Do hostince jsem nemusel, všechno jsme měli s sebou. Ileonina koně jsem nechal přivázaného na místě. Všechno se ve mně svíralo, ale musel jsem odjet. Odjel jsem jen tak daleko, jak mi dovolila tma, a utábořil jsem se. Neusínal jsem lehko, všechno mě bolelo, ale nakonec jsem usnul hlavně vyčerpáním. Ve snech se mi míhaly útržky boje, připomínala se mi Ileona. Několikrát jsem se probudil.
    Ráno jsem se probudil chvilku před rozedněním, celý rozlámaný. Byl jsem celý od krve a tak jsem vyhledal nejbližší potůček. Opláchl jsem se, jak jen to šlo. Promyslel jsem si co dál. Musel jsem najít Narda a vrátit se do města.
    Vydal jsem se naslepo lesem. Narazil jsem za chvíli na nějakou stezku a vydal jsem se po ní. Mířila severním směrem a tak jsem se jí nechal vést. Pomalu jsem si zvykal na spaní pod širým nebem, vracely se instinkty, které přece jen otupěly při spaní v hostincích a postelích. Putoval jsem jen asi šest dní, krajina se trochu měnila, stoupala. Nikoho jsem nepotkal, protože jsem musel opustit stezku a lesem se nikdo netoulal. Ani jsem nenarazil na žádné lapky nebo poustevníky.
    Po šestém dni jsem dorazil do nějaké lesní vesnice. Bydlelo v ní pár dřevorubců se ženami. Živili se napůl rubáním dřeva vzácných stromů, které vyhledávali v lese a dopravovali do nejbližšího městečka a napůl lovem. Spíš ale živořili, než žili. Když jsem viděl jejich ženy, ani jsem nelitoval, že jsem teprve na cestě k Nardovi. Zdržel jsem se jen vyptáváním. Musel jsem si hlídat záda, protože jim nebylo co věřit. Naštěstí nebyli příliš odvážní a tak se o nic nepokusili. Ale hodně mi pomohli, protože do jejich vesnice Nardo občas zavítal. Nevěděli sice, kde přesně ho hledat, ale měli aspoň přibližnou představu.
    Vydal jsem se naznačeným směrem okamžitě. Směřoval jsem podle znamení. Pak už jsem se musel spolehnout jenom na sebe. Kůň klopýtal přes pařezy, les houstl. Už se začalo stmívat, když jsem narazil na stezku, která nebyla dlouho používaná, ale můj amulet se při jejím překračování zacukal. Asi nějaká zbytková magie. Utábořil jsem se opodál.
    Ráno jsem sáhl do svých zásob, posnídal a vydal se dál. Občas jsem vyplašil nějakou zvěř, ale už se mi nechtělo lovit, když jsem tušil blízký cíl. A opravdu, málem jsem zakopl o balvan, ukrytý pod trávou. Roztroušené kameny měly na sobě známky opracování a stále jich přibývalo. Trochu vlevo od stezky jsem viděl dokonce nějakou polorozpadlou stavbu. Blížil jsem se k cíli, alespoň to mi přítomnost kamenů naznačovala. Dřevorubci přece vyprávěli o to, že u chrámu byla dřív celá vesnice. Všechno pomíjí a tak i stavby podlehly času, když je jejich majitelé opustili.
    Najednou se stromy rozestoupily a přede mnou se objevily pozůstatky větších staveb. Prázdná plocha byla pečlivě vyklizená. Seskočil jsem z koně a přivázal ho ke stromu. Pomalu a rozvážně jsem postupoval vpřed k chrámu, který stál uprostřed oblouku domů.
    Za příšerného skřípění pantů jsem prošel vraty chrámu. Pomalu jsem se rozkoukával v příšeří. Zaznamenal jsem známky stáří, ale zároveň jsem si všiml i toho, s jakou péčí byl chrám uklizen a opravován. Byl to chrám jako každý jiný, dvě boční lodě, jedna větší hlavní. Vepředu uprostřed byl nějaký hlavní oltář, po stranách menší. Co ale rozhodně nebylo běžné, byla výzdoba. Chrám samotný byl vyvedený z hrubých kamenů a kameny vevnitř přecházely přímo do sousoší. V několika z nich jsem poznal Kolkoana v různých obměnách – Kolkoan bojující s jinou nestvůrou, přikrčený ke skoku, rozvalující se na trůnu, požírající lidskou dívku, a tak dále. Za oltářem ale byla socha největší, v majestátním postoji. Všechny sochy byly dost hrozné samy o sobě, ale jejich dojem ještě umocňovala barva, kterou byly místy pomalovány. Samá černá, rudá a bílá. Pár obrazů, jejichž plátna poznamenal čas, jsem si moc nevšímal. Postoupil jsem doprostřed. Chrám nebyl velký a tak jsem naráz viděl do všech zákoutí. Nikde nikdo. Nechtěl jsem v chrámu volat a tak jsem procházel kolem stěn a zkoumal je. Amulet sebou neustále trhal, ale jakmile jsem se ocitl za levým oltářem, málem mi seskočil z krku. Věnoval jsem pozornost každé spáře ve zdi a vyplatilo se to. Na jednom místě jsem zaznamenal velké opotřebení.
    Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem se snažil vložit dýku do spáry, tak jak naznačoval směr rýh v kameni. Jemně jsem dýkou posouval sem a tam, pak najednou něco klaplo a spára se zvětšila, teď už jsem bez větších problému zapáčil a objevené dveře otevřel. Z chodby za dveřmi vanul chlad a kromě vůně kadidla i smrad staré slámy, mokrých sklepů a další pachy. Nechal jsem dveře pootevřené a venku nalámal nějaké klacky. Vzal jsem těch pár loučí, které jsem měl s sebou, klacky potřel olejem z malého vaku a vrátil se dovnitř. Vykřesal jsem oheň a zapálil první klacek. Byl čerstvý, takže i když potřený zvláštním olejem, hodně kouřil. Postupoval jsem rychle dopředu. Podlaha byla rovná a čistá, nic nenaznačovalo nějaké pasti. Na konci chodbičky bylo točité schodiště dolů. Sešel jsem po schodech. Dole bylo vlhko, místy byly na zemi kaluže zatuchlé vody.
    Hned u schodiště se cesta dělila. Vydal jsem se doleva a za par kroku narazil na další křižovatku. Nechtěl jsem se v bludišti příliš zamotat a tak jsem se vrátil ke schodům a zkoumal podlahu. Vyšlapanější cesta vedla skutečně doleva. Na křižovatce jsem si zase vybral správnou cestu a opatrně postupoval dál. Strop nebyl nijak vysoký a tak jsem musel počítat s tím, že kdyby mě něco překvapilo, meč by mi spíš překážel. Nicméně jsem ho vytáhl a postupoval dál.
    Za jedním rohem jsem se zarazil. Uslyšel jsem totiž pohyb. Přikrčil jsem se a naslouchal. Za ohyzdného vručení se cosi blížilo. Opatrně jsem vykoukl za roh. Přímo proti mně jsem spatřil obludu s hadím tělem místo nohou, lidským trupem a šerednou hlavou. Obluda svírala v jedné paži dvouzubec a v druhé nesla nějakou bezvládnou dívku. Nemohl jsem doufat, že mě netvor mine. Zatím se mě nevšiml, ale i kdyby nešel zrovna do mé chodbičky, projde těsně kolem mě. Připravil jsem se k úderu. Když obluda míjela mé postavení, sekl jsem mohutně pod úrovní jejího pasu… a málem se převrátil, protože místo očekávaného nárazu do těla mi meč narazil až do zdi s hlasitým zařinčením. Vyskočil jsem, nemělo smysl se dál skrývat. Jenže obluda si mě vůbec nevšímala a procházela kolem. Znovu jsem se rozmáchl a znovu můj meč prošel tělem obludy bez odporu. Teprve teď jsem si uvědomil, že jednak necítím žádný pach, který by nutně musel být cítit a že ani nevidím stopy netvora na podlaze. Pochopil jsem, že jsem narazil na nějaký přízrak, který má asi odradit nezvané návštěvníky. Vůbec mě nenapadlo utíkat, byl jsem na boj zvyklý, ale kdyby netvora viděl nějaký dřevorubec, jistě by utekl.
    Pokračoval jsem dál. Bludiště naštěstí nebylo nijak rozsáhlé a tak jsem se za chvíli vymotal z jeho chodeb a dorazil k dalšímu schodišti. Vystoupal jsem ve stopách nahoru a zase se rozhlédl. Klacky jsem ještě měl, ale tady už bylo vidět. Odložil jsem je proto ke stěně. Naslouchal jsem za dveřmi, kterými byla i na této straně ukončena chodba, ale nic jsem neslyšel. Otevřel jsem je proto a ihned zaujal střeh. Proti mně seděl u stolu nějaký stařec, který při zvuku otvírání vyskočil od stolu.
    „Omlouvám se,“ vybral jsem si začátek rozhovoru. „Neměl jsem v úmyslu tě vyděsit, vůbec jsem nevěděl, že tu někdo je.“
    „Co tu hledáš?“
    „Jsem Rion a vypravil jsem se za Nardem. To jsi ty?“
    „Dá se to tak říct, pokud odhlédnu od toho, že nic není jak bývalo a tedy ani já nejsem už ten Nardo, jakým jsem býval.“
    „Ale to každý, takže se tím rozdílem nebudeme zabývat. Souhlasíš?“
    „Sedni si,“ vyzval mě, „když už jsi tady. Sem se moc lidí nedostalo, není tu nic, co by se dalo ukrást, Kolkoana se lidé pořád bojí.“
    „Ty mu tady hlídáš chrám?“
    „Ve skutečnosti spíš využívám jeho pověsti, aby mě rušilo co nejméně lidí. Kolkoan rozhodně není bůh, kterého bych chtěl uctívat.“
    „A co tu tedy děláš, v takové pustině?“
    „Když byl ještě zdejší kraj plný lidí, vznikla zde zajímavá díla. Knihy se uchovaly v chrámu a já je teď studuji. A pak tu dělám to, co každý poustevník, no a trochu užitné magie,“ dodal s malým pousmáním.
    „Nebojíš se, že se Kolkoan vrátí?“
    „Ta možnost tu samozřejmě je, alespoň co jsem vyčetl z knih. Jenže musel by se najít velký talisman, někdo, kdo podle něj udělá další malé, někdo, kdo bude znát prastará zaklínadla. Já jsem nic takového nenašel, ačkoliv to tu mám prolezlé skrz naskrz. Ale myslím si, že už to dávno bylo zničeno.“
    „V tom se mýlíš.“
    „Cože?“
    „Byl nalezen velký talisman, vyrobeny malé, svitky se zaklínadly se našly rovněž. Měl je jeden kupec, který k nim zřejmě přišel za dlouhá léta obchodování.“
    „Doufám, že…“
    „Doufáš marně. Opojila ho možnost moci a bohatství a tak našel pár slabochů, se kterými chtěl vyvolat Kolkoana. To se mu i podařilo, ale Kolkoan se nevrátí.“
    „Co by tady v té pustině taky dělal, potřebuje lidi.“
    „To není důvod, určitě by mu pomohlo vrátit se na stará místa a načerpat z nich sílu. Třeba by potřeboval některé věci, které zde zůstaly. Ale podařilo se ho zabít.“
    „Kdy se to stalo, a kdo…“
    „Je to pár dní. Byl jsem jedním tź těch, kdo Kolkoana zastavili. Mám naštěstí nějaké zkušenosti s magií a měli jsme spoustu štěstí. Ale ne všichni, dva moji přátelé v boji zahynuli.“
    Nardo seděl a poslouchal. Chtěl se na něco ještě zeptat, ale hodil jsem na stůl před něj dráp z Kolkoanova pařátu. Poznal ho. Vždyť ho musel mít na očích každý den na sochách chrámu.
    „Jsem ti nesmírně zavázán, nejsem totiž ještě připraven odejít. Je tu ještě spousta věcí ke studiu. Dnes večer zůstaneš u mě, dám ti najíst a zítra vymyslíme, jak se ti odměním.“
    Teď už nebylo kam spěchat a tak jsem neprotestoval. Zatímco připravoval lůžko a večeři, vyšel jsem ven. Byl jsem v jakési skalní rozsedlině, kam zřejmě nebyl jiný přístup než podzemím, jak jsem zjistil, když jsem rozsedlinu obešel. Nardo měl uvnitř vodojem, políčko s nějakou zeleninou a prostý domek. Můj názor se potvrdil, když jsem rozeznal stopy práce na kamenech v jedné ze škvír. Někdo si dal tu práci, že postavil uvnitř chýši, spojil ji s chrámem a pak zatarasil přístup.
    Druhý den jsem vysvětlil poustevníkovi své problémy. Byl rád, že mi může pomoci. Dlouho listoval v knihách, pak našel co hledal a vypravil se hledat nějaké bylinky. šel chodbou do chrámu a tak jsem se k němu připojil, abych se postaral o koně. Prohlížel jsem si vesnici, protože Nardo trval na tom, že půjde do lesa sám. Vrátil se až po poledni, ale se všemi potřebnými součástmi lektvaru. Odpočinul si a začal s jeho přípravou. Sledoval jsem ho jen chvíli, ale moje znalosti nestačily na to, co dělal. Míchal, pálil, namáčel. Všechno klokotalo a bouřilo v roztodivných baňkách. Pak si vyžádal cokoliv, co mám od kněžky. Musel jsem přemýšlet, ale v sedlové brašně jsem měl památku na kněžku a tak jsem ji přinesl. Bylo ještě hodně práce a zaklínadel, než konečně odstavil jeden tyglík stranou a nechal vychladnout. Byl úplně zničený a tak jsem nenaléhal a šli jsme spát.
    Ráno jsem nemohl dospat. Konečně budu moci po libosti prohánět děvčata. Vzpomněl jsem si na Ileonu a píchlo mě u srdce. Nebude to už to pravé. Měl jsem totiž spoustu času na přemýšlení a uvědomil jsem si, že mi svým způsobem přirostla k srdci, ačkoliv jsem věděl, že bych s ní žít nemohl. Ale bylo tak příjemné probouzet se vedle někoho, komu se dá věřit, kdo rozumí starostem, které mám. Možná bych mohl najít někoho jako byla Ileona a strávit s ní delší dobu, než jen pár nocí nebo dokonce jen pár chvil.
    Poustevník přelil lektvar do lahvičky a vypravil mě na cestu. Nechal jsem mu všechno, co nebudu potřebovat, brzo se vrátím mezi lidi a koupím si nové.
    „Každé ráno a každý večer po osm dní si dáš deset kapek a zapiješ vodou. Nesmíš pít pálenku a nesmíš vynechat. Tady máš napsané zaklínadlo, které budeš při tom vyslovovat. Pamatuj, jestli to nedodržíš, kouzlo ani lektvar nebudou účinkovat úplně a už nenajdeš nikdy pomoc.“
    Rozloučili jsme se a já se vypravil na dlouhou cestu. Putoval jsem lesem a těšil se na lidi a zejména na ženy. Každé ráno jsem vypil deset kapek, zapil vodou. Večer totéž a pečlivě jsem vyslovoval slova zaklínadla. Osmý den večer jsem dorazil do většího městečka. Ženy, které jsem potkával na ulici, jsem vnímal nějak ostřeji, dívky se na mě smály a já věděl, že zanedlouho některou z nich potěším.
    Ubytoval jsem se, umyl a převlékl. Vyrazil jsem do ulic. Lahvičku s lektvarem a svitek se zaklínadlem s sebou. Vybral jsem si klidnou hospodu, protože jsem nestál o žádné problémy. Dal jsem si večeři a na stůl před sebe postavil lahvičku. Nikoho jsem si nevšímal, když vtom někdo zahlaholil a hrnul se ke mně. Ondarej! To bylo shledání. Přisedl si ke mně a začali jsme ze sebe chrlit zážitky za poslední dobu. Hodně dlouho jsme se neviděli. Žil se sestrou v jiném městě, ale byl tady za obchodem. Těšil jsem se, že uvidím jeho sestru Kateku, ale marně. Vyprávěl jsem mu některá svá dobrodružství, ale nic o původu lahvičky, na kterou jsem v tu chvíli zapomněl.
    Povečeřel se mnou, připili jsme si vínem a já si teprve po chvíli uvědomil, že už minula doba, kdy jsem měl vypít lektvar. A to jsem jen doufal, že když mluvil Nardo o pálence, že nemyslel i víno. Honem jsem se omluvil, vyběhl ven a v rychlosti dopil zbytek lahvičky a odříkal zaříkadlo. Pak jsem se vrátil do hostince. Poseděli jsme, příjemně jsme povykládali, ale Ondarej musel odejít a tak jsem osaměl. Ne na dlouho. U vedlejšího stolu sedělo pár děvčat. Dřív to nebylo zrovna obvyklé, ale časy se mění a ženy také.
    Zábava pokračovala, přišli hudebníci a začali hrát k tanci. Nejlepší příležitost pro mě. Vyzval jsem jednu z dívek k tanci a točil se s ní v kole. Vystřídal jsem i další, hospoda se naplnila páry. Přišli i lidé zvenku a bylo čím dál tím veseleji. Po třetím poháru vína jsem ale přestal, přece jen jsem si nebyl jistý Nardovým vysvětlováním.
    Provedl jsem v tanci podruhé tu dívku, která se mi líbila nejvíc. Byla už lehce opilá a mně se zdálo, že se ke mně docela tiskne. Začal jsem jí šeptat sladká slůvka, pomalý tanec k tomu byl výbornou příležitostí. Když už jsem byl nakloněný k jejímu oušku, využil jsem toho a políbil ji na ně. Bylo hodně poznat, že se jí to líbí. Přitiskla se ke mně, takže musela cítit mé vzrušení. Lehce jsem ji kousl do ucha a jazykem zakroužil uvnitř. Začala vzrušeně dýchat a tiskla se ke mně silně podbřiškem. Tancovali jsme jako ve snách a nikoho si nevšímali.
    Samozřejmě, že jsem ji odvedl s sebou do svého pokoje. Klopýtali jsme ulicí a líbali se. Naštěstí to bylo jen kousek a tak netrvalo dlouho a stáli jsme proti sobě nazí. Klekl jsem před ní a dýchl jí horkým dechem do rozkroku. Nechtěla ale na nic čekat, byla už vzrušená a tak mě potáhla na lůžko, lehla si na záda a roztáhla nohy, bez jakékoliv známky studu. Stejně bych nevydržel dlouho čekat a tak jsem její výzvu přijal. Klečel jsem mezi jejíma rozchýlenýma nohama a nasměroval svého nabijáka do ní. Chytila ho sama a sama si ho zavedla do svého lůna. Byl jsem šťastný. Lektvar účinkoval!
    Jenže uplynula sotva chvilka překotných milostných pohybů a já cítil, že ochabuji. Stáhl jsem se ven, úd se mi zase napřímil, ale situace se opakovala. Dlouho jsem to takhle vydržet nemohl a tak se mi pak úd už nenapřímil a já mohl být jen rád, že dívka byla tak vzrušená, že se mi do té doby podařilo ji uspokojit. Rozloučili jsme se. Vůbec se mi nelíbilo, co se stalo a tak jsem vyšel ještě do nočních ulic a koupil si první hezčí děvku, kterou jsem viděl. Přitáhl jsem jí k sobě a zase s tuhým údem, neuspokojený, jsem se pokusil o spojení. Doby, kdy můj nabiják byl hodný toho jména, byla ještě kratší. Nechal jsem se uspokojit ústy, ale nebylo to ono. Účinek lektvaru a kouzel nebyl tak silný, jak jsem čekal. Nardo mě před tím varoval a já nedodržel jeho pokyny. Proklel jsem stokrát kněžku a stokrát sebe.
    Vyběhl jsem znovu do ulic a našel nejbližší nevěstinec. Zaplatil jsem tři děvčata a šel s nimi na pokoj. Jenže ani s jednou jsem nebyl spokojený, protože dříve, či později, úd mi znovu ochabl a já nemohl milování prožít naplno. Začal jsem zuřit a nadávat. Vzedmula se ve mně vlna vzteku z marné naděje a hodil jsem židli do velkého zrcadla,ve kterém jsem viděl své nahé tělo, které jsem v tu chvíli nenáviděl. Sklo se vysypalo, děvčata začala křičet. Pak už vím jen to, že přiběhli strážci, vím, že jsem se s nimi rval a vím, že mě pak jeden z nich udeřil do hlavy a já omdlel.