Jakýsi povozník jel z Kolína do Chotěboře a dohonil cestou pocestného, který snažně žádal, aby ho svezl. Povozník se nedal dlouho prosit a svolil. Byl rád, že si může s někým popovídat. Ve dvou přece cesta vždycky rychleji uteče. Když si však pocestného pozorněji prohlédl, začal mu být nějak podezřelý. Drobný mužík v zeleném fráčku, z jehož šosu kape voda, s naleštěnými červenými botkami a v klobouku s pentlemi. Kdo to jen může být? Povozník nelenil a přímo se neznámého zeptal. Jeho odpověď mu vyrazila dech.
    Mužík se představil jako vodník z Vltavy a svěřil se povozníkovi, že si jde vybojovat svoji ženu, kterou mu zlý vodník z Doubravky unesl. Když se blížili k Chotěboři, pozval vodník povozníka, aby se přišel na zápas podívat. Měla to být oplátka za svezení. Povozník chvíli váhal, ale nakonec zvědavost zvítězila nad strachem a muž vodníkovo pozvání přijal. Vodník mu poradil, aby se usadil na některé vysoké skále a z povzdálí boji přihlížel. On sám se prý vrhne ze skály zvané Čertův stolek do Točitého víru, kde v chýši doubravského vodníka bude o svou ženu bojovat. Dokud bude z vody vystřikovat bílá pěna, do té doby bude vítězit. Zbarví-li se však pěna červeně, vítězí vodník z Doubravky. V tu chvíli ať povozník na nic nečeká a vezme nohy na ramena. Jenom tak se zachrání před hněvem vodních mocností, které by ho svrhly ze skály a v hlubině o život připravily.
    Byl to hrozný zápas. Vlny se kupily, syčely a bičovaly skály, pěna vroubila břehy a stříkala až k nebesům. Povozníka pojala taková hrůza, že by byl málem přehlédl, jak se pěna krvavě zbarvila. Když to zpozoroval, dal se na divoký útěk a za sebou slyšel jen hukot a lomoz rozbouřených vod. Od těch dob již o pražském vodníkovi nic neslyšel.