Nirmondil

Tomáš Stejskal

 

 

   Žhavé slunce se nemilosrdně opíralo do vrcholků rozložitých dubů, vysokých buků, mamutích sekvojí a nádherných zlatavých stromů, které nerostly nikde na světě, jen v Ertonu, jediném pravém lese. Obrovité větve plné svěže zelených listů láskyplně chránily drobné rostlinky dole v jehličí před nesnesitelným žárem léta. Všude byl klid a mír. Dokonalá souhra všeho živého napovídala, že les má jednu duši.
    Těžká kožená bota dopadla na zem a rozdrtila semenáčky na padrť. Opálená svalnatá paže přetínala dlouhým tesákem větve stromů a drsné kletby rušily ticho. Stovky bolestivých křečí trpících a umírajících rostlin probíhaly celým hvozdem a děsivý barbar zabiják se nelítostně prodíral za svým cílem. Byl nepříčetně rozzuřen, protože tušil, že les o něm ví a brání mu v postupu do jeho nitra. Cítil, jak se keře shlukují na jedno místo, jak se větve stromů sklánějí a bodají ho do očí a jak se mu zelenohnědé šlahouny popínavých rostlin ovíjejí kolem kotníků. Les se snažil ze všech sil, ale Baerga hnaného krvavým chtíčem nemohl zastavit.
    Na jiném místě nic nerušilo pohodu prostupující celým lesem. Hnědé mokasíny obratně nacházely cestičku mezi dítky lesních velikánů. Jemné, ale silné ruce citlivě rozhrnovaly větve a zelená postava procházela lesem, aniž by po ní zůstala jediná stopa. Stromy i keře jí však samy ustupovaly z cesty, jakoby statný mladík byl součástí hvozdu. Nebylo to pouhé zdání. Laen se narodil v jedné z četných elfích vesnic v Ertonu. V mládí se ztratil a les ho vychoval. Nyní mu pomáhal v pronásledování zla.
    Laen byl oblečen v zelené vestě z listoví stromů a šedohnědých kalhotách z bukové kůry. To samo o sobě byl malý zázrak. Les ho nechal nosit oblečení z pozůstatků svých zemřelých potomků, které ho chránilo lépe než cokoli jiného. Elf nesl na zádech tisový luk a toulec plný šípů a v ruce držel dlouhou hůl. Neměl u sebe sebemenší kousek kovu, který hvozd tak nesnášel.
    Mladík postupoval ohromující rychlostí. Spěchal do nitra Ertonu. Legendy mluvily jasně. Nirmondil, meč moci, spočíval právě tam.
    Baerg si představoval, jak s pomocí mocného artefaktu bude vládnout světu. Bude nejmocnější a neporazitelný. Čím temnější mysl mu bude vládnout, tím ničivější meč bude. Barbarova mysl byla ta nejtemnější. Náhle se před ním objevila mýtina plná dřevěných domků a chatrčí. Dorazil do elfí vesnice. Na kraji lesa sedělo malé děvčátko a hrálo si s žaludy a bukvicemi. Uslyšela ho a vyplašeně se otočila. Nestačila ani hlesnout, protože se jí mohutný obouruční meč zaťal do hlavy. Puklá lebka se rozskočila a odhalila mozek, který pozvolna vytékal na jehličnatou půdu. Baerg se škodolibě zašklebil. Vraždění mu dělalo dobře.
    Vtrhl do vesnice jako rozzuřený býk. Ženy se vyděšeně rozprchly a volaly o pomoc, muži se zbíhali, aby zjistili co se děje. Baerg měl po celém těle ukryty desítky zbraní a při své síle a obratnosti by si poradil možná i s menší armádou. Chystala se krvavá jatka.
    Prvnímu elfovi zarazil tesák do těla. Nůž projel břišní dutinou a teplé vnitřnosti se vyvalily na zem. Elf se otočil a z posledních sil se vrhl na barbara. Vyhřezlá střeva se mu však omotala kolem nohou, zaplavila ho nepředstavitelná bolest a omdlel. Další vesničan se skácel s nožem v oku stejně jako pět dalších. Ostatní přepadla hrůza a rozprchli se na všechny strany. Baerg zklamaně posbíral zbraně, očistil je a vyrazil opět na cestu. Procházel kolem kovárny, když se dveře rozlétly a rozlícený kovář se na něj vyřítil mávaje největším kladivem jako s dětskou hračkou. Barbar uskočil a jedním sekem odťal paže držící kladivo. Kovář se zapotácel a když ho Baerg chytl pod krkem, zachroptěl: „Laen nás pomstí.“ Pak mu barbar holýma rukama odtrhl hlavu od těla.
    Jestliže je Laen nablízku, určitě jde také po meči, pomyslel si. Elf byl jediný, kdo mohl Baerga zastavit. Nadešel čas vypustit temnotu, ušklíbl se barbar. Zvednul kovářovu mrtvolu, vytáhl odkudsi drahocennou obětní dýku, namáčel jí do elfovy krve a kreslením krvavých ornamentů na zem započal pradávný temný rituál.
    Laen ucítil smrt mnoha elfů jako bolestivé bodnutí do srdce. Musí toho odporného zabijáka dohnat a pomstít smrt nevinných bytostí. Vraždění neschvaloval, ale zabitím Baerga zachrání stovky životů. Několik metrů před sebou zahlédl podivné stíny. Nabývaly podob strašlivých netvorů a neslyšně se k němu přibližovaly. Nebylo pochyb, seveřan vypustil temnotu. Během několika vteřin se vyhoupnul do koruny nejbližšího stromu a desítky metrů nad zemí se hnal pryč. Věděl že stínům neunikne, ale potřeboval získat čas. Po deseti minutách se zastavil a obrátil se s modlitbou k bohům Země, Vody a Vzduchu, aby požehnali jemu a jeho zbraním. Klečel na zemi a šeptal slova v prastaré řeči. Po chvíli ucítil příval síly a věděl, že bohové jsou při něm, aby společně vyhnali zlo z Ertonu. Vstal obrátil se a stanul tváří v tvář přízrakům, které ho stihly znovu vystopovat. Neváhal, strhl luk z ramene a vypouštěl jednu střelu za druhou na blížící se stíny. První stín se rozplynul po zásahu požehnaným šípem a vyslal přitom do elfova podvědomí sérii hrůzných představ a nechutných pocitů.
    Nafouklí růžovobílí slizcí červi se svíjeli v jeho mysli, jakoby mu lezli po mozku, spatřil zohavené mrtvoly, zlámané kosti trčící z mučených těl a střeva omotaná kolem krků jejich majitelů. Málem nevydržel, ale ovládl se a střílel neúnavně na blížící se zrůdy, přestože mu každá vpouštěla do mozku šílené věci během svého zániku. Konečně se rozplynul poslední stín a poslední zběsilá představa dozněla v jeho mysli. Vyrazil s novou silou, když si uvědomil, čeho je barbar schopen. Věděl, že artefakt přetrvává v lese celé věky. Svitek, který mu před několika měsíci věnoval jeho učitel jako jedinému člověku, který je meče hoden, pocházel z dávných dob. Vyprávěl o meči a o jeho podstatě. Jen ta nejčistší mysl jím mohla vládnout. Do nitra Ertonu, kde se meč nacházel, byl však vstup zakázán. Musel podstoupit náročný výcvik, aby mohl vstoupit do svatyně, kde spočíval. Svitek však záhadně zmizel a elf nyní pochopil, že ještě jeden člověk může meč ovládat. Baergova mysl byla také čistá. Nenacházelo se v ní totiž absolutně žádné dobro.
    Baerg byl spokojen. Rituál se povedl. Stíny pátraly po celém lese po své oběti. Jakmile byl jeden zabit, objevil se další zde ve vesnici a vydal se na lov. Barbar sebral své věci a po chvíli už se ostrým tempem blížil do nitra Ertonu.
    Mladé stromy a keře umíraly po desátkách barbarovou mačetou, mohutné stromy přicházely o své spodní větve a les se rozhněval. Rozhodl se probudit Ochránce, lesní duchy, kteří zabrání tomu strašlivému řádění. O Ertonu kolovaly různé pověsti, pravdivé i vymyšlené a všichni respektovali, že les nesmí být vyrušován. Každý, kdo se do lesa odvážil, si dával velký pozor, aby mu neublížil. Ochránci se proto po staletích probrali a vydali se ztrestat opovážlivce.
    Barbar se prodíral lesem dál a dál nevšímaje si bolesti, kterou mu způsoboval. Náhle se před ním objevily tři bílé postavy. Ochránci tasili křišťálové meče a oslnivá záře se rozlila hvozdem. Zazněly chorály vítězství a tři postavy vykročily kupředu vykonat svou povinnost. Barbar se zlověstně usmál, zavrčel cosi v jazyce temnoty, tasil svou posvátnou obětní dýku a zarazil ji až po jílec do kmenu statného dubu. Strom zčernal a v okamžiku se rozpadl v prach. Ochránci se zapotáceli zaskočeni temnou silou a smrtí jednoho z milovaných stromů. Baerg zavrčel další větu, prach z mrtvého stromu se vznesl do vzduchu v obrovitém černočerném víru a po seveřanově boku stanuli dva Balrogové, nejstrašnější démoni temnoty. Vrhli se na stále ještě mírně paralyzované Ochránce a strhla se bitva Mocných.
    Hroziví Balrogové šlehali ze zubatých tlam pekelné plameny, které byly rozráženy jasnými křišťálovými zbraněmi a Ochránci vyfukovali z úst lesní vítr, pálící démony jako oheň. Zpočátku se protivníci pouze obcházeli a chrlili na sebe plamen a vítr. Dokud se do bitvy nevložil Baerg. Jako smrtící stroj vytahoval a metal dýky po Ochráncích, kteří měli navrch díky své početní převaze. Nyní se síly vyrovnaly. Křišťálová ostří se s překvapující lehkostí stále rychleji míhala vzduchem a odrážela nože, drápy i plameny.
    Jeden z Balrogů se náhle vrhl vpřed přeměněn v zuřivého berserka. Zachytil letící čepel masivními drápy nedbaje bolesti, kterou mu způsobila. Propalovala se do masa a světlé myšlenky z posvěceného ostří bolestivě vystřelovaly do celého těla. Z posledních sil máchl démon volnou prackou. Čtyři krvavě rudé drápy se zatnuly do tváře Ochránce. S hrozivou silou mu odervaly čelist i s půlkou obličeje. Bílá postava se rozplynula a hudba znějící z nitra lesa utichla. Pekelné vytí zesílilo. Balrog pohlédl na svou levou tlapu seškvařenou do bezmocného pahýlu. Dotkla se ho zbraň dobra. Věděl, co to znamená. Přeměňoval se v Ochránce. Cítil, že už mu nic nepomůže. Jeho temná mysl ale zatím převládala. Vrhl se proto na druhého Ochránce, aby ho vzal sebou do pekla. Duch ho však očekával. Čepel prosvištěla vzduchem a rozdělila démonovo tělo na dvě půlky, které se rozpadly v prach. V zemi po něm zůstal vypálený černý důlek. Ochránce se plně věnoval Balrogovi a zapomněl na barbara. Svištící dýce tentokrát nestála v cestě zářící čepel, zabodla se duchovi doprostřed čela.
    Baerg nyní nechal zbylé dva protivníky bojovat a byl připraven dorazit vítěze. Věděl, že rozzuřený Balrog, který nemá s kým bojovat, je nebezpečný možná víc než Ochránce. Souboj dvou Mocných byl velkolepý. Slizké čelisti se míhaly vzduchem, nelidské výkřiky se nesly tichem a rudé démonické plameny rozpalovaly okolní půdu. Kdokoli kromě zvráceného Baerga by zešílel hrůzou. Konečně pekelné tesáky prokously bílou lebku a současně stříbrná střela z kuše prolétla Balrogovým tělem. Ohlušující démonův skřek srazil zdatného barbara k zemi. V hlavě mu explodovala bolest. Po několika vteřinách se zvednul do lesního ticha. Boj skončil.
    Laen se hnal korunami stromů jako pravý syn lesa. Jediná větev se neprohnula pod jeho nohou, ani lísteček se nezachvěl. Přesto, že spěchal a byl velice rozzloben, si cestou pohvizdoval. Miloval pobyt ve větvích, čerpal novou sílu ze zdravých stromů a sluneční paprsky se míhaly po jeho silném mladém těle.
    Přes slunce se mihl stín. Elf měl v desetině vteřiny v ruce svou tyč a byl připraven na boj. Ale byl to jen lesní pták plachtící vzduchem. Laen se uklidnil a pokračoval dál. Blížil se k vesnici, kde se narodil. V mládí se sice ztratil v hlubinách hvozdu, ale nyní nebylo v lese jediné místečko, kudy by neprošel. Kromě nitra, kam bylo zakázáno vstoupit. Poznal svou rodnou ves, když ji po letech znovu objevil. Ale nikdo nepoznal jeho. Celý les měl rád tajemného Laena, ale ani jeho rodiče nevěděli, že je to jejich syn. Své jméno totiž dostal od starého druida žijícího stranou od lidí v hloubi lesa. Ten ho našel opuštěného a velmi si ho oblíbil. Vychoval ho podle Cesty druidů a když Laen složil Zkoušku, vyslal ho starý muž chránit a opatrovat les.
    Jako vždy při cestě sem, vzpomínal elf na své dětství, na starého druida i na své rodiče. Nyní ho ze zamyšlení vytrhl stín. Nebyl to lesní pták. Krvelačné monstrum se na něj řítilo střemhlav z koruny obří sekvoje. Masivní tesáky se hrozivě blyštěly v odpoledním slunci, poseté kapičkami smrtícího jedu. Série mučivých myšlenek opět projela elfovou myslí. Zohyzděné mrtvoly trhané na kusy nechutně se šklebícími a slintajícími obludami. Cákance krve a zvratků na zdech okolo. Scény s podzemních kobek samého pekla - vydloubnuté oči stále pozorující mučení zbytku těla, rozervané hrudi plné potrhaných svalů, tepen a vnitřností se srdcem stále bijícím, kaše mozku krve a roztříštěných kostí deroucí se z rozšklebené lebky. Laen se otřásl a v poslední chvíli se odrazil do vzduchu a jednou rukou se chytil větve nad sebou. Druhou ruku držel dole s dřevěným oštěpem zapřeným o kmen stromu. To celé trvalo desetinu vteřiny, přesto měl na mále, v příští desetině totiž přisvištěla příšera a nabodla se na připravené kopí. Zvuk lámaných a drcených orgánů a proudy nechutné zelenošedé břečky tryskající z těla plného ostnů a rohů napověděly, že zrůda už nežije. Elf se opět oklepal hnusem, vytáhl svou hůl z nehybné mrtvoly, očistil ji s velikou péčí a po několika minutách s neblahou předtuchou vyrazil k vesnici.
    Pohled na nevinné elfy ležící v krvi před svými domky Laenem otřásl. Baergova krutost neznala mezí. Procházel zpustošenou vesnicí a náhle narazil na magický pentagram vyrytý v zemi a obklopený další spoustou podobných ornamentů. Zachvění vzduchu za jeho zády ho varovalo, že se něco děje. Překulil se přes rameno, vstal a spatřil stín, který se mihnul vzduchem kolem něj. Další se nebezpečně blížili. Poznal, že pentagram je branou z temnoty. Nemělo cenu s nimi bojovat, zjevovali by se zde stále znovu a znovu, až by ho jeden dříve nebo později dostal. A to se nesmí stát. Tři stíny se na něj hnaly pekelnou rychlostí. Povolal hvozd na pomoc. Síla stvoření, růstu, lásky a upřímnosti jím projela a naplnila jeho mysl nádhernou pohodou. Vytlačila zbytky nechutností, na které byl donucen myslet před malou chvílí. Byl opojen vlastnostmi pravého lesa, které protékaly v podobě myšlenek jeho vědomím. A stejné myšlenky nyní proudily i myslemi stínů. Přízraky nelidsky kvílely a zmítaly se pod přívaly dobra a čistých idejí. S pekelnými zvuky se vřítily zpět do roviny temnoty, aby je ochránila.
    Laen si oddechl a přerušil špičkou boty magický kruh kolem ornamentů. Brána se uzavřela. Posadil se, zkřížil nohy a poslal děkovnou modlitbu hvozdu a bohům živlů. Po krátkém odpočinku vstal a chystal se pokračovat v pronásledování krutého barbara, když spatřil mrtvolu kováře. Jeho oči se zalily slzami. Jeho ubohý otec tu ležel mrtev, aniž by se dozvěděl, že jeho syn nezemřel v lese a stále žije. Klekl si k němu a přísahal, že toho netvora dostihne a zabije. Zlo musí být opláceno zlem. Nemohl se dívat na otcovu zohyzděnou mrtvolu a raději se vydal na cestu. Uvědomil si, že musí zachránit bezmála celý svět před šíleným Baergem. Až se vrátí vesničané, kteří jsou nyní jistě rozprchlí po celém lese, tak se o mrtvé druhy postarají.
    Laen nyní spěchal za cílem své pomsty.
    Baerg cítil, že je blízko. Bylo mu divné, že artefakt nedává najevo svou přítomnost, ale přesto věděl, že je v samotném nitru hvozdu. Přes cestu ležel veliký kmen porostlý zeleným lišejníkem. Lehce vyskočil na jeho vršek a ztrouchnivělá kůra se pod jeho vahou prolomila. Zapadal do odporné hnědošedé kaše a zjistil, že všude před ním se rozprostírá temná bažina. Sprostě zaklel a nadával si, že nedával pozor na cestu. Pokoušel se otočit, ale zapadal čím dál hlouběji. Odepnul ze zad bič a švihl směrem k nejbližší větvi. Jeho konec se bez problémů omotal kolem ní a držel jako přivázaný na uzel. Barbar zatnul bicepsy a pomalu se vytáhl z šedého bahna. Vyšplhal vzhůru a usadil se v koruně stromu. Zhodnotil svou situaci a musel konstatovat, že nevypadá příliš růžově. Slézt dolů nemohl, byl zde v pasti. Naštěstí byl zvyklý lézt po skalách ve své domovině a tak s menšími obtížemi přelézal ze stromu na strom, dokud pod ním nebyla suchá pevná zem.
    Slezl dolů po kmeni mladé břízy a bez odpočinku vyrazil dál. Cítil, že ho někdo nebo něco pronásleduje.
    Laen se úplně bez dechu řítil mezi stromy. Vyčetl ze stop, že Baerg je kousek před ním, přesto tušil, že to nestihne. Před ním byla bažina a za ní nitro. Střed lesa, zakázané místo. Nyní nebylo vyhnutí. Musel tam vstoupit a musel zabít člověka, který tam pronikl před ním. Hnal se korunami nad bažinou a snažil se dostihnout barbara dříve než dosáhne cíle. Nyní mu bylo jedno, jestli získá starou relikvii. Hlavně, aby se nedostala do rukou Baerga. Ještě březový háj před ním a vstoupí do nitra.
    Baerg stanul na mýtině. Potlačil sílící napětí v hlavě a vykročil vpřed. Před ním byla mohutná skála s vchodem do podzemí. Na nic nečekal a pustil se dovnitř. Obklopila ho tma. Cítil zatuchlinu a vdechoval mračna prachu. Prošel krátkou chodbou a vstoupil do místnosti. Červený klenot ozařoval okolí. Drahokam spočíval na konci rukojeti vyčnívající z kamenného pouzdra s mnoha vytesanými runami. Jinak místnost vypadala poměrně zchátrale. Baerg se však moc nerozhlížel a sáhl po meči.
    Laen se prodíral hájem. Poslední břízky nechal za sebou a vřítil se na mýtinu. Tlaková vlna hněvu lesa mu projela hlavou. Odolal tomu. Posvátná skála uprostřed palouku tyčící se k nebesům ho zarazila. Spatřil však Baerga vbíhajícího do jeskyně. Padesát metrů ho dělilo od nebezpečného barbara. Kdyby se nebyl zdržoval ve vesnici, dostihnul by ho a skoncoval to s ním. Nyní neměl nejmenší naději ho zastavit. Přesto to zkusil. Musel to zkusit. Bez rozmýšlení sprintoval k ústí jeskyně. Vřítil se dovnitř v rukou pevně svíraje svou hůl s velikým ostrým trnem na konci.
    Baerg zaslechl dupot a usmál se. Jen poběž Laene, pojď si pro smrt, pomyslel si a vytasil Nirmondil. Zčernalé ostří s křupavým zvukem vyskočilo z kamene. Barbar nechápavě zíral na zdeformované zubaté ostří pokryté rzí. Nejmocnější artefakt světa nabitý silnou magií zde ležel po dlouhá tisíciletí. Ale ani magie ho nemohla ochránit před zubem času. Baerg nemohl tušit, že svitek, který elfovi ukradl, pocházel z tak dávných věků. Laenovo kopí přerušilo jeho myšlenku. Než se barbar vzpamatoval z šoku, který mu zničený meč způsobil, projela mu elfova zbraň zátylkem, s uši trhajícím křupavým zvukem prorazila horní patro a vyrazila ven z levého očního důlku. Barbar padl na zem. Vypíchlé oko se komicky houpalo na konci tyče. Laen prudce vydechoval a stále nechápal, jak to, že je naživu. Jeho pohled spočinul na zbrani v barbarově pravici. S ohromením poznal starodávný artefakt. Zíral na zkorodované pozůstatky magických run. Uvědomil si, že nejmocnější relikvie je navždy ztracena. Zjistil, že je mu to vlastně docela jedno. Barbara zastavil, i když nebezpečí nehrozilo. Alespoň pomstil nevinné oběti toho netvora. Zvedl mrtvé tělo a vlekl ho pryč z posvátného místa.

 
k ZA 24
k Povídkám
k ZA
na start