"V životě už nechci hlavu!" řekla vysoká blondýnka. "To je běs, pitváš voko, a ono na tebe čumí!"
    Baculka, visící na koženém držadle vedle ní, si jednou rukou popotáhla minisukni, jako by chtěla schovat vyčuhující kraječku kalhotek. "Nojo. A u vedlejšího stolu si Melanie pižlá koleno a zpívá verbuňky... Ta bestie pokaždý vyfasuje hnát! Jak to sakra dělá?"
    "Pověz mi, s kým spíš, a já ti povím, co budeš pitvat," zarecitovala blondýna cynicky.
    Slepice z prváku, pf. Xaver se ušklíbl. Ta malá má docela ucházející zadek. Kdyby se jí zalepila pusa náplastí... Byla by to legrace. S Alicií není žádná sranda. Člověk u ní nerozezná orgasmus od agónie. Akorát ženským v posledním tažení asi netuhnou bradavky. Nebo jo? Sakra, Xare, nebuď morous, napomenul se. Bude z tebe patolog. Solidně placenej doktor studený chirurgie. Žádná nezaměstnanost, vole! Občas si to rozdáš s majitelkou, nádhernou ženskou v mrtvolně fialovým prádle, pod mrtvolně fialovýma zářivkama na pitevně...
    Baculka v mini něco řekla. Něco...
    "Sakra, to je pravda, Lujzo!" Zvyšovala hlas a kalhotky jí už vyčuhovaly o pět cenťáků. Vagón metra sebou házel, visela na držadle oběma rukama. Většina mužů ji pozorně sledovala. "Angelika ho fakt viděla! Za bílýho dne, na chodbě, kudy normálně bloumaj medici! Nic jí neudělal, jenom byl děsně smutnej. A poznala ho."
    "Ona je médium nebo co," ušklíbla se blondýna Lujza. "Učí se u tý černý čarodějnice... Jak spáchala vúdú na Sajmona."
    "Jó?" udělala druhá dívka. "Ale Sajmon byl svině. Zasloužil si to. Za Lucku."
    Cvak, světlo, film... Paměť Xaverovi nabídla pohled na přelámané dívčí tělo, které drží pohromadě jenom kůže, hmatový vjem lebky, nakřáplé jako vajíčko, a pak tělo mladého muže bez zjevného zranění, s výrazem nesmírného děsu ve tváři, který nesmazal ani ústup posmrtné ztuhlosti. Zahynuli v našem rajonu. Oba. Simon Kvart a Lucie Liberová. Tak vúdú? Alicie kolem toho těla chodila po špičkách. Aha. Aha!
    "...jenže potkat chlápka, kterýho jsme ten den komplet odpitvali..."
    "...prostě tam straší!"
    "...říkal jí..."
    "Jo tak von mluvil?" Lujza se bláznivě rozchechtala. "Duchové nemluví, ty huso! Nalítla jsi! Přečti si nějakej horor!"
    Xaver zbystřil sluch a nenápadně se začal sunout ke dvojici dívek. Jako by ho něco postrkovalo.
    "Nenalítla," zamumlala baculka a odvrátila se. "Angelika nelže."
    Xaver se na ni usmál. Dělala to ta jeho cizí tvář, uvnitř se mračil. "Kde vám straší?" zeptal se s přehledem.
    "Jí ve věži!" vyprskla Lujza.
    Koukl skrz ni. Sklapla. Zná pravidla hry. Pán má zájem o kámošku. "Tak čau, Halko! Deru se k východu," rozloučila se nakysle.
    "Halka?" Položil dívce ruku kolem pasu. "Hezký." Nechal ruku sklouznout níž. Umělá kůže sukně, pod ní ta opravdová, růžová, v černých kraječkách. Půl vagónu mu závidělo. Ale tohle nedělal on. To ten druhý. Cítil ho v sobě už od té divné pitvy, k níž ho Alicie tehdy zavolala, a nelíbil se mu... On sám by se styděl balit holku v metru.
    Vedl si dívku podvečerním šerem a díval se po temných koutech. Nepokoušel se toho druhého korigovat. Alicie to nedovolí. Měl ji před sebou, viděl, jak se zasněně usmívá a málem zamilovaně ohmatává mrtvého, připraveného k pitvě. Infarkt ve třiceti, není to otrava?
    A pak... Mezera v paměti. Neurčitý dojem černých svíček a sborového zpěvu, chorál na cestu do pekel. Krev a další tekutiny, bublající, vařící, jak může ve ztuhlým těle zůstat tolik utajenýho života, tekoucího života, němýho života buněk...
    Nechával ruce bloudit a šikulka Halka mu odpovídala svýma rukama, líbila se mu a bál se, potil se strachy, co jí ten druhý provede... Líbal ji. Hadí jazýček, hbitý, možná že i rozeklaný... Bylo to fajn, ale do nohou se mu vkrádal chlad, stoupal výš, zdálo se, že už neudělá ani krok, ale něco ho vleklo... Zatáhl ji do křoví a měl podivnou starost, aby to vypadalo přirozeně. Co? Co sakra?
    Mezera v paměti. Tentokrát žádné svíčky, ani pekelný chór.
    Motala se mu hlava, hledal cestu ven z houští, nějak narostlo do šířky, aha, tudy... Nechal jsem ji tam, blesklo mu hlavou, a už věděl. Nechal ji tam na břiše, kalhotky jí laškovně vykukovaly zpod sukně, tvář měla fialovou a strašnou, tu však skrývala tráva. Bylo mu zle, ale spěchal za Alicií.

   Beztvarý děs. Byl v postýlce, koukal mezi šprušlemi. Byla tma, a něco se blížilo. Bylo to černé tušení, jenže on to neuměl pojmenovat. Neuměl ještě mluvit. Přicházelo k němu to nejstrašnější, co kdy v životě potká, a nebylo to vidět. Jen děti se umějí pořádně bát. Potom už se nikdy tolik nebál, jen ve snech, kdy vzpomínal na tu noc v postýlce. A pak až úplně na konci.
    Beztvarý děs. Hltavá tma. Když otevřeš oči, zabije tě, ale to je to nejmenší. Smrt nevadí. Tohle si dělá nárok na duši. A co je duše? Los, na který můžeš vyhrát nesmrtelnost, hostinu nebo kotel.
    Neměl oči. Pamatoval si nože a vrtačky s nástavcem okružní pily, nůžky a pinzety, dotek gumy a tiché klení někoho, komu se nedaří. Jak to stříkalo a vřelo! Co, co sakra? Moje... Moje něco. Něco, co jsem míval. Pamatoval si nekonečnou bolest ze ztráty. Neměl oči. Nemohl je otevřít, aby byl zabit. Nemohl je zavřít, aby konečně zemřel.
    A potom přišlo procitnutí. Xaver, Xar, jak mu ona říkala, a hrozba otroctví.

    Vila jako svatební dort ho pohltila zlatou bránou. Měli i sluhu, zatraceně! Večeřeli v jídelně jako stadión, pán v kvádru, paní v róbě. Alicie vstala. "Omluv mě," hodila manželovi pingpong konverzace.
    Usmál se tisícem vrásek, kývl bradou. Budoucí zákazník, pomyslel si Xaver a zvedl se mu žaludek, ale ten druhý mu zvracení nepovolil.
    Zahnala sluhu, jeho vedla do ložnice. Nejkratší cestou. Cítila z něj smrt, která jí rozšířila chřípí i zorničky. Ukázala prstem na postel. Chtěl se zouvat. Ne? Povalila ho do záplavy bílého hedvábí. Stáhla mu džíny, jenom tak, jak nezbytně potřebovala. Podsunula mu ruce pod zadek, zaryla mu nehty do kůže, nebolelo to, protože na něm současně pracovala jazykem. Profík Alicie. Zakrvácí si povlaky. Cení zuby, ačkoli to vůbec není veselý, s Alicií není žádná sranda. Nikdy. Ani to, že pod plesovou róbou nenosí kalhotky, není k smíchu. Tamta holka je měla. Krajkový. Zůstaly jí.
    Dostala ho jako vždycky, nenechala ho ucuknout. Co kdybych jí sakra udělal dítě? Na to zatraceně stačí pár kapiček, a tohle byl rybník, vodopád, plejtvání materiálem... Co manžel? Třaslavě by ji pohladil a usmál se, mezi osmdesátkou a smrtí na manželský věrnosti už tolik nesejde. Alicie a dítě? Pch! Shodil ji. Dost neurvale. Líbilo se jí to.
    "Co jsi provedl?"
    "Asi... Asi jsem zabil holku."
    "Fajn. V rajonu? Zákaznice?"
    "Asi jo. Proč..."
    "Pracuješ pro mě." Její rtěnka neuvěřitelně držela. Jeden by si ji popletl s lakem na nehty. Lak na nehty, lak na rakve... "Tak pokračuj!" řekla netrpělivě.
    Skopl boty a překulil se na ni. Ten druhý byl při chuti. Nemohl mu bránit. Alicie u toho nadělala tolik povyku! Co kdyby přišel ten její zombáč?
    Seděli v bílém hedvábí se šmouhami od krve. Cucala si prst se zatrženým nehtem. "Fajn," opakovala. "Pěkná historka. Ještě tu druhou. Lujzu. Jasný?"
    "Angelika," připomněl ten druhý. Začínal být unavený a Xaverovi svitla naděje. Zbavit se ho?
    "Těžká věc," řekla Alicie. "Je nebezpečná. Má spojení." Pokrčila rameny. "Dost!"
    "C-cože?" probral se Xaver. Zvrátila hlavu dozadu a rozesmála se. Na hrdle měla rudé skvrny. Jako by ji před chvíli někdo škrtil.

    Ta dívka mohla znamenat naději. Už jenom to, že ho viděla! Lekla se, ale neutekla. Soustředila se na něj. Řekl jí o obřadu. O tom, jak ho spoutají. O úkolech, které mu dají... O jejich plánech a nesmrtelnosti... Moc toho nestačil, nevěděl, jestli pochopila. Kčertu! Nevěděl, jestli ho vůbec slyšela! A jeho volali, cítil, jak mizí na tomto místě a postupně, po bolestně mrňavých kouscích se objevuje jinde. To dělal on, Zoryak. Nebyl člověk, ale ukradl si kvalitní, čerstvé tělo. Nemusí o něj nijak zvlášť pečovat; až se opotřebuje, vezme si jiné. I já se to naučím. Ta myšlenka ho překvapila. Měla blízko k radosti.

    Angelika si poctivě zapisovala přednášku a pečlivě si z tabule obkreslovala topograficko-anatomické náčrty. Kolem ní všechno zívalo. Takhle poránu! Najednou jí zatrnula ruka. Už zase! Znala ten stav. Nedívala se, co provádí černá fixka v její ruce. Zrak se jí zamlžil. Měla bych něco slyšet. Slyšet... Ššš. Bzukot ospalé mouchy na okně zesílil do řevu sekačky na trávu spolu s okružní pilou. Odfiltrovat! Mozek to zvládl. Co je důležité? Rozhovor dvou lidí v šatně za dřevěnými lítačkami.
    "Z toho tě nikdo zkoušet nebude." Mužský hlas. Přitažlivý, a přece... Je v něm dvojí příchuť. Člověk, ne-člověk.
    "Máš lepší nápad?" Nervózní dívka. Lujza. Stojí o něj, a jak! To tedy musí být kus chlapa! "A vůbec, cos udělal s Halkou?"
    "Právě že celkem nic." Mrzutý tón. Přeje si, aby se Lujza zachichotala, zavěsila se do něj a šla s ním. Hrozba!
    Napůl se zvedla. Zrak jí padl na papír. Z bloku na ni hleděl strašný obličej. Halčin. Mrtvý, fialový, s vyplazeným oteklým jazykem. Uškrcená! Angelika vyskočila, rozběhla se k východu, dlaň na ústech, přesvědčivý obraz ranní nevolnosti. Do cesty se jí postavila černá tvář učitelky. Mami Gwumo, v čem mi chceš bránit? Copak já chci zlo? Klopýtla o práh, upadla na schodech, narazila si koleno. Horko, krev. Ne, nenechám se zdržovat! Vstala a sledovala je dál, vraha a oběť. Neviděla nic, ale vnímala všechno. Tak, jak ji to učila mami Gwuma.
    Proč to nemám dělat? Proč? Blbá otázka. Stavím se proti osudu, a ten si nedá do ničeho kecat. Odsoudím se. Jasně. Já vím. Běžela dál. K jezírku v nemocničním parku. Touhle dobou tam nebude ani noha. Chodníček z šedého kamene, zrezavělý oblouk, porostlý růžemi. Tam ho potkala.
    Zastavil se. Sepjal ruce a díval se na ni. Barva jeho očí se rychle měnila, ze zlověstně žlutozelené přecházela v nevinnou modř. Klesl na kolena. "Angeliko!"
    Roztřásla se. Byl to on, pravý a původní, člověk, bál se stejně jako ona, ale zlo v něm číhalo a on byl slabý. Objal ji v pase, viděla jen jeho vlasy barvy obilí, světlá hlava klesala níž, od klína se jí sunula po stehnech dolů, až ke kolenu. Bolelo. Krvácelo. Krev, uvědomila si. Přiláká toho druhého!
    Nová bolest. Vyškubla se mu. Zvedl hlavu, rty měl od její krve. Usmíval se a oči mu žlutozeleně zářily.

    Zkoušel mluvit na ostatní mrtvé, na ty, co byli ještě celí a mohli by mu pomoci. Zůstali chladní. Lhostejní. Potřeboval by si přečíst ty verše, sloky zlověstné písně, pochodu do pekel, které používá Zoryak. Hudbu mrtvých. Hudbu, která vzbudí i mrtvého... Vzít si je všechny s sebou, svou vlastní armádu! Uprchnout. Od nich. Na svobodu!
    Musel toho nechat. Přicházely medičky v zelených pláštích, ta dívka mezi nimi nebyla, ale i tak se některé neklidně ohlížely a třely si paže, aby se zbavily husí kůže. Jeho přítomnost byla až příliš zřejmá. Objevil, že by je mohl vyděsit k smrti!

    Doktorka Evelína Bergarová poklepávala prsty na mramorový stolek. "Máš to tu zařízený jako v pitevně," řekla znechuceně.
     "Nikdo tě sem nezval," odvětil na půl úst asistent Bergar. "O co jde tentokrát? Za co mi chceš vynadat?"
     "Upozornit," opravila ho. "Vaše zprávy. Nesedí. Jsou v nich čím dál větší voloviny. Víš, my internisti obvykle tušíme, na co nám pacient umřel. Už párkrát se mi zdálo, že to sekáte od boku, ale nechat chlapa umřít na rakovinu vaječníků, to je trošku moc!"
     "Cože?" Asistent Bergar na svou exmanželku zíral s pusou dokořán.
     "Jmenoval se Míla Pavlů. Sekundářka zapomněla vyplnit kolonku pohlaví. Její první mrtvej. Ta holka je ucho po škole. Nediv se."
     "Sakra. Chceš nás udat?"
     "Abych se ti pomstila? Kašlu na to. Zkus říct tý mrše studený, tý vaší šéfce, že v tom má bordel. Když to madam ráčila koupit, ať taky ráčí makat!" Práskla dveřmi.
     Na chodbě se do ní opřel studený průvan. Proti ní někdo šel. Potácel se. Vrazil do ní. Zavrávorala, on upadl. Hned se začal zvedat, ale pak zůstal na kolenou, jako by už nemohl, a vzhlédl k ní. Hezký zelenooký mladík. "Promiňte," zašeptal. Těžce dýchal.
     "Je vám zle?" vyhrkla.
     "Ne... To nic," vypravil ze sebe. Pomohla mu vstát. Okamžik na ní téměř visel. Vážil dost, ale byla to příjemná, živá váha. A měl pohled, který bere za srdce. Opřela se o stěnu, aby ho udržela. Stěna za ní ujela, nebyla to zeď, ale dveře, a vedly do jedné z piteven. Mladík konečně nabyl rovnováhu. Dveře zaklaply. Byli uvnitř a on měl ruce, které umějí pevně vzít za krk.
    "Hezký kluk," řekl muž v černém plášti za falešným zrcadlem ve vedlejší místnosti. "A šikovný."
     "Můj sluha," pochlubila se Alicie. "Nebude si nic pamatovat. Řídím ho. Zoryaku..."
     "Chceš ho?" Muž v černém se ušklíbl. "Nebo chcheš oba? Ne. Určil jsem ho za oběť. Ten druhý nám zůstane a při obřadu ho spoutáme."
     "Odložme to! Najdu jiného."
     Zoryak se znovu ušklíbl. "Ne! Začni ho připravovat. Tři mladé ženy zemřely násilnou smrtí. Máme velmi vhodného ducha, v živém těle tvého miláčka. Zbývá..." "Já vím," zamračila se Alicie. "Panna!"

    Bylo půl šesté. Na interně zbyli dva lékaři a ti se teď navzájem nevraživě měřili. Kdo z nás? Kolegyně Bergarová nepřišla do služby. Dopoledne tady byla, a pak najednou zmizela. Nepodobalo se jí to.
     "To se Evelíně nepodobá," řekl kardiolog.
    "Já teda za nikoho sloužit nebudu!" pravil diabetolog. "Nezavoláme primáře?"
     "Nemusíte," ozval se chraptivý hlas. Oba lékaři vzhlédli. Na opačném konci nemocniční chodby, kde se odehrávala jejich diskuse, zhasla zářivka. Postavu v bílém plášti sotva viděli.
     "Evelína!" vyhrkl kardiolog. "Co se ti stalo?"
    "Chraptím," řekla. "Běžte domů. Svoje povinnosti plním." Nepohnula se. Až když kolegové s úlevou vypadli.
     Jejich kroky dozněly na schodišti. Postava v bílém plášti se pomalu, podivným, šouravým pohybem sunula chodbou a zářivky zhasínaly jedna za druhou. Sestry měly při večerním střídání napilno s předáváním pacientů, nových drbů a pitím kafe. Stačilo, když cosi v bílém plášti nakouklo do pokojíku a zachrčelo neurčitý pozdrav. Doktorka má chřipku, tak si uvázala roušku a nasadila tmavé brýle... To se stává.
     Až v noci, kdy na každé stanici seděla jediná sestra, začaly věci vypadat podivně. Doktorka Bergarová pracovala jako vždycky. Moc nemluvila. Pohybovala se pomaleji než obvykle a táhl od ní zvláštní zápach. Jako formalín. Čím to ta ženská kloktá, šklebila se sestra Helena. Pacient, nový příjem, asi slabší infarkt, se třásl a nemohl přestat. V očích měl takovou hrůzu, až to zkušenou sestru zaskočilo. "Není to nic velkýho," ujistila ho, když už infuze poslušně kapala. "Z toho se dostanete."
     "Měla tak ledový ruce," zašeptal pacient. "Jako mrtvola. Byla cítit jako mrtvola!"
     "Doktorka má chřipku," vysvětlila mu s přehledem.
     "Je mrtvá!" vyhrkl a znovu se roztřásl, až to hýbalo i s postelí. "Je mrtvá!"
     Helena zkušeně pokývala a odklusala na sesternu pro injekci. Diazepam, co jiného?
     Té noci zemřeli na oddělení tři lidé, u kterých se to nečekalo; poměrně mladí a s nezávažnými diagnózami. Došlo k tomu krátce po návštěvě lékařky na příslušných pokojích. Obě sestry, Helena i Barbara na druhé stanici už měly všeho po krk. To je zase jednou vydařená noční! Kolem čtvrté ráno si Helena chystala zkumavky na odběry. Už zas je jich málo! Musím to říct staniční! Bordel, všude bordel, brblala si a šla na druhou stranu, půjčit si pár zkumavek od Barbary.
     Barbara se rozvalovala v křesle, hlavu zvrácenou na opěradle. Helena do ní šťouchla. Nic. Vzala ji za rameno. Bylo... divné. Tuhé. Chladné. Helena nezaječela. Sáhla druhé sestře na krk. Její mozek odmítal vzít na vědomí, co mu hlásily smysly, vytrénované nemocemi a smrtí. Nohám to došlo dřív. Daly se do klusu a nezastavily se, až dole pod schody. Ruce nahmataly v kapse zástěry klíč a odemkly hlavní dveře, nohy pokračovaly v běhu, ruce zazvonily u vchodu chirugie, nejbližšího pavilónu. Zvonily a zvonily, dokud někdo neotevřel.
     Z okna lékařského pokoje nezodpovědný úprk sestry sledovaly oči za tmavými brýlemi. Něco uvnitř hlavy vědělo, že už je čas odejít.
     Když zřízenec z chirurgie, jeden ze sloužících chirurgů, lékař z resuscitačního a Helena dorazili na interní oddělení žen, nemohli pro sestru Barbaru udělat vůbec nic. Na lékařském pokoji bylo pusto a vznášel se tam mrtvolný pach. Po doktorce Bergarové ani stopy.
     Ta totiž ležela na kamenné desce stolu v tajné místnosti v suterénu patologie, neměla na tváři ani roušku ani brýle, neměla na sobě ani bílý plášť a o ničem nevěděla. Splnila svou povinnost.

     Už věděl, co chce. Věděl, koho dostal, a měl nad ním moc! Mohl to dokázat. Ten druhý se bránil. Nechápal plně, oč jde, ale jeho obrana byla zoufalá a urputná. Kdyby nepomohla ona, žena, která poslouchá Zoryaka, nezvítězil by. Pomohla mu. Ujal se vlády. Udělal, co si přála, se špetkou lítosti pro toho druhého. Potom ho odměnila.

     Světlá Angelika s vlasy jako oříškový pudink a očima jako plyš toho dne nemínila být jemná a tichá. Od rána jí pět lidí starostlivě doporučilo očkování proti vzteklině a čtyři proti tetanu. Kulhala po chodbách fakulty a mumlala kletby po prastrýci, toužíc vykřikovat je nahlas. Ten kluk neměl vzteklinu. Byl posedlý. Uškrtil Halku a Lujzu, zatraceně, jak ta vypadala, když ji vylovili z jezírka! Neudělal to ze své vůle! On je jen temný nástroj, poslouchá svého pána. Nakazil mě. Musím ho najít. Nákaza se šíří. Ovládá lidi, láme je a tvaruje pro úlohu otroků temnoty... Musím ho zabít. Jeho a pak sebe. Bojím se? Jo, bojím. Mám strach, že někoho zardousím. Zakousnu. Roztrhám.
     "Angeliko! Co je vám?"
     Bergar! Měla chuť vycenit zuby a vrčet. Po tom, co mi navrhl, se ještě odváží... Odvrátila se.
     Chytil ji za rameno. "Počkejte! Chci vám něco..."
     Nejde o mě, pochopila. Vůbec ne.
     "Moje žena... Není v práci. Nebrala telefon, jel jsem tam... Mám ještě klíče. Není doma." Zoufale svíral její ruku.
     A co já s tím? Ach, myslíš Gwumu, ty ubožáku? Toužíš po radě od pravé čarodějnice? Pro tebe nehne prstem. Posedlý. Nakažený. Jeden z nich. "Jsi na řadě," řekla cizím, ztuhlým hlasem. "Ty. Po ní. Po Evelíně." Zapotácela se. Prsty jí zkroutila křeč. Na okamžik zahlédla Evelínu Bergarovou s vypoulenýma očima, rudou, fialovou, marně zápasící.
     Vidění zmizelo. Zvracela do široké výlevky v pitevně. Bergar jí držel hlavu. "Angeliko! Nerozuměl jsem..."
     Otřásla se. Překonala touhu rozdrásat ten hladký obličej do krve, zarýt mu drápy do hrdla, zakousnout se do jeho masa, srazit ho k zemi a nechat krvácet. Pustila studenou vodu, vypláchla si ústa. Hledala v kabelce žvýkačku. "Nebylo čemu," odpověděla. Vzhlédla. Lekl se jí. Couval. Pozpátku prolétl dveřmi, narazil zády do protější stěny. Bojí se a zdrhá! Zasmála se. Byl to cizí, chraptivý smích.
     Něco se k ní vrátilo. Jsem... Angelika. Musím... Aha. Mami Gwumo, buď při mně! Šla za Xaverem, tím ztraceným mladíkem, posedlým duchem temnot. Šla najisto a objevila ho v malé, nepoužívané pitevně za jedním ze stolů. Ležel na zemi a spal, ve spaní křivil ústa a škubal rukama. Kolem něj se rozlévala kaluž páchnoucího slizu. Co to sakra je? Jeho krev? Moč?
     Uchopila hadici, kterou zřízenci oplachují stoly. Otočila rezavým zatuhlým kohoutkem, namířila proud studené vody na spáče. Zařval. Neznělo to jako lidský hlas. Angelika do něj bušila proudem, smývala z něj ten slizký hnus, až se z té hromádky vylouplo něco jako člověk. A naříkalo to jako dítě.
     "Svlíkni šaty!" přikázala mu. "Všechno! Dělej, než přijdou!"
     Zuby mu drkotaly, kůži měl promodralou chladem, ale už neřval ani neuhýbal, dokud Angelika nerozhodla, že je čistý. Hodila mu starý plášť z věšáku. "Utři se. Máš někde rezervní šaty? Musíme odtud!"
     "Co... co chceš dělat?" vyhrkl. "Já... Nic si nepamatuju!"
     "Uškrtil jsi tři ženy. A já mám chuť škrtit muže. Od té chvíle, co jsi mě kousl do kolena."
     "Angelika!" Poznal ji. "Ty jsi viděla strašidlo."
     "Chtěl uprchnout," řekla. "Chtějí ho použít... Použít..." Zarazila se. Tohle ještě nevěděla. Gwuma pátrá. Mami Gwuma na to přijde a poví mi... Použili ho! Zděšeně zírala na toho ubožáka před sebou. "Ty šaty!" houkla, jako by si křikem chtěla dodat odvahy.
     "Tady. Vedle." Namáhavě, bolestivě polkl, jako by měl místo slin louh. Jeho bosé nohy zapleskaly po dlaždicích. Otevřel okno, opatrně vykoukl. "Pojď."
     Vylezli ven na chodníček, zadní pěšinku, po níž nikdo nechodí, a o dvě okna dál se vloupali do kumbálu, předělaného na pokojík. "Můj byt," řekl Xaver trpce. Teď, když byl sám sebou, měl na Alicii zlost. Taková ubohá komůrka! Sáhl po šatech. Cítil se trapně a bylo mu hrozně zle. "Kam chceš jít?"
     Zamyšleně si ho prohlížela. "Počkej." Přistoupila těsně k němu. Objala ho. Otřásl se, přestože hřála. Nejdřív hřála. Potom začala žhnout. "Potřebuju..." řekla. "Nechci..."
     Pochopil z toho, jak se k němu tiskla. "Když nebudeš panna, nechají tě na pokoji?"
     "N-ne." Roztřásla se jako on, ve stejném rytmu. "Nenechají, ale nepovede se jim to. Nenávidím je! Mohli jsme... My dva..."
     Políbil ji dřív, než se stačila rozplakat. Teď už věděl, že to dokáže, sám, bez toho druhého, který to tak dobře uměl se ženami. Prsty se mu netřásly, když jí stahoval šaty. Zvedl ji a donesl dva kroky ke gauči a nepodlomily se mu nohy. Hladil ji a už ho nepálila. Bylo zvláštní dělat to s dívkou, která neví, co s rukama, ústy a koleny. Musel jí to šeptat. Líbilo se mu to. Cítil, jak se ten cizinec v něm zlobí. Zuří. Ať! Už nikdy Alicii! Nikdy!
     Leželi vedle sebe. Objímali se. Drželi se jeden druhého.
     Venku se setmělo, zadul vítr. Blížila se bouřka, černá, zdálky blýskavá, zblízka ničivá. Kdosi zalomcoval dveřmi. Angelika vyskočila, v očích děs. "Jdou si pro nás!" Venku se prudce rozpršelo. Kdosi rozkopl dveře.
     Xaver utrhl prkno, sloužící jako postranice na amatérsky vyspraveném gauči. Aliciin pán osobně! Cítil, jak mu tuhnou údy, jak ho ruce odmítají poslouchat. "Xare!" zaječela Angelika. "Musíš! Zab ho!"
     Ztuhlost povolila, Xaver se rozpřáhl a vší silou udeřil do té zahalené tváře. Černým šátkem cosi prosáklo, ale krev to nebyla, místnost naplnil strašlivý zápach. I pod šátkem bylo znát, že obličej neznámého nemá nos.
     "Udělám z tebe placku!" zachrčel Xaver, uskočil před ranou pěstí a znovu se rozehnal prknem.
     Zoryak zavrávoral. Vztahoval po těch dvou mladých své pařáty, ale nedokázal je zadržet, ani jeho síla na to nestačila. Měli v sobě nákazu, která se správně měla spojit a znásobit, místo toho se však vytratila. Neposlouchali ho. Prchali. Byli hbitější než jeho tělo, přece jen už dosti dlouho mrtvé. Vylezli ven oknem. Nazí, ale mraky byly tak černé a déšť tak hustý, že mohli proběhnout městem, aniž by si jich kdo všiml.
     "Nedostaneš ji!" křičel na něj Xaver. "Už nikdy! Přišel jsi pozdě!"
     "Jste mrtví!" volal Zoryak. Nemělo smysl pronásledovat je. Přivolá si je jinak.
     "Má pravdu," vzlykla Angelika. "Pojď. Tudy, ten živý plot se táhne až k sídlišti. Nikdo nás neuvidí."
     Xaver popadal dech. "Kam vlastně běžíme?"
     "Za někým, kdo nám pomůže. Nebo nás zabije."

     V přítomnosti té dívky to nezvládl. Aliciina podpora byla k ničemu. Ti dva byli oba nakažení a věděli to, ale dívka měla sílu a byla zasvěcena do vědění, o němž on, obyčejný Evropan, který zemřel na infarkt, neměl tušení. Držela jeho-Xaverovo tělo v objetí a byla v jeho mysli, sice jen na krajíčku, ale stačilo to. Držela brány pevnosti a on, dobyvatel, brousil marně okolo.

     Gwuma byla ošklivá stará černoška s pronikavýma očima. Bydlela v otřískaném, počmáraném paneláku na kraji sídliště. Objala Angeliku jako milovanou dceru. Objala Xavera. "Děti! Ubožátka! Co to s váma udělali!" To nebyla otázka. Gwuma vždycky všechno věděla dřív než jiní.
     "Musíme umřít?" zeptala se Angelika. Cestou sem byla hrozně statečná, a teď jí proudem tekly slzy a celá se třásla.
     "Podívám se," řekla Gwuma. Měla legrační přízvuk. Ale vlastně to nebylo k smíchu.
     Xaver jí pomohl odtahat nábytek v jejím obyčejném panelákovém obýváku ke stěnám. Shrnout koberce. Angelika, zahalená do starého, řídkého prostěradla, klečela v koutě pod pozlaceným krucifixem. Čarodějnice a krucifix! Xaver zavrtěl hlavou, ale uvnitř necítil žádný údiv. Ztratil schopnost divit se. Díval se, jak Gwuma kreslí obyčejnou křídou po podlaze. Pentagram by ho nepřekvapil. Gwumina hvězda však měla devět cípů.
     "Tohle není pozemská magie, víš," zašeptala Angelika. Najednou se octla těsně u něj. Tiskla se k němu, jako by ji mohl zachránit.
     Chtěl jí odpovědět, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Gwuma mu hrozila, ukazujíc si na ústa. Dokončila svůj neumělý obrazec, devíticípou hvězdu v kruhu, stoupla si do něj. Vztáhla paže vzhůru, volný háv odhalil staré, ochablé maso. Začala napůl mumlat, napůl prozpěvovat v cizí řeči.
     "Volá černé anděly," šeptla Angelika.
     "Ďáblovy sluhy?"
     "Ne, normální anděly, jenom černé. Oni je tak udělali, protože v tom pralese nepotkali žádný bělochy... Přistáli v Africe."
     "Kdo? UFO?"
     "No... jo. Gwuma je kněžka mimozemského kultu, chápeš?" "A umí to? Myslím, má nějakou moc?" "Uvidíš." Otřásla se. Vždycky to fungovalo. Zatím pokaždé. Gwuma se zazmítala. Kolem ní se svíjely plamínky kouře, jako by pod podlahou deset kuřáků usilovně bafalo z dýmek. V kouři se objevovaly, měnily a zase mizely tvary postav. Bylo to rychlé, zběsile rychlé, Xaver stěží rozeznal přilbu jakoby skafandru, hranaté obrysy nějakých přístrojů, pak se postava proměnila a na místě kosmonauta se ukázal nahý černoch s křídly. Nepochybně anděl, vznešený, přísný, čistý. Mihl se a zmizel.
     Xaver se ohlédl na Angeliku. Třásla se jako v zimnici, víc a víc. Andělů bylo najednou pět, šest... devět. Vytvořili kolem Gwumy kruh. Jeden z nich napřáhl prst. Ukazoval na Xavera a vraštil obočí. Další ukázal na Angeliku. Xaver se zhroutil na podlahu. Nad tím, že zemře, cítil jen slabou lítost. Víc ho zlobila ta divná spravedlnost, která netrestá viníky, ale oběti. Než se propadl studnou bolesti do bezvědomí, spatřil známou pitevnu, tři nahá ženská těla na stolech, Alicii a toho, jehož přítomnost sice vnímal, ale nikdy ho doopravdy neviděl, muže v černém plášti, černých rukavicích a s černou hvězdou na čelence. Chystají se těla rozřezat. Mají nože. Všude hoří černé svíce, jejich omamná vůně stoupá ke stropu...
     Alicie ho volala, táhla ho k sobě. Nechtěl za ní. Někdo ho držel a ty dvě nelidské síly ho rvaly na kusy. Angelika sténá. Naříká. Křičí. Její řev se mu prodírá bubínky do lebky a drásá to, co tam ještě dosud zbývalo neporušené. Hází sebou, smýká se po podlaze ke dveřím. Mlžný obrys anděla nad ní... Tma.

     Probral se ještě jednou, když křik vedle něj utichl. Byli v nějakém sklepě, úzké kóji, v níž svítila jediná žárovka. Nemohl se hýbat. Pootočil hlavu. Jeho ruce a nohy se zkroutily a polámaly do neuvěřitelných úhlů, oděv i kůže pod ním byly na cáry, z hlubokých ran vytékala tmavá krev. Necítil bolest.
     "Angeliko?" zachrčel.
     "Tady," zašeptala. "Umíráme..." Její ruka visela na pruhu krvavé kůže a šlachách. Dívka také krvácela, ale už jen líně. Krk měla divně ohnutý, hlavu zvrácenou dozadu. Zlomená páteř. Na podlaze se válelo něco slizkého. Střeva. Asi... Moje? Tvoje? Na tom nesejde. Nikdo už nás nedá dohromady. Prostě umřeme, tady, ve sklepě.
     "Ty síly... Roztrhaly nás," sípala Angelika. "Gwumini andělé nás nepustili. Nedali nás temnotě. Snad zachránila naše duše."
     "Losy," zamumlal. "Jestli vyhrávají..." Věděl, že mu nebude rozumět, ale na tom nezáleželo. Neviděl její oči a nemohl se nadzvednout a podívat se. Jen tušil, že už jsou mrtvé. Vzpomínal na nějakou modlitbu. Pak toho nechal a vydal se do toho černého tunelu za ní.

     Gwumu přistihli s pitevním nožem v ruce. Její oběti už nebylo pomoci. Hlava muže, jehož totožnost se nikdy nepodařilo zjistit, byla důkladně oddělena od trupu. Srdce mu šílená čarodějnice probodla jehlicí s ozdobnou devíticípou hvězdou na konci. Když ji našli, rozmazávala jeho krev po stěnách, plakala a smála se.
     Neodsoudili ji. Její příběh si poslechli psychiatři. Byla to poutavá historka o mimozemských božstvech, která navštívila Gwuminy předky a ustanovila je svými dědičnými kněžími. A která toho dne kněžce Gwumě přikázala zabránit jistému obřadu černé magie. Ta temná záležitost se měla odehrát právě v budově patologie. Ingredience byly zjevné: Tři ženská těla, černé svíce, tajemné symboly, nakreslené na stěnách. A oběť panny, dodala černoška. A duch mrtvého, který by si vypůjčil tělo další oběti a získal tím velké, opravdu velké možnosti.
     Bylo jasné, že stařena stráví zbytek života za mřížemi psychiatrické léčebny. Zvlášť když později objevili v jejím sklepě strašlivým způsobem zmasakrovaná těla dvou mladých lidí.
     Alicie z toho vyšla nezraněna a nevinná. Dívala se v televizi, jak vyvádějí starou, pomatenou čarodějnici z jejího vlastního panelákového sklepa. Mohla se smát, ale nesmála se. Jak to říkával Xaver, s Alicií nikdy nebyla žádná legrace. Té noci zešedivěla a žádná barva na vlasy nedokázala tu odpornou, škaredou barvu zakrýt. Nikdy v životě už nenašla milence. I profesionálům se v její společnosti náhle objevovaly před očima zohavené mrtvoly, hnijící zbytky těl, plné růžových červů a černých brouků, jejich erekce prudce ochabovala a zájem o Alicii a peníze, jež nabízela, nenávratně mizel.