Kapitánův deník, hvězdné datum 71135.94. Vesmírná loď Eagle na cestě k základně 528. Cestou naši pozornost zaujala neznámá anomálie, nacházející se v sousedním sektoru. S komandérem Savonem jsme se rozhodli tuto anomálii prozkoumat pomocí našich nových senzorů.

   Kapitán Harry Jamison vstal ze svého křesla a urovnal si uniformu. Nebylo tomu ani měsíc, co Hvězdná flotila provedla jejich pravidelnou výměnu. Tato nová se o moc nelišila od původní, ale přece jen se drobné rozdíly našly. Barevné vsadky již nezasahovaly na ramena a původní barva se z černé změnila na modročernou. Měla však i trochu odlišný střih a tak mu zatím příliš neseděla. Pomalu přešel k vědeckému stanovišti, u něhož pracoval Savon.
    „Zjistil jste něco zajímavého, pane Savone?“
    „Je to velmi fascinující,“ řekl Savon a podíval se na kapitána. „Ta anomálie je proměnlivá. Z maximálního stavu se pomalu zmenšuje a posléze se začíná opět zvětšovat, dokud zase nedosáhne maxima. Trvá to přesně šedesát sedm minut.“
    „Co je to vlastně za anomálii?“
    „Je to něco jako díra v časoprostoru,“ odpověděl Savon a obrátil svůj zrak zpět k obrazovce počítače. „Bližší informace bychom snad získali při větším přiblížení.“
    Kapitán se pohlédl ke stanovišti kormidelníka. „Přibližte nás na třetinovou vzdálenost, polovina impulzu.“
    „Rozumím,“ potvrdil Romanski.
    Motory Eaglu zahučely a vrhly ho vpřed. Anomálie na obrazovce neustále rostla.
    „Třetinová vzdálenost,“ oznámil Masters z navigačního stanoviště.
    „Stroje stop!“ přikázal kapitán. „Co vidíte, Savone?“
    „Velmi zvláštní,“ zamumlal Savon a přepnul senzorový pohled na hlavní obrazovku. Anomálie tam vypadala skoro jako červí díra u Bajoru.
    „Vidíte ten střed, kapitáne?“ otázal se Savon.
    „Je to jako tunel.“
    „Trefné přirovnání, kapitáne.“ Savon stiskl několik tlačítek a oznámil: „Začíná expandovat. Plná velikost za třicet sekund.“
    Kapitán sledoval stále se zvětšující se ústí tunelu.
    Náhle se rozsvítila červená výstražná světla a rozezněly sirény.
    „Co se děje?“ vykřikl kapitán.
    „Zachytilo nás to,“ řekl ledově klidný Savon. „Zřejmě to reaguje na změny subprostoru vyvolané našimi motory.“
    „Můžeme se z toho nějak dostat?“
    „Už je pozdě…“ řekl Savon sekundu před tím, než byl Eagle stržen přímo do středu anomálie.

    „Stav?“ otázal se kapitán, když se Eagle ocitl zpět v normálním prostoru.
    Aker rychle prošel všechny diagnostické testy a nahlásil výsledek: „Menší radiační stopy na motorových gondolách, jsou však hluboko pod limitem. Všechny stanice až na dok tři hlásí normální stav, žádná zranění. V doku tři porucha jistícího pole. Oprava bude provedena během tří hodin.“
    „Kde jsme, pane Mastersi?“ otázal se kapitán.
    Masters stiskl několik tlačítek a pak řekl: „Sektor 3,5,2. Třistapadesát parseků od původní polohy. V soustavě Mesal. Po anomálii žádné stopy…“ Masters se zarazil. „Ztratil se synchronizační signál.“
    „Která základna?“ otázal se kapitán.
    „Základna 587,“ odpověděl Masters.
    Romanski prověřil senzory a pak se otočil na kapitána: „Základna tam není! Ani další tři základny nejsou na senzorech!“
    „Není to porucha?“ zeptal se kapitán a podíval se ke zbrojnímu stanovišti.
    „Všechny systémy jsou plně funkční,“ odpověděl Aker.
    „Tak co se sakra stalo?“
    „Cesta časem,“ řekl Savon.
    „Cesta časem?“ opakoval se nevěřícně kapitán.
    „Je to ta nejpravděpodobnější věc, kapitáne.“
    „Jestli ano, tak tedy kdy jsme?“
    Savon provedl několik senzorových průzkumů a pak oznámil svůj verdikt: „Odhadl jsem čas podle záření několika objektů, hlavně pak Shapleyova středu. Jsme v roce 2159.“
    „Sakra, uprostřed Zemsko-Romulanské války!“ zaklel kapitán. Sedl si na své křeslo a otevřel ovládací, panel na opěradle. Stiskl několik tlačítek, ujistil se že otevřel kanál komunikátoru pro celou posádku a promluvil: „Mluví kapitán. V důsledku střetu s neznámou anomálií jsme byli vrženi zpět v čase do roku 2159, což znamená, že kolem nás zuří válka. Proto vyhlašuji plnou bojovou pohotovost. Na všech stanovištích budou drženy stálé hlídky. Od této chvíle až do odvolání bude každý člen posádky ozbrojen phaserem. To je prozatím vše.“
    Kapitán se otočil na poradkyni: „Gwen, jak se cítí posádka?“
    „Je cítit beznaděj, strach, vztek, smutek … prostě směs všech emocí.“
    „Savone, můžete určit nějaké přesné datum?“
    „Mohl bych se pokusit najít nějakou nosnou vlnu ze zemské stanice.“
    „Proveďte!“ Kapitán vstal z křesla a zamířil k turbovýtahu. „Savone, máte velení.“
    Dveře turbovýtahu se uzavřely. „Nemocnice,“ určil kapitán cílové místo. Zdálo se mu, že dnes trvá cesta velmi dlouho, ale pak se dveře konečně otevřely a kabinu turbovýtahu zaplavilo ono známé nemocniční aroma. Vstoupil do nemocnice a turbovýtah se za ním uzavřel. Všechna diagnostická lůžka byla prázdná a tak zamířil přímo do doktorčiny kanceláře. Stiskl tlačítko zvonku a když se ozvalo „Dále!“, vstoupil. Doktorka Twainová právě ze svého trezoru vyndávala phaser.
    „Je to opravdu nutné, Harry?“ otázala se kapitána.
    „Je. Pokud se setkáme s Romulany, tak se může stát, že se pokusí o transport na palubu. Nezapomeň, že tehdejší transportéry byly sice primitivnější, ale třicetkrát výkonnější. Nevíme, jestli nemůžou proniknout naším štítem.“
    „Ale i tak se mi příčí nosit phaser. A necítím to jen já. Navíc je tu čím dál víc hlášení, že se lidé hroutí z faktu, že jsme prakticky uvězněni v minulosti. Víte vlastně jak se dostaneme zpátky?“
    „Tu anomálii jsme při senzorovém průzkumu nenašli. Je ale možnost pokusit se o návrat tak, jako kdysi dělal kapitán Kirk–pomocí gravitačního pole nějaké hvězdy.“
    „Dobře. Ale posádka určitě nebude sdílet tvůj optimismus v této věci. Teď si to ještě ani neuvědomují, jsi rozhodný, ale přijde okamžik, kdy uděláš chybu a nějaký křikloun toho využije jako záminku ke vzpouře.“
    „Tak tedy nesmím udělat chybu,“ řekl kapitán a odešel z kanceláře.
    Než dorazil na můstek, přemýšlel o tom, co mu doktorka řekla. Je obecně známo, že každý člověk reaguje na zátěžovou situaci jinak, může klidně vyvolat vzpouru. Historie Hvězdné flotily těchto případů obsahovala hned několik.
    Dveře turbovýtahu se otevřely a kapitán vstoupil na můstek. Savon uvolnil velitelské křeslo a přesedl na své.
    „Podařilo se nám zachytit synchronizační signál ze základny 001. Časové razítko odpovídá 21. srpnu 2159. Tři dny před bitvou u Grofellu.“
    „Drtivá porážka sil Země…“ zašeptal kapitán. „Jak daleko je to ke Grofellu?“
    „Planeta Grofell je v tomto sektoru, pane. Vzdálenost 1600 astronomických jednotek,“ odpověděl Masters.
    Kapitán se zamyslel. Bylo to hodně zlé. Za tři dny se v tomto sektoru rozpoutá jedna z největších a nejkrvavějších vesmírných bitev v dějinách lidstva, pokud samozřejmě nepočítáte konflikty s Borgy. Zahynou tři tisíce lidí. Bude zničeno šedesát lodí Zemských sil.
    Vydal rozkaz: „Naberte přímý kurz k nejbližší hvězdě. Pokud se dostaneme do kontaktu s nějakou lodí, okamžitě odklonit z kurzu.“

    Harry Jamison se probudil téměř okamžitě, jak se rozezněl signál komunikátoru. Podíval se na chronometr a pak stiskl tlačítko na ovládacím panelu nad postelí.
    „Jamison.“
    „Kapitáne, zachytili jsme objekt v dosahu senzorů dlouhého dosahu. Podle získaných údajů se jedná o romulanský křižník třídy Sokol,“ ozval se z reproduktoru hlas podporučíka Jennifer Foxové.
    „Definujte Sokol.“
    Jennifeřin hlas nahradil hlas Akerův. „Romulanský Sokol je útočný křižník používaný v období od roku 2148 do roku 2172. Posádku tvoří sedmdesát šest členů posádky. Délka devadesát osm metrů. Je vyzbrojen laserovými děly a dvaceti naváděnými střelami s jadernou hlavicí a dosahem dvacet milionů kilometrů.“
    „Jdu na můstek,“ řekl kapitán a začal se soukat do uniformy.
    Neuběhlo ani pět minut a kapitán už stál na můstku a sledoval romulanskou loď. Doutníkovitý trup s výstupky ve tvaru ptačích křídel se pomalu sunul vesmírem. Na křídlech byly jasně rozeznatelné výstupky ve tvaru ptačích per.
    „Nepoužívají maskovací zařízení,“ řekl Savon stojící u senzorového stanoviště. „Proto jsme je tak snadno našli. Jinak by to trvalo déle a možná bychom je zjistili, až bychom se dostali do dosahu jejich senzorů.“
    „Neměl by být problém je obletět,“ řekl kapitán. „V téhle době přece ještě Romulani neměli nadsvětelný pohon.“ Posadil se do křesla. „Parabolickým kurzem se jim vyhněte, Romanski. Nadsvětelná jedna“
    Romanski přikývnul, provedl povel a Eagle pomalu oblétl romulanskou loď.
    „V dosahu senzorů dlouhého dosahu zachycen další objekt, kapitáne,“ řekl Aker a přepnul pohled na hlavní obrazovku. „Je to loď Zemských sil, USS Washington, registrace EF-852.“
    „Technické detaily, pane Akere,“ řekl kapitán.
    „Washington je lehký křižník. Posádku tvoří šedesát členů, je vyzbrojena patnácti raketami s jadernou hlavicí, laserovým kanónem. Maximální rychlost je nadsvětelná dvě a půl.“
    „Za jako dlouho bude v dosahu senzorů Sokola?“

    „Právě do něj vstoupil,“ řekl Aker.
    Romulanský křižník prudce zakceleroval a provedl obrat vpravo.
    „Jejich energetický výkon rapidně vzrůstá,“ řekl Savon hledící na obrazovku senzorů. „Budou se maskovat.“
    Sokol dokončil manévr a pomalu zmizel pod maskovacím zařízením. Jeho polohu však prozrazovala velmi znatelná distorze, která se projevovala i u křižníků z 23. století. V místě, kde byla maskovaná loď, se obraz jako by vydouval a na hranách se okolní obraz rozmazával.
    „Washington už něco zaznamenal.“ Savon rychle přepnul několik spínačů, upravil si obraz a pokračoval: „Nabíjí laserový kanón.“
    Rozmazaná skvrna značící romulanskou loď se pomalu přibližovala k lodi Zemských sil. Z laserového kanónu Washingtonu vyšlehl rudý paprsek a narazil na krycí štít romulanského křižníku. Romulani vypnuli maskovací zařízení, protože už byli stejně prozrazeni a začali opětovat palbu.
    Kapitán i celá posádka můstku sledovali celou scénu s velkým neklidem. Na můstku bylo ticho občas přerušeno pípnutím některého z přístrojů, ale jinak by byl slyšet spadnout i špendlík. Pak ticho prořízl Savonův hlas: „Romulané odpalují raketu.“ Z přední části doutníkového trupu vyletěl malý projektil a zamířil k Washingtonu. Za malou chvíli raketa explodovala na štítu Washingtonu.
    „Ztratili krycí štít,“ řekl Savon, v jehož hlase nebylo znát žádné emoce. Nadsvětelné motory Washingtonu se rozzářily a vrhly loď vpřed, přímo na romulanský Sokol. Z přídě Washingtonu vyletěla raketa a zakousla se do štítu Sokola. Ještě než explodovala, jedno z romulanských laserových děl odstřelilo pravý nadsvětelný motor Washingtonu. Ten se zakolébal a pokračoval dál v letu, i když se z pahýlu nadsvětelného motoru jiskřilo a na jeho popraskaném povrchu byly vidět malé exploze.
    „Washington skáče do hyper…“
    Savon tuto větu nedořekl. Washington se pro vzdálené pozorovatele natáhl, jak chtěl překonat rychlost světla, pak se prudce smrštil a explodoval.
    „Washington explodoval před 1,25 sekundami,“ řekl Savon. „Zhroutilo se ochranné pole směšovací komory.“
    Podporučík Mark Stevens sledoval boj pomocí teleskopu na rekreační palubě. Když spatřil explozi Washingtonu, v jeho mysli uzrálo rozhodnutí.

    „Říkám ti, že klidně nechají ty lidi zemřít,“ řekl naštvaně Stevens o několik minut později, když se usadil vedle svého přítele v baru na odpočinkové palubě.
    Martin Stuffer se na něj otočil a ve tváři se mu objevil zadumaný výraz. „Nemůžeme přece změnit minulost!“
    „Všechny ty kecy o změně minulosti,“ mávnul rukou Stevens. „Když bychom na ně zaútočili, neměli by vůbec žádnou šanci. A nikdy víc by se tady neukázali!“
    Zahleděl se z okna na blízkou hvězdu. „Když se o to nepostarají oni, tak se tady najde hodně lidí, kteří to za ně udělají!“

    „Vzrůstá napětí mezi posádkou,“ řekla poradkyně, když přišla následující den na můstek.
    „Něco konkrétního?“ otázal se kapitán.
    „Zdá se, že se posádka rozdělila na dva tábory. Jeden podporuje vás, druhý chce zásah proti Romulanům.“ Podívala se kapitánovi přímo do očí. „A ti druzí začínají vyhrávat.“
    „Sakra,“ zaklel kapitán. „Víte o tom nějaké podrobnější informace?“ otázal se za chvíli.
    „Všechno se soustřeďuje kolem podporučíka Stevense.“
    Kdo to je?“ otázal se kapitán marně pátrající v paměti po muži tohoto jména.
    „Je zařazen v technické sekci. Oddělení oprav.“ Sáhla do kapsy u uniformy a vytáhla malý paměťový čip. „Tady je jeho spis.“
    „Na to se rád podívám,“ řekl kapitán, vzal si od poradkyně čip a vyrazil do pohotovostní kajuty. Ve dveřích se ještě otočil na Romanského: „Máte velení, poručíku.“

    Když si přečetl Stevensův spis, bylo mu jasné, proč chce podporučík zásah proti Romulanům. V rodině Stevensů byli dva lidé, kteří setkání s Romulany nepřežili – jeho otec a první manžel jeho babičky. Prohlédl si i spis Stevensova otce. Hugh Stevens byl prvním důstojníkem na průzkumné lodi Hayakawa, která byla zničena při průzkumu planetoidu G125EQ poblíž neutrální zóny. Druhý spis, který obsahoval životopis prvního manžela jeho babičky, byl daleko monstróznější. George Walton velel lodi Hermes, která byla zničena hlídkujícími romulanskými křižníky při záchranné misi na Garoně IV.
    „Počítači,“ přikázal kapitán, „potřebuji informace o matce podporučíka Marka Stevense. Vynech datum narození a adresu, pouze základní informace o jejích manželstvích.“
    Hannah Frederica Stevensová. Dcera Fiony Waldezové a jejího druhého manžela Patricka Stevense.
    Manžel John Stevens, vědecký důstojník ve výslužbě.
    Dvě děti – syn Mark, podporučík, USS Eagle, dcera Deborah, výzkumná pracovnice, oddělení extragalaxiální lingvistiky, základna 25.
    Blázen, vždyť by tím útokem zabil sám sebe, pomyslel si kapitán, když si uvědomil, že pokud by došlo ke změně dějin, Stevens by se nikdy nenarodil. Z přemýšlení ho vytrhlo zapípání interkomu.
    „Jamison,“ ozval se.
    „Situace se vyhrocuje, kapitáne,“ řekl Savon. „Měl byste si promluvit s tím podporučíkem.“
    „Rozumím,“ řekl kapitán a vyšel na můstek.
    Klepl na komunikátor. „Podporučík Stevens na můstek, opakuji, podporučík Stevens na můstek.“

    Stevens právě debatoval s několika dalšími členy posádky, kteří také nesouhlasili s kapitánovým postupem v této věci. Když se ozvalo kapitánovo volání, vrhl na všechny významný pohled a odkráčel k turbovýtahu.
    Dveře se se zasyčením otevřely a Stevens vešel na můstek. Kapitán vstal z křesla přešel ke Stevensovi.
    „Doslechl jsem se, podporučíku, že máte nějaké výhrady k mému posouzení této situace a k mému velení.“
    „Ve vší úctě, kapitáne,“ začal Stevens, „nemyslím si, že je nejvhodnějším řešením jen tak sedět, zatímco jsou tam venku vražděni lidé.“
    „Chcete snad, abych přikázal aby byla každá romulanská loď v sektoru zničena?“
    Stevens se podíval kapitánovi přímo do očí. „Ano.“
    „Poručíku, znáte základní směrnici?“
    „Ano, pane.“
    „Co říká o ovlivňování minulosti?“
    „Je zakázáno, kapitáne.“
    „Správně, zakázáno! Máte snad nějaký jiný názor na tuto věc?“
    „Základní směrnice už v tomto ohledu byla několikrát porušena. Mohli bychom zachránit statisíce lidských životů, které Romulani zničili…“
    „…výměnou za statisíce mrtvých v řadách Romulanů“ přerušil Stevense kapitán. „Podporučíku, vy byste riskoval vlastní existenci?“
    „O čem to mluvíte, kapitáne?“
    „Říká vám něco jméno George Walton?“
    „Jistě, kapitáne. Byl to první manžel mojí babičky. Ale co to s tím má společného?“
    „Zabili ho přece Romulané, podporučíku.“
    Stevens viditelně zbledl. „Kdyby se nebojovalo s Romulany…“ zašeptal.
    „…pak by George Walton nebyl zabit a vaše babička si nevzala Patricka Stevense. Nenarodil by se váš otec.“ Podíval se Stevensovi do očí. „A ani vy, podporučíku. Chápete to?“
    „Ano, pane,“ zašeptal Stevens, jehož obličej byl bledý jako křída.
    „Tak už žádná vzpoura?“
    „Ne, pane.“
    „Tak, náš problém je vyřešen,“ řekl kapitán.
    „Smím odejít, pane?“ otázal se stále ještě trochu otřesený Stevens.
    „Můžete jít, podporučíku.“ Stevens se otočil a zmizel v turbovýtahu.
    „Dostane se z toho,“ řekla klidně poradkyně. „Vůbec nepřemýšlel o možných následcích. Viděl prostě jednoduchý způsob, jak zabránit smrti svého otce.“

   Když Mark Stevens vystoupil z turbovýtahu, čekalo na něj už několik desítek členů posádky. Markova slova však byla úplně jiná než očekávali. „Vraťte se na svá místa, lidi. Vzpoura se nekoná.“ Pomalu přešel kolem zkoprnělého davu. Na konci chodby jej však za ruku chytil Martin Stuffer.
    „Co se tam na můstku stalo?“ otázal se.
    „Nic zvláštního. Kapitán mi jenom ukázal, jaký jsem pitomec, který nepřemýšlí o tom, co chce udělat,“ řekl Mark a zapadl do své kajuty.

   Kapitán seděl v pohotovostní kajutě a pročítal seznam oprav, které bylo nutné provést po průchodu anomálií, když se náhle ozval interkom. Savon tentokrát začal bez okolků: „V místě našeho příletu se objevily známky anomálie, kapitáne.“
    „Rozumím, jdu tam,“ řekl kapitán.
    Když se usadil do svého křesla na můstku, Savon přepnul obraz ze senzorů dlouhého dosahu na hlavní obrazovku. Uprostřed černé prázdnoty se začala otevírat tunel do budoucnosti.
    „Kdy?“ otázal se prostě kapitán.
    „Anomálie dosáhne maximální velikosti za třicet osm minut.“
    Ozval se signál z Akerova ovládacího pultu. „V dosahu senzorů se objevilo čtyřicet lodí Zemských sil a padesát dva romulanských lodí,“ řekl Aker, aniž by odvrátil zrak od obrazovky senzorů.
    „Na obraz,“ přikázal kapitán. Obraz anomálie nahradilo hvězdné pole. Místy se v něm leskly malé tečky bojových lodí, chystající se navzájem zničit. Objevily se první laserové záblesky.
    „Kapitáne,“ ozval se Savon, „pokud chceme k anomálii přiletět včas, musíme vyrazit.“
    „Rozumím.“ Kapitán přešel k Romanskému. „Kurz k anomálii, nadsvětelná osm.“
    Eagle se pomalu otočil a začal nabírat rychlost. V okamžiku, kdy skočil do hyperprostoru, explodovala první loď Zemských sil.
    Když Eagle opustil hyperprostor, zbývalo už jen něco málo okolo tří minut.
    „Zaveďte nás do vzdálenosti, z jaké nás to vtáhlo dovnitř,“ řekl Romanskému. Eagle se poslušně vydal vpřed a za malou chvíli byl na pozici.
    Kapitán zapojil interkom. „Sdělení pro celou posádku. Za méně než tři minuty vstoupíme do anomálie, která by nás měla dopravit zpět do našeho času. Vyhlašuji pohotovost. Neopouštějte své stanoviště a kajuty. Vyčkejte, dokud nebude pohotovost zrušena.“
    Čas se vlekl jako nejpomalejší šnek na světě. Pak začal Savon odpočítávat.
    Pět!
    Okraje tunelu začaly zářit.
    Čtyři!
    Výtrysky energie podobné chapadlům, se vyřítily vstříc Eaglu.
    Tři!
    Vlna energie narazila do štítů a loď se zachvěla.
    Dva!
    Eagle byl zachycen do gravitačního pole…
    Jedna!
    …a vymrštěn vpřed…
   Teď!
    …přímo do ústí tunelu.

   Všechno kolem zčernalo a pak se navrátilo do původního stavu.
    „Stav?“ otázal se kapitán.
    „Všechny systémy bez poškození, žádná zranění.“
    „Hvězdný čas?“
    „71135.95,“ odpověděl radostně Masters.
    „Přesně šedesát sedm minut po našem vstupu do anomálie,“ dodal Romanski.
    „Vzhledem k tomu,“ začal Savon, „že jsme v minulosti strávili šedesát sedm hodin, lze usuzovat, že každá hodina v minulosti trvala minutu v přítomnosti. Proto také trvalo šedesát sedm hodin, než se anomálie znovu objevila.“
    Kapitán klepl na tlačítko interkomu. „Sdělení pro posádku. Úspěšně jsme se vrátili do přítomnosti. Ruším pohotovost.“

   Mark Stevens stál před kapitánem v pohotovostní kajutě a klopil oči do země. Kapitán právě dokončoval dlouhý proslov.
    „…a protože nedošlo ke vzpouře, nebude vám její organizování zaneseno do záznamů.“
    „Děkuji, pane“ řekl Stevens.
    „Ovšem z vašeho jednání musí být vyvozeny důsledky.“ pokračoval kapitán. Co to bude, honilo se Stevensovi hlavou.
    „Od této chvíle od vás očekávám stoprocentní výkonnost na vašem stanovišti. Pokud s vámi bude ještě jeden problém, vaše zařazení na této lodi bude zrušeno.“
    „Ano, pane,“ řekl Stevens.
    „Můžete jít, podporučíku.“
    Bude to možná dobrý důstojník, pomyslel si kapitán, když Stevens opustil kajutu, jen bude muset víc přemýšlet o důsledcích svého jednání.
    Vstal z křesla a vyšel na můstek. Na obrazovce pomalu mizely v duhové čáry proměněné hvězdy a nahrazovaly je jiné. Kapitán se usadil do svého křesla. Kdyby nás to nepřeneslo přímo do prostřed války, pomyslel si, mohlo se to bez toho pokusu o vzpouru obejít.
    Byli jsme prostě ve špatnou dobu na špatném místě…