Roštu jsem se vyhnul na poslední chvíli. Byl zahrabán hromadou krámů, přes kterou jsem se právě drápal. Měl jsem nos plnej prachu, tak jsem ani necejtil ten smrad ze shniláků. Jo, válelo se jich tu okolo toho mechanickýho parchanta dost. Jeho rozevřený zuby čekaly až do něj spadnu. Neměl jsem ale náladu přidat něco ze svýho těla k těm zbytkům plesnivejch mrtvol co ještě nestačily odtahat krysy a ty ostatní chlupatý potvory. Byly jich tu v těch hromadách snad miliony. Lezlo to přes nohy a pištělo, jakmile se na to duplo. Nakopl jsem jednu tu mrchu. Zrovna takovou pěkně vyžranou z polorozpadlýho masa shniláků. Odletěla elegantním obloukem rovnou do roštu. Ještě než do něj spadla, jeho čelisti scvakly. Rozštíply tělo vejpůl. Hlava s předníma nohama spadla dovnitř a zbytek odletěl k ostatním okolo, když se čelisti zase rozevřely. Říká se, že rošty původně byly právě pro tenhle účel. Ale dneska je to jiný. Ostatně poměr krys a lidskejch oudů svědčí za všech-no. Začal jsem šplhat stranou od těch kusadel. Podjíždělo mi to pod nohama a málem jsem skončil nabodnutej na trubce čouhající z haldy čehosi, co už dávno ztratilo jméno. Nabodnutej jako jednohubka bych čekal až mojí zdechlinu něco sežere. Poměrně úspěšně jsem se konečně vyšplhal nahoru a mohl přelíst na druhou stranu. Šlo to celkem v pohodě, zvedlo mi to celkem náladu a začal jsem si něco pobrukovat. Přeskakoval jsem z jedný hroudy na druhou a připadal si jako king. A to se mi šeredně vymstilo. Uklouzl jsem na blbým shnilákovi. Chlap byl v stádiu kdy připomínal spíš bláto než kus masa. A po týhle klouzačce jsem sjel. Jediný co si pamatuju, je jak se moje hlava řítí vstříc za jiných okolností řekl bych sympatickýmu barelu. Konečně jsme aktivovali zbraně.

    Nevím jak dlouho jsem se takhle válel, než mi přes obličej přeběhlo nějaký zvíře. Zajelo mi nohou do pusy, že jsem se mále pozvracel. To mě hodilo zpátky do života. Posadil jsem se a proklínal toho co ukončil svou pouť na tak nepříhodným místě. Mohl jsem bejt rád, že jsem hlavou nespadl do nějakýho dalšího roštu nebo míchačky. V uších mi sice hučelo a byl jsem potlučenej , jako bych prošel pytlovnou, ale jak jsem po chvíli ohmatávání zjistil, kosti byly pořád na svejch místech a v celku.
    Sebral jsem se ze země, že zas půjdu dál. Jenže jak jsem se tak otočil, koukám do rozšklebenýho ksichtu ďábla, kterej se asi zrovna smál. Měl jsem holt pech. Popadl mě za krk a zvedl si mě do úrovně jeho očí. Řval na mě něco v tý jejich řeči a já se zalykal smradem. Viditelně mu bylo jedno, že mu nerozumím ani slovo. Nedělal se mnou dlouhý cavyky a dal mi želízka. Do pusy mi nacpal otrokářskej roubík. Dál se o nic nestaral. Jeho psi mě táhli za sebou, následujíc svýho pána. Přemýšlel jsem co se mnou hodlá udělat. Pytlovna, aréna, nechá mě vykastrovat, vymozkovat a zařadí mezi svou smečku, nebo mě řádně upraví a předloží ostatním jako vybranou delikatesu. Ono je to celkem jedno. Čím si můžu bejt zaručeně jistej, je to, že to nebude rozhodně nic příjemného. Na cestě, kdy mě vláčeli po zemi a otloukali o vše co se připletlo do směru, jsem se přeci jen alespoň jednou zasmál. Teda zasmál bych se, kdybych neměl v puse nacpaný to dřevo. Bylo to když jeden ze psů narazil na rotačku. Zrovna tak stál a koukal někam dopředu když spustila. Je to zatraceně rychlá mašina.Tělo se ani nepohne a najednou je provrtaný takovou spirálou. Vypadá to jako obrácenej kornout. Kornout plnej sekaný. K ničemu jinýmu se pes po střetu nedal přirovnat. Ďábel zase něco zavrčel a táhli jsme dál. Bylo to čím dál horší. Světla v tomhle sektoru byla rozbitá a museli jsme se spolehnout na funění rohatýho vůdce, kterýmu tma nevadila. Mířili jsme k severnímu průlezu. Ďáblovi dělalo problém se jím prosoukat, nebyl stavěnej na jeho rozměry. Kdyby si tenkrát pár maníků nehrálo s postavením portálu tak tady ani nebyli. Chtěl bych vidět jejich ksichty, když jim z toho vylezl první rohatej. Prej se ale nedivili moc dlouho. Mluvil jsem jednou s číslem XC 5061 jehož otec byl v síni portálu. Rozcáklý mozky vědců tam budou na zdech nejspíš ještě teď.
    Shniláků se tady válelo čím dál tim víc. Přežraný krysy o ně nejevily zájem. Bylo jasný kam mě táhnou. Už jsem tady byl. Psi odšroubovali poklop a hodili mě dolů. Tam už byla další smečka, která mi sundala železa. Ďábel, který mě sem dotáhl se protáhl otvorem ve stropě a přistál vedle mě. Byli tu i další dva z nich. Chvíli na sebe nadšeně skřehotali. Byl to odpornej zvuk, ale dalo se to snýst. Alespoň do tý doby než si začali všímat mě. To už tak dobrý nebylo. Zase si mě vzali do parády psi a táhli mě k dalšímu průlezu. No a když mě do něj mrskli a já dostal první ránu bylo to jasný. Pytlovna. Taková pěkná chodbička kde z člověka vymlátí i to co v něm není. Naštěstí jsem nebyl v týhle věci žádnej myšák. Můžu se chlubit, že jsem z těch kdo tímhle prošli už mockrát a páteř mám pořád vcelku.
    Lítalo to na mě ze všech stran. Proplejtal jsem se mezi točícími ráhny a jen párkrát mě to lehce škráblo. Kdybych dostal plnej zásah, vypadl bych z rytmu a dostal pěknou nakládačku. Ráhna byla ještě nejlehčí. Ale potom budou vidle a nakonec ježek. Viděl jsem ho vzadu na konci jak tam šermuje bodlinama a náladu mi rozhodně nepřidalo ani to, že je nějakej malej. Dostal jsem se z ráhen mezi vidle. Lítalo to tady dost hustě. Rytmus se změnil a zrychlil. Než jsem se na něj adaptoval, měl jsem propíchlou ruku. Pak už to šlo. No a konečně jsem byl před ježkem. Mrskal po mě ostny a já měl co dělat. Musel jsem vystihnout jeho dech, kdy se bodliny na jedný straně stáhnou a můžu proběhnout mezi ním a zdí. Vyděl jsem už ty, kterým se to nepovedlo. Moc toho z nich nezbylo. Tak jsem tam zatím jen stál, uhejbal a počítal. Jedna - nádech, dvě - poloviční výdech, tři - poloviční nádech, čtyři - výdech a padám. Proběhl jsem to těsně. A další pytlovnu mám za sebou. Ani jsem se nevydejchal, otevřel se průlez a hrábli si pro mě. Odtáhli mě někam do tmy a mrskli mě do cely. Letěl jsem tmou a čekal na tvrdý náraz zdi. Spadl jsem do měkkýho. A taky se to hned ozvalo.
    „Dávej bacha rochu!“
    „Promiň. Ale když letím, tak mi to nebrzdí,“ odsekl jsem tmě.
    „No dobrý. Tak si kecni a přestaň s sebou kvrdlat, ať na mě zase neskočíš.“
    Sedl jsem si a šťouchl do někoho dalšího. „Promiň,“ prohlásil jsem preventivně.
    „A co jako?“ ozvala se moje přistávací plocha.
    „Tobě to neříkám. Tady jsem zavadil o souseda.“
    „Aha. Tak ten je mrtvej.“
    Sáhl jsem na tělo. Tuhý a studený. A začal jsem vnímat i ten zápach.
    „Ježek,“ řekla tma. Stejně jsem si to myslel. Ty díry se nedaly nenahmatat. Odsunul jsem ho kousek dál a uvelebil se na tvrdý betonový podlaze.
    „Kde tě dostali?“ tma se pokoušela konverzovat. Tak jo.
    „Třetí podlaží, sektor tři sever.“
    „Jo, teď pro nás musí chodit pěkně daleko. Tohle je takový překladiště. Párkrát pytlovna a táhnou tě na střed věže,“ tma se mi zdála poněkud ukecaná.
    Udělal jsem jí radost. „Proč?“
    „Budou mít nějakou slavnost a potřebujou naplnit arénu. Vítěze prej pustí ven,“ nadšeně vykřikovala tma. Už jsem jí neudělal radost další otázkou. Byl jsem otrávenej, že budu zase v aréně, odkud jsem právě zdrhl. Tenhle impuls mě akorát štval. A tak to vypadalo dobře. Z dvacátého osmého podlaží kde byla aréna jsem se protáhl až do třetího, kde mne zase čapne nějaká snaživá smečka s přitroublým ďáblem. Nevim jak dlouho jsem se válel v tý černý kobce, když se otevřel průlez. Vlezli tam dva uslintaný psy s tupým výrazem a vytáhli mého společníka ven. Konečně jsem ho viděl. O něco starší než já, o něco menší než já a o hodně tmavší než já. Černoch. O mrtvolu nejevili zájem a nechali ji dělat mi společnost. Pak zabouchli a zase tma. Když se zase vrátili, hodili dovnitř udejchanýho negra a vytáhli si mě. Zase pytlovna. Za pár impulsů se z toho stal stereotyp. Pytlovna a tlachání tmy. Jedno lepší než druhý.

    Byli jsme zakopaný pod zemí už pár generací. Od tý doby co sem přišli oni. Ten pokus se vědcům vymstil. Díky portálu se z lidí stali buď otroci uzamčení ve věžích, nebo lovená zvěř, kterou se snažili pochytat. Nic jinýho nebylo. Ale po tom jsme se my, zvěř, spojili. Našli jsme si tenhle úkryt, který oni nikdy neobjevili. Zakopaní jako krtci, strachy bez sebe jsme si začali hrdě říkat Hnutí svobodných a dále se za nocí plížili venku v bahně, kde jsme hledali něco k jídlu. A jednou nás našel někdo z jiný skupiny, ačkoliv jsme si mysleli, že jsme jediní.

    No, tlachání jsem se nakonec zbavil. Jednou si ho zase vytáhli protáhnout mu kosti a už ho zpátky nepřivedli. Pár impulsů nebrali ani mě a tak jsem čučel do tmy a cejtil shniláka, kterýho pořád nebyli schopní vyhodit. Nějak mi ten smrad nevadil. Proč taky. Načuchal jsem se ho za ty roky už dost. Přesto, když mě vytáhli konečně zas ven, byl to rozdíl. Uvnitř nasládlej pach hniloby, tady nakyslej smrad zpocený smečky a ty odporný výpary co doprovázely ďábly.
    A aby to nebylo všechno tak jednotvárný, letěl jsem zas do pytlovny. A u ježka jsem našel mého spolubydlícího. Nohy už měl zpola rozleptaný kyselinou, kterou ježek vypouštěl a čistil si jí prostor okolo sebe. Hlavou mu bylo skoro vidět skrz, jak byla probodaná. Vyhnul jsem se louži žíraviny smíchané s rozpuštěnou tkání a protáhl jsem se okolo vztekle se nadouvajícího bodlináče.
    A tentokrát mě už zpátky do kobky nehodili. Nasadili mi obojek a táhli na střed věže. Teď už to nebylo s žádnou průzkumnou skupinou. Tohle byla zcela regulérní výprava. Jeli jsme na tom jejich groteskním vozidle, který radlicí vpředu odhrnovalo šrot, sem tam spadlý do jakž takž udržovaný cesty. Nahoře seděl zelenej rohatej, podle znaků velitel tohohle sektoru. Okolo něj se motala chrochtající smečka. Já v kleci se klimbal na konci. Nevim jak je možný, že jsem usnul, ale povedlo se mi to.

    Žili stejně jako my, v podzemních bunkrech. Byli to vojáci. Slyšel jsem o takových od otce. Nechápal jsem k čemu byli, když nebyli schopni ubránit se invazi. Ptal jsem se ho na to. Tvrdil, že předci byli zaskočeni. Navíc se jakési stupidní odbory snažily domluvit se s nimi. Než bylo cokoliv učiněno, byl konec. Oni ve svém úkrytu dědí své umění od svých otců. „Oni létali na strojích a my budeme taky,“ říkal. Hovořil o plánu zničit věže něčím co prý bylo tady. V tomto armádním krytu.

    Když do mě začali psi strkat obušky skrz mříže, byli jsme už ve středu. A tam Dřepěl sám Pán podlaží. Byl to stejnej ksicht jako Páni ostatních, co jsem už viděl. Sledoval své poddané jak mu přivádí lidi určené pro arénu. Každý Pán sektoru přivedl jednoho. Takže jsme tu na konec na sebe civěli čtyři. A bylo jasný, že si nás Velký pán odvede s sebou někam nahoru do věže kde je aréna. Jen jsem na to pomyslel, už nás tahali z klecí a cpali k výtahový šachtě. Tak tomu alespoň říkal otec čísla XC 5061. Prej podle dokumentů existovaly věci, kterejm se tak říkalo. Až na rozměr, to plnilo stejnou funkci. Tenhle výtah vypadal jako jedna ze středních hal prostředních podlaží věže. Tak přesně do takovýho prostoru jsme byli dostrkáni. Světla tu poblikávala a rozehrávalo to tady stínohru.
    Rozjelo se to.

    Stanul před panelem a přejel rukou na několika místech. Ze zdi vystoupily kostky a rozsvítily se. Několik jich stlačil a zeď se rozestoupila. S údivem jsem hleděl co bude dál.

    Rozhlížel jsem se okolo a v šeru spatřil zástupce zbývajících dvou podlaží pod náma. Tvářili se stejně nadšeně jako my. Zdviž jela ve svém válci celkem rychle, ale i tak to trvalo pěkně dlouho než jsme zastavili na čtyřce. A zase další rohatá tlama, inteligentně cenící tesáky na ostatní. A zase nahoru. Takhle jsme posbírali delegace z první desítky. Pak se to rozjelo rychlejc a vyhodilo nás to na dvacet osmičce. Pak to odjelo dolů pro zbytek. Tady ten sektor byl nejlíp osvětlenej. Stožáry se světlama tu byli všechny v celku. Ne jako dole. Ale tady byl vršek a bydlel tu sám Pán věže. Moc dlouho jsme se tu nerozhlíželi. Řetězy obojků se natáhly a už jsme za doprovodu kopanců letěli do děr. Každý podlaží do jedný. Obojky zamknuli do kruhů podlaze a konečně vypadli.

    Byl jsem vyslán zjistit, zda jsou zbraně v pořádku. Ti lidé na mě hleděli nedůvěřivě. Vše jsem jim musel vypovědět. Nakonec mi slíbili pomoc,ač jak se mi zdálo, v armádu důvěru neměli. Kód, který mi předal starý velitel, oživil přístroje. Zbraně byly v pořádku. Museli jsme je dopravit k nám.

    Sledoval jsem ostatní tři. Sedl jsem si na zem se skříženýma nohama a kruh, k němuž jsem byl připoután jsem měl před sebou. Prohlížel jsem si jednoho po druhým. Dva z nich byli mladý ucha, rozklepaný nevědoucností. Koukali kolem sebe, jakoby jim pomalu docházelo kde jsou. To bude zábava. Ale zas tak úplně k ničemu být nemůžou, jinak by už dávno sloužili krysám za potravu. Třetí byl jinej. Nedělal dlouhý okolky a sedl si taky ke svýmu kruhu. Viděl jsem jizvy na jeho kůži. Ten už v aréně byl. A nejednou.
    „Znám tě,“ řekl.
    „To je velice roztomilé,“ odpověděl jsem. Neměl jsem dobrou náladu, ale budeme stát spolu na písku. Tak jsem se rozhodl, že budu milej.
    „Taky jsem tě už viděl. Hele vy dva. Přestaňte se tu vykrucovat a uložte svý zadky na zem,“ prohlásil jsem k těm dvoum, protože mě už vadily ty jejich vyjevený držky. Chvíli na mě tupě civěli a pak jim to asi došlo. Složili svý těla na zem. Jen to udělali, vlezli do naší díry psi. Odpoutali nás od kruhů a servali z nás hadry. Hodili nám oblečení do arény. Říkám tomu gumák. Je to z tenký černý látky připomínající gumu. Na zádech a prsou je znamení danýho podlaží. Museli jsme se do tý věci navlíct a potom nás zase dali ke kruhům. Mladý si už sedli bez povzbuzování a začali se uklidňovat. Uvidíme, jak se osvědčí zejtra. Vždycky co jsem tady byl, se nastupovalo až v dalším impulsu. V tomhle nám ještě daj nějakou šlichtu a ráno nás vyženou na písek.
    „Musíme to rozhodit.“
    „Jo,“ odpověděl jsem. „Kvalifikace?“
    „Síť,“ řekl jeden z myšáků.
    „Vrhač,“ druhej.
    „Meč. A vyhledávač.“
    Nebyla to špatná kombinace. Já byl přes palcát.
    „První půjde vyhledávač. Za ním vrhač a síťař. Já budu uzavírat.“ Nikdo nic nenamítal, tak jsem debatu uzavřel. Víc nemělo cenu diskutovat, uvidí se zítra. Jak jsem předpokládal, koncem tohohle impulsu nám donesli v míse nějakou hmotu. Chuť to mělo odpornou, ale strávit se to dalo a to bylo to, s čím se dnes počítá. Pořád je to luxus, než se jako v přízemí stát z hladu jedním z pojídačů, kteří obíraj shniláky, v lepším případě chytí krysu nebo zatoulanýho psa. Sotva jsme to stlačili byl konec impulsu. Světla v podlaží najela na noční režim. Povídá se, že tam venku to takhle chodí od počátku světa. Ve dne je na obloze slunce, za nocí ho vystřídá měsíc a hvězdy. Musí to bejt parádní. Tady je jen simulace v podobě impulsů. Teď nám otvorem v poklopu díry pronikalo slabé záření ztlumených lamp. Natáhl jsem se vedle kruhu a usnul.

    Muž nás žádal o pomoc přenést ty věci na místo zvané základna. Po poradě jsme souhlasili.

    Další impuls doprovázelo ječení sirén. Den slavnosti. Mladý nevypadali moc vyspale. Nervozita z arény jim nedala usnout. Časem si na to zvyknou. Pokud přežijou.
    Poklop se odsunul. Postavili jsme se a smečka nás odpoutala. Vyvedli nás ven. Sledoval jsem jak z děr rozmístěných ve zdi vylézají další skupiny určené pro písek. Všech dvacet osm. A hned ve skupině co vylezla vedle nás byl Lar. Uviděl mě a pokynul mi. Taky ho chytli. Zdrhli jsme odsud totiž spolu. Patřili jsme do družstva Pána věže. Je to otročina.
    Jednou jsme při tréninku v arénní pytlovně našli trhlinu v podlaze. Po čase jsme skrz ní zmizeli. Byl to vstup do mezičlánku mezi podlažími. Byly tam samý kabely a trubky, prostě ten mechanickej binec co se v něm už nikdo nevyzná. Krevní oběh věže. Prolejzali jsme tím pěkně dlouho, ani jsme nevěděli, jestli lezem k plášti nebo na střed. To jsou dvě jediný místa, kudy se dá dostat do dalšího podlaží. Buď šachtou zdviže, nebo po trubkách po okrajích. Nakonec jsme vylezli na okraji. Tam se dá z mezičlánku vylízt dírou okolo hlavního snopce, po kterým se musí sešplhat dolů. Když se nám to povedlo, byli jsme už totálně hotoví. Žrali jsme krysy.
    Tímhle způsobem jsme se dostali až na sedmičku. Tam nás napadla zdivočelá smečka bez pána. Pojídači. Zřejmě si z nás chtěli udělat hlavní chod. Měli smůlu. Měli jsme s sebou výstroj z arény, se kterou jsme se odtamtud vypařili. Lar byl šermíř, já měl palcát. Moc z nich nezbylo. Ale pak se odněkud vynořila výprava honců s ďáblama. Rozdělili jsme se. Já se dostal na trojku. Lara chytli asi už tam.
    Začali nás popohánět ke vstupní tribuně. Tam pod ní byla aréna. Je to plocha zabírající celý jeden sektor. Místy jsou tam tunely, uličky i písečné plochy. Ale všude je spousta rotaček, roštů, válců a jinejch vejmyslů na sešrotování lidskýho těla. Musíte uhejbat těm mechanikám a ještě se honíte s ostatníma tlupama. Kdo přežije - vyhrál. Nad tím lítaj mouchy a monitorujou dění. Ďáblové na tribuně čumí na obrovskou obrazovku a velice se baví.

    Naši dědové nás učili svému umění. Umění létat. Byli jsme piloti. Nemohli jsme se svými stroji na oblaka, učili jsme se na trenažérech umístěných v tomto bývalém výcvikovém středisku. Sem jsme dopravili rakety. Už jich bylo za ta léta hledání nashromážděno dost.

    Otevřely se brány a skupiny vyrazily. Kličkovaly po vstupním písku. Začali nás vpouštět od dvacet osmičky. Ve dvacítce to někdo nezvládl.
    Vypadl z trasy určené prvním a udělal krok stranou. Skončil na rotačce. Ve dvanáctce vůdce zvolil špatnou trasu vzhledem k nezkušenosti jeho lidí. Probíhal mezi kopečkem písku značícím skrytou rotačku a mravkolví jámou. On proběhl. Jeho tři muži uklouzli. Ďáblové se smíchem sledovali jejich marný snažení vylízt po sypkým písku. Ze středu jámy se vynořily článkované háky a začaly po nich házet písek. Jakmile byli na dosah mravkolva, zasekl jim do lýtek háky a stáhl pod povrch. Tam je rozpustí.
    Ostatní proběhli beze ztrát. Pomalu byla řada na nás. Psi nám do naší startovací kóje podali výzbroj. Stoupli jsme si v určeném pořadí. Vybíhalo družstvo vedle nás - Larovo. Když zmizel z planiny do uliček, otevřeli cestu nám. Náš vyhledávač sledoval Larovu stopu. Byla to dobrá stezka. Lar byl nejlepší vyhledávač jakýho jsem potkal a jít mu v stopách znamenalo bezpečí. Mladí nejančili a drželi se přesně stop vůdce. Při výcviku jsem se dostal do půlky arény. Dál nás nepouštěli, ale tahle místa jsem znal.
    „Dávej bacha! Bude tam kotouč,“ zařval jsem na vůdce. Mávl rukou, že o tom ví. No jasně, že jsem ho už viděl. Už vím i kde. Má stejnej výcvik jako já. Nemusím si alespoň dělat vrásky. Kdyby ďáblové něco změnili, jako vyhledávač by to stejně vycejtil.
    „Až zařvu, flákněte s sebou o zem!“ křičel na nás. Pláň končila a bylo tu ústí jedné z uliček. Asi po deseti metrech ostře zatáčela. Když vbíhal do zatáčky, zařval. Okamžitě jsme s sebou hodili o zem. Ze zatáčky vyrotoval disk a prosvištěl nad náma. Za mnou zajel do zdi, kde bude čekat na další oběti, které napadne zezadu, až se bude vracet na místo odkud vyjel po nás.
    Zvedli jsme se. Okolo leželo pár těl různě rozdělených. Čerstvý bylo jenom jedno, ostatní byli shniláci. Šli jsme dál. Procházeli jsme pletencem uliček, řídíc se světly zářícími někde nahoře u stropu věže. Museli jsme jít do míst kde pohasínaly a nezářily tak jasně jako tady na středu. Vyhledávač se zastavil. Doléhalo sem rychlé klepání. Blížilo se k nám. Z díry ve zdi se vynořil pavouk Nesl se na svých nohou přímo na nás, klapajíc čelistmi.
    „Síť,“ vykřikl vůdce a uskočil spolu s vrhačem a se mnou do stran. Síťař roztočil nad hlavou zářivou síť z tenkých, ale solidně pevných lanek. Když byl pavouk nadosah, hodil a přilepil se ke zdi. Nohy pavouka se zamotaly a spletenej chuchvalec se svalil, přičemž s sebou bezmocně mrskal. Vyhledávač mu vrazil meč mezi kusadla. To ho znehybnělo a síťař si vzal spět své nádobíčko. Chvíli trvalo než jsme ho vymotali. Rychle jsme odsud mizeli, než se pavouk zase aktivuje.
    Neuběhli jsme daleko a narazili na nějakou tlupu. Napadla nás z boku z nějakého výklenku.První dva skončili dřív něž stačili dořvat svůj pokřik. Jeden měl hlavu useklou vůdcem, druhému vytékal mozek po ráně mým palcátem. Snažili jsme se držet mladý stranou, aby jsme o ně hned nepřišli. Šermíř byl zaměstnanej třetím a já posledním z tlupy. Když se oba najednou skáceli. Koukali jsme co je a náš myšák si z nich v klídku vytáhl svý kudly. Musel jsem uznat, že je dobrej. Trefit se někomu, koho zakrýváte zády do krku, je kumšt.
    Padali jsme dál. Vběhli na náměstí a koukáme na nějakejch čtyřicet gladiátorů opřenejch o zdi jak si nás prohlížej.
    „Do hajzlu,“ poznamenal jsem. „Co to kurva je?!“
    Nikdo z nich se nehejbal. Náš vrhač si netrpělivě hladil rukojeti nožů. Naznačil jsem mu ať je nechá tam co jsou. Konečně se jeden pohnul a šel k nám. Lar.
    „Nazdar,“ pozdravil mě. Odpověděl jsem mu. Přišel až ke mně. „To je dost. Čekáme už jenom na tebe.“
    „O co jde?“
    „To co se nám minule nepovedlo. Zdrhnem, ale už nás nechytnou.“
    Já jsem vždycky pro takovýhle akce. Podíval jsem se po skupině. Vypadali, že maj na věc stejnej názor jako já.
    „Jak?“
    „Po okraji. Jen musíme prolízt skrz druhou půlku arény.“
    „Kolik nás je?“
    „Dvanáct skupin. Ostatní jsou zblblí z toho, že jim nabídli svobodu a nedá se s nima o ničem mluvit. Vrhači shazujou ze vzduchu mouchy, tak nás chvilku neuvidí.“
   Bylo zbytečný o tom dál kecat. Přehodil jsem našeho vrhače k ostatním, který šli po stranách a ničili monitory. Ty další skupiny byli asi moc dlouho pod ďáblama a byli zmagořený těma srágorama co jim cpali do žil, než aby zdrhli s náma. Posekaj se tu navzájem. Jejich věc.
    Lar byl tentokrát pevně rozhodnut zmizet pryč z věže. Ostatně kdo nebyl. Účinkovat pak jako jedna z hlavních postav na hromadné popravě, kdyby nás chytili, to se mi opravdu nechtělo. Problém byl v tom, že se to ještě nikomu nepovedlo. A ani jsem nikdy nepotkal někoho, kdo by přišel z venku.
    Naším světem byla věž. Ďáblové po průchodu portálem zničili všechno na co přišli a postavili tyhle věci, do kterejch uzamkli nejspíš celý lidstvo. Co je venku nikdo neví, ale je možnost, že je tam svoboda.
    Zatím to šlo v klídku. Vrhači ničili nic netušící mouchy a ďáblové zatím nic nevěděli. Tady končila výcviková zóna. Dál jsme se ještě nedostali. Teď to teprve začne.
    A taky začalo. Kotouče. Ale byly v dost neobvyklým postavení. Normálně byl jeden ve zdi nebo v zemi a kolmo. Tyhle byly šikmo. Dva v zemi a v každý zdi další. Projelo to a ze čtyř chlapů to udělalo z každýho čtyři kusy. Museli jsme se proplazit buď po okrajích, nebo prostředkem. Takhle to šlo. Zvládli jsme to celkem rychle a byl jsem rád, že jsem nelezl první. Ti museli dát na stranu mrtvé maso. Šli jsme dál.
    Varoval nás vyhledávač. Bylo to na poslední chvíli. Ihned po jeho signálu nás napadla letka sršňů. Nad našima hlavama se roztočily zbraně. Na zem padali sršni rozsekaní na kusy. Vzdali to. Zem byla pokryta jejich lesklými kusy. U nás jedna ztráta. Chlap ležel opřenej o zeď, která byla vidět dírou v jeho obličeji, kudy mu sršeň prolítl. Zase dál.
    Procházeli jsme stále hlouběji do arény. Odráželi jsme útoky mechanik, které byly stále dotěrnější. V jedné odbočce jsme narazili na jinou tlupu. Její nadobro rozšlehané maso nás upozornilo, aby jsme šli jinudy. Nikdy jsem neviděl mašinu, která by tohle s někým udělala. Jakoby se rotačka zasekla a opakovaně šrotovala chlapa, ale ze všech stran. Navíc roztřískaní byli podle mého odhadu všichni čtyři. Alespoň se mi zdálo, že ty kousíčky odpovídají čtyřem tělům. Rozhodně jsem neměl v plánu zjišťovat, co to bylo.
    No a pak ďáblové zjistili, že místo aby jsme se vymlátili, jdeme spolu.
    Tlupy, které je poslouchaly, dostaly volnou cestu a vedeny mouchami, přišly až k nám. Nevím jestli byli ďáblové ve svým vedení tak blbí, nebo jestli tlupy chtěly vítězství jen každá pro sebe. Každopádně se nespojily. Jakmile doběhly, zaútočily. Po jedný, po dvou, nejvíc jich bylo pět. Jasně byly vidět ztráty, protože se jich dostavilo kolem padesáti, někteří dost pošramocení. Kdyby se bejvaly spojily, měly šanci. Takhle jsme se uzamkli a dopředu šli síťaři, kteří chytali nože, lítající na nás. Naši vrhači stojící za nimi, likvidovali ty z útočících, kteří nebyli kryti, protože jedna síť nedokáže blokovat všechny čtyři. Naše jádro tvořily meče a palcáty. Když na nás vyběhla nejsilnější, pětinásobná tlupa, běželi v obráceným klínu, jehož základnu tvořilo pět síťařů. Za nimi měli šermíře, kteří se napřahovali k ráně, jen co se k našim dostali nadoraz a hodlali prorazit. V tu chvíli jsme se otevřeli a nechali je vniknout dovnitř. A opět uzavřít. Rozsekali jsme je uvnitř našeho kruhu.
    Tlupy věrné ďáblům jsou slabé. Nás vedla vidina útěku. Pozabíjeli jsme je všechny. Měl jsem škodolibou radost, jak se asi tváří rohatí na to, že jim tu běhá banda gladiátorů, který si sami vycvičili. Běželi jsme a vyhledávači měli co dělat, aby nás stačili včas varovat.
    Vběhli jsme na volný plac, dokola uzamknutý vysokou hladkou hradbou. Slepý. Než jsme si toho všimli, byli jsme tam všichni. A ten hajzl se za náma zavřel. Dokonale zabouchlí v naprosto hladkejch zdech, po kterejch se nedala vyšplhat. Jediný východ bylo kruhové vyústění na hoře, jenže jak se tam dostat.
    Válec se naplnil kletbami a vzteklým mlácením do dutě znějících stěn. Zdálo se mi, že tam nahoře začíná na zdech něco poblikávat. Chvíli jsem to sledoval a viděl, jak se to šíří dolů a je to pořád jasnější. Odtrhl jsem se od toho dění, kterého si začali všímat i ostatní a zoufalé řvaní utichalo, až když se to objevilo v ústí. Byl to ksicht Pána věže. Jeho tlama zvětšená obrazovkou, která přiletěla nad nás, cosi zařvala. Obsah nám došel ihned co se objevila děla a mířila nám na hlavy. Jeden vystřel a zůstane z nás v tom hrnci jenom kaše. Ukázal nám prstem a za mohutného řevu, což byl jeho smích, na nás nechal vypálit. Sledovali jsme ohnivé koule, které nekonečně dlouho letěly sem dolů.
    Na zář v ústí jsem úplně zapomněl a ona na sebe právě v tuhle chvíli opět upozornila. Rozzářila se všude kolem. Naplnila tenhle kotel a letěla od jeho podlahy vzhůru. Výstřely se úplně zastavily. Ale jen na chvíli. Pak se rozletěly přímo na obrazovku, do toho příšerně blbě čumícího ksichtu s nechápavě otevřenou hubou. Ještě jsme viděli, jak se všechno rozmlátilo na kusy a byli jsme v čudu.

    Sbírali je už naši dědové. Nyní podle průzkumu stačí na zničení všech věží. Teď jim konečně vrátíme vše i s úroky. Ráno vylétáme. Já zničím věže na východě.

    Byli jsme venku z věže. Našli jsme legendu ztracenou v srdci arény, která byla snem každého válečníka procházejícího bojištěm. Našli jsme jediný možný východ, který měli všichni za krásný mýtus. Ale byla to všechno pravda. Portál ukrytý v aréně, slibující cestu ven.
    Vyhodil nás protějšek u paty věže. Nejdřív oslepení nenadálým jasem toho, co mělo v našich mozcích místo pod heslem slunce. Nevidomost přestávala a my procitli. Něco jsem cítil. Něco, co jsem nikdy nepoznal. Něco, co jsem nedokázal popsat. Takhle musí vonět jedině svoboda, blesklo mi hlavou. Hledal jsem správná jména pro to, co jsem viděl. Vybavovala se mi slova otce XC 5061 a já si v duchu všechno opakoval.
    Byli jsme na kopci. Pod námi se rozkládalo údolí naplněné nádhernou zelení lesa. Nikdy jsem takové barvy neviděl. Ta modř oblohy. Nevěděl, jsem kam se dřív dívat. Rozhlédl jsem se po ostatních. Byli na tom stejně jako já. Nasávali vzduch a kroutili hlavou. A všichni jsme měli ten šťastný výraz v očích a úsměv na rtech. Otočil jsem se. Za námi se do stran rozkládala gigantická základna věže. Podíval jsem se nahoru. Vršek se ztrácel v oblacích. Kolik je asi nešťastníků uvězněno v jejím jádru. Jak dlouho už otročí pod ranami ďáblů. Nikdy to nikdo nevěděl. Ta myšlenka samotná děsila. Opět jsem se otočil, rozhodnut nechat to peklo za zády a hledět na ráj. Takhle jsem si ho vždy představoval. Jako na povel, na podnět daný nám volností se naše hlasy zdvihly vzhůru jako jediný. Křičeli jsme nad tím, co jsme získali. Všechno. Všechno to o čem ostatní snili, máme před sebou. Sledoval jsem oblohu. A tam...
    To musel být pták, vzpomněl jsem si jak říkal XC 5061 tvorům co létali. Sledoval jsem jeho pohyby, jak krouží tam nahoře. Něco se od něj oddělilo.

    Zásah. Po věži zbyl jen spečený železný škvarek.
    Úkol jsem splnil.