Ráno jsem se vzbudil dříve než Ileona. Bylo to tak lepší, protože jsem nemohl tušit, jak dalece je rozzlobená a jak dalece spokojená. Vzbudila se za chvíli. Protáhla se, ale mlčela. Pomalu si stáhla noční košili a zůstala stát před zrcadlem. Dívala se na stroupek po ráně nožem, kterou jsem jí způsobil včera. Pak se ke mně otočila.
    „Ve skutečnosti nevím, jestli mám být naštvaná nebo ti poděkovat. Bylo to krásné, ale odporné zároveň. Nechtěla bych, aby se něco podobného opakovalo často. Je to až závratné a nechci tomu podlehnout. Jinak jsi to odhadl správně, ženu, která rozdává smrt a ponížení, musí nutně vzrušovat, když je sama ponížena.“
    „To se mi teda ulevilo. Propadl jsem tomu a ani jsem neuvažoval o následcích. Omlouvám se.“
    Usmála se a oblékla. Měli jsme před sebou hodně práce.

   Neměli jsme ani svitky ani amulet. Kryson je asi měl pod poduškou. Přemýšlel jsem, jestli mi stojí za to, zabít Krysona i přes Danelovy prosby. Jinak se asi ke svitkům nedostanu. Jenže ani to nemusí Kolkoana zastavit a třeba naopak ztratíme jediný způsob ochrany. Takže ani včerejší výprava nepřinesla rozhodnutí. Zbýval dnešní den, zítra večer už bude Kolkoan na cestě.
    Setkali jsme se s Danelem, abychom mu řekli, co se nám podařilo zjistit. Vyprávěli jsme hlavně my s Ileonou, ale Danela hlavně zajímalo, jestli jsme nechali Krysona žít, protože odcházel sice až po nás, ale brzy, takže nemohl nic vědět.
    Připojil se k nám i Winan. Nakonec jsme se dohodli, že svitky musíme dostat od Krysona stůj co stůj. Winan přinesl nějakou starou knihu a pořád v ní listoval.
    „Co je tam psáno?“
    „Ledacos,“ pousmál se.
    „Něco pro nás?“
    „Něco pro každého.“
    „Něco o Kolkoanovi?“
    „Píší tady podrobnosti o Kolkoanově zjevu a o tom, jak se má usmiřovat jeho hněv, “ rozpovídal se konečně k věci. „Potvrzuje to naše dohady o amuletech. Každý, kdo má ten správný amulet, je chráněn před Kolkoanovou mocí a kruh lidí s amulety mu může poroučet. Jenže je těžké ten kruh vytvořit a Krysonovi muselo dát moc práce shromáždit svitky nebo měl obrovské štěstí, jestli se tomu tak dá říkat, a našel je všechny pohromadě v tom hlavním amuletu. Jeho nositel má větší moc než ostatní. V kruhu může nahradit kterýkoliv chybějící amulet a rozkazy Kolkoanovi dává on.“
    „Mě by jen zajímalo, co může Kryson chtít. Má krásný dům, ženu, milenku, pěknou dceru, postavení, známosti i moc.“
    „Někomu je to pořád málo. Ale třeba na něj má někdo další vliv. Kolkoan se třeba projevuje i jinak, než jen ve hmotné podobě. Co si myslíš ty o Krysonovi?“ obrátil jsem se na Danela.
    „Nenapadlo by mě nic takového. Proto taky chci, abyste ho nechali naživu. Znám ho dost dlouho, abych mohl říci, že se dnešní Kryson moc nepodobá tomu, jak jsem ho znával dřív. Ale změna nebyla náhlá,“ odpověděl na mou nevyslovenou otázku.
    „Takže spíš někde uviděl příležitost a ty možnost ho teď láká stále víc.“
    Musel jsem Danela uklidnit. „Připravím si malé spací kouzlo a svitky přinesu. On je bezpochyby zná nazpaměť, i ti jeho přisluhovači, ale my se z nich možná dozvíme něco nového, třeba postup obřadu, abychom zasáhli v nejvhodnější chvíli.“
    Ileonu napadlo: „Pak bychom měli ty svitky jen přečíst a vrátit zase zpět, aby si to nakonec nerozmyslel.“
    „To by bylo dobře, ne?“ ptal se Danel.
    Winan mu ale namítl: „Když ho nevyvolá teď Kryson, vyvolá ho někdy jindy někdo jiný. Pak tam ale nebudeme my s potřebnými vědomostmi, abychom ho zastavili.“
    „Správně, musíme ho zastavit teď.“
    Takže jsme byli domluveni. Winan nám pak přečetl pár věcí z té knihy a my jsme si zapsali věci, které bude potřeba nakoupit. Zase jsme se rozešli, abychom se připravili. Seznam potřebných věcí jsme měli a zbývalo jen obejít tržiště. Já jsem potřeboval doplnit i své zásoby bylinek. Musel jsem přichystat nějaká drobná kouzla, mohou se hodit. Taky namíchat léčivé masti, nebyl jsem hloupý, abych si myslel, že se náš boj odbude bez zranění.
    Večer jsme se vypravili ke Krysonovi. Poslední schůzka spiklenců před Kolkoanovou nocí. Chyběl ten strašpytel z plesu a tak na jeho místo povolali jiného, který zatím nebyl v kruhu vyvolených a jen tak seděl v koutě. Krysonovy sliby, které Kolkoanovým jménem dával, mu přivedly teď na poslední chvíli ještě další dva mládence. Rituál se už nenaučí, ale budou Kolkoanovi dobrou potravou po příchodu na náš svět. Ale to oni dva netuší. Dnes se odehrávala poslední zkouška rituálu. Přívrženci se pohybovali kolem sebe v zajímavých propletencích, zaklínadla ovšem neříkali celá, jen začátky. Pochopili jsme, že Kryson bude muset obětovat havrana. Ale pořád jsme ještě nevěděli podrobnosti, protože bylo do místnosti špatně vidět a taky jsme pořádně neslyšeli.
    Ale setkání skončilo a dům se uložil ke spánku. Ileona, Winan i já jsme vklouzli dovnitř po takové chvíli, aby měl Kryson čas usnout. Danel zase zaměstnával pozornost své dívky. Její matka nebyla doma. Takže jsem ani nebyl překvapený, když Kryson nespal a užíval si se svojí služkou. Nevšimli si mě a já je oba uspal malým kouzlem. Když strnuli, vpravil jsem jim do úst lektvar, aby jim spánek vydržel. Odvolal jsem kouzlo. bylo to tak jednodušší, protože jsem nemusel část své mysli upírat na udržení kouzla.
    Krysonovy šaty i jeho postel jsme prohledali důkladně, ale svitky jsme nenašli. Až zevrubná prohlídka jeho stolu odhalila tajnou zásuvku, kde se na nás smál amulet. Když jsem tak na ten amulet koukal, říkal jsem si: „ Podle velikosti je vidět, že jsi nejmocnější. Ale nosit tě je určitě nepohodlné.“ Sotva jsem na něj vztáhl ruku, varoval mě zase můj amulet poškubáváním na hrudi. Vyňal jsem svitky a rozdělil je mým kumpánům. Měli jsme hodinu na to, abychom je opsali. Mně ani Winanovi to nedělalo problémy, ale Ileona moc jistě nevypadala. Pohodlně jsme se usadili a opisovali pomalu svitky. Byly psané v nějaké staré řeči, kterou jsme neznal skoro vůbec, ale Winan spokojeně přikyvoval hlavou. Snažil jsem se opsat každou čárku. Když jsme zvládli zápis, vrátili jsme vše na svá místa. Krysona i jeho milostnici jsme rozložili na lůžku. Až se vzbudí, budou si myslet, že prostě jen usnuli.
    Odešli jsme a vrátili se do hostince. Byli jsme tak znepokojení, že jsme dlouho nemohli usnout.

   Další den jsme s Winanem luštili opisy. Pomalu to začalo dávat smysl. Hádali jsme se o to, kdy je nejvhodnější přerušit obřad. Já byl pro okamžik, kdy Kolkoan přichází na svět a zhmotňuje se díky havraní krvi a havranímu peří. Winan zase pro okamžik, kdy se Kolkoan přemění na velkého havrana, aby se vydal na cestu do svého chrámu. Nakonec jsme se domluvili, že se připravíme na oba okamžiky. Když já neuspěji ve svém útoku a zahynu, bude mít Winan ještě jednu příležitost. Když se nepovede ani to, pak musí Ileona s Danelem Winonovi pomoci a snad ho spojenými silami přemohou. Pokud by Kolkoan uletěl a dostal se do svého chrámu, bude pozdě. Před cestou totiž proklovne hlavu obětem, tedy těm mladíkům, a vyzobe jejich mozek. Tím zesílí a vyčerpaný bude až zase po své cestě. Jenže my se tam tak rychle nedostaneme a Nardo se sotva Kolkoanovi ubrání. Tím mu poskytne další sílu a pak už bude Kolkoan natolik silný, aby si další oběti obstaral na míle daleko od svého sídla. Přilétat bude jen na volání kruhu. Tedy přilétal by, kdyby byly všechny amulety jak mají být. Takhle ho už nikdy nikdo nepřinutí k poslušnosti.
    Jednu věc jsme ale udělat mohli. poslali jsme rychlého posla k Nardovi, aby se schoval. Snad uvěří vzkazu od nás. A snad to ten posel vůbec stihne. Má na to celé odpoledne a večer a pak celý den a celou noc, než ho havran Kolkoan předhoní. My jsme si šli prohlédnout místo, které spiklenci označili jako místo volání Kolkoana.
    „Myslím, že jsme udělali všechno proto, abychom zvítězili,“ řekl jsem, když jsme šikovně rozmístili nějaké zbraně v rozvalinách za městem. Přichystali jsme i nějaké pasti a samostříly vystřelující šipky při došlápnutí na nejpravděpodobnější místa, kde by se Kolkoan mohl pohybovat.
    „Taky doufám.“
    „Neřekla bych, že máme malé šance. Nepřítele známe, víme jak na něj, jsme zkušení bojovníci, máme zbraně i kouzla,“ vypočítávala Ileona.
    „Jenže neznáme jeho skutečnou sílu a odolnost. Taky musíme počítat se spiklenci, že se postaví proti nám buď sami, nebo na Kolkoanův příkaz.“
    „Teď už nic neuděláme, jdu se vyspat,“ rozhodl jsem se.

   V hostinci jsme se k sobě s Ileonou přitiskli. Bylo odpoledne, ale zatáhli jsme závěs, aby nás světlo nerušilo. Bylo přítmí, přesně takové, kdy vidíte na druhém jen to nejhezčí. Pomalu jsem Ileonu hladil. Třeba to je naposled. Málokdy jsem myslel na smrt, ale to bylo proto, že na to ani nebyl čas. Boj se většinou strhnul rychle a rychle skončil smrtí mých protivníků. ale teď jsme měli za sebou tolik příprav, že jsem začal pochybovat. Vzpamatoval jsem se až když jsem cítil Ileoninu hlavu v klíně. Přemístil jsem se tak, abych jí mohl oplácet a laskali jsme se pomalu a něžně tak dlouho, až jsme oba ucítili vlny rozkoše, šířící se našimi těly. Jazyky jen kmitali, cítil jsem rty obkružující mé mužství v jemném i pevném stisku. Pohybovali jsme se co nejméně a nikam nespěchali. Rozkoš se stupňovala a my byli stále malátnější. Až jsme se oba vzepjali v posledním okamžiku před vrcholem. Milostná křeč sevřela Ileoně nohy, že jsem málem přišel o uši. Vzrušení pomalu opadalo a my usnuli.

   Vzbudil nás hostinský, se kterým jsme byli domluveni. Rozcvičili jsme se, oblékli, osedlali koně, zaplatili a vydali se na místo srazu. Winan zrovna přicházel v Danelově doprovodu. Jak byl Winan klidný, byl Danel vzrušený. Dosud jsme mu mnoho úkolů nedávali a jako starostův synek určitě nemusel nasazovat život. Ale byla to jeho volba a já byl poslední, kdo by rozmlouval mladíkovi stát se mužem. Potřebovali jsme ho. Každá ruka bude nutná.
    Šeřilo se, když jsme dorazili k rozvalinám. Letmo jsme se ujistili, že je všechno v pořádku. V skrytu jsme nečekali dlouho. první netrpěliví již přicházeli. Mluvili tlumeně, jako by nechtěli, aby je někdo slyšel. To bylo ale tady úplně zbytečné.
    Shromáždili se všichni a obřad mohl započít. Poslední sluneční paprsek zmizel za obzorem a jen zapálené pochodně osvětlovaly to divadlo. Kryson pokyny rukou řídil představení. Spiklenci se rozmístili do kruhu. Zapálili svíce a postavili je před sebe. Vítr se utišil a svíce planuly vysokým plamínkem. Kryson začal mluvit. Pronášel obřadní slova. Pak začal další z mužů a všichni se vystřídali, každý řekl jednu větu. Nakonec zvolali jednohlasně a jejich hlas stoupal nebi. Slova se ujal zase Kryson. Četl ze svitků část, které jsme vůbec nerozuměli. Ale i on jen četl napsané hlásky. V té cizí řeči zněla silná hrozba. Ošil jsem se, nebylo mi dobře po těle.
    Kryson dočetl a muži vytáhli jeden po druhém nůž a řízli se na ruce. Krůpěj krve pak nechali skanout do plamenu svíce. Pak se zase střídali v pronášení zaklínadla. Měl jsem pocit, že tma útočí na všechno, že všechno ztmavuje. I oheň byl najednou tmavý a plameny se sotva hýbaly. Tma nakonec přemohla svíce a plaménky zhasly všechny najednou, jako kdyby je někdo sfoukl. Stíny tančily kolem pochodní a uprostřed kruhu se začala tvořit mlha. Vířila kolem dokola, ale kruh neopouštěla. Kryson stojící mimo kruh pozvedl havrana nad hlavu a vrazil do jeho hrudi nůž. Hned ho vytáhl a ještě teplé tělo pak na kamenné stolici rozřízl tak, že hlavu úplně oddělil a tělo rozdělil na dvě poloviny. Hlavu pak položil mezi ty dvě poloviny. Celou dobu muži zpívali jakousi chmurnou melodii. Ani jsem si nevšiml, kdy začali.
    Kryson položil ruce do havraního těla a krvavé vztáhl k mlze. Proklouzl dovnitř a dotkl se mlhy. Víření ustalo a na mlze zářily otisky krvavých dlaní. Nemizely, naopak začaly svítit rudou září. Kryson nejdřív vtáhl levou ruku k zemi a pak pak se shýbl a položil druhou na zem. Mlha takto ohraničená začala nabývat stále jasnějších a pevnějších obrys. Konečně se v kruhu tyčila postava Kolkoana. Nebyl ohromný, Kryson mu nedal příliš mnoho prostoru, ale i tak to byla úctyhodná výška a hlavně rozložitost. Kolkoan se rozhlédl. To byl čas pro nás. Povolil jsem provázek poutající samostříly a vzduchem zasvištěly šipky. Zabořily se do Kolkoanova těla a se syčením vzplály. Vyskočil jsem proti Kolkoanovi. Rozrazil jsem kruh, který by ho stejně nezastavil a zaútočil. Teprve teď se vzývatelé vzpamatovali. Jenže nemohli nic dělat a už vůbec ne opouštět kruh, který ihned zase vytvořili. Kolkoan proti mě obrátil svoji nestvůrnou nelidskou tvář a vydechl plameny. Jenže ty sklouzly po mém ochranném kouzlu. Doufal jsem, že ho šipky oslabily, protože vypadal skutečně jako někdo, kdo netrhá jenom kuřecí křidýlka. Byl neohrabaný, jako každé novorozeně. Stačil jsem mu useknout jednu ruku, která se ale zase připojila k tělu. Chvilinku jsem o něj sekal, ale jeho šrámy se hojily před očima. Teď zase rozrazil kruh on a na místě jednoho spiklence zbylo jen bezhlavé torzo, hlava se válela opodál, odhozená brutální silo. Kolkoan skočil k havranovi a v jediném okamžiku do sebe vsál všechnu krev. Vzývatelé se probudili ze šoku, že jejich bratra neochránil amulet, ale nedošlo jim, že to platí i o ostatních. To už jsem ale útočil znovu na Kokoana a ty dva spiklence, které jsem musel probodnout, abych se k němu dostal, bych snad ani nepočítal.
    Čepel mého meče nebyla obyčejná a jen to mě zachránilo, když švihl svojí pazourou proti mě. Nastavil jsem meč a vykryl jím jeho úder. Ani mu nevadilo, že si ruku nasekl do poloviny. Během chvilky se mu zahojila. Seslal jsem na něj zpomalovací kouzlo, abych měl trochu času na pokračování v řezničině, ale pomohlo to jen málo. Ze tmy vyskočila Ileona. Proti všem dohodám. Měla čekat, až jak dopadne náš souboj, až oslabím Kolkoana nebo ho zabiju. Ileona magickou čepel neměla. Kolkoan Ileonu zachytil, vrazil jí pařát do hrudi a vyrval srdce, které hodil po mně. Nemyslel to jako symbol, ale mě se stejně zatmělo před očima. zasypal jsem ho deštěm ran. Nevnímal jsem čas, ale když jsme se vzpamatoval, stihli spiklenci sotva ucouvnout z našeho dosahu. Vůbec nejevili snahu mi bránit. A za tím, kdo zvedal nůž, aby svému bohu pomohl, se objevila ve tmě čepel a odeslala ho na věčnou pouť. Kolkoan řádil a já se stáhl. Zabíjel spiklence jednoho po druhém. Teprve teď se vzpamatovali a vzchopili k obraně. Už ze tmy jsem sledoval jak se každá rána hojí pomaleji. Kolkoanovi docházely i síly, které získal Ileoninou smrtí. V hrdle jsem měl hořko, ale nemohl jsem jí pomoci. Ležela tam jako kus hadru, mrtvá bojovnice. Smrtí spiklence Kolkoan nezískával sílu, zřejmě je sice amulety nechránily, ale jako vzývatelé nemohli poskytnout sílu. Před ním zůstal stát Kryson. Jeho Kolkoan zabít nemohl, ale i tak už se brodil ve vnitřnostech a rozdrásaných lebkách. Kryson bez dechu, s hrůzou ve tváři a s náhle šedivými vlasy sledoval svého boha. Asi si to všechno představoval jinak. Já taky. A Ileona...
    Kolkoan přiložil havraní hlavu na svůj zátylek a začal se měnit. Když se mu pařáty protáhly v křídla, znovu jsme zaútočili. Winan dohodu dodržel. Rubali jsme do nestvůrného havrana jako zběsilí. Už se mu rány nehojily skoro vůbec. Sesílal jsem každé kouzlo, které mě napadlo. I kouzlo na bolení hlavy. Všechno, co by ho mohlo zpomalit. Winan vrhl další dýku, zabodla se zrůdě do oka. Kolkoan zabušil nedokončenými křídly a srazil Winan k zemi. Ten se snažil odkulit, ale Kolkoan nedbal, že mu otvírám další rány v zádech a obrovitým zobanem přibil Winana k zemi. Ze tmy se ozval Danelův výkřik. Neodvážil se výpadu, ale teď, když viděl, že jeho učitel a přítel umírá, vrhl se na Kolkoana se šílenou odvahou. Kolkoan zaváhal a já mu téměř odsekl pahýl křídla. Ještě jsem ve skoku stihl seslat poslední uspávací kouzlo, na které mi zbývala magická síla, a už jsem se musel spolehnout jen na své svaly.
    Bodl jsem, vytáhl, sekl. Koutkem oka jsem hlídal Danela, ale ten měl víc štěstí než umu a dosud neutržil jedinou ránu. Ale pak to přišlo. Muselo to přijít. Proti svému učiteli nebyl vůbec žádným bojovníkem. Havraní dráp ho sekl do břicha. Danelovi unikl výkřik plný bolesti.
    Mně to ale poskytlo čas, který jsem potřeboval. Hořící pochodeň jsem vrazil Kolkoanovi do peří. Vzplálo modrým plamenem. Kolkoan se začal točit, aby plameny uhasil. Zaútočil jsem v posledním vzepětí sil. Sek, sek, bodnutí. Trefa do druhého oka. Kolkoan upadl a začal se svíjet na zemi. Vztyčil jsem se na třesoucích se nohách a rozpřáhl se k poslední ráně. Odhalený krk s prosekaným peřím už nic nechránilo a tak jsem skoro oddělil hlavu od těla. Plameny další pochodně sežehly ránu a Kolkoan se přestal zmítat. Oheň jej pomalu stravoval. Nedíval jsem se. Nejdřív jsem se přesvědčil, že Danel žije. Jeho rána byla vážná, ale nemusela by být smrtelná. Horší to bylo s Winanem. Život mu prchal z těla, ale když jsem ho ujistil, že Danel žije, spokojeně se usmál náhle bledými rty a řekl: „Pooosta ...rej se ... o něj. Může být... jednou krá... králem.“ Slib jsem dával už mrtvému muži. Nakonec jsem se s bolestí obrátil k Ileoně. Ležela tam bezvládně, se zpřelámanými kostmi a otevřenou hrudí. Nevydržel jsem se dívat. Vždyť ještě včera jsem se s Ileonou laskal. Tolik jsme toho prožili a teď tady leží mrtvá kvůli něčemu, co ani nemusela dělat a co by jistě ani nedělala, kdyby nebylo mě.
    Z Kolkoana zůstala zuhelnatělá masa. Ale i tak bylo poznat, že tady řádilo něco strašného. Naložil jsem Danela a mrtvolu Winana a odvezl je do města. Sám jsem se zdržel jen abych vyzvedl Ileonino tělo. Druhý den jsem ho pohřbil. Vysvětlování ve městě jsem nechal na Danelovi. Vždyť za ním brzy přijedu. Teď jen musím za Nardem, abych ho uklidnil, že mu od Kolkoana už nehrozí žádné nebezpečí a abych získal to, kvůli čemu se za ním trmácím. Moje cesta nebude veselá. Musím myslet na Ileonu a Winana.