Už mnohokrát přelétl vesmírný koráb před průzorem chlapcova dalekohledu. Mnohokrát se otřáslo jeho srdce vzrušením a touhou. Na měsíci vznikala nová a krásná města, kolem země kroužil souvislý vlak ohromných družic. Nebe bylo plné zázraků. Chlapcovy sny vzlétaly a vznášely se jako ono ocelové peří naplňující vesmír.
    „To tě musím pokaždé prosit, abys šel k jídlu?“ volal odkudsi zdola tlumený, ale jasný hlas.
    „Hned to bude, maminko,“ odpověděl chlapec a pomalu, jakoby se jen nerad vracel do světa obyčejné přitažlivosti, sestupoval po příkrých schodech půdy.
    Svět dole byl příliš malý, aby se do něj vešla křídla bolavé fantazie, příliš osedlaný pro chlapcovi touhy. Tam dole neexistovaly opravdové vzdálenosti a opravdová překvapení. Za oknem v zahradě dozrávaly žluté a červené hrudky jablek, vítr rozháněl první úrodu spadaného listí, zem voněla koncem barevného léta.
    Poslední příčka schodiště zaskřípala pod vahou chlapcovi nohy.
    Matka se otočila. „To je dost. Všechno vychladlo.“
    Chlapec mlčel. Tiše usedl za velikou desku bílého stolu a pomalu zvedl lesklou lžíci. Jedl bez chuti, jakoby jen plnil příkaz.
    „Dneska nás navštíví tatínek,“ poznamenala matka.
    „Bude to zase jenom hologram,“ řekl chlapec
    „Pavlíku, takhle nemůžeš mluvit. Víš přece, jak je tatínek daleko. Před pár lety by nám musel stačit videotelefón. A to ne doma, ale v kabince na základně.“
    „Jenomže já bych chtěl být aspoň jednou na jeho lodi,“ řekl chlapec.
    „Až budeš velký, tak se ti to určitě splní. Za deset let expedice přistane, a potom všichni zůstanou tady na zemi. Byl jsi moc maličký, když odlétali, ale můžu ti potvrdit, že je přesně takový jak ho znáš z minulých projekcí.“
    „Když je s námi jenom tady doma. Nemůžeme spolu nikdy ven.“
    „Já vím, kluci,“ řekla žena a vzala chlapce kolem ramen. Zavrtěl se a vyklouzl z jemného sevření.
    Poslední dobou začínal být vzdorovitý a každý matčin dotek pociťoval jako cosi nepatřičného. Už přece není malé dítě. Otcova nepřítomnost v něm vyvolávala pocit předčasné odpovědnosti. I mezi spolužáky si připadal starší a dospělejší.
    „Myslím, že má pro tebe tatínek dneska překvapení. Jak jsi mluvil o jeho lodi. Slíbil, že přiveze kazetu a všechno ti ukáže.“
    Před rokem by mu podobný slib připadal jako něco fantastického. Mezitím však ve škole, v nově zavedených hodinách virtuální reality, prošli nejen vnitřkem kosmické lodi, ale navštívili i několik cizích planet.
    „Když to není doopravdy. Možná kdybych to nevěděl, ale takhle. To není ono.“
    Žena svraštila čelo a přestože stála několik kroků od chlapce, udělala mimovolný pohyb, jako by ho chtěla přitáhnout k sobě. „Myslíš, že mně se nestýská? Kdyby nesrovnávali čas lodi hibernačními skoky s časem tady na zemi, budeš vítat svého otce jako starý pán. Já bych se jeho návratu nejspíš ani nedožila. Takhle sice vždy přijdeš o kamarády, ale těch deset let nám uteče jako rok.“
    Chlapec se usmál. Poprvé ho napadlo, že nezůstává pozadu,když ostatní kolem zestárnou, ale že je vlastně předbíhá kamsi do budoucnosti. Už dvakrát byl vytržen z party svých vrstevníků. Když se vrátil do školy, byli jeho spolužáci o několik let starší. Všechna přátelství se zpřetrhala. Takový zvláštní život. Skoro se bál prázdnin. Ještě že se torza rodin členů posádky často navštěvovala. Těch několik dětí a jejich matky, které poznal před startem kosmické lodi, zůstávaly jediným ostrůvkem stejně plynoucího času. Všichni ostatní jakoby občas nasedli do rychlíku a ujeli kamsi do nedohledna.
    Možná, že mu spolužáci i záviděli. Všechno jim mohlo připadat dobrodružné a fantastické. On ale záviděl těm, kteří žili obyčejný život. Úplná rodina, parta stejných kamarádů, okolí, které se rozvíjí přirozeným způsobem bez časových skoků. I se školou měl problémy. Po několika letech se způsob výuky i suma znalostí posunuly dopředu a on, jenom za pomoci přiděleného lektora, korigoval po večerech všechno, co bylo jinak.
    „Maminko, myslíš že by šlo, abych měl bratra nebo sestru?“
    „Víš, Pavlíku, s tatínkem jsme se domluvili, že další děťátko si pořídíme těsně před jeho návratem. V programu se počítá s dětmi až po poslední hibernaci. Už to nebude tak dlouho trvat. Dokonce máme příslib, že vás k sobě přiblíží na rozdíl jednoho roku. Takže budeš mít téměř stejně starého bratra i kamaráda v jedné osobě. „Víš, mami, až budu velký, chtěl bych se dozvědět všechno o čase. Tím, co s námi provádí, všechno ostatní ztrácí na důležitosti. Někdy mi připadá jako kouzelná hračka a někdy je mým největším nepřítelem. Ty o čase nepřemýšlíš?“
    „Samozřejmě, že přemýšlím, ale o tom si určitě lépe popovídáš s tatínkem.“
    „On ví, jak přelstít čas,“ řekl chlapec. „Určitě to ví, jinak by nikdy neodletěl.“
    „Pro tatínka to nebylo lehké. My máme sebe a svět, který se sice proměňuje, ale je to náš svět. Tatínek odlétal do míst, kde nikdy nikdo nebyl. Tehdy ani nemohl vědět, jestli všechno dopadne podle našich představ. Ale svět se naštěstí rozvíjí rychleji, než jsme se domnívali.“
    „Pro vás velké je všechno jednodušší. Můžete si dělat, co chcete a nikdo vám neříká, že se to nesmí.“
    „ Ale Pavlíku, tak to není. Dospělí jen nezkoušejí věci, které nejdou a které se nesmí. Dospělí, jsou vlastně také dětmi. Jsou jen déle na světě. Za tu dobu si leccos ozkoušeli, občas se zklamali a na ledacos se pamatují. To je asi jediný rozdíl.“
    „To není pravda. Vy si nepředstavujete, že může být všechno jinak. Ničeho vám není líto, i když to někdy říkáte. Víte, jak co bude a všechno ostatní se vám zdá nedůležité.“
    „Vidíš, teď mluvíš jako dospělý člověk, který je nespokojený a nedokáže své rozhořčení správně zužitkovat. My s tatínkem se nezlobíme na věci, které se nám nelíbí. Chceme splnit svůj úkol. Když se nám to podaří, ubude i z toho, co nechceme.“
    „Jenomže já si přeji žít jako ostatní děti. Chci mít jistotu, že svět kolem najednou nezmizí. Mít někoho rád. Mít kamaráda, mít psa. Mít něco, co se neztratí a co se mnou roste. Pro všechno kolem platí jiný čas. Mám tebe, mám tátu, který se někdy v budoucnosti vrátí, chodí k nám několik lidí, kteří jsou na tom stejně jako my, a všechno ostatní je jenom jako.“
    „Jsi jiný než ostatní děti a dokud nebude doma tatínek, zůstane to tak. Možná o tom nevíš, ale i ty plníš důležitý úkol, který na sebe vzala celá naše skupina. Všechno, co tě trápí, pomůže někdy v budoucnosti, podobnému chlapci jako jsi ty, překonat mnohem delší časové skoky. Vždyť i potom, v daleké budoucnosti, se budou rodit děti a budou se svými rodiči cestovat do míst o kterých zatím nic nevíme. Budou žít ve světech vytvořených vlastní fantazií. Jednou možná přestanou potřebovat domy, kosmické koráby i mateřské planety a ovládnou i čirý nehmotný prostor.“
    Zatím co žena mluvila, začalo kdesi v dalekém kontrolním středisku odpočítávání. Na stěně pokoje zablikala maličká kontrolka a zvukový signál oznámil začátek přenosu. Ještě chvíli se nic nedělo, ale najednou bez jakékoliv změny prostředí stál uprostřed pokoje muž. Proti dřívějším návštěvám byl v civilním obleku a v podpaží držel malý balíček.
    „Hvězdná flotila zdraví svůj domovský přístav.“ řekl. Usmál se, odložil balíček a sevřel chlapce i ženu do náruče. Nebyl to žádný éterický dotek, ale pořádný chlapský stisk. Žena i chlapec s úžasem hleděli do rozesmáté tváře a ničemu v té chvíli nerozuměli.
    „No, je to tak, nic se vám nezdá. Jsem tady doopravdy.“
    „Proboha, co ale vaše expedice?“
    „S tou je všechno v pořádku. Pokračujeme dál. Jen jsme cestou získali takový malý zázrak.“
    „Jaký zázrak, tati?“
    „Až ti všechno povím a hlavně až to ozkoušíš, tak ti polezou oči z důlků.“
    „Za všechna ta léta jsme se naučili čekat,“ řekla žena,“ ale teď jsme tak zvědaví, že si to ani nedovedeš představit.“
    „V tom to všechno je,“ řekl, a bylo vidět, jak mu dělá dobře, když protahuje chvíli napětí.“ Čas čekání skončil. I když všechno pokračuje normálně, mohu být současně tady i tam.“
    „To není možné,“ řekla žena.
    „Ty jsi necítila mé tělo? Copak nevidíš, že je všechno jinak? Přece bych v tak důležité věci nelhal.“
    „To ne, ale copak se tomu dá věřit?“
    „Víš, co je posláním expedice?“
    „Samozřejmě, že vím. Kontakt. Setkání s cizí inteligencí. Ale co to s tím má společného?“
    „To tě ještě nenapadlo, že k setkání již došlo? Jsem tady o pár dní dříve, než vydají kompletní zprávu. Ve středisku je zmatek, ale všichni jsou mimořádně zdrženliví. Taky to je pěkná bomba.“
    „Já pořád nevím, o čem mluvíš,“ řekla žena.
    „Prostě, už k tomu došlo. To druhé je pro nás asi ještě důležitější. Technologie, které jsme dostali, postrčí svět o kolik desetiletí dopředu. Ani nevím, co všechno vlastně máme. Pro mně, pro tebe a tady pro Pavlíka je teď asi nejdůležitější tenhle snímač s přehrávačem.“
    „Já tě vůbec nepoznávám. Vždyť nás ani nepustíš ke slovu.“
    „Já vím, jsem hroznej, ale poslední dny byly jako smršť. Nechtěl jsem se opozdit a oni byli tak fantastičtí, že mimo plno důležitějších věcí zpracovali všechno k mému návratu.“
    „K jakému návratu, tati?“ ozval se konečně chlapec.
    „Já to nedokážu dobře vysvětlit, ale když to řeknu opisem - tedy zde na zemi kdysi existovala nemoc, při které byly v člověku jakoby dvě bytosti. Říkalo se tomu rozdvojení osobnosti. Lékařský název byste asi našli ve starých slovnících. Oni ale dokáží s lidským vědomím takové zázraky, že vlastně člověk může být na několika místech současně a tak v témže čase prožívat několik životů. Tady ta bedýnka jen snímá vědomí, filtruje údaje důležité pro paměť a prostřednictvím stejného přístroje umístěného na vesmírné lodi vzájemně doplňuje odeslané údaje.V tuhle chvíli vlastně funguji jako dva nezávislé počítače, které se prostřednictvím disket udržují na stejné programové úrovni.“
    „Co říkáš vypadá jako pohádka. Jen nevím, která z tvých částí je teď skutečná?“
    „Obě jsou skutečné. Proto vlastně celý projekt vytvořili. Zbavili člověka nebezpečí, náhodné smrti. V případě havárie přijde jen o několik nepředaných údajů podle vzdálenosti a délky přenosu.“
    „A je tomu možné věřit?“zeptal se chlapec.
    „Snad ano. Všechno bylo moc ve spěchu. Snad by mohlo dojít k nějaké chybičce, ale to jsou detaily s kterými si jistě poradí… jistě poradí… jistě poradí… jistě poradí…
    „Tati, co se to děje?“
    V tu chvíli se rozsvítila obrazovka videofonu a současně zacinkal zvoneček domovních dveří.
    Žena i chlapec udiveně hleděli na postavu muže, jehož obraz pomalu matněl až byl průhledný a nakonec zmizel. Z obrazovky pokryté znakem řídícího střediska promluvil hlas dispečerky.
    „Omlouváme se za opožděný přenos, ale již za několik okamžiků vás spojíme s vaším manželem.“
    Na opačné straně pokoje se otevřely dveře, usměvavý muž s malým balíčkem v podpaždí objal pohledem svou rodinu a řekl: „Hvězdná flotila zdraví svůj domovský přístav.“