Maximum meteorického roje Leonidy
    Odborná i laická veřejnost byla už dlouho dopředu natěšena na letošní maximu Leonid. Letos je tomu totiž dva roky, co mateřská kometa tohoto roje, kometa Temple-Tuttle, prošla přísluním, což vždy znamená zvýšenou šanci na pozorování velkého počtu meteorů. Kometa má oběžnou dobu kolem Slunce 33 let a proto se výrazná maxima Leonid opakují přibližně také po 33 letech. Oblak prachu, který se z komety uvolní při každém přiblížení ke Slunci, se totiž pohybuje po zhruba stejné dráze a tak se na ní kromě komety vyskytují i místa s větší hustotou prachu, každé odpovídající nějakému průchodu přísluním. Nutno podotknout, že tyto oblaka jsou postupně vlivem různých jevů - např. gravitace velkých planet, tlak slunečního záření atd. - rozptýlena, takže se jich na dráze nachází současně velmi omezené množství. A právě s jedním takový oblakem materiálu, který se uvolnil z komety před třemi návraty ke Slunci kolem roku 1899, se letos "střetla" naše planeta. Už v loňském roce nastala zvýšená aktivita roje, navíc maximum se překvapivě dostavilo o 18 hodin dříve než bylo předpovězeno, takže na letošní rok se astronomové opravdu hodně pečlivě připravovali. Střízlivé předpovědi hovořily o 20 meteorech za minutu během maxima, která si např. pánové R. McNaugth a D. Asher troufli předpovědět na 3:05 SEČ +/- 5 minut.
    A jak to dopadlo? Na základě zpráv od pozorovatelů z řady zemí od Japonska přes Jordánsko, Izrael až po Španělsko můžeme vidět, že opravdu došlo k velmi vysoké aktivitě meteorického roje. Maximum nastalo ve 3:04 SEČ +/- 5 minut, což je až neuvěřitelně blízké číslo okamžiku předpovězenému. Zkušení vizuální pozorovatelé, členové Mezinárodní meteorické organizace (IMO), v této době odhadovali frekvenci roje až na 5000 meteorů za hodinu. Toto číslo je tzv. zenitová hodinová frekvence (angl. zkratka ZHR), což je teoretická hodnota udávající kolik meteorů za hodinu by pozorovatel spatřil za ideálních podmínek na čisté obloze v případě, že se jejich radiant nachází v zenitu, tedy přímo nad hlavou. Časový interval, ve kterém došlo k vysoké činnosti roje, byl poměrně úzký, hodnota ZHR vystoupila nad 1000 meteorů mezi 2:20 a 3:45 SEČ. Jak už bylo řečeno, předpovědi o četnosti roje hovořily o 20 meteorech v maximu za minutu, což je 1200 za hodinu, můžeme naopak říci, že předpověď byla několikrát překonána! Kromě toho pozorovatelé hlásí další, sekundární maximum v čase 2:53 SEČ +/- 5 minut, kdy hodnota ZHR dosáhla 3500. Toto maximu pravděpodobně způsobil materiál uvolněný z komety při jejím minulém návratu do vnitřních částí Sluneční soustavy.
    Jaká byla situace v České republice? Na základě meteorologických snímků z družice můžeme říci, že většina území naší republiky byla pokryta oblačností, totéž potvrzují i zprávy řady pozorovatelů. Nakonec se ale na některé z nich usmálo štěstí, například v Praze bylo možno dírami v oblačnosti pozorovat v podstatě maximum činnosti roje, Michal Švanda hlásil, že jejich skupina napočítala mezi 2:43 a 3:16 SEČ na přesvětlené městské obloze v dírách mezi mraky 181 Leonid (!). Že je toto číslo pravdivé dokumentuje i hlášení Jany Kašparové, která viděla v té době jeden meteor za 3-5 sekund. Oblast částečného vyjasnění pomalu postupovala směrem k východu, takže jsme nakonec mohli vizuálně pozorovat Leonidy i v Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově, v období 4:05 - 4:25 bylo napočítáno jedním pozorovatelem 30 meteorů za velmi špatných pozorovacích podmínek, nutno vzít v úvahu, že to bylo už hodinu po maximu. Maximum ostatně zaznamenal i náš meteorický radar. Podle jeho poznámek jeho obsluhy, Petra Přidala, nastalo maximum ve 3:08 SEČ. Tento přístroj nám umožnil aktivitu meteorického roje sledovat i přes oblačnost. V současné době začíná fáze vyhodnocování napozorovaných dat. IMO zpřesňuje čísla ohledně četnosti meteorů a času maxima podle toho, jak postupně dochází zprávy od dalších vizuálních pozorovatelů. Tady v Ondřejově nás čeká také záplava dat, kterou přivezli naši pracovníci. Jiří Borovička se zúčastnil letecké expedice organizované NASA. Vědci na palubě dvou letadel FISTA a ARIA absolvovali tři celonoční lety, první v noci 17./18. z Velké Británie do Izraele, druhý 18./19. z Izraele na Azorské ostrovy a třetí 19./20. z Azor na Floridu. Tato expedice měla tu výhodu, že nebyla závislá na počasí, letadla se pohybovala ve výškách kolem 12 km, takže nebyla na překážku ani případná oblačnost. Na palubách obou letadel byla připravena řada experimentů, Jiří Borovička měl sebou videokameru se zesilovačem obrazu a optickou mřížkou a jeho cílem bylo pořídit spektra meteorů. Pavel Spurný a Aleš Kolář se zase zúčastnili společné holandsko-české expedice ve Španělsku, ti sice byli závislí na počasí, ale měli štěstí a všechny tři inkriminované noci je čekala jasná obloha. Jejich pozorování spočívalo ve dvoustaničním sledování roje pomocí jednak celooblohových kamer určených pro fotografování velmi jasných meteorů neboli bolidů a jednak opět videokamer ze zesilovači obrazu, které jsou naopak vhodné pro pozorování slabších meteorů. Podle prvních zpráv se zdá, že obě expedice byly velmi úspěšné a čeká nás obrovské množství dat k vyhodnocení.

HST mimo provoz
    Podívejme se i na další zprávy. Jedna z nich není příliš radostná. Hubbleův kosmický dalekohled (HST) byl minulý víkend 13. listopadu automaticky uveden do tzv. bezpečnostního režimu, protože selhal jeden ze zbývajících tří setrvačníků a poslední dva nestačí pro přesné navádění dalekohledu na vybrané cíle. V tomto režimu jsou vypnuty všechny nedůležité funkce a dalekohled je uzavřen a nasměrován ve zvláštní poloze, to vše do té doby, než k němu přiletí servisní výprava raketoplánu Discovery. Ta se již naštěstí připravuje, raketoplán je už na startovací rampě a pokud nenastanou další problémy, měl by odstartovat 6. prosince. Dalekohled se na hranici vypnutí nacházel už od února letošního roku, kdy službu vypověděl třetí z celkového počtu šesti setrvačníků. Zbývající tři byly minimem pro zajištění orientace dalekohledu v prostoru. Ukazuje se, že bylo velmi prozíravé rozdělit servisní výpravu na dva lety, protože původně byla plánována až na polovinu příštího roku, ale právě kvůli setrvačníkům se první let uskuteční už letos. Doufejme, flotilu raketoplánů v poslední době provází řada problémů, které je přinutily dlouhou dobu zůstat na zemi. Vždy» poslední z nich startoval v červnu, kdy vynesl na oběžnou dráhu rentgenovou observatoř Chandra. Kdyby nebylo těchto problémů, mohl se dalekohled této události úplně vyhnout, protože původně se tento let měl uskutečnit už v říjnu. Na druhé straně musíme být vděční za to, že to dalekohled vydržel tak dlouho a tak snad astronomové přijdou "jen" o několik týdnů pozorovacího času. Planety u jiných hvězd Když už jsme nakousli myšlenku existence planet u jiných hvězd (exoplanet), je nutné se zmínit o jednom nedávném pozorování, které bylo prvním přímým a nezávislým důkazem o existenci takové planety u hvězdy HD 209458. Dosud nejvíce planet bylo objeveno na základě měření změn radiálních rychlostí hvězd, tj. změn, které vznikají v důsledku toho, že planeta "cloumá" s hvězdou, což je projeví ve spektru hvězdy periodickými změnami. Podobně tomu bylo i u výše zmíněné hvězdy. Astronomové z university v Berkeley u ní zjistily "houpavý" pohyb 5. listopadu a na základě změn ve spektru odhadli velikost a dráhu planety. Ihned dali zprávy kolegům z university v Nashville, kteří použili automatický dalekohled k pozorování této hvězdy. Zaměřili se na ní v době, kdy by podle předpovědi měla planeta přecházet přes disk hvězdy a skutečně 7. listopadu u ní detekovali v daný čas pokles jasnosti o 1,7%. Pokles byl způsobený stínem, který na povrch hvězdy vrhala planeta. Bylo to velké štěstí, protože žádná jiná z dosud objevených exoplanet nemá takovou dráhu, aby bylo možno podobně jevy pozorovat. Hvězda HD 209458 leží ve vzdálenosti 47 parseků (153 světelných roků) od Slunce v souhvězdí Pegase, a je zhruba stejně stará, barevná a velká jako naše Slunce. Nyní, když astronomové znají dobře dráhy planety kolem hvězdy, mohly poprvé v historii přesně určit její hmotnost a poté i hustotu. A to jsou vskutku zajímavá čísla. Přestože planeta má pouze 0,63 hmotnosti Jupitera, je o 60% větší než Jupiter. To podporuje teorii, že takovéto "nadmuté" planety vznikají v těsné blízkosti mateřské hvězdy. Jelikož je také známa přesně oběžná doba planety kolem hvězdy - 3.523 dne - mohou astronomové plánovat další pozorování.

Čína vstoupila mezi kosmické mocnosti
    Čína se stala třetím státem na světě, který je schopen vypustit do vesmíru kosmickou loď a posléze s ní zase úspěšně přistát. Zařadila se tak po bok Spojených států a Sovětského svazu, resp. Ruska. Zvláště srovnání se Sovětským svazem je na místě, protože pokus byl oficiálně oznámen až když úspěšně proběhl a vůbec je kolem tohoto projektu spousta tajností a velmi málo informací. Z oficiální tiskové zprávy se můžeme dozvědět, že nová verze rakety Dlouhý pochod CZ-2F odstartovala z kosmodromu Jiuquan v severozápadní Číně v pátek ve 23:30 SEČ. Na oběžnou dráhu vynesla kosmickou loď Šenzhou ("Boží loď"), která po 14 obězích kolem Země přistála v sobotu ve 20:41 SEČ v oblasti Vnitřního Mongolska na severu Činy. Žádné další detaily nebyly zveřejněny, kromě toho, že se jednalo o experimentální loď, "prozatím bez posádky". A tak se o dalších faktem může jenom diskutovat. Pravděpodobně se tedy jednalo o pokusný let, jehož cílem bylo ověřit možnosti přistání s lidskou posádkou. Čína oficiálně tvrdí, že neplánuje let s lidskou posádkou dříve než v roce 2005, ovšem západní experti se domnívají, že už je toho technicky schopná v současné době. Dokonce zde byly spekulace, že se takový let uskuteční letos na podzim u příležitosti oslav 50. výročí komunistické Číny, což se nakonec nestalo. Vše probíhá v rámci utajeného programu "Projekt 921". Všeobecně se má za to, že loď pro tento projekt je podobná ruskému Sojuzu, což by mohlo naznačovat ruskou asistenci u tohoto projektu. To ovšem Rusové popírají. Takže můžeme jenom čekat, kdy se dočkáme prvního taikonauta - čínské označení pro astronauta/kosmonauta.

Mars Climat Orbiter ztracen
    Mars Climat Orbiter (MCO) se měl stát první meziplanetární meteorologickou družicí, ale byl ztracen hned při příletu k rudé planetě. Co se vlastně stalo? Sonda dorazila k planetě podle plánu 23. září a ve stanovený čas zažehla hlavní motor, který ji měl udělit impuls pro přechod na eliptickou dráhu kolem Marsu. Poté se - stále ještě podle plánu - schovala za okraj kotouče planety, takže s ní nebylo možno komunikovat. Pozemská kontrola očekávala, že se sonda zhruba po 20 minutách znovu ozve poté, co se vynoří zpoza planety. K navázání kontaktu už bohužel nedošlo. Ještě než se sonda zanořila za Mars, odeslala zprávu, že zážeh motoru byl opravdu zahájen. Na základě studia posledních telemetrických dat obdržených od sondy došly odborníci k závěru, že sonda se dostala hlouběji do atmosféry planety než se plánovalo a byla zničena. Průlet byl plánován ve výšce 150 km nad povrchem planety, přičemž data naznačují, že ve skutečnosti to bylo pouhých 60 km. Minimální výška pro přežití sondy byla předem stanovena na 85 km nad povrchem. O 36 hodin později byly přerušeny veškeré pokusy o navázání spojení a sonda byla prohlášena za ztracenou. Okamžitě byl samozřejmě ustanoven tým, který měl zjistit příčinu této ztráty. A už brzy poté se zjistila téměř neuvěřitelná věc, která způsobila zničení sondy. Nejednalo se ani tak o chybu jednotlivce jako spíše o chybu celého systému. Problém byl totiž v tom, že zatímco tým odborníků NASA používal metrické jednotky - soustava SI, tj. kilogramy a metry, tým z firmy Lockheed-Martin, která sondu vyrobila, počítal v anglických jednotkách jako jsou palce, stopy a libry!!! V současné době se podnikají veškeré možné kroky, aby k něčemu podobnému nedošlo 3. prosince, kdy k Marsu dorazí sonda Mars Polar Lander (MPL), jejímž cílem je přistání na jižní polokouli v blízkosti polární čepičky. Věřme, že taková chyba se už nemůže opakovat a alespoň tato sonda bude úspěšná. Kromě toho, že vědci přijdou o meteorologická data, která měla sonda MCO nashromáždit v průběhu jednoho marsovského roku (687 pozemských dnů), bude i trochu ztížena komunikace právě s MPL. MCO měl totiž po dobu asi dvou měsíců, což je předpokládaná životnost MPL, působit jako retranslační stanice pro přenos dat k Zemi. Ale ani ztráta této stanice výpravu MPL neohrozí, protože ten může jednak vysílat sám k Zemi (v době, kdy bude Země nad obzorem) a jednak je zde ještě sonda Mars Global Surveyor, která MCO při této činnosti zastoupí.