čtvrtek, takže výbuch ve výzkumáku se stal v úterý! Krakatit! Tomu bláznovi se podařilo porozumět nějak zápiskům ing. Ryšavého a vyrobil Krakatit. A stejně jako ing. Tomšovi z románu, mu to vybouchlo pod rukama!
    Bezděky jsem se podíval na poličku do kuchyně. Piksla s Krakatitem tam trůnila všem na očích hned vedle cukru a dalšího koření. Knedlík v krku mi narostl do gigantických rozměrů. Šedivák si mezitím přestal se svým obtloustlým kolegou šuškat, vrátil se ke mně a vyhrkl: "No tak, co bude?“
    Neschopen slova jsem na něj jen poulil oči. Zhnusen mým přiblblým výrazem ze sebe vzápětí vychrlil řadu paragrafů, které se na má obvinění vztahují a zároveň přidal i taxy, abych věděl, kolik za to vyfásnu. "Je to dost na to, aby jsme na vás uvalili vazbu. A to ještě není došetřen váš navýsost podivný zájem o pana docenta B. To mi budete muset ještě všechno podrobně vysvětlit. Pak možná přivřeme očko nad tou vaší lumpárnou s invalidním důchodem."
    Pokusil jsem se mu to tedy vysvětlit, aniž bych se zmínil o Krakatitu, ale asi jsem ho příliš neuspokojil. Smál se mi, že prý on mi to velice rád uvěří, ale soud o tom budu přesvědčovat jen těžko, neboť soudce zajímají především fakta a na zázraky nevěří. Bude velmi těžké přesvědčit je, že můj zájem o B. se jen náhodou shodoval s dobou, kdy zrovna on s největší pravděpodobností dokončoval významný vynález. "Významný vynález!" myslel jsem si, "houby s octem. Ukradený vynález, by správně měl říct!" ale mlčel jsem. Šedivák ještě zamyšleně dodal: "Jaký to měl být vynález, to se už bohužel nikdy nedovíme."
    Nevědomky mi tím poskytl tu nejdůležitější informaci, kterou jsem potřeboval vědět. B. si (jak jsem správně předpokládal) nechal pro sebe, že to není z jeho hlavy. Asi chtěl ve své hamižnosti připsat celý objev na své konto a tím i patřičnou slávu, i když ta by se asi v tomto případě nekonala, protože by se jednalo jistě o utajení z hlediska vojenského využití.
    Šedivák mezitím pokračoval ve výčtu mých provi-nění a odkládal jeden arch papíru za druhým, jako by mi tím zabíjel hřebíky do rakve. Kdežpak jsem prý byl zrovna v době výbuchu? Doma? A může mi to někdo potvrdit? Sám? To je ale opravdu velmi nepříjemné! A jestlipak mi něco říkají slova jako sabotáž, špionáž, dvojnásobná vražda? (V laboratoři byla s B. jeho "asistentka“.) Jen jsem na něj třeštil oči a v odpověď nesouvisle blekotal. Potěšilo ho to. Ještě chvíli mě nechal povařit ve vlastní šťávě a pak mě pustil.
    Šel jsem domů, sedl si v kuchyni potmě, díval se na pikslu s Krakatitem a snažil se dát si myšlenky dohromady. Najednou jsem dostal šílený vztek. Měl jsem pocit, že za to všechno může Krakatit, že to celé zavinil jen a jen on a dostal mě tak do pěkné bryndy. Popadl jsem tu láhev a otevřel ji, pevně rozhodnut, že důvod svých problémů vysypu do záchodu a tak se vším skoncuji. Už jsem byl v polovině cesty, když se okolo hrdla opět objevilo studené trochu mihotavé světlo, které se rychle zvětšovalo. Vypadalo to jako když se nafukuje balon. Záře mne zcela pohltila a já se dostal do podivného stavu duševního klidu. Nic se nedělo a vše bylo v pořádku. Zmatené a poletující se myšlenky se náhle seřadily jako poslušné školačky na výletě, když na ně křikne jejich přísná paní učitelka.
    Poslušen vnitřního hlasu jsem láhev opět zavřel a vrátil zpět na místo, odkud jsem jí před chviličkou vzal. Byla to ta nejpitomější věc, kterou jsem mohl udělat - posuzováno zdravým rozumem. Měl jsem prostě dokončit to, co jsem načal - vysypat Krakatit a dodnes nikomu (a nejméně sám sobě) nedokáži vysvětlit, proč jsem to tenkrát neudělal. Zkrátka tenkrát jsem se jako náměsíčník obrátil a vrátil Krakatit zpátky na skříň.
    Absolvoval jsem martyrium dalších výslechů. Řeči o sabotáži a dvojnásobné vraždě ze mě v očích lidí udělaly gangstera téměř světového formátu. Šedivák to na mě sice zkoušel znova a znova, ale já už nebyl ten vyplašenej pitomeček z prvního dne. Cítil jsem náhle v sobě vnitřní klid a vyrovnanost. Věděl jsem, že proti mně nemá žádné důkazy. Později se celá záležitost uzavřela jako nešťastná náhoda, ke které došlo nepozorností při výzkumném pokusu.
    Tato věc se tedy pro mě vyvíjela celkem příznivě, horší už to bylo s dalším obviněním proti mně. Moje pokusy jim to vysvětlit skončily tím, že mě Šedivák začal podezírat z náboženského fanatismu a nakonec mě předal ke zkoumání psychiatrům. I těm se moje verze o zázračném uzdravení líbila natolik, že se rozhodli nechat si mne nějaký čas v psychiatrickém ústavu v Bohnicích na pozorování.
    Můj pobyt se tam nakonec protáhl na deset měsíců. Nebudu vás unavovat popisem těchto deseti měsíců. Jednoho dne prostě bylo tomu všemu konec a mně vrátili mé oblečení. Bylo cítit naftalínem a viselo na mně jako na hastrošovi. Jel jsem tramvají na Žižkov, byl krásný teplý podzim a já jsem ve svých šatech vypadal strašně. Tři holky co se mnou jely, měly na sobě krásně vypasované džíny, bílá trička s krátkým rukávem a nic pod tím. Byl na ně krásný pohled. Chichotaly se a já zaslechl něco o návratu z polární výpravy před sto lety. Měl jsem pocit, že mám vypáleno na čele odkud jedu. "Hele lidi - podívejte se, pošuk, blázen, pomatenec!“

Kapitola 8. U konce s rozumem (podzim 77)
   Když jsem dorazil domů a vešel dovnitř, uvítal mě pach, pokrývající všechno, ale přesto jsem se s každým známým předmětem pozdravil tak, jak se zdraví staří známí při shledání po dlouhé době. Ta jímavá chvilka opojení trvala jen několik málo vteřin, protože v dalším okamžiku mě myšlenka na Krakatit vyburcovala k činnosti. Tmavá sklenice se skleněným uzávěrem trůnila tam, kde jsem jí naposled odložil a prach jasně ukazoval, že tu s ničím nebylo hnuto. Těch deset měsíců tam v Bohnicích se mnou pořádně zamávalo a já měl pocit, že se mi to všechno jen zdá. Otevřel jsem láhev a nahlédl dovnitř. Ano - zde bylo vše v pořádku, byla do tří čtvrtin zaplněna velkými bílými krystalky. Čekal jsem, zda se zase objeví bílé, matně mihotavé světlo, ale nedělo se nic. Trochu jsem s lahví zatřásl. Krystalky zachřestily, ale zase se nic nestalo.
    "Je to obyčejná soda na změkčování vody," přesvědčoval jsem se a zíral dovnitř. Ne - žádný zázrak se konat nebude a to všechno byl jen můj sen, přelud, výplod chorobné fantazie. Noha se mi uzdravila autosugescí, přesně tak, jak mi to říkal primář na oddělení. Byl jsem cvok a vlastně jsem pořád, když si tady namlouvám, že se NĚCO stane. Znechuceně jsem zarazil zátku do hrdla a postavil sklenici zpět. Pak mě náhle osvítil nápad. Chata! To je přece důkaz!
    Řidičák mi kupodivu nechali a tak jsem hned druhý den vytáhl svoji Aerovku. Trucovala a žádala si mou soustředěnou péči. Asi po hodince se přeci jen nechala přemluvit a tak jsem mohl vyrazit. Když jsem dorazil na Zlíchov, čekaly mě tam na cestě nečekané překážky v podobě objížděk a výkopů. "Co se to tu děje?“ myslel jsem si. Pak se mi podařilo konečně z té džungle najít cestu do Prokopského údolí a tady jsem dostal poslední knockout. Nic tu nevypadalo jako tenkrát!
    Projel jsem celou trasu dvakrát a nic. Žádná úzká asfaltka vedoucí vzhůru! Jen buldozery, tatry, mixy, hromady materiálu a armovací dráty čnějící do nebe jako fantaskní antény. Nikde nic, žádný záchytný bod. Až konečně se mi podařilo najít místo, které vypadalo povědomě. Škrábal jsem se tím přeoraným terénem vzhůru. Šlo mi to hodně ztěžka a pomalu. Konečně jsem se zadýchaně vydrápal nahoru a rozhlížel se kolem. Ano! Tady ta skála... to by mohlo být ono. Křoví bylo sice pryč a obnažené skalisko tudíž vypadalo jinak. Spolu s křovisky zmizela i chata. Kousek odsud byl krásný pohled na Vltavu. Ten mi objasnil příčinu všeho toho dění kolem. Tohle všechno byly přípravné práce na stavbě barrandovského mostu... Byl pátek odpoledne a tak tu nebyl už nikdo a obrovské stroje tady stály jako monstrózní pomníky a já mezi nimi,stále zcela konsternován tím, že zmizela poslední šance jak zjistit, že to všechno nebyl jen můj výmysl. Vrhl jsem poslední pohled na skalisko, abych vypil kalich hořkosti až do dna. Stál tam mladej kudrnatej chlap v nepříliš dobře padnoucím obleku trochu divného střihu. Odhrnul si z čela kštici kudrnatých vlasů a díval se na mě pozorně svýma jasně modrýma očima: "Co vy tu hledáte?" Byl bych vsadil nevím co na to, že tam před chviličkou ještě nebyl. Po tom co jsem prožil, jsem trpěl stihomamem a tak mě jako první napadlo: "Policajt!“, ale odpověděl jsem po pravdě: "Někde tady byla taková malá dřevěná chata. Myslel jsem, že byla zrovna někde u té skály, co zrovna teď stojíte vy, ale nemohu ji najít."
    "Myslím, že..." ustrnul jsem, protože v záblesku jasnozřivosti mi došlo, že muž, který přede mnou stojí je ON - ing. Prokop Ryšavý! Nebyl jsem schopen žádného slova. V další chvilce jsem si totiž uvědomil, že vypadá přesně tak jako před více než padesáti lety. Nezestárnul, nezměnil se. Byl to určitě ON!
    Trochu smutně se usmál a zeptal se znova: "Vy jste našel Krakatit, že ano?" Jen jsem na něj vyvaleně zíral neschopen slova. Pak jsem alespoň několikrát přikývl, že ano. Náhle knedlík, který jsem měl v krku povolil a já vyhrkl: "Uzdravil mi chromou nohu, ale jiným to bouchlo pod rukama... vždycky v úterý, přesně tak, jak o tom psal váš přítel Karel Čapek.“
    "Čapek?... Už si nevzpomínám, je to tak dávno... tolik jsem toho viděl a prožil. A Krakatit? Žije si svým vlastním životem a reaguje podle toho, jaké kdo k němu vyšle biovlny."
    "A proč zrovna v úterý?“ (nenapadlo mě v té chvíli nic chytřejšího)
    "Nevím, možná je to jen shoda náhod, ale on má i zvláštní druh humoru. Třeba to udělal schválně.“ Pokrčil rameny a dodal: "Už budu muset jít. Jen se sem občas z nostalgie přijdu podívat." Otočil se a odcházel a já, který měl oči jen pro něj, náhle ve svém zorném úhlu spatřil ještě něco jiného. Tehdy se o létajících talířích moc nemluvilo, ale dnes už vím přesně co to bylo. Nevypadal tak jako ty, které můžeme dnes vidět na obrázcích výpravných publikací. Nebyl tak elegantní, spíše neforemný a já si s úžasem uvědomil, že vypadá přesně tak jako čmáranice na poslední straně Ryšavého sešitu.
    "Co to je!" zařval jsem na vzdalující se postavu. Byl už hodně daleko. Otočil se a něco zavolal, ale já mu rozuměl jediné slovo "Krakatit“. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale noha mi nějak podivně zdřevěněla a tak jsem za ním jen směšně poskakoval. Pak jsem na bílém pozadí talíře uviděl něco, co mě zaseklo na místě - před talířem se pohybovalo několik postaviček, které vypadaly přesně jako salamandři z románu Válka s mloky. Zatočila se mi hlava a praštil jsem sebou.

Kapitola 9. Pochyby (zima 77 - jaro 78)
   Když jsem se probral, byl talíř i s ing. Ryšavým pryč a mě bolela hlava jako škopek. Točilo se mi v ní tolik otázek, že jsem měl pocit, jakoby se mi měla rozskočit. Noha už byla neohebná - tak jako dřív. Těžce jsem se tou rozbrázděnou zemí vlekl zpět k autu. Už jsem si tolik moc zvykl na normální chůzi! Byl jsem u konce sil, když se mi podařilo konečně se dovlíct dolů. Nasedl jsem a vyrazil k domovu. Jel jsem jak v mrákotách a tak jsem měl velké štěstí, že se mi cestou nic nestalo. Ani vlastně nevím, jak se mi to podařilo.
    Seděl jsem doma, tupě zíral na láhev s bílým obsahem a měl jsem paranoidní představu, že se prodírám lesem obrovitých otazníků. Běhal jsem tím lesem sem a tam, ale bylo to stejné - všude okolo mne hustá spleť otazníků tlustých jak telegrafní sloupy. Měl jsem pocit, že se mi vysmívají. Místo toho abych našel už konečně řešení všech těch záhad, tak mi zatím jen přibývaly další. Usnul jsem, nebo jsem znova omdlel – už nevím, ale když jsem se probudil, bylo mi podstatně líp. Uvařil jsem si kafe, vzal papír a začal psát. Věděl jsem, že na své otázky nedostanu nikdy odpověď, protože všechny stopy končily v prázdnu, ale potřeboval jsem si to alespoň sám pro sebe ujasnit.
    Všechno to vypadá na to, že mladý ing. Prokop Ryšavý, mladý a nadějný chemik, který se specializuje na výbušniny, ve svých výzkumech narazil na objev, který ho asi vedl obdobnou cestou jakou před ním podnikali alchymisté. Zatímco oni snili o přeměně prvků, na konci jeho pokusů byla podivná hmota, kterou pojmenoval Krakatit. Nikdo ho asi nebral moc vážně. Pokud K. Čapek píše pravdu (a já mu doslova věřím) zdá se, že byl i tak trochu podivín s obrovskou schopností popudit proti sobě ostatní. Jejich setkání žádným otazníkem není, ve spisovatelově vile na Vinohradech se podle mých vědomostí setkávalo velké množství roztodivných podivínů. Nakolik K. Čapek Ryšavému uvěřil, to nelze říci, ale zdá se, že ano. Všechno svědčí o tom, že byl do pokusů ing. Ryšavého zasvěcen velmi dobře, a že i jeho nějakým způsobem ovlivnila hmota jménem Krakatit, žijící si vlastním způsobem. Je také nanejvýš pravděpodobné, že měla na svědomí i setkání Ryšavého s UFO. Čapkův román o mlocích ukazuje na to, že byl svědkem toho setkání, které možná považoval za únos. O této domněnce by svědčil fakt, že Čapek na vydání Krakatitu zjevně spěchal. Snad právě proto je zakončení románu tak podivné, jakoby si s ním Čapek nevěděl rady, jakoby si byl vědom toho, že by byl v té době považován za příliš velkého fantastu, kdyby napsal to, co ve skutečnosti byla pravda. V jeho pozdějším románu Válka s mloky všichni viděli jasné varování před fašismem, ale ve světle těchto objevů bude možná nutné tuto představu o poslání románu zrevidovat.
    Nevím, nejsem literární kritik ani znalec jeho díla, jsou to všechno jen a jen mé dohady. Samo tajemství výroby Krakatitu je už zcela nenávratně ztraceno. Můj přítel mi lhal, když tvrdil, že sešit je k ničemu, popis výroby byl asi instruktivnější. Bohužel je nanejvýš pravděpodobné, že ho měl v době výbuchu u sebe. Možná by se dalo něco vydedukovat ze zbytků chemikálií v boudě a z přístrojů, které tam byly, ale i chata je už nenávratně ztracena. Zůstala mi sice láhev s Krakatitem, ale ten má stále špatnou náladu a tváří se jako změkčovací soda. Může vám to připadat směšné, ale dal jsem kousek k rozboru a jaký myslíte, že byl výsledek? Ona slečna (byla to totiž dívka, s kterou jsem kdysi trochu chodil a teď dělá někde laborantku) mi do telefonu vynadala. Řekla mi, že vždycky věděla, že jsem blbec a že byla hloupá, když si myslela, že se to po letech změnilo.
    Všechno jsem si to vyposlechl, aniž jsem špitnul, ale pak, když její lamentace pokračovaly, zeptal jsem se: "A co výsledek rozboru?“
   Zaječela: "Ježišmarja! Ty seš ale vůl, ty mě vůbec neposloucháš. Byla to změkčovací soda! A příště mi už nevolej!" práskla telefonem a bylo to.
    Uvažoval jsem o možnosti, že mi někdo obsah láhve vyměnil, ale nezdálo se mi to příliš pravděpodobné. A i kdyby, pro mě by to vyšlo nastejno.

Kapitola 10. Konec (jaro 1990)
   Takže z toho všeho mi zbyly jen šedivé vlasy, které jsem získal za svého pobytu na psychiatrii a tenhle bláznivej příběh, který mi asi stěží někdo uvěří. Možná jsem opravdu blázen, když občas po večerech zkouším otevírat láhev, ve které mám změkčovací sodu, poslouchám její suché chřestění a čekám, zda se neobjeví mihotavá světélka.