Den začal špatně. Sotva jsem přišel do kanceláře, přihnal se šéf jako hurikán a seřval celé oddělení. Pak prásknul dveřmi. Ještě nám hučelo v uších a už tu byl náměstek a dával nám nakládačku znova. Sotva odešel, vstala naše šéfová - šeredná hubená koza, a když jsem viděl jak se nadechuje, aby si taky přisadila, měl jsem toho akorát tak dost. Vypnul jsem terminál, vstal a prošel uličkou ke dveřím. Šéfový spadla sanice o tři čísla a jen civěla. Dole v přízemí jsem si u automatický kasy vybral svých 70 doláčů a vyrazil ven. Šel jsem pěšky. Chodníky byly plný, davy lidí se převalovaly sem a tam. Na vozovce bylo spousta motorek, kol a taky pár aut těch bohatších. Jet hromadkou bylo drahé a navíc si člověk moc nepomohl, protože tam bylo nařezáno stejně jako na ulicích.
    Nechal jsem se unášet davem a v duchu jsem se poplácával po rameni, jakej jsem to pašák, když jsem se dokázal konečně vytočit natolik, abych s prací u Automatic Industrial Corporation praštil. Už dávno mě to tam štvalo a stejně mě lanařili do West Robots.

    Když jsem dorazil k našemu bytu v l8tém patře na 29 jižní, slyšel jsem už mezi dveřmi známé vzdechy. Škvírou do ložnice jsem viděl, jak si to právě moje Meggy rozdává s nějakým chlápkem. Jak jsem postřehl, byl minimálně o hlavu větší... a stejně to nemělo cenu. Tak jsem je tam nechal a šel jsem se vyzvracet do koupelny. Strčil jsem hlavu do vany a pustil si sprchu. Za chvíli jsem už toho měl dost. Nutně jsem potřeboval panáka a tak jsem to risknul do ložnice i s tím, že mě ten chlápek rozemele na fašírku. V ložnici nikdo nebyl. Meggy zmizela. Zůstala po ní jen rozházená postel. Šel jsem do baru, ale flaška pašovaného Galaktického oka byla pryč. Po chvíli jsem ji našel prázdnou válet se u postele. Dávali si pořádně do nosu, než se do toho dali. Byly tu i dvě prázdné plechovky od piva. Ani jsem se nenamáhal jít do ledničky a vypadl jsem z tohodle zatracenýho kvartýru.

    O dvě ulice dál jsem vlezl do baru, postavenýho ze starýho bijáku. Dal jsem si pivo, ale sotva jsem do něho smočil sosák, vlítlo dovnitř protidrogový komando. Dva černoši a jeden běloch. Jeden z černejch - vysokej a hranatej jako monolit vítězství, mě hned na úvod beze slova praštil pendrekem po zádech. Druhej podobným způsobem zpracovával další dva hosty, zatímco běloch stál ve dveřích a mířil dovnitř pistolí. Měla podle mýho odhadu ráži muškety. Černoch u jednoho maníka vyhmátl známý igelitový sáček s bílým práškem, roztrhl ho a s řehotem rozsypal po podlaze. Pak chlápka drapsnul za fialovou kštici a rozbil mu nos o pult.
    V momentě, když už to vypadalo na to, že by mohli zvednout kotvy, barman pohnul rukama pod pult. Běloch od dveří reagoval bleskově. Na barmanových prsou vykvetla velká rudá skvrna a náraz nadzdvihl jeho tělo a mrštil s ním mezi skleničky, zatímco jeho krev se rozstříkla po okolí. Jak padal, zvrhl na sebe konvici s vařící vodou. Černoch se naklonil přes pult a vylovil stařičkou brokovnici. Vycouvali ven a zmizeli jako pára.
    Usoudil jsem, že bude líp, když taky vypadnu. Hodil jsem na pult drobné a vyšel ven. Neměl jsem žádnej cíl a tak jsem se vmísil do davu. Byl jsem po tom, co jsem dnes prožil, tak správně nažhavenej, že když mě dav vyvrhnul před výlohou společnosti Windouse Cosmics, zůstal jsem na ni civět jako uhranutý. Blejskalo se to chromem, hliníkem a titanem a na obrázcích byly dlouhé písečné pláže omývané azurovým mořem. Po plážích se procházely dlouhonohé blondýnky v mini bikinkách.
    Všechno to bylo trojrozměrné. Moře se náramně vlnilo a blondýnky taky. Než jsem se nadál, už jsem seděl vevnitř a korpulentní zrzka mi strkala pod nos dotazník. Teprve později jsem zjistil, že společnost WC byla tak laciná, protože byla takřka na huntě. Měli poslední dvě lodě, které už dávno patřily do sběru. Posádku měli složenou z lidí, který se už nikde nechytli. Zrzka do mě nemusela ani moc hučet a já podepsal smlouvu na první výpravu, kterou podnikali.
    Po Meggy jsem ani nepátral, byt jsem prodal a do AIC jsem poslal anonymní fax, že mají v budově schovanou bombu. Sbalil jsem si svých pár svršků a o pár dní později vyrazil ke kosmodromu. Poprvý po dlouhý době jsem jel hromadkou a můžu vám říct, že jsem si tehdy myslel, že horší zážitek nemůže být.

    Na kosmodromu už byla halda cestujících a taky se tu poflakovala a lelkovala část posádky. Když jsem viděl tyhle týpky, tak se ve mně vzedmula první vlna podezření, že něco nesedí. Další šok jsem utrpěl, když místo lesklých kosmických lodí jsem uviděl ty dva rezatý vraky.
    Jestliže na ranveji se ta sebranka snažila ještě alespoň o náznak vlídnosti, tak v momentě, kdy jsme se jakž-takž poskládali dovnitř, s tím byl konec. Po luxusu a pohodlí, o kterým se zmiňovaly reklamní letáčky, nebyla ani ta nejmenší stopa. Loď čpěla starobou, rezem a plísní. Při startu se nám všem komplet udělalo blbě, zatímco posádka sakrovala, že to po nás nebude uklízet a ať to po sobě koukáme utřít sami.
    V podobném duchu potom uběhla celá cesta. Nevím jaké to bylo v sousední raketě, ale ta naše se během celýho letu neustále chvěla, pořád v ní něco praskalo, chřestilo a klepalo. Tu a tam s prudkým zasyčením praskla trubka a nebo se zajiskřením začal hořet některý z mnoha kabelů táhnoucích se celou lodí jako nekoneční hadi. Příčiny mnoha dalších poplachů nám naštěstí zůstaly utajeny a my jen zaznamenávali, jak posádka jadrně klejíc dusá po lodi sem a tam za neznámým cílem. Jen občas se přišoural náš „průvodce“ - poďobaný feťák s pohledem upřeným kamsi a ucedil něco o tom, že v páté sekci museli chlapi udělat pořádnou záplatu. Zatímco na začátku cesty byly různé havárie na denním pořádku, ke konci pak už byl jev téměř permanentní a posádka byla neustále zaměstnána tím, že loď flikovala na nejméně desítce míst najednou. Na opravu nebo výměnu už nebyl čas.
    Během cesty jsme se naučili rozeznávat alespoň některé z mužů posádky podle jména. Ten s fousem a bílou jizvou na bradě byl Rolf. „Náš feťák“ se jmenoval Sam a chlapisko s vousama, co připomínaly kaktus, byl Rodrigo. Oni nás pořád ignorovali a přehlíželi.
    Voda byla hnusná - páchla žabincem a ani jídlo nebylo o moc lepší. Já měl sice odolnej žaludek, osm let jsem chodil jíst do závodní kantýny AIC, stejně jsem si ale nezvykl a ostatní na tom byli ještě hůř. Takže když jsme konečně uviděli cíl naší cesty, čučeli jsme na tu planetu jako na zemi zaslíbenou.

    Podle konvence se směly osidlovat jen neobydlené planety bez známek vyspělejší civilizace. Malé společnosti si ale nemohly moc vybírat a na celou konvenci kašlaly, spoléhajíce na to, že pojem „vyspělá civilizace“ je velmi neurčitý. A tak se za vhodnou považovala každá planeta s příhodnou atmosférou.
    Přistání se tu velice blízce podobalo havárii. Loď se zmítala jako v předsmrtných křečích a pokoušela se zlomit v půli. Nedá se napsat, že jsme z lodi vyšli - spíš jsme se vypotáceli jako mátohy a všichni jsme vypadali jako spolek tuberáků. Po dlouhém pobytu v lodi a přestálých útrapách jsme všichni měli plet šedavě bílou a ani posádka na tom nebyla o moc lépe. Bylo na nich znát, že jsou všichni rádi, že se loď z posledních sil přeci jen dobelhala ke svému cíli a taky byli hnedle všichni o 50 % příjemnější.
    Kokosové palmy, písečné pláže, ani krásné blondýnky se nekonaly, ale přesto ty první kroky po cizí planetě byly hlubokým zážitkem. Vzduch se mi zařízl do plic jako pila. Ty sebou zaškubaly a já si v záchvatu kašle všiml, že i všichni okolo jsou na tom stejně. Museli jsme zpátky dovnitř a až třetí den jsme se aklimatizovali natolik, že jsme mohli ven bez problémů. Teprve teď jsme si uvědomovali, jak je vzduch v lodi vydýchaný a nepříjemně zatuchlý. Pomáhali jsme s vykládkou a stavbou prvních provizorních příbytků.

    Dva dny potom, co jsme tábor dostavěli, přišel první útok v noci. Nejprve zapálili stany. V panice vybíhající lidé se pak stali jejich snadnou kořistí. Do praskotu plamenů, bolestných výkřiků raněných se ozývalo tlumené „puf - puf“ jejich vzduchových pušek. Uprostřed tábora stál kapitán a řval jak pominutej, aby zorganizoval obranu. Bylo to marné. Zatímco ONI byli ve tmě a měli nás osvětlené ohněm požárů, my jsme byli týmž ohněm oslněni a neviděli jsme nic. Bylo to prosté, jednoduché a účinné.
    Masakr skončil teprve nad ránem, kdy taky přišel milosrdný déšť, který uhasil ohně. Téměř jedna třetina byla mrtvá a měli jsme mnoho těžce i lehce raněných. Spousta materiálu a zásob byla zcela zničena. Část měl na svědomí noční požár a o další se postaral déšť.
    Pohybovali jsme se potácivě tím přízračným ránem. Někteří uklízeli trosky a třídili použitelné zásoby, další pak alespoň provizorně ošetřovali raněné. Bylo to horší nežli ty nejstrašidelnější sny. Byla to skutečnost! Pohybovali jsme se jako automaty. Kapitán s částí těch, kteří na tom byli nejlépe, snášeli mrtvé a pak je s pomocí transportéru odváželi do blízké rokle. Tam na ně potom nahrnuli hlínu - víc už se nedalo dělat.
    Tak proběhlo celé dopoledne v truchlivé náladě. Odpoledne přišel další liják. Husté provazce bičovaly zem tak prudce, že jsme se poschovávali kde se dalo. Nakonec déšť ustal tak náhle, jak začal. Mraky se roztrhaly a ukázalo se slunce. Kapitán rozhodl, že bude vhodné prozatím ustoupit do lodě, která nám může poskytnout maximální možnou ochranu. S pocitem poražených jsme začali nakládat a odvážet to, co jsme před pár dny vyložili. Po dešti se zdvihla hustá mlha. U konce psychických i fyzických sil jsme se ploužili tím bílým mlíkem. V té chvíli přišel jejich druhý útok. Byl ještě prudší a ničivější než ten noční.
    Jen hrstce se podařilo dostat se do bezpečí kosmické lodi. Ven jsme se odvážili až teprve tehdy, když se mlha rozplynula. Z těch, kteří zůstali venku, nepřežil nikdo. Všechny mrtvoly byly barbarsky rozsekány a většinu mrtvých jsme se ani nepokoušeli identifikovat. U kmene jednoho z vysokých stromů leželo strašlivě rozbité tělo kapitána, kterého jsme poznali jen podle jeho modré uniformy. Vypadal jako hadrová loutka bez kostí, kterou tam někdo pohodil.
    Jeho nástupcem se stal modrooký Roger. Uklízet materiál nemělo cenu - všechno bylo zničeno a tak jsme se stáhli do lodi. Seděli jsme v řídící kabině a padaly otázky po příčině. Přitom vyšlo najevo, že z důvodů finančních úspor neměla výprava žádné zabezpečení, které je při vstupu na cizí planety obvyklé. Došlo k prudké hádce. Někteří byli toho názoru, že posádka je odpovědná za tu apokalyptickou katastrofu. Já a několik dalších bylo jiného názoru. Byli jsme i proti nápadu vyjít ven a pokusit se pohřbít nebožtíky. O možnosti protiútoku jsme vůbec neuvažovali - vždyť jsme měli jen několik ručních zbraní. Nakonec nás naši odpůrci zabarikádovali ve velíně, ozbrojili se a vyrazili ven. Už se nevrátili a mohli jsme si lehce domyslet, co se jim stalo.

    Vedle Rogera tu z posádky zůstal ještě Rodrigo a zcela apatický Michael. Mimo mě pak Eva, Maria, Horác a Erik. Prošli jsme lodí a shromáždili všechny zásoby. Roger mezitím doloval z palubního počítače jakou máme naději na cestu zpět. Pak přišel s tím, že máme málo paliva. Na návrat tedy nebylo pomyšlení. Roger navrhnul zkusit dosáhnout blízké hvězdy, která měla obdobný planetární systém jako tato a měla mít podle palubních pamětí i planetu s dýchatelnou atmosférou. Všichni jsme souhlasili - horší než tady už to nikde nemůže být. Pryč - jenom pryč z tohodle pekla!
    Jestliže první cesta byla pro nás nepříjemná a nepohodlná, tak tato byla ještě mnohem horší. Uzavřeli jsme všechny systémy, které bylo možno postrádat a dohodli se na maximální úspoře vzduchu, vody i potravin. Ty části lodi, ve kterých během letu vznikla porucha, jsme museli oželet a uzavřít. Loď se vlekla vesmírem jako raněné zvíře v poslední agónii. Jak ubíhaly den za dnem, uzavírali jsme jedno oddělení za druhým a ustupovali před zkázou. Naštěstí hlavní a nejdůležitější sekce byly zdvojené a zatím nevypověděly službu.
    Většina z nás vlivem špatné stravy a vzduchu s malým obsahem kyslíku prožívala cestu v jakémsi blouznivém deliriu s minimem jasných chvilek. Konečně se cíl naší cesty přiblížil natolik, že jsme mohli vidět naši planetu pouhým okem. Byla studeně zeleno-modrá, jako oko mořské panny. Bylo už na čase - 3/4 lodi již byly uzavřeny a náš prostor se zmenšoval každým dnem.

    Potom se špice naší rakety zařízla do atmosféry jako nůž. Ze všech stran se ozýval strašlivý nářek namáhaných částí pláště a my měli dojem, že se loď pokouší obrátit naruby jako rukavice a vyhřeznout jí obtížný obsah svého vnitřku do okolí. Připoután ke křeslu padal jsem tmou a chvilkovým milosrdným bezvědomím vstříc planetě. Během kratičkých jiskřiček střízlivého vědomí jsem vnímal bolestí zkřivené tváře ostatních.
    Náhle mně před očima vybouchl obrovský gejzír světel a gigantický náraz mě vrhl dopředu. Aerodynamicky řešené křeslo, ve kterém jsem byl zakuklen, absorbovalo většinu kinetické energie, ale stejně jsem měl pocit, že mě chtějí popruhy zformovat do vosí fazóny. Přímo bytostně jsem cítil, jak je plášť lodi trhán a rván povrchem planety - stejně jako trhá běsnící pes nevítaného vetřelce. Šíleným řevem a rámusem jsme byli zcela pohlceni, zařezával se do každého kousku těla.
    Pak to v jediném okamžiku vše ustalo. Bylo ticho, jen od terminálu bezbarvý a nezúčastněný hlas ohlašoval odečtené údaje. Byl jsem ohlušen tím tichem a zrak mne taky zlobil. Seděl jsem a pokoušel se vstřebat tu skutečnost, že jsem to všechno přežil, a že jsme zachráněni.
    Loď připomínala spíš hromadu šrotu a byl vůbec zázrak, že s námi dokázala doletět až sem a nerozpadnout se. O dalším letu však nemohl uvažovat ani ten největší optimista... Všichni vrávoravě vstávali z křesel a dívali jsme se jeden na druhýho. Vypadali jsme hrozně - spíš jako oživlé mrtvoly. Nebylo divu - po tom infernu, kterým jsme prošli.

    Nejdřív isme se dali trochu do pořádku a pak se sešli v řídící kabině. Přístroje ukázaly, že na téhle planetě je přímo ideální atmosféra, ale rozhodli jsme se, že nebudeme opakovat stejnou chybu a naší základnou bude loď. Venkovní kamery byly rozbité. Opatrně jsme tedy otevřeli dveře přetlakové komory. Naše loď ležela uprostřed háje vzrostlých kokosových palem jako ryba na talíři uprostřed oblohy. Za lodí se táhla dlouhá brázda zkázy, ale tak tři sta metrů před přídí se blyštělo azurové moře čeřené nepatrným vánkem. Na obzoru přecházelo téměř bez známky porušení do oblohy téže barvy. Vzduch byl čistý, svěží a byl prosycen vůní moře.
    Zcela uchváceni tou nevídanou krásou, která se nabízela našim pohledům, vystoupili jsme ven. Naše nohy se zabořily do jemného písku. Všichni se jako omámení rozběhli na břeh. Vrátil jsem se dovnitř pro jednu z posledních pistolí a zajistil vchod dovnitř. Přidal jsem do kroku, ale když jsem se vydal na pláž, byli ostatní už dost vpředu. Na pláži byli lidé! Sotva si nás všimli, začali něco křičet, mávat a rozběhli se směrem k nám. Když doběhli blíž, viděl jsem ke svému úžasu, že jsou to všechno bez výjimky krásné opálené dlouhonohé blondýnky v bikinkách. Můj sen se splnil! Konečně jsme se po prožitém pekle dostali do ráje! Dívky už byly u nás, stále se smály a já v jejich ústech náhle spatřil dlouhé bílé trojhranné zuby. Jat neblahým tušením, vytasil jsem blaster, ale bylo už pozdě. Jedna z blondýn se zakousla Evě do krku. O kousek dál bojoval Rodrigo proti několikanásobné přesile a ostatní na tom v jediném okamžiku byli obdobně. Nemohl jsem po nich vystřelit, aniž bych při tom nezranil někoho z našich. Vypálil jsem tedy do vzduchu, ale jediný efekt, který to mělo, byl ten, že jsem upoutal pozornost i na sebe. Další se rozběhly ke mně. Zařval jsem, otočil se a dal se na útěk. Nikdy jsem nevěřil, že dokážu tak rychle běžet. Tělo nezvyklé na námahu už po stovce metrů bolelo a v plících mi chrčelo. Několik posledních pár desítek metrů od lodi jsem se už pohyboval z posledních sil mátožně jako stroj.
    Zastavil jsem se až u lodi. Musel jsem se nutit ke klidu, abych dokázal chvějící se rukou vyťukat kód. Zdálo se mi, že ústí přechodové komory se pro mě otvírá s děsivou pomalostí. Teprve když jsem byl uvnitř, tak jsem se ohlédl. Nikdo z našich za mnou neběžel, pronásledovaly mne jen dvě blondýny. Vystřelil jsem a velká žhavá koule pohltila jejich štíhlá těla. Ještě dlouho jsem čekal, zda se někdo objeví, ale nic se nedělo a já věděl, že nikdo z našich už nepřijde. Zavřel jsem vchod a šel si sednout do řídící kabiny. Moje mysl už dávno vyčerpala zásobu normálních lidských reakcí jako je strach, hrůza, lítost a tak jsem tam dlouho jen seděl a civěl před sebe. Na odlet není ani pomyšlení. I kdyby byla loď schopná odletu, stejně bych ji nedokázal pilotovat. Mám tu sice značnou zásobu potravin, z kterých můžu nějaký čas žít, ale co potom?

    Mám se mstít za smrt ostatních, když to my jsme vlastně byli pro ně nájezdníci, kteří přilétli z kosmu ukrást jim jejich zem, kterou oni bránili? Nemělo by to smysl. Nakonec jsem se rozhodl. Po tom, co toto dopíši, vydám se ven seznámit se s krásnými dlouhonohými blondýnkami...

   Poznámka: Pouzdro s dopisem bylo nalezeno v malé záchranné kapsli starobylého typu, která byla zachycena na okraji našeho planetárního systému. Podle palubních přístrojů k nám putovalo 2583 let.