„...Chci rozpárat to tvý vyzývavě obnažený břicho a mazlit se s tvými střevy. Chci ti otlouct hlavu o zem a slyšet tvůj bezmocnej křik. Chci ti zkroutit ruku za zády a lízat slzy tvý bolesti. Chci pít tvou krev a potírat si ji po celým těle. Chci tě bičovat zavěšenou za nohy a dívat se na tvou rudnoucí tvář, křivící se bolestí a strachem. Chci sevřít tvý hrdlo a vymáčknout ti z těla život a potom ukousnout napuchlý plandající jazyk. Chci tě zkopat do bezvědomí. Chci tě srazit na kolena pouhou vůlí. Chci... tě!“
    Jeho do běla rozžhavené myšlenky, které tak příjemně stlačily do pozadí šum šedi, postupně slábly, až zmizely docela.
    „Pokračuj, prosím,“ šeptala v duchu. „To už ti došla fantazie?“
    Dopil své pivo a objednal si další. Nemyslel už na nic zajímavého.
    Rozhodně by jí nebylo proti mysli sejít ze světa, plného ukřičených banalit, takovým způsobem. Ale on by to neudělal.
    Odkašlala si a upřeně na něj pohlédla.
    „A zvládneš alespoň něco z toho, o čem jsi snil?“ zeptala se.
    Vytřeštil oči, zrudl a chvíli na ni zíral neschopen slova. Pak vstal, vtiskl číšníkovi do ruky bankovku a vyběhl z lokálu.
    Výbuch zmatku v jeho mysli ji potěšil, příliš rychle však zmizel z dosahu.
    Opět ji zaplavil všudypřítomný myšlenkový šum. Trpce se usmála.
    „Snad příště,“ zašeptala...