Horek nervózně koukl na hodinky a hmátl do šuplíku pro pistoli. Pěkná. Dobře ošetřovaná. Nepovolená. Rok výroby 1937, ale ještě je babička plná života. Vlastně smrti, když na to přijde. Zachmuřil se. Pistoli, na kterou míval zbrojní pas, mu sebrali. Už to budou dva roky.
    Nikdy neměl v úmyslu střílet na lidi, ale tehdy musel. Vypálil až poté, co mu ten feťák udělal díru do bundy. Horek ho zasáhl čistě, doprostřed čela. Byl dobrý střelec.
   Nepřiměřená obrana... Asi se měl nejdřív dát zabít. „Měl jste štěstí,“ šeptala mu advokátka. Štěstí? Že byl chlap mnohonásobný vrah a že zrovna hodinu před útokem na Horka rozstřílel ze samopalu dvě děcka a že měl u sebe úplný arzenál?
   Horek sevřel pistoli, zastrčil si ji za pas a oblékl si volnou, dlouhou bundu. Takové bundy teď nosíme všichni, aby se nepoznalo, že jsme ozbrojeni.
    Amplión městského rozhlasu naproti oknu cosi důležitě zachraplal. Horek otevřel okno. Zase něco zakazujou. Zákazy, pokuty, poplatky, a pořád dokola...
    „Opakujeme hlášení,“ pronesl ten známý, optimistický ženský hlas. Horek pozorně naslouchal. Když mi mají přijet děcka, nechci se dostat do průšvihu pro blbost. V tomhle zatraceným městě je člověk v průšvihu v jednom kuse. Bejt poctivej občan je nejrizikovější povolání na světě. Kam se hrabou zkušební letci, kaskadéři a bodygardi...
    „Zákaz vycházení! S okamžitou platností se zakazuje vycházení z domů! Kdo neuposlechne, bude bez varování zastřelen!“ Hlas radostně zatrylkoval poslední slova a umlkl. Horek zatřepal hlavou. No to snad ne. Že by bába v rozhlase měla smysl pro kanadské žertíky? Pěkně blbá sranda! Na okamžik se mu mihlo před očima vidění, tak jako kdysi, když byl ještě kluk a v bdělém stavu snil o kovbojích nebo Marťanech.
   Nad ženou, čtoucí do mikrofonu zprávy, se sklání vysoká postava v širokém plášti, v klobouku stínícím oči, a podsunuje jí mezi papíry na stolku jeden navíc. Rozhlasová dáma nic nepostřehne, ta většinou ani neví, co čte... Sakra. Vlak přijede za půl hodiny... ne, dvacet osm minut! Auto je v rozkladu, musím klusat!
    Za dveřmi bytu vrazil do Dalily. Pamatoval si její jméno, protože se na schránce tak legračně vyjímalo. Dalila Hošková, 3.p. Jinak to byla kočka, po jakých se radši ani moc nedíval.
    „Promiňte,“ omluvil se. „Slyšela jste to hlášení?“ Zvedl její kabelku. Podle váhy v ní má pistoli.
    „Co? Já ty kecy neposlouchám... Nic se nestalo.“ Vlasy za ní zavlály, podpatky zaťukaly, spěchá na rande a jde pozdě... Všecky krásný ženský chodí na rande pozdě. Vzdychl a odkopl rohožku na druhou stranu chodby.
   Před domem se ozvala střelba, pak ženské zaječení. Přiběhl ke vchodu právě včas, aby Dalilu zachytil do náruče. „Co to bylo?“
    „Střelil po mně,“ vyhrkla, „tamten hřib!“
   Horek se skoro zasmál. Sedělo to. U lavičky vedle pískoviště dřepěl kdosi v širokém klobouku a neforemném plášti. Opravdu připomínal houbu, jenže měl ten revolver!
    „Zkusíme projít zadním vchodem,“ řekl Horek.
    „Co to povídali v rozhlase?“ Dalila byla bledá a slušelo jí to. Tmavé oči měla veliké, že by se v nich ztratil i větší chlap než Horek.
   „Zákaz vycházení. Budou střílet bez varování... No, tentokrát nekecali! Ale já stejně musím na nádraží.“
    „Já taky.“ Vylovila z kabelky pistolku. Krátká hlaveň, kam dosáhneš, tam se trefíš...
    U zadního vchodu nehlídkoval žádný přikrčený střelec. Zato za rohem u sámošky vedle kontejneru na sklo číhaly dva široké klobouky. Jeden Dalile prostřelil kabelku. Horek zamířil a zasáhl ho do hlavy. Potom druhého. Oba se převalili na záda.
   Dalila sebou jen trochu škubla, přikryla si uši. Když se nic víc nedělo, opatrně vykročila k ležícím, podivně krátkým postavám. Pomalu ji následoval, obezřetně se rozhlížeje. Střelci neměli tváře. Jejich hlavy a ruce, jediné, co vyčnívalo z tmavých plášťů, začínaly hnědnout, černat a roztékat se.
    „Autolýza,“ hlesla Dalila. „Tak to dělají některý houby.“
    „Jo, já vím, rostou u pošty,“ kývl Horek. „A děsně smrdí.“
    „Tihle taky. Jsou to... houby.“
    „Vem si jeho revolver, ten není houbovej. Ta tvoje pistolka je tak na ozdobu...“
    „Jak se z toho střílí?“
    „Koukej.“ Začal jí předvádět manipulaci se zbraní, ale školení nedokončil.
    „Schovej se!“ vykřikla a strhla ho za kontejner. Kolem projížděl chlap na motorce. Chlap? Stejný hřib jako ti předchozí! Tenhle se však vybavil samopalem.
    Sesedl z mašiny a sehnul se k mrtvým kolegům. Pak vzhlédl. Horek mu neviděl do tváře, tu stínila střecha mohutného klobouku. Černý hřib prošpikoval nevinný kontejner dávkou ze své zbraně. Jak se postupně otáčel, chystaje se pokropit i keře před sámoškou, Horek se vysunul z úkrytu, zamířil a zasáhl ho do hlavy.
    „Vezmeme si klobouky a motorku,“ navrhl Dalile. Zaznamenal v jejích očích obdiv.
    „Motorku jo, čarostřelče,“ odvětila. „Klobouky ne. Smrdí. Budou z nás taky hřiby!“
    Horek si sáhl na klobouk. „Fakt. Jsou slizký. Tak jedem... Proč chceš na nádraží?“
    „Přijede mi přítel... Hele, jak ti říkají? Já vím jen, že jsi Pešek z prvního patra.“
    „Horek,“ představil se. „Tak sedej.“
    Cestou po nich třikrát stříleli, ale naštěstí netrefili. Jednou se jim postavila do cesty vysoká postava s vlajícími bílými vlasy a vlajícím pláštěm, beze zbraně, zato s palčivýma očima ve stínu klobouku, ale sotva Horek přibrzdil a prudce zatočil, aby ho objel, neznámý se ztratil, Jako by se rozplynul. Jako ten přízrak v rozhlase. Horek ignoroval předpisy a jel, co to šlo a kudy to šlo. Motocykl byl černý, neměl značku ani firmu, zato měl sílu.
    Na nádraží bylo mrtvo. Prodavač zmrzliny měl díru v prsou, paní z pokladny si máčela čelo do louže vlastní krve na pultě, dva lidé v čekárně zhrouceně seděli na židlích s otevřenými ústy a čekali už jenom na vlak do nebe nebo do pekla, z bufetu tekla po zemi žlutá limonáda s bublinkami, prodírala se pod lítačkami a slušně obtékala tělo známého místního opilce, který se nehybně usmíval na opadanou omítku na stropě.
    „Třetí nástupiště,“ oznámil Horek a otřel si čelo rukávem. Samopal měl na rameni, pistoli v ruce. Dalila si přehodila revolver do levičky. „Je to těžký, bestie.“
    „Jo, asi kilo... Ten tvůj přijede taky od Brna?“
    „Jo.“
    „Čekám děcka,“ řekl Horek. „Zařvu na ně, ať jedou dál. Ať proboha nevystupujou...“
    „Hřib!“ zaječela Dalila.
    Krčil se za vozíkem se zavazadly. Tentokrát Horek střílel první, a bez varování, protože tady se neměli kam schovat. Dalila si chladnokrevně vzala další revolver. „Ruda nebude mít zbraň. Je hrozně slušnej.“
    „Jo, to tady dlouho nepřežije,“ zamumlal Horek.
    „Není to sen? Blbej sen?“ ozvala se dívka žalostně.
    „V tom případě je můj,“ řekl Horek. „Ale proč by se mi zdálo zrovna o tobě?“
    „Vlak! Jede!“ Dalila se přikrčila jako šelma před skokem. „Dávej pozor na hřiby!“
    „Jo. Dávám.“ Horek krátce zalitoval, že nemá gangsterský klobouk, nebo aspoň bujnou kštici a uhrančivý pohled. Ruda bude beztak superman s diamantem v kravatě... Jo, ale Ruda je stejně ohrožen jako Libuška a Borek.
    Vlak zastavil, pár lidí vystoupilo, hřiby zatím nikde. Dalila běží někam dopředu.
    „Héj!“ Irena vystrčila hlavu z okna. „Pojď si pro děti!“
    „Nevystupujte!“ vykřikl, „jeďte dál, tady se střílí na ulicích!“
    „Cože se děje?“ vyptávala se, když k ní doběhl.
    Borek se vyklonil ven. „Jé, táta má samopal!“
    „Pár jsem jich zabil... Asi čtyři,“ řekl Horek. „Já nevím, co se děje. Nejspíš to uvidíte v televizi, nebo to bude v novinách.“
    „Já chci vidět, jak se střílí! Válka gangů!“ Borek napodobil zvuk výstřelu tak dobře, až se jeho otec oklepal. Poprvé v životě byl rád, když syn dostal do matky vydatnou facku.
    Vlak se pomalu rozjížděl, Libuška mávala za sklem a Horek si s hrůzou uvědomil, že se snad pět minut nerozhlédl. Hned to napravím... Dobrý. Uf.
    Dalilu drží kolem pasu vysoký fešák se zlatou kravatou, v kožené bundě a těch úžasných kalhotech, co na nich drží puky i po pěti hodinách sedění ve vlaku... Má ten krásnej ohoz jednu jedinou chybičku. Nevejde se do něj pořádná pistole.
    „Dobrý den,“ pozdravil Ruda s úsměvem úspěšného mladého muže. „Prý se u vás dějí nějaké divočiny?“
    „No, možná se nám to zdálo,“ zabručel Horek. „Ale radši se držte zpátky, jo?“
    Vykročil k podchodu. Už na schodech ho jalo zlé tušení. Vyšli proti němu čtyři a vypadali trochu jako srostlá čtyřčata, srostlá rukama se zbraněmi. Horek skočil za sloupek podpírající stříšku nad podchodem. Kruci, že jsem nezhubnul ještě pár kil, teď přijdu o břicho! Dalila ječela a Ruda nechápal.
    „Co blázníte?“ uslyšel Horek jeho kultivovaný hlas. „Nebojte se, to je nějaký...“ Asi chtěl říct vtip, jenže místo toho zachrčel a zabublal a skutálel se po schodech kolem Horka k nohám černých hřibovitých chlapíků. Pokud pod těma pršipláštěma vůbec mají nohy... Zbývají mi ještě čtyři rány, říkal si Horek, když už střílel, přesně čtyři...
    „Poběž!“ houkl na Dalilu, překročili hřiby, vzali si jejich zbraně a šli podchodem, odvraceli zrak od mrtvých lidí, kteří se od svého vlaku moc daleko nedostali, šli po schodech nahoru, oči na šťopkách a ušima div nestříhali, šli halou, kde se nic nezměnilo, jen louže limonády pomalu vysychala a mouchy bzučely víc a veseleji.
    „Pojedeme domů,“ rozhodl Horek. Dalila se k němu zoufale přitiskla. Jen na vteřinu. Byla o půl hlavy vyšší a voněla. Nadechl se. Je v šoku, jasný? „Motorku nám nikdo nevzal. Nechceš řídit? Já bych střílel.“
    „Jo. Kdysi jsem jezdila docela slušně.“
    Ještě pořád to uměla. Horkovi neselhával zrak ani ruka, takže domů dojeli bez nehody a se skóre hodným Ramba. Před panelákem na ně čekal hřib. Trpělivě se krčil u pískoviště, tam, kde ho nechali. Prostřelil jim pneumatiku, víc nestačil. A byli doma.
    „A jsme doma,“ řekla Dalila. „Co teď?“
    „Rum,“ odpověděl stručně.
    „Máš pravdu,“ přitakala. Fajn holka. Chudák Ruda. Přijít o život, a ještě o takovouhle ženskou!
    Odemkl dveře. Mezi ním a rumem v ledničce se vyskytla překážka. V předsíni rostla houba. Zarůstala ji skoro celou, ani přes ni neviděl dál do bytu. Dalila mu stiskla loket. „Střel do ní!“
    Poslechl. Udělalo to pššš a z houby se vyvalil žlutozelený dým.
    „Prášivka!“ Horek rychle uhnul. „Nenadechuj!“
    Svírala mu loket, až to bolelo. „Roste to zdola... Pojď radši ke mně!“
    „Potřebuju náboje...“ Horek zkusil na houbu samopal. Dělal do ní díry a ona pšoukala a splaskávala před očima. Když mu sahala ke kolenům, odhodlal se a stoupl do té nechutné břečky. Náboje jsou na polici. A rum v ledničce. Dal si hned loka. A ven.
    Na chodbě si oklepal žlutý prach z bot a zjistil, že kolem něj postává půl baráku a všichni na něj hledí jako na hrdinu. „Co je s lidma v přízemí?“ zeptal se.
    „Nechoď tam,“ špitla Dalila.
    „Nechoďte tam, pane Pešek,“ sepjala ruce stará paní Mazánková, „určitě je to sežralo!“
    „Nojo, ale ta věc poroste dál,“ Horek ukázal palcem nahoru, „nevynechá vás, paní Mazánková!“
    „Tahle už neporoste.“ Dalila nenávistně upírala zrak na hnědnoucí a černající hmotu v předsíni. Horek neodpověděl. Padla na něj šílená únava. Znovu si přihnul rumu a nabídl Dalile.
    Dala si řádný, nedámský doušek a řekla: „Tak jo. Zvu tě i s tvým samopalem. Jdeme!“ Táhla ho po schodech, nedbajíc na protesty shromážděných nájemníků. „Uf,“ oddechla si, když zavřela dveře. „Ani houba, ani lidi, to je blaho. Jdu do vany. Myslet budu až pak.“
    „Jo,“ zahučel souhlasně a usadil se do křesla. Zapnul televizi. Normální zprávy, o houbách ani zmínka. A pak televize zhasla. Dalila v koupelně zaječela, ale hned se rozesmála. „Vypnuli proud,“ halekala téměř vesele.
    „Jo, to teda vypli,“ brumlal si Horek a hledal co největší hrnce. Za chvíli přestane téct voda. Čerpadlo ve vodojemu se už zastavilo, nedodá nám už ani kapku navíc. Tohle není krátkodobý výpadek, kdeže. „Nevypouštěj vodu!“ zavolal. „Vykoupu se po tobě, určitě nejsi moc špinavá!“
    „Cože? Dones mi svíčku! Jsou v kuchyni ve stole!“
    „Přestává téct voda,“ oznámil jí, když jí štěrbinou dveří podával svíčku. „Nabral jsem do zásoby.“
    „Fajn, máme na kafe... Pojď sem.“
    Trochu se polekal. „Dovnitř? Do vany? Kam vlastně?“
    „Můžeš se koupat se mnou. Já se tady sama bojím.“
    Couvl. „Radši buď statečná. Určitě smrdím houbama...“
    Ozvalo se zašplouchání. Teď leze z vody... Dalila se vynořila z koupelny, zahalená do froté pláště. „Stejně nás zabijou, obrostou nebo odstřelí,“ řekla věcně. „Mám nápad, jak chvíli nemyslet na hřiby... Tak už sakra vlez do tý vany!“
    Uznal, že na tom něco je. Dokonce ani nebyl moc nervózní, vlastně byl skoro tak klidný jako při tom střílení... Ale tak docela zase ne.
    „Byl to dobrej nápad,“ pochválil ji potom.
    „Ale já už se zas bojím,“ řekla Dalila. „Třesu se jako sulc. Čím to začne, Horku? Vyboulí se podlaha?“
    „Možná. Nebo někdo kopne do dveří.“ Natáhl se nejdřív po zbrani, pak teprve po trenýrkách. Jako ve válce, pomyslel si. Tak nějak si ji představuju...
    „Nejsi voják? Nebo bejvalej poliš?“ zeptala se.
    „Ne. Do lidí jsem nikdy nechtěl střílet. Jenom do terče.“
    „Tohle nejsou lidi. To je zvlášť odpornej druh vetřelce.“
    Z chodby uslyšeli křik. Dalila se rychle oblékala, Horek vykoukl ven. „Jde to od sousedů.“ Zabušil na dveře.
    „Uhni! Jdi stranou,“ radila mu Dalila, schovaná uvnitř v bytě.
    Protější dveře se rozlétly, mužík v klobouku a plášti až na zem bez varování vystřelil. Horek uskočil v poslední chvíli a praštil střelce pažbou samopalu zboku do hlavy. Klobouk odletěl stranou a Horek rychle couvl, div nespadl se schodů. Holá pórovitá hlava bez obličeje, s hlubokým důlkem v místě, kam dopadla rána, byla takhle zblízka zvlášť odporná.
    Ruce jako houba na mytí se vymrštily a sevřely krk nepřítele. Tlačí se... dovnitř... proroste! Jako zdálky zazněl výstřel, hnusné pracky ochably.
    „Fuj,“ zachrčel Horek. Dalila použila svou pistolku pro boj zblízka. „Co mám na krku?“
    „Červený fleky,“ odpověděla. „Tady to parádně vyrostlo... Prostřílíme se?“
    Koukl do předsíně. „Zkusíme. Nedejchej!“ Dal se do práce, nedbaje na žlutý prach, který houba chrlila po každém zásahu. Hotovo, je po ní.
    „Propána.“ Dalila odkopla zbytky žluté hmoty a nahlédla do obýváku. Seděli tam dva, Havlíkovi se jmenují, vybavil si Horek, a byli dokonale zarostlí houbou. Nehýbali se. Ani jejich oči se nehýbaly a byly kalné a mrtvé.
    Poklepal prázdným samopalem na to, co je obrostlo. „Tvrdý. Jako korál. Jako kámen... Zkameněli,“ dodal, když se dotkl ruky pana Havlíka.

    Přichází noc. Všechno se zpomaluje, i já. Nemám hlad. Nemám žízeň. Nemám chuť milovat Dalilu, která mi spí na rameni. Nemám chuť být ve střehu. Proč se nedat zastřelit hřibem jako každý slušný člověk? Proč se nenechat obrůst a prorůst houbou jako každý slušný člověk? Proč se pořád bráním? Nepřiměřená obrana... Nepřiměřené úsilí, zhola nepřiměřené vzhledem k mizivé ceně mého života... Hloupé pachtění. Věř, že ten, kdo zabíjí, na to má právo. Kdo má moc vyhlásit své právo v městském rozhlase, ten má i pravdu... „Nezapomeňte na tu podmínku,“ uslyšel hlas své advokátky. „Zapomněl jste! Zapomněl jste, že se už konečně musíte nechat zabít jako každý slušný člověk!“
    S trhnutím se probral. Přece jsem usnul! Měl jsem houbové sny. Odkud přijdou? Odkud vyrostou? Z podlahy pod kobercem? Ze stropu? Dveřmi? Kdo zůstal v lese?
    Najednou tu byla myšlenka jako blesk. Kdo kruci zůstal v lese, když houby jsou tady?
    „Dalilo,“ zatřásl spící dívkou. „Vzbuď se! Musíme do lesa!“
    „Ne,“ bránila se, „zabijou nás!“
    „Možná. Ale tady nás zabijou určitě. Cítil jsem to ve spaní. Mluvili na mě. Nemusíš se mnou chodit, jestli se bojíš.“
    „Cože?“ Mžourala ve světle svíčky. „Jo, mluvili... Tak já se obleču.“
    Šli tmou, venku nesvítily lampy ani měsíc. Nikdo na ně nestřílel. Přešli pár ulic a byli venku z města. Louky, pole, a už jsme u lesa.
    Les hučel. To nebyl obyčejný noční šum. Mezi stromy zářila a blikala silná světla a ozývaly se motory těžkých vozidel a rachot pracujících těžkých strojů.
    Horek ukázal na ohromnou ceduli. „Posviť!“
    Dalila škrtla zapalovačem. „Stavba povolena. Vstup zakázán.“
    Povoleno - zakázáno... Pro každého něco. „Nám je vstup povolen,“ rozhodl Horek.
    „Nechoďte dál,“ ozval se z temné houštiny temný, k smrti unavený hlas. „Hloubí tam díru do země, strašlivě hlubokou, bude tam nějaká odporná továrna a cesty k ní rozryjí celý les a továrna ho pokropí smradem a jedy. Les je zrušen. Nebude.“
    Dalila se otřásla a chvíli to vypadalo, že uteče, ale Horek ji vzal za ruku a spolu se dívali, jak se k nim pomalým, těžkým krokem blíží vysoký muž v širokém klobouku a širokém plášti. Došel až k nim a smekl. I v odraženém světle vzdáleného staveniště bylo znát, že má obličej. Obličej s ostrými rysy a hluboko zapadlýma očima. Muž se uklonil a pronesl něco v cizí, libozvučné řeči.
    „Co říká?“ zeptala se Dalila tiše.
    „Požehnal nám jménem lesa,“ přeložil Horek. „Já vím. Vy jste druid.“
    „Tenhle pojem ti asi bude nejbližší,“ kývl muž. „Vezmi si můj klobouk a plášť a zruš ta zlá kouzla. Zvládneš to. Já už nemám sílu.“
    „Smrt nezruším,“ řekl Horek. „Ani továrnu. Ani konec světa. Vemte mě s sebou, druide!“
    „Dáváš mi naději...“ zašeptal druid. „A bereš mi odvahu zemřít... Poslyš. Našli jsme skladiště zbraní, staré a tajné, tak tajné, že na něj všichni zapomněli, poblíž severního výkopu. Ať tam nalijí beton... Houby nemohou chodit na lidi jako lidé na houby. Ničemu už nezabráníme, příteli.“ Podal Horkovi klobouk, přehodil mu přes ramena plášť a ztratil se. Ve výšce nad lesem se ozvalo žalostné zahoukání, oblohu přeletěl blesk od obzoru k obzoru.
    Horek si nasadil klobouk. Přesně v tom okamžiku se ve městě postupně začaly rozsvěcet pouliční lampy. Potom dovedl Dalilu domů a sám odešel v klobouku a plášti.
    Spala tvrdě a probudil ji optimistický hlahol městského rozhlasu.
    „Zakazuje se pod pokutou... Parkování na prostranstvích patřících městu, mimo pronajatá místa... Běhání psů a dětí po trávnících... Zalévání záhonů... Sušení prádla mimo vyhrazené sklepní prostory... Zakazuje se... Zakazuje se...“
    Navlékla si župánek a vyběhla v pantoflích na chodbu. V prvním patře u dveří se zašlou cedulkou Horymír Pešek zvonila dlouho a marně.