Probral jsem se na ulici, kam mě strážci vyhodili. Hlava mě nebolela, ani od pití, kterého bylo jen trochu, ani od úderu. Při rvačce jsem se choval trochu nezvykle, že mě tak snadno přemohli, ale je těžké se rvát, když nechcete ublížit. A já v tu chvíli nechtěl nikoho ani zabít, ani zmrzačit. Koneckonců měli pravdu, protože to, že jsem coby muž neúplný, je jen moje vina. A nemělo smysl někoho mrzačit kvůli své hlouposti. Chvíli jsem se ztápěl v lítosti a seděl jsem sklesle na dlažbě, ale pak jsem vyskočil, oprášil se a upravil a vrátil se do svého hostince. Mé sny byly plné žen a všechny končily stejně.
    Ráno jsem se nejdřív dobře najedl a pak odešel za město, abych si o samotě mohl všechno probrat. Musel jsem myslet na ty desítky žen, které jsem poznal, myslel jsem na Ileonu a na kněžku. Ležel jsem v trávě a pozoroval kývající se větve nad hlavou. Klid přešel i na mě a já si uvědomil, že tímhle to nekončí. Mohu se milovat, s jednou z těch dívek včera jsem vydržel i docela dlouhou dobu. Sice těžko odhadnu, která dívka pro mě bude znamenat tu nejdelší výdrž, ale při tom, jak se pohybuji světem, si mohu dovolit občas za sebou nechat neuspokojenou dívku. A třeba najdu takovou, u které zůstanu. Byla to nezvyklá myšlenka, ale nemělo smysl se nějak nad sebou rozlítostňovat a bylo lepší přemýšlet jak se s tím vypořádat. Byl jsem to já, kdo riskoval a prohrál, ale prohra nebyla zásadní. Pořád mám před sebou cíle a mohu je plnit. Teď jsem ale za jednoho cíle dosáhl a tak bych si mohl dovolit na chvíli vypnout a jen se toulat.
    Toulal jsem se lesem a jen doufal, že někoho nenapadne mě přepadnout, protože jsem vůbec neměl náladu na zabíjení. Pak mi ale začalo kručet v žaludku a tak jsem se vrátil do města. Snažil jsem se vyhledat Ondareje, ale řekli mi, že už ráno odjel. Vzpomněl jsem si, že o něčem takovém mluvil a tak jsem jen litoval, že jsem s ním nestrávil více času. Kdybych... ale vlastně jsem neměl nic lepšího na práci a mohl jsem si dělat co se mi zlíbí, třeba i vydat se za ním. Vyptal jsem se na směr a utíkal do hostince sbalit se.
    „Odjíždíte narychlo, nějaké starosti?“ vyptával se hospodský.
    „Ráno odjel jeden přítel a já mu nedal žádný dar, chci ho dohonit.“
    „Jestli jede s nějakou kupeckou výpravou, asi ho do večera doženete, na vašem koni.“
    „Doufám, ale přespím po cestě a doženu ho zítra.“
    „Šťastnou cestu,“ popřál mi hospodský a zajistil si tak ode mě štědrost při placení.
    Vyrazil jsem. Uháněl jsem na svém koni, zpíval si nějaké odrhovačky a cítil se báječně. Problém se zdál tak malý, těšil jsem se na Ondareje, protože i když jsem s ním a jeho sestrou strávil jen málo času, oba se mi líbili. V myšlenkách se mi mihly Katečiny zářivě měděné vlasy.
    Mojí dobrou náladou, ve které nebyla ani stopa po včerejším vzteku a zoufalství ani stopa po dnešní odevzdanosti, se nakazil i kůň. Cenil zuby, jako by se smál a pořád pádil po lesní cestě. Občas jsem zastavil, abych se přesvědčil, že stop vozů nikde neuhýbají a pak jsme zase pokračovali v cestě. Proti pomalým vozům zatíženým zbožím jsme měli velkou výhodu a tak jsem ještě před večerem slyšel před sebou hlahol velké výpravy. Zvolnil jsem, abych nezavdal příčinu k obavám nebo dokonce k nějaké šarvátce se strážci karavany. Stejně jsem byl obklopen muži, kteří mě podezíravě sledovali a doprovázeli v jízdě.
    „Hledám Ondareje.“
    „Je někde vepředu,“ řekl jeden z nich, ale kruh kolem se neuvolnil.
    „Zavolám ho,“ nabídl se další a pobídl koně.
    „Co mu chceš?“
    „Je to přítel. Včera jsem se s ním pořádně nerozloučil a protože jsem teď volný, řekl jsem si, že ho doženu a pojedu s ním.“
    „O tom ale rozhodne velitel,“ řekl zase ten zamračený vousáč.
    „O tom si rozhodnu sám,“ zdůraznil jsem svou nezávislost, ale aby má slova nevyzněla nepřátelsky, dodal jsem: „Ale velitele požádám o svolení.“
    Mezitím se ozval dusot kopyt a přihnal se Ondarej. „Kde se tu bereš, Rione?“
    „Uvědomil jsem si, že nemám před sebou teď žádný cíl a tak si říkám, že se podívám za tebou a za Katekou. Nenapadlo mě, že tvého pozvání využiju tak brzy, ale je to vlastně jedno. Později bych tě třeba nezastihl doma.“
    „Mám radost, ale musíme za velitelem.“
    „Vím, už mě upozornili,“ ukázal jsem na muže kolem, kteří už se rozestoupili.
    „Nediv se, dostali jsme zprávy o chystaném přepadení a tak jsme opatrnější. Varovali nás ještě před cestou, máme své práskače.“
    „To je pravda,“ přidal se vousáč. „Ale Odareje známe už dlouho, takže pokud tě přijme velitel, nějaké jídlo a stan se pro tebe taky najde.“
    Popohnali jsme koně a ve trojici dohnali vozy. Ostatní muži zase bedlivě pozorovali okolí. Předjeli jsme před jeden vůz, na kterém seděl mohutný bojovník. Trochu mi připomínal kapitána gardistů z královského paláce.
    „Kapitáne, chytili jsme špeha. Máme ho umučit nebo jen popravit?“
    „Bude mýt nádobí až do skonání věků a bude litovat, že mu matka příroda nedala víc rukou.“
    Stačilo pár pohybů a už jsem seděl na koni za vousáčem a svoji dýku jsem mu držel na hrdle.
    „Rád se ujmu mytí a začnu hned od nožů, na některých bude asi trocha krve.“
    Velitel se rozesmál. „To se mi líbí.“
    Vousáč se tak nesmál, až když jsem za jízdy seskočil, odrazil se od země a zase se vyhoupl na svého klusajícího koně, vydechl a řekl.: „Možná bychom ho mohli i nechat krmit koně.“
    „Vědro snad unese, to je pravda, ale aby nám je nepodřezal.“
    Laškovali se mnou ještě chvíli, ale nenechal jsem si nic líbit a tak když se konečně velitel dostal k tomu, aby se Ondareje trochu vyptal, schválil mé připojení ke karavaně. Podmínkou ovšem bylo, že se připojím k boji, kdyby došlo k přepadení. To jsem mohl klidně slíbit, protože bych stejně asi těžko nějakému lapkovi vysvětloval, že nepatřím ke karavaně.
    Večer u ohňů byl zábavný, protože drsné vtípky a chlapské řeči jsem už dlouho v téhle podobě neslyšel. Seděli jsme stranou od kupců, kterých byla jen hrstka a měli vlastní oheň udržovaý několika sloužícími. Kupci se nezajímali o nás, my o ně. Pouze velitel doprovodu seděl s nimi, ale z několika náznaků jsem vycítil, že by mnohem raději seděl s námi.
    Dobře jsem se najedl nějakého masa v omáčce. Když jsem jezdil sám nebo i s Ileonou, jedl jsem spíš pečené maso, protože tahat se s kotlíkem se mi tedy nechtělo. Přikusovali jsme chleba, popíjeli pivo ze soudku, kterých bylo na jednom z vozů povícero. Věděl jsem, že zásobování je vždy důležitou součástí všech vojenských akcí, vždyť jsem některé sám vedl.
    Uložil jsem se do stanu s Ondarejem, jeho společník se přestěhoval jinam. Popřál jsem mu dobrou noc a s vědomím, že já jako jediný nemusím na hlídku, jsem spokojeně usnul.
    Vzbudil mě ryk trubky. To jsem si mohl myslet. Sotva někam přijdu, už se tam strhne nějaká nepříjemnost. Teď to byli lapkové. Sesypali se na nás k ránu. To sice znamenalo, že my jsme byli rozespalí, ale oni byli zase dost ztuhlí, protože sedět v sedle koně nebo se krčit za pařezem člověku moc hbitosti v těchto chladných dnech nepřidá. Někdo přihodil do ohně, ale plameny už soupeřily s rozedníváním a tak bylo docela vidět. Vyklouzl jsem ze stanu pouze s mečem, ale Ondarej mi hodil moji vestu s tvrzené kůže, takže ještě než začal boj, byl jsem chráněný alespoň částečně.
    Lapkové neútočili nijak organizovaně, spoléhali na svoji početní sílu a na překvapení. Jenže naše stráže byly bdělé a tak překvapení nebylo tak velké. Naši muži byli také mnohem lépe vycvičení, než bývá běžné u strážců karavan. Meče řinčely, sekery se srážely se štíty, jenže najednou se ozval svistot šípů a strážci začali padat jeden po druhém. Když dopadl na zem čtvrtý, už jsem věděl, odkud šípy přicházejí a vrhl jsem se tím směrem. Rozrazil jsem dva lapky a jednoho z nich nechal přemýšlet o tom, který cech žebráků přijímá bezruké, vyhnul se další bojující dvojici, smetl ještě jednoho lupiče a pár kroky doběhl k lučištníkovi. Vždy jsem počkal, až vystřelil a prokličkoval zase o několik stromů blíž, až jsem byl tak blízko, že jsem mohl vrhnout dýku. Příval šípů ustal a naše rozkolísané řady se opět trochu semkly. Odnikud jsem ale neslyšel výrazný velitelův hlas. Vrhl jsem se zpátky a na kraji bojiště zakopl o mrtvé tělo. Neviděl jsem ho v tom chvatu obře, ale zdálo se, že je to právě ten chlapík, který mi navrhoval mytí nádobí. Sejmul jsem ještě jednoho lupiče a začal řevem povzbuzovat strážce. Podařilo se mi, že mě někteří následovali a tak jsme vytvořili hlouček, který se rychle vypořádával s útočníky.
    Najednou byl konec. Z mrtvých těl se kouřilo, krev se pomalu vsakovala do země a já stál se svěšeným mečem u raněného Ondareje. Ujistil jsem se, že bude v pořádku a za pomoci vousáče začal dělat pořádek. Mrtvé lapky jsme nosili na jednu hromadu, raněné na druhou, naše kamarád na třetí. Ta nebyla vůbec malá, protože ne každý stihl obléct nějakou zbroj a v boji proti chráněným lupičům chyběla.
    „Co s raněnými?“ obrátil se na mě náhle vousáč.
    „Zjistěte, kolik jich bylo, kde mají sídlo. A šetřit je nemusíte. Klidně jim slibte milost, ale ještě se domluvíme, jestli se s nimi potáhneme před soud. To záleží asi víc na kupcích. Nějak samozřejmě jsem se ujal velení, ale muži si ještě dobře pamatovali, kdo velel v boji, a tak mě poslechli. Část začala ošetřovat naše raněné. Já se vypravil za kupci. Ti se krčili ve svých krytých vozech a málem se neodvažovali vystrčit nos. Podal jsem hlášení a spočítal jsem jim ztráty.
    „Ne že by na tom teď záleželo, ale kdo jsi?“ zeptal se jeden z těch mladších. „Nepamatuji si, že bys vyrážel s námi.“
    „Jeden z vašeho doprovodu je můj přítel a tak jsem se vydal za ním. Jmenuji se Rion. Pomohl jsem v boji a teď se ptám, jak máme naložit se zajatci, až je vyslechneme.“
    Kupci se radili jen chvíli.
    „Vzhledem k oslabenému doprovodu bychom doporučovali ty muže s sebou nevést, jestli mi rozumíte.“
    „Máme je prostě povraždit,“ neodpustil jsem si převést jejich opatrnou řeč na správné znění.
    Muž polkl. „Ano.“
    Ještě jsem jim oznámil, že se část doprovodu vydá do sídla lupičů, aby dokončila očištění kraje.
    „Už jsem to dělal, takže je povedu.“
    „Dobře. Vydržíme na místě do vašeho návratu. Počítám, že to co přivezete z jejich sídla, nahradí ztráty.“
    „Životy nahradit nejde. Část kořisti proto půjde na vdovy a sirotky.“
    „Oni ale mají nějaké prostředky pro tento účel,“ namítl jeden z kupců.
    „Kdo, oni?“
    „No vojáci přece.“
    Došlo mi, proč se strážní chovali v boji lépe, než jsem očekával a proč poslouchali mé povel. Byli na to zvyklí. Ale kdyby jeli s kolonou ve své obvyklé výstroji, past by nesklapla.
    „Zatím vám nevznikly žádné ztráty. Naopak ušetříte za odměny těm mrtvým. Takže je jen spravedlivé, že jejich vojenský oddíl dostane polovinu kořisti.“ Prohlížel jsem si kupce, ale zdáli se zastrašeni. „Teď velím já a protože na mě se nevážou žádné vaše smlouvy, dělám věci podle svého.“
    „V pořádku, ať je po tvém,“ souhlasil ten mladší muž. Ostatní neradi, ale přece kývli.
    „Taky za vás uděláme tu špinavou práci,“ máchl jsem rukou k zajatcům a odešel. Vousáč zjistil, co mohl, zajatcům přibyl šrámy.
    „Zabijte je. Kupci rozhodli.“
    Ozvalo se zesílené sténání a výkřiky strachu, ale všechno ztichlo během pár vteřin. Muži naházeli všechna těla lupičů do nejbližší rokle a těla svých přátel řádně pohřbili v mělké prohlubni, kterou kopáním prohloubili. Dokonce i nějakou motlitbu přidali.
    Já už byl v době pohřbu na cestě s několika dobrovolníky. Nebylo nás mnoho, ale nemělo smysl riskovat, že zbytek lapků přepadne znovu karavanu. My jsme mohli snáze utéct. Ale nebylo to potřeba. Jeli jsme asi dvě hodiny lesem, vedeni ranním sluncem. Chvíli jsme bloudili, ale pak jsme objevili vyšlapanou cestu.
    Lupiči nebyli moc opatrní, zřejmě chodili pořád stejnými stezkami. To se nám hodilo, stačilo jen dávat pozor na pasti. Můj amulet se ani jednou nezachvěl, kouzelníka mezi sebou teď neměli a nám zbývalo jen překonat pár primitivních pastí v podobě zakrytých jam a podobně. Lupiči své sídlo nevybudovali v jeskyni, jak jsem čekal, ale postavil roubený dům v jedné nenápadné proláklině. Nebyla nijak chráněná a na místě jsme zastihli jen nějaké tři raněné a pár žen. Ranění měli smůlu, ženy jsme svázali. Být se mnou banda žoldáků, asi by dopadly hůř. Takhle jsme sehnali dohromady pár nákladních koní a prohledali celý dům a okolí. Když jsme ženám slíbili, že je nezabijeme, samy nám ukazovaly, kde je ještě co ukryté. Měly proč. Věděly, že je pustím, nechám jim pár koní a trochu majetku, aby se mohly vrátit mezi lidi. Nenašli jsme toho moc. Většinu lupu stejně museli lupiči vyměnit za jídlo, protože v lese sice mohli lovit, ale ne pěstovat chleba. A karavany nevozily mouku a podobné věci. Ale pořád zbylo dost. Ženy jsme pustily, ať si dělají co chtějí a my jsme se vrátili. Bylo už po poledni a kupci již byli netrpěliví. Vousáčovi, ze kterého se vyklubal poddůstojník, jsem svěřil šperky pro příbuzné zabitých, kupcům odevzdal jejich část. Ondarej ani další chlapi z kupeckého doprovodu nedostali nic, ale kupci se jim slíbili odměnit při výplatě po návratu. Přestrojení vojáci dostali od vousáče každý nějakou cetku.
    Putovali jsme ještě několik dní prázdnou krajinou i mezi vesnicemi, ale nic už se nepřihodilo a Ondarejovi se povrchní rána zatáhla natolik, že mohl i jet v sedle. A pak se před námi na sklonku jednoho dne objevilo cílové město. Naposledy jsme se utábořili, protože kupci nechtěli vjíždět do města za tmy. Počkali jsme do rána a teprve, když slunce stálo výš na obloze, jsme si nechali otevřít brány města. Doprovodil jsem kupce do úřadu města, kde předali příslušné doklady o zboží, nechal jsem si ukázat tržiště, kde se bude zboží prodávat a pak už jsem s Ondarejem zamířil k jeho domovu.
    „Kateka mě bude čekat,“ těšil se.
    Věděl jsem už, že Kateka nemá muže, že toho posledního musel Ondarej vyhodit, protože se začal k jeho sestře chovat hrubě a že pořád bydlí spolu, protože i Ondarej je svobodný. Věděl jsem toho docela hodně, protože jsem se samozřejmě zajímal o své přátele a času jsme na rozhovor měli po cestě dost.
    „Vítej bratříčku... i ty, Rione!“ vykřikla Kateka sotva jsme otevřeli dveře domku. Vrhla se na bratra, zmáčkla ho v náručí a políbila. Pak se bez rozmýšlení vrhla ke mně a políbila mě také na tvář. Úplně jsem strnul a po šíji mi přeběhl mráz. Jen nerad jsem ji pustil z náruče. Začervenala se.
    „Připravím něco k jídlu a vy mi zatím budete vyprávět.“
    Pusa jí jela, ruce kmitaly a my jsme seděli v kuchyni a pozorovali, jak připravuje oběd. Vylíčili jsme jí naše setkání a cestu sem. Podívala se bratrovi na ránu a starala se, jestli jsem neutrpěl nějaké zranění já. Byl atak milá. O chvíli později, když jsme seděli u jídla, jsem si uvědomil, že vůbec nejsem ve střehu a že se cítím bezpečně a pohodlně jako kdysi doma. Užíval jsem si těch chvil.
    „Jak dlouho u nás zůstaneš?“ zeptal se Ondarej.
    „Uvidím, nikam nespěchám, peníze na nějakou dobu mám, ale když se najde nějaká práce, nepohrdnu. A až vás budou mé historky nudit, zvednu zase kotvy.“
    Podíval jsem se na Kateku. Chvilku přemýšlela a pak se zeptala: „Nikde tě nikdo nečeká?“
    „Možná pár nepřátel, možná pár přátel, ale v podstatě nikdo,“ usmál jsem se na ní.
    Zase se začervenala. Od našeho setkání snad ještě víc zkrásněla. A během těch dní, které následoval, jsem se přesvědčil, že je krásná nejenom na pohled, ale že je i bystrá a hodná. „Co víc si přát?“ napadlo mě jednou večer, když jsem poslouchal jak zpívá a hraje na citeru. Uvědomil jsem si, že jsem na ní dosud nepomyslel jako na dívku, kterou bych chtěl dostat do postele a užít si s ní. Teprve teď mi touha rozehřála tělo a můj úd zacvičil jako voják na přehlídce. Držel jsem půst, protože jsem si netroufal někoho jen tak sbalit a na prodejné holky jsem prostě neměl náladu, připadalo mi to najednou tak nějak nízké.
    Spolu se sourozenci jsme přemýšleli, co bych mohl dělat. Měl jsem schováno poměrně dost peněz na některých místech, dost na to, abych si otevřel nějaký obchod nebo hospodu, ale neříkal jsem jim o této možnosti. Až jednou, když jsme se s Ondarejem pustili do hádky o obchodu. Měl jsem spoustu zkušeností, ale neměl jsem ani zdaleka takový přehled jako on a tak jsem musel několikrát ustoupit, protože jeho zdůvodnění byla lepší. Ale i Ondarej mi přiznal některé chytré nápady.
    „Teď jen abyste si založili společný obchod,“ pošťuchovala nás Kateka.
    „Taky to uděláme a pak se před námi budou všichni ostatní obchodníci třást,“ usmíval se Ondarej.
    „Ano, protože nepostřehli, že se všechno mění. Nikdy se nepodívali dál, než dva týdny cesty od svého domova. Nevědí, co lidé chtějí a hlavně co mohou chtít. Viděl jsem tolik věcí, které jsou užitečné, znám tolik lidí ve všech krajích, i za mořem…“
    Nějak jsme to zamluvili, ale ta myšlenka mi vrtala hlavou. Pohodlí jsem nikdy nevyhledával, ale teď se mi při pomyšlení na studenou zem a syrové maso málem zvedal žaludek. Chodil jsem pravidelně cvičit, ale i když mě mé tělo stále těšilo, zamiloval jsem si večerní sedánky, ve kterých jsme proháněli ne svaly, ale myšlenky.
    Čas běžel a najednou už to byly dva měsíce od doby mého příjezdu. Stále jsem ještě nezkusil žádnou ženu. Ondarej občas večer někam odešel, ale nelákal mě s sebou, když jsem ho poprvé odmítl a tak jsem zůstával s Katekou sám. Jednoho večera Ondarej zase odešel a my pili svařené víno. Měli jsme už několikátou sklenici a tak jsme spolu slovně laškovali, hříčka stíhala hříčku a byly stále odvážnější. Pak jsme se natáhl pro džbán, ale Kateka tak učinila současně a naše ruce se dotkly. Úplně jsem cítil, jak přeskočila jiskra. Kateka se zachvěla a já jen s obtížemi zvedl zrak, abych se setkal s jejím upřeným pohledem. Naše ruce se propletly, úplně mimoděk jsem se pomalu zvedal a nakláněl se nad stůl, Kateka se nakláněla proti mě a naše rty se setkaly. Polibek byl jemný a ... nádherný. Já, který líbal tolik rtů, jsem byl úplně unešený. Pomalu jsme si zase sedli a mlčeli jsme. Naše ruce zůstaly propletené.
    „Bojím se, že budeš chtít odjet.“
    „Bojím se, že nebudeš chtít, abych zůstal.“
    Bylo to vyřčeno. Pak už nebylo co dodat a tak jsme vstali od stolu a já si Kateku přitáhl k sobě. Přivinula se ke mě a ve mně se něco zatetelilo. Začali jsme se líbat.
    Svíčka prskla a zhasla. Ocitli jsme se ve tmě. Vůbec jsme nevnímali čas a tak svíčka dohořela. Kateka mi vklouzla z náruče a z kuchyně přinesla jinou. Přešli jsme ke mně do ložnice. V tu chvíli jsem se nechtěl milovat. Chtěl jsem ji jen držet a konejšit v náruči. Svlékli jsme se potmě a lehli si. Sevřel jsem jí do náručí a šeptal jí nesmyslná slůvka do vlasů. Usnuli jsme.
    Probudilo mě mravenčení v ruce. Katečiny zářivé vlasy byly rozhozeny na mém polštáři, její hlavy spočívala na mé paži. Nechtěl jsem věřit svým očím, ale mohl cítil jsem jí, cítil jsem její tep. Ležel jsem bez hnutí, ale za chvíli se probudila. Otočila se ke mně a s odzbrojující samozřejmostí mě políbila.
    „Dobré ráno.“
    „I tobě Kateko.“
    Stulila se mi do náruče. „Chtěla jsem tě, Ondarej to stejně poznal. Proto občas odcházel, abychom měli čas jen na sebe. Věří ti, Rione.“
    „Mám vás oba rád a jste mi hrozně blízcí. Pochopil jsem, že od tebe nechci nikam odjet, ale bál jsem se chovat se k tobě jinak než k sestře. Nechtěl bych vás ztratit, kdybys mě nechtěla.“
    Povídali jsme si ještě chvíli, ale pak začal Ondarej za dveřmi vykřikovat něco o snídani a tak jsme vstali. Ondarej seděl za prostřeným stolem.
    „Ale že vám to trvalo, vy dva.“
    „Vždyť není tolik hodin.“
    „Já taky nemyslel hodiny, ale dny,“ dělal si z nás šprťouchlata.
    „Bylo mi to jasné už před měsícem.“
    „Nám až včera,“ řekla Kateka a já jen mlčky kývl.
    „Tak se pojďte najíst, jistě jste zesláblí.“
    „Jsem spíš posílený,“ nedal jsem se.
    Po snídani jsme se s Katekou vydali na nákup. Drželi jsme se za ruce a proplétali se ulicemi. Vím jen, že mi bylo nádherně, všemu jsme se smáli a každou chvíli v nějakém průjezdu líbali. Den uplynul jako nic. Ondarej byl stejně u kupců, kde měl práci, i když nedoprovázel výpravu. A byl tu večer. Ondarej s chápavým úsměvem zmizel a my měli čas jen na sebe.
    Tentokrát jsme si jen přiťukli vínem. Pak jsme stáli naproti sobě a pomalu se svlékali. To očekávání bylo nádherné a vzrušující. Přitiskli jsme se k sobě a vzrušovali se navzájem dotyky. Pomalu jsme ulehli na lůžko, ale nepřestávali jsme se hladit. Její ňadra jsem zkoumal jazykem, bradavku jsem vzal do rtů a dráždil sáním. Rukou jsem hnětl její boky a zadeček, sklouzl jsem a stehna a občas přejel hřbetem ruky po jejich vnitřní straně. Kateka mě vrněla do ucha a její jazýček rejdil v něm. Naše ruce mířily stále častěji do středu těl. Pohladil jsem jí chloupky, políbil na bříško, zajel rukou mezi stehna. Sevřela mi ji a uvěznila úplně nahoře. Jen jsem s ní kroutil a třením jí vzrušoval. Na kůži jsem pocítil vlhkost a sevření povolilo, otočil jsem ruku a začal Kateku dráždit přímo na výčnělku, který jsem nahmatal. Sevřela mi úd v ruce a jemně stáhla kůžičku. Počkala a pak ho začala pomalými pohyby hníst. Nadzvedl jsem se nad ní, poklekl mezi její stehna a za stálého líbání se nechal její rukou zavést do její štěrbinky. Vůbec jsem v tu chvíli nepřipouštěl možnost, že by něco nebylo v pořádku, vlastně mě to ani nenapadlo. Začal jsem pronikat dovnitř, vyšla mi protipohybem pánve vstříc. Bylo to doslova opojné. Málem jsem nevydržel a stříkal, ale přestal jsem s pohyby a stiskl její zadeček tak, aby i ona se přestala pohybovat. Nával vzrušení polevil a tak jsem ji přestal svírat a tase se začal pohybovat.
    Začala sama pro sebe šeptat, ale s tím, jak se rozvášnila, jsem i já začal rozumět. Přestali jsme se ostýchat a mluvili spolu o tom, co krásného teď prožíváme. Bylo to nádherné. Můj úd nezklamal a stále klouzal sem a tam. Po nějaké době mě tlakem dlaní nadzvedla požádala, abych si lehl na záda. Rád jsem její přání splnil, protože mám rád, když mohu sevřít pohupující se ňadra, mám rád, když vidím dívku se na mě nadzvedávat. Kateka nezakrytě sténala. Ještě jsme se vrátili do původní polohy. Bylo to skutečné milování. Cítil jsem její chvění, cítil jsem, jak se v ní sbírají vlny k příboji a i ve mě se nezadržitelně zdvihalo vrcholné vzrušení. Zrychlil jsem pohyby. Sténali jsme oba a oba jsme také najednou dosáhli vrcholné rozkoše. Kateka mě držela oběma rukama za boky, takže jsem zůstal v ní a obdaroval jí svým výstřikem. Svíjela se v milostné křeči a zuby mi drtila prst. Pak povolila a já zemdleně padl na ní. Dech se nám postupně uklidnil, já se sesmekl z jejího těla a oba jsme usnuli.
    Druhý den jsem věnoval na zařizování různých záležitostí u kupeckého cechu a na městském úřadě, obešel jsem některé obchody. Ale poledne jsme s Katekou zase promilovali. Byl jsem šťastný. Byla nádherná, byla všechno, co jsem si mohl přát a, jak jsem si s překvapením uvědomil, mé mužství mě ani trochu nezklamalo.
    Večer jsem oba sourozence posadil naproti sobě.
    „Zítra odjíždím,“ oznámil jsem jim, ale než mohli cokoliv říct, pokračoval jsem: „Vrátím se za dva měsíce. Jedu si vyzvednout nějaký svůj majetek, protože bych rád založil ten obchod. Nijak jsem se s tím nechlubil, ale můžeme to zkusit. Uvidíme, jestli to společně zvládneme. Ale ještě než odjedu, bych chtěl udělat jednu věc.“ Odmlčel jsem se, nabral sílu pohledem do Katečiných očí, vytáhl zpoza lavice květiny, vstal a krátce se uklonil.
    „Kateko, vážil bych si toho, a byl bych šťastný, kdybych si tě mohl vzít za ženu. Ondareji, tebe jako jejího bratra žádám o svolení.“
    Kateka vstala jako omráčená. „Rione!“ Vrhla se mi do náruče.
    „No, no, no, vždyť pomačkáš ty růže,“ bručel jsem v rozpacích. Odtáhla se ode mě kousek a potichu řekla: „Ano, Rione, chci si tě vzít za muže.“
    „Zajímalo by mě, co byste vy dva udělali, kdybych řekl ne,“ smál se Ondarej. „Ale říkám ano.“
    „Musíš odjet zítra?“
    „Samozřejmě že ne. Ale chci být zpátky co nejdřív.“
    „Jeden den už nehraje roli. Domluvíme se zítra s někým, aby tě doprovázel. Já zůstanu tady a pokusím se zjistit ještě co nejvíc u kupců.“
    A tak jsme to udělali. Odjel jsem o den později. Nerad jsem opouštěl Kateku, ale Ondarej ji ochrání a já navštívím známá místa. Doprovod jsem nakonec nepotřeboval, přesvědčil jsem sourozence, že jsem bezpečnější sám. Vydal jsem se na cestu. Jel jsem sice do Morini, ale stavil jsem se ještě v městě, kde zůstala Ileona. Měl jsem v plánu se přihlásit u Daneela, měl jsem tam také malou skrýš, protože tahat s sebou všechno jmění je nerozum, a ještě k tomu nepohodlný. Nakonec jsem dorazil i do Morini, kde jsem musel zachovat veškerou opatrnost, ale nějaká doba přece jen uběhla a já jsem použil převleku. Nepokoušel jsem ale štěstí a do hradu jsem se nepokoušel vetřít. Stačilo mi vykopat na jednom místě pár drnů a vyzvednout nějaké zlato a šperky. Pak jsem se vydal zpět. Uplynulo už více než měsíc a tak jsem se nikde nezdržoval a s co nejmenšími přestávkami na spánek a jídlo jsem putoval k domovu.
    V zapadajícím slunci jsem spatřil věže mého budoucího domova. Pobídl jsem koně, abych noc strávil už u své Kateky. Proklouzl jsem mezi zavírajícími se křídly brány, prokázal se hlídajícím vojákům a uháněl za Katekou. Seskočil jsem přede dveřmi z koně a zabouchal. Závory se odsunuly a ve dveřích stála Kateka.
    „Já jsem věděla, že to jsi ty.“
    Stiskl jsem jí a hodnou chvíli jsme tak stáli. Vešel jsem dovnitř, bouřlivě se přivítal s Ondarejem. Ten se šel postarat o koně a já se věnoval Katece.
    „Vyprávět vám budu zítra, dnes jsem hodně unavený.“
    „Připravím ti koupel a tady si zatím vezmi něco k jídlu.“
    Řekl jsem jim jen, že jsem byl úspěšný a že mám zajímavé zprávy. Vykoupal jsem se a šli jsme spát. Překvapením pro mě byla nová široká postel a přestavěný nábytek.
    „To je teď naše ložnice, Ondarej to připravil. Bylo mi tu samotné smutno.“
    Dál jsme už moc nemluvili, alespoň ne nic, co by mělo nějaký smysl. O to náruživěji jsme se milovali. Pak jsme jen tak leželi a já Kateku vískal ve vlasech.
    „Musím ti něco důležitého říct,“ zašeptala.
    Vůbec jsem nečekal to, co následovalo.
    „Budu mít miminko. Naše děťátko.“
    Sevřel jsem jí pevně a do očí se mi najednou nutily slzy. Byl jsem hrozně rád a také jsem to Katece řekl těmi nejněžnějšími slůvky, která jsem znal.
    Už jsme usínali, když můj zrak spočinul na meči. Visel tak nějak příhodně na hřebíku.